marlowe komentáře u knih

Ono to je s tím spoluautorstvím ještě trochu složitější, misky vah se jednoznačně převažují na stranu Škvoreckého – viz např. recenze „Josef Škvorecký, mistr detektivky díky žloutence“ od Juana Zamory na stránkách„Centrum detektivky“ („…Napsali spolu tři tituly z plánované pentalogie o detektivu Pivoňkovi z detektivní kanceláře Ostrozrak a o jeho milé Božence Skovajsové… Zápletku vymysleli společně, i podrobnou synopsi, samotný příběh už psal pouze Škvorecký. Zábrana je autorem básní v knize obsažených…“)
Jinak všechny tři díly trilogie jsou ukázkou nádherné češtiny i mistrovství v budování příběhu.
Suma sumárum: skvělé počtení, ke kterému se může člověk kdykoli vracet.

23 30.01.2013

Jako vždycky u Kinga skvělý, šestihvězdičkový začátek (!!!), kdy všechno šlape jak má, motor běží na plné obrátky a kdy s otevřenou pusou žasnete nad autorovým vypravěčským uměním, ale potom, aniž si to vlastně uvědomíte, na vás padne nějaká neviditelná deka, olej v soukolí začne pozvolna tuhnout, kolečka se otáčejí čím díl tím pomaleji, přibývá podivných motivů, jimiž se pan spisovatel pokouší nastavit kaši – a za půlkou (v okamžiku, kdy si uvědomíte, že před sebou máte dalších sto kiláků do kopce) už vás to prostě celé přestane bavit. Za mě další promarněná kingovská příležitost.

22 25.08.2024

Můj sedmiletý vnuk byl nadšen a pokaždé si vydyndal přečtení jedné kapitoly nad plán – no, já zas tak úplně spokojený nebyl, vadily mně občasné příběhové kostrbatosti a nelogičnosti, kterými si autor pomáhal v okamžicích, kdy zjevně nevěděl, jak dál, a především jsem po celou dobu večerního předčítání trpěl neodbytným pocitem nevyužitého námětového potencionálu, ale k čemu jsou nadmíru spokojenému dětskému čtenáři dědkovské akademické pindy, když JIM se knížka líbí. Ostatně i já musel ocenit mnohé vtipné scifíčkovské vychytávky a nápady (všichni ti robůtci, kybernetická botanická zahrada s nebezpečnými rostlinami v klecích ap.), stejně jako skvěle dávkované napětí, respektive trvalou „napínavost“ celého příběhu.
Určitě půjdeme do dalších dílů.
Zbojník dává za pět, já, vzhledem k dospěláckým výtkám, výslednou známku zaokrouhluji na čtyři.

22 25.08.2024

Jak už to u podobných povídkových sbírek bývá, některé geniální – a jiné naopak slabší...

22 27.01.2024

Pamatuji-li si to dobře, je tahle novela poslední autorovou prací, spadající do tzv. „gogolovského období“. Krátce po vydání knihy byl Dostojevskij zatčen, odsouzen k trestu smrti a milost mu car udělil, až když už Dostojevskij stál se svými kolegy na popravišti. A potom následovalo deset drsných let na Sibiři (čtyři roky v kárném táboře, pak coby prostý vojín u sibiřského praporu) – jak také jinak, tahle zažitá tradice likvidace nepohodlných přetrvává v Rusku dodnes.
Novela rozhodně nedosahuje kvalit pozdějších autorových velkých děl, je v ní až příliš mnoho patosu, ale náznaky psychologických ponorů (toho „oloupávání člověka jako cibuli“, jak říkával Simenon) už jsou v knize více než patrné. A samozřejmě i Dostojevského enormní sociální cítění s „uraženými a poníženými...“

22 31.12.2023

Tenhle bezmála tisícistránkový román napsal autor ve svých šestadvaceti letech, kdy už měl za sebou Kroniku Pickwickova klubu a Olivera Twista, ale kdy pořád ještě hledal formu a způsob, jakým své příběhy vyprávět.
Stejně jako většina Dickensových knížek se i tahle vyznačuje silným sociálním cítěním, odporem proti bezpráví a zlu a soucítěním se všemi (jak by řekl Dostojevskij) uraženými a poníženými. Leitmotivem románu je autorova obžaloba zlořádů, panujících v tehdejším anglickém školství – Dickens totiž přišel s příběhem, kterým zburcoval celou Anglii a ve kterém předložil pravdivý obraz tehdejšího krutého výchovného systému, kde se s dětmi v těchto „soukromých školách“ kam chudí rodiče „odkládali“ své potomky, zacházelo možná ještě hůře než s hospodářským zvířectvem a kde školákům šlo vpravdě o život (hladem, zimou, nelidským zacházením, neléčením nemocí ap.).
Jasně, kniha je občas mnohomluvná a často se rozbíhá do řady paralelních řečišť (ostatně jinak se tehdy v první polovině 19. století ani nepsalo – jak jsem se dočetl v doslovu, v příběhu vystupuje více než 140 postav) – ale ve své podstatě je to román hutný a silný – jak svým námětem, tak literárním zpracováním. A co určitě překvapí mnohé: až nečekaně často v něm autor hýří humorem!

22 10.11.2023

Posloucháno jako audiokniha - v roce 1957 svým neopakovatelným způsobem načetl pro rozhlas Karel Högr.
Za ten "čtenářský" zážitek dávám plný počet bodů, poslouchalo se to velmi pěkně, ale nepřestává mě trápit otázka, zda přemíra fyzických trestů (jak od rodičů, tak - a to především - od učitelů) neměla na děti opačný efekt a nepřivedla je k přesvědčení, že určitá „krutost“ je běžnou životní normou, což se pak zákonitě muselo promítnout i do vztahů mezi dětmi samotnými.

(A ještě jedna technická poznámka ke komentáři čtenářky „sadlo“, viz níže: Kniha U nás v Sichemu je samostatná sbírka povídek, kterou s příběhem o Bělohřívkovi spojuje především místo děje.)

22 03.10.2023

Autor Honoré de Balzac nepatří úplně mezi mé oblíbence, tematicky si totiž bere za základ obecné teze neboli CELEK („mezitřídní morální konflikty uvnitř lidské společnosti“ ap. – podle vlastních slov se ve svém díle „pokoušel předložit čtenářům komplexní výklad světa“ – podobně jako třeba Zola), a nikoli PŘÍSLUŠNÍKY CELKU (rozuměj „člověka coby jedince“ – viz třeba Dostojevskij, Dickens ap. – kterýžto přístup je mi bytostně mnohem bližší), nicméně Balzakův život, to je opravdový ohňostroj událostí, melodramatických vztahů a dramat, věčných dluhů i hýření, naivity i vychloubačnosti, výtrysků nezvladatelné energie a gigantické pracovitosti i obrovské únavy z práce (někdy pracoval třeba i na třech románech současně osmnáct hodin denně), nevěr i věrnosti… Metr šedesát pět „vysoký“ tlouštík s už od mládí chybějícími předními zuby, který při řeči „prskal“, leč obdařený tak uhrančivýma černýma očima (o kterých se zmiňují VŠICHNI), zábavností, dobromyslností a skvělou výřečností, že se o něj praly ženy mladé i starší, nemajetné i šlechtičny a všechny do jedné žárlily na zbylé sokyně.
Ten poměrně obsáhlý životopis jsem hltal jako detektivku a ohromně mě to bavilo. A navzdory první větě mého komentáře si alespoň pár Balzakových stěžejních děl chci přečíst.
Vřele doporučuji.

22 21.12.2022

Asi budu za ignoranta, ale mně to celé přišlo jako VELKÁ HRA NA VELKOU LITERATURU. Hledal jsem, hledal, ale to málo, co jsem v textu během četby posbíral, nestálo za řeč.

Začátek vypadal nadějně – zajímavý svět, zajímavé postavy, říkal jsem si – ale jak šel čas, pozvolna jsem pochopil, že celé to vyprávění je ve skutečnosti jen jedna předimenzovaná, nafouklá bublina – alespoň takhle jsem to vnímal. A závěr příběhu i celkové myšlenkové vyznění knihy mi daly za pravdu.

Nechci tady hned natvrdo prohlašovat, že "král je nahý", ale na druhé straně jsem už dost starý na to, abych musel – kdykoli to vyřkne někdo učený – horlivě přitakávat, že v té skvrně od kečupu skutečně vidím Picassův autoportrét. Osobně to vnímám tak, že jsem se holt zase jednou stal obětí pozlátka marketingu (Nobelova cena, srovnání s Kafkou atd.). Ale 3* knížce nakonec dám – už proto, že na pár zajímavých míst jsem přece jenom narazil, a také proto, že jsem vydržel až do konce…

22 21.12.2018

Tak tohle byla paráda. Laskavý a sebeironický Šmoldasovský humor na mě působil jako ozdravná lázeňská procedura, kterou jsem si dávkoval po kapkách – každý den pár stráneček, aby se mi ty sladkosti nepřejedly. Kolikrát jenom jsem si při čtení říkal: Tohle je přesně o mně! Vřele doporučuji všem, zvláště pak pánům v mých letech…

Malá (tervovská) ochutnávka:

Vyndal jsem si z ledničky pivo a koukám, na plechovce je napsáno POZOR SOUTĚŽ! Na nic jsem nečekal a pivo do sebe nalil, jak nejrychleji to šlo. Vůbec ale nevím, jak jsem se umístil.

Červené víno prý obsahuje nějaké zdravé látky. Tak piju bílé.

Když mám nějakou zeleninovou přílohu, sním vždycky nejdřív tu zeleninu, abych se na ni nemusel celé jídlo koukat.

Hodinový manžel mi přidělal ledkový reflektor nad vanu, abych si nekazil oči, když v ní čtu. Počkal jsem, až se setmí, vzal noviny a vlezl do vany, abych zkusil, jak je v ní teď vidět. No, a moje žena se zrovna vrátila domů. „Ty se koupeš bez vody a oblečenej?“

22 24.11.2018

Bohužel se k všeobecnému potlesku nepřipojím – což rozhodně nemá být z mé strany nějaká póza. Prostě se mi to nelíbilo!
Zvuková podobnost Prévita s prevítem byla lákavým příslibem budoucího, ale nakonec tahle slovní hříčka zůstala osamělým vojákem v poli a jediným plusem románu. Pro mne naprosto nezajímavá a stylisticky silně podprůměrná záležitost bez nosného nápadu, zabydlená vesměs nezapamatovatelnými figurkami a postavená na neobratných a polopaticky vševysvětlujících dialozích, takový čaj z už jednou použitého sáčku bez barvy a chuti, který vlastně ani netoužíte dopít. (A když už si autor od Carla Hiaasena vypůjčil motiv "mečouna coby obranné zbraně", měl od něho okoukat i řemeslo, určitě by to věci prospělo.)

22 24.08.2018

S Václavem Erbenem (a potažmo i s kapitánem Exnerem) jsem se seznámil v páté třídě, když paní učitelka zabavila román Poklad byzantského kupce mému spolužákovi Emilovi H., který ho tajně louskal pod lavicí. A protože u nás tahle osvícená žena zrovna suplovala, sedla si za katedru a začala nám z něho číst nahlas. Pěkně od začátku, abychom o nic nepřišli. Příběh mě zaujal natolik, že jsem si knihu (poté, co si ji nejprve přečetla kantorka) od milého spolužáka okamžitě vypůjčil. Od té doby jsem přečetl VŠECHNY exnerovky. Každou minimálně dvakrát, mnohé i vícekrát.

Ale kolem Rytíře Bartoloměje jsem chodil obezřetně a po špičkách. Jednak jsem nikdy moc historické romány nečetl a druhak mě silně odrazoval přívlastek "trapný" v názvu knihy. Připadal mi tak nějak nemístný, podezřelý, jako by dopředu avizoval výsledný dojem.

No, teď, na stará kolena, jsem konečně tenhle předsudek prolomil a ten nádherný příběh o rytíři Bartoloměji Křenském z Loučky (a o pošetilosti stáří obecně) si přečetl. A stálo to za to!

Vyprávění nikam nespěchá, odvaluje se pomalu, pomaloučku, dokonce více odpočívá a spočívá, než kráčí kupředu. Ale o to právě jde: O ten zážitek z jazyka, ze slov, z obrazů…

Vlastně mám jedinou výtku: někdy autor trochu více zatlačil na pilu a v touze po "básnivosti" až příliš popustil uzdu "vančurovské inspirace", takže jsem se občas musel zastavovat a vracet se proti proudu slov, abych v někdy až příliš složitých souvětích nezabloudil. Ale tohle je jen malá vada na kráse, která rozhodně výsledný pětihvězdičkový dojem nemůže pokazit.

22 13.04.2018

První kapitoly zcela bezkonkurenční – čistých 6*. Jen jsem nevěřícně zíral a pořád dokola si říkal: "Chlape, tohle vypadá DOST dobře!"
Jenže pak…
Člověk už přečetl leccos, takže mi ani tak nevadilo všudypřítomné násilí, jako spíše "absence prvků nenásilí". Ta nevyváženost! A skutečnost, že proti inflaci zla a záporných emocí nepostavil autor nějaký (sebenepatrnější) světlejší protipól. Ten mě tam zkrátka chyběl. Vzhledem ke svému věku snad mám právo si myslet, že alespoň náznak, zrnko harmonie si zaslouží KAŽDÝ příběh, i ten sebekrvavější…
Špinavý kšefty je detektivka stejné krevní skupiny jako vynikající Priceovi Sráči – ale u Pricea ta vyváženost naštěstí je. Včetně prožitku katarze. U Kšeftů jsem po dočtení vnímal jen pocit zmaru. Proto pouze 80% - ale zato zasloužených a poctivých!

22 01.03.2018

Holt někdo má rád holky a někdo zase pěkně šťavnatý vdolečky. Čekal jsem střízlivou českou detektivku (první polovina knihy svou realističností přesně odpovídala mému očekávání), ale pak se ke slovu dostala "chilská linka" a (z mého pohledu) slibně rozehraná detektivka se rázem změnila v málo uvěřitelnou, přepálenou gangsterku, která mě vůbec nebavila – tohle kafe už na mě bylo trochu moc silný. Řeknu to takhle: Daleko víc jsem si s Mikem Syrovým rozuměl v Goffových prvních knihách – nejspíš proto, že šlo o příběhy komornější a sofistikovanější, které jsou mi přece jen bližší – "Dítě v mlze" i "Štvanice" už podle mne příliš tlačí na pilu.

22 04.02.2018

Autorovi se, podle mého názoru, podařil husarský kousek: pomocí "pokleslého žánru" (abych použiji terminologii literárních snobů) napsat strhující román, který nečekaně otevřeným způsobem ukazuje zrod a poté i německy precizní provedení "Konečného řešení židovské otázky" – za což si Mr. Harris zaslouží můj obrovský respekt.
100% bez velkého rozmýšlení.
P.S.: Filmovému zpracování (USA, 1994) se vyhněte velkým obloukem!!!

22 07.08.2016

Abych si mohl knížku náležitě vychutnat, programově jsem odmítl lákavou nabídku seznámit se s "Marťanem" prostřednictvím Matta Damona, návštěvu kina jsem odložil na neurčito – a pln očekávání se pustil do čtení.
Zpočátku jsem se trochu bál, že budeme donekonečna řešit jen "brambory", ale záhy jsem pochopil, že příběh bude i o něčem jiném. A když do hry vstoupili Pozemšťani, člověk se už nedokázal od knihy odtrhnout.
Čtivé, chytré a nečekaně vtipné.
90%

22 17.12.2015

Po Kopřivově Rychlopalbě se mi do ruky (byť se zpožděním – je vydaná už v roce 2013) dostala další hodně dobrá česká detektivka – možná se přece jenom začíná blýskat na lepší časy…

Struktura příběhu má trochu jiný "formát", než na jaký jsme zvyklí u klasických detektivek, nicméně tu do sebe všechno zapadá jako kolečka v hodinovém strojku – a i ten netradiční závěr zvládl autor na jedničku.
A co se týče stylistiky, nemám jedinou výhradu!
Řekl bych, že většina tuzemských "detektivkářů" může jen tiše závidět…

22 25.10.2015

Už potřetí jsem se utvrdil v tom, že Piknik u cesty je výtečně napsanou sci-fi, která si jiné než 100%ní hodnocení nezaslouží.
Postavy "z masa a kostí" vyvedené bez špetky patosu a úžasný, syrově realistický příběh, napsaný nádherným jazykem a předkládaný nám v jakýchsi kusých "výřezech" – jako bychom nějaký "obraz" sledovali jen úzkým průzorem bezpečnostních brýlí, bez možnosti spatřit celé "plátno" v jediném záběru… Zkrátka skvělé počtení, více netřeba dodávat…

22 02.09.2015

3. část komentáře:

8) DIALOGY ROSAMUNDE PILCHEROVÉ: „Zabijou mě?“ „Nikdo vás nezabije, Harry.“ „Vždyť už jsem stejně mrtvý.“ „Nejste. Nejste mrtvý! Jste velký Harry Quebert!“ (…) „Jak to víte, Marcusi?“ „To přátelé vycí-tí.“ (…) „Co jsme to provedli, veliteli?“
Za takovéhle sentence by se musely rdít i autorky Červené knihovny.

9) ABSENCE NADHLEDU: Knize zoufale chybí byť i jen náznak humoru. Autor sám sebe bere smrtelně vážně – a stejně pateticky přistupuje i k příběhu. Smrtelně vážné je tam všechno: Vztahy, promluvy, gesta. Až to začne být k uzoufání nezajímavé.

10) PLAKÁTOVÉ PROKLAMACE: Možná jsem coby čtenář příliš vybíravý, ale mě prostě NESTAČÍ, když autor napíše: „Milujete mě, Harry?“ – „Ano, miluji tě, Nolo.“ Já potřebuju textu UVĚŘIT. Potřebuju zmíněné sdělení vnitřně PŘIJMOUT, ztotožnit se s ním. Potřebuju se při čtení SÁM stát hrdinou, potřebuju přímo fyzicky CÍTIT, že se nacházím v přítomnosti patnáctiletý holky, které je do mě bláznivě zamilovaná, musím VNÍMAT, jak se mi stahuje hrdlo, když odpovídám na její otázku. Při čtení se zkrátka chci dostat DOVNITŘ příběhu, chci vstřebávat jeho atmosféru celým povrchem těla. A toho nelze nedocílit jen tím, že si někdo napíše: „Milujete mě?“ – „Ano, miluji.“ Kolem těchto klíčových vět je třeba vybudovat kyslíkový stan „uvěřitelnosti“, jehož atmosféra umožní těm křehkým rostlinkám začít dýchat. Bez ochranné atmosféry se z podobných sdělení stávají právě jen a jen PLAKÁTOVÉ PROKLAMACE, které na mne, coby čtenáře, působí stejně emocionálně, jako prohlášení „Vládní delegace položila věnce u hrobu neznámého vojína“.
Při čtení se mi na mysl stále vkrádal prastarý příměr o „lízání zmrzliny přes celofán“: prostě jsem necítil nic. Jen pachuť zoufalé snahy napsat za každou cenu VELKÝ SPOLEČENSKÝ ROMÁN…
Znáte ten pokus, kdy máte přečíst názvy barev napsané „barevným písmem“? Fígl je v tom, že barva písma neodpovídá názvu barvy (např. slovo MODRÁ je napsáno zeleně). Jak jsme asi všichni zjistili, číst takový text je trochu problém. A stejný problém jsem měl s knihou. Slova se tváří jen jako ony zmíněné PROKLAMACE – a popisují něco, co v nich není. „Velká láska“, „slavný román“, „hrůzný objev“, „zoufalá touha“… Čtete slovní spojení a necítíte absolutně NIC!

11) OSLOVENÍ V DIALOZÍCH: Jestli mě v knize něco opravdu (ale OPRAVDU) dohánělo k šílenství, potom to bylo právě tohle! Opakující se oslovení v dialozích.
„Já ji miloval, Marcusi.“ „Já vím, Harry.“
Joel Dicker propadl bludu, že v každém rozhovoru musí bít alespoň NĚJAKÉ oslovení. Nejčastěji cpal do dialo-gů křestní jméno („Netvařte se takhle, Marcusi.“), ale nepohrdl ani příjmením („Byl by z vás dobrý advokát, Goldmane.“), případně profesním zařazením („Díky, spisovateli.“)
„To je strašné, co říkáte, Marcusi.“ (…) „To je psychický blok, Marcusi.“ (…) „Tak co je to s vámi, Marcusi?“ „Já vám nevím, Harry...“ (…)„Tak co, Goldmane, kdy dodáte rukopis?“ (…) „Byl by z vás dobrý advokát, Goldmane.“ (…) „V tom je krása amerického právního systému, Goldmane.“ (…) „Tak mi přineste důkaz o jeho nevině, spisovateli.“ (…) „Mě nějaké vaše pátrání nezajímá, spisovateli.“ (…) „Já vás nenávidím, spisovateli, smiřte se s tím.“ Atd., atd., atd., atd. Desetkrát, stokrát, tisíckrát! Až začnete mít velice intenzivní pocit, že jste snědli čtrnáct dní prošlý jogurt.
I průměrný spisovatel by měl intuitivně vycítit, že něco takového rve za uši. Copak to ten kluk nevnímal, když knihu psal?
Zkuste zavzpomínat, kdy naposledy jste takhle s nějakým svým kamarádem (kamarádkou) mluvili. Já vám to řeknu kdy: NIKDY! Protože TAKHLE PROSTĚ NIKDO NEMLUVÍ.
Kniha, postavená na dialozích – a přitom plná ŠPATNÝCH dialogů! To je věru třaskavá kombinace.
(Ona ta anglická jména tuhle obludnost trochu stírají, ale stačí představit si podobné dialogy v české knížce – a rázem pochopíte, o čem tady mluvím: „Kam jdeš s tou motyčkou, Jirko?“ „Vykopat pár mrkví, Pavle.“)
(Jen tak pro zajímavost: oslovení „Marcusi“ je v knize v přímé řeči použito 286 krát, oslovení „spisovateli“ 85 krát a oslovení „Goldmane“ 114 krát!)

I já jsem poslouchal jako šestidílnou rozhlasovou adaptaci - a veliká spokojenost.

21 05.11.2023