Martica
komentáře u knih
Na smrt
Jozef Karika
Kdyby mě někdo požádal, abych mu doporučila jeden jediný a ten nejlepší román s tématem druhé světové, bude to patrně Na smrt Jozefa Kariky. Jako historik a zároveň starý cynik žasnu nad tím, jak věrohodně autor daná témata vylíčil. Silný příběh, který umí překvapit, šokovat, emocionálně vyčerpat. Ale takovým příjemně mužským způsobem. Autorky-ženy to takto neumí, dámy prominou. Dostal mě.
Muž, který sázel stromy
Jean Giono
Jeden z mých oblíbených autorů, jedna z mých oblíbených knih. Poprvé jsem ji četla před 22 lety, od té doby pak mnohokrát a pokaždé s chutí. Zkusila jsem ji tentokrát přečíst dětem (11 a 8 let), poslouchaly a líbilo se jim to.
Zuzanin dech
Jakuba Katalpa (p)
Dávám deset hvězdiček z pěti, román Zuzanin dech mi vyrazil dech. Kniha má náboj od první do poslední strany, postavy jsou vykresleny tak živě, že má člověk pocit, jako by je znal; raduje se z jejich výher a tajně si utírá slzy nad jejich žalem. Vyprávění v přítomném čase bylo tak sugestivní, že jsem při čtení cítila i tu melasu ve vzduchu. Bravo!
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
Prolínání stylů mi velmi vyhovovalo. Při čtení o takovýchto tragédiích mívá čtenář sklon sklouznout do jakéhosi statistického uvažování. Díky tomu, že tady byla literatura faktu proložena beletristickým vyprávěním, stane se ze statistiky série osobních neštěstí, které je čtenář schopný procítit. Moc se mi toto pojetí líbilo.
Eleanor se má vážně skvěle
Gail Honeyman
Nečekala jsem, že se mi tato kniha bude tak těžce hodnotit. Anotací, obalem a začátkem totiž působí jako jako prvoplánová oddychovka pro ženy na dovolené, potom ale přijde smršť ambivalentních emocí. Co to vlastně vypovídá o mně, že je mi tak nepříjemné číst o osobě, jako je Eleanor? Vždyť je vlastně taková čistá. Tak proč je pro mě její jinakost tolik odpudivá? Její trauma mě zasáhlo tak, že bych jí chtěla přát, aby se jí život obrátil v něco lepšího, ale ta série dost trapných příhod, které asociální žena vlastní i nevlastní vinou prožívá, mi tak trhá žíly, že mám chuť s ní zatřepat a poslat ji k psychiatrovi. Aby se dala dohromady. Ale co to vlastně znamená, dát se dohromady? Opravdu stačí podívat se na svět z jiného úhlu pohledu, vyrovnat se s traumatem, obléct se mainstreemově a začlenit se? Musíme se všichni nutně tak nějak zařadit, abychom cítili štěstí? Konec mě úplně neuspokojil, ale spousta otázek mě při čtení napadala a dráždila, takže dávám nakonec docela silné 4 hvězdičky. Anotacím nevěřte, řachanda o podivínce se podle mě nekoná.
Vyměnit vodu květinám
Valérie Perrin
(SPOILER) Tahle kniha je tak... francouzská. Pokud vás Francouzi nebaví a nad francouzskými filmy, kde se za zvuků tahací harmoniky a křupání baget míhá jeden podivín za druhým, spíš kroutíte hlavou, raději ji nečtěte. Zároveň je ale dost zajímavá a taky zákeřná. Začátek se totiž odvíjí pomalu a ve zvláštním hřbitovním poklidu, kdy se necháme uchlácholit tlacháním hřbitovní partičky v kuchyni správkyně hřbitova, u které předpokládáme, že je podivínka prostě jen proto, že má za sebou trauma dětství bez rodičů a trauma ze špatného výběru partnera. Uděláme si předčasný závěr, že Filip je ničema a parazit, kterého měla Violette vykopat ze svého života nejpozději po narození dítěte. Zlobíme se na ni, že to neudělala. A na autorku, že pustila do světa další knihu, která je plná životů zpackaných tím, že si někdo vybral za životního partnera vola a pak to s ním vydržel 30 let nebo rovnou až do smrti. Jenže pravda je, jak už to tak bývá, trochu jinde. A mně se právě hrozně moc líbilo to postupné odkrývání předchozích událostí a taky povah jednotlivých hrdinů. To, jak se děj postupně vrstvil a jak košatěl, jak do něj zasáhla tragédie, jak se román místy měnil až v detektivku. Najednou jsem s údivem zjistila, že moje naprosté opovržení Filipem se v nestřežený okamžik změnilo v obrovskou lítost a pochopení. Všechno do sebe krásně zapadlo.
Tuto knihu bych si rozhodně chtěla přečíst v originále a hurá, já můžu, takže si ji jdu objednat. Mě to totiž tak strašně vytáčelo, ta nedotaženost v překladu a taky dvoukolejnost překladu jmen. Tak sakra, buď je přeložím všechna, nebo je nepřekládám vůbec a vyřeším to poznámkou pod čarou, jak se to dělalo dřív (já osobně se přikláním k té druhé možnosti). A to se týká i křestních jmen. Proč se změní Philippe Toussaint na Filipa Dušičku, ale Violette Toussaint se na Fialku nezmění? Když už bizár s přeloženými jmény, tak pořádný, ať to má grády. Tím ale nechci hanět překladatelku, je to práce šílená, kterou obdivuju. Ale měly si to holky v redakci trochu víc nechat projít hlavou.
Takže hvězdičku strhávám právě za zmíněné mezery v překladu (za což autorka nemůže) a za děsně patetický příběh Irène a Gabriela (za což autorka může). To už bylo trochu moc i na frankofila.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
(SPOILER) Ani se mi nechce sem přidávat miliontý pátý komentář, ale potřebuju si sama pro sebe zaprotokolovat, že hvězdičku strhávám za ty překombinované příbuzenské vazby.
Navíc si myslím, že kdyby toto byla prvotina Kateřiny Tučkové, tak by to byl zároveň její spisovatelský konec. Nebo by jí to Host před vydáním šeredně seškrtal, což by dílu dle mého prospělo. Knihu s takovou dávkou nečtivého materiálu si může opravdu dovolit jen dobře zavedená a populární autorka.
Edit po dvou letech od přečtení: Snižuju hodnocení o jednu hvězdu, protože jsem nedávno dočetla působivé Mlčící fontány, kde se také pracuje s dokreslením dobové atmosféry pomocí pramenů a historických dokumentů. A páni, takhle to má vypadat! Kateřina Tučková nás jednoduše zavalila ohromnou spoustou dokumentů, ze kterých by se dal vybrat jen zlomek, a přesto by to fungovalo skvěle, ba z mého pohledu mnohem lépe. Proč toho tam rvát tak šíleně moc? Jako by neuměla vybrat to podstatné.
Duna
Frank Herbert
Já teda vůbec nejsem fanda sci-fi, spíš naopak, ale cítila jsem jakousi morální povinnost konečně si tuhle klasiku taky přečíst. A sama se tomu divím, jak moc mě to bavilo! Chytré a efektní. Víc než boje jsem si užila ty strategické a diplomatické části. Humor jsem tam ani neočekávala (musí být všude?) a jestli to někdo hodnotí jako čtení pro snoby, tak fajn, jsem snob.
Kde zpívají raci
Delia Owens
(SPOILER) Mně tato kniha zabrnkala přesně na ty správné struny: samota, ale taková hezká a zajímavá, rozmanitá divoká příroda, svérázní lidi z provinčního městečka a silná ženská, která si s tím vším poradila.
Malá Kya, kterou v 50. letech opustila celá rodina, vyrůstá úplně sama v chatrči v přímořské bažině Severní Karoliny. Po lidech svým způsobem touží, ale vyhýbá se jim. Nevěří jim, ale bez nich by skončila negramotná a otrhaná kdo ví kde. Lásky se bojí, ale bez podpory někoho milujícího by sama ničeho nedosáhla. A v těchto až schizofrenních pocitech se v podstatě odehrává celý její zvláštní život.
Poetické čtivo bylo velkým požitkem. Do pěti hvězdiček chybělo jen malinko: stačilo trochu víc si pohrát se závěrem a předtím lépe vysvětlit důvod, proč se na všechny děti vykašlala matka i její rodina. Chápu, že matka zřejmě upadla do jakési těžké deprese, ale nepředstavitelné pro mě je, že v tu chvíli nezasáhla její rodina, která věděla, že kdesi v bažině zůstaly v nuzných podmínkách nezaopatřené děti.
Čajová dívka z Kolibříkové ulice
Lisa See
Hlavní hrdinka Li-jen se narodila jen o pár let dříve než já, proto je pro mě naprosto šokující porovnat její dětství s tím mým. Člověk má při čtení pocit, jako by se její dětství odehrávalo někdy v 19. století. Uchvátila mě zejména první část románu, která líčí prostý život obyvatel Studničního pramene. Užila jsem si popis hor, zahrad a plantáží s čajovníky, tradičního života Akhů, vůně čaje pchu-er. V druhé půli se kniha malinko přiblížila k ódě na americký sen s prvky červené knihovny, ale dalo se to snést a po tak brilantním začátku jsem to autorce nakonec odpustila.
Listopád
Alena Mornštajnová
Nápad s velkým potenciálem, úroveň vyprávění vysoká, jen ten příběh tentokrát nějak pokulhává.
Babička pozdravuje a omlouvá se
Fredrik Backman
(SPOILER) Jsem velice zklamaná. Celá Říše před procitnutím pro mě byla k uzoufání nudná a ke čtení oněch pasáží jsem se donutila jedině v naději, že pohádkové vyprávění bude mít nějaký stěžejní význam pro reálný příběh. Dlužno dodat, že nakonec ani moc nemělo. Celé to na sebe bylo našroubované tak uměle, až mi to kroutilo palci u nohou. A ten reálný příběh? Moc reálný vlastně ani nebyl, protože jediné uvěřitelně popsané postavy jsou Alf a chlapec se syndromem. Zbytek lidí jsou prostě karikatury. Příhody k neuvěření. Babička, jeden den schopná přelézt plot do ZOO, druhý den umírá na pokročilou rakovinu? Babička, která svou vnučku miluje nade vše, je schopná zaúkolovat ji po smrti tak, až ji ohrozí na životě? Babička superhrdinka, zachraňující životy a nemající strach říct na plnou pusu i nelichotivé pravdy, se nedokáže lidem omluvit do očí nebo poslat omluvné dopisy přes notáře? Děvče, které sežralo všechnu moudrost světa, neví, čím se krmí pes? Bývalý voják, který bez problémů vyslídí ve válce nepřítele a který má jistě spoustu konexí, několik let není schopný najít svou vlastní rodinu? Psycholožka, která si neumí zajít za odborníkem? Ředitel školy, který omlouvá šikanu? Jako by Backman zkoušel, co všechno mu po úspěchu s Ovem u jeho čtenářů projde.
Tajemství ostrova za prkennou ohradou
Pavel Čech
(SPOILER) I když někteří píšou, že příběh je spíše pro dospělé, já si stojím za tím, že je kniha pro všechny věkové kategorie. Osmiletý syn děj pochopil tak, že zlaté hodinky byly skutečně stroj času, díky kterému pak Jindra ve stáří vrátil čas a ztraceného kamaráda zachránil. No není to krásné? Čteme to spolu, mně se klepe brada smutkem, a syn se raduje, že je Toník naživu. Třeba to jednou bude číst svým dětem a bude se klepat brada jemu. A v tom vidím to kouzlo knížky, ve které si každá věková kategorie najde něco pro sebe. Nádherné ilustrace, nádherný příběh. Zabrnká na strunu všem, kdo milovali Stínadla a Trnkovu Zahradu. Tato kniha je skvost.
Mlčící fontány
Ruta Sepetys
Strašně jsem se na začátku bála, že jsem omylem sáhla po nějakém zamilovaném románku, ale brzo jsem pochopila, že jde o něco úplně jiného. Silný příběh, skvělý popis atmosféry frankistického Španělska, toho všudypřítomného strachu a bezmoci. Krásná práce s úryvky z historických dokumentů (nutně srovnávám s Tučkovou, která to v Bílé Vodě dost přepískla). Úplný závěr byl sice trochu lepkavý přemírou romatiky, ale odpouštím – celkový dojem z knihy mám velmi dobrý.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Naprosto sdílím názor s Deia (o dva komentáře níž), souhlasím do puntíku. Mně tedy hodně vadilo a způsobovalo až nepříjemné pocity to, že kdekoliv se hrdinka ocitla, neměla žádné vzpomínky na tu dobu od "jiného rozhodnutí" a musela takříkajíc vařit z vody. Když se toto opakovalo asi potřetí, už mě ta trapnost situace tak iritovala, že jsem chtěla knihu přestat číst. Nicméně za velmi zajímavý námět, který opravdu nutí k zamyšlení, až k filozofování, jsem chtěla dát 4 hvězdičky. Ke smůle této knihy jsem hned po ní začala číst něco úchvatného, což dost zvýšilo laťku, takže nakonec jen za 3. Ale nápad skvělý.
Až uvidíš moře
Scarlett Wilková
Dva a půl. Kniha se zajímavými informacemi o vlně řeckých uprchlíků, kteří zakotvili v Československu, u mě jako beletrie moc nezabodovala. Vyprávění mělo jakýsi až reportážní styl, který by se možná hodil do hlavního tématu nějakého periodika, ale mně tam chyběly emoce. Respektive děj by i emotivní byl, ale podaný je tak nějak odtažitě, že já jako čtenář jsem necítila žádnou účast. Jako bych se dívala z okna na naprosto cizí lidi. Od dobré knihy očekávám víc.
Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
(SPOILER) Nějak osciluji mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nakonec dávám jen tři. Viktorie Hanišová umí víc, než předvedla tentokrát. Bylo by docela zajímavé sledovat postupný rozklad Eliščiny osobnosti, jak ji víc a víc stravovalo trauma prožité v dětství a nepřicházející odpovědi na její otázky. Taky příběh její spolubydlící Romany a přítele Davida byl krásně zakomponovaný. Ale proč děj tolik natahovat a rozbíjet nepodstatnými epizodami (exotický milenec na Erasmu, ateliérové dny, sraz se spolužáky ze základky, troska bývalé spolužačky Lišky...) a zdlouhavým vyprávěním o studiu? Celému tomu rozpitvávání studia architektury jsem nějak nemohla přijít na kloub. To aby byla hlavní postava uvěřitelnější? Nebo to měla být nějaká paralela rekonstrukce činu Eliščiny matky vs. rekonstrukce starých budov, kterým se chtěla Eliška v budoucnu věnovat? Že než by vybudovala něco nového a krásného, tak raději neustále rekonstruuje něco starého a prohnilého? Asi jo. A nebo se v tom už sama moc pitvám. Takže knihu hodnotím podobně jako Listopád od Mornštajnové: krásný jazyk, umně vyprávěno, ale příběh s nevyužitým potenciálem.
Před povodní
Anna Bolavá (p)
Celá řečovická trilogie se mi vyloženě trefila do vkusu, dlouho jsem nečetla nic tak zvláštního a originálního. Pokud nemáte rádi nadpřirozeno, přečtěte si jen první díl. Ten mi úplně učaroval svou niterností. Druhý díl považuji za trošku slabší, i když i tam byly velmi silné a emotivní momenty. Tento třetí díl hodnotím opět na sto procent; kdysi mě podobně uchvátil Urbanův Hastrman anebo filmový Vodník v podání Dana Bárty. Není to už nějaká diagnóza?
Šikmý kostel
Karin Lednická
Obdivuji vypravěčský talent Karin Lednické, téma knihy bylo pro mě nové a zajímavé. První dvě třetiny knihy mě tak pohltily, že jsem byla pevně rozhodnutá přečíst si i druhý, případně třetí díl. V závěru knihy mě ale ta chuť malinko opouštěla. Líčení válečných a poválečných událostí mi připadalo trochu rozvleklé a u mě spíš nenaplnilo ten účel, s jakým je autorka do knihy vložila. Text trošku pokulhával v místech, kde vyprávěly přímo postavy knihy. Protože pracuji s dobovými prameny, nebylo pro mě prostě uvěřitelné, že by lidé, kteří absolvovali pár tříd národní školy, byli schopní tak košatého líčení prožitých událostí (například dlouhé a trochu umělé Fančino vyprávění po návratu "domů", tam mi to vyloženě skřípalo).
S elegancí ježka
Muriel Barbery
Velmi hezké, zajímavé a chytré. Nastal sice okamžik, kdy jsem se v množství vedlejších postav začala úplně ztrácet a musela jsem si na kus papírku napsat, že v prvním patře bydlí Bernadetta a Étienne de Brogliovi, ve druhém Meurissovi se psem Athénou a Rosenovi s rýpavou Jacintou, ve třetím Saint-Niceovi s veterinářkou Venuší a Badoisovi se psem Neptunem, ve čtvrtém trochu šílená rodina Arthensových a jejich guvernantka Violetta, že inteligentní Paloma patří k Josseovým z pětky, nad nimiž bydlí Pallièresovi. Figur víc než na orloji, ale střípky z jejich životů tu do sebe hezky zapadají, respektive tvoří velmi zajímavý protiklad k obyčejnému i neobyčejnému žití domovnice Renée Michelové. Přirovnání k domu Backmanovy babičky (která pozravuje a omlouvá se), jak tu někdo ze čtenářů zmínil, mi připadá naprosto mimo mísu. Muriel Barberyová totiž na rozdíl od Backmana nekarikuje a není trapná, naopak i u popisu dost vyčnívajících povah zůstává při zemi a člověk jí to celé věří.
Přistěhování Kakury děj krásně rozhýbalo a ano, mohlo to sklouznout až k červené knihovně, ale Barberyová tomu učinila včas a drsně přítrž. A to bylo dobré. Opravdu celá koncepce se mi moc líbila, nejzajímavější mi připadaly kapitoly Haba kopus, Velmi civilizovaná divoška a hluboké myšlenky č. 1 a 14, to byl skutečně požitek. Řadím si mezi knihy, ke kterým bude stát za to se vrátit.
