Martica
komentáře u knih
Ale co kdyby
Ester Fischerová
Pár básní mě zaujalo (Masová kaše, Bublanina), ale celkový dojem mám takový neutrální, rozpačitý. Podle mého laického názoru by se měly knižně vydávat jen básně s přesahem, kterým je čtenářstvo schopno aspoň trochu porozumět nebo je procítit. Naopak básně, ke kterým by bylo potřeba ještě nějakého doprovodného výkladu (třeba ve smyslu "tohle jsem napsala, když jsem potkala svého bývalého přítele a vzpomněla jsem si, jak mi udělal todle a támhleto..."), snad ani nemají širší veřejnosti co nabídnout a patřilo by se ukládat je prozatím do šuplíku. Ale co já vlastně vím, poezii nerozumím.
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Ačkoliv jsem místy nebyla schopná určit, jestli si z nás autor náhodou nedělá legraci, román mě strhl. Mám obecně ráda magický realismus a dlouhá souvětí, takže tady jsem si přišla na své. Po vyhledání rodokmenu rodu Buendíů na Wikipedii, který jsem si vytiskla jako tahák a berličku, jsem nakonec autorovi odpoustila i tu fantasmagorickou smršť Aurelianů a José Arcadiů (ale stejně si představuju, jak se asi chechtal, když to psal).
Julie a žralok
Kiran Millwood Hargrave
Kniha je nádherně zpracovaná, s překrásným vizuálem, příběh byl pro mě svým způsobem zajímavý a napínavý. Ale plný počet bodů jí nedám, ačkoliv se mi opravdu hodně líbila. Jednak mám výhradu k tomu, kolik toho rodiče na dítě naložili navzdory jejich nebetyčné inteligenci. A druhá výhrada se váže k tomu, že nevím, pro jak staré čtenáře kniha vlastně je. U nás ji kromě mě četlo i třináctileté dítě, pro které byl příběh už moc jednoduchý a dětinský. Naproti tomu desetileté ji po pár stránkách odmítlo s tím, že je četba moc složitá, plná přirovnání a jakýchsi informací mezi řádky, kterým ono nerozumí. Tak nevím. Pro děti jedenáct a půl?
Nadané dítě: Jak mu pomoci ke štěstí a úspěchu
Monika Stehlíková
Nejraději bych knize dala padesát hvězdiček. Nadané dítě ke mně doputovalo jakousi řízenou náhodou při hledání a bloudění zběsilého rodiče, snažícího se pochopit a rozvíjet jedno ze svých dětí, které je intelektuálně tak nějak nad zbytkem rodiny. A tato kniha je to pravé ořechové. Neříkám, že vyřeší všechny mé problémy, ale je to asi jeden z nejpodstatnějších dílů skládačky, kterou se snažím dát dohromady, abych porozuměla a mohla být nápomocná. Děkuji za skvělou, přehlednou, vysvětlující a chápající knihu, za všechny poznatky a odkazy v ní obsažené. Moc mi to pomohlo, nasměrovalo mě to zase dál. A na závěr povzdech: Kéž by si to přečetli i učitelé na naší staromódní maloměstské (a maloměšťácké) základce...
Čas mezi šitím
María Dueñas
Blažená po čtení Mlčících fontán jsem měla chuť pokračovat ve španělské tematice, ale tady mě čekalo jen... příliš mnoho slov a zklamání. Tolik, tolik slov, opakujících se dojmů, úvod dlouhý v podstatě 400 stran, pak tedy 200 stran celkem zábavného děje a nakonec jakýsi rozpačitý závěr. Celkově knihu hodnotím jako slohově zdařilou, místy čtivou, ale šíleně užvaněnou ztrátu času. Nejsem asi cílová skupina.
Mlčící fontány
Ruta Sepetys
Strašně jsem se na začátku bála, že jsem omylem sáhla po nějakém zamilovaném románku, ale brzo jsem pochopila, že jde o něco úplně jiného. Silný příběh, skvělý popis atmosféry frankistického Španělska, toho všudypřítomného strachu a bezmoci. Krásná práce s úryvky z historických dokumentů (nutně srovnávám s Tučkovou, která to v Bílé Vodě dost přepískla). Úplný závěr byl sice trochu lepkavý přemírou romatiky, ale odpouštím – celkový dojem z knihy mám velmi dobrý.
Sovětská tragédie: Dějiny socialismu v Rusku v letech 1917–1991
Martin Malia
Pětisetstránková "esej", napsaná v roce 1994, v Česku vydaná v roce 2004, získává v roce 2024 znovu na aktuálnosti. My už si dnes s třicetiletým odstupem můžeme dovolit trochu kritičtější a méně oslavný postoj k postavě Jelcina (však i sám autor na s. 497 trefně píše: "Zdá se, že pravý význam světodějných dat pochopí lidé až po jisté době."), ale jinak jako celek dává kniha obrovský smysl, je stále užitečná a Maliův rozled je fascinující. Těžká kláda, ale skvělé čtení.
Vše, co jste chtěli vědět o módě
Adéla Bartlová
Zase po čase kniha, kterou mi nestačilo jen číst, ale kterou jsem musela rovnou vlastnit. Moje! Vychutnávala jsem si ji víc než půl roku a ráda ji řadím do své "šicí" knihovničky vedle Petry Davídkové a Lenky Velebové. Pořídila jsem si ji kvůli skvělému přehledu materiálů, střihů a stylů, ale nakonec jsem si ji dokonale užila jako celek se vším všudy. Velmi vydařená publikace.
Špína
Barbora Bernátová
Překvapivě velmi vydařená detektivka. První díl jsem nečetla, ani jsem neměla nijak velká očekávání, ale tohle se vážně povedlo. Čtivé, zajímavé, logické, navíc takové trochu jiné... Moc se mi líbilo i toto krásné vydání: hezká obálka, kvalitní papír, kvalitní práce korektora (až na to srandovní "upřipravujeme", tam už holt došly síly a jak na potvoru se takové věci najdou vždy v něčem vytučněném nebo v nadpisu), Metafora si u mě vážně šplhla.
Fazóna
Miika Nousiainen
U Fazóny jsem si skvěle odpočinula, asi tak bych to zhodnotila.
Dobrý proti severáku / Každá sedmá vlna
Daniel Glattauer
Nejdřív jsem chtěla být děsně přísná a dát nanejvýš dvě hvězdy, ale Každá sedmá vlna nakonec můj dojem trochu vylepšila. Dobrý proti severáku mě rozčiloval. Vůbec jsem nechápala, kde se ta velká láska mohla vzít. Rozmazlená a rádoby roztomilá ňa ňa ňa Emma, která si pohrávala s chudákem zaslepeným Leem. (Parafrázuju:) Leo, sejdeš se se mnou? Tak sejdeme se, Leo? Leo, proč se nechceš sejít? - Emmi, tak se teda sejděme. - No teda, jak to, že se chceš tak najednou sejít, Leo? Tak to ne, dělám drahoty aspoň následujících osm minut.
Ta mi tak pila krev! Sobecká třicátnice, kterou pálí dobré bydlo, chová se jak šestnáctiletá puberťačka a ubližuje všem okolo. To má být hrdinka, se kterou bude čtenář soucítit? Které bude čtenář fandit, držet jí palec, aby došla svého štěstíčka?
Celý první díl jsem se bila do hlavy, proč jsem si sakra půjčila toto dvojvydání, že se za trest budu trápit dvojnásob dlouho. Ale nakonec jsem vděčná za Každou sedmou vlnu, ve které si u mě autor dost spravil reputaci. Oba hlavní hrdinové se tu víc sobě otevřeli a jejich vztah konečně začal dávat aspoň trochu smysl. Nicméně jsem ráda, že to mám za sebou...
Čtyři ženy a jeden pohřeb
Narine Abgarjan
Nádherná kniha, kterou budu určitě doporučovat. Všechny příběhy se mi moc líbily, až na ten poslední, o Susanně. Ten byl vyprávěný tak nějak zvláštně a nedotaženě, úplně mi to na sebe nenavazovalo, jako by autorce trochu docházel dech. Celkově se mi ale moc líbí styl Narine Abgarjan, má nádherný sloh (v českém vydání má na tom určitě lví podíl i B. Adamová) a umí výborně vykreslit silné ženské postavy. Tak, aby čtenáři trochu něčím lezly na nervy, ale zároveň u něj vzbuzovaly pochopení.
Ovšem dva dny po dočtení už se mi ta spousta ženských začíná trochu plést, možná toho bylo přece jen trochu moc. Mrzí mě taky spousta pravopisných chyb v tomto vydání. Proč si na to u takovéhle umělecké prózy nemůžou dát víc pozor? Opravdu to kazí dojem.
Svatá Barbora
Marek Šindelka
Na komiks jsem se moc těšila, navnaděná mimo jiné zdejším vysokým hodnocením. Ale bohužel jsme se s autory nějak nepotkali, i to se stává. Ani vlastně nejsem schopná definovat, čím to přesně bylo. Komiksy mám ráda, téma je určitě taky zajímavé, kresby se povedly, takže nevím. Neklaplo to do sebe, nezapůsobilo to na mě, jak asi mělo. Některé věci bych ještě potřebovala dovysvětlit.
Obléhání
Arturo Pérez-Reverte
Historický román odehrávající se během třicetiměsíčního francouzského obléhání Cádizu jsem si vybrala do čtenářské výzvy, protože mi loni v létě Cádiz naprosto učaroval. Poloostrovní pevnostní město, obklopené ze všech stran Atlantikem, má prostě zvláštní kouzlo. Děj knihy byl vystavěn naprosto bravurně, i když pro mě byla trochu nudná linka francouzského důstojníka Defosseuxa; příliš mnoho technikálií se nám holkám vnímá asi trochu hůř. Nicméně do knihy to prostě patřilo. Jednoduše každá událost, každá postava, její myšlení a počínání bylo vylíčeno věrně a uvěřitelně. Byly chvíle, kdy se mi četlo velmi špatně, drhlo to a knihu jsem měla chuť odložit nebo bych ji v ten okamžik ohodnotila jen jednou hvězdičkou. Pak jsem ale přišla na to, že je to překladem, respektive tím, že já a překladatel máme naprosto odlišné preference ve slovosledu. Mně se prostě strašně blbě četly věty poskládané např. takto: "Je slyšet nablízku za pahorkem výstřely." (s. 125) Nebo: "Potichu velice přemýšlí." (s. 288) Boha, popřehazujte ta slova trochu, ať to zní víc česky. Za to bych místy dala opravdu maximálně jednu hvězdičku, ale bylo by to dost nefér k autorovi.
Duna
Frank Herbert
Já teda vůbec nejsem fanda sci-fi, spíš naopak, ale cítila jsem jakousi morální povinnost konečně si tuhle klasiku taky přečíst. A sama se tomu divím, jak moc mě to bavilo! Chytré a efektní. Víc než boje jsem si užila ty strategické a diplomatické části. Humor jsem tam ani neočekávala (musí být všude?) a jestli to někdo hodnotí jako čtení pro snoby, tak fajn, jsem snob.
Anin duch
Vera Brosgol
Půjčila jsem si od pubertální dcery, které se Anin duch moc líbil, a kurnik, to bylo překvapení! Kvůli trochu naivním kresbičkám jsem měla předsudky, že půjde o jednoduchý příběh pro děti, ale ve skutečnosti se mi dostalo chytrého, propracovaného příběhu, kde se stupňovalo napětí a který obsahoval i několik zásadních moralit. A myslím, že pro dnešní děcka není vůbec špatné zamyslet se, jak se může cítit imigrant, který se snaží zapadnout, nebo aspoň moc výrazně netrčet z řady. Moc povedené.
Probuzení
Laurent Gounelle
Myslím, že jsem všechny metafory a alegorické obrazy pochopila, ale jako beletrie to bylo dosti chabé. Raději bych si na toto téma přečetla nějakou esej, nebo rovnou odbornou stať, byla by rozhodně přínosnější.
Harley Quinn: Utržená ze řetězů
Mariko Tamaki
I když nejsem úplně cílová skupina a příběh mě nijak zvlášť neoslovil, musím ocenit ty nádherné a propracované kresby. Knihu jsem si půjčila od třináctileté dcery, která ji přečetla jedním dechem a nadšeně o ní básní.
Mluviti stříbro
Antonín Bajaja
Moje srdeční záležitost. Uznávám, že knihy Antonína Bajaji nejsem schopná hodnotit objektivně, takže jednoduše jen dávám plný počet bodů, protože jsem si to prostě užila, jako vždy.
S elegancí ježka
Muriel Barbery
Velmi hezké, zajímavé a chytré. Nastal sice okamžik, kdy jsem se v množství vedlejších postav začala úplně ztrácet a musela jsem si na kus papírku napsat, že v prvním patře bydlí Bernadetta a Étienne de Brogliovi, ve druhém Meurissovi se psem Athénou a Rosenovi s rýpavou Jacintou, ve třetím Saint-Niceovi s veterinářkou Venuší a Badoisovi se psem Neptunem, ve čtvrtém trochu šílená rodina Arthensových a jejich guvernantka Violetta, že inteligentní Paloma patří k Josseovým z pětky, nad nimiž bydlí Pallièresovi. Figur víc než na orloji, ale střípky z jejich životů tu do sebe hezky zapadají, respektive tvoří velmi zajímavý protiklad k obyčejnému i neobyčejnému žití domovnice Renée Michelové. Přirovnání k domu Backmanovy babičky (která pozravuje a omlouvá se), jak tu někdo ze čtenářů zmínil, mi připadá naprosto mimo mísu. Muriel Barberyová totiž na rozdíl od Backmana nekarikuje a není trapná, naopak i u popisu dost vyčnívajících povah zůstává při zemi a člověk jí to celé věří.
Přistěhování Kakury děj krásně rozhýbalo a ano, mohlo to sklouznout až k červené knihovně, ale Barberyová tomu učinila včas a drsně přítrž. A to bylo dobré. Opravdu celá koncepce se mi moc líbila, nejzajímavější mi připadaly kapitoly Haba kopus, Velmi civilizovaná divoška a hluboké myšlenky č. 1 a 14, to byl skutečně požitek. Řadím si mezi knihy, ke kterým bude stát za to se vrátit.