Martica komentáře u knih
Strašně jsem se na začátku bála, že jsem omylem sáhla po nějakém zamilovaném románku, ale brzo jsem pochopila, že jde o něco úplně jiného. Silný příběh, skvělý popis atmosféry frankistického Španělska, toho všudypřítomného strachu a bezmoci. Krásná práce s úryvky z historických dokumentů (nutně srovnávám s Tučkovou, která to v Bílé Vodě dost přepískla). Úplný závěr byl sice trochu lepkavý přemírou romatiky, ale odpouštím – celkový dojem z knihy mám velmi dobrý.
Pětisetstránková "esej", napsaná v roce 1994, v Česku vydaná v roce 2004, získává v roce 2024 znovu na aktuálnosti. My už si dnes s třicetiletým odstupem můžeme dovolit trochu kritičtější a méně oslavný postoj k postavě Jelcina (však i sám autor na s. 497 trefně píše: "Zdá se, že pravý význam světodějných dat pochopí lidé až po jisté době."), ale jinak jako celek dává kniha obrovský smysl, je stále užitečná a Maliův rozled je fascinující. Těžká kláda, ale skvělé čtení.
Zase po čase kniha, kterou mi nestačilo jen číst, ale kterou jsem musela rovnou vlastnit. Moje! Vychutnávala jsem si ji víc než půl roku a ráda ji řadím do své "šicí" knihovničky vedle Petry Davídkové a Lenky Velebové. Pořídila jsem si ji kvůli skvělému přehledu materiálů, střihů a stylů, ale nakonec jsem si ji dokonale užila jako celek se vším všudy. Velmi vydařená publikace.
Překvapivě velmi vydařená detektivka. První díl jsem nečetla, ani jsem neměla nijak velká očekávání, ale tohle se vážně povedlo. Čtivé, zajímavé, logické, navíc takové trochu jiné... Moc se mi líbilo i toto krásné vydání: hezká obálka, kvalitní papír, kvalitní práce korektora (až na to srandovní "upřipravujeme", tam už holt došly síly a jak na potvoru se takové věci najdou vždy v něčem vytučněném nebo v nadpisu), Metafora si u mě vážně šplhla.
U Fazóny jsem si skvěle odpočinula, asi tak bych to zhodnotila.
Nejdřív jsem chtěla být děsně přísná a dát nanejvýš dvě hvězdy, ale Každá sedmá vlna nakonec můj dojem trochu vylepšila. Dobrý proti severáku mě rozčiloval. Vůbec jsem nechápala, kde se ta velká láska mohla vzít. Rozmazlená a rádoby roztomilá ňa ňa ňa Emma, která si pohrávala s chudákem zaslepeným Leem. (Parafrázuju:) Leo, sejdeš se se mnou? Tak sejdeme se, Leo? Leo, proč se nechceš sejít? - Emmi, tak se teda sejděme. - No teda, jak to, že se chceš tak najednou sejít, Leo? Tak to ne, dělám drahoty aspoň následujících osm minut.
Ta mi tak pila krev! Sobecká třicátnice, kterou pálí dobré bydlo, chová se jak šestnáctiletá puberťačka a ubližuje všem okolo. To má být hrdinka, se kterou bude čtenář soucítit? Které bude čtenář fandit, držet jí palec, aby došla svého štěstíčka?
Celý první díl jsem se bila do hlavy, proč jsem si sakra půjčila toto dvojvydání, že se za trest budu trápit dvojnásob dlouho. Ale nakonec jsem vděčná za Každou sedmou vlnu, ve které si u mě autor dost spravil reputaci. Oba hlavní hrdinové se tu víc sobě otevřeli a jejich vztah konečně začal dávat aspoň trochu smysl. Nicméně jsem ráda, že to mám za sebou...
Nádherná kniha, kterou budu určitě doporučovat. Všechny příběhy se mi moc líbily, až na ten poslední, o Susanně. Ten byl vyprávěný tak nějak zvláštně a nedotaženě, úplně mi to na sebe nenavazovalo, jako by autorce trochu docházel dech. Celkově se mi ale moc líbí styl Narine Abgarjan, má nádherný sloh (v českém vydání má na tom určitě lví podíl i B. Adamová) a umí výborně vykreslit silné ženské postavy. Tak, aby čtenáři trochu něčím lezly na nervy, ale zároveň u něj vzbuzovaly pochopení.
Ovšem dva dny po dočtení už se mi ta spousta ženských začíná trochu plést, možná toho bylo přece jen trochu moc. Mrzí mě taky spousta pravopisných chyb v tomto vydání. Proč si na to u takovéhle umělecké prózy nemůžou dát víc pozor? Opravdu to kazí dojem.
Na komiks jsem se moc těšila, navnaděná mimo jiné zdejším vysokým hodnocením. Ale bohužel jsme se s autory nějak nepotkali, i to se stává. Ani vlastně nejsem schopná definovat, čím to přesně bylo. Komiksy mám ráda, téma je určitě taky zajímavé, kresby se povedly, takže nevím. Neklaplo to do sebe, nezapůsobilo to na mě, jak asi mělo. Některé věci bych ještě potřebovala dovysvětlit.
Historický román odehrávající se během třicetiměsíčního francouzského obléhání Cádizu jsem si vybrala do čtenářské výzvy, protože mi loni v létě Cádiz naprosto učaroval. Poloostrovní pevnostní město, obklopené ze všech stran Atlantikem, má prostě zvláštní kouzlo. Děj knihy byl vystavěn naprosto bravurně, i když pro mě byla trochu nudná linka francouzského důstojníka Defosseuxa; příliš mnoho technikálií se nám holkám vnímá asi trochu hůř. Nicméně do knihy to prostě patřilo. Jednoduše každá událost, každá postava, její myšlení a počínání bylo vylíčeno věrně a uvěřitelně. Byly chvíle, kdy se mi četlo velmi špatně, drhlo to a knihu jsem měla chuť odložit nebo bych ji v ten okamžik ohodnotila jen jednou hvězdičkou. Pak jsem ale přišla na to, že je to překladem, respektive tím, že já a překladatel máme naprosto odlišné preference ve slovosledu. Mně se prostě strašně blbě četly věty poskládané např. takto: "Je slyšet nablízku za pahorkem výstřely." (s. 125) Nebo: "Potichu velice přemýšlí." (s. 288) Boha, popřehazujte ta slova trochu, ať to zní víc česky. Za to bych místy dala opravdu maximálně jednu hvězdičku, ale bylo by to dost nefér k autorovi.
Já teda vůbec nejsem fanda sci-fi, spíš naopak, ale cítila jsem jakousi morální povinnost konečně si tuhle klasiku taky přečíst. A sama se tomu divím, jak moc mě to bavilo! Chytré a efektní. Víc než boje jsem si užila ty strategické a diplomatické části. Humor jsem tam ani neočekávala (musí být všude?) a jestli to někdo hodnotí jako čtení pro snoby, tak fajn, jsem snob.
Půjčila jsem si od pubertální dcery, které se Anin duch moc líbil, a kurnik, to bylo překvapení! Kvůli trochu naivním kresbičkám jsem měla předsudky, že půjde o jednoduchý příběh pro děti, ale ve skutečnosti se mi dostalo chytrého, propracovaného příběhu, kde se stupňovalo napětí a který obsahoval i několik zásadních moralit. A myslím, že pro dnešní děcka není vůbec špatné zamyslet se, jak se může cítit imigrant, který se snaží zapadnout, nebo aspoň moc výrazně netrčet z řady. Moc povedené.
Myslím, že jsem všechny metafory a alegorické obrazy pochopila, ale jako beletrie to bylo dosti chabé. Raději bych si na toto téma přečetla nějakou esej, nebo rovnou odbornou stať, byla by rozhodně přínosnější.
I když nejsem úplně cílová skupina a příběh mě nijak zvlášť neoslovil, musím ocenit ty nádherné a propracované kresby. Knihu jsem si půjčila od třináctileté dcery, která ji přečetla jedním dechem a nadšeně o ní básní.
Moje srdeční záležitost. Uznávám, že knihy Antonína Bajaji nejsem schopná hodnotit objektivně, takže jednoduše jen dávám plný počet bodů, protože jsem si to prostě užila, jako vždy.
Velmi hezké, zajímavé a chytré. Nastal sice okamžik, kdy jsem se v množství vedlejších postav začala úplně ztrácet a musela jsem si na kus papírku napsat, že v prvním patře bydlí Bernadetta a Étienne de Brogliovi, ve druhém Meurissovi se psem Athénou a Rosenovi s rýpavou Jacintou, ve třetím Saint-Niceovi s veterinářkou Venuší a Badoisovi se psem Neptunem, ve čtvrtém trochu šílená rodina Arthensových a jejich guvernantka Violetta, že inteligentní Paloma patří k Josseovým z pětky, nad nimiž bydlí Pallièresovi. Figur víc než na orloji, ale střípky z jejich životů tu do sebe hezky zapadají, respektive tvoří velmi zajímavý protiklad k obyčejnému i neobyčejnému žití domovnice Renée Michelové. Přirovnání k domu Backmanovy babičky (která pozravuje a omlouvá se), jak tu někdo ze čtenářů zmínil, mi připadá naprosto mimo mísu. Muriel Barberyová totiž na rozdíl od Backmana nekarikuje a není trapná, naopak i u popisu dost vyčnívajících povah zůstává při zemi a člověk jí to celé věří.
Přistěhování Kakury děj krásně rozhýbalo a ano, mohlo to sklouznout až k červené knihovně, ale Barberyová tomu učinila včas a drsně přítrž. A to bylo dobré. Opravdu celá koncepce se mi moc líbila, nejzajímavější mi připadaly kapitoly Haba kopus, Velmi civilizovaná divoška a hluboké myšlenky č. 1 a 14, to byl skutečně požitek. Řadím si mezi knihy, ke kterým bude stát za to se vrátit.
S touto knihou vůbec nesouzním, ačkoliv se považuju za poměrně hodně velkého ezotero podivína. Nesouhlasím, nesouzním, odmítám.
Moc přítomného okamžiku – co to je? Já nechci žít bez minulosti a bez budoucnosti. Ráda se na něco těším a ráda vzpomínám, to mou přítomnost dost obohacuje. Život bez vzpomínek a bez myšlenek na budoucnost a bez emocí s tím spojených by pro mě byl plochý a chudý. Neustále se rozplývat v zenu přítomnosti, to snad dokáže jen samotář bez vazeb (poustevník? svobodný muž? senior bez příbuzných?), ale například žena/matka dost těžko.
Moc přítomného okamžiku – ano, dokážu ji bez emocí pocítit ve chvíli, kdy jsem sama, v lese, nad knihou, u okna... Ale ve chvíli, kdy řeším třeba synovu praštěnou soužku učitelku, divný šéfův nápad, kamarádův rozvod...? Jo, cítím moc přítomného okamžiku, ale rozhodně to není bez emocí, ačkoliv jde o "cizí" problém. Možná jestli budu jednou všemi opuštěná stařena, budu moct prožívat konstantní moc přítomného okamžiku (pokud mě ovšem Alzheimer nepřesadí někam do minulého okamžiku). V mé současné situaci to považuju za naprosto vyloučené.
Taky mi vadí Tolleho suverenita výkladu biblických textů. To bych možná věřila někomu, kdo ovládá hebrejštinu a aramejštinu a hloubá na Biblí půl života. Ale Tollemu to nebaštím, jeho sebevědomá interpretace Bible pro mě váhu nemá. Citát: "Dokonce ani muži, kteří psali evangelium, nerozuměli těmto podobenstvím, takže překroutili jejich smysl." Cože? On tam byl a hovořil s nimi? Patřím k menšině, která Bibli četla, mnohokrát, četla i různé výklady a odborná pojednání o jednotlivých jejích částech, ale v názorech na rozumové schopnosti evangelistů nějak nedokážu být tak odvážná jako Tolle.
No a zase znovu se vrátím, protože stále se mi honí hlavou otázka, jak může dosáhnout konstatního zenu žena tzv. plodného věku, jejíž sinusoida nálady vlaje vlivem hormonů od extrému k extrému. To mi můj malý slepičí mozek nebere, asi je to teda kniha pro moudré, hormony nezmítané muže. Tolle: "Je to sféra hlubokého klidu a ticha." Já: Je to teda vůbec ještě život? Tak nějak si já totiž představuju spíš smrt, no.
Část o přijetí situace se mi ale líbila moc, takže úplně celé to nezatracuju. Ať jsem aspoň trochu spravedlivá.
Docela zábavná kniha, pěkně seskládaná. Myslím, že skvěle poslouží těm, kteří si chtějí připomenout (nebo mladším, kteří chtějí ochutnat) atmosféru dané doby. Že si autorka některé texty tak trochu vypůjčila odjinud, jí odpouštím, i tak je to moc zajímavý počin. Co mi kazilo dojmy: 1. Několik zásadnějších faktických chyb. Mohl si to před vydáním přečíst nějaký odborník. 2. Název knihy je taky trošku zavádějící, jsou to spíš takové "perličky z éry českého socialismu". 3. Citově zabarvené výkřiky a dojmy autorky, které se hodí do podcastu, ale formát knihy je snáší hůř. 4. Rozhovory. Ano, ty rozhovory, které většina čtenářů přijala vděčně a já se na ně tak těšila, mě hrozně zklamaly. Jsou děsně osekané, divně vedené, měla jsem při jejich čtení pocit, jako bych dostala jen jakousi ochutnávku "zdarma" a k jádru věci bych se možná dostala za peníze, jenže tady žádné jádro asi v nabídce ani nebylo.
O chlup lepší než první díl, je vidět, že autor na svém stylu malinko zapracoval. Ale literárně mi to pořád připadá tak nějak chabé. Stále se snažím dávat šanci novým českým autorům, ale většinou jsem bohužel zklamaná (čest výjimkám, které v poslední době publikují většinou v nakladatelství Host, jak tak sleduju).
V druhém dílu Sudetského domu se odvíjí příběh tak nějak spletený ze všeho, co jsme si kdy o této době přečetli v jiných románech nebo viděli v televizi. Takový z toho mám dojem. Doba strašná, ale žádného nového pohledu na ni se mi nedostalo; příběhy lidí předem jasné, nepřekvapivé. Školácké popisy hrůz mě už tak nějak za srdce nechytaly a jediné postavy, nad kterými mě občas píchlo na hrudi, byla naivní Jarča a bezbranná zvířata. Často jsem si při čtení říkala, jestli to celé není trochu ztráta času, a ani nevím, jestli budu mít někdy chuť pustit se do posledního dílu. Přestávám totiž věřit, že bude méně plytký než první dva.
Já jsem k tomu přistupovala dost skepticky, to přiznávám, o to větší mě čekalo překvapení. Výchovu bez poražených jsem si nejdřív přečetla pěkně od A po Z, jako román, a teď se k ní vracím na přeskáčku, jak potřebuju. Knihu hodnotím jako jednu z těch lepších mezi knihami o respektující výchově, nebo spíše o respektujícím soužití. Protože nemusí sloužit jen rodičům, dá se to hezky aplikovat i na manžela, kolegyni, rodiče..., které pochopitelně nevychovávám :-). Nabyté vědomosti je tady velmi jednoduché si vyzkoušet okamžitě v praxi, nejde tedy o další knihu plnou nepoužitelné teorie. Líbí se mi to moc.
Pomalu mizející arménská horská vesnice, kde se dějí události magické, až zázračné. Nádherné vyprávění, pro mě naprosto překvapivé a strhující. Nečekala bych, že tato poměrně útlá kniha toho bude obsahovat tolik. Tolik!