Martica komentáře u knih
Umí! Bravo! Jako většina zde hodnotících i já napíšu, že povídkám zrovna neholduju, ale tyto se moc povedly. Viktorie Hanišová je opravdu mistryně přirozeného vyprávění a krásného jazyka.
(SPOILER) Tahle kniha je tak... francouzská. Pokud vás Francouzi nebaví a nad francouzskými filmy, kde se za zvuků tahací harmoniky a křupání baget míhá jeden podivín za druhým, spíš kroutíte hlavou, raději ji nečtěte. Zároveň je ale dost zajímavá a taky zákeřná. Začátek se totiž odvíjí pomalu a ve zvláštním hřbitovním poklidu, kdy se necháme uchlácholit tlacháním hřbitovní partičky v kuchyni správkyně hřbitova, u které předpokládáme, že je podivínka prostě jen proto, že má za sebou trauma dětství bez rodičů a trauma ze špatného výběru partnera. Uděláme si předčasný závěr, že Filip je ničema a parazit, kterého měla Violette vykopat ze svého života nejpozději po narození dítěte. Zlobíme se na ni, že to neudělala. A na autorku, že pustila do světa další knihu, která je plná životů zpackaných tím, že si někdo vybral za životního partnera vola a pak to s ním vydržel 30 let nebo rovnou až do smrti. Jenže pravda je, jak už to tak bývá, trochu jinde. A mně se právě hrozně moc líbilo to postupné odkrývání předchozích událostí a taky povah jednotlivých hrdinů. To, jak se děj postupně vrstvil a jak košatěl, jak do něj zasáhla tragédie, jak se román místy měnil až v detektivku. Najednou jsem s údivem zjistila, že moje naprosté opovržení Filipem se v nestřežený okamžik změnilo v obrovskou lítost a pochopení. Všechno do sebe krásně zapadlo.
Tuto knihu bych si rozhodně chtěla přečíst v originále a hurá, já můžu, takže si ji jdu objednat. Mě to totiž tak strašně vytáčelo, ta nedotaženost v překladu a taky dvoukolejnost překladu jmen. Tak sakra, buď je přeložím všechna, nebo je nepřekládám vůbec a vyřeším to poznámkou pod čarou, jak se to dělalo dřív (já osobně se přikláním k té druhé možnosti). A to se týká i křestních jmen. Proč se změní Philippe Toussaint na Filipa Dušičku, ale Violette Toussaint se na Fialku nezmění? Když už bizár s přeloženými jmény, tak pořádný, ať to má grády. Tím ale nechci hanět překladatelku, je to práce šílená, kterou obdivuju. Ale měly si to holky v redakci trochu víc nechat projít hlavou.
Takže hvězdičku strhávám právě za zmíněné mezery v překladu (za což autorka nemůže) a za děsně patetický příběh Irène a Gabriela (za což autorka může). To už bylo trochu moc i na frankofila.
Do téhle knížky jsem se úplně zamilovala a po jejím přečtení mám chuť všem mým letos hodnoceným knihám strhnout hvězdičku dolů. Sága mě pohltila, smekám klobouček nad její promyšleností a propracovaností. Od jejího dočtení už jsem zvládla pár dalších knih, přesto jsou ve mně příběhy Stasie, Christine, Kitty, Kosti a Darie pořád živé.
Jinak se hodně ztotožňuji s komentářem Fénix56 (21. 12. 2022), tak se nebudu opakovat. Prostě až do perestrojky naprostá pecka.
Nečekala jsem, že se mi tato kniha bude tak těžce hodnotit. Anotací, obalem a začátkem totiž působí jako jako prvoplánová oddychovka pro ženy na dovolené, potom ale přijde smršť ambivalentních emocí. Co to vlastně vypovídá o mně, že je mi tak nepříjemné číst o osobě, jako je Eleanor? Vždyť je vlastně taková čistá. Tak proč je pro mě její jinakost tolik odpudivá? Její trauma mě zasáhlo tak, že bych jí chtěla přát, aby se jí život obrátil v něco lepšího, ale ta série dost trapných příhod, které asociální žena vlastní i nevlastní vinou prožívá, mi tak trhá žíly, že mám chuť s ní zatřepat a poslat ji k psychiatrovi. Aby se dala dohromady. Ale co to vlastně znamená, dát se dohromady? Opravdu stačí podívat se na svět z jiného úhlu pohledu, vyrovnat se s traumatem, obléct se mainstreemově a začlenit se? Musíme se všichni nutně tak nějak zařadit, abychom cítili štěstí? Konec mě úplně neuspokojil, ale spousta otázek mě při čtení napadala a dráždila, takže dávám nakonec docela silné 4 hvězdičky. Anotacím nevěřte, řachanda o podivínce se podle mě nekoná.
(SPOILER) Jsem velice zklamaná. Celá Říše před procitnutím pro mě byla k uzoufání nudná a ke čtení oněch pasáží jsem se donutila jedině v naději, že pohádkové vyprávění bude mít nějaký stěžejní význam pro reálný příběh. Dlužno dodat, že nakonec ani moc nemělo. Celé to na sebe bylo našroubované tak uměle, až mi to kroutilo palci u nohou. A ten reálný příběh? Moc reálný vlastně ani nebyl, protože jediné uvěřitelně popsané postavy jsou Alf a chlapec se syndromem. Zbytek lidí jsou prostě karikatury. Příhody k neuvěření. Babička, jeden den schopná přelézt plot do ZOO, druhý den umírá na pokročilou rakovinu? Babička, která svou vnučku miluje nade vše, je schopná zaúkolovat ji po smrti tak, až ji ohrozí na životě? Babička superhrdinka, zachraňující životy a nemající strach říct na plnou pusu i nelichotivé pravdy, se nedokáže lidem omluvit do očí nebo poslat omluvné dopisy přes notáře? Děvče, které sežralo všechnu moudrost světa, neví, čím se krmí pes? Bývalý voják, který bez problémů vyslídí ve válce nepřítele a který má jistě spoustu konexí, několik let není schopný najít svou vlastní rodinu? Psycholožka, která si neumí zajít za odborníkem? Ředitel školy, který omlouvá šikanu? Jako by Backman zkoušel, co všechno mu po úspěchu s Ovem u jeho čtenářů projde.
Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Kniha je to miloučká a pěkňoučká, ale po předchozí úchvatné četbě (kniha Dokud vás nenajdeme) mi prostě Spolek připadá místy nablblý. Zaujal mě popis ostrova Guernsey a jeho osudy během druhé světové války, zbytek byl ovšem trochu naivní. Některé postavy byly velmi zajímavé a svérázné, bavily mě, mám ale trochu výhrady právě k hlavní postavě Juliet, která měla být asi brilantně bystrá a svá, ale na mě chvílemi působila jako snadno ovlivnitelná slepice. Odpočinkové čtení, ale jak už tu někdo psal - nechápu, proč se kniha stala bestsellerem. (A taky nechápu, proč když na Databázi knih napíšu dlouhou pomlčku, tak se mi změní na spojovník, nebo rovnou úplně zmizí.)
Kniha Šití jako životní styl má ambice stát se jakousi Biblí pro všechny, které šití baví nebo mají chuť s ním teprve začít. A dle mého názoru se knize skvěle podařilo tyto ambice naplnit. Petra Davídková dělá vše s velkou pečlivostí a je to vidět i na její překrásné publikaci: promyšlená struktura, precizní návody, fotografie lahodící oku, čistý styl, minimalistická a vtipná výzdoba (stehy, nitky, vlnky). Obrovským bonusem je pak střihová příloha, která skvěle poslouží začátečníkům, ale s trochou inspirace obsažené v knize ji rozhodně využijí i pokročilí, kteří se nebudou bát úprav a variací. Oceňuji používání přesných odborných termínů, tabulku velikostí i slovníček pojmů, radost mi udělaly i tři textilní záložky. Tuto knihu můžete číst jako beletrii od začátku do konce, nebo se věnovat jen vybraným kapitolám, obojí vás bude bavit. Nejsem začátečník a internetové střihy Petry Davídkové si musím, upřímně řečeno, až příliš upravovat kvůli své nestandardní postavě, přesto jsem si knihu ráda zařadila do své knihovničky, mám z ní radost a věřím, že mi ještě vícekrát udělá dobrou službu. Rozhodně ji doporučuji.
Kniha plná krásných kontrastů: naivní styl vyprávění dítěte, ovšem o velmi těžkém tématu; do prostého dětského pohledu místy vložená košatá pověst, která je jako vytržená z Tisíce a jedné noci; bída a špína indického slumu, odděleného horou odpadků od třpytivé čtvrti pro boháče. Opravdu velmi magické vyprávění s náročným závěrem. Hluboce jsem si to jako čtenář užila, po dočtení cítím velkou beznaděj.
Od chvíle, kdy vstoupila na scénu Poppy, jsem začala tušit, že vítr vane z jiného směru, než jsem se dosud domnívala. A už mě to tolik nebavilo. Ale do té doby to bylo naprosto brilantní!
Netuším, kde přesně převzala rozepsaný román Jane Austenové její neteř, nicméně v tomto třetím dílu už jsem moc zalíbení nenacházela. Přesně od zjevení a věštby mladé krásné cikánky mi dílo začalo připadat jakési plytké a červenoknihovní. I ty dramatické zvraty (smrt/nesmrt) mi přišly dost přitažené za vlasy, ubylo vtipných postřehů a duchaplných rozhovorů. Už to prostě nebylo Austenovské. První dva díly se mi líbily mnohem víc.
Mám trochu sužování ohodnotit tuto knihu spravedlivě, protože si uvědomuji, že mnoho uživatelů Databáze knih ji asi číst nebude, a tak možná moje hodnocení zůstane jediné, a kniha tak na věky věků bude mít kvůli mně hodnocení 60 %. Nicméně nemůžu jinak, nemůžu dát víc hvězdiček, ačkoliv si Dušana Cendelína velmi vážím. Povídky jsou totiž velice kolísavé úrovně. Některé jsou skvělé, čtenáře vtáhnou, zaujmou i pobaví. Jiné jsou ale velmi slabé, pozornost při čtení uvadá, čtenář se nebaví, ba dokonce nudí. Navíc si uvědomuji, že ta pozitivní část mého hodnocení může být hodně ovlivněná tím, že žiju ve stejném městě jako autor, kterého obdivuji a jehož výtvarná díla se mi velmi líbí.
A tak si kladu otázku: Není to škoda, že kniha člověka, kterého v jeho městě všichni milují, váží si ho, považují ho takřka za místní celebritu, a který má jistě velký okruh přátel a známých, vyšla v takto neotesané podobě? Nemohl to dát autor někomu přečíst? Poradit se s někým, kdo aspoň trochu rozumí redaktorské práci? Nemohl mu někdo z přátel nebo chlapů z tiskárny říct, že je na knize ještě spousta práce a že by byla škoda, kdyby vyšla takto neuhlazená? Nemohlo město přispět pár korun na profesionálního jazykového korektora? Vždyť na každé jednotlivé stránce čtenáře ruší víc než deset hrubek nebo překlepů! Ale možná městu i autorovým přátelům křivdím, možná si sám autor nepřál jakýkoliv zásah zvenčí. Pak by mu ale někdo měl jemně připomenout, že literatura není výtvarné umění. Aby byla kniha pěkná, musí se na ní spolu s autorem podílet parta profesionálů. Tady je bohužel hodně vidět, že to autor celé "zvládl" sám.
Malinko zklamání. Velmi poutavé bylo líčení útrap zakoušených v Sovětském svazu a při útěku z něj. Dost mě překvapilo a šokovalo, že ještě v 80. letech byli Židé v Sovětském svazu tak stigmatizovaní a šikanovaní snad ještě víc než nežidovský plebs. Bohužel mám pocit, že z těchto útrap si autor sice odnesl malé traumíčko, to mu ale nezabránilo sklouznout k typicky americkému uvažování a trochu i k jakési nabubřelosti. Z jeho "dospělého" putování zpět do Evropy, aby objevil své kořeny, vyrovnal se s traumaty, setkal se s osobami, které jeho rodině při útěku do USA pomáhaly, a nasbíral materiál pro knihu, jsem už moc příjemné pocity neměla.
Hlavní hrdinka Li-jen se narodila jen o pár let dříve než já, proto je pro mě naprosto šokující porovnat její dětství s tím mým. Člověk má při čtení pocit, jako by se její dětství odehrávalo někdy v 19. století. Uchvátila mě zejména první část románu, která líčí prostý život obyvatel Studničního pramene. Užila jsem si popis hor, zahrad a plantáží s čajovníky, tradičního života Akhů, vůně čaje pchu-er. V druhé půli se kniha malinko přiblížila k ódě na americký sen s prvky červené knihovny, ale dalo se to snést a po tak brilantním začátku jsem to autorce nakonec odpustila.
Nejradši bych strhla hvězdičku za rozdělení románu do tří dílů, za což ovšem chudák Jane Austen nemůže. Ta svou práci jako vždy odvedla na plný počet bodů.
Tak si tady se svým názorem pluju proti proudu. Příběh této knihy mi připadal naprosto nelogický a fantasmagorický, asi jako kdyby se autorka probudila z noční můry a rychle se ji snažila prsknout na papír, dokud se sama ještě trochu klepe z toho zlého snu. Na mě to působilo jako trochu fajnovější, ale přesto trochu blboučké Stopy hrůzy, blahé paměti. Velmi krásná grafika, zajímavé ilustrace a vydařená a originální ořízka mi teď budou připomínat, že i já se nechám nachytat na pozlátko.
Nádherný román plný působivých momentů. Čtení bych si víc vychutnala, kdybych na něj měla víc času v jednom kuse. Trochu střípkovitý styl vyprávění nešel dohromady s mým současným střípkovitým stylem čtení, chtělo by to více se do toho ponořit. Po hodně dlouhé době byla toto kniha, o které jsem přesvědčená, že si ji brzy přečtu ještě jednou, ona za to stojí. Nálada jak ze Salmana Rushdieho, skvělé!
Nejdřív jsem slyšela radioseriál na Českém rozhlase (někteří tady píšou audiokniha, ale já se domnívám, že to audiokniha tak úplně není). Ten mě naprosto fascinoval. Javorský s Kaiserem předvedli prvotřídní koncert, který skvěle korespondoval s poetikou téhle knihy. Zatoužila jsem přečíst si ji, což jsem sice zvládla, ale bylo to mnohem náročnější, než jsem čekala. Když to srovnám, tak mám dojem, že tento typ knihy je mnohem příjemnější na poslech než na čtení. Při četbě mi občas odbíhaly myšlenky jinam. Kniha je krásná, poetická, "jiná", ubíhá si svým zvláštním tempem, jako výlet po železnici: občas se to iritujícím způsobem zasekne, občas přijdou dramatické zvraty, ale celkově to prostě tak nějak romanticky plyne.
Vlaštovky a Amazonky jsem v dětství milovala. Teď jsem je trochu s obavou předčítala svým prepubertálním dětem a jsem překvapená, jak moc to bavilo i dnešní střelenou, sociálními sítěmi trochu pokaženou mládež. Arthur Ransome je zřejmě neporazitelný a nadčasový.
Trvalo mi sto stran, než jsem se konečně začetla. Dalších sto stran, než mě začaly osudy hlavních protagonistů zajímat. Ale potom to nabralo takové grády, že jsem se nemohla odtrhnout a pořád jsem nechápala, jak to, že po tak rozvláčném začátku přišlo něco tolik brilantního. Úžasné, neotřelé, překvapivé. Zklamal mě otevřený konec (jindy mi otevřené konce až tak nevadí, ale tady jsem ho trochu nezvládla), chybělo mi taky nějaké vysvětlení, jak byla Oáza objevena, no a mínusem hodnotím i ten už zmíněný pomalý start knihy. Jinak bych rozhodně dala plný počet bodů.
Tenoučká sbírka zvláštních básní. Četla jsem ji, když před 16 lety vyšla. Od té doby jsem na ni zdánlivě zapomněla, ale občas jsem si v různých situacích některé verše vybavila, jenže jsem si nemohla vzpomenout ani na název sbírky, ani na jméno básnířky. Taková hlava prázdná jsem. Dokonce jsem kusy těch básní zkoušela googlit, a dopátrat se tak autorky, leč marně. Teď jsem na tu sbírku při generálním úklidu narazila, zaradovala se, s chutí si ji znovu přečetla a líbí se mi ještě víc než tenkrát. Tak prosté, přitom tak působivé.