Martica
komentáře u knih
Není úniku
Yrsa Sigurðardóttir
Detektivka mě téměř celou dobu moc bavila, zlomilo se to až asi čtyři kapitoly před koncem. Celé vypravování bylo tak napínavé a zajímavé, úplně mě to vtáhlo do mrazivé atmosféry islandského venkova. Ale konec mi připadal takový nedotažený, až odbytý. Za měsíc už si nebudu ani pamatovat, kdo byl vrah a proč to udělal, nějak mi to prostě nezapadlo do sebe. I to vypravování v závěru bylo takové spíš popisné, nemastné-neslané. Byla to moje první kniha od Yrsy, ale zkusím rozhodně ještě aspoň jednu.
Sudetský dům: Jaro - léto 1945
Štěpán Javůrek
Nevím, jestli se autor postupně zlepšoval, nebo jestli jsem si na jeho styl psaní v průběhu čtení zvykla, ale zezačátku se mi vůbec nelíbil způsob jeho vyprávění. Krátké úderné věty mi připomínaly Václava Řezáče, který už je dneska prostě trochu passé. Mám holt ráda souvětí, můj problém. Vadily mi i opakující se hrubky (např. naprostá ignorace toho, že příjmení Smolíkovi/Fuchsovi se v akuzativu má psát s ypsilon na konci). Nějak jsem se prostě nemohla do děje ponořit celých prvních asi 120 stran, vlastně až do doby, než se obě rodiny setkaly a došlo k první společné konfrontaci. Celých těch prvních 120 stran jsem měla pocit, jako bych četla něco, co už znám, děj byl předvídatelný a byla jsem z toho trochu zklamaná. Potom se to ale krásně rozběhlo, postavy mě začaly zajímat a už mi to nepřipadalo tak primitivní jak na začátku. Příběh mi navíc připomínal vypravování mých předků, kteří také přišli po válce do sudetského domu, který několik měsíců sdíleli dokonce s několika rodinami. Takže Sudetský dům pro mě sice nebyla žádná hoch literatura, ale další díl si určitě přečtu, a dokonce se na něj těším.
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
Prolínání stylů mi velmi vyhovovalo. Při čtení o takovýchto tragédiích mívá čtenář sklon sklouznout do jakéhosi statistického uvažování. Díky tomu, že tady byla literatura faktu proložena beletristickým vyprávěním, stane se ze statistiky série osobních neštěstí, které je čtenář schopný procítit. Moc se mi toto pojetí líbilo.
Hájovna: Příběh o ztrátě svobody a mateřské lásce
Karla Kubíková
Mladá žena, kterou v 80. letech vítr zavál do hájovny ve vojenském újezdu, kvůli jedné klukovině a nešťastné náhodě skončí ve vězení a doma nechá čtyřměsíčního kojence. Tak nadějné téma, na které jsem se těšila.
Kniha je rozdělená do 3 částí. První se mi četla ještě dobře, děj se teprve rozjížděl a vypadalo to slibně. Druhá část mě neskutečně nudila. Při čtení třetí části už jsem cítila jen stud a trapnost. Výkřiky typu "Srdci neporučíš!" a "Za všechno můžou komunisti!", to bylo... brrrr. Literárně nula, za nadějné téma tři, za vykřičníky minus jeden.
Děti jsou taky lidi
Zdeňka Šíp Staňková
Po delším čase kniha, kterou nejsem schopná ohodnotit počtem hvězdiček, protože prostě nevím jak. Respektive nevím, co jsem to vlastně četla za druh literatury. Autorku znám ze sociálních sítí a chápu to tak, že chtěla vydat knihu, po jejímž přečtení širokými masami se pohnou ledy ve stojatých vodách českého výchovného/vzdělávacího systému, všichni si zázračně uvědomí, jak je manipulativní jednání s dětmi škodlivé, rodiče přestanou rozdávat „jednu výchovnou, která ještě nikomu neublížila“, politici se hluboce zamyslí a odsouhlasí zákon, který striktně zakáže tělesné (případně jiné) trestání dětí.
Tento způsob se mi ale nakonec zdá nešťastný. Kniha na první pohled při zběžném prolistování vypadá docela lákavě, zdá se být rozdělená do přehledných kapitol, kde jsou ještě graficky odlišeny pasáže osobního svědectví a pasáže komentující, sem tam vidíme i jakousi poznámku pod čarou. Takže by se mohlo zdát, že si jdeme přečíst jakousi naučnou literaturu, kde se něco dozvíme. Leč není tomu tak.
V každé kapitole si nejdřív přečteme různorodé šokující zážitky z dětství osob, které zažily týrání, trápení, trestání, zesměšňování od lidí, kteří je měli chránit. Následuje rádoby vědecký komentář autorky, ale ve skutečnosti jsou to jen jakési úvahy podložené načtenou literaturou. O poznámkách pod čarou, které jsou zapsané formou „youtube.com“, „denikn.cz“ atp., už tu psali jiní. Je to vyložený trapas. Když si v textu přečtete větu „Jak říká Peter Levine v knize Trauma očima dítěte...“ a pak si v poznámce pod čarou najdete jen a pouze „Peter Levine – Trauma očima dítěte“, tak to opravdu nijak jinak než TRAPAS nazvat nelze. Bez takové poznámky se já osobně obejdu.
Aby nedošlo k omylu, nemám vůbec nic proti úvahám. Ale ať se to proboha netváří jako věda, průlom, pojednání odborníka na téma trauma. Sama tělesné tresty neprovozuju, s dětmi diskutuju jako s partnery a neustále řeším nějaké neshody s naší staromódní základkou, která se snaží všechny děcka skopat do hodné kuličky, takže jsem se na knihu dost těšila. Ale přišlo celkem velké zklamání, protože jsem se nic nového nedozvěděla. Nebo vlastně dozvěděla: Tudy ne, přátelé. Nebo vy potřebujete číst zážitky jak vystřižené z Blesku a za nimi rozhořčené úvahy člověka, který sám své trauma zjevně zpracované nemá? Já ne, já si radši dál budu číst jen toho Levina, Matého, Gordona a tak.
Když mě jako sympatizanta tato kniha spíš znechutila, tak si vážně neumím představit, že by převrátila na svou víru někoho z odpůrců.
Krásné věci
Janelle Brown
(SPOILER) Tady jsem se asi opět nechala trochu nachytat na pozlátko. Vůbec jsem nedokázala pochopit Ninu, celá její linka mi připadala zdlouhavá, neuvěřitelná, iritující. Naproti tomu Vanessina linka to vyvažovala, bylo zajímavé nahlédnout jí do života a (možná i trochu škodolibě a závistivě) si potvrdit, že ani pohádkové bohatství nepřinese do duše klid. I ta zajímavá část byla však plná klišé, takže bych celou knihu hodnotila spíš jako podprůměr. Nicméně dávám body navíc za geniální tahy "Lachlana". To byl padouch, jak se patří.
Kde zpívají raci
Delia Owens
(SPOILER) Mně tato kniha zabrnkala přesně na ty správné struny: samota, ale taková hezká a zajímavá, rozmanitá divoká příroda, svérázní lidi z provinčního městečka a silná ženská, která si s tím vším poradila.
Malá Kya, kterou v 50. letech opustila celá rodina, vyrůstá úplně sama v chatrči v přímořské bažině Severní Karoliny. Po lidech svým způsobem touží, ale vyhýbá se jim. Nevěří jim, ale bez nich by skončila negramotná a otrhaná kdo ví kde. Lásky se bojí, ale bez podpory někoho milujícího by sama ničeho nedosáhla. A v těchto až schizofrenních pocitech se v podstatě odehrává celý její zvláštní život.
Poetické čtivo bylo velkým požitkem. Do pěti hvězdiček chybělo jen malinko: stačilo trochu víc si pohrát se závěrem a předtím lépe vysvětlit důvod, proč se na všechny děti vykašlala matka i její rodina. Chápu, že matka zřejmě upadla do jakési těžké deprese, ale nepředstavitelné pro mě je, že v tu chvíli nezasáhla její rodina, která věděla, že kdesi v bažině zůstaly v nuzných podmínkách nezaopatřené děti.
No a já
Delphine de Vigan
Z románu jsem měla trošku strach. Bála jsem se, že je zdejší hodnocení trochu nadsazené, jak už to u podobných kultovních knih bývá. Ale tady to vyšlo, kniha No a já má vysoký počet bodů plným právem. Zaslouží si je už za tu propracovanost textu; skutečně co věta, to perla, žádnou nelze vynechat. Není to jen kniha o bezdomovectví, je to příběh tří kamarádů, kteří jsou spolu, přesto každý sám. A nebo obráceně: každý z nich pochází z dost svérázného a specifického prostředí, které by leckoho umořilo, přesto jsou schopní navázat přátelství, vztah, pomáhat si a důvěřovat. Delphine de Vigan nic nelakuje na růžovo, takže se (bohudík) nekonal žádný nereálný happyend, nicméně trochu toho pozitivna příběh přece jen přinesl: já ho viděla v nečekaném probuzení depresivní matky, které jsem křečovitě držela palec. A tak to má u četby dobré knihy být; čtenář jejím postavám fandí a s jejich prožitky soucítí.
Dcera je dcera
Mary Westmacott (p)
Zajímalo mě, jaká bude královna detektivek v jiném žánru. Trochu ufňukaná. Dobře se to četlo, nebylo to úplně zlé, ale po dějové stránce mě kniha trochu zklamala.
Paměť dívky
Annie Ernaux
A mně se vlastně to filozofování autorky nad sebou coby mladou nezralou dívkou moc líbilo. Přemítání o svém mladickém počínání, chování, vnímání světa, hledání sama sebe a svého místa ve světě, o dojmu, jakým působila a působí na okolí. Vůbec mi to nepřipadalo jako motání v kruhu. A názor, že je to kniha o ztráně panenství, mi připadá přehnaně zjednodušující.
Šepot včel
Sofía Segovia
(SPOILER) Všechny krásy této knihy už v komentářích byly zmíněny, tak já asi jen dodám, že byla velmi osvěžující postava Simonopia: konečně v literatuře člověk se znetvořeným obličejem, kterého jeho jinakost nijak nezlomila a zůstal dobrý a vzácný.
Konečně po delší době kniha na plný počet bodů, četba mě velmi naplňovala. Krásná sága se spoustou emocí, ve které ale bylo všeho tak akorát. Dokonalý požitek.
Generál Pavel v rozhovorech s Jolanou Voldánovou
Jolana Voldánová
Jasně, asi všichni tušíme, za jakým účelem tato kniha vznikla. Ale to přece nevylučuje, že je kniha čtivá a velmi zajímavá. Ráda jsem si přečetla, jak to chodí v NATO, dozvěděla se spoustu informací o misi UNPROFOR (nevěděla jsem o ní ani prd), trochu tíživé bylo čtení o Rusku a o slabinách Evropy, líbilo se mi, že došlo na přetřes i členství v KSČ. Hezký, obsáhlý rozhovor s chytrým člověkem.
Raoul Taburin
Jean-Jacques Sempé
Velmi příjemná a vtipná jednohubka. A nebo taky knížka, která může zabrat spoustu času, protože co strana, to umělecké dílo.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Naprosto sdílím názor s Deia (o dva komentáře níž), souhlasím do puntíku. Mně tedy hodně vadilo a způsobovalo až nepříjemné pocity to, že kdekoliv se hrdinka ocitla, neměla žádné vzpomínky na tu dobu od "jiného rozhodnutí" a musela takříkajíc vařit z vody. Když se toto opakovalo asi potřetí, už mě ta trapnost situace tak iritovala, že jsem chtěla knihu přestat číst. Nicméně za velmi zajímavý námět, který opravdu nutí k zamyšlení, až k filozofování, jsem chtěla dát 4 hvězdičky. Ke smůle této knihy jsem hned po ní začala číst něco úchvatného, což dost zvýšilo laťku, takže nakonec jen za 3. Ale nápad skvělý.
Já jsem hlad: Příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši
Petra Dvořáková
Výborná Petra Dvořáková, moc se mi to líbilo. Vlastně až tady mi docvaklo, že anorexie nemusí být vždy jen zvrácená honba za štíhlostí, krásou a dokonalostí, ale že může jít taky o uspokojení z toho, že v tom chaosu a neporozumění okolo mě mám konečně nad něčím plnou kontrolu. Děsivé.
Neviditelné kořeny
Hynek Čapka
Bavilo i nebavilo. Linka z baťovského Zlína je podařená; byť mám fenomén Baťa pěkně proklepnutý a mohla bych tady mít spoustu výhrad, tak musím uznat, že v beletrii je to v pořádku a faktické chybky mi nevadí. Bylo to čtivé a zajímavé. Mě osobně zaujala i druhá rovina, ta listopadová. Trochu tendenční, ale proč ne, je to přece román. Úsměvné, až směšné mi připadalo vykreslení absolutně kladných a absolutně záporných hrdinů. Vymydlení Tomáš s Anežkou měli skoro svatozář, naopak zlí a oškliví komunisté s mastnými vlasy a vykotlanými zuby málem až smrděli z knížky ven. Co jsem ale nezvládla vůbec, byla smršť radosti, uhlazenosti, laskavosti a šťastných náhod v závěru románu. Bylo toho trochu moc.
Až uvidíš moře
Scarlett Wilková
Dva a půl. Kniha se zajímavými informacemi o vlně řeckých uprchlíků, kteří zakotvili v Československu, u mě jako beletrie moc nezabodovala. Vyprávění mělo jakýsi až reportážní styl, který by se možná hodil do hlavního tématu nějakého periodika, ale mně tam chyběly emoce. Respektive děj by i emotivní byl, ale podaný je tak nějak odtažitě, že já jako čtenář jsem necítila žádnou účast. Jako bych se dívala z okna na naprosto cizí lidi. Od dobré knihy očekávám víc.
Nikdo není sám
Petra Soukupová
Obvykle tento typ literatury, kdy ze sebe hlavní postavy jen v první osobě chrlí svoje problémy, moc ráda nemám. Ale tato kniha se mi hodně trefila do noty, asi proto, že Petra Soukupová mě obecně dost baví a že sama začínám okoušet slasti sendvičové generace. Autorka to popsala dost trefně, Veroničino "už nemůžu" je tedy pro mě velmi sugestivní, uvěřitelné a deprimující. Nebylo to příjemné čtení, ale dost mi vlezlo pod kůži.
Myšky v kuchyni
Saira Shah
Kniha, u které za půl roku nebudu absolutně vědět, o čem byla. Zezačátku se mi líbil popisný, až reportážní styl vyprávění. A ačkoliv mi byla okamžitě nesympatická hlavní hrdinka, která zřejmě až do porodu byla zvyklá, že jí vše vychází, a naivně to považovala za důsledek své vlastní píle, od knihy jsem si hodně slibovala a opravdu mě zaujala. Nicméně po čase se to dost zhouplo, jednání Anny se mi zdálo někdy naprosto nelogické až šokující. Některé její zkraty mi přišly vzhledem k situaci pochopitelné, jiné ale dost přitažené za vlasy, no a některé až nereálné. Takže je to u mě tak půl na půl, žádné velké wow se nekonalo.
