marvarid
komentáře u knih

Pokus o zhlédnutí filmu skončil v mém případě po cca 20 minutách pro sérii scén natolik nechutných, že mi nedovolily sledovat děj. Koupila jsem tedy knihu a s časovým odstupem několika let zkusila příběh v psané podobě. A je to lepší. I román je místy notně naturalistický, ale slovní popis není přeci jen tak explicitní jako filmová scéna. Vyprávění se nese v odlehčené formě černého humoru. K žádné postavě (vč. sociopatického hlavního antihrdiny) nepřilnete natolik, aby Vám její následný skon pokazil náladu. Pachy a vůně jsou důležitou součástí příběhu - z filmového plátna jaksi tolik patrné nejsou, ale v textu je na ně bohatě upozorňováno. Seznámení s výrobou vonných silic a parfémů oceňuji.


Román je dokonale bez chuti a bez zápachu. Nevyskytne se zde jediné kontroverzní téma, jediný náznak odklonu od konvenčních názorů na naši „národní minulost“. O psychologickém vykreslení postav se nedá příliš mluvit. To je důvod, proč se nedívám na seriálovou tvorbu ČT ani jiných českých stanic. Ale co s rozečtenou knihou? Zpočátku mě ještě celkem zajímal život Anny a Alžběty (asi pro dobové reálie, které z vlastní zkušenosti neznám), ale od narození Anežky jsem knihu dočítala jen díky pevné vůli a závěr byl vysloveně slabomyslný. No, původně jsem zvažovala objednávku 2 knih této autorky naráz (abych ušetřila na poštovném) - ještě že jsem to neudělala.


Hranice mezi stavy duševního zdraví a duševní nemoci je tak tenká. Pro mě osobně velmi špatně přehledná. Na začátku románu je mladá žena, úspěšná studentka, introvertní a životem ne příliš protřelá osoba (přestože její až jízlivé komentáře okolí ukazují na dobré pozorovací schopnosti a přesný úsudek). A pak se postupně od neveselé reality vzdaluje, propadá se a uzavírá do svého nitra. Je jí zle z kontaktu s přetvářkou, neupřímností vnějšího světa. Nenachází žádnou spřízněnou duši. Znamená to, že je nemocná? Asi ano. Ale kde přesně ten zlom nastal, v kterém okamžiku příběhu? A na konci přeci nemůže být „vyléčená“. Ten, kdo tohle jednou cítí, si přeci musí ten zážitek – pocit beznaděje nést s sebou celý život. Nakonec životopis SP to jen potvrzuje.


Děkuji za pozvání do soukromí tohoto japonského páru, do krásné zahrady se starým domem. Vyprávění bylo plné poezie a melancholie – čas plyne a nejde ho vrátit ani zastavit. Příběh byl tak jednoduchý a přece se mi vryl hluboce do paměti. Knihu si nechám a myslím, že se k ní budu vracet, až si budu chtít odpočinout.


Sakra, musím přidat... Zkusit vždycky najít ten správný rytmus, vydržet běžet až do konce, nezdary přijímat pokorně a poučit se z nich pro budoucnost. Přijmout bolest jako něco nevyhnutelného, pokud chci dosáhnout na své limity. A nevymlouvat se.
Tedy - ne že bych to nevěděla i před četbou téhle knihy. Ale pokud mi to připomene někdo takového formátu, je třeba to brát opravdu vážně.


Zajímavý spis, zajímavý způsob, jak zachytit z dalšího nového úhlu patologii této doby (nebo v případě Kathrine Taylorové ji spíš možná předpovědět). Jen drobnost (nechci tím dílo nijak zlehčovat) - osobně si myslím, že by Martin neposlal dopis s popisem, jak byla Maxova sestra zabita na jeho prahu. Prostě by se odpovědí Maxovi nezabýval.


Jazyk a pravopisné chyby (nejnápadnější je chybění velkých písmen) navozují pocit, že čtete opravdu autentický text, deník mladé venkovanky (pravda - dost neotesané a ne vždy sympatické). Příběh je vcelku jednoduchý a krátký, dá se přečíst na jeden zátah. Na obzoru stále visí hrozba, která čím dál víc nabírá obrys neodvratné katastrofy. Marně jsem doufala, že se to nějak zvrtne a mary svému osudu vyklouzne. Ale ne, takové věci se v životě nestávají. A poslední mrazivé překvapení si mary nechá na samotný konec…


Pěkné vyprávění prostoupené láskou k Africe. Nádherné popisy přírody (ten vzduch, někdy těžký a plný prachu, někdy studený a průzračný jak voda v jezeře, skoro cítíte). Některé názory a postoje se nám dnes nemusí líbit, ale musíme si uvědomit ten rozdíl jednoho století, které dělí pobyt KB v Africe a současnost. Na tehdejší dobu byly její názory na domorodé obyvatelstvo pokrokové (a její chování k nim zřejmě nadstandardní), lvi v blízkosti farem byli škodná a vyjet si na safari byla společenská nutnost (které se ona naopak postupem času vzdala a jezdila se na divoká zvířata jen dívat).


Zajímavě napsaný životopis. Střídání různých časových rovin umožňuje sledovat a porovnávat myšlenky a strachy malého dítěte, puberťačky a poté dospělé ženy. Myslím, že ten vývoj zachytila MA bravurně. Ukázala, že to malé dítě vlastně v každém dospělém někde v koutku přežívá a neoddiskutovatelně ovlivňuje jeho život. A to i tehdy když se paměť ukáže jako nespolehlivá a ta největší traumata zkusí vymazat.
Začátek příběhu - dětství šikanovaného dítěte je hodně pochmurné čtení. Je zajímavé, že dospělí v okolí malé Elaine přijmou šikanu jako fakt, jako něco neřešitelného. Vybavil se mi jeden text od Neila Gaimana, ve kterém se pozastavuje nad tím, jak obecně dospělí popisují dětství jako něco idylického, šťastného, bezstarostného. To opravdu všichni trpí ztrátou paměti? Nebo jen vzpomínky vytěsnili, aby se nemuseli zabývat problémy svých dětí?
Pokračování (puberta, dospělost) už není tak citově vypjaté a konec je vlastně dost smířlivý. Není to má nejoblíbenější kniha od MA, ale určitě za přečtení stojí.


Máloco umí MA tak bravurně jako sledování vnitřního světa svých ženských hrdinek. Ty někdy čelí vojenské diktatuře, někdy tlaku požadavků falešné protestanské morálky. V tomto románu se mladá žena (její jméno se ani nedozvíme) vrací do civilizací jen minimálně dotčené krajiny kanadských jezer, aby zde pátrala po zmizelém otci. Čistota přírody dává vyniknout přetvářce městské civilizace, pochybenosti činů, kterých se pod jejím vlivem hlavní hrdinka dopustila, pozérství jejích přátel (kteří si nejspíš tohle označení ani nezaslouží) a nesmyslnosti činností, kterými se snaží zakrýt vnitřní prázdnotu a udržet zdání moderního a cool života.
To ale nevede k jejímu psychickému zhroucení. Můžeme sledovat katarzi a něco jako znovuzrození – dokáže znovu najít a uchopit svoji podstatu. A je to znalost, kterou si nejspíš už nyní dokáže udržet po zbytek života a čerpat z ní.
Kniha je vcelku náročná a čtení není vždy příjemné, ale z knih MA mě zatím zaujala asi nejvíc.


Krásné. Jednotlivé střípky, výřezy ze života. Jsou poetické, drsné, vtipné. Ani náznak patosu nebo sebelítosti. Na konci si vlastně dokážete udělat představu o životě LB. A že je o čem vyprávět.


Autorka používá opravdu krásný a poetický jazyk. Opakující se motivy činí z jinak jednoduchého příběhu sevřené a vlastně i napínavé vyprávění. Přesto není moje nadšení absolutní. To proto, že jí prostě nemůžu uvěřit hlavního (lidského) hrdinu. Ta nepravděpodobnost mi celou knihu rušila. Nevzdělaný muž vyššího středního věku by takhle nikdy nepřemýšlel, nepopisoval by v duchu básnickými obraty kličkování můry nad travou, pohupování řas v mořské vodě…. V doslovu jsem si pak přečetla, že kniha je do značné míry autobiografická. SB tedy své myšlenky (myšlenky citlivé vysokoškolsky vzdělané mladé ženy) zkouší vložit do hlavy někoho velmi nepravděpodobného, navíc mužského rodu. A ono to nefunguje. Váhám mezi 3 a 4 *


Moc dobrý psychologický román vystavěný na historicky doložených událostech. Dokonale navozená dusná atmosféra královského dvora. Krásný jazyk, hodně postav (zaplaťpánbu za jakýsi přehled klanů a domácností v úvodu románu). Král, který plně odhalí do jaké míry je rozmazlený, svévolný, nepociťující zodpovědnost za své činy ani za lidi, kteří k němu doposud nějakým způsobem patřili (manželka, bývalá manželka, dcera, přátelé). A Thomas Cromwell – syn prostého kováře, a přitom natolik inteligentní a zdatný politik, že touto zrádnou bažinou dokáže procházet bez úhony a uhájit svou pozici. Pro sentiment tu není místo. To není v politice nikdy (a vlastně nejen v politice, pokud chcete něčeho opravdu dosáhnout).

Sledujeme 3 dějové linie, někdy se časově překrývají a my pak zahlédneme stejnou scénu opakovaně z pohledu různých protagonistů. Děj opravdu ubíhá pomalu. Rozsáhlé popisy drobných úkonů (oblékání, příprava jídla, pozorování nočního parku z balkónu,…) zaberou hodně prostoru. Ale nemyslím si, že knize ubližují. Moc se mi líbil konec příběhu a jeho pointa – můžeme se vymanit z časoprostoru, který nám vůbec nevyhovuje, máme-li pevnou vůli, dobrou motivaci a trochu štěstí. Ale nejde se vrátit v čase zpět. Svět kolem nás se kontinuálně mění. A mi pokaždé budeme muset vzdorovat novým výzvám a tlaku těch, kteří nám chtějí diktovat, jak bude náš život vypadat.


Kniha se čte příjemně. Dialogy jsou velmi zdvořilé a postavy v příběhu okouzlující. Není to tak úplně fantasy (i když fantastické bytosti se v příběhu vyskytují) a určitě to není historický román (na to se pramálo zabývá reáliemi raného středověku). Nejvíce se román blíží podobenství o paměti. Paměť je to, co z nás dělá lidské bytosti - od zvířat se lišíme vnímáním času. Víme, co bylo před mnoha lety, a plánujeme do budoucna. Jen trauma, které si zapamatujeme, je pro nás skutečné a i vzpomínka na něj bolí. Přitom je to právě ta vzpomínka, která nám umožňuje se poučit a příště se zkusit chybě vyhnout. Díky paměti si s sebou neseme křivdy z minula a ty nám znemožňují odpuštění.


Dobré psychologické drama s detektivní zápletkou. Neuvěřitelná krajina australského vnitrozemí skvěle a sugestivně popsaná - stálo by za to knihu přečíst i jen kvůli seznámení s tímto místem, jako cestopis. Bavilo mě, jak pozvolna autorka rozplétala rodinné vztahy a odkrývala povahu svých postav. Ale rozuzlení mi přišlo nepravděpodobné…. Víc se rozepisovat nebudu, abych někomu nepokazila čtenářský zážitek.


Po detektivce sáhnu tak 2-3x do roka. A tahle mě opravdu bavila - napínavá, úsporně vyprávěná bez zbytečné vaty, bez zbytečných nechutností. Postupně se objevují další a další indicie a Vás to nutí stále přehodnocovat, kdy by mohl být ten vrah.


Ve Frísku jsem nikdy nebyla, zato jsem v dětství trávila hodně času na venkově (malá vesnice s pár desítkami stálých obyvatel) u babičky. Poslouchala vyprávění o sousedech, sledovala, vztahy mezi nimi. Včetně monoklů na obličeji sousedky, kterou manžel čas od času zbil. A nikdo to neřešil, jen občas někdo soucitně pokýval hlavou. Protože každá ves má svá pravidla a ta říkají, že do řešení vlastních problémů se nikdo zvenku zatahovat nebude. Vesnický život zřejmě všude funguje stejně. A autorka ho vystihla dokonale a popsala poctivě. Se vší poezií i se vší obludností. Vyhýbá se příkrému odsudku ale i naivnímu obdivu neznalých lidí z města, kteří si vesnici představují jako něco "čistého a v souladu s přírodou". Čtivé, výborné, doporučuji.


Vyprávění je plynulé, srozumitelné, jazyk je jednoduchý. Je tu náznak gradace, kdy se pomalu, postupně přibližujeme k události, která zničila Sáře život. Prokládáno náznaky ironie, smyslu pro humor a samozřejmě informacemi o houbách. Příběh je obžalobou společnosti, která nedokáže ty bezbranné ochránit a dovolí bez problémů skrývat násilí páchané v rámci rodiny (zejm. pokud je rodina dostatečně společensky na výši). Knihu jsem „slupla“ za 2 dny, je opravdu čtivá. Ale přesto na mě neudělala ten dojem, který by asi měla. Sledovala jsem spolu s hrdinkou popisované scény, ale emoce se na mě nepřenášely. Obsah sdělení byl opravdu krutý, příšerný, ale ve mně nevyvolával téměř žádné citové zapojení.


Nepříliš rozsáhlá kniha (počtem stran i časovým rozpětím příběhu), ale s dokonale vykreslenou, lyrickou atmosférou. Vidění světa očima malého dítěte je tak přesvědčivé. Skoro uvěříte tomu, že je vcelku běžné něco takového zažít (dokud máte mysl otevřenou a nesnažíte se urputně za každou cenu všechno kolem sebe vysvětlit čistě racionálně)
