Matty komentáře u knih

Neocenitelná publikace nejen pro začínající překladatele, ale také pro zájemce o lepší poznání předlistopadové publikační praxe nebo fungování literární (auto)cenzury od padesátých do devadesátých let. Knihu by zároveň neměl opomenout žádný bibliofil, neboť úcta k češtině a psanému slovu obecně se jí vine jako červená nit (a někdy je znát už jen z kultivovaného projevu respondentů). Některé poznatky se logicky opakují (pokrývání, problematické tituly, menší překladatelská péče po listopadu), ale díky osobitosti každého z pamětníků rozhodně nejde o monotónní čtení, ale naopak o pestrou mozaiku životních osudů a různých přístupů k překladatelskému "uměleckému řemeslu". Taky jsem si začal víc vážit a všímat práce překladatelů. Čtení každé překladové knihy nyní zahajuji přečtením jména člověka, který ji přeložil.

2 27.11.2016

Bourdainovy zápisky z cest po kuchyních celého světa jsou stejně dobře kořeněné jako jeho komentáře z pořadu No Reservations, jenom je v nich trochu více osobních vzpomínek a podvratného rýpání do senzacechtivé podstaty televizního média. Autorova schopnost podat cestu za národní specialitou Kambodže jako gastronomickou variaci na Conradovo Srdce temnoty činí čtení nesmírně zábavným bez ohledu na váš zájem o danou lokalitu či jídlo jako takové. Kde si to politická korektnost a zbídačenost navštívené země žádá, se americký šéfkuchař mírní, ale po většinu knihy nikoho nešetří a jako jednohubky servíruje jednu cynickou poznámku za druhou. Kromě toho dokáže s úžasným zápalem popsat nejenom, jak ochutnávaná krmě vypadá, ale také, jakou má konzistenci, jak voní, chutná a jaké vydává zvuky po zakousnutí. Bourdain, stejně jako Baudelaire, dokáže zkrátka zaktivovat všechny vaše smysly („...vůně, barvy, zvuky odpovídají si"). Údajně jde o podobně nadsazený, vyhroceně subjektivní („gonzo") styl, jakým psal své reportáže Hunter S. Thompson. Nemohu posoudit, ale vzhledem k tomu, že ze čtyř Bourdainových do češtiny přeložených knih jsem již přečetl tři, Strach a svrab Las Vegas a Rumový deník se jeví jako vhodné prostředky k prodloužení opojného čtenářského zážitku.

2 30.10.2016

Žádný z rozhovorů mapujících Jarmuschovu kariéru od Trvalé dovolené k Cestě samuraje není vyloženě analytický, sám režisér ostatně odmítá rozebírat svou tvorbu. Přesto jsem po jejich přečtení mnohem lépe chápal, z čeho slavný americký nezávislák vychází, proč točí a oč usiluje.

Opakující se odpovědi jsou dobré pro osvěžení paměti, takže po dočtení dozajista dokážete vyjmenovat alespoň pět režisérů, kteří Jarmusche inspirovali (Ozu, Fuller, Wenders, Ruiz, Ray), uvést jméno seriálu, který považuje za vzor prázdnoty současné komerční tvorby (Miami Vice) a v pár větách shrnout metodu jeho tvorby (postavy na prvním místě).

Jarmusch není bavič, svými odpověďmi se nesnaží být za každou cenu vtipný, dává si raději záležet, aby se vyjadřoval srozumitelně a zohlednil pokud možno vícero úhlů pohledu. Napříč všemi rozhovory působí jako skromný filmař, byť ke konci pronáší poněkud příliš rezolutní odsudky, který si pevně stojí za svými zásadami, jež jsou pro něj důležitější než masové uznání a peníze. Kolik takových dnes na periferii Hollywoodu ještě přežívá?

2 30.09.2016

Dialog, pouze přímá řeč, žádný popis prostředí. Mnohastránkové převyprávění fabule Kočičích lidí (1942) a posléze dalších filmů. Extrémně dlouhé poznámky pod čarou. Navíc moc nesouvisející s hlavním dějem, chtělo by se namítnout – jenže co je zde „hlavním dějem“? Trochu iritující, ale zároveň fascinující (ta drzost, čerpat tolik z cizích textů), na každý pád originální. V prostoru, který ponechává naší představivosti je Polibek pavoučí ženy ojedinělou knihou. (Zajímavost na okraj: ve Španělsku poprvé vydanou knihu napsal argentinský spisovatel během svého pobytu v Mexiku a film byl natočen v brazilsko-argentinsko-americké koprodukci.)

2 20.09.2016

Kniha sedmadvacetiletého (v době napsáni) Adama Thirlwella mne v prvé řadě zaujala obálkou s trojicí mladých lidí v jedné posteli. Být jízlivý, napíšu, že obálkou kniha svou zajímavost také vyčerpala. Přesněji - Politika (kterou je míněna politika vztahová) se tolik snaží být zajímavá, až to zajímavé není. Prostou zápletku o neudržitelnosti života ve třech Thirwell neustále zpestřuje moudrými až přemoudřelými poznámkami vypravěče, naoko sebe samého, ale póza je v jeho zmiňování slavnějších a lepších autorů cítit i zpoza lamanšského průlivu, kde autor svou knihu napsal. Radí nám, co bychom si měli o postavách myslet a vzhledem k tomu, jak vnějškově jsou tři hrdinové vykresleni, vlastně ani nemáme, podle čeho jiného bychom posoudili jejich charaktery. Jakkoli to sám ironizuje a odmítá označení „pornospisovatel“, Thirwell nezastře svou zálibu v detailním popisu rozmanitých sexuálních praktik. Jako kdyby chtěl zas a znovu dávat na odiv, že se nebojí o něčem takovém psát. Dnes nic šokujícího, ale skutečně je pro vztahy natolik určující tělesnost? Smutné je, že sexuální scény jsou z celé knihy, snažící se o sociologický obrázek párování v současném světě, těmi zdaleka nejšťavnatějšími a pouze ony mi ještě pár hodin po přečtení zůstaly v paměti. Soudě ze sebevědomých postřehů otravného vypravěče, Thirwell se považuje za autora vtipného, chytrého a originálního. Politice ani jednu z těchto charakteristik přisoudit nelze.

Zejména vypravěčsky nápaditá kronika jedné dominikánské rodiny, pronásledované prokletím zvaným fukú, je bohatá na popkulturní odkazy i faktografické údaje z dějin autorovy rodné země. Převážně nevážně napsaná kniha pojednává o událostech zcela vážných, zejména zvěrstvech napáchaných Trujillovým režimem.
Díaz se psaním baví, někdy i na čtenářův účet. Drží nás v pozoru, plné pohlcení poněkud komplikovaně podávaným příběhem nehrozí. Znamenitá hříčka, cvičení v postmoderním vypravěčském stylu, ale aby se kniha zařadila ke klasickým dílům magického realismu či zázračného reálna (k nimž Díaz odkazuje, ovšem s notnou dávkou nadsázky), musel by autor zvážnět na déle než na jeden odstavec.

2 19.09.2016

Útlá publikace s nepříliš kvalitním fotografickým doprovodem (což zrovna u Malicka opravdu zamrzí) by navenek měla pojednávat o filmech Terrence Malicka. Ve skutečnosti Martinovi Škabrahovi slouží Malickovy filmy k rozvádění dosti obecných úvah o člověku a kapitalismu. Na pomoc si v souladu se svým vzděláním bere mnoho známých filozofů, ale takřka žádné filmové vědce (výjimkou je pár stránek z úvodu, přibližujících dost zkratkovitě éru Nového Hollywoodu). Návaznost na Malickovy filmy je někdy velmi chabá, jindy prakticky nulová. Škabraha se příliš soustředí na to, co snímky sdělují. Zajímají ho pouze určité situace a myšlenky, ne forma a styl jejich vyjádření. Jestli vás zajímá kniha filozofických esejů, k nimž autora inspirovaly Malickovy filmy, tak prosím. Jestli byste rádi knihu o filmech Terrence Malicka, poohlédněte se jinde.

2 16.09.2016

Když už vydávat knihu rozhovorů s filmaři, pak alespoň na takovéto úrovni. Mnoho podnětů pro studenty filmové vědy i filmové režie. Přestože některé z rozhovorů zacházejí do potěšujících podrobností (volba různých typů objektivů, práce s hloubkou ostrosti), je na nich poznat, že původně vznikaly pro časopis, kde nebyl prostor některé pozoruhodné postřehy více rozvést a jít skutečně do hloubky. „Normovanost“ rozhovorů, kdy všichni režiséři bez ohledu na specifika jejich tvorby odpovídají na tutéž sadu otázek, pak vede k předvídatelnosti knihy a redundanci. Zas a znovu tak čteme o tom, jak většina autorských režisérů nerada „pokrývá“, jak se přes pečlivou přípravu na natáčení snaží nechávat prostor pro improvizaci, jak zapojují herce do vytváření postavy atp. Drobné výhrady lze mít k převaze francouzských tvůrců, ne vždy až tak významných (Kassovitz) nebo k minimálnímu zastoupení žen (pouze Claire Denis), větší pak ke kvalitě českého vydání. Od výpravné publikace za poměrně vysokou cenu bych čekal větší editorskou péči (viz odbyté filmografie s mnoha chybami, zarážející množství překlepů) a více důslednosti při překládání některých termínů (nepřekvapuje mne, že je překladatelka uvedena pod pseudonymem Alena Smithee). Ačkoliv jsem si knihu s chutí přečetl (kdybych měl vyzdvihnout jeden rozhovor, tak s Pollackem), nenacházím moc důvodů, proč se k ní vracet.

2 14.09.2016

Komentář k prvním dvěma dílům. Líbí se mi, že je každá kapitola přizpůsobená postavě, na kterou je zrovna navázané polyfonní vyprávění (všechny pak spojuje sarkastický podtón), ale jinak nemůžu říct, že bych byl z čistě literárních kvalit textu, z jeho syntaktické a kompoziční výstavby u vytržení. Zejména první kniha je ke konci, kdy jedno neštěstí střídá druhé, krapet monotónní. Víc oceňuju, jak se autorka dokáže napojit na potřeby a prožívání lidí z různých sociálních vrstev, s různým kulturním kapitálem a ideologickým zázemím, na frustrovaného krajního pravičáka, progresivního intelektuála přesvědčeného, bývalou pornoherečku i člověka, který spadnul na dno, o všechno přišel a úplně se tím změnilo jeho vnímání toho, co je „normální“. Ke všem přistupuje bez opovržení, s respektem a upřímností, se snahou pochopit, co jedince v daném postavení žere nebo rajcuje, proč se cítí být zrazen systémem, proč nesnáší muslimy, zbohatlíky nebo osoby opačného pohlaví.

Tím, a taky víc evokativním a citlivým psaním, se Despentes liší od mizantropického Houellebecqa, k němuž bývá přirovnávána. Spíš v jejím psaní vnímám ozvuk balzakovského kritického realismu nebo zolovského naturalismu, zejména při líčení živoření na společenské periferii. Díky schopnosti podívat se na život očima lidí zastupujících různá patra francouzské (nebo obecně pozdně kapitalistické) společnosti, a při tom neztratit ostrý humor a nezabřednout do sentimentu, Despentes zároveň skládá rozmanitější portrét dnešní Francie a problémů, se kterými se potýká, ať jsou to rasové a třídní příkopy, chudoba, šovinismus, násilí na ženách, osamělost, gentrifikace nebo vliv toho všeho na duševní zdraví národa.

V něčem její ponor do zastrčených uliček a myšlení ztroskotanců připomíná terénní výzkum, sběr dat přímo v ulicích Paříže, kdy jsou sociologické portréty jednotlivých respondentů nosnější než příběh, který společně vytvářejí a který je stále přitaženější za vlasy (resp. stále víc čerpá z pulpového čtiva, které má autorka zjevně ráda). Ale proč ne – právě jako praktická ukázka toho, jak nepředsudečně, s ohledem na různé jejich rozpory myslet a psát o lidech, nad nimiž máme tendenci si s odporem odfrknout, je to extrémně cenné.

1 30.07.2024

Ne, opravdu se nejedná o rozbor italského westernu od jeho vývoje až do současnosti (jak naznačují zdejší komentáře od uživatelů, u nichž pochybuji, že knihu vůbec četli). Zasvěcující charakter má pouze kompilační první kapitola, cenné shrnutí historie italského westernu od němé éry do roku 1964. V systematickém mapování žánru po uvedení Pro hrst dolarů ovšem kniha nepokračuje. Zbývající kapitoly už ani tolik nezohledňují sociokulturní kontext nebo produkční historii. Nabízejí hlavně únavný katalog motivů, s nimiž italské westerny opakovaně pracovaly. Autor se zaměřuje na detaily vyjímané z celku, bez širšího kontextu nebo bližšího představení titulů, z nichž vyzobává určité motivy. Komplexní audiovizuální díla jsou zas a znovu redukována na soubor ikonografických prvků, postav, témat a situací. Ubíjejícímu vyjmenovávání dalších a dalších příkladů (nebo jmen italských filmařů, kritiků a historiků, které autor zná, jako kdyby to samo o něčem vypovídalo) moc nepomáhá opakování informací, k němuž někdy dochází i v rámci jednoho odstavce nebo neochota vysvětlovat opakovaně používané pojmy, které lze vykládat různými způsoby. Vedle první kapitoly je užitečná ještě filmografie a bibliografie v závěru, jinak publikaci bohužel nemůžu doporučit. Zájemcům o italský western ovládajícím angličtinu doporučuji sáhnout raději po některé z nich Christophera Fraylinga, které jsou srovnatelně zasvěcené, ale zároveň při jejich čtení nezešedivíte.

1 07.05.2023

Psychoanalytická, nikoliv historická fikce. Yalom se prakticky neobtěžuje popisem reálií, nesnaží se vystihnout atmosféru a napodobit jazyk doby. Nepopisuje detaily míst, šatů, předmětů, které by dialogické vyprávění oživily. K oběma ústředním postavám přistupuje jako k případovým studiím ze své praxe. Většina dialogů působí jako rozhovory terapeuta s klienty. Všichni mluví a přemýšlejí dost podobně. Jejich povídání je často strnulé, nepřirozené tím, jak okatě předává určité sdělení. Namísto toho, aby podněcoval k myšlení, autor jen předkládá hotové myšlenky. Místo a čas nejsou podstatné. Vyprávění zásluhou krátkých kapitol a střídajících se protagonistů sice rychle ubíhá, ale zároveň je poměrně monotónní a děj se příliš nehýbe vpřed. Konverzace střídá konverzaci. Mnohdy dosti spekulativní, ostentativně předkládané psychoanalytické závěry o obou aktérech jsou namísto rozvíjení dokola opakovány. Paralely mezi oběma osudy natolik chabé, že nedokážou ospravedlnit zvolenou strukturu. Jako román neuspokojivé, na hloubkový rozbor vnitřních světů dvou mužů příliš plytké, coby úvod do Spinozova myšlení až urážlivě zjednodušující.

1 15.05.2021

Po dvaceti letech sběru a zpracovávání podkladů bych čekal víc, knihu, která se množstvím fakt, šíří zohledněného kontextu a hloubkou ponoru do tématu přiblíží Gajdošíkově monumentální monografii o Vláčilovi. Voráč se ale stejně jako v Českém filmu v exilu zaměřuje pouze na Jasného zahraniční tvorbu a monografická část zabírá jen lehce přes sto stran ze šesti set. Zbytek tvoří fotografie, materiály z Jasného osobního archivu a úvody k nim. Začít něčí životní a profesní příběh vyprávět od poloviny je poněkud zvláštní přístup, znemožňující posoudit, co formovalo osobnost dotyčného, čím byl utvářen jeho rukopis a jak se proměnil v nových výrobních podmínkách na západě. Zakončení citátem z Návratu ztraceného ráje je stejně neuspokojivé jako celá kniha, působící jako pouhá ochutnávka z rozsáhlého (a jistě záslužného) badatelského projektu.

1 01.02.2021

Kronika s výrazně bulvárním nádechem a mizivou literární hodnotou. Namísto podstatných či přínosných informací se dozvídáme, kolik šilinků Bernhard zaplatil za opravu televize nebo že měl šestého září k obědu svůj oblíbený tatarský biftek. Na více než čtyřech stech stran je to vskutku úmorné. Hennetmair na jedné straně parazituje na osobnosti věhlasného spisovatele, na druhé o něm prozrazuje pouze skutečnosti, které jej ukazují v pozitivním světle. Jak sám přiznává, temné a nepříjemné věci si o svém příteli nezapisoval. Nejde tudíž o upřímný a ucelený pohled na Bernharda, který by jej obnažoval víc než třeba zevrubný, širší kontext zohledňující životopis. Právě jako materiál pro biografii měly být tyto zápisky využity, ne vydávány samostatně.

1 15.06.2020

Zdeněk Hudec, rozšiřující svou dřívější verhoevenovskou publikaci (Ježíš, náboženství a status reality...), shrnuje jednak Verhoevenovu kariéru, jednak témata a motivy prostupující jeho filmografií (život Ježíše, sex a násilí, realita/fikce, koncept hrdinství...). Při svých metodologicky ne zcela zřetelně ukotvených interpretacích vychází primárně z psychoanalýzy, auteurské teorie a poststrukturalismu (ale dojde i na Spinozu, Marxe a Františka Fuku). Zajímají jej předně významy, styl a vyprávění filmů dopodrobna nezkoumá (snímku, který je z tohoto hlediska možná nejpodnětnější, Elle, je z celovečeráků příznačně věnováno asi nejmíň prostoru).

Také vzhledem k pozicím, z jakých k Verhoevenově filmografii přistupuje, o ní autor nesděluje mnoho nového, co by dříve nenapsali zahraniční autoři nebo neřekl sám Verhoeven (jehož názory Hudec přejímá až příliš samozřejmě), ale u první tuzemské práce svého druhu, která má zřejmě oslovit i čtenáře, pro které je Verhoeven hlavně tvůrcem RoboCopa a Základního instinktu, podobně kompilační přístup chápu. Jako iniciační čtení, po kterém doceníte, jak chytře Showgirls nastavují zrcadla, případně pochopíte symboliku ušmiknutého penisu ve Čtvrtém muži, kniha myslím poslouží velmi dobře.

Jde o solidní, důkladně rešeršovaný a čtivý, byť ne moc kompaktní text. Do první, převážně faktografické části, pronikají také interpretační vsuvky, které by měly být doménou části druhé. Tu pak tvoří pět v zásadě autonomních studií, které jsou vůči sobě spíš redundantní, než aby spolu inspirativně komunikovaly. Méně kompromisní redakce textu mohla kromě opakujících se informací vychytat také grafomanské odbočky od hlavního tématu (patřící nanejvýš do poznámek pod čarou, kterých je už takhle skoro čtyřicet stran) nebo rozčlenit některé obludně dlouhé odstavce do více oddílů.

1 01.05.2020

Za výmluvnou považuji autorčinu závěrečnou poznámku: „Miloš Havel prožil život, podle něhož by se dal natočit dramatický nebo spíše melodramatický film“. Zda melodramatičnost Havlova života nevyplývá spíše z perspektivy, kterou Wanatowiczová zvolila, než z historických fakt, je otázka, kterou si lze klást během celé knihy. Její portrét rozporuplné osobnosti dějin československého filmu má krom toho charakter obhajoby. Havla líčí na jedné straně jako velkého hráče a stratéga, ale současně jako oběť dějin, které v podstatě nezbývalo, než jednat s říšskými filmovými úřady. Spíše než o nedostatek knihy se nicméně jedná o výsledek populárně naučného přístupu k tématu. Kritériím pro odbornou, vědecky vyváženou publikaci, se Wanatowiczová dostát nesnaží. Na druhou nebudou zřejmě zcela spokojeni ani čtenáři očekávající „strhující životopisný román“, který v předmluvě slibuje Ivan M. Havel. Kniha, držící se ověřených informací, ale zároveň dávající poměrně velký prostor spekulacím, se pohybuje na pomezí skutečného a pravděpodobného.

Hned v úvodu například Wanatowiczová upozorňuje, že Havlův život je stále obestřený nejasnostmi a neexistuje k němu dostatek pramenů, na což nás v průběhu čtení neustále upozorňují výrazy jako „zřejmě“, „nejspíš“, „asi“, „lze se domnívat“, „není to nijak ověřené“, „je pravděpodobné, že“. Portrét muže, který se během první republiky a protektorátu stal pro mnohé zosobněním československého filmu, proto autorka musela pracně rekonstruovat ze střípků vzpomínek pamětníků, poznámek odborníků a z dokumentů, včetně takových, jejichž věrohodnost je silně diskutabilní (např. záznamy výslechů Státní bezpečností). Velká část informací je tudíž zprostředkovaná a ne zcela spolehlivá, což autorka vždy dostatečně nezohledňuje (z pamětí Otakara Vávry někdy cituje s upozorněním, že bychom je měli brát s rezervou, jindy bez něj). Nechybí úsměvné, ale informačně pramálo hodnotné zápisky v duchu „Dobře jsme bumbali a dobře se nám pilo“ nebo množství dopisů, které Wanatowiczová do textu začleňuje poněkud neústrojně, bez výraznějšího krácení nebo snahy o zasazení do kontextu a vyvození nějakého závěru. Množství shromážděných i z nově pořízených rozhovorů získaných informací je obdivuhodnější než způsob, jakým s nimi Wanatowiczová nakládá a jak je skládá do výsledného tvaru.

Autorka se rozhodla vyprávět především osobní, nikoliv profesní příběh Miloše Havla. Přesto je škoda, že z velké části zůstává na povrchu a namísto důkladnější syntézy dohledaných dat se pouští do spekulativních úvah. Celá podkapitola je například věnována popisu obsahu románu Olgy Scheinpflugové Klíč od domu, který se měl údajně inspirovat Havlovým osudem. V jejím závěru přitom sama pisatelka připouští, že „skutečný život předsedy A-B nejspíš vypadal jinak“. Při popisu intimního života Miloše Havla kniha několikrát překračuje hranici dobrého vkusu, aniž bychom se ze zveřejněnýchpikantérií dozvěděli víc o tom, kdo Havel byl a jak přemýšlel. Nebo nám snad s lepším pochopením osobnosti charismatického bohéma pomůže, budeme-li vědět, kolik jaké víno rád pil, v jakém automobilu jezdil nebo že se zúčastnil honu s Karlem Kramářem, který „zastřelil čtyřicet devět koroptví“? Podobné drby by sice v menším zastoupení pomohly oživit text, ale vzhledem k jejich přemíře vyznívají spíše jako snaha zužitkovat veškeré výsledky důkladných rešerší. Vzniká dojem, že informace neslouží autorce, nýbrž že autorka směr vyprávění a témata knihy podřídila dostupným informacím.

Důvodů, proč se s podobnou rekapitulací Havlova života nespokojit, je ovšem víc. Autorka občas ztrácí ze zřetele osobnost ústřední figury a zabíhá do slepých uliček, některá bílá místa vyplňuje nepodloženými informacemi, informace často jen hromadí za sebe bez snahy o syntézu či hlubší analýzu. Často se dostavuje dojem, že před sebou máme poznámky teprve čekající na další zpracování. Z hlediska filmové historie kniha nesděluje mnoho nového. Jako kompilační práce určená nejširší čtenářské veřejnosti obstojí spíše, ale pořád půjde o publikací, která toho na jednu stranu sděluje zbytečně mnoho, ale zároveň řadu podstatného nedoříkává.

1 06.06.2019

Nostalgické vzpomínání stárnoucího komika, kterému se víceméně daří udržet si nadhled (jen by při každé možné příležitosti nemusel dávat k dobu, jak mu leží v žaludku politická korektnost a vulgarita dnešních komedií). Jeho veselé příhody, z nichž je kniha poskládána (takže nebudí dojem kdovíjak uceleného díla), se přitom týkají téměř výhradně dění před odvysíláním prvního dílu Létajícího cirkusu, což je vzhledem k faktu, že o Pythonech již bylo vše možné i nemožné řečeno (např. v šestihodinovém dokumentu Monty Python - málem pravda), velmi chvályhodné. Přestože na poslední stránce naznačuje opak, často jsem měl dojem, že Cleese psaní a vzpomínání vlastně ani moc nebaví, že jen plní zakázku, a proto si často usnadňuje práci popisy a přepisy svých oblíbených scének nebo se příliš nestará o plynulost a rytmus textu, který chvílemi zabíhá do detailů a jindy je naopak velmi stručný. Přes dílčí výhrady (mnoho dalších bych měl k řadě překlepů v českém překladu, za něž ovšem Cleese nemůže) jde o solidně napsanou, čtivou a docela (nikoliv třeskutě) vtipnou autobiografii, kterou možná ještě víc než fanoušci Pythonů docení milovníci britské televizní komedie jako takové (neboť zjistí, na jakých základech stojí).

1 01.08.2018

Díky mozaikovitému vyprávění s neustále se střídajícími „vypravěči“ i médii, která nesou sdělení (k alespoň částečnému scelení rozbité formy autorce slouží Bee) jde o knížku, která nenudí. Zároveň je natolik proměnlivá a rozmanitá, až přestává být zřejmé, co se autorka vlastně snaží vyjádřit, co je tématem díla. Bernadetta má na jednu stranu parametry široce rozepjaté ironické společenské satiry o vyhrocených vztazích mezi rodiči, jejichž dítka docházejí do téže školy (čímž může připomenout Sedmilhářky), ale zároveň se hodně (a bez oné nadsázky) soustředí na povahu a psychický stav titulní hrdinky, která se paradoxně dostane ke slovu až v samém závěru. Zřejmě právě to bylo cílem Sempleové - ukázat, jak Bernadettu, či obecně člověka vymykajícího se společenským normám a snažícího se tak trochu uniknout z vlastního života, (ne)chápou všichni ostatní. Cesta, kterou se k pointě dobírá, mi ale přišla nepřiměřeně křivolaká, s ne úplně vyladěným poměrem mezi vážnými a fraškovitými momenty a s nadbytkem odboček, které neslouží ničemu jinému než zpestření vyprávění.

Jsem nicméně velmi zvědav, co s takhle nezacílenou (k jasnému stanovení cíle - nalezení Bernadetty - dochází až cca po dvou stech stránkách), stylisticky pestrou předlohou bez jednoho hlavního vypravěče provede Richard Linklater, připravující s Cate Blanchett filmovou adaptaci. Pokud zachová formu knihy, mohlo by jít o další z jeho originálních experimentů s konvencemi klasického hollywoodského vyprávění (viz např. „štafetově“ vyprávěný Slacker).

1 25.04.2018

Ačkoli dnes zlomová, pravidla vyjednávání mezi pohlavími měnící kniha působí třeba vedle Eunušky poměrně krotce, ve své době (rok 1963) šlo o zjevení šokující svou radikalitou i tím, že někdo něco podobného nenapsal mnohem dříve. Důkladná dekonstrukce ženského mýtu mi pomohla pochopit nejen to, na jakých základech vzniká ženská identita oproti identitě mužské, proč bylo pro poválečnou Ameriku výhodné zavřít ženu do kuchyně nebo čím je podmíněna ženská rozkoš, ale také, proč feminismus vůbec vznikl, proč nadále existuje a proč je stále (neméně) potřebný. Společně s Druhým pohlavím naprosto elementární literatura k tématu: „nejdůležitější bitva může a musí být vybojována pouze v ženské mysli."

1 14.02.2018

Jedna ze stěžejních knih druhé vlny feminismu působí dnes v řadě ohledů překonaně a příliš militantně. Polemizovat lze i s její ústřední tezí, že útlak a nespokojenost žen má primárně sexuální charakter (v opozici k Friedanové, která Freuda obviňuje z rozšíření zcestné myšlenky, že ženy mužům závidějí penis). Líbí se mi ale stále rezonující naštvanost autorčina tónu, boření stereotypů za současného volání žen do boje. Kdo si chce více vychutnat knihy Caitlin Moran a do větší hloubky pochopit třeba tvorbu Leny Dunham, měl by si přečíst Eunušku.

1 14.02.2018

Svým stylem dlouhých, myšlenkově hutných souvětí s mnoha filozofickými odkazy kniha k pomalému opakovanému čtení (z její občasné těžkopádnosti jí moc neubírá ani první a dosud jediný český překlad z roku 1966, který vynechává některé části originálu a o některých filmech vzhledem k neznalosti předkladatele píše, jako kdyby šlo o knihy). Na každý pád kniha, jejíž myšlenkové jádro nezestárlo a měla by si ji v rámci doporučené školní četby přečíst každá dospívající dívka, jíž dá větší (intelektuální) moc než mi – dospělému chlapci, který zjistil, co doopravdy „dělá" ženu ženou a uvědomil si, že tady někde se pohlaví začalo oddělovat od genderu.

1 14.02.2018