Maud22 komentáře u knih
Ke knize jsem se dostala na doporučení a to už jsem měla za sebou Roganovskou a Stein-Barbarič-Jarošovskou sérii. Mám ráda povídkový formát a ta všehochuť byla výborná. Líbilo se mi setkání s Mirenou, která je fakt dobrá baba (kam se hrabe Milada), i mírně nostalgická povídka s Roganem a Goryvladem, ozrutným vlkom, vodcom Černobohovej svorky. Červenák je skvělý, těším se na další knížky v jeho mateřském jazyce. :-)
Dosud jsem četla díla pana Heteši, Kulhánka a Kotlety, takže akční knihy plné krve, sexu a vtipných hlášek vystřídalo vyprávění dcery Pána Těžby zahrnující její dětství, dospívání a přerod v ženu na exoprostorem brázdu vyrývající obří mnohagenerační vesmírné lodi. Zároveň jsou tu popisovány politické i vojenské střety a nechybí násilí a bolestné zkušenosti hlavní hrdinky v naprosto jiném světě. Je tu propracované názvosloví a kniha je opatřena slovníčkem a soupisem postav pro případ, že by se čtenář ztratil. S koncem knihy přibývá akce a já pořád čekám, kdy se hlavní hrdinka projeví a nakope všem, vy víte co. Tak snad v druhém svazku.
Vyšetřování bestiální vraždy a postupné rozkrývání pravdy a hledání skutečných zločinců se střídá s deníkovými záznamy Wendy Talleyové, která zakusila život v pasťáku. Deník je psaný hovorovým a vulgárním jazykem s popisem pocitů zvláštní dívky. Líčení je suché, ale o to mrazivější. Poslední deníkový záznam je zároveň již krásným slohem napsaná poslední kapitola. Chtělo by se mi dodat "je to plné hvězd". Brutus, fakt brutus.
Knížku jsem dostala jako dárek. Tak jsem to zkusila, ale opravdu tento typ literatury nemusím. Zvládla jsem první dvě kapitoly a zjistila, že to začíná být docela průhledné a dá se odhadnout další děj. Poslední dobou to beru tak, že není nutné ztrácet čas.
V prvním díle jsme Patejla opustili coby zajatce krále Alfréda, kterému pomohl proti Dánům. Zajatý je naoko, protože král potřebuje Patejlovu pomoc. Na konec čeká zazděný, aby se mohl probudit v 21. století. Když se probere, dostává se do soukolí dějin, které sám změnil tím, že v přechozím díle "skočil" do 9. století. Nyní se na celém světě dostává k moci Církev Zářícího Spasitele. A Patejl je holt Temný Prorok, jejich nepřítel. Patejl prchá z Anglie na lodi pašeráků, již se zpočátku jeví jako dobří staří braši. Dostane se sice do Ameriky, ale i Amerika je pod vládou Církve a on upadne do spárů těch, které již kdysi před tím zabil. Jako mrtví se však nechovají. Au. ("Hajzlů na Zemi bylo vždycky dost a kde jednoho nakopeš, stojí dva další a na zadku mají chrániče.") Stále neví, do čí moci se dostal, ale je mu jasné, že jde o jeho "loď" fungující na pravděpodobnostním principu, které říká šlupka. Je brutálně mučen, ale naštěstí není, jak sám říká, člověk. Podaří se mu dostat do šlupky, ale octne se tam i Zářící Spasitel, jenže ji neumí ovládat. Zářící vyhrožuje Patejlovi smrtí (mnoha smrtmi) - "Neví, že já si ty smrti představovat nemusím. Že už jsem jich většinu viděl. A způsobil." Zatím jsem se fakt nenudila. Hlášky jako že průjezd ucpaným Londýnem je levostranná noční můra nebo, že „za plamenometem bývá tma nejhustší“ jsou opravu trefné. Citaci z králova dopisu: "...slova ženského však naštěstí nikdo nedbá...“ suše charakterizuje „Tohle, kdyby si troufl napsat jakýkoli člověk - neřkuli politik - ve Veroničině Čase, zbytek života by strávil u soudu." No zcela v souladu s dnešní dobou obzvlášť. Takže se těším na další díl.
V krátkých kapitolách jsou představeny tři hlavní postavy a pées, co vypadá jako pes, ale funguje jako plamenomet. Brzy je nám jasné, že schopnosti Krvavého Patelja, Hnusáka a Stínové Elvíry se vymykají běžným představám, ačkoli na to nevypadají (no kdo by řekl, že nenápadná stařenka zlikviduje teroristy jen to hvízdne), a že nejsou z tohoto času. Zabíjet se naučili už kdysi dávno, v bojích, které začnou tak za dvě stě osmdesát let. A tam se jich začali bát a chtěli se jich zbavit. Trošku se to nepovedlo, jelikož místo prostoru se pohnuli v čase. Aby se mohli vrátit zpátky, potřebují peníze a fungují jako "konzultační skupina pro zvláštní úkoly". Hlavní stan mají v Praze. A pak už to jde ráz na ráz, pronásledují je kyberstroje z budoucnosti a zároveň nezničitelní mstitelé ruských mafiánů. Věděli jste, že náboj označený zeleným proužkem je v podstatě ekologický? ("Z vojáků zbylo krmivo pro rybičky. Akvarijní. Jak říkám, ekologický obsah." ) Bojují, prchají, ujíždějí, ulétají... Patejl s neodbytnou novinářkou dokonce skáče v prostoru a taky v čase... Hm, chtěla bych mít takové kamarády. Nebo aspoň to věrné pées...
Maxmilián i s malým klukem Jonášem, pokračuje ve své pouti do lesů Afriky, kde doufá najít další lidi, kteří unikli všeobecné katastrofě a nestali se z nich mrtváci. Supertransportér saladin řízený učenlivým počítačem opatřený nejmodernějšími zbraňovými systémy dotvořil ještě v tajné vojenské továrně v Německu, a jelikož je to bojové vozidlo s dokonalým maskovacím a "všemuvzdorným" nátěrem, tak se mu podaří dostat i přes poušť. Přes tu poušť pak putuje znova tam a zpět i pěšky a sám, až se mu podaří zjistit, co se všechno vlastně stalo, kdo za tím stojí a že někteří lidé zaprodali svou rasu i Zemi. Obrovský tank, s nímž se saladin utká a který jim ve finále hodně pomůže - charakterizuje takto - "Ten stroj vypadal, jako by dokázal projet věčností napříč a ještě se vrátit." Promluvit si může akorát se svým druhým já. Ten druhý pak vtipně komentuje vzniklé problémy. Maxmilián utrpí mnoho zranění na těle a mnoho šrámů na duši, ale nevzdává se: "Prostě nepřipustím, aby jim to prošlo. Nikomu." A tak se chystá na cestu krve, cestu ke hvězdám. Chvíle klidu (a zpravidla lízání ran) se střídají se zběsilou akcí. Když to čtete, tak chcete vědět, co bylo dál, dokud to nedočtete.
Po nějaké 120. straně a x-tém "udělej se bejby", jsem to vzdala...
Stavy nestavy, bytosti nebytosti je kniha skvělých povídek, z nichž téměř každá disponuje neotřelými nápady na celý román nebo filmový scénář. Za všechny bych zmínila trochu netradiční Lednickou cibulu, která kromě samotného pohrávání si s myšlenkou mazané invaze mimozemského organismu, obsahuje naprosto přesnou charakteristiku chování obyčejných lidí, pěstujících víno a erteple, kterým je líto vyhodit takú pěknú cibulu a neváhají si zadarmo trošku uzmout. Využití nářečních prvků je kouzelné.
Každou povídku jsem si užívala, ale jako srdcovka asi zůstane ta poslední - Zvuk Led Zeppelin. Je to spojení tragična a vtipného nadhledu, bolesti a krásných vzpomínek, kruté reality a všedního nevšedního života jiných bytostí, které jsou schopny v rámci reciprocity vyjít vstříc hlavnímu hrdinovi. Na malé ploše je vykresleno množství postav, ať už lidských nebo jiných. A tak, jak příběh plyne, tak se vás zmocňuje zvědavost, nostalgie, bavíte se a zároveň vás opřádá smutek. A nakonec si taky přejete jednou odletět pryč za doprovodu melodie Kashmiru od Led Zeppelin.
Povídková kniha Petera Jelínka znovu uvádí na scénu vyšetřovatele paranormálních jevů Terence Norra a jeho společnici krásnou Catherine a další vedlejší postavy tohoto světa.
Nocte exeo je úvodní povídkou knihy, Terence přijíždí na svém ultramoderním motocyklu (ano, nejezdí na páru, ale na petrolej) do zapadlé obce na pozvání místního vikáře, který se mu svěří se strašlivým podezřením. Vše má překvapivé vyústění přesně podle přísloví, kdo jinému jámu kopá. :-)
Návrat múmie dává prostor mladému adeptu oddělení Eprihamovi Rutherfordovi, který se zamiluje do dvou osobností v jednom těle, a domnívám, že kdyby je měl po jedné, tak by se sakra rozmyslel... Použití záhoráckého nářečí je skvělé a rovněž zápisky mladého Eriphama, jenž si vede deník. Jinak tímto autorovi děkuji za vyléčení věrné Maud...:-)))
Prípad novodobého Prométhea je přesně to, co potřebuje princezna Vaisali, aby získala sebevědomí a svou účast v oddělení pro boj s paranormálním zločinem nevzdávala. Tak theriantropka (míšenka člověka a zvířete s možností vzít na sebe zvířecí podobu) - částečně indická princezna, částečně leopard bojuje proti zlověstnému krysodlaku, a to za pomoci neodolatelného kočičího démona. Lítý boj nepostrádá vtip: "Dekapitácia a deratizácia v jednom!" vykřikuje princezna ohánějící se smrtícimi kukri, tradiční zbraní nepálských Gurkhů částečně připomínající zahnutý nůž.
Kaledónske soirée dává možnost vyniknout také mechanikovi Bertovi Rumbledalovi, který se pokouší oživit záhadný automaton s tělem bronzové ženy. Dokud se nedostane k zápiskům geniální matematičky a části hlíny z pod menhiru, nemůže se pohnout dále. To hledání je jak šifra mistra Leonarda, ale jsme ve světě, kde funguje mechanika za přispění magie, takže konečný úspěch je souběhem obou. Hlavní linkou je ale zákrok proti kanibalské incestní sektě, jejíž členové používají nadpřirozenou kinetickou sílu. Prostě dva příběhy v jednom.
Kentaur zo Stoke Moranu se stane objektem zájmu Halócentrály, dívky z období krále Artuše, cestovatelky v čase a archivářky Norrova oddělení. Všechno začalo nevinným randem a skončilo u šíleného vědce. A jak říká lady Cate, cesta v čase se dá ovládnout, ale osud ne.
Hviezdobežec - zde se dostalo na Ábela, astrálního raráška. Pomůže na svět Yagovi, děťátku se sloní hlavou, které za pomoci éterických křídel bude jednou cestovat mezi světy. Musím říct, že tato kratičká lyrická hříčka je doslova ohňostrojem jinak neuchopitelných slov a svědčí o velké imaginaci autora.
Sabina bude mať dieťatko - Cate dostane návštěvu, dlouho se Sabinou neviděly a ta vypráví svůj příběh, příběh vášně a strachu. Jistě tušíte, že je to příběh s otevřeným koncem... dítě ještě nepřišlo na svět...
Noc chimér nás vrací do Terencových začátků jeho kariéry vyšetřovatele paranormálních jevů.
Sbírka je pestrá co se týče různých démonů, monster, konstruktů, rovněž zpracováním, použitím vtipných obratů, nepostrádá napětí a erotické hrátky. Je to dobré dokreslení Norrových dobrodružství a já jen doufám, že se dočkám dalšího pokračovaní třeba v nějakém samostatném románu.
Zaujalo mě poutavé vyprávění o Podmoří. Propracovaný svět je zabydlený různými rasami soupeřícími o moc a osvětluje jej mechanické slunce a nad klenbou oblohy, která toto universum uzavírá, je moře. Mají tu stroje, které pohánějí magické krystaly a vůbec magií je to prosycené celé ("... byl zaznamenán zvýšený počet magických anomálií. - Jistě to bude mít přirozené vysvětlení."). Výrazné postavy, jejichž charaktery se nám v průběhu děje odhalují, nejsou klasicky černobílé, a ty, co se nám jevily jako kladné a politováníhodné, takovými být nemusejí. Už tu mám své oblíbence a jak vidím, právě vyšel druhý svazek, takže šup do knihkupectví!
Trilogie je završena, osudy postav dospěly ke svému konci. Válka poznamenala všechny jak na těle, tak na duši. Veselé příhody dvou nesourodých přátel přerostly v heroic fantasy. Zlo je věčné a jeho zápas s dobrem rovněž, ovšem nic není černobílé, uvažování a jednání hrdinů a hrdinek není přímočaré, má svůj vývoj. Je mi líto, že mám dočteno. Tajně doufám, že třeba časem by mohlo být i nějaké pokračování, ráda bych se do světa zemí Delavy, Elmianu a Tunde vrátila i s tím na první pohled otravným a nemožným a přece tak hrdinským druidem Merionem.
Místo i postavy jsou jasně dané a popsané, akorát ten čas si dělá, co chce. Terry se zvláštní schopností probírat vzpomínky jiných lidí, narazí na záhadnou dívku, a přestože je mrtvá, tak ho začne zajímat právě pro ty podivné vzpomínky. Začne pátrat po její minulosti. Terry je klasický hetešovský hrdina (myslím, že toto označení je právem na místě), jenž kouří Camelky, má slabost pro hezké holky (kočičky) a rád si dopřeje panáka koňaku nebo sklenku vína, jehož je znalcem, aby ne, když provozuje bar v univerzitním multifunčkním klubu, a nejen bar. Přičemž vše jistí Jack Daniels. Jeho zvědavost ho dostane do nesnází a najednou už ani místo, ani postavy nejsou tak ukotvené. Hezky to charakterizuje hrdina takto: "Položil jsem mobil na stůl a přemejšlel, jak to myslela s tou šlehačkou. V tomhle mým novým světě jsem se Silvií ještě nikdy nespal. Ostatně nespal jsem s ní nikdy ani v tom předchozím, vlastně jsem s ní spal jenom v tom novým, ale ještě v době, kdy jsem v něm nebyl." Je to psáno z pohledu hlavního hrdiny, jemuž jde místy i o život. Jeho myšlenky jsou vtipně formulované, s takovou sebeironií a lehkostí, dobře se to čte. Je tu dost akce, ale obejde se bez obvyklých masakrů, nechybí ani lehké erotično. Hodně mě bavilo to čtení vzpomínek, kdy se prolínaly bez varování vzpomínky jeho samotného a ještě dalších lidí. A kam až sahají autorovy vzpomínky, ptám se, když poslední kapitola byla napsána 23. 2. 1618? :-)))
Čas psanců je antologie povídek spojených tématem vyděděnců, zvláštních svou jinakostí, svým údělem. Příběhy se pohybují v čase od minulosti k budoucnosti. Je to všehochuť námětů, každá je z jiného soudku.
Hodně, ale fakt hodně, se mi líbila povídka Richarda Šusty ALG Alg alg, možná ten odkaz na Algernon mě zasáhl. Napínavá je povídka Smeťonoš od Leonarda Medka, kde neodvratnost konce usilovně postupuje vpřed. K zahození rovněž není ani upírská variace Lovkyně autorky lady Candar. Boží kopírka Vladimíra Šlechty je takové lokální postapo, s docela dobrým vhledem do naší minulosti a co z toho může být. Ovšem Quag s přihlédnutím na dobu publikování (1990) je neuvěřitelně aktuální. Je to hodno obdivu, ten nápad, to vygradování, stejně tak i deníková forma spolu s objevováním skutečné reality. Prostě pan Heteša nezklame. Mám ráda povídky a ačkoli je nezmiňuji všechny, mohu Čas psanců doporučit jako celek!
Granáty na konci minulého dílu udělaly svoje. Nezůstal program na programu. A Cybrain nejde nahodit. Po Gregovi se chce, aby za tučnou odměnu prozkoumal prostředí a odstranil blokaci obnovy. Zatímco vyjednavači ze Cybrainu hrají na humánní strunu - záchrana 8 ještě připojených mozků/lidí, tak armáda na férovku říká, že jí na civilistech nezáleží, že potřebují ten počítač. Pasáže se získáváním nových členů týmu jsou zábavné i celá ta příprava. Ne všichni však o záchranu stojí... Co v tom, sakra, je? No tak sem s tím posledním dílem...
Povídky, každá z jiného soudku. Svůj život rozhodně není pro arachnofoby, Spojeni v Bohu je hříčka o Bohu, který se nudí. "Tak tedy - HEIL HITLER! - ty svině!" je mrazivá tím, že realita bohužel předčila fikci. Reportáž psaná ve svěrací kazajce vypráví o tom, že fantasmagorické představy se holt někdy zhmotňují. Instant má chmurný konec " Fuj, třikrát fuj!" Bavily mě všechny, ale nejvíc ta první, svěže a vtipně napsaná. Poloha pro sledování televize mě dostala! :-)
Něco z vesmíru chce přistát na Zemi a dožaduje se souřadnic. Operátoři to nejdřív považují za vtip, ale na konec se stane místem přistání příznačná zakázaná oblast 51 v nevadské poušti. To, co přistálo, je dědictvím expedice na planetu Rapponea. Bývalá astronautka osloví svého spolužáka ze střední školy a nesmělého ctitele Bretta, aby jí pomohl. A tak se rozbíhá hledání a zároveň zametání stop. Naštěstí není Brett jen tak někdo. Je sice zahrabaný v Ground Zero, utopeném pod vlastním městem, kde slunce nesvítí a tráva neroste, jako místní policista, leč má za sebou minulost lovce lebek. V tom suterénu Baltimore poklidně vedle sebe žijí a vzájemně se potřebují policie, ztracené existence, studenti (tj. spratci) i učitelé neprestižní školy, smečky psů a koček. Bavily mě vtipné hlášky typu „... protože jsem si docela dobře dokázal představit, co to je, když takový nouzový protokol spustí ženská. To nejsou jen spálené mosty. Jsou to sopečné krátery a radioaktivitou sežehnutá krajina pokrytá kostlivci.“ nebo „Jestli zapálíte školu...“, „Ne, to ne. Není to žádný podomácku vyrobený ohňostroj. Jsou to všechno kupovaný věci. Od Číňanů.“
Jak probíhá pátrání a vrší se mrtvoly, seznáte, že to není jen tak prvoplánové a bílá nemusí být vždy bílá, zvlášť když je šmrnclá krvavě rudou, a začínáte mít neodbytný pocit, jestli náhodou nejste na nesprávné straně. Brett však ví, že „Svět je děsná svině, ale po panáku Jacka o něco menší.“ Mimochodem, Hetešovy knihy jsou pro mě návykové stejně jako pro jeho hrdiny Jack a camelky.
Luc prostě přitahuje průsery. Bývalý voják, který si prošel boji v Afghánistánu, svého času pracovník Národní protidrogové centrály, je v podmínce za pašování drog (ovšem z charitativních důvodů, aby výdělek z prodeje šel vdově po válečném druhovi), a tak se živí likvidací elektronické pozůstalosti. Ta spočívá v prolomení hesel v počítačích nebožtíků a dle přání jejich pozůstalých Luc odesílá obchodním partnerům, přátelům a dalším stručná oznámení o smrti uživatele. Osud tomu chce, že se dostane do spiknutí z jiných sfér, a to jen proto, že na jednom z notebooků klikne na podivnou ikonu a nechá se autorizovat jako náhradník, aniž by věděl, o co jde. Tak se stane součástí technologie k vytváření portálů, jež způsobují podivné mizení lidí (mrtvoly se totiž nenašly). Luc postupně odkrývá, co a kdo za vším stojí, díky své neústupnosti a kamarádům z policejních složek a štěstí (jehož má místy víc než rozumu), to na konec ustojí, ačkoli, jak se to vezme... Líbí se mi, že hlavní hrdina není totální superman, dělá chyby, není neprůstřelný a některé jeho povahové rysy nejsou úplně kladné (ačkoli, jak se to vezme...). I v ohrožení života neztrácí humor, své postavení glosuje s nadhledem, i když je úplně, vy víte, kde. A jak už jsme zvyklí, doprovázejí ho nerozluční spojenci - camelky a Jack Daniels.
Tuhle knihu beru jednou za rok, za dva do ruky, když mám náladu na tiché usebrání. Je to tak křehké jako hrušňové květy, svěží jako vítr v podvečer, jímavé jako zvuk flétny hrající prastarý popěvek, vzdálené jako drsný křik divokých labutí a smutné jako jemný déšť, který smáčí koruny platanů v šedavém soumraku. Ta útlá knížka je malý skvost. (Pozor, rozhodně nekombinovat s melancholickou náladou a četbou Phlipha K. Dicka - Blade Runner.)
Lord Wavesbury i se svou ženou Elizabeth v době války Britů a Francouzů a indiánských kmenů, které se přidaly k jedné či druhé straně, doufají, že odplují ze Severní Ameriky zpět do Británie a stráví Vánoce tam. Leč není jim to přáno. A tak zažijí dobrodružství na moři, zdárně uniknou pirátům a spřátelí se s Mohawky, i když za velmi dramatických okolností. Toto přátelství s indiány jim mnohokrát pomůže. Když se konečně dostanou zpět do Anglie a zdá se, že budou mít chvíli klid, objeví se opět potíže v podobě podlého padoucha. Na konec doputujeme i do Francie, kde má Elizabeth strýčka a nebyl by to lord David, kdyby se svými věrnými vojáky v čele s kapitánem Jane nepřispěl dobré věci. Svou roli tu sehraje i bestie z Gévaudanu, o níž kolovaly různé pověsti.
Tyhle příběhy se velmi dobře čtou, čtenář je udržován v napětí, jsou tu dějové zvraty, které jsou tak akorát, protože nechcete, abyste o své oblíbené hrdiny přišli nebo aby dámy měly osud horší než smrt! Hrdinové nejsou neprůstřelní a těch šrámů, co utrží je až až, což je přibližuje normálním smrtelníkům (měli fakt štěstí). A konec konců mně vyhovuje, když je zlo potrestáno a dostane pořádně na ...