MayaBu komentáře u knih

Tahle knížka mě rozbila na kousky a pomalu mě slepovala zpátky. Nevím, jak jinak to popsat....

10 03.03.2017

Tento román má speciální místo v mém srdci už proto, že mě kdysi uvedl do světa Jane Austenové. Teď jsem ho vzala znovu do ruky a musím říct, že jsem si ho užila mnohem víc než v patnácti.

Jane Austenová opět s vtipem kritizuje manýry a povahy, ale také do textu vpašovává ústy Anny Elliotové myšlenky mimo jiné o vzdělání žen. Anna je introvertní, nesmírně obětavá a zároveň moudrá a všímavá bytost, oblíbila jsem si ji rychle a kapitán Wentworth také patří mezi mé favority napříč autorčinými díly (byť své mouchy samozřejmě má). Předposlední kapitolu jsem každopádně četla s širokánským úsměvem...

Zkrátka Anna Elliotová nebo Pýcha a přemlouvání (což jsou obojí mimochodem divné názvy, proč to není prostě Přemlouvání?) je dílo, které si zaslouží pozornost. Jen by mě zajímalo, proč dalo nakladatelství Leda na nejnovější vydání fotku Keiry Knightley, tato kniha adaptace má, s ní ale nikoliv.

Ano, ano, ano! Čekala jsem zajímavou fantasy a přesně to jsem dostala.

Velmi čtivě napsané, s originálním světem (kombinuje moderní vynálezy - třeba telefon a auta - s magií a od sebe odtrženými archami. Zní to šíleně, ale kupodivu to funguje... tedy když k tomu přistupujete bez očekávání jasně daných pravidel (a) promakaného logického world buildingu) a zajímavými hrdiny. Hlavní hrdinka mi byla sympatická a upřímně držím palce i Thornovi, u ostatních jsem na vážkách co od nich čekat. Žádné vysloveně kladné postavy tu totiž nenajdete, na všechny je potřeba si dávat pozor. To je právě to, co mě ve výsledku bavilo nejvíc - ty intriky, politikaření a neodhadnutelné charaktery postav.

Tahle knížka si zaslouží daleko víc pozornosti než se jí u nás dostává. Navíc je fyzicky nádherná - nejen obálka, ale ono to má i modrošedý inkoust! Potřebuji si pořídit druhý díl.

9 13.05.2020

Mé druhé setkání s touto klasikou bylo poněkud rozpačitější než to první, kdy bylo mé čtrnáctileté "já" Shakespearovými verši notně unešeno.
První polovina místy vázne, některé narážky jsou dost nepochopitelné a velice mě zaráží absolutní obrat v chování pana Kapuleta (Julie je ještě moc mladá na vdávání, necháme to na ní vs. Julie, vdáš se v podstatě zítra, jestli neposlechneš, tak musíš z domu!), ale od chvíle, kdy se do sebe pustí Tybalt s Merkuciem, se to čte jedna báseň. Hodlám si každopádně od pana Shakespeara přečíst konečně i nějakou další hru. A podívat se, jak hraje Romea DiCaprio :)

Jsem až překvapená, jak moc se mi to líbilo, brala jsem ji do ruky s takřka nulovým očekáváním. Bylo to místy opravdu smutné a hořké, ale napsané tak bravurně, poeticky a zároveň s příjemnou ironií, že jsem otáčela stránku za stránkou. Noah i Jude si mě získali velice rychle a já jim oběma tolik fandila.
Jak psali přede mnou jiní, tahle knížka vás zahřeje u srdce. Dokázala jsem se jí vyhýbat velice dlouho a jsem opravdu ráda, že jsme se nakonec přece jen neminuly, protože Dám ti slunce patří mezi ty YA knihy, které se v žádném případě nedají označit za hloupé nebo povrchní.

9 23.08.2019

Převelice zvláštní kniha. Těšila jsem se na ni, potom jsem se s ní dost trápila a nakonec usoudila, že slovo "zvláštní" ji charakterizuje z mého pohledu asi úplně nejlépe.
Ne, nebylo to takové, jaké jsem to čekala, ale nemůžu ani říct, že by to bylo špatné. Mohlo to být ovšem kratší a vypravěč pořád nemusel opakovat, že se jmenuje Darrell Standing, to už mě po půlce knihy vážně iritovalo. Z "toulek po hvězdách" se mi asi nejvíc líbily francouzská šermířská a ta, ve které figuroval Pilát, u první zmíněné mě konečně začala tahle kniha bavit číst (kolem strany 75, tuším...). Vyšší hodnocení nemůžu dát ani proto, že některé příběhy mě prostě neoslovily (třeba Jesse a trable s mormony).
Tulák po hvězdách asi stojí za přečtení, jen mně připadá, že forma zaostává za obsahem, potažmo poselstvím, a chce to tedy pevnější nervy.

9 14.06.2019

"Nehasili dřív požárníci požáry, místo aby je zakládali a rozdmýchávali?"
Myslím, že se k této knize za pár let vrátím, protože si nejsem jistá, jestli ji teď dokážu plně ocenit. Netuším, jestli to bylo překladem, ale použitý jazyk se mi zdál dosti krkolomný a složitý. Každopádně námětem a myšlenkou, která nepřestane být aktuální snad nikdy, mě kniha dostala.

9 21.04.2018

Tahle knížka nebyla špatná, ale zároveň mi nevyrazila dech. V určitých místech mě přestávala bavit, připadá mi, že mohla být kratší a neuškodilo by jí to. Asi mám jakýsi osobní problém se slovem "OK", kterého bylo v textu plno a často kazilo kouzlo vět, do kterých se prostě absolutně nehodilo (což bylo vlastně ve všech dopisech...). Taky ke Stelle jsem si musela hledat cestu postupně a nejsem si jistá, jestli jsem ji nakonec vůbec našla.

Chápu, že lidem, kteří vyhledávají přímo romantické příběhy se to bude líbit, ale já v tom příběhu viděla až moc "úplných náhod" a nereálnosti. Navíc mi Dopisy, které nikdo nečetl v mnoha aspektech připomínaly jiné dopisy a to Dopisy z ostrova Skye a ty byly dle mého o třídu výš.

9 10.04.2018

Skutečně. Tato kniha není o katastrofě. Je o lidech. Problém je, že se v průběhu knihy sice všechny hlavní postavy nějak změní, ale jak, to se dá lehce uhodnout. Dále se v každé kapitole alespoň jedna z hlavních postav opije, zhulí nebo s někým vyspí (idéalně zkombinuje víc možností), případně ji napadne pár filosofických myšlenek a aby se neřeklo, párkrát pomyslí i na to, že se na Zem řítí asteroid. Snad jediné, co bylo k tematu, bylo Elizino počítání kolik hrnků kafe ještě vypije, než Ardor dorazí na Zem.
Proč?! Kniha vypadala fakt lákavě - už kvůli obálce, anotaci i nápadu, ale takhle dokonale zabitý potenciál jsem snad ještě neviděla. Obávám se, že pro mě šlo o ztrátu času. Škoda.

9 03.06.2017

Před přečtením této knihy by mě nenapadlo, že lze nějakou knižní postavu mít rád i nenávidět zároveň. Tady bylo takových postav hned několik. Způsob, kterým byla kniha napsaná i přeskakování mezi vyprávěním Nelly Deanové a přítomností.... to všechno bylo dobré, ale ta ponurá atmosféra... Potěšilo mě, že na konci knihy byl rodokmen hlavních postav, protože jsem se díky tomu neztratila v příbuzenských vztazích. Je neuvěřitelná škoda, že toho Emily Bronte nestihla napsat víc...

9 15.05.2016

Nesmrtelný příběh, krásné verše a atmosféra středověké Verony, která na mě dýchla, kdykoliv jsem knihu otevřela. Romantické, dojemné s notnou dávkou naivity.

9 27.01.2016

Začala bych tím, že ta obálka klame... Respektive takhle, opravdu nesuďte knihu podle obalu - pod touhle jemnou obálkou s růžovou se skrývá poměrně napínavý a tuze zajímavý příběh spletený do jakési postapokalypticky laděné "divnoknihy".

Autorka vzala spoustu témat a postav v různých časech, spatlala to do mozaiky tvořené krátkými kapitolami a ejhle, ono to skvěle funguje. Na začátku vám bude připadat, že jednotlivé postavy a příběhy spolu souvisí jen málo, ale postupně se doplňují dílky. Dost se mi toho sice podařilo odhadnout, ale u jednoho momentu jsem stejně překvapená byla.

Za mě skvělá kniha, držela mě v napětí, co bude dál a po dočtení mám takový zvláštní pocit - cosi mezi zděšením, jak reálně autorčina vize působila, a nadějí, že i kdyby nastala, nebyl by to úplný konec... Naprosto ovšem chápu, že to není ideální čtivo pro každého, autorčin styl asi nebude mnohým sedět.

8 02.06.2022

(SPOILER) Bylo to zajímavé čtení? Bezesporu. Byla bych ale daleko spokojenější, kdyby převážila stránka zaměřující se na Španělsko za vlády Franca nad romantickou linkou? Opět - bezesporu.

Co mi výborně vyhovovalo, byly krátké kapitoly (čte se to pak skoro samo, byť jde o pětisetstránkovou bichli) a střídající se pohledy hned několika postav, protože tím člověk získal mnohem víc z atmosféry Madridu té doby. Španělsko ze stránek občas přímo dýchalo. Postava Daniela mi také přišla dobře zpracovaná (a donutila mě zjistit si kdo byl Robert Capa, takže muchas gracias, Texano).

Bohužel ale velice zajímavá témata praktik Francova režimu a života tamních lidí, která jsme spolu s Danielem objevovali očima cizince, šla někde kolem poloviny dost stranou. Samozřejmě, ona romantická linka byla jasná, ale přeci jen jsem asi doufala alespoň v jiný (ehm, trochu spoiler asi... originálnější a méně přeslazený) konec. Stejně tak mi v závěru přišla některá odhalení a propojení dějových linek jako lehce překombinovaná...

Přímo ohromena tedy nejsem (i když jsem lehce doufala, že budu), ale stále si myslím, že jde o dobrou YA, na které si Sepetys dala rešeršemi velmi záležet. A vzhledem k tomu, že Fontány byly má první kniha od této autorky, určitě se časem pustím i do dalších.

8 14.02.2022

Tuto knihu jsem četla na doporučení známé, ale sama jsem ji kdysi měla v merku, když v češtině vyšla. Nakonec se mi ovšem shodou náhod dostala do ruky v originále a tedy uf, Eleanořin kultivovaný jazyk mi dával občas zabrat (a to jsem v angličtině zvyklá číst běžně).

Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli si se zvláštním charakterem Eleanor sednu, první (zhruba) půlka mě zas tak neokouzlila. Ovšem někde za polovinou nastal zlom a já tu knížku nechtěla dát z ruky. Z Eleanor se vyklubala jedna z nejunikátnějších hrdinek, jaké jsem zatím v knihách potkala a já si ji postupně zamilovala. Stejně tak Raymonda. A celé jejich přátelství (nejdřív jsem byla lehce smutná, že kniha skončila tak, jak skončila, ale zpětně si říkám, že to bylo bravurní řešení). O osudu Eleanor Oliphantové bych klidně četla dál a dál...

Je to takové příjemné čtení, místy humorné (díky Eleanořiným poznámkám), které v sobě má zároveň spoustu smutku a samoty. Ale taky naději. 4,5*, ráda zaokrouhlím nahoru.

8 22.01.2022

Koupila jsem si ji v originále poté, co jsem kousky autorčiny tvorby viděla na sociálních sítích a jsem po dočtení jsem ráda, že mám tento komiks v knihovně. Je to neskutečně roztomile nakreslené a ano, také jsem se v mnoha vyobrazených situacích a pocitech tuze viděla. Určitě tuto knížku ještě otevřu.

8 09.08.2021

Pustit se do této knihy bylo velmi impulzivní rozhodnutí, kterého ale opravdu nelituji.

Mělo to snad všechno - čtivost, relativně vyrovnané tempo (a některé momenty, co do napínavosti, pak byly vážně jak vystřižené z thrilleru), opravdu zajímavé postavy, téma/ta s přesahem a nesmím opomenout, že mě neskutečně bavila Barešova přirovnání a narážky v popisech.

Této knize skutečně fandím, aby si našla co nejvíc čtenářů, protože si pozornost zaslouží.

8 15.08.2020

Johna Greena zřejmě nikdy nebudu řadit mezi své oblíbené autory (Želvy považuji za skvělé, ale Papírová města ani Aljaška mi dech nevzaly). Asi to bude těmi filosoficky laděnými myšlenkami a sděleními, na kterých v podstatě vystaví celý příběh, ale ne vždy je pak čtenáři dovysvětlí. Chybějí mi tu jasně definované konce a pointy nebo jednoduše vždycky čekám víc, než dostanu.

Nutno ale podotknout že vedle Papírových měst mi přišlo Hledání Aljašky jasně lepší, byť žádná z postav (bohužel ani Aljaška) si mé sympatie nezískala a dlouho jsem tápala, o co vlastně v ději ve výsledku půjde. Na seriál jsem upřímně zvědavá.

8 06.08.2020

Je mi to opravdu líto, ale s Emmou jsme si nesedly. Četla jsem o jejích perepetiích dlouho, protože prvních asi sto stran a posledních dvacet bylo neskutečně pomalých. Navíc jsem touto autorkou už značně rozmazlená, takže jsem měla vysoká očekávání.

Emma mi byla dosti nesympatická a to taky ničemu nepřidalo. Většina hrdinek v autorčiných knihách má nějakou chybu/chyby, které jim komplikují život a které jsou alespoň z části vyváženy nějakým povahovým rysem, díky kterému je prostě stejně máte jako čtenář rádi, ale Emma je přehnaně sebevědomá až arogantní osoba chovající se k ostatním všelijak (a stejně ji považují za dokonalou), v podstatě od začátku do konce. Monology "vtipné" slečny Batesové jsem už občas měla tendence přeskakovat a ani příběh slečny Fairfaxové mi dech nevyrazil.

Chápu, co v tomto díle měla Austenová v úmyslu kritizovat a z čeho si utahovat, ale na rozdíl od Pýchy a předsudku nebo Anny Elliotové mi tu chybělo víc oblíbitelnějších postav (paní Westonová a pan Knightley to nezachránili) a silnější vedlejší dějové linky. Láme mi srdce, že nějakou knihu Jane Austenové hodnotím slabými 3*...

8 10.05.2020

Šla jsem do toho bez jakýchkoli očekávání a ve výsledku jsem spokojená s tím, jaká (pro mě) nezvyklá kniha to byla. Elif Batumanová píše hutně, ale brzo přijdete na to, že taky s dávkou vtipu, originálních obratů a spoustou odkazů nejen na literaturu. Selinin příběh je lehce nekonzistentní, moc tomu nepřidává ani fakt, že autorka skáče (hlavně na začátku) pomalu s každým odstavcem mezi místy a situacemi, takže čtenář má pocit, že se na něj hrnou nesouvisející útržky. To, že nejsou úplně nesouvisející a že pomáhají dokreslit jakési širší souvislosti, mi došlo až někde u stránky 100.

Hlavní postavy jsou intelektuálové, hlavní hrdinka pak neskutečně sečtělá, byť v životě a vztazích dost nejistá osoba, která ale moje sympatie nakonec přeci jen získala. Zato Ivan je ... člověk by se i snažil mít ho rád, ale ... ne. Tahle kniha ovšem není jen o jeho "vztahu" se Selin, žádné obavy, je i o dospívání, hledání (nejen sebe sama) a je zajímavou sondou do dané doby.

Idiot určitě nesedne každému. Mně ke spokojenosti chybělo buď ještě pár stránek navíc a nebo uzavřenější konec. Nutno ještě pochválit krásné české vydání, je nádherně provedené - obálka, barevná ořízka stránek, prostě všechno.

8 05.04.2020

Stejně jako v případě Uvnitř mé hlavy jde o nesmírně čtivou knihu (ráda bych řekla, že jsem ji přečetla za den, ale vlastně jsem skočila až v jednu v noci dne následujícího...), které nechybí vtip i přesto, že autorka píše o duševním zdraví a jiných vážných tématech.

Dospívající introvertka Eliza se všemi svými úzkostmi a úžasnou fantazií byla sympatická, ale absolutně nejlepší postavy byly její bratříčci! Doporučuji, hledáte-li oddechové avšak nikoliv pouze hloupoučké čtení.

8 16.02.2020