Mayaku komentáře u knih
Pokud si někdo chce přečíst o potenciálu a náchylnosti lidí k nelidskému chování, doporučuji přečíst si rovnou Luciferův efekt od Zimbarda a neztrácet čas s Grimaldim. Byť mi kniha moc nedala, nemohu jí upřít, že občas se tam nějaká zajímavá myšlenka objevila. Ve výsledku to však pro mě byla jen zapomenutelná skica.
"Nejobtížněji se ovšem problém společenství různých odlišností řeší v liberálních společnostech. Když odmítají prosazovat jakýkoli typ lidství, jak by mohly někomu zabránit, aby chtěl prosazovat ten svůj? Když z tolerance učinily svou zásadu, kam až mohou tolerovat netoleranci těch, kteří se s ní neztotožňují? Hlavní slabostí demokracií totiž je, že se nemohou bránit proti lidem, kteří je chtějí zničit, aniž by musely popřít samy sebe. Buď musejí začít být netolerantní vůči jakékoli formě netolerance, nebo musejí tolerovat to, co je zničí. V prvním případě budou obviňovány, že už nejsou demokratické. Ve druhém budou obviňovány, že z objektivního hlediska přispěly k tyranii, která nastoupí po nich." (s.110)
Film natočený podle této předlohy je mojí srdeční záležitostí, obávám se však, že u knihy tomu tak nebude. Ne, že by kniha byla špatná, to vůbec ne. Stardust jsem ale četla v originále a docela dlouho mi trvalo než jsem se do příběhu začetla, v angličtině to není moc snadné čtení a to už jsem se v ní něco načetla. Příběh sám o sobě je hezky vymyšlený i napsaný, ale oproti filmu mi v knize chyběly momenty, které by nějak vyvolávaly ve čtenáři emoce. V tomto směru mi kniha přišla poněkud unylá, což je velká škoda, která pro mě zásadním způsobem kazila výsledný dojem.
Příjemná, rychle ubíhající, jednohubka. Není to sice úplně klasický King, ale čte se to výborně, ostatně jako prakticky vše od tohoto mistra :) Subjektivně ve mně příběh vyvolával podobné nostalgické pocity jako Kingova povídka Tělo ze sbírky Čtyři roční doby :)
Chuck mě několika svými posledními romány příliš neuspokojil, tak jsem k tomuto přistupovala se značnou obezřetností. Dokonce jsem si i říkala, že si jeho četbu snad i odpustím, protože ta obálka je fakt hrozně přehnaná. Nakonec jsem však rozhodla dát Chuckovi další šanci a dobře jsem udělala, protože u tohoto ztvárnění absurdní "vibrapokalypsy" ženského pokolení jsem se fakt od srdce nasmála. Že by snad Palahniukova tvůrčí krize přeci jen byla zažehnána? :)
Bauman umí výborně pojmenovávat věci pravými jmény. Tato útlá publikace je spíše takovým stručným souborem skic jeho základních myšlenek o moderní tekuté době a jejím vlivu na uvažování nás všech, jež v ní žijeme. Na každý pád se to čte výborně :)
Psal se rok 2004 a já se poprvé setkala s tvorbou Raye Bradburyho a hned z toho byla literární láska na první pohled, na čemž měla lví podíl právě tato kniha. Uznávám, že kvalita jednotlivých povídek dost kolísá, ale už jen kvůli fantastické Kose, Strýčkovi Einarovi, Dubnové čarodějce a Sloupu ohně rozhodně stojí za přečtení.
"Drew Erickson bez ustání mává kosou, s očima oslepenými tisíci sluncí a pohledem plným bledé hrůzy, s očima, které nikdy nespí, žne pořád dál a dál a dál..."... I po těch letech mi to pořád zní v hlavě :)
"Když se později klepu zimou v posteli - na zádech, zatímco čekám, až mi obličej zaschne, abych nenechával krev na polštáři -, pečlivě promýšlím strategii na zítřek a po dlouhých rozvahách dospěju k závěru, že nejlepší bude, když se přestanu chovat jako naprostý píčus. Nebude to právě nejjednodušší, ale je to bezpodmínečně nutné k tomu, aby Alice spatřila moje "pravé já". Problém je v tom, že ve mně začíná hlodat pochybnost, jestli tohle moudré, inteligentní, vtipné, laskavé, statečné, "pravé já", které by se někde ve mně mělo ukrývat, není tak trochu přelud. Něco jako yetti; pokud nikdo nikdy nedostane šanci si ho pořádně prohlédnout, proč by vůbec měl někdo věřit, že doopravdy existuje?"
Velmi příjemné oddechové čtení, které nenásilným způsobem podává skvěle vypointovaný inteligentní anglický humor :)
Nebylo to vůbec lehké počtení. Styl vyprávění příběhu čistě pohledem vnitřních pochodů a myšlenek jednotlivých postav mi popravdě moc nevyhovoval, nicméně na druhou stranu činil knihu stylově výjimečnou a netradiční. Oceňuji krásný jazyk, neobvyklý styl a schopnost předat niterní pocity postav, ale to mi pro plnohodnotný čtenářský zážitek bohužel nestačilo. Určitě to bylo zajímavé, jsem ráda, že jsem si nějakou Woolfovou přečetla, ale místy jsem se dost nudila a musela se do dalšího čtení nutit. Možná to ještě časem přehodnotím, ale je to pro mě tak za 3,5* a zatím mám dojem, že po další knize od Woolfové jen tak nesáhnu.
Tohle je dílo, v němž forma vítězí nad obsahem naprosto neúnosným způsobem. Já nemám nic proti (i značnému) formulování příběhu v náznacích, ale tady už to dosahuje tak extenzivních rozměrů, že většina povídek splývá v nejasném (a hlavně nezáživném!) nic. Největší bizár je, že nejlepší a nejlépe vypointovaná povídka je ta o psaní hororových povídek (Poznámky k psaní hororu: příběh). Nejvíc mě na téhle knize štve, že mi dodává jakéhosi vnitřního pocitu nedostatečnosti, že nejsem schopna ocenit jakéhosi spisovatelského metagénia. Ale pro mě to prostě byla nuda, sorry jako.
Nějak nevím, jak tuhle knihu hodnotit. Je to tak někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami (standardních 70%, if you wish). Líbilo se mi, jak byl příběh koncipován jako svého druhu chození v kruzích a jak se jednotlivé postavy ve všech vrstvách příběhu opakovaly a naplňovaly stejný archetyp (pokud se to tak dá nazvat), ale zároveň jsem si takřka jistá, že za nějakou dobu už nebudu mít tucha, o co tam vlastně šlo. I po přečtení si však kladu jednu otázku - co tam sakra dělal Jan Sokol?!?
Neměla jsem žádná velká očekávání, ale nakonec se z toho vyklubala poměrně zajímavá publikace zabývající se tématem kognitivní disonance a konfirmačního zkreslení a jejich promítnutí v rozličných oblastech života a společnosti. Dovedu si představit, že pro člověka, který se s těmito termíny setkává poprvé, může být kniha opravdu přínosná a možná i obzory otevírající. Jako největší slabinu této publikace vidím typicky americkou repetitivnost, která se opravdu rychle zajídá, a v jejím důsledku máte bohužel častokrát pocit, že čtete pořád dokola to samé. Nicméně i tak pro mě tato kniha byla zajímavá (zejména část o kognitivní disonanci v rámci amerického trestního řízení) a určitě nelituji, že jsem jí věnovala svůj čas.
Bizarní a po čertech zábavná literární jednohubka brilantně dotažená ad absurdum. Povinné čtivo nejen pro všechny Jamse O'Donnelly.
Nomen omen. Kdyby knihám byly přiřazovány barvy podle jejich obsahu, tak tato by měla barvu ovesné kaše. Neochucené. Ty příběhy jsou tak obyčejné a neutrálně podané, že místy až vyloženě nudí. Tak proč tak relativně vysoké hodnocení? To asi nejsem schopna úplně přesvědčivě vysvětlit. Zpočátku jsem se knihou prokousávala poměrně těžko a často ji odkládala, protože mě jednotlivé epizodky prostě moc nezajímaly a neoslovovaly, ale postupem času, jak se jednotlivé osudy více a více provazovaly, mě ty zdánlivě ordinérní příběhy začaly nějakým záhadným způsobem fascinovat, a druhou polovinu knihy jsem doslova zhltla. Nicméně se obávám, že pro většinu lidí tenhle záhadný faktor nezafunguje. Pro tuto knihu to asi chce náklonnost k německé literatuře a být při čtení správně naladěn...ale dovedu si představit, že pro většinu čtenářů toto naladění nikdy nepřijde.
Tahle kniha pro mě spadá do kategorie standardní spotřební literatury. Přečteno jsem měla za chvilku, ale nemohu říci, že by mě kniha nějak zvlášť zaujala nebo pobavila. Koncept byl poměrně zajímavý, ale to je tak celé. Za chvíli ani nebudu vědět, že jsem to četla.
Nějak jsem stále nedokázala dospět k finálnímu názoru na tuto knihu, protože mé dojmy při čtení byly jak na houpačce a pohybovaly se na škále od absolutního nezájmu po nadšení, od znechucení po fascinaci a vytržení, a mé pocity tedy nadále zůstávají značně ambivalentní. Nejde o žánr, který bych běžně četla, Bourdainův frajírkovský styl mi také ne vždy seděl a "trápila" jsem se tak s knihou poměrně dlouho. Několikrát jsem byla odhodlána knihu odložit, ale vždy se Bourdain na poslední chvíli vytasil s fantastickou kapitolou (za mě byly jednoznačně nejlepší Tokio, Anglie a Skotsko). Bylo to zajímavé, ale nevím nevím, jestli se někdy pustím do nějakého dalšího Bourdainova díla. Hodnocení bych pro nevyváženost kladla někam mezi 3-4 hvězdičky.
Levinova dystopie nebyla vůbec špatná. Je napsána velice čtivě a zpočátku jsem byla z příběhu docela nadšená, ovšem od okamžiku, kdy na scénu nastoupí ostrovy, se pro mě příběh začal poněkud zadrhávat a já se musela do čtení místy trošičku nutit. Závěr byl pěkně nadvakrát nečekaný a aspoň zakončení nebylo tradiční dystopická deprese :)
Ursulu K. Le Guin mám moc ráda, ale bohužel tato kniha je opravdu velmi, velmi nudná. Prvotní nápad je poměrně zajímavý, ale příběh je vyprávěn takřka bez emocí a poněkud nezúčastněně a plyne velice pomalu a zdlouhavě. Postavy jsou, i přes určité zachycení jejich vývoje, velmi ploché a je obtížné se s někým ztotožnit. Ta bezemočnost z mého pohledu příběhu škodí nejvíce, a to je škoda, protože potenciál kniha určitě má.
Chápu, že jde o knihu pro mládež, ale i tak jsem se nemohla ubránit určitému zklamání. Pro mě je Půlnoční palác minimálně o řád horší než knihy ze série Pohřebiště ztracených knih. Příběh je podán hrozně povrchně (a to včetně charakterů postav), nejpozději od prvního zjišťování informací o Jawahalovi je i dost předvídatelné, jak příběh dopadne, a závěr sám bohužel působí dost citově vyděračsky, což tedy věru nemusím. Čistě subjektivně mi k tomu příběhu ani moc nesedělo exotické prostředí, ale možná to bylo jen jeho nedokonalým vykreslením. Nepotěšil jste mě Zafóne, ani já vás nepotěším.
Další vysoce chytlavá záležitost od mistra Lukjaněnka, která po dlouhé době zase zásadním způsobem vzbudila můj zájem o některé Lukjaněnkovo universum. Jaká je hlubší historie Centra? Jak vypadají další světy? Co je zač Vira a z jakého světa vlastně pochází? Chci vědět víc! Sem s dalším dílem! :)