mcleod komentáře u knih

Geniální kniha... tedy kromě velmi rozvláčného začátku (do prvních okamžiků stěhování, což bylo asi prvních 100 stran), kdy bylo čtení poněkud namáhavější, a to i kvůli hroznému dialektu, na který je třeba si zvyknout (jehož použití ale překladatel v doslovu ve vydání z roku 1946 vysvětluje velmi rozumně). Stěžejní část je psaná výborně, střídání "úvahových" a příběhových kapitol bylo perfektní. Jen závěr knihy mi připadal takový divný. Ale přesto si myslím, že svou hloubkou byl stejně výborný jako zbytek knihy. Nemyslím si totiž, že by kniha šla do ztracena... ano, sice nevíme, co se s Joadovými nakonec stalo, ale i to respektuje smysl knihy. Ta je především o sociálních problémech, o přiblížení zmaru, který doprovázel hospodářskou krizi, bez jakéhokoli zájmu, regulace či podpory ze strany státu. Jedna rodina, která na začátku příběhu hraje prim, se pomalu rozpouští v mase hladem rozzuřených lidí. A právě zmíněný závěr je vrcholem ztráty sebeúcty a totálního zoufalství, kam až mohla zahnat lidi bída a hlad, ale zároveň vrcholem maximální pomoci svému bližnímu a vzájemné sounáležitosti. Tím tato kniha končí... dalším krokem už může být jen vzpoura či revoluce, ve které již nemohou nic ztratit. "... a v očích hladovějících se zračí pocit, že vše selhalo, v očích hladovějících roste hněv. Hrozny hněvu se nalévají v duších lidu - a těžknou, těžknou k vinobraní."

11 24.07.2017

Myslím, že celou knihu lze velmi dobře shrnout jménem hlavní postavy - komisař Durman :-) Pro vysvětlení, jde o rostlinu obsahující halucinogenní drogu atropin. Mezi účinky patří reálné zrakové, sluchové, hmatové, čichové a chuťové halucinace, neschopnost odlišit realitu od bludů, poté útlum, vysílení, bezvědomí. Neodpovídá to do značné míry struktuře celého příběhu? :-) Kniha je podivnou, ale zábavnou psychedelicko-mystickou detektivkou ze světa habsburské Prahy. Svět vytvořený autorem je krásně bizarní, přitom v každém okamžiku poutavý. Pro nepřipraveného čtenáře je zarážející také určitá až pornografická stránka knihy. Všechno dohromady to funguje skvěle, příběh ubíhá rychlým tempem, nikdo neví, co může očekávat na následující stránce, v následujícím odstavci či dokonce v následující větě. Jen ke konci se už kvůli délce knihy může vkrádat pocit, že se v příběhu některé motivy až příliš opakují. Přesto neváhám knihu doporučit a sehnat si další autorova díla.

16 28.05.2017

Úžasné myšlenky. Vztah náboženství a světské moci jako hlavní téma knihy byl diskutován velmi zajímavě, a to i přes jeho historičnost, když je v Evropě již nezpochybnitelné jejich oddělení. Vedle toho však kniha obsahovala myšlenky, které jsou i dnes stále aktuální a určitě stojí za to se nad nimi zastavit. Nejen že vycházely přímo z mého nejsilnějšího přesvědčení o mezilidských vztazích a o obsahu křesťanství, ale dokonce jsem v nich nalézal zřetelnou inspiraci mých oblíbených současných autorů. Jen jednu výtku bych měl... nechci vyloženě Johna Locka obviňovat z grafománie, jen mi trochu vadilo neustálé opakování stále stejných argumentů... text se sice určitým způsobem vyvíjí a autor rozebírá pokaždé mírně odlišné aspekty náboženské tolerance, ale přesto si myslím, že i přes svůj krátký rozsah mohl být text ještě kratší a neztratil by vůbec nic na svém myšlenkovém obsahu. Takto se kniha zhruba od své poloviny četla už trochu těžko.

3 28.05.2017

Trochu se za to stydím, ale přečetl jsem si tuto knihu dříve než její vzor Starce a moře. Takže nemohu posoudit míru inspirace a osobitost textu Mate Dolence. Kniha mě však zaujala a dokázala vtáhnout do příběhu jednoho starého rybáře bez pochyb, že jde o výjimečně dobré dílo. Krásná atmosféra ostrova v Jaderském moři mě pohltila stejně jako myšlenky, představy a vyprávění hlavní postavy. Jedině snad někde uprostřed knihy mi připadaly některé obrazy zachycené v textu knihy až příliš často opakované a nepřinášející nic moc nového. Závěr však dokázal vše spravit a zanechat ve mně z celé knihy velmi dobrý dojem.

3 28.05.2017

Jsem poměrně kritický ke zvolenému názvu, který moc neodpovídá obsahu knihy, kde je migrace pouze jedním z dílčích témat. Ale nevadí, obsahově je kniha opět, jak je u Jana Kellera zvykem, velmi podnětná a plná inspirativních myšlenek. Současná "vícerychlostní" Evropa, kde staré a bohaté státy EU zneužívají neustále udržovaného podřízeného postavení nových států EU na jihu, ve středu a na východě Evropy, je minimálně hodná zamyšlení. Proč se stále nedaří konvergence států Evropy a naopak se rozdíly prohlubují? Mohou za to samy státy, které stojí na chvostu EU, nebo jsou pouhou obětí systému nastaveného hegemony západní Evropy, které ho svým přístupem ke zbytku Evropy jen za každou cenu udržují? Jsou to velmi důležité otázky, které musejí zaznít v diskuzi o budoucnosti Evropy. Právě v této době, kdy je EU v hluboké krizi (způsobené podle autora právě představenou nerovností) a kdy se hraje o její vývoj a snad i existenci, nabízí Jan Keller odvážné odpovědi... tím spíše je dobře, že jsou takto souhrnně a povedeně představeny i se snahou o predikci budoucích scénářů, včetně návrhů řešení v jednom z nich... nezbývá tedy než snad až naivně doufat, že i tyto myšlenky se dostanou do diskuze odpovědných (určitě by stály za to překlady do angličtiny, němčiny a francouzštiny), kteří by teoreticky mohli přispět ke změně současného nerovného systému v EU a nasměrovat ji tak k ideálu opravdu jednotné budoucnosti.

5 27.05.2017

Tato sbírka byla mým prvním setkáním s Puškinem... a doteď se z ní nemohu vzpamatovat. Tak silné a krásné básně jsem už dlouho nečetl. Můj druhý oblíbený ruský romantik Lermontov může jen tiše závidět, co dokázal jeho velký současník. Ruská literatura je obecně hodně ponurá, v případě romantismu se však mění v poutavé vyjádření žalu a jeho kontrastu s krásou v nepatrných koutcích básníkovy duše... právě tato rozervanost se mi na romantismu hrozně líbí a Puškin dokázal svým velkým uměním tento obsah ještě více povznést:

"Nechtěj se ptát, proč mnohdy smutno je mi,
když zábava je nejveselejší,
proč nevlídně se mračím mezi všemi
a život, sladký sen, mě netěší;

nechtěj se ptát, proč duší zasmušilou
už nedovedu lehce milovat
a žádnou, žádnou nenazývám milou -
víc rád mít nesmí, kdo měl jednou rád;

kdo štěstí poznal, pro toho už není.
Jen kratičko nám plně přáno jest -
odejde mládí, láska, okouzlení
a zůstane jen nekonečný stesk..."

9 27.05.2017

Nejzajímavější na celém manifestu mi připadá jeho struktura. Na to, že mělo jít o text burcující proletariát k boji za svá práva, byla totiž poměrně zarážející jeho nečtivost. Když pak navíc porovnám jeho značný rozsah s určitou zkratkovitostí a nepřehledností některých pasáží, kdy je nutné studovat další díla, aby člověk vůbec pochopil, co kterou kritikou autoři mysleli, nezdá se mi většina textu příliš povedená. Pro seznámení s podmínkami, za kterých vznikl komunismus, s dialektickým myšlením autorů, ale také se samotnými požadavky (z nichž některé nám dnes už připadají vcelku normální součástí naší práce) je však tento manifest dobrým zdrojem. A některé pasáže jsou nezapomenutelné včetně stylisticky (!) vzato povedených posledních vět, které prostě musím objektivně ocenit, když jsem se sám tolikrát pokoušel napsat podobně vzletný závěr (odborného) textu, a které jsou stále inspirativní jako určitá výstraha před návratem k nerovnostem a chudobě pracujících: "Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět."

4 11.05.2017

Jak se zdá, Jan Neruda zřejmě nebude zrovna mým šálkem kávy. Písně kosmické jsem dočetl jen s velkým namáháním (líbila se mi jen báseň Jak lvové bijem o mříže), Malostranské povídky jsem už nezvládl a odložil je nedočtené. Začalo to pěkně zostra, Týden v tichém domě jsem musel po několika stránkách přeskočit, protože jsem s rozmrzením zjistil, že netuším, co se v povídce děje a kam jí autor směřuje. Rozhodl jsem se ale ještě zkusit další tři, z nichž bych snad jako jedinou ucházející hodnotil povídku Pan Ryšánek a pan Schlegl. Přestože jsem i u ní musel vytrpět některé nepříjemné aspekty, horší to bylo u Přivedla žebráka na mizinu (u které nechápu její popularitu, když se v ní prakticky nic neděje) a u povídky O měkkém srdci paní Rusky (která už byla zcela bez jakéhokoli nápadu). Obecně mi vadilo příliš rozvláčné popisování zcela bezvýznamných věcí (přestože sáhodlouhé popisné pasáže bývají u ostatních autorů mými nejoblíbenějšími), nepropracovanost příběhů, ve kterých se takřka nic neudálo, samotné maloměšťácké postavy, které mi nepřipadaly zajímavé jen dotěrně nepříjemné, a často chybějící či nezajímavé pointy příběhů (a to jsem fanda Monty Pythonů :-) ). Nevím, proč se v hodnocení tak liším oproti všeobecnému nadšení... ale myslím, že se Janu Nerudovi příště raději obloukem vyhnu.

Jen málokdy se mi stane, abych při četbě knihy vůbec nevnímal své okolí, ale právě u Utrpení mladého Werthera se mi to stávalo takřka pravidelně. Tak moc mě pohltilo Wertherovo vyprávění o svém neštěstí a vpravdě rozervaném životním osudu. Mnoho lidí řekne, že každý z nás někdy zažil něco podobného, několik lidí také s opovržením dodá, že oni nereagovali s takovou přecitlivělostí. Obávám se však, že v takovém případě jde o velké nepochopení. Romantismus je zkrátka takový, i slabý závan větru cítí jako uragán. Někomu to možná připadá nemístné, my romantici se v tom však vyžíváme se sobě vlastním zalíbením, když v tom vidíme tu největší krásu a žal, to největší naplnění a zkázu života zároveň. Goethe tomu byl navíc schopný dát krásnou formu a napsat ten nejsilnější příběh světa románů, který nám dává pocítit tu pravou a nejhlubší podstatu lidského života... upřímnou a hlubokou lásku, která ne vždy bývá opětována a až příliš často zklamána. Máj od Karla Hynka Máchy je pro mě stále tím nejvyšším vrcholem romantické tvorby, ale Utrpení mladého Werthera ho následuje jen s malým odstupem. Jasně, není to pro každého, ale pokud čtenář aspoň trochu chápe, co je to romantismus (a jaký je jeho rozdíl oproti kýčovité romantice), myslím, že se zařadí do zástupů obdivovatelů.

15 06.03.2017

Opět pěkný pohodový příběh... i když trochu podivně přeložený, hned na první stránce mě upoutaly tři ne zcela vhodné stylistické obraty, které se do tohoto typu příběhu (svou až archaičností) moc nehodily. Nevadí, více mě ale zarazilo, že se v celé první půlce kniha vůbec nevěnuje podfuku s diamanty, ale jen restauracím, barům, trhům, večeřím, obědům, snídaním, jídlu, vínu a zařizování koupě nemovitosti v Marseille. Přecejen mohl být příběh trochu vyváženější... a to i přesto, že se v druhé půlce i přes úspěšně započaté a ukončené vyšetřování vše točí převážně kolem restaurací, barů, trhů, večeří, obědů, snídaní, jídla, vína a zařizování nemovitosti v Marseille :-)

2 01.03.2017

Výborná kniha... čtivá a přitom plná fundované a přehledné diskuze vývoje myšlení geografie. Každému geografovi, který se zajímá o vývoj své vědní disciplíny, o teoretické ukotvení svého studia nebo o alternativy ke střednímu proudu současné české geografie, by měla tato kniha otevřít přesně ten pravý prostor poznání. Osobně jsem velkým (kritickým) fandou Davida Harveyho a právě kapitola věnovaná jeho přínosu geografii mě také oslovila ze všeho nejvíce. Text představuje jeho přístup i vědecké základy, ze kterých vychází, tím nejsrozumitelnějším a zároveň nejdetailnějším způsobem, se kterým jsem se kdy v textu podobného ražení setkal. Navíc se kniha obecně vrhá i k těmto u nás nepříliš oblíbeným autorům, kteří však dokázali do světového geografického myšlení přispět nemalým dílem, bez jakýchkoli negativních či pozitivních předsudků a s tím jediným správným vědeckým nadhledem. Ale to lze samozřejmě říci o celé velmi kvalitně zpracované knize, kterou jsem určitě nedržel v rukou naposledy.

1 25.02.2017

Výborná autobiografie Johna Cleese, mého druhého nejoblíbenějšího Pythona hned po Michaelu Palinovi (který má příjemnější a méně konfliktní styl humoru). Právě talent a nenapodobitelný humor obou těchto pánů je podle mého názoru to, co stálo za fenomenálním úspěchem Monty Pythonů. Neméně vtipně napsaná kniha plná sarkastického, černého a krásně drsného humoru zachycuje úsek autorova života od raného dětství po počáteční krok k Monty Pythonům a zajímavě tak doplňuje již obecně známou historii... kniha tak dokázala přiblížit i sympatickou osobnost Johna Cleese, jeho zajímavý život a dokonce i podnětné názory. Přesto je mi toho zakončení trochu líto, rád bych se dozvěděl více i o té nejslavnější etapě Cleesova života. Ale pravdou je, že tam už mohu navázat jinými knihami, například Monty Python - Vlastními slovy. Kde snad bude méně chyb :-)

6 14.02.2017

Možná to bylo formátem knihy, který mi obecně nikdy moc nesedí (nemám rád krátká nenavazující zamyšlení, sedí mi více souvislý rozvíjející se text), možná stářím knihy (současní duchovní autoři jako Tomáš Halík nebo Marek Vácha mají přecejen podnětnější myšlenky), ale knihu jsem nebyl schopný dočíst a odložil ji někde kolem druhé třetiny února (pro vysvětlení: obsahuje krátký text na každý den v roce). Není to vyloženě špatné, pro rozjímání o víceméně známých věcech křesťanské víry určitě pro mnoho lidí příjemné... ale pro mě to bylo pouze takové milé seznámení s úvahami velké osobnosti... a mého příbuzného :-)

1 14.02.2017

Přiznávám, že u třetího dílu už jsem se trochu bál, zda se nebude opakovat to samé, co bylo v předchozích dvou dílech, ale ani tentokrát Evžen Boček nezklamal. Opět je to kniha plná výborného humoru komentujícího s krásným nadhledem nové dění na zámku Kostka, především u závěrečné letní revui Oživená historie jsem se nemohl ani na chvilku přestat smát. A nově přibyvší tetička Nora je "super psycho" postavou, snad i mou nejoblíbenější v celém tomto díle. Až na knížete Schwarzenberga, pochopitelně :-)

10 14.02.2017

V básních Jiřího Wolkera (ke kterému mě možná překvapivě inspirovala chvála Maxe Broda) jsem objevil netušenou krásu... Lásku ke světu a životu i k těm nejmenším jeho detailům, které tvoří krásný celek a velké příběhy lidí a přírody, hluboký smutek z životních zklamání, velké sociální cítění s těmi nejposlednějšími z posledních, marnost mezilidských bojů, radost z jarní přírody v rozpuku a smutek z jejího podzimního zániku... prostě krásné pocity, myšlenky a pohledy v nádherných verších. Ze spíše kratších básní, z nichž některé názvy znám již ze střední školy, ale teprve nyní jsem pochopil jejich krásu a hloubku, pak vystupují rozsáhlejší a nádherné verše Balady o očích topičových, Svatého Kopečku a Balady o námořníku. Citovat však musím výbornou báseň Sloky:

"Sníh padá na město, na město zšeřelé,
v tvém oku roztává se v louže popele
a z věží hodiny jak panny zrazené
padají v náměstí, v jezero kamenné.
Jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým,
a proto se ti zdá, že trpíš světem vším,
a zatím jsi to ty, jen ty a zčásti jen,
jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn.
Staň u zdí nádraží a poslyš vlaků hvizd,
jež vezou do světa lásku a nenávist,
a do všech usedni a slavnou silou hnán
se z místa bolesti rozjedeš do všech stran
po světě širokém, jenž nezná modřin tvých,
zápase v závratích a ranách propastných.
Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen,
tím, čím chceš vítězit, - sám nebuď poražen,
a přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji,
bys stále v boji byl a nikdy po boji.
Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé,
jen bílým obkladem ti bude na čele
a z věží hodiny se s ptáky rozletí.
Neb bolest přemoci je víc než trpěti."

6 12.02.2017

"Nevšední věci se dějí na cestě obyčejných lidí." Zažili jste někdy ten zajímavý pocit (rozebíraný mimo jiné i v Pamukově Černé knize), kdy se vám v hlavě odehrává podobný příběh jako v samotné knize? I já jsem potřeboval spolu s tím pravým průvodcem projít cestou poznání svého života. Právě v ten pravý čas, kdy jsem po stupňující se sérii ubíjejících zklamání propadl pocitu, že nemá cenu se o cokoli snažit, protože si život stejně všechno zařídí po svém, přišla nevšední věc... Tehdy jsem vzal do rukou tuto knihu o cestě za pochopením, plnou moudrých úvah o hloubce a významu lidského života, která mě (podobně jako hlavní postavu) svým "provázením" postupně dokázala vytrhnout z nesmyslných myšlenek a dovést mě zpět na cestu naděje, nadšení a radosti. "Obyčejně se nebráníme, když z nás vyprchává nadšení při takových drobných záležitostech, které nehrají žádnou roli tváří v tvář velikosti každé existence. Ztrácíme nadšení po malých a nevyhnutelných porážkách v průběhu dobrého boje. A protože nevíme, že nadšení je vyšší silou, obrácenou ke konečnému vítězství, necháme si je proklouznout mezi prsty a nevšimneme si, že zároveň s ním nám unikne pravý smysl našeho života. Obviňujeme svět z naší nudy, z naší prohry, a zapomínáme, že sami jsme nechali uniknout tu strhující sílu, která vše ospravedlňuje; projev agapé v podobě nadšení." Tím nejkrásnějším vrcholem knihy je právě kapitola Nadšení a její poučení o agapé jako nejhlubší formě všepohlcující lásky obrácené k celému světu... Kniha tak představuje příběh o hledání nadšené životní cesty, která je tím pokladem (minimálně v určitých dobách) skrytým nám všem... a to i přes jeho relativně snadnou dostupnost, tato cesta je přece pro obyčejné lidi. "Nicméně, pokud se budu snažit tak jako dosud, možná jednou pochopím, že lidé vždy přijdou v pravý čas tam, kde jsou očekáváni." Paulo Coelho má zvláštní dar, jeho knihy jsou lehké a čtivé, přitom dokáží přinutit k zamyšlení a dodají vždy tu pravou dávku nadšení a naděje. Kdo by po přečtení Poutníka mohl snad zapochybovat o cíli svého života, o přemýšlení nad smyslem jeho dosažení a o dobrém boji, který ho k němu dovede?
Poznámka: Rituály sice působí poněkud podivně, ovšem k mému nadšenému překvapení je "rituál modré koule", kterým hlavní postava v sobě vyvolává agapé, přístupnými slovy vyjádřený můj častý osobní prožitek... který vážně funguje :-)

10 03.02.2017

Hm, pěkné neoliberální pohádky... ještě kdyby to opravdu takto jednoduše fungovalo v realitě, že ano :-) Jasně, je to "pouze" esej... ale i ta by měla obsahovat nějaké myšlenky nebo úvahy podpořené silnými argumenty. Takže první část knihy ukazuje na to, jak složitá je výroba tužky se všemi návaznými profesemi... to mi nepřipadá moc podnětné, to ví snad každé malé dítě, že koleje pro železnici, po které se vozí dřevo na tužky, musel někdo vyrobit :-) A druhá část? Ta je opravdu v jistém smyslu účinná, jak píše v doslovu Milton Friedman, protože umožní čtenáři si na jednoduchém příkladu uvědomit, jak funguje světová ekonomika... v myslích těch ekonomů a neoliberálních ideologů, kteří nechtějí pochopit celou složitost ekonomického systému, který prostě nejde vtěstnat do tak vymodelovaného až naivního konceptu, jakým je ta mýtická neviditelná ruka trhu (jak říkal Ronald Coase, neoliberální ekonomie je školní ekonomií, která zkoumá systém existující v hlavách ekonomů, ale ne ve skutečnosti). Nemohu si pomoct... přestože nesouhlasím s jejich návrhy řešení a i v jejich analýzách vidím některé nedostatky, výrazně mi v tomto smyslu připadají podnětnější složité a hluboké analýzy levicových (i marxistických) ekonomů, kteří se přes pochopitelnou kontroverznost některých svých názorů alespoň nebojí zamyslet nad tím, co zkoumají... a to často také "jen" na těch dvaadvaceti stránkách.

Tento druhý díl železniční zmizelé Prahy není vůbec špatný, ale oproti prvnímu dílu působí hodně doplňujícím dojmem. Jako by byl jen jeho přílohou představující další zajímavosti, které se do něj nevešly. Výsledkem tak je méně strukturovaná kniha, která je zaměřena spíše přímo na železnice a na vlaky než na změny podoby okolního města. Až příliš častým tak je v souboru starých snímků detail lokomotivy stojící na nějaké koleji, která se do dnešních dnů posunula o pár metrů vedle, či detailní fotka vlečky v dnes již zbouraném průmyslovém areálu. Co by mě ale nejvíce zajímalo, tedy jak zasáhla železnice a její vývoj do širší podoby a fungování města, bohužel v knize moc řešeno není.

1 23.01.2017

Výborný humor... sarkastický, situační, suchý, chytrý... zkrátka připomíná mi můj nejoblíbenější britský styl humoru, kterému se, jak je vidět i na této knize, ten český prostě neuvěřitelně moc podobá. Nedá se říci, že by kniha měla nějaký složitější děj... aristokratická rodina se ze Spojených států vrací na restituované rodinné sídlo a devatenáctiletá dcera o tom píše deník. Kouzlo se skrývá v něčem jiném... vše totiž komentuje s tak krásným nadhledem, že se smích nedá zastavit ani při četbě v davu dopravních prostředků. Je to ale přesně ten typ situačního humoru, který nejde slovy reprodukovat, když vychází z kouzla okamžiku popisovaného děje... takže končím s chválou a doporučuji přečtení této knihy, která dokáže člověku zlepšit náladu doslova v každé chvíli...

18 23.01.2017

Výborný nápad a celý koncept knihy, zpracování a kvalita se pak už samozřejmě liší povídka od povídky. Nejlepší noirovka jednoznačně Mrtvá holka z čerťáku od Jiřího Walkera Procházky s hutnou ponurou atmosférou a výborně budovaným příběhem, perfektními postavami, především pravého noirového detektiva. Méně noirové, ale také výborné a propracované atmosférické povídky jsou Kabinet sedmi probodnutých knih od Petra Stančíka (trochu takový historický noir), Život a dílo baronky Mautnicové od Kateřiny Tučkové, Percy Thrillington od Michala Sýkory, Další nejhorší den od Petry Soukupové a Olda č. 3 od Ireny Hejdové. Naopak za ne moc povedenou bych označil povídku Opukový kruh od Ondřeje Neffa, která je nesmylsná a krkolomná, vzbuzující pocit nepropracovanosti až odbytí. Taky se mi moc nelíbila povídka Zázračný amulet od Karola Sidona alias Chaima Cigana, která byla bez zajímavější atmosféry a popisy dějů a událostí byly až příliš hodnotící, skoro návodné (jaký rozdíl oproti Kateřině Tučkové a její elegantně napsané povídce ze stejné doby). Svým nešťastným způsobem zajímavá byla také poslední povídka Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete od Petra Šabacha, která byla sice poutavá, ale její závěr... tak trochu chyběl. Celkově si myslím, že se kniha povedla... ale stejně tak si myslím, že se někteří autoři mohli více držet noirového námětu a mohli více zabrousit do mnoha temných zákoutí Prahy, která jsou pro noirová vyšetřování zločinů nerudnými samotářskými detektivy jako stvořená.

7 14.01.2017