mcleod komentáře u knih

Zajímavá kniha plná podrobně a čtivě zpracovaných informací o vývoji Baťovy firmy, urbanismu Zlína a života jeho obyvatel na začátku 20. století zasazených do širšího kontextu celosvětového průmyslového i urbanistického vývoje (právě tento kontext je tím nejzajímavějším, co kniha nabízí). To je doplněno velkým množstvím dobových fotek a několika neméně zajímavými situačními plánky města postihujícími jeho územní vývoj. Avšak snaha o akademickou odbornost je ve stylistice textu občas dotažena až do absurdity. Například pokud bych jednoduše psal o tom, že vznik Baťova koncernu je výsledkem státních výrobních potřeb první světové války, zřejmě bych to nevyjádřil větou, že "tato skutečnost se stala, jak se později ukázalo, vůbec nejdůležitějším rezultátem válečného dění." Co je špatného na slově výsledek? :-) Nemluvě o tom, že popisovat předbaťovský Zlín jako zaostalé maloměsto by mi připadalo výrazně vhodnější a méně zavádějící, než autorovo vcelku vtipné mnohokrát opakované spojení "retardované maloměsto" :-D Co je ale horší, kniha nemá moc ideální strukturu textu a nutí tak autora k častému opakování některých detailů (např. v jinak zajímavých demografických analýzách bych u tohoto tématu očekával socioekonomickou struturu obyvatel logicky na prvním místě kapitoly, kde se už stejně nějaké základní údaje dozvídáme, ne až na jejím konci, kde už její známý obsah moc neupoutá). Z podobného důvodu jsou také některé pozdější kapitoly jakoby nepropojené na zbytek knihy, třeba některé suché statistiky v demografické kapitole by si rozhodně zasloužily detailnější interpretaci v duchu základního zaměření knihy (kupříkladu co znamenala struktura obyvatel podle náboženství nebo gramotnosti pro urbanistickou strukturu a život ve městě? Zabýval se Baťa náboženstvím a gramotností svých zaměstnanců?). Velkou škodou pak je určitá stručnost ve zmínkách o nezanedbatelných kontrovenzních aspektech Baťova taylorismu/fordismu ovládajících i osobní životy jeho dělníků. Ale kniha je jinak zpracována velmi dobře, rozhodně ji mohu doporučit každému, kdo se zajímá o (zlínský) urbanismus nebo o (českou) průmyslovou historii. Také díky ní přemýšlím, proč jen se Zlínem (pokladem průmyslového urbanismu začátku 20. století spojeným nejen se jmény moravsko-českých architektů Františka Lydie Gahury, Vladimíra Karfíka a Jana Kotěry, ale pro mě hodně překvapivě velmi úzce i s Le Corbusierem) mnohem, ale opravdu mnohem více nechlubíme na národní i mezinárodní úrovni... třeba i snahou o zápis baťovského Zlína do seznamu UNESCO...

5 09.07.2018

Přiznám se, že i mou odpovědí na větu: "Asi už se třesete na vyprávění, co strašného se stalo s mými vlasy," bylo jen ledově chladné zívnutí :-) Zkrátka sem tam je v knize (z pohledu chlapa určitě) nějaký ten slabší článek, ale takových je jen pomálu. V naprosté většině jde opravdu o výbornou knihu plnou humorně detailního pohledu na hereckou profesi a na introvertní osobnost autorky, která nejen poučí o těžkém životě herců a hereček (a introvertů), ale navíc ještě pobaví svým neopakovatelným vtipným nadhledem a ironií... takže mé hodnocení této výborné knihy (a její milé a talentované autorky) je jednoznačné a už během čtení jsem ho mnohokrát vyjádřil svým hlasitým smíchem :-)

12 24.06.2018

Je to krásně napsané, i když ze začátku se zdá trochu nezvykle. Ale forma člověku rychle přijde k chuti a ten se tak může nechat unášet Vančurovým proudem poetismu. Jen kdyby tak byla celá kniha pojatá stejně jako na úvodních stránkách, tedy jako rozvohory u vody o "závažných" filosofických tématech protknutých příjemnou letní atmosférou (i přesto, že šlo o jeho poněkud něšťastný způsob). Ale jakmile se začaly řešit dost pochybným (násilným a nevěrným) způsobem vztahy mezi manželi Antonínem a Kateřinou Důrovými, můj zájem o knihu začal upadat. Škoda, že právě to je hlavním námětem této knihy... ale stejně je to kniha nádherná, tak jsem těch pár míst, u kterých jsem jen nevěřícně valil oči, přešel bez vážnějších následků.

6 08.06.2018

"Pořád ještě nevím, jestli se mi na cestě dostalo poznání, které může proměnit můj život, anebo jestli se mi jen zjevila marnost všeho, co jsem dělal, nejen cesty na jih, ale celého mého života. Nevím, jestli jsem na cestě objevil vzácný poklad, nebo jestli jsem ztroskotal. (...) A ještě ke všemu to vítězství a ztroskotání si jsou k nerozeznání podobné..." Vždy, když mám pocit, že jsem od Michala Ajvaze přečetl tu nejlepší knihu, překvapí mě znova něčím úžasným. Při čtení jeho knih mám často pocit, jako by popisoval mé vlastní myšlenky, úvahy a vnímání světa. Tato kniha mi dala originální odpověď, proč tomu tak je... Román je plný splétajících a rozplétajících se příběhů, které nemohou existovat jeden bez druhého a všechny zároveň tvoří řeč stejného prostoru... nejen nekonečné prázdnoty, ze které se rodí ty nejzběsilejší příběhy, ale také zaplněného lidského prostoru, který k člověku promlouvá svojí vlastní řečí náhody. Takovou řečí, která je součástí a zároveň zahrnuje všechny ostatní řeči světa kolem nás. Tak i na rušném bratislavském náměstí můžeme zaslechnout jemný šepot vzdáleného moře (a po mé poslední návštěvě tohoto krásného města zcela chápu, co tím Michal Ajvaz myslel), ve zdech římských starodávných domů můžeme zahlédnout celý náš pozemský život. Ten život, který je jen zdánlivě linií se zřetelně směřujícími vzpomínkami, který je však spíše smotaný z mnoha různými směry vybíhajících nekonečných linek, z nichž některé považujeme za sny a jiné za opravdové úspěchy a neúspěchy. Co ale vypovídá spletitá síť, kterou vytvoříme během naší cesty, o úspěchu a neúspěchu? Když je jen pokračováním jiného inspirujícího příběhu, který je neukončený a pokračuje stále dál, přidává nové linie a nové body provázanosti. Děje přicházejí a odcházejí, pravý smysl cesty je však skryt a objevuje se jen zřídka v náhodných znacích rozesetých kolem nás. Nechme se inspirovat náhodou a imaginací vycházející z drobných útržků slov, kterými k nám promlouvá náš svět a naše cesta... a tam někde se vynoří ten další příběh.

10 02.06.2018

Tato kniha pro mě byla velkým překvapením, ovšem bohužel ne zcela pozitivním. Z prvního dílu jsem byl nadšený a hodnotím ho zcela kladně, ale druhý předchozí dobrý dojem tak zničil, že jsem ho jen s velkou námahou dočítal. První díl představuje poutavý příběh o zaprodání se zlu bez ohledu na důsledky pro dosažení svých profesních i osobních snů. Dialogy Fausta a Mefistofela byly strhující... a to i ve druhém díle, kde se však omezily na nutné minimum, které bylo obklopeno nudnou a zmatenou smíchanicí, která se podobala spíše pochybné frašce s mnoha nerozpracovanými dějovými odbočkami a míhajícími se zástupy různých více či méně bezvýznamných postav. A ten závěr... čekal jsem alespoň v něm něco velkolepého, nějakou intelektuální disputaci mezi Faustem a Mefistofelem, pravý romantický boj o Faustovu duši. Doufám, že jsem v té změti nic nepřehlédl, ale tento závěr mi připadal až příliš náhlý, plochý a jednoduchý. Ale částečně to mohlo být způsobeno i překladem, který byl jen obtížně čitelný a navíc z něj podle mě moc nevyzařovala doba, ve které dílo vzniklo... tedy mého oblíbeného romantismu (ale nevím, jaký je originál a na koho si mám tedy postěžovat :-) ). Ale abych Goetheho jen nekritizoval, když si s tím dal takovou práci... líbila se mi zvolená forma. I když jde o drama, nepředpokládám, že by autor počítal s tím, že se bude celá hra hrát v divadle, už kvůli délce, množství postav a potřebě všech těch speciálních efektů... spíše mi připadá, že chtěl vyjádřit život jako drama odehrávající se na jevišti života pro pobavení ostatních lidí a bohů. Zkrátka slovy Shakespeara: "Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci."

4 04.05.2018

Možná je to tím, že je původní autorova tisícistránková publikace v této knize zkrácena na populárnějších 150 stran, ale připadalo mi to takové nanicovaté s nenaplněným potenciálem... kdyby si autor odpustil neustálou bezobsažnou kritiku současné vědy a školství za to, že zamlčují existenci andělů, mohl se více věnovat tomu, co je v knize opravdu poutavé - pravidelné rytmy vývoje lidstva (stejné v každém koutě Země) i přírody (nárazových evolučních změn). Autor tak navazuje na starověké a středověké badatele, kteří tuto rytmizaci připisovali existenci sedmi archandělů (či jiných božstev v jiném prostoru a čase) inspirujících dějinné a kulturní epochy, jejichž popis je základem této knihy. Ale právě tato návaznost je méně nezaujatá, než bych si při čtení přál. Autorova představa, že se paradigma angelologie stane základem pro novou slovanskou vědu, která tak bude konkurovat západní vědě, mě spíše trochu děsí. Přesto představení principů archandělů je zajímavé (už proto, aby člověk rozuměl myšlení, které dlouhou dobu určovalo konání lidstva), stejně tak jako základní myšlenka pravidelné rytmizace historického vývoje lidské kultury ve všech koutech světa dokazovaná mnoha jednoduchými statistikami (které jsou ale z nějakého důvodu až na konci knihy bez propojení na její text). S těmi se ale zároveň pojí zásadní nejasnost... autor uvažuje o tom, že jakási entita (archandělé) ovlivňuje vývoj lidstva v pravidelných cyklech a dokazuje to četností určitých znaků (třeba přídomků králů). Přesto, když šlo o zcela běžně přijímanou nauku, je stejně tak možné, že bylo lidstvo prostě jen ovlivňováno právě touto naukou (například králové si mohli své přídomky volit proto, že vládli zrovna v době určitého archanděla a očekávalo se to od nich). To jen tak k té nezpochybnitelné vědeckosti :-)

4 22.04.2018

Kniha je rozdělena na tři části, z nichž každá má své odlišné vyznění pojící se k jejímu ději. Na první části zaujme především její poetika. Setkáváme se v ní s nádhernou postavou dívky Clarissy McClellan (asi nejhezčí ženskou postavou, o které jsem kdy četl... a kterou bych rád potkal i v reálném světě), která navštěvuje psychiatra, protože přemýšlí a sní. Montagovi i čtenáři ukazuje krásu všedního světa, které si lidstvo přestalo všímat, která však nezmizela a stále se skrývá tam někde za asfaltem, betonem, motory a kovem. Zasévá do hlavní postavy zárodky pochybností o jeho požárnické práci. Druhá část nás přenáší k přemýšlení o vývoji společnosti. Z této části jsem cítil velké ovlivnění Huxleyho Koncem civilizace... autor v ní kritizuje neochotu uvažovat, přemýšlet, zabíjení rozumu bezduchou zábavou a tlacháním, ubavení se k smrti. A také přehnanou politickou korektnost, která vedla k rozhodnutí zakázat a zničit všechny knihy, protože každá z nich by se mohla někoho dotknout. Tím se autor dostává k otázkám stále znepokojivým i pro dnešní západní svět. Třetí část pak představuje kritiku válčení a souvisejícího ničení obdivuhodné lidské tvorby a vědění, které vždy jako Fénix musí povstat z popela nesmyslných spálenišť a navázat na světlou minulost stále schovanou v paměti lidí. Byla to výborná kniha, moc mi ale neseděl styl příliš jednoduchého psaní a častého opakování slov, fragmentů i celých vět. A po první části mě zamrzelo, že z knihy zmizela Clarissa a její poetika... Ale jinak šlo o velmi zajímavou knihu, kterou rozhodně přidám k těm, které jednou budu schovávat před spálením :-)

15 22.04.2018

Opět krásně a čtivě napsaná kniha (autorský styl Kateřiny Tučkové mám hodně rád), ve které se mísí příběh textilních baronů Offermannových, spisovatelky hledající fakta, na kterých může stavět jejich románový příběh, trojice kurátorů připravujících výstavu o textilní historii Brna a s tím spojené faktické pasáže. Nejen, že je tak možné dozvědět se spoustu informací o industriální historii, která z Brna udělala opravdovou metropoli Moravy, a o životě v tehdejším městě, ale také o těžké i zajímavé práci, která stojí za každou výstavou a románovou knihou, čímž je představen jakýsi vhled do pracovního života autorky - kurátorky a spisovatelky. Vedle toho pak stojí postupně budovaný příběh několika generací rodiny, která vybudovala takřka z ničeho velké textilní impérium, které za těžkých dob 20. století takřka ze dne na den zaniklo. Právě tato postmoderní promíchanost historického románu, literatury faktu a sborníku z výstavy (která však vůbec není rušivá, naopak kniha proudí velmi plynule a díky čtivému psaní i velmi rychle) dělá z knihy výjimečně zajímavé dílo.

13 08.04.2018

Výborná poezie velkého básníka, kterou se vyrovnává s beznadějí komunistického věznění... vtipné i mrazivé, hluboké a oduševnělé. Ivan Martin Jirous reflektuje každodenní realitu vězněného umělce, vězně svědomí, mnicha komunismu zavřeného do cel klášterního vězení, přemítajícího o smyslu nastalé situace, avšak i o věcech klasicky básnických, jakými jsou láska, vnitřní svět básníkovy duše a jeho promítání do tvorby, a obracejícího se k vnějšímu světu plnému vzpomínek na krásu světa i jeho svobodné přátele.
---
Na Mírově jsem makal v kapli.
Když teďka po čtvrtý mě lapli,
šoupli mě dělat do kostela
a v klášteře je moje cela.
Ptám se Tě, Pane, vážně zcela,
ač trochu potlačeným smíchem:
Nechceš mě nakonec mít mnichem?
---
Jenom to Pane vědět chci
jestli už teď jsem v očistci
---
Kartuziáni se slibem mlčení
už odebrali na věčnost
Kéž bych ho uměl dodržet
aspoň pro Státní bezpečnost
---
Ledové svírají srdce kry
kéž je to jenom mimikri
---
Nějak už se mi kreatury
příčí strkat do literatury
zdá se mi potom že jsem jejich
raději píšu o andělích
---
Proč já nejsem pyromanem
srdce měla bys jak plamen
jako oheň z dračí tlamy
hořela bys jak vích slámy
---
Když dorazil do Montrealu
vypitý jako býval tu
zjistil Brabenec k svému žalu
že Wilson bydlí v Torontu

10 08.04.2018

Kniha nezačala úplně nejlépe. První kapitola, ve které je popisován sen o kameni vypadajícím jako kus špeku, mě spíše odpuzovala, než upoutávala. Ačkoli jsem poté několik kapitol nevěděl, co se v knize děje, o čem je a kde je ten Golem, její proud mě stále strhával dál a dál. Sny promítající se do skutečnosti, staré židovské město, jeho tajemná zákoutí a ještě tajemnější obyvatelé... zkrátka bylo o čem přemýšlet, aby se člověk neztratil v labyrintu knihy i města. Náhle se však z mlhy vynořil náznak jasného příběhu, který postupně přecházel do stále komplikovanějšího světa (včetně asi jediné přímé zmínky o Golemovi v celé knize tohoto jména v té nejsurrealističtější části jejího příběhu, která je díky tomuto svému vyznění také tím nejzapamatovatelnějším z celého snu této knihy). V samotném příběhu plném lásky, nenávisti, podlosti i pomsty se však objevuje ještě jasnější linka vedoucí až do uzavřeného přemítání hlavní postavy... propadám se stále hlouběji do samotných základů životů obyvatel staré židovské čtvrti plnících své tajemné role ve svých mystických životech vzešlých ze záhadné páté čtvrti... a postupně si uvědomuji, kdo je vlastně oním Golemem... když v tom se ocitám na konci knihy a přicházím na to, že jsem právě dočetl něco zcela výjimečného a že bych nejraději otočil knihu na první stranu a začal ji číst znova. Oživila snad ve mně něco, co se skrývá jen v hloubi čtenářovy duše? Nebo vdechla život něčemu neživému v mé mysli? Kde všude se skrývá Golem... a je náhoda, že je tato legenda spojena zrovna s onou tajemnou čtvrtí, která se před světem skrývala uprostřed Starého Města?

9 21.03.2018

Autoři navázali výbornou knihou na předchozí díl o urbanistické historii Města Žďáru. A to stejně jako u prvního dílu výborným a čtivým zpracováním, širokým a poctivým souhrnem všeho známého (i mnohdy překvapivého) o žďárském klášteře a zámku a jeho obyvatelích. Představují dramata za časů zakládání a budování kláštera, tvrdý život tehdejších cisterciáckých mnichů, podobu tehdejšího areálu včetně tajemné kaple 11 000 pannen, první zrušení kláštera, vznik zámku, příchod františkánů, opětovné zřízení cisterciáckého kláštera, vzdělanost a kulturu doprovázející jeho největší rozkvět (například stavební úpravy Václava Vejmluvy, které se nepodařilo uskutečnit v plném rozsahu, příchod Santiniho nebo zřízení šlechtické akademie, které byly zakládány v nejvýznamnějších centrech Rakouské monarchie), zajímavé konotace druhého zrušení kláštera (včetně kontroverzní postavy tehdejšího opata Steinbacha, kterému zřejmě moc nevadilo rychlé opuštění mnišského života po jeho pravděpodobné intervenci pro jinak nevysvětlitelné náhlé rozhodnutí o zrušení kláštera a odchod do intelektuálního světa Prahy, kde se proslavil jednou svojí knihou a několika následnými plagiáty) i pro mě dosud neznámou následující historii zahrnující smutné chátrání zámku, zboření východního a jižního křídla konventních budov kláštera. Překvapující byli pro mě také majitelé tohoto "druhého" zámku... Ditrichštejnové, kteří vlastnili zámek již po prvním zrušení kláštera, Clam-Gallasové, krátce i Schwarzenbergové a teprve od roku 1930(-1938) současní majitelé Kinští, za kterých došlo k opětovnému rozvoji areálu. Vyzvednout je potřeba také výborné doprovodné fotky, kresby a schémata... už dlouho jsem nečetl tak poctivě a poutavě zpracovanou knihu. Nejen slavnou historií se tak nyní může Žďár nad Sázavou chlubit...

2 18.03.2018

Příjemně odpočinkové cestovatelské čtení, které hlavně svými popisy z tropických krajin dokázalo zaujmout. Ale nemohu se zbavit dojmu, že se vlastně v naprosté většině příběhu nic nedělo. Nebyla v něm žádná nosná myšlenka nebo zápletka, která by upoutala pozornost... jen jednoduchá linie životní cesty Davida Zajíce, tu pozitivní, jindy negativní, tu smolná, jindy šťastná, kterému se občas něco přihodilo, ale velmi rychle se to vyřešilo nebo zapomenulo, nic moc tam negradovalo, ani se nerozvíjelo do velkého finále. To přišlo jakoby náhodou, pár stránek před koncem se z ničeho vyloupl nový problém opět bez většího propojení na zbytek příběhu, po pár reakcích hlavní postavy pak došlo k naznačení jeho vyřešení. Přesto kniha nebyla vyloženě špatná, byla prostě pojata jako každý běžný životní příběh s přicházejícími a odcházejícími problémy, který je svým způsobem vždy krásný... a navíc za ten extra pozitivní závěr to rozhodně stálo.

2 19.02.2018

"Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí." V této větě je vše, proč tedy používat jiné :-) Petra Stančíka a jeho nádhernou hru se slovy, s významy slov a příběhů jako z jiné dimenze jsem si již nadobro oblíbil. Poprvé jsem se s jeho tvorbou seznámil při čtení Mlýnu na mumie, takže se srovnání nevyhnu. Kladem této knihy je více plynoucí příběh, který tolik nezachází do extrémů... záporem přesně to samé. Kladem je jasně budovaný a relativně reálný příběh... záporem to samé. Knihu tady hodnotím o hvězdu lépe, přečetl jsem ji prakticky za jediný den, ale vůbec si nejsem jistý, jestli se mi nelíbil více Mlýn na mumie. A to je přesně to zmatení racionálního uvažování, kterého se může člověk dočkat jen u knih Petra Stančíka. Proto o tom už raději nebudu dál přemýšlet, seženu si "ostropestřecovici, jedinou kořalku ze všech, která játrům zároveň pomáhá i škodí" a jeho další knihy a na každém zastavení mého života je budu nepoučitelně stále dokola doporučovat všem lidem s podobně trhlým viděním světa.

5 13.02.2018

Knihu nejlépe popsal sám autor (na straně 523 druhého svazku)... kniha je "cestou od zla k dobru, od nespravedlivosti k spravedlnosti, od falše k pravdě, od temna k světlu, od hltavosti k svědomí, od hniloby k životu, od zhovadilosti k povinnosti, od pekla k nebesům, od nicoty k Bohu." Zkrátka je o lidském a společenském pokroku, jak autor sám dodává. Kniha je úžasně propracovaná, všechny sebemenší dějové linie do sebe zapadají, perfektně přiblíženy jsou charaktery postav, jejich uvažování, pocity, rozervanost daná nepřízní osudu... prostě jde o jedno z nejzajímavějších děl romantismu, které opět rozšířilo míru mého obdivu vůči tomuto uměleckému i životnímu směru (i když mě více strhával příběh Jeana Valjeana a Javerta, než příběh Maria, který byl ale také výborný). Především úvahové pasáže, přiblížení charakterů a myšlenek postav, prostředí dějů a širšího kontextu dělají z knihy opravdový poklad světové literatury. Zda by kniha obstála s menším rozsahem je už při 1452 stranách (obou svazků) zřejmě bezpředmětnou poznámkou, takže se jí raději vyhnu :-) Přesto energie příběhu na žádné stránce až do konce románu ani v nejmenším nepohasíná (dokonce ani výdrž čtenáře). Také diskuze tehdejší politiky, nad kterou se většina lidí pozastavuje, mi připadala jako výborná součást knihy, neocenitelný pohled tehdejšího obyvatele, který jsem vždy velmi rád pročítal. Díky knize jsem si konečně ujasnil složité dějiny Francie plné revolucí, monarchií, republik a císařství, které byly důležité také pro vývoj příběhu a všech jeho souvislostí. A třeba takový popis bitvy u Waterloo byl neuvěřitelně plastický, strhující a prostě nezapomenutelný... ostatně stejně tak jako pozdější popis války v ulicích Paříže vytvářející zajímavou příběhovou paralelu. Závěrem... kdo nemá několik měsíců co dělat, měl by si knihu určitě přečíst :-) Stojí to za to... od první do poslední stránky.

7 07.01.2018

Tato sbírka je určitým předělem mezi geniální Krchovského tvorbou ze 70. a 80. let a tou nejnovější, ve které se už síla a autentičnost pomalu vytrácejí a některé pozice začínají být jakoby vynucené. Přesto i na této hranici vznikly jedny z nejpovedenějších básníkových dekadentních veršů:

"Unaven k smrti nudnou rolí
sám sebe hrát, - že jsem... Chci spát
předstírám spánek, tvář mne bolí
vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád

Jak se mi zdá, nic se mi nezdá
už nemám o čem dát si zdát
na nebi bledne moje hvězda
vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád"

11 02.12.2017

Zkoušel jsem tuto knihu číst dvakrát a ani jednou jsem se nedostal za čtvrtinu 140stránkového rozsahu :-) Zničil mě propagandistický text, ve kterém se prakticky nic neděje, postavy se pouze potkávají a v sáhodlouhých dialozích polopatě poučují jedna druhou o potřebě osvíceného autoritativního vládce milovaného svým lidem a o nutné budovatelské cestě socialismu, kterou tento moudrý panovník na radu prostého lidu zavede. Prostě číst se to opravdu nedá... ne, že by to člověka burcovalo k odporu, spíše to dokáže naprosto znechutit svou extrémní nudností. Fakt, že knihu "napsal" (nebo snad inicioval, kdoví) Saddám Husajn je už jen třešničkou na zkyslém dortu, která z něj dělá alespoň zajímavý historický dokument.

Zcela upřímně nebylo jednoduché těch 650 stran ekonomických analýz přelouskat, ale stálo to za to. Na můj vkus bylo v knize až příliš ekonomických vzorců a suchých popisů statistik. Ale jinak obsahovala výborný dlouhodobý náhled na vývoj akumulace kapitálu od 18. století do dneška a z toho vyplývající vývoj nerovností ve společnosti. Přinesla tak pro mě neznámé údaje z doby před první světovou válkou (kde se autor nevyhýbá i tak kontroverzním, ale důležitým tématům, jako je kapitalizace otrokářství ve Spojených státech), navíc a především přidává velmi zajímavý pohled na vývoj ve 20. století. Vedle již známého faktu nárůstu nerovností od 80. let, které už se blíží nerovnostem před první světovou válkou, jde o překvapivou informaci o velmi podobném vývoji ve všech představených státech prakticky bez ohledu na převládající politický diskurz. Jako by akumulace kapitálu a jeho destrukce válkou byly tak přirozené procesy, že ani státy svou politikou nemohou jeho vývoj zásadně ovlivnit (jak tvrdí například David Harvey).
Závěrem ještě zmíním kritiku názvu knihy, který dle mého názoru zcela neodpovídá jejímu obsahu (přinejmenším jde o Kapitál 18. - 21. století). Navíc může vzbuzovat dojmy (asi u lidí, kteří tu knihu nečetli, jinak si to neumím vysvětlit), že jde o jakousi marxistickou aktualizaci Marxova Kapitálu. Autor sice kritizuje zjednodušující ekonomické modely a předpoklady a na dlouhých řadách tvrdých dat ukazuje, jak tomu ve skutečnosti opravdu je, ale dělá to čistě bez ohledu na své postoje a přání. Jen v závěru představuje krátce možné řešení, aby jím odkryté problémy postupující extrémní koncentrace kapitálu nevyšly v knize do ztracena (navrhuje progresivní daň z kapitálu ve výši od 0,5 do 2 %!). Název tak může této výborné publikaci hodně uškodit... tedy aspoň v Česku, ve Francii jí jistě naopak pomohl :-)

8 22.09.2017

Výborně zpracovaná kniha o neznámých pražských zákoutích lákajících k procházkám a objevování. Rád se toulám méně známými místy Prahy, jejichž krása sice nevyrazí dech, ale určitě pohladí po duši. Petr Ryska svá putování popisuje velmi plasticky, skoro jako by čtenář procházel všechny končiny s ním. Navíc je text plný zajímavých informací, které se jinde člověk jen těžko dozví. Získal jsem tak přehled o místech už navštívených, tipy na místa čekající k navštívení, ale také informace o lokalitě, kde sám žiji a o které neexistuje žádná jiná souhrnná publikace. A líbí se mi to ještě z jednoho osobního důvodu. Asi před deseti lety jsem při procházce Novým světem dostal nápad zpracovat na webu nebo v knize představení těch nejzajímavějších a nejmalebnějších, ale přitom méně známých pražských pokladů shrnutím jejich historie a představením fotek minulých i současných... z neznámého důvodu jsem ho nakonec nezrealizoval :-D A Petr Ryska to udělal perfektně :-)

8 04.09.2017

Co k tomu napsat jiného než "krása"? Po několika předchozích náznacích jsem po přečtení Příliš hlučné samoty už zcela beznadějně propadl kouzlu Hrabalových příběhů. I ty nejobyčejnější věci, dokonce i věci jinak odpudivé, dokáže přiblížit s takovou lehkou nenásilnou poetikou a přitom nevtíravou hloubkou, že se rozplývám nad každým jeho výborně voleným slovem. Nechávám se unášet proudem děje a myšlenek, který je jen výjimečně přerušen jako život sám pouze na těch nejzásadnějších místech, nasávám tu vůni macešek lynoucí se z tváří všech lidí, které v knihách potkávám a velebím nádheru každodennosti a obyčejnosti, která se projeví vždy v okamžicích narušení plynulého proudu času... tu objevem nové knihy, tu rozhovorem se starým profesorem, tu návštěvou cikánek, tu tvořením galerie z balíků starého papíru, tu osvěžením dobře vychlazeným pivem s výhledem na procházející lidstvo. A u toho držím v rukou Hrabalovu knihu a říkám si, jak je autorovo vidění světa nádherně nakažlivé.

17 01.09.2017

"Obr. 1. Tato slova jsou vyryta do machonitového podstavce, na němž spočívá Ctihodné a starodávné právo gallifrejské, jeden z Velkých artefaktů Rassilonské éry. Zde je reprodukujeme s laskavým svolením kurátora archivů Panoptikonu na Kapitolu planety Gallifrey. Přeloženo ze staré spisovné gallirejštiny se tu praví zhruba toto: Kdo tu knihu ukradne, tomu ruka upadne." Stačilo si jen přečíst popisek této úvodní přílohy a po nezadržitelném výbuchu smíchu jsem hned věděl, že toto se mi bude líbit. Výborný styl humoru, ze kterého je cítit kouzlo děl Douglase Adamse, napínavý příběh, plný výborných zápletek, charismatické postavy, především samotného střeleného Doktora, kterého snad nikdo nemůže nemít rád. Co dodat? :-)

6 07.08.2017