mcleod komentáře u knih
Verše, které ani po 40 letech neztratily nic ze své krásy a aktuálnosti.
"Tak třicet let tu žijem v slasti
- kolaborantství dobře nese -
své auto nazýváme vlastí
- o vlast se přece každý třese -
- pro vlast se všecko možné snese -
tak co bychom my nesnesli
tak jak ti co nás předešli"
Jednoduchý, ale poutavý příběh o vzniku jedněch italských "novin", ve kterém sledujeme instruování novinářů, jak má taková práce vypadat. Obraz tisku z knihy samozřejmě nevychází nejlépe. Z textu je patrné autorovo zaujetí seznamy jakéhokoli druhu, ale také fascinace konspiračními teoriemi. Především ve druhé části knihy tak nám jsou předkládána nová "fakta" z moderních italských dějin, která zní skoro až nenapadnutelně stejně jako neuvěřitelně. Pozorný čtenář si však uvědomí, že nejen příběh jednoho z novinářů je protknut konspiracemi všech možných organizací, ale také sám příběh celé knihy je jednou velkou konspirací. Kolik z nás si při čtení řeklo, že takto to opravdu musí být, takto musí fungovat všechny noviny světa, všechno do sebe zapadá, vše je tím vysvětleno...? Krásná intelektuální hříčka... a po nedávné smutné události bych se dokonce odvážil tvrdit, že šlo z autorovy strany o poměrně vtipný záměr, jak vlastní osud začlenit do příběhu své knihy o odhalování konspirací a jejich tragických následcích (a tím smazat hranici mezi svým životem a svým dílem).
Výborné přiblížení pražské architektonické moderny, díky kterému jsem zjistil, kolik krásných staveb se skrývá v pražských ulicích. Zdeněk Lukeš stručně, ale zajímavě předkládá mnoho pro mě nových informací o stavbách, které již dříve zaujaly moji pozornost, i o stavbách, které jsem dosud míjel a které se tak jistě stanou novým cílem mého zaujetí při procházkách pražským centrem.
Fascinaci vědou a světlou budoucností lidstva, které pomalu objevuje zákony a divy vesmíru, nelze Nerudovi upřít. Básně jsou ale na můj vkus až příliš strohé, bez emocí, bez náznaku hluboké radosti či obav... možná ze mě mluví má rozervaná romantická duše, ale podle mě by básně měly vyjadřovat ty nejsilnější city, nejlépe pak ty, které drásají mysl básníkovu a nedají mu v klidu žít. Neruda naopak skoro až popisně představuje svět okolo sebe. Ve sbírce jsem tak našel jen málo výjimečných básní, které by mě dokázaly oslovit:
"Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.
(...)
My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!
My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!"
Kniha Vltavské ostrovy v Praze je vhodná nejen pro zájemce o geografii Prahy, ale má potenciál oslovit i širší veřejnost. Čtenáře si najde mezi pražskými obyvateli, jejichž procházky často směřují k vltavským vodám, i mezi zájemci o rozjímání nad vizemi o budoucnosti těchto často zanedbaných lokalit. Knihu ocení také návštěvníci hlavního města, kteří by se rádi dozvěděli něco více, než co nabízí klasičtí průvodci. Stejně tak se do knihy s chutí začtou snílci, pro něž je historie stále živá a kteří ocení možnost prožít slávu i katastrofy spojené s ostrůvky souše a (ne)stability v často rozbouřených vodách pražské Vltavy. Všem těmto i dalším potenciálním čtenářům knihu doporučuji a těším se na další povedené a podobně potřebné publikace autorek i České geografické společnosti (úryvek mé recenze v Informacích ČGS 2015/2).
Výborné přiblížení rozvoje železnic u nás v bouřlivém 20. století. Kniha se věnuje jak technice na železnicích, tak ústředním postavám a příslušným zákonům a nařízením i železničním stavebním projektům. Vše se autor snaží vložit do obecnějšího rámce politického, společenského a ekonomického vývoje. Navazuje tak na povedený díl o našich železnicích v 19. století, který sice byl více prodchnut nostalgií starých časů rakousko-uherského mocnářství, ale se kterým je kvalitou svého zpracování tato kniha zcela srovnatelná. Železnice jsou zkrátka zajímavým tématem a oplývají neutuchajícím kouzlem i ve 21. století.
Limity našeho vnímání reality jsou v místech, kam si je sami umístíme. Vidíme tvary, cítíme vůně, slyšíme zřetelné zvuky, ale už je nám cizí svět, který se skrývá za nimi. Svět, který nám na první pohled připadá nesmyslný, který se rozplývá v jakousi neidentifikovatelnou skvrnu, jakési neznámé a jen těžko rozeznatelné pachy, v jakýsi nepříjemně nejasný šum. Mezi naší realitou a tímto skrytým světem však není zřetelná hranice. Tu si vytváříme sami naším uvažováním a odmítáním všeho, co je mimo náš každodenní dosah. První krok do temtoty je obtížný, někteří z nás ho učiní nevědomky, za clonou našich zvyků se však skrývá netušený prostor, jehož odbočky z klasického příběhu nás odvedou k velkolepým a zároveň nicotným obrazům. Ostrované věděli, jaký má tento svět krásy, my už díky Michalu Ajvazovi také. Jak poetický a surrealistický svět se tak skrývá v příběhu, ve kterém "král dlouho zamyšleně pozoroval ředkev."
Pěkně napsaný cestopis o svého času nádherných zemích, po kterém jsem sáhl do zaprášeného koutu své knihovny pro konkrétní představu o dnes často omílaných místních jménech. Text se ve velké míře věnuje hlavně historickým památkám, což je trochu škoda, ocenil bych také hlubší přiblížení moderní stránky tamní společnosti. Je ale velmi čtivý (přečetl jsem ho jedním dechem za jediný den), pohodový a vtipný... ačkoli za současných okolností také hodně smutný... ale to už není o samotné knize.
Kniha s pěknými leteckými fotkami krás Vysočiny... přibližuje města, vybrané obce a památky tohoto nádherného kraje, pokaždé jednou či více fotkami a krátkým popiskem. Kvalita obého se často zásadně odvíjí od kvality zobrazené lokality. Čím více krásných věcí může autor ukázat a popsat, tím zajímavější jsou i fotky a doprovodný text. Občas jsou ale zařazena i méně zajímavá místa.
Kniha, která se snaží rozluštit záhadu kapitálu, strhnout mu masku a obnažit jeho tajemství. David Harvey nejen že dokáže psát velmi čtivě a zábavně, ale má úžasné myšlenky, které umí představit s hloubkou i širokému publiku. Z levicového pohledu nejslavnějšího marxistického geografa se tak dozvídáme, v čem je chyba, proč kapitalismus v současné podobě nemůže fungovat, co vedlo k současnému nepříznivému společensko ekonomickému vývoji a co bychom mohli udělat pro nápravu (především tuto část, která chybí v jeho teoretičtěji pojaté knize The Limits to Capital, velmi oceňuji). Jde o knihu, kterou bez pochyb doporučuji každému levicově zaměřenému čtenáři, ale určitě i dalším, kteří si chtějí rozšířit pohled o originální a propracovanou alternativu dnešního zrůdného neoliberálního paradigmatu.
Nejen seznámení s tím, ve které obci si je možné dát které pivo a ze které obce pochází jaký pivovar, ale také představení bojů pivovarů o pivní trh v Česku je náplní této (oproti klasické pivařské knižní produkci) v mnoha směrech novátorské publikace. Knize tak dominují povedené mapy regionů působnosti jednotlivých pivovarů i následné geografické analýzy tohoto soupeření (v mnoha ohledech s nezapomenutelným interpretujícím textem :-) ). Pokud pivaře zajímají vedle chutí i tyto informace o pozadí distribuce jejich oblíbených piv, pak je pro ně tato výjimečná publikace přesně to pravé.
Výborně přiblížené příběhy spojené se začátky budování železnic v Česku. Autor představuje jednotlivá období od prvních koňských staveb, přes několik etap soukromých železnic a státních snah o kontrolu železničního trhu až po jejich definitivní postátňování. Čtenář si tak může udělat obrázek o podobě společností budujících dráhy a následně je provozujících, ze kterých se mnohdy vyvinuly obrovské a mocné korporace, hlavních postavách propagujících a budujících železnice, jednotlivých tratích (kde mě jako patriota pouze zamrzelo nezmínění stavby železnice přes Město Žďár) i o přístupu státu ke koncesování staveb železnic a jejich provozování. Kniha mě jako velkého fandu do železnic nadchla a už se těším na čtení historického pokračování o našich drahách ve 20. století.
Výborná kniha o jednom životě v historických vírech strhávajících všední obyvatele rozvíjejícího se pražského předměstí v Libni. Kniha mě zcela strhla, je psaná výborně jak v ohledu představení hlavní postavy, tak v ohledu zajímavého děje o kdysi slavné továrně a jejím prostředí, které je u tohoto autora již klasicky krásně popsané (jako by čtenář byl sám jeho návštěvníkem). Přestože jde o klasický urbanovský styl, tak jde v kontextu dalších knih autora o velmi originální dílo.
Výborné seznámení s mnoha tématy, které jsou spojeny s výzkumem českého venkova (českých venkovů). Až na několik překlepů se kniha hezky čte a představuje tak lidem zainteresovaným i lidem bez znalosti venkova či představených témat zajímavé odpovědi na neméně zajímavé otázky.
Kniha je svojí formou, kdy se ve vyprávění kapitol střídají jednotlivé postavy románu, sice podobná pozdější knize Jmenuji se Červená, přesto ale (mimo jiné i tím, že není v záhlaví uvedeno, kdo kapitolu vypráví) jde o originální dílo. Příběh, který kniha vypráví, se odehrává v moderním Turecku, jednotliví vypravěči pak dávají nahlédnout do myšlení několika různých pohledů na vývoj země a bezvýchodnou situaci Turecka, které nemá svoji identitu a neví, kam směřovat. Pohledy na Turecko se tak liší od zatvrzelé lásky ke starému, přes bezhlavé prosazování nového, až po lhostejnost, znechucení a znudění z vlastní země, vzhlížení k Západu a snahu tam odejít. Žádný z těchto pohledů, mezi kterými nakonec dojde i ke střetu, však nenabízí možnost být sám sebou, představit sebevědomý a sobě vlastní pozitivní pohled. Opět výborná kniha, která krásně a opět originálně představuje klasické Pamukovo téma rozpolcenosti obyvatel Turecka.
Opravdu nevím, jak tuto knihu hodnotit... jsou to pěkné básně, ale v tomto gigantickém rozsahu mi (po 400 stranách, které jsem zvládl přečíst) začalo připadat poměrně hodně otravné neustálé opakování (typicky francouzských) témat, pocitů a stylu psaní básní (či možná lépe překladu). Dokonce i mé oblíbené romantické básně mě v této antologii poněkud minuly, mezi těmi, co jsem zvládl přečíst jsem našel jen několik málo básní, které bych byl schopen označit za poutavé:
"Ty, děcko luk, zde doma nejsi.
Ulétni z těchto hrozných míst.
Vždyť pouhé léto budeš žít,
pospěš a světa užívej si.
Prchni. Zde žal vším otřásá,
zde není nic než utrpení.
Jdi tam, kde čeká potěšení,
kde vězením jsou nebesa."
Xavier de Maistre: Vězeň a motýl
Výborný průřez anglickými a americkými detektivními a kriminálními povídkami... od starých příběhů 19. století (kde náhoda hraje na můj vkus až příliš velkou roli), přes klasické propracované detektivky (kde svojí kvalitou dominuje příběh Hercula Poirota od Agathy Christie) až po novější povídky s kriminálními a špionážními příběhy (které jsou uzavřené klasickým příběhem Jamese Bonda). Kniha tak představuje poměrně zajímavě složený soubor povídek, které se hezky čtou.
Po nás ať přijde potopa je dobrá sbírka, je to něco nového, hezky se to čte, autor představuje zajímavý pohled na svět. Kvalita básní však s postupujícími roky výrazně klesá. Jazykově nejsou Gellnerovy básně nijak zajímavé, jeho pozdější dílo navíc nepředstavuje žádné nové myšlenky, stále opakuje to samé, bohužel navíc stále nezajímavěji. Přiznám se, že přečíst "Básnickou pozůstalost", která je zařazena jako poslední více než poloviční část knihy, pro mě bylo opravdovým utrpením.
Celá kniha je složená z dříve publikovaných článků zahraničních autorů. Právě toto způsobuje velmi slabou možnost pro nefilozofy, kteří o Hegelově dialektice znají jen úplné základy (teze, antiteze a syntéza), se o ní z knihy cokoli dovědět. Kniha postrádá především propracovaný úvod, který by pomohl se zorientovat v problematice, která bude následně řešená, jednotlivé kapitoly tak jsou předhozeny, aniž by čtenář věděl, co se v nich bude řešit. A co je nejhorší, texty jednotlivých kapitol jsou pro nefilozofa naprosto nesrozumitelné. Nejhorší ze všech je hned první kapitola, plná cizích slov, ale zcela nečitelná, která určitě dokázala nejednoho čtenáře odradit od přečtení celé knihy:
"Podstatné jméno, doplňující řecké přídavné jméno διαλεκτικη, proto není τεχνη - jako u Sókrata a Platóna; ledaže bychom toto τεχνη chápali nikoli ve všedním významu jako know-how označeného předmětu - pojmu - samého. Bylo by rovněž mylné, kdybychom chtěli zkratkovitě doplňovat podstatné jméno επιστημη, vědění; v každém případě to není primární doplnění, které bychom měli provést. Kdybychom chtěli pro doplnění použít vhodné termíny z řečtiny, museli bychom volit podstatná jména αρχη (princip, původ) a χινησις (pohyb). Dialektika je pro Hegela primárně αρχη χινησεως (princip určitého pohybu)."
Zbytek je lépe napsaný, ovšem o Hegelově dialektice se z něj příliš dovědět nedá. O Hegelovi se říká, že jeho texty jsou náročné na čtení. Tato publikace měla přiblížit základní Hegelovu filosofickou metodu, která by pomohla s porozuměním jeho textům. Tomuto cíli se však ani v nejmenším nepřibližuje, když představuje texty vyjádřené tak, že jim nelze bez větší filosofické praxe rozumět. Pro mě jde tedy o zcela nenaplněný cíl, přestože je mi sympatická snaha autorů. Za největší a snad i jediný smysl knihy tak považuji zařazení výborného textu samotného Hegela jako poslední kapitoly knihy, který o dialektice dokáže říci mnohem více než všechny nic neříkající kapitoly před ním.
Klasické coelhovské dílo přesvědčující nádherným příběhem čtenáře o tom, jak je svět krásný a jak moc stojí za to žít. Opět se zde čtenář setkává s motivem hledání životního pokladu, avšak příběh dokáže zaujmout také svojí dílčí odlišností oproti jiným Coelhovým knihám. Životní poklad je zde totiž mimo klasickou lásku představován také nebo dokonce především životem samotným. Respektive jiným mnohem poetičtějším vnímáním životních maličkostí a krás světa, než byla hlavní postava ve svém předešlém životě zvyklá. Prostě jde opět o nádhernou hipísáckou a perfektně řemeslně zvládnutou knihu, kterou stojí za to si přečíst a nechat se unášet krásnými myšlenkami.