mcleod komentáře u knih
Výborná sbírka básní Johna Keatse, kterou se již definitivně zařadil mezi mé nejoblíbenější romantiky a básníky vůbec. Hodně mi sedí jeho styl psaní, jeho básně se krásně čtou a dokáží výborně vyjádřit obsažené pocity (přestože tímto hodnotím i výborný překlad). Nejvíce však musím ocenit jeho uvažování... představený romantický optimismus mi připadá nádherný a mně v mnohém velmi blízký. Ve sbírce jsem nenašel snad jedinou špatnou báseň, za nejlepší však považuji také obecně hodně oceňované básně Óda na slavíka, Hyperion (který bohužel není dokončený) či geniální dílo Předvečer svaté Anežky.
Ano, i mně ze začátku na této knize hodně vadil styl, jakým je psaná. Skoro žádné odstavce, dlouhá souvětí na několik stránek. Připadalo mi to únavné, občas jsem se v textu ztrácel. Jako by mě autor nutil číst dál a dál bez přestávky, bez zamyšlení nad tím, co jsem právě přečetl. Vzhledem k tomu, že nemám rád, když mě kdokoli k čemukoli nutí, měl jsem trochu problém toto překousnout. Časem jsem si ale na originální styl psaní zvykl a začal jsem spíše vnímat obsah než formu (která je sice svým způsobem spontánní, ale pořád proti ní mám výhrady :-) ). A proti tomu krásnému návalu poetiky, úžasného příběhu, krásně popsaných scén, nádherné myšlenky a výborného humoru nemůžu absolutně nic napsat. Příběh číšníka/milionáře/cestáře je úchvatný, včetně vnitřního vývoje jeho postavy až k nemateriálnímu a klidnému závěru života. Zobrazení jeho pohledu na zásadní události moderních českých dějin je vtipné, originální a úžasně poutavé. No, rozhodně budu ve čtení Hrabala pokračovat, zdá se, že opravdu jde o jednoho z nejlepších českých autorů. "Jak to vím? Vždyť jsem obsluhoval anglického krále..."
Výborně zpracovaná kniha... informace ze života a díla mého nejoblíbenějšího impresionisty a jednoho z nejoblíbenějších malířů vůbec, doplněné o mnoho reprodukcí krásných pozitivně působících obrazů. Kniha je rozdělena do několika kapitol vztahujících se k různým etapám Monetova života, kdy jsou vždy jasně popsány vlivy na malířovu tvorbu a její vývoj.
O tématu lásky lze snadno napsat rozsáhlé, ale často kýčovité a povrchní statě. Tomáš Halík však k němu opět přistoupil s krásnou filozofickou hloubkou, která při každém slově nutí k zamyšlení a sebereflexi, a s u něj klasickou nadějí (a láskou), která je cítit snad z každé stránky knihy. V knize je v mnoha pohledech představen význam nesobecké obětavé lásky (ke všem lidem, včetně nepřátel, obsahující zkušenost hlubokého odpuštění a smíření, mezi národy, v křesťanství i v mezináboženském dialogu, ve vztahu ke světu...) jako nejhlubšího jádra lidství... "V lásce jsme nejvíce sami sebou. V lásce jsme lidští, nejvíce lidští." ...a naopak varuje před zhoubou sobecké majetnické žádostivé sebelásky zbožťující vlastní já, materiální a povrchní stránky života, ideologie (a zideologizované náboženství) či vlastní národ, která však vede ke zničení okolí a následně i sebe sama ve chvíli rozbourání iluzí, na kterých je postavena. Její prázdnota je dána tím, že nikdy nemůže dát to, co nabízí hluboká láska... prostor druhému a zájem o něj. "V tomto bezpečném prostoru lásky se člověk může stávat tím, kým dosud jen potenciálně byl." Láska v mnohém navazuje na víru a na naději... láska nemůže existovat bez (kritické) důvěry/víry v člověka a bez naděje, která dává možnost překonávat i hluboké krize... ty autor považuje za ryze pozitivní proces s velkým potenciálem. "Krize nejsou signálem k rezignaci, dokonce ani ne k pasivnímu "přetrpění", nýbrž výzvou k tvořivé reakci, nabídkou sestoupit hlouběji." Tím autor také představuje významnou roli lásky v křesťanství... "Končí novověká podoba náboženství; nekončí však víra, naděje a láska." V případě přetrvání a prohloubení této lásky k člověku považuje Tomáš Halík konec bezobsažného dogmatického náboženství bez lásky za ryze pozitivní proces naplňující samotné jádro křesťanství. To jádro, které představuje křesťanství ne jako poslušnou slepou víru v často banálního boha vyjadřovanou pouze "nablýskanými" ceremoniály a povrchními gesty (často doplněnou o sebelásku kolektivní i individuální), ale především jako obětavou lásku k člověku (kde víra představuje spíše neustávající přemýšlení nad tajemstvím tichého neznámého Boha přesahujícího vše myslitelné)... a to mě na křesťanství asi nikdy nepřestane fascinovat. "Je třeba se ptát po hloubce, zajíždět na hlubinu. Je tu jen tento svět - ale je tu (před námi, okolo nás i v nás) i se svou hloubkou, se svou mnohoznačností, se svými paradoxy. Je otevřen mnoha způsobům interpretace a našeho života v něm: buď můžeme hledat jeho hloubku, nebo zůstat na povrchu."
Sbírka, kterou mě John Keats dokázal hodně zaujmout svojí krásně psanou poezií (což, pravda, může být jen plus překladu), kde doplňuje klasickou romantickou rozervanost silným pocitem naděje a optimismu. Nejvíce ze všech stránek romantismu vyzdvihuje hledání hluboké člověka přesahující krásy a pozitivní síly skryté v nespoutané jarní přírodě a lásce. Nevím, jestli je to tím, že mi je tento pozitivní, optimistický a nadějeplný romantismus nejbližší, nebo jen letošním poněkud nesmělým příchodem jara, ale tato sbírka mi naprosto přesně sedla do mé zimou unavené nálady.
Velmi dobře napsaná kniha o jednom vojákovi, který bojuje proti Rakousko-Uherskému byrokratickému systému a jeho byrokratické armádě způsobem výjimečným a jenom jemu vlastním. Doslovným a přemrštěným dodržováním a vyžadováním všech nařízení přivádí nejednoho důstojníka k naprostému zoufalství. Humor v knize je výborný, jde o příjemně čitelnou knihu. Trefování do byrokracie, nesmyslnosti některých armádních nařízení a fungování armády je povedené, některé popisy bojů za první světové války mě však při čtení knihy moc nebavily... přes hodně dobrý styl humoru nejde o moje příliš oblíbené téma.
Základní představení grafické tvorby rakouského umělce Oskara Kokoschky. Knížka obsahuje několik kreseb a doprovodný text, představující život umělce s důrazem na události a zkušenosti inspirující jeho tvorbu. Samotné expresivní kresby (v mnohém jak podle mého názoru, tak i podle textu v knize navazující na romantismus) jsou velmi zajímavě pojaté, originálně provedené a pro mě osobně značně inspirativní...
Klasický příklad romantických básní... silné city, život jako drama, obliba silných přírodních i antropogenních procesů a scenérií. Pro mě jako nenapravitelného romantika byla tato sbírka výborná. Přesto, pokud tyto básně srovnám s mým nejoblíbenějším Máchovým Májem, tak mi přišly výrazně méně propracované, méně romanticky "rozervané", psané jakoby s nadsázkou.
Velmi dobře napsaná kniha, která mě doslova pohltila (jen málokterou knihu jsem schopen přečíst za den a jen díky málokterým knihám zapomínám vystupovat na plánovaných zastávkách MHD :-D ). Její námět je hodně podobný Alchymistovi (a asi i dalším Coelhovým knihám, které jsem zatím nečetl)... také zde vystupuje člověk, který hledá svůj životní poklad. Tentokrát je to ale o holce, méně nevinné a hodně nemravné. Hledání životního pokladu je v tomto případě vedeno odhalováním "posvátné stránky sexu"... ta je projevem porozumění (a komunikace) v lásce, která je tou důležitou a život naplňující silou. Na knize mě ale odpuzovaly hrozně depresivní úvahy v její první polovině (ze kterých mi bylo hodně špatně), které se přelévají do coelhovského hledání a nalezení v její druhé části... kniha je pak bohužel zakončena opravdu hrozivým kýčem :-) Přesto nutno říct, že tato kniha mohla být celkově díky svému námětu tím nejhorším kýčem... autorovi se ale povedlo napsat pěkné dílo s hezkou myšlenkou.
"Svobodný je jenom člověk, v jehož životě je láska. (...) Taková je skutečná zkušenost se svobodou: mít to nejdůležitější na světě, aniž by mi to patřilo."
Hororové příběhy o věcech neznámých či nepřirozených, které jsou vždy ty nejděsivější. Přestože některé povídky jsou až příliš předvídatelné (Divák, Chladný vzduch, Šepot ve tmě, Případ Charlese Dextera Warda) a některé jsou až nezáživně mimo (Šepot ve tmě, Případ Charlese Dextera Warda, Výpověď Randolpha Cartera), mají všechny své kouzlo díky úžasným nápadům a příjemně tísnivé hororové atmosféře. Kniha mě ale především zcela uchvátila krásným stylem, jakým byla napsána. V povídkách se střídají krásné popisy prostředí, do kterých je vsazen propracovaný děj a perfektně popsané postavy, u kterých čtenář cítí každý záchvěv jejich pocitů a mimiky ve vyděšené tváři. Právě tato propracovanost mě nejvíce zaujala v povídkách Barva z vesmíru (která prý byla i autorova nejoblíbenější) a Rytina. Snaha autora umístit děsivou pointu vždy do poslední věty mi také připadá okouzlujícím způsobem děsivá. Povídky mi ale nepřišly ani choré, ani depresivní... Nemohu se zbavit dojmu, že Lovecraft psal krásnou prózu, která moc neodpovídala jeho duševnímu stavu. Zkrátka to jsou příjemné a dokonale napsané horory, které sice dokáží upoutat veškeré vnímání na mnoho hodin dopředu, ze kterých na mě ale čišel spíše popis jeho osobnosti, který jsem našel jinde než v samotné knize: "měl pověst výstředního samotáře, laskavého přítele i nesmírně sečtělého učence"...
Nádherné a vtipné satirické básně, kterými Havlíček kritizuje neduhy společnosti, politiky a církví. Za nejlepší z célé této sbírky považuji Křest svatého Vladimíra, který obsahuje všechny z těchto tří kritických pohledů ve výborných vtipných verších. Ale za zmínku rozhodně také stojí slavné Havlíčkovy epigramy.
Demokratský:
"Nechoď, Vašku, s pány na led,
mnohý příklad máme,
že pán sklouzne a sedlák si
za něj nohu zláme."
Geografický:
"Nechlubte se, vlastenci,
není to věc řádná,
že neteče odjinud
do Čech voda žádná.
Točíme-li ze sudu
nedolévajíce,
zůstanou nám naspodu
brzy jen kvasnice."
Čekal jsem od této sbírky mnohem víc, Jan Skácel mi moc nesedl. Zřejmě mám rád jiný typ básní, jiné žánry, jiný styl psaní. I zde jsem našel spoustu zajímavých veršů, přesto se nemohu zbavit dojmu, že každou báseň, která mě v této sbírce zaujala, se básníkovi povedlo zabít nějakým mizerným veršem (nejen ve smyslu stylu psaní, ale i myšlenkového odkazu a pocitů), který bych čekal spíše od méně nadaných poetů... až příliš často mi připadalo, že Skácel nějaký verš do básně vložil jen, aby mu vycházely rýmy. Ale přesto jsem i v této sbírce našel hezké verše plné krásných myšlenek.
http://www.youtube.com/watch?v=T0eqMIOBR-0
Doporučuji si Havrana (a další Poeovy básně) přečíst v anglickém originále. Poprvé jsem ji četl v tristním překladu Vítězslava Nezvala, který byl pro mě nicneříkající a nic nevyjadřující, bez hloubky a silnějších pocitů. Dále jsem zkusil trochu lepší překlad Jaroslava Vrchlického. Ani v jednom případě to ale nebylo nic zvláštního, nic, co by mě nějak mimořádně zaujalo. Pak jsem si ale ještě na doporučení přečetl originál. Konečně jsem objevil onu slavnou procítěnou báseň plnou plíživé tísně s opravdu nádhernou melodičností podtrhující vyjádřené pocity. Ačkoli musím uznat, že to určitě nebylo jednoduché či snad vůbec možné, ani jednomu z pánů překladatelů se vůbec nepovedlo báseň přeložit tak, aby vyzněla pocitově a melodicky stejně (či alespoň podobně) jako originál. Mohu k nim jen tedy dodat: "This it is and nothing more. (...) Quoth the Raven, Nevermore."
http://www.heise.de/ix/raven/Literature/Lore/TheRaven.html
Výborný soubor esejů biologa pracujícího na Papui-Nové Guineji, přibližující místní obyvatele, jejich společnost a zajímavou kulturu ovlivněnou na jedné straně dlouho trvajícími tradicemi a na straně druhé přílivem postmoderní globální kultury. Texty jsou napsány originálně a vtipně, takže nejen, že se čtenář dozví spoustu zajímavých informací o těchto do nedávné doby často velmi izolovaných společenstvích, ale navíc jejich čtení baví a pobaví výborným stylem humoru.
Karel Čapek psal výbornou prózu... když se ale pustil do překladů básní, nedopadlo to nejlépe. Jeho překlady jsou příliš prozaické, příliš "jednosměrné", příliš suché, bez duše. Nedokázal vůbec vystihnout pocitovou stránku poezie... četl jsem sice hezká slova (ačkoli k tolik oslavované krásné hře se slovy bych také měl námitky), ale nikoli poezii. Básně by měli překládat pouze lidé, kteří jim rozumí, kteří je cítí a kteří také, či především chápou motivaci a pocity jejich autorů. Číst tohle bylo utrpení.
Kniha pro milovníky historie a pro všechny Žďáráky, kterým není lhostejná historie místa, kde žijí. Staré pohlednice nejzajímavější lokality Žďáru nad Sázavou, tedy rozsáhlého areálu zámku a poutního kostela na Zelené hoře, jsou místy doplněny současnými fotkami, díky kterým čtenář může porovnávat změny, ke kterým v průběhu staletí došlo (či v kontextu urbanistického vývoje Žďáru spíše naštěstí nedošlo :-) ). Co bych však knize trochu vytkl je její celková kompozice (soubor pohlednic bez většího utřídění) a až příliš stručné popisky u jednotlivých pohlednic. To však nemůže zničit mé nadšení z této jinak velmi povedené knihy.
Výborný výběr krátkých filozofických úvah, aforismů a citátů z deníků mého nejoblíbenějšího českého spisovatele Franze Kafky. Mám rád jeho hlubokou výborně psanou prózu, proto jsem se s chutí začetl i do této knihy. Ta je nabitá myšlenkami jak společensko-kritickými, tak existenciálními... otevřel se mi tak pro mě nový existenciální pohled na tvorbu tohoto hluboce přemýšlejícího autora, kterou sice většina čtenářů považuje za tu správnou, já se však vždy klonil spíše k sociálně-kritické interpretaci jeho děl (na čemž se však ani po přečtení knihy nic nezměnilo :-) ). Knihu určitě doporučuji komukoli, kdo se chce více dozvědět o Kafkovi, jeho tvorbě a kdo se chce zamyslet nad zajímavými, originálními a hlubokými myšlenkami.
"Dřív jsem nechápal, proč jsem na svou otázku nedostal odpověď, dnes nechápu, jak jsem mohl věřit, že se mohu ptát. Ale já jsem přece nevěřil, já se jen ptal."
"Při žádné příležitosti není dost připraven, ale nemůže si to ani vyčítat, neboť kde by se v tomto životě, který tak mučivě a v každém okamžiku vyžaduje připravenost, našel čas se připravit, a i kdyby tu čas byl, bylo by vůbec možno se připravit, dokud neznáme svůj úkol, čili lze vůbec splnit přirozený, nejen uměle sestavený úkol? Proto se už taky dávno dostal pod kola, kupodivu byl na to nejmíň připraven, což však zároveň utěšuje."
"Musíš hlavou prorazit zeď. Není těžké ji prorazit, neboť je z tenkého papíru. Těžké však je, nedat se klamat tím, že na papíře je už neobyčejně věrně namalováno, jak prorážíš zeď. Svádí tě to, abys prohlásil: "Což ji stále neprorážím?""
Výborná kniha pro všechny zájemce o malířské umění. Kniha je originálně řazena nikoli chronologicky, ale podle jednotlivých malířských oblastí. Čtenář tak má šanci porovnávat malby z různých dob zobrazující podobná témata. Tato koncepce, výběr obrazů ilustrujících myšlenky v textu i texty samotné jsou výborné, úžasně inspirující (především pro návštěvy galerií). Přibližují krásu malířství, smysl obrazů i význam jejich námětů a nutí o obrazech (nejen zobrazených v knize) přemýšlet zcela jiným způsobem. Pro lidi, kteří chtějí rozvinout svůj umělecký zájem o malířství, jde o ideální knihu.
Kdo tohle překládal?! Nedivím se, že pro spoustu lidí jde o složitý, nezáživný a těžko srozumitelný text. Věřím ale, že to není problém původního latinského textu, jako spíše opravdu tristního překladu Jitky Lenkové, který vypadá, jako by šlo o text přeložený Googlem. Nejen, že se to díky podivné stylistice nedá pořádně číst, ale když vám někdo větu "Třetí díl obsahuje praxi exorcistů, jíž se z Kristových věrných vymítají čarodějnictví démonů a čarodějnic" přeloží jako "Třetí se zabývá způsoby vymítání ďáblů a zapuzováním kouzelnického čarodějnictví z Krista od věřících" (více viz http://www.jtpunion.org/spip/IMG/html/Kladivo_na_ctenare.html ), tak snad ani nejde o nedostatek překladatelského nadání, jako spíše o naprostou ignoranci a nedostatek pouhého selského rozumu (opravdu si překladatelka myslí, že se ve středověkém katolickém spisu píše cosi o vymítání ďábla z Krista??? :-D ). Velká škoda, mohl to být zajímavý text... mám rád historické texty (jako jakési propojení, okno do historie), navíc toto téma rozhodně není nezajímavé. Ale tenhle paskvil snad ani nemá cenu číst.
Zřejmě nejlepší román (povídky z Provence nepočítám) od Petera Mayleho, nejsilnější jak příběhem, tak atmosférou. Krásná, pohodová, provoněná a prosluněná atmosféra Provence jako by se k zimním večerům přímo vybízela. A námět bankéře z Londýna, co se vykašle na svoji práci a styl života a raději se nastěhuje do starého rozsáhlého domu v Provence s vinicí, kde pěstuje víno a prožívá pohodové krásné chvíle plného života, mi připadá hrozně kouzelný.