meluzena komentáře u knih

Facebooková „kultura“ včetně obrázků, komentářů, vtípků a „cool“ výraziva, které možná snese monitor, leč v knižní podobě působí nepatřičně asi jako vydat se do divadla v teplákách. (To byl kompliment všem Knihám. Nemůžu se zbavit pocitu zneuctění knihy jako literárního útvaru.)

Majitelé fejsbůčkových profilů a čilí přispěvatelé do všemožných diskuzí disponující patřičnou škálou citoslovcí a slangových výrazů dost možná knihu ocení. Já ne.

Citát:
Z mého Facebooku
(...)
Hana K.: Lajklitko? To jako fakt?
Jaroslav F.: Podle vzoru „jelítko“.
Josef U.: Obecně tyto zdrobněliny nesnáším, u mě vítězí mňamka, to bych fakt někoho nakopal.

Knížku jsem náhodně otevřela při lelkování v knihovně, když jsem čekala na dceru. A nadchla mě!
Líčí osudy ne úplně vzorného mnicha (všechna přikázání dodržuje, jen to „nesesmilníš“ mu nějak nejde), který je vyslán na misi do pohanského kraje.

Knížka je to báječná - jak jazykem, tak přiblížením atmosféry té doby; zaujala mě konfrontace názorů křesťanského mnicha s pohanstvím. Ač zarytý křesťan a misionář, chtě nechtě musel uznat, že někdy je pohanská víra mnohem smysluplnější a hlubší než ta jeho (ač nahlas by to nikdy nepřiznal). Třeba když kázal o bibli a hlavní pohanský hrdina mu na to odpověděl, že nemůže věřit bohovi, který jen šustí papírem - to jeho bohové, když mu chtějí něco sdělit, používají hrom, blesk, déšť, apod.
Nebo když se ptal Vikingů, proč jsou tak krutí při svých nájezdech a dostal odpověď, že pak nemají tolik práce - nejlepší je, když nepřítel před nimi uteče, oni si v prázdných vesnicích vezmou, co chtějí a nemusejí bojovat.
Nebo když čekali na smrt předhozením medvědům, nabídl pohanovi, zda se mu nechce před smrtí vyzpovídat - že by mu zprostředkoval setkání s Bohem. A dostal nechápavou odpověď, že není třeba, neboť: „Já s ním za chvíli budu mluvit sám.“

3 14.07.2017

Poutavý příběh o tom, že nejhorší ze všeho je neudělat nic.

Vlastně je to tak trochu pohádka Poklad na mostě - v noci se vám zdá, že na tom a tom místě najdete poklad, tak tam ráno jdete a nic nenajdete. Ale vlastně tam najdete daleko větší poklad - informaci, že ten SKUTEČNÝ poklad - ať už realný nebo metaforický - máte doma. (Což byste se ovšem nedozvěděli, kdybyste se kvůli tomu nevydali na tu dlouhou cestu...)

A možná ten „skutečný poklad doma“ znamená, že během té cesty zažijete tolik věcí, že dojdete k tomu, že Všude dobře, doma nejlíp - zkusíte si kdeco, takže už nemáte potřebu se někam štrachat a za něčím se honit.

3 14.07.2017

Jemná útlounká knížečka, která nenásilnou formou odhaluje moudrosti žití.
Když ve vás někdo věří (vlastně jen tak „mimochodem“, protože na vás nijak netlačí), můžete se rozhodnout, co chcete VY. A když dojdete do cíle, třeba zjistíte, že cílem byla cesta.

3 14.07.2017

Zajímavý a poutavě napsaný příběh o mladíkovi, který si prožil své životní kotrmelce a cestou pobral nějakou tu moudrost.
Některé pasáže, kde vysvětluje svět velkých podniků a akcií, jsem přeskakovala, od jiných jsem se nemohla odtrhnout.
Můj tehdejší přítel do knížky nakoukl, zlehka se začetl, a postupně se do ní tak zakousl, že četl a četl - a četl až do půl druhé ranní, kdy ji konečně dočetl a mohl odložit :-).

3 19.04.2017

„Tanec s vlky“, ale bez líbivých pozlátek pro široké publikum.

Alexandr Andrejevič Baranov (1746 – 1819) je reálnou historickou postavou. Byl prvním gubernátorem ruských držav v Americe a těšil se velké úctě (až bázni) široko daleko, byl přísný a neústupný a na jeho slovo se bylo lze spolehnout jako na zákon. Je po něm pojmenován ostrov (Baranof Island) patřící k Aljašce a v roce 1989 byla v Sitce odhalena Baranovova socha, která byla v roce 2020 odstraněna v rámci očisty od rasové a koloniální historie (stejně jako socha Rooselvelta z Amerického přírodovědného muzea – Black lives totiž matter, že).
V téhle knížce napsané roku 1945 se nám předkládá románová a zbytečně vyretušovaná verze tohoto mírumilovného, moudrého a spravedlivého kupce, kterému nešlo v první (ani druhé) řadě o zisk. Usiloval o blahobyt a rozšiřování ruský držav v těchto odlehlých nehostinných a skoro pustých končinách, o slávu a dobré jméno Ruské říše, chtěl pozvednout domorodé Indiány výchovou a vzděláváním, přeonačením z lovu na zemědělství, z jejich ne-víry na pravoslaví. Měl neobyčejný obchodní talent a přirozenou autoritu, byl čestný, netoleroval žádné levárny, uměl jednat s lidmi, upřednostňoval dohodu před konfrontací – a to jak s Rusy, tak s Indiány a jinými cizinci. Knížka popisuje rozmezí několika let na přelomu 18. a 19. století, kdy s prvními osídlenci v nově založeném Novo-Archangelsku (dnes Sitka) bojovali o holé přežití kvůli drsným podmínkám, nedostatku potravy a tvrdému odporu Indiánů.

Nechce se mi dávat nízké hodnocení, když jsem první hodnotící, ale nedá se svítit. Na „historický román“ je to pohříchu krátké a poněkud „mělké“, ač chápu, že hrdinný boj moudrého Baranova s větrnnými mlýny neskýtá mnoho možností už jen proto, že se autor z asi pochopitelných důvodů některým momentům Baranovova života elegantně vyhnul a beletristicky si ho idelaizoval, což je velká škoda. I Baranov byl člověk s masa a kostí, bez svatotáře, a jeho lidské stránky by románové postavě jen prospěly, přidaly jí na plastičnosti a uvěřitelnosti. Celkový obraz si čtenář může později sám doplnit o vynechané „detaily“, které z něj dělají víc člověka z masa a kostí. Třeba jeho soužití s o tolik mladší Indiánkou, s kterou měl 3 děti, ač byl ženatý s Ruskou, která i s jejich synem žila v Rusku. Tehdejší církev nepřipouštěla rozvod, takže žili (pouze) v odluce. Po její smrti svazek s Indiánkou legalizoval.
Člověk by mu rád držel palce. Obyčejný kupec, s vpravdě státnickým nadhledem a uvažováním, vysoko převyšující své okolí, se musel denně potýkat s chamtivostí a touhou po moci, lidská malost mu zas a znovu bořila dlouhodobé, velkolepé plány na různých úrovních. Byl to on, kdo chtěl lovit udržitelně (znal vůbec to slovo? :), věděl, že nelze neomezeně lovit kožešinová zvířata, byť by jejich vzácné kožešiny přinášely (krátkodobě) sebevětší zisky, věděl, že si nemůžou dovolit (=nesmí!) vybít ryby, losy ani jiná zvířata na ostrovech už jen proto, že pak nebudou mít co jíst. Byl oddaným vlastencem, tvrdě trestal cokoli, co by špinilo ruskou vlajku, co by škodilo dobrému jménu ruského impéria.
Ale zároveň neviděl nic špatného na tom, že ve velkém kácel lesy vč. mohutných prastarých cedrů, zabral loviště Indiánům a očekával, že přijmou nově příchozí. Chtěl je vzdělávat, naučit je ruskému jazyku, kultuře, způsobu života, pravoslaví, z kočovných indiánských lovců chtěl udělat pokřtěné zemědělce obdělávající půdu – přesvědčen, že to vše je pro jejich dobro. Uspěl. Díky němu se zachovala kultura Inuitů a dalších národů i v písemné formě, spousta místních etnik dodnes používá ruská jména, ač zrovna Baranovův ostrov dnes patří k americké Aljašce a mluví se tam anglicky.
Baranov s nimi ještě jednal v rukavičkách – na rozdíl od britských/amerických, španělských a jiných dobyvatelů, kteří původní obyvatelstvo prostě vyhladili a „měli klid“. Fuj! :(

Asi jsem taky po knize sáhla v nevhodnou pro mě dobu. Po skoro 5 letech nekonečných ústrků kvůli covidu a Ukrajině, po tahanicích, kdo je víc doma na východní Ukrajině a v Izraeli/Palestině jsem i těch 200 stran věčného strádání a nekonečných bojů nemohla snést.

Na internetu se lze mj. dočíst, jak špatným člověkem Baranov byl. Nedivím se. Dnes je možné překroutit jakoukoli historickou událost a aplaudovat esesákovi v kanadském parlamentu za udatný boj proti zlému Rusovi. Zajímalo by mě, jakou verzi Komenského, Karla IV. nebo jiných skutečných velikánů bychom dostali, kdyby si ho vzali do prádla tihle přepisovači historie. Vlastně ne, nezajímalo.

Knížka u nás vyšla v 50. letech hned 3x, protože udatný a čestný ruský člověk z prostých poměrů se krásně hodil do stranických vzorců. Je to tendenční? Neřekla bych. Přibarvené? Určitě ano – jako všechny mýty a legendy. Leč i mezi dobyvateli byly bílé vrány (viz Tanec s vlky), i v nejhlubší beznaději lze najít lidskost a soucit. A takovýchhle bílých vran je v literatuře jako máku, protože jim čtenáři rádi drží palce. Že je zrovna tahle knížka ruská na tom nic nemění. Čím větší národ, tím větší legendy, ne?

2 17.04.2024

Populárně naučný komiks, kterým se jako tenká červená linie (resp. tlusté žluté h) vine Planckova konstanta.
Dobrodruh Bob a jeho pes Rick (resp. jeho vycpaný pes Rick) se vydávají vyřešit záhady kvantového světa a setkávají se s Planckem, Bohrem, Bornem, Einsteinem, Schrödingerem a dalšími, kteří jim ochotně vysvětlují svoje objevy a teorie i to, proč (ne)souhlasí s jinými kolegy-vědci.
Těžko říct, jestli tenhle výcuc někomu něco dá. I kdyby náhodou ne, je roztomile zpracovaný.
---
- [Heisenberg:] „Einstein mi vzkázal, že se prý pokoušíte vyřešit záhadu kvantového světa... To není zrovna snadný úkol!“
- [Bob:] „Přesně to jsem říkal i svému vycpanému psovi.“
---
[Einstein:] „Bohr tvrdí, že částice je lokalizovaná, jen když je pozorovaná. Jenže já mám za to, že Měsíc existuje, i když se na něj nikdo nedívá!“

2 07.04.2024

Mix suchých, vtipných, kousavých, moudrých a dalších postřehů. Hubený kravaťák s propadlým hrudníkem je přesně ten typ, co je protivný už od pohledu, a když navíc velice trefně glosuje, je téměř nesnesitelný :-)
---
„Poslední dobou se cítím velmi osamělý. Chtěl bych mít někoho, kdo by mě nikdy neopustil. Asi si vezmu hypotéku.“
---
„Říká se, že jednou je člověk nahoře, jednou dole. Jako urbánní elita upřednostňuji jinou variantu: Jednou jsi holub, jednou socha.“
---
„Prý jsem příliš negativní, všechno jen kritizuji a moc si o sobě myslím. Přitom nakládám sobě i druhým stejně. Rozdíl je jen v tom, že u nich je co kritizovat.“
---
„Ha, někdo s mnou nesouhlasí. A má poměrně logické argumenty. Zablokovat.“
---
„Jak se pozná charakter? Postavte člověka na nějaké zajímavé místo, dejte mu do ruky foťák a počkejte jestli vyfotí to místo, nebo sebe.“
---
„Rodiče mě mohli dát na sport nebo do nějakého oddílu. Místo toho mé šance na přežití apokalypsy zvýšili tím, že mě dali na klavír. Jestli se nedostanu do bunkru s piánem, je se mnou ámen.“
---
„Snažil jsem se potlačit svou škodolibost a být ke všem přátelský Nejdál ovšem člověk dojde tehdy, když se drží svých silných stránek. Miloš Zeman take chtěl být prezidentem všech, ale hned po volbách se resetoval do továrního nastavení.“

2 07.04.2024

Líbezná staromilská divadelná hra. Divadlo na divadle. Chaldejové (staří ruští komedianti) nám zahrají divadlo, v němž se převlékají na scéně za jednotlivé postavy. Má to spád a šťávu, jadrná lidová mluva i slovní humor založený na zkomolení složitých slov nevzdělanými vesničany jsou tak úžasně přeložené do češtiny, jako by hra ani nebyla napsaná jinak než česky, a to včetně rýmů. Zároveň je to hra tak ruská, že to ani víc nejde – je to esence ruské potrhlosti a vznešenosti. Má to kouzlo, kvůli kterému máme rádi Mrazíka a třeba Svéráz národního lovu nebo Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. A slovní humor Lennonova Písání.

Car se od Kurýra Sedmimíla dozví, že „Engličany posedla pejcha, (...) prej u nás všecko odzdola nahoru stojí za starou bačkoru a (...) že englický a švábský mistři dají našim fleka.“ Car se zamračí, nechá si přinést pokladnu a najde v ní mechanickou blechu v briliantovém ořechu. Kozák Platonov mu osvětlí, že „řečenou blechu Carovu pantatínkovi přinesli Engličani prezentem“. Car poručí, aby Platonov vzal blechu „na examen do města Tuly naší otčiny“, aby „tulští mistři ty Engličany utřeli jak zákon káže.“
Tulani se zavřou na závoru, 40 dní a 40 nocí nevychází a jenom ťukají. Tulani nechtějí prozradit tu tejnost, tak se Platonov a tulský mladík Levák vydají do Englicka. Dlouho to vypadá, že tulani s englickou blechou nic nezmohli, ale Levák nakonec všechny překvapí, jako dárek od Engličanů dostane „hacafrak dvorního troubydůra“ :-) a od Cara... Inu, přečtěte si to sami. Stojí to za to.
Doporučuju všema deseti.
---
„Hrom do koruny! Tohle je celá bleší persona, to se podívejme! Ne, na tohle musí přijít jinej kos.“
---
- LÉKAŘ-APATYKÁŘ: Jde o takřečený hmyzí monument v podobě blechy. Je ukována z nejčistší ocele a není to naše, nýbrž cizozemská práce. Víc vám o té bleší odlitině nemůžu říct.
- CAR: Díky. Tak a teď dobře poslouchej, von Drekštajne, jestli v tu ránu nevysmejčíš, odkud se vzala v mojí kase tahle cizí podlitina a k čemu je dobrá, budeš krmit blechy a šváby v nevolnické base!
- DREKŠTAJN: Veličenstvo, všecko do datejlu vyzím. Jenom mi dej lhůtu do zejtřka.
---
„Fuj tajksl! Klouže, potvora, jako husa na ledě. () Láry fáry! Tady je zapotřebí ženská šikovnost. Ženská má prsty jako blechy, dokonce umí i jehlu navlíknout. Hej.. Hola, Malafjevno! Sem spěchej, všeho nechej!“
---
„Vem si blechu a ujížděj štando pede na Tichý Don.“
---
- MISTR NAD MISTRY: Vypadá jako svatej utřinos, zatím je to kos! Toho ani vodkou neopiješ, natož rohlíkem!
- ALCHYMIK-MECHANIK: Svatá pravda. Ten nevleze v botách do rybníka! Ale počkej, my mu ukážeme ty největší divy a uvidíš, jak spustí stavidla! Copak nevíš, že je lechtivej na čest? (LEVÁKOVI) Tohle zařízení – to eště nic není. Jen počkej, to budeš teprvá kroutit fousama!
---
„LEVÁK: Mně se zdá, že jsme tu z vejletu! (Uvidí na schodě slupku od semínka, zvedne ji.) Namoutěkutě! Slunečnicový semínka! Tak to jsme vopravdu doma: Však se nadarmo neříká: Lepší doma krajíc chleba, než v cizině kráva celá! To mně to hejbá osrdím.“

2 24.03.2024

Přečetla jsem dvě povídky a v půlce třetí jsem knihu odložila. Autor nemá své hrdiny rád. Nakládá na ně a oni se spolehlivě hroutí.
Ne že bych nepřečetla stohy knih o lidském utrpení a lidských selháních, různého druhu, v různých dobách. Tady jsem ale měla pocit, že si v tom týrání autor libuje (ani se neptejte, co z historie mi to připomnělo), a to číst nebudu. Je mi líto.

„Kočka a město“ – to jsou dvě věci, které mají všechny příběhy společné. Jednotlivé kapitoly se proplétají takovým trochu „štafetovým způsobem“ – hrdina prvního příběhu vrazí do bezdomovce, o kterém je druhý příběh a jehož bratr je taxikář, co veze dva lidi, kteří mají rukopis, který předtím zapomněla v kavárně nějaká Američanka a oni ho zas nechají v tom taxíku a ta Američanka zas pracuje s... atd. atd. Párkrát se vrátíme i víc než jedno kolo a k některým lidem i vícekrát, ale román to není - spíš povídky, které spolu trochu souvisí. Působí to útržkovitě, roztěkaně, skoro nikdo nedostane prostor na nějaký vývoj - jen záblesk na pár stránkách a dost. Celá struktura knihy je poněkud extravagantní, některé příběhy nestojí za moc, jiné mají spád, do toho ten komiks... a připepříme to občas nějakým vulgárním slovem, které ale rozhodně nesedne jak pr* na hrnec.
Autor má Japonsko velmi rád, to je znát. Ale proč v textu rozesel tolik japonských slov bez překladu či alespoň rejstříku? Chápu, že tatami není totéž co naše (nebo britská) rohož, futon není totéž co běžná matrace, miso není běžná polévka a rjókan není běžný hotýlek – ale jaká je přidaná hodnota toho, že si někdo sedne na futon a ne na matraci? V téhle knížce žádná. Ona je tam ale spousta dalších japonských výrazů – viz např. úryvek: „Sedím v autě, přehrávám si „Father and Son“, jím svoje bentó, popíjím čaj a přitom se dívám nahoru na sakurové květy. Je to takové moje soukromé hanami.“ Nechci spekulovat, proč tam autor ta japonská slova dal, každopádně mě tím dost otrávil.
A tajemnost kočky? No, nějaké náznaky magického realismu tam byly, ale takové naivní, průhledné, prvoplánové - s Probudím se na Šibuji nebo Murakamim to má společné tak akorát to Japonsko, kvalitu určitě ne.
Já si nemůžu pomoct, ale mě ta kniha nepřesvědčila. Byl to takový úlet, který by potřebovat mnohem víc talentu, aby držel pohromadě.

2 12.02.2022

Skvěle vystižené základní myšlenky kolem člověka, který to potřebuje „doklepat“ až do svých 65. narozenin. Rozsahem nevelké dílko lehce připomíná Tolstého Smrt Ivana Iljiče.
---
„Hlásil, že nemocný není mrtev, ale sedí si docela samostatně na posteli a zřetelným hlasem se dožaduje mléka. Lékař se vážně pohoršil nad touto odbojností umírajícího.“
---
„Všichni proletáři umírají stejně. Jen šosáci umírají diferencovaně. I ti nejmenší. Každý šosák má svůj vlastní způsob, jak nechtít umřít. To je tím, že se obává, že ztratí spolu se životem ještě něco jiného. Bankovní konto, ušmudlanou spořitelní knížku, vážené jméno nebo rozviklanou pohovku!“

2 22.11.2021

Hrubé „chlapské“ vtipkování, které se snaží zakrýt zoufalství a beznaděj z tolik let trvající hrůzné reality, kterou tahle kniha beletrizuje. Mně to nesedlo.

2 17.11.2021

Proč mám už nějakou dobu pocit, že všechny dobré knihy už byly napsány a že je fakt problém najít novou neplytkou knihu...? Knihu, která by nepotřebovala sahat po módních dochucovadlech typu homosexualita a uprchlík ze Sýrie?
Za mě tahle knížečka není žádný zázrak. Koncept „propletených povídek“ není nový; témata, která se tu nadhazují, také neomráčí. A rozhodně bych to nenazývala románem. U románu se předpokládá hloubka postav a propracovanost děje, zatímco tady máme spíš soubor povídek, které spolu trochu souvisí - jakýchsi krátkých okamžiků ze života té které postavy.

2 11.11.2021

V první části se dozvídáme, jak vlastně funguje obezita a že tlustí lidé za svou obezitu víceméně nemohou - buď jim pracuje chybně tělo nebo hlava - tělo má špatné geny, špatně zpracovává nebo moc ukládá a hlava neumí udržet disciplínu. Hemží se to tu odbornými termíny, ale autorům chybí dar jednoduše vysvětlit něco složitého tak, aby to mělo hlavu a patu.
Problém knihy je, že autoři moc mluví, takže si musíte občas lámat hlavu nad tím, co nám to vlastně chtěl básník říci, někdy věty dávají smysl asi jako když právě vypadly z překladače.
To všechno by se snad nějak dalo zkousnout. Ovšem fatální problém téhle knížky je překlad. To, co tu překladatelka vyplodila, je snad trestný čin - chyby najdete ve všech gramatických jevech - hrubky, i/y, interpunkce, špatně skloňovaná a časovaná slova, chybné předložky, nesmyslná slovní spojení, smyšlená nečeská slova, vedlejší věty končí tečkou tam, kde mělo souvětí pokračovat hlavní větou - zkrátka pokud nejste totální dyslektici, a pokud máte rádi češtinu, budete trpět jako zvířata.
Já jsem to nedala a knihu odložila (nemít zábrany, mrštila bych s tou slátaninou do kouta! :). Jenže to byly zrovna zavřené knihovny a já ji jednak nemohla vrátit a druhak jsem si nemohla půjčit nic dalšího, takže jsem po ní s velkým sebezapřením (po dočtení všech ostatních knih) zase sáhla.
A hle! Druhá část překvapivě dobře shrnuje, jak na nás útočí vnější svět a jakými fígly nás reklama, obchody a restaurace nutí kupovat a konzumovat víc než chceme, a mnohem víc než potřebujeme. To nám může pomoci tyhle léčky rozpoznat a odolat jim. To bylo hodně dobrý.
Takže: kdyby si originál rukopisu vzal někdo s dobře ořezanou tužkou a pěkně ho proškrtal a zesrozumitelnil, a kdyby ho pak přeložil někdo příčetný, mohli jsme dostat do rukou dost dobrou knížku, kterou naše přežraná civilizace potřebuje jako prase drbání.

PS. Šéf nakladatelství se za tuto knihu omluvil - prý redaktor odvedl špatnou práci a nechal celý text na překladatelce, která odvedla ještě horší práci. Jak tu někdo napsal, za tenhle paskvil by měla překladatelka mít doživotní zákaz činnosti.

2 26.09.2021

Kromě všeho ostatního mě v knize zaujala novinová zpráva o původů nákazy:
„Pasmatovová v tom článku píše, že nákaza se sice projevuje jako prudce nakažlivá infekční nemoc, ale že jde v podstatě o psychickou poruchu. Něco jako duševní zhoubnej nádor, kterej když dosáhne určitýho stadia, tak začne požírat tělo. Prej se jedná o civilizační chorobu, kterou přinesla globalizace a která není přenosná na jinej živočišnej druh než homo sapiens. Způsobuje ji nějakej mentální virus, kterej zatím doktoři nejsou schopný identifikovat. Jistý je, že jako první napadá lidi z větších civilizačních center, který nemaj dostatek soukromí, žijou ve stresu a jsou pod ustavičným vlivem masmédií. Média prej jsou pro zmíněnej virus živnou půdou. Nemoh by bez nich existovat a dělá nás na nich závislejma. Skrz média ztrácíme identitu a životní směr. Pozbýváme originalitu a nejsme schopni si uchovat původní myšlení, což vede k rozpadu osobnosti. Říká, že naši prarodiče byli individualisté. My už jsme zhypnotizované stádo. A ve stádu se nákaza vždycky šíří lavinovitě.“
Je to sice „jenom kniha“, ale kdyby tohle jednou mohlo/mělo nastat, tak bychom byli asi pěkně v loji. No, máme čas si v klidu podumat, jestli by to nechtělo někde zvolnit.

2 10.08.2021

Džamila je žena k pohledání. Mladá, silná, pracovitá, veselá, provdaná teprve krátce - pár měsíců po svatbě její muž odešel na frontu. Je válka a všichni dřou do úmoru, protože muži odešli a na frontě potřebují obilí. Danijar je sirotek, který se po dlouhých letech vrací do rodného kraje, s nohou chromou z války. Je mlčenlivý, samotářský, trochu divný, všichni si z něj utahují a on je mírný jako ovečka, nikdy se neohradí. Džamila ho popichuje, aby taky zazpíval. A on jednou opravdu začne zpívat a už nic nebude jako dřív...
Lyrické vykreslení dřiny a běžného života, krajiny a místních zvyklostí, jakož i hloubky citu a trápení, které snad umějí jen Rusové.
---
„Danike, vyprávěj nám něco o válce, než půjdeme spat,“ poprosil jsem.
Danijar nejdřív neodpověděl, jako by se ho to bylo dotklo. Dlouho se díval do ohně, pak vzhlédl a měřil si nás pohledem.
„O válce chceš slyšet?“ zeptal se a dodal hluše: „Ne. Pro vás je lepší. když o válce nic nevíte.“
Na nikoho z nás se ani nepodíval. Pak už Danijar nepromluvil jediné slovo.

2 08.08.2021

Soubor povídek velmi různé kvality. Je tu spousta báječných věcí: krásné, skoro až básnické obraty, vynikající detaily a postřehy, znepokojivé náznaky i obyčejné lidské city. Zajímavý nápad je i to, že každá další povídka je o něco delší, než ta předchozí.
„Kotě“ na půl stránky a „Velbloud“ na 3/4 stránky jsou příjemně náznakové a člověk je nucen domýšlet, co je v nich za metafory. Následujících 6 povídek („Město, které odvysílalo zprávu“, „Mandarinkový cech“, „Nevinní“, „O dědech Mrázech“, „Bratr Mrazivého“, „Čtrnáct románů Alexeje Cvetkova“) mě fakt hodně bavilo a „Cenart“ bylo zvláštně praštěné. Kniha příjemně gradovala a já se těšila na další delší povídky - jak se hezky čtenářsky poměju - však jsem byla teprve na str. 67 z 290. Radovala jsem se, že jsem díky Výzvě objevila zase jednu vynikající knihu.
Jenže pak moje nadšení postupně opadalo, až se změnilo v nechuť číst dál. Posledních 5 dlouhých povídek („30. 4. 2020“, „Světová revoluce“, „Král utopenců“, „Zprávy“, „Skvrna“) jsem (do)četla jen protože jsem to nechtěla vzdát v naději, že mezi plevami objevím další perlu (což se občas skutečně stalo). Jako by autorovi slušely jen ty náznaky a „kratší stopáž“ a když se má více rozepsat, myšlenky se mu rozutečou a skáčou jako tenisáky, jako by byl ve vytržení a nemohl ten proud slov zarazit, kupí na sebe kdeco, ale nejde to dohromady a ty úžasné wow momenty zapadnou v dortu pejska a kočičky. A to je velká škoda, protože autor má zajímavé myšlenky a obzvlášť jeho načrtnuté antiutopie jsou skvěle mrazivé a evokují laťku 1984.
---
„Zatoužil jsem, aby se jednou na semaforu objevila ještě jedna barva - „musíš jít“ nebo „nemůžeš nejít“.“
---
„Všechny revoluce mají stejný program: ať všichni všechno odevzdají, ať už nikdo nerozkazuje.“

2 28.05.2021

Dva kamarádi z vojny se po letech sejdou u jednoho z nich a přetřásají své vzpomínky u lahve slivovice.
Mě to nenadchlo. Při čtení jsem si připadala jako bych si přisedla v hospodě ke stolu k chlapům a poslouchala jejich „řeči u piva“ (což není míněno jako urážka - stejně jako ženy mají řeči, které chlapy nebaví, tak i chlapi mají své řeči, které nenadchnou ženy). A není to jen tím, o čem se ty dvě mužské postavy baví - ale i celkovým stylem (včetně přímých řečí bez uvozovek, kde aby člověk hádal, kde začínají a končí...)
Zkrátka, tohle je povídka „pro chlapy“, což možná autor naznačil tím, že když manželka uviděla návštěvu svého muže, v klidu a bez výčitek odjela na víkend :)

2 22.05.2021

Anotace říká, že „Kniha všeobecné nevědomosti vrhá nové světlo na otázku, kterou si filozofové, vědci a chlapi v hospodách kladou od počátku lidských dějin: co je pravda, a co je úplná blbost?“. V doslovu autoři píšou: „Zkratka QI znamená Quite Interesting, Docela Zajímavé. Netvrdíme, že máme Ve Všem Pravdu.“
...a asi taková tahle kniha je: jako by se autoři sešli u piva a klábosili vždy na nějaké téma, bez rozlišování, bez autocenzury - fakta, blbosti, hrátky se slovíčky ad absurdum. Měla jsem tendenci brát knihu jako jakýsi „opravník omylů“, ale to byl omyl (např. u tématu mozku a spánku jsou zde uvedená „fakta“ v rozporu s populárně naučnou knihou Proč spíme).
Takže to beru tak, že je to kniha hravá, která se baví tím, že žongluje s kusy pravdy a faktů a na čtenáři je, aby si udělal svůj názor. Mě ale tenhle přístup nebaví.

2 02.05.2021