Metla komentáře u knih

Neobvyklá kniha, co se týká formy – sestavit ji jako tradiční povídkovou sbírku bez jízdy časem vpřed a zase zpátky, nebyla by tolik zajímavá. Každý z příběhů je jiný, většinou s odlišnými postavami i stylem vyprávění, každý však dokáže vtáhnout a přimět čtenáře k zamyšlení, někdy rozesmát, jindy rozesmutnit, rozčílit, napnout… Žádnou originální pointu nebo složitou filozofii ovšem nečekejte, v podstatě jde „jen“ o časem ověřené zkušenosti, nepříjemné skutečnosti a hezké, leč zatím nefunkční teorie, jak by lidstvo mělo (a není schopno) fungovat, plus nějaké to více či méně exotické koření okolo.
Nejčtivější pro mě byla sci-fi část „Orison Sonmi-451“, tento výslech neobyčejné servantky bych hodnotila nad 90%. Příliš nezaostala „Hrůzostrašná muka Timothyho Cavendishe“, která dala zavzpomínat na „Vyhoďme ho z kola ven“ (nebo „Přelet nad kukaččím hnízdem“ pro ctitele filmu), za mě 85%. Podobně bych obodovala dystopii „Jak to bylo u Slooshova brodu, a co se pak seběhlo“, 84%. Konspirační thriller „Poločasy rozpadu – První záhada Luisy Reyové“ si ode mne odnáší čisté čtyři hvězdičky a historickému cestování s „Tichomořským deníkem Adama Ewinga“ bych odečetla 5%. Nejmenší úspěch u mě zaznamenaly „Dopisy ze Zedelghemu“, ať už je to nesympatickým hlavním „hrdinou“ (a vůbec postavami okolo), hudební tématikou, co jde poněkud mimo mě, nebo zkrátka nejméně atraktivní zápletkou, 65%.
U několika příběhů mi chyběly překlady cizojazyčných vět, má francouzština a španělština se bohužel omezuje pouze na nezbytné základy (pozdrav, poděkování, přitakání, zápor a vulgarismy). Dalším problémem (zcela osobním a subjektivním) je pocit, že mi něco zásadního z tohoto literárního obrazu uniká. Je to takové rozčilující mentální svrbění, nicméně nejsem ochotná se k „Atlasu mraků“ v dohledné době vracet. Za zmínku stojí také pár hrubek, sice v minimálním množství, ale u takto kvalitní knihy „pocity se blížili“ atd. praští do očí hůř. Sečteno a zprůměrováno: velmi spokojené a krásně naleštěné čtyři hvězdy. Teď nechám dojmy trochu vychladnout a časem si užiju film.

26 02.12.2018

Dosud jsem kolem Davida Mitchella jen po špičkách kroužila, jelikož jsem získala dojem, že by jeho tvorba mohla mít příliš vysoké nároky na můj chatrný intelekt. Nesměle jsem si měřila pohledem "Atlas mraků" vysoko na poličce a v duchu slibovala: "Jednou se k tobě dostanu." Po návštěvě "Domu za zdí" ze mě obavy spadly jako spodní prádlo ze striptérky. Hned v úvodním příběhu, kterým mne provázel tak trochu jiný chlapec, jsem pochopila, že si s knihou budu výborně rozumět. Druhý střípek do skládačky, kdy se změnil vypravěč a doba poskočila o 9 let kupředu, mě v euforických pocitech utvrdil. Oba charaktery byly naprosto rozdílné a perfektně... prožité, to je asi ten nejlepší výraz. Autistický kluk i špinavý polda působili dokonale autenticky. Následující střídání tolik úspěšná nebyla; další postavy mě neoslovily tak silně - nešlo o horší zpracování, akorát ve mně prostě nevzbuzují nadstandardní zájem zamindrákované studentky, lesbické novinářky ani... no, nemusím vykecat všechno. Navíc každá povídka logicky ubrala něco z tajemství a tím také z kouzla, kterým byl "Dům za zdí" opředen. Nejspíš to tak muselo být, já bych však v tomto případě raději dále tápala v londýnských mlhách, zůstala u nejasných strašidelných obrysů a znepokojivých domněnek, než si nechala vše popsat a vysvětlit. Proto "jen" 90% za tento dvoudenní superzážitek.

21 01.12.2018

Mám vůbec psát komentáře k dětským knihám, které jsem sama nečetla jako dítě? Chce to změnu optiky - tím nemyslím větší písmenka, nýbrž omezenou schopnost najít své infantilní já a zkusit příběh vnímat emotivněji, přijímat autorův svět bez výhrad, oprostit se od logiky. Překousnout zjednodušování, moralizování a vychovávání (přece nechceme, aby si naše ratolest odnesla ponaučení, že má agresivního spolužáka nakopat do pytlíku... takové informace je nutno podávat osobně a ve správnou dobu). "Medvěd Tuli" je morálně nezávadnou sondou, kde z pohledu plyšové hračky, zakoupené pro terapeutické účely laskavou učitelkou, poznáváme třídu malých školáků. V hlavní roli je zakřiknuté děvčátko a samozřejmě vše dobře dopadne. Knížku si vybrala moje tříletá cácora při své první návštěvě knihovny, četbu poslouchala zaujatě, bez přerušování, akorát jí chybělo více obrázků. Ilustrace jsou průměrné - ani zázrak, ani hrůza, ujdou. Tři nenadšené hvězdičky za mě, čtvrtá za tu moji nezbedu.

13 01.12.2018

Přečteno do tří dnů, stránky se otáčely samy, nikde jsem se nezasekla a přesto musím nerada souhlasit s výhradami části čtenářů, že kniha postrádá kouzlo povídek i propracovanost ságy. Cosi "Bouřkové sezóně" chybí, jakýsi tmel, jiskra... nadšení. Trochu Sapkowskiho podezírám (možná neprávem), zda nebyl veden ani tak múzou, či touhou vrátit se do zaklínačova světa, leč jeho motivace mohla být mnohem pragmatičtější. Zaklínač je holt slepice, co stále nese zlatá vejce.
Konec skuhrání: setkání s Geraltem bylo veskrze příjemné a leckterý spisovatel by nejspíš bez váhání obětoval tchyni, aby dokázal napsat dílo takhle chytlavé, plné živoucích postav, inteligentních postřehů, humoru, dobrodružství i akce. Hodnocení 75% odráží mé pozitivní, lehce rozervané dojmy - nějak ten příběh (dle mého názoru) úplně nedržel pohromadě. Jestli se ovšem Sapkowski uvolí napsat další knihu o zaklínači, zase ji budu netrpělivě vyhlížet a koupím při první možné příležitosti. Pochvalu zaslouží Robert Pilch, kromě již zmíněné čtivosti (na které má výborný překlad svůj výrazný podíl) jsem narazila snad na jedinou drobnou chybičku v textu. Kéž by se každé dobré knize dostalo takhle kvalitní péče.

30 30.11.2018

Hned na úvod mohu čestně prohlásit, že mé první setkání s Karin Slaughter určitě nebylo poslední. Díky anotaci jsem poměrně přesně věděla, co mohu od knihy očekávat, přesto jsem ohromně mile překvapená. Nejde ani tak o zápletku - vždyť co si budeme nalhávat, vraždící maniaci jsou profláklé téma, ať už jsou jejich metody a důvody libovolné. Zdejší Lišák, do jehož choré mysli v několika kapitolách nahlédneme, je zpracován dobře, budí odpor i trochu soucitu, nijak výrazněji se však neliší od ostatních literárních (či filmových) psychopatů.
Dvě hlavní hrdinky, mladé policistky, jsou svým chováním přiměřeně reálné, povahově rozdílné a každá svým způsobem křehká. Tedy žádné superženy, jen citově strádající holky, co se snaží prosadit v ryze mužském světě. Kolegové o pozitivně diskriminované "štěrbiny" a "negry" ve svých řadách nestojí a dávají to mnoha nevybíravými ústrky najevo. A je úplně jedno, jestli jste čerstvá rekrutka nebo zkušená harcovnice z policejní rodiny: potřebujete železné sebeovládání a nikdy nesmíte dát najevo slabost.
A právě v tomto směru román vyniká, v syrovém popisu Atlanty plné změn, v ukázkách policejní brutality i záblesků lidskosti, naznaků traumat z války (z 2. světové i z Vietnamu), v obyčejích, jakými se zacházelo s ženami, s menšinami, s homosexuály, v kontrastu rodinných scén, kdy židovka Kate může vždy počítat s oporou svých blízkých, zatímco profesně zkušenější Maggie nachází rameno k vyplakání jen těžce. Velmi krátce nahlédneme k normálním lidem s normálními životy, navrch mají špinavější stránky - myslím nejen zpustlé ulice a smradlavá ghetta, ale především temnější zákoutí lidských duší. Zdánlivě bezvýznamné epizodky i různé úvahy, vše pro mě bylo působivé, poutavé, nenudila jsem se snad ani v jediném odstavci. No... možná pár scén s doktorem Jentakšukem bych klidně oželela.
Těch pět dní četby jsem prakticky trávila v roce 1974, v nepadnoucí uniformě atlantské policie. Kdyby detektivní zápletka měla větší grády a zajímavější finále, ráda bych "Městu policajtů" nasypala plný počet hvězdiček. K dokonalosti mi bohužel něco málo chybělo, pár témat by zasloužilo více rozvést, tudíž dám "pouze" velmi uznalých 85%.

19 29.11.2018

Více než tři týdny, tolik času jsem trávila zdoláváním poslední části „Pána Ledové zahrady“. A marně přemýšlím proč, kde se stala chyba? Autorův styl je stále svižný, děj nikde zbytečně nebrzdí, o zajímavé momenty není nouze, Vuko je pořád sympaťák a příběh z pohledu mladého Pilíře také nepostrádá šťávu… Teoreticky bych tuhle knihu měla nejpozději do týdne vracet na polici k ostatním dílům série - a být docela spokojená. Realita je jiná: ulevilo se mi, že mám čtyřku „PLZ“ konečně za sebou (ale nebylo to tak zlé, abych se v rámci urychlení četby uchýlila k přeskakování odstavců).
V kontextu právě napsaného si asi poklepáváte na čelo, jak jsem mohla hodnotit čtyřmi hvězdičkami. Protože o té knize přemýšlím, projíždím si v paměti jednotlivé události a zkrátka nevím, co měl Grzedowicz napsat jinak, čím mě přimět obracet stránky dychtivěji. Pravda, Vuko se poněkud odlidštil: místo svět kolem sebe poznávajícího, hláškujícího a chyby dělajícího člověka tady máme Ulfa Nitj'sefniho, vůdce elitních Nočních poutníků i celých armád, mocného Tvůrce. Mávání mečem bylo čím dál častěji nahrazováno magií, případně technickými udělátky. Očekávaný vývoj, výrazněji mi to nevadilo (spíše naopak) a nemůžu tahle fakta označit za viníky mého retardovaného čtení. Nelze si ani postěžovat na občasná božstva ze stroje, vždyť celý příběh se kolem bohů a nadpřirozena točí. Všechno odsejpalo, jak mělo, závěr je správně epický a nesklouznul k vyloženému happyendu. Já prostě upřímně nevím, do čeho mám kopnout, na co plivnout a snížit procenta. V porovnání s vycpávkovou trojkou mě tenhle díl bavil více a ostudně dlouhou dobu četby nejspíš připíšu na vrub své špatně zvolené náladě, asi to zrovna chtělo jinou knihu. 75%

15 28.11.2018

Perkele! Nejvýraznějším dojmem z této knihy je: natahování, zdlouhavost, vata. Děj se posune jen minimálně, hodně pozornosti je věnováno všemožným detailům (okolí, předmětům, jídlu) a psychickým stavům hrdinů. Obě linie se konečně spojí, čaruje se, bojuje se, putuje se… a jsem opravdu ráda, že následující díl bude poslední. Naštěstí Grzędowicz ovládá hru se slovy dost dobře, abych se nemusela vyloženě nutit obracet stránky. Nemůžu trojku „Pána Ledové zahrady“ označit za promarněný čas či extra zklamání, akorát pocit určitého okouzlení jako u první knihy série mi tady hodně scházel. A neobjevila jsem ani žádnou novou cizojazyčnou nadávku k obohacení svého slovníku, pičku materi! Čtvrtá hvězda tentokrát není ani tak známkou kvalit knihy, jako mé shovívavosti. 70%

14 27.11.2018

Klasický vycpávkový druhý díl, pořád velmi čtivý, kouzlo čehosi nového je však pryč. Zůstala poměrně čistá putovní fantasy, kdy se v obou dějových liniích hrdinové třískají z jedné zadnice do jiné, učí se novým věcem, zažívají různé dobrodružné epizodky, plní „questy“, utrpí nějaké ty ztráty a vůbec nic se vlastně nevyřeší. Ten nafouknutý prd mě ovšem bavil – nechybělo napětí, slušná porce humoru (ve Vukově linii) i cosi k zamyšlení, takže si nestěžuji. Jako negativa bych kromě zevšednění tématu uvedla častěji vystupující nevyjasněná božstva a všemožné nápovědy osudu (věštecký sen a podobně). Bonusem pak je má rozrůstající se sbírka cizojazyčných vulgarit a kleteb - v každé zemi považuji za důležité umět pozdravit, poděkovat, zařvat o pomoc a sprostě nadávat.

17 27.11.2018

Do "Pána ledové zahrady" jsem vkládala značné naděje; důkazem budiž fakt, že každou knihu série jsem poctivě zakoupila hned v době vydání, aniž bych do některé z nich nakoukla. Jakmile byly v polici vyrovnány všechny díly, odměnila jsem se za svou trpělivost četbou.
Do příběhu jsem vklouzla stejně snadno jako do pohodlných papučí. Základní dějová kostra není nijak zvlášť originální, už dříve speciální agenti na stránkách knih mířili za dobrodružstvím na cizí planety. Ovšem Grzedowicz ohmatané téma uchopil po svém, svět kdesi na druhém konci galaxie zahalil do zvláštní, pochmurné atmosféry, zaplnil jej bytostmi relativně všedními i výplody z nočních můr. Inspiroval mě k detailnějšímu prohlédnutí prací Hieronyma Bosche a k zamyšlení, jakým materiálem se ten dávný malíř sjížděl (houbičky, chlast, toxické barvy?). Hlavní hrdina Vukko Drakkainen je vybaven technologií, díky které působí neporazitelným dojmem, ale popisy akce jsou navzdory tomuto handicapu efektní. O něco více prostoru však dostávají (leckdy roztomile sarkastické) úvahy "Nočního poutníka", jeho poznávání neznámého prostředí, podivných zákonitostí a děsivých anomálií.
Druhá dějová linie se věnuje následníkovi trůnu v jiné zemi a kultuře, připomínající japonskou. Pro mě tyto části knihy nebyly podstatně horší či méně zajímavé, třeba pasáž s chlapeckým vládnutím kolonii bystroušek, do jisté míry inteligentních a manuálně zručných zvířátek, se mi líbila opravdu hodně. Pravda, s princovým dospíváním poutavost mírně klesla. Putování Vukko Drakkainena však také v závěru postihl jemný kvalitativní propad a v důsledku toho jsem při hodnocení měla dilema, kolik hvězdiček udělit. Useknuté finále by mohlo mít negativní vliv na konečnou cifru, kdybych ovšem neměla možnost kdykoliv sáhnout po další části, chacháá:-). Čtyři hvězdy nestačí, ale na pět to úplně není... tak tu pátou postavím na hranu: 85-90%. Děj nenudí, hrdinové jsou sympaťáci, převažuje uchvácení hutnou atmosférou a pochvalně musím zmínit vkusnou obálku i překlad s perfektní redakcí.

21 26.11.2018

"Poměrně hlasitě jsem dával najevo svoji nespokojenost a halasně se dožadoval právníka. K mé smůle se mi ozval jeden z vedlejší cely. Konzultace za použití hrnku a vyťukávaných signálů mě přestala bavit už po dvou dnech."

Do Kněžegradu zavítal tajemný host, co kolem sebe splétá hustou pavučinu intrik, zahrnujících zpočátku především hory úplatků. Situace se komplikuje, plány se mění a ulice města zaplaví krev. A nebyl by to královský prokurátor Klopp Yggred, aby si v moři tělních tekutin pořádně nezaplaval a nepotopil se v něm až na samé dno kvůli dopadení pachatele hrůzné proměny Kněžegradu. Jako obvykle mu pátrání neulehčují představitelé Inkvizice, nachází však i množství nečekaných spojenců… no dobrá, přeháním, většina z těch spojenců nepřekvapí… vlastně ani jeden.
První polovina románu dobře šlape – přípravy k budoucímu incidentu pro mě byly zábavnější, než následné souboje. V těch Klopp a jeho parta krvácejí (pokud mají krev) a slábnou, přitom jsou stále výkonnější a nebezpečnější. Odpadává pouze komparz plus sem tam nějaká vedlejší role, k podobnému osudu předurčená. Vyloženě zamrzí nezvládnutý závěr, který po předcházející lázni plné utržených/usek­nutých končetin a vyhřezlých střev, odkazuje kamsi do pohádkového "a žili byli šťastně bla bla bla". Má nezanedbatelná cynická část osobnosti se znechuceně ptá: kam se poděla krutá všední realita?
„Není jiných cest“ výrazněji nevybočilo z trendů nastolených kratšími příběhy ze světa Kloppa Yggredda. Hlavní hrdina hláškuje v „ich formě“, události líčené z pohledu ostatních postav (a není jich málo) jsou ve 3. osobě. Čtenář si užije akčně odpočinkový pobyt ve fantasy kulisách, kde potká trpaslíky i nemrtvé, bojuje se meči, kušemi, drápy i všemožnými magickými udělátky. Přestože posledním stránkám dominuje pointa „nic není černobílé“, dobro a zlo jsou zde bohužel až příliš zřetelně rozlišené (po zásluze odměněné/potres­tané). 70%

16 25.11.2018

"Naslouchače" bych minula bez povšimnutí, jelikož kombinace neznámého jména s faktem, že se jedná o ženskou autorku, ve mně spouští následující asociaci: "Jéžiš, to zase bude další mladá hrdinka, rádoby drsná, výjimečná a nepostradatelná, co si v průběhu romantických tanečků omotá kolem prstu muže svých snů." Zmýlila jsem, ale ne až tolik. Postava vypravěčky je zatím dítě, výjimečné a nepostradatelné, jak se zdá. I ty náznaky hormonálních výkyvů je možné vysledovat: často zmiňované oříškové oči jednoho, vlnité černé vlasy druhého, krásný ksicht třetího, drsné charisma čtvrtého... je jich 25, urostlých bojovníků, ke kterým se dítě tiskne a užívá si bezpečí jejich náruče nebo teplo svalnatých zad. Holce chybí už jen pár let a nebude vědět, čí je;-).
"Naslouchač" ovšem pracuje s nezletilou hrdinkou, jejíž vzhled je pro většinu ostatních postav záhadou. Ilan totiž patří k zotročené, opovrhované kastě sklenařů, co svá těla a nezřídka i znetvořené obličeje skrývají pod předepsanou vrstvou hadrů. Reálie kolem sklenitu a jeho fungování má autorka vymyšlené výborně, ta nápaditost mi silně připomněla mého oblíbeného Brandona Sandersona, především sérii "Mistborn". Jenže tam, kde Sanderson seznamuje čtenáře s fungováním svého světa za pochodu, aniž by narušoval tok příběhu, uchyluje se Petra Stehlíková ke hře na otázky a odpovědi. Ilan po celý román klade dotazy, po kterých následuje vyčerpávající přednáška od matky, mistra či jednoho z pětadvacítky. Kéž by se ty informace podařilo začlenit nějak přirozeněji. Vše, co se prostřednictvím Ilan a jejích mentorů dozvíme, je zajímavé, jen tím častým vysvětlováním poněkud trpí gradace děje.
Zápletka není komplikovaná, ve stručnosti by ji bylo možné shrnout do tří vět, ovšem udržela mou pozornost od první do poslední stránky. Zpočátku mi vadilo užívání novotvarů tam, kde máme české názvy, ale nakonec jsem vstřebala fakt, že má paní spisovatelka vřelý vztah k Rumunsku a Uralu. Proč ne, atmosféru to příjemně ozvláštňuje. Překvapilo mě (mile) využití kulis postapokalyptické Země ne až tak vzdálené budoucnosti, kombinace fantasy se sci-fi a vlastně i to zakomponování záhady tragické Djatlovovy expedice.

Hodnotící a komentující čtenáři mají mé zcela bezvýznamné, leč vděčné DĚKUJI za probuzení zvědavosti, bez nich bych si "Naslouchače" asi nepřečetla. Petře Stehlíkové DĚKUJI ještě víc, v pondělí letím do knihovny pro druhý díl, těším se, až vyjde třetí... a už vím, co dostane ségra k narozeninám nebo pod stromeček.
Uděluji čtyři hvězdy vybroušené z čirého sklenitu, absenci páté berte jako kritiku mého věku a nadměrných zkušeností s žánrem fantastiky, za to paní spisovatelka nemůže. Být mi o 20 let míň, ignorovala bych stylistické i jiné nedokonalosti a uzemnila svým pečlivě nacvičeným terminátořím pohledem každého, kdo by si dovolil zpochybnit kvality tohoto románu.

60 24.11.2018

Probudí se zraněný na neznámém místě a není si schopen vzpomenout ani na své jméno. Pátrání po vlastní identitě netrvá dlouho, přesto si Ethan nemůže být jistý sám sebou. Je pokřivená realita pouze produktem jeho zmatené mysli? Co se skrývá za podivným chováním obyvatel městečka Wayward Pines? A co na to Jan Tleskač? Ethan absolvuje nekonečný maratón tápání, prchání, skrývání a boje o vlastní život, než se dobere pravdy.
Román devalvuje několik vad: občasné nelogické jednání postav, závěrečné odhalení má bohužel také výrazné slabiny a za sebe musím konstatovat, že autor nezvládl hlavního hrdinu podat takovým způsobem, abych s ním veškeré martýrium prožívala emotivně. Vlastně mi v první polovině příběhu skoro lezl na nervy, přestože měl vzbuzovat spíše účast.
Napsat cokoliv víc by zavánělo spoilerem. „Městečko Pines“ shrnu jako celkem zajímavou a napínavou knihu, nad kterou se nesmí příliš přemýšlet. Tři nebo čtyři hvězdy? Jsem soucitný měkkýš, plácnu sem čtyři slabé.

21 23.11.2018

"Dáte přednost sekyře nebo provazu? Můžete si zvolit způsob smrti.“
„Co takhle sešlost věkem?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

Své první setkání s tvorbou Alexe Dreschera mohu upřímně a bez nadsázky nazvat velmi příjemným překvapením. Knížku jsem před lety několikrát držela v ruce, ale kombinace neznámého autora, banálního názvu a odpudivé obálky (co nemá nejmenší souvislost s dějem) nakonec vždy skončila volbou jiného titulu. Škoda, "Dokonalý obchod" si dle mého názoru pozornost čtenářů fantasy zaslouží. Jak to vím? Stáhla jsem si e-book (ošklivá Metla, fuj!) a po dočtení jsem si knihu koupila i s pokračováním.

Trojice povídek je psána převážně v první osobě, svižně, se správně ironickým humorem, svět je obydlený tradičními nadpřirozenými bytostmi jako elfové, trpaslíci, upíři, vlkodlaci a podobně. Hlavní hrdina Klopp Yggred je tzv. S'an, tedy příslušník rasy se spoustou zajímavých schopností natolik ultimátních, že se nesmí legálně používat. Jako královský prokurátor dohlíží na dodržování zákona v království - musí rozplétat intriky, čelit lidským protivníkům i všemožným monstrům, k čemuž využívá někdy ostří svého meče či intelektu, jindy kuši nebo magické dovednosti. V prvním příběhu vyšetřuje, kam se ztrácejí karavany obchodníků, druhá povídka popisuje mezirasový válečný konflikt, ve třetí Klopp pomáhá vesničanům, sužovaným vlkodlaky.

Stylem mi psaní Alexe Dreschera nejvíce připomíná M. Žambocha s jemnou příchutí A. Sapkowskiho, tedy spousta dobrodružství, akce a napětí, nechybí však ani chytré narážky na současnost a snaha o myšlenkový přesah. Prostor pro zlepšování samozřejmě existuje: úvod je stylisticky křečovitý, určitě by nezaškodilo vymazat opakující se informace a vtípky, když jsou povídky sdružené v jediné knize, zamrzí řešení problémů stejným způsobem. Pokud hlavnímu hrdinovi teče do bot, prostě aktivuje svůj zapovězený talent a je v suchu, aniž by porušení zákazu mělo závažné následky. Ne každý žert se povedl, občas cosi zaskřípělo v soukolí zápletky, "Dokonalý obchod" skutečně není dokonalý. Je to příjemné, nenáročné (což neznamená hloupé), odpočinkové čtení. Na další díly a tvorbu tohoto spisovatele jsem rozhodně zvědavá.

15 22.11.2018

Využila jsem nálady, která se dožadovala sci-fi kratšího rozsahu, a s několikaletým zpožděním vylovila z čestného místa ve své knihovně antologii "Plameny hvězd". Přečetla jsem si vcelku zajímavou předmluvu Alastaira Reynoldse a vrhla se rovnou na první space operku.
Lov příšery na zamrzlé Europě pod taktovkou Paula McAuleyho se četl bez problémů, ale určité nevyužité rezervy jsem vnímala. Další povídka mě navnadila na akční příběh v útrobách generační lodi, leč Eric Brown zklamal a to zejména po stránce řemeslné. Nedokázal povídce vtisknout punc věrohodnosti, sympatické postavy (jejich dialogy byly prostě ubohé), pořádnou atmosféru ani kvalitní akci, chyběl sebemenší šmrnc. Autor zůstal v podprůměru naštěstí osamocen, hned následující Reynoldsův kousek "Za bariérou v Orlu" mi poskytl přesně to, co jsem postrádala u Browna, akorát místo akce nabídnul myšlenkovou hloubku. Strossova "Jaderná propast" pro mě obsahovala ze všech povídek nejvíce inovace - kdo by řekl, že lze tak přirozeně spojit období studené války se space operou? Asherův "Konstruktér" se mi jako obvykle trefil do vkusu, jakkoliv v tomto dílku absentoval autorův pozdější tradiční nadhled. "Soulad vyšších sfér" Kena MacLeoda mě zpočátku vyděsil náboženskou užvaněností, ale nakonec povídka obstála se ctí. Závěrečný příběh "Mayflower II" mi vynahradil zklamání ze selhání Erica Browna. Tuto pověstnou třešničku na dortu jsem slupla s velkou chutí na posezení. Více pod záložkami povídek.
Kdybych měla seřadit příběhy podle obliby, pak "Mayflower II" doplula do cíle první (90%), těsně následována "Za bariérou v Orlu" (85%), té funí na záda "Konstruktér" (82,5%), kterému se za patami rozevírá "Jaderná propast" (80%), s malým odstupem za ní šplouchá "Moře změn, s nestvůrami" (75%), s náskokem před "Souladem vyšších sfér" (60%) a na hlavu porážejíc "Cestu za nadějí" (45%), jediné vážnější škobrtnutí sbírky. Celkově antologie zapůsobila vysoce nadprůměrným dojmem, přidanou hodnotu tvoří obálka L. Edwardse, kvalitní překlad i redakční práce.

18 21.11.2018

No vida, já chtěla jen akční jednohubku a nevědomky jsem splnila i jedno téma Čtenářské výzvy, protože Pavel Obluk pochází z Moravskoslezského kraje. Tím bohužel s výčtem příjemných překvapení končím. Z většiny spisovatelových knih i povídek, které jsem zatím přečetla, je "Morituri Te Salutant" kouskem nejslabším.
Ingredience příběhu mohou na akcechtivé čtenáře působit lákavě, recept byl jednoduchý: Římské koloseum ochucené Jurským parkem, do toho vhodit Running Mana, protřepat, zamíchat. Málo platné, výsledek je nemastný, neslaný, teče z něj krev, přesto nemá šťávu. Snad je na vině malý hrnec a kdyby se autor mohl rozšoupnout na větším prostoru, uklohnil by chutnější literární pokrm... kdyby byly v řiti ryby, jak říkávala moje maminka.

Budoucnost lidstva je prezentována v tradičně pochmurné tónině úpadku a rozkladu. Svět postihl jakýsi neupřesněný kolaps, v ulicích evropských měst řádí krvelačné gangy a tmavá kůže dělá z Nicka lovnou zvěř. Na rasistickou strunu se drnká pouze v úvodu, přesto jsem stále zakopávala o to slovo, ve 21. století takřka zapovězené. Černoch. Trochu mi lezlo na nervy. Nechápejte mě špatně, já na nějakou hyperkorektnost prdím a jelikož není problém s výrazem běloch, tak nechápu, proč je černoch vnímán pejorativně. Nicméně vedlejší postavy jsou kromě jmen definovány převážně svou národností. Němec, Francouz, Belgičan... a černoch. Afričan by dle mého názoru slušel textu lépe. O mnoho více se o něm beztak nedozvíme, každý charakter je nahozen povrchně: Nick je vysoký, má instinkty válečníka a není extra bystrý, Francouz Victor je malý vtipálek a křivák, Němec Peter je blond, inteligentní, srab. Hlubší analýzy jsem se nedočkala, takže mi jejich osudy byly volné jak tátovy tepláky. Vlastně veškeré reálie jsou pouhé nepřesvědčivé kulisy, postrádající byť i jen iluzi promyšlenosti.
Zazobanci monitorují barbary a vybírají z nich největší talenty pro staronovou zábavu, gladiátorské hry. Na začátku proběhne vcelku klasický výcvik, příprava bojovníků na krátkou kariéru. Vývoj v technologii klonování umožňuje dodávku čím dál tužších protivníků do arény - vždyť kdo by se spokojil s kočkovitými šelmami, když zeměkoule pamatuje mnohem efektnější predátory. Autor se pokusil zápletku zkomplikovat a přidat náznak poselství, aby děj nebyl prostoduchou vybíjenou, leč záměr se v tom papírovém, nekonzistentním světě nepovedlo dotáhnout do úspěšné podoby. Chování postav, atmosféra, finále, pointa - vše jaksi bezradné. Z mého hlediska nic v této útlé knížce nefungovalo na jedničku, vlastně ani na dvojku. Snad alespoň příznivci soubojů si přišli na své (pro mne byly poměrně repetitivní, poznamenané nezájmem o jejich aktéry, tudíž jsem tyto scény absolvovala “letecky”). 50%

15 20.11.2018

Když jsem si do Čtenářské výzvy zvolila právě tuto slavnou bibli romantiků, dobře jsem věděla, že se pouštím do náročného boje. Jak se říká v “Pistolníkovi”, svět se hnul; co před bezmála dvěmi stovkami let působilo přirozeně, to je dnes afektované, teatrální až směšné. Předem se omlouvám všem pravověrným fanynkám "Jany Eyrové", nemám v úmyslu dotknout se jejich citů a vlastně docela chápu, čím je příběh uhranul. Problém je pouze na mé straně: nejsem zrovna typický exemplář ženské části populace. Hrála jsem si s vojáčky. Zatímco mé spolužačky couraly po obchodech, vybíraly hadříky a šminky, já kreslila akční sci-fi komiks (jakmile ten krvák uzřela má učitelka výtvarky, spadla jsem u ní z lopatky). Když slečny randily, já se svým německým ovčákem pochodovala po lesích. Mladé ženy cvičily pilates a zumbu, já se snažila osvojit základy thajského boxu. Potřebujete více důkazů o mizivé pravděpodobnosti mé kompatibility s Janou Eyrovou? Nikdy jsem nesnila o svém svatebním dni a s krajní nechutí jsem při té jediné příležitosti vyměnila džíny za šaty a botasky za lodičky. Také jsem po vzoru Járy Cimrmana bezvýhradný ateista - až se bojím, že mě Pánbůh potrestá. No uznejte: jak by osoba tak dekadentní mohla být uchvácena románem, který s divadelním přehráváním staví na odiv přísné dodržování etikety, upjatou mravní čistotu, sílu ducha, nezměrnou hloubku citů a zbožnost až do nebes?

Úvodní “Sirotek Lowoodský” mne přiměl zalitovat, že jsem se k němu nedostala ve správném věku, tedy někdy na prahu puberty. Pro cynickou Metlu to je příliš černobílé čtení, roztomile starosvětsky naivní. Jakmile Jana dospěla, byly na mou trpělivost kladeny podstatně vyšší nároky. Charlotte Brontëová se vyžívá v popisech, ať jde o krajinky, architekturu, především však o lidský vzhled. Služebnictvo a jiný plebs se nepočítá, u jedinců z vyšších vrstev je ovšem pečlivě zhodnocena váha, výška, barva očí, vlasů i pleti, tvar rtů, délka řas, obvod hrudi i pasu, každá lokýnka, některé fyzické rysy jsou zmiňovány opakovaně. Prakticky všichni účinkující mají obsedantní potřebu sdělovat Janě, jak je nehezká. Ona na oplátku uplatňuje pokročilou psychoanalýzu, veškeré povahy zvládá detailně rozpitvat, aniž by s nimi potřebovala vůbec promluvit. Ženy jsou v porovnání s ní krásné a povrchní, muži nedosahují kvalit zbožňovaného pana Rochestera (rovněž mimořádně nehezkého). Janino pokorné chování tak bylo v kontrastu s jejím přesvědčením o vlastní výjimečné oduševnělosti. Kdovíjak sympatické mi nebyly ani zmínky na téma “Anglie je nejlepší, zbytek světa obývají tupí barbaři” a “respekt zasluhují pouze křesťané, jinověrcům náleží odpuštění”. Taková blbost, každý přece ví, že nejlepší jsou Moraváci a Rytíři Jedi!

Merito zápletky je všeobecně známé, vzájemná přitažlivost a čiré city znevýhodněné okolnostmi, zaměřím se tedy na pasáže, co mě nějakým způsobem nadzvedávaly. SPOILER ALERT!!! Například: Jana potřebuje uprchnout od dosavadního života, ví přitom, že má bohatého nemocného strýčka, co o ni jeví zájem, své pracoviště však opustí s holým zadkem nazdařbůh, prostě kam ji první kravský povoz odveze. Skvělé plánování, hodné inteligentní ženy, proč jen skončila jako bezprizorní, hladový somrák? A ještě se zlobí a vyčítá, když ji někdo nazve žebrákem. Laskavý bůžek ze stroje ji dostrká pod střechu lidí, kterým (jaká náhoda) umřel bohatý nemocný strýček a později je Janě odhaleno, že se rovněž jmenují Eyrovi. A pozor, hlavní hrdinka v té chvíli INSTINKTIVNĚ VYTUŠÍ pravdu o příbuzenském svazku se svými dobrodinci, musí to však čtenářům znovu dopodrobna vysvětlit, jelikož chápe, že nejsou tak INTUITIVNĚ VNÍMAVÍ jako ona. V tom okamžiku jsem odolávala puzení jít několik minut třískat hlavou o futra, abych si snížila IQ na hodnotu, již Charlotte Brontëová předpokládá u svých čtenářek. Vím, dostatek alkoholu by poskytl spolehlivější službu, leč ten doma nemáme, futra ano. Možná bych poté byla schopná najít porozumění pro náboženský fanatismus Jana Křtitele, nebo jak mohly být nepatřičné mimomanželské vztahy, zatímco svatba s bratrancem byla přijatelná až žádoucí. Je třeba to s ním důkladně probrat, potom na to samé téma důkladně popřemýšlet, promluvit si o tom se sestřenicí a nakonec opět s milovaným bratrancem despotou. Opakování je prý matkou moudrosti, pro mne spíše macechou otravnosti. Ten román mohl být klidně poloviční, aniž by děj utrpěl nějakou ztrátu. KONEC SPOILERU.

Už se tady rozvášňuji příliš zeširoka. Chválím precizně zpracované emoce - žádná filmová verze se v síle podaných citů nemůže knize ani přiblížit, natož vyrovnat. Oceňuji exkurzi do doby tolik odlišné, méně uspěchané, ryzejší v ideálech... Líbila se mi hutná viktoriánská atmosféra. A taky ksicht Clivea Owena, jehož jsem obsadila do role pana Rochestera. Za sebe mohu dát tři poněkud rozpolcené hvězdičky. Ta čtvrtá, mocně zářící, je za moji maminku, která tento příběh milovala - a to je jeden z důvodů, proč slavím svátek 24. května.

A teď si jdu přečíst něco, kde vzduchem nepoletují motýlci, nýbrž pěsti a zuby, ať se z těch atlasových volánků a kudrnatých lokýnek rychle vzpamatuju.

37 19.11.2018

Musím přiznat, že se mi do závěrečného dílu „Prvního zákona“ příliš nechtělo a vlastně nemám tušení proč. Ovšem jakmile jsem začala číst, okamžitě jsem byla mezi starými známými jako krtek v mrkvovém záhonku. Ani jsem si neuvědomovala, že mi opravdu chyběli: Glokta a jeho brutální metody, jeho sarkastické postřehy i jeho výkonní praktikalové; pak Logen Devítiprsťák, co se snaží být lepším člověkem; ukňouraný Jezal dan Luthar, který se pokouší o totéž (s podobně "uspokojivými" výsledky); West a jeho důstojnické peripetie; severští válečníci – Psí čumák s jeho pochybnostmi, nevyzpytatelný Černý Dow a ukecaný Mračňák se svým „hm“. Do děje se vrací cynická Ardee, své chvilky „slávy“ zažije také svérázný voják štěstěny Nicomo Cosca a objeví se pár nových, zábavných charakterů – třeba praštěný horal Crummock a jeho děti (tedy především dcerka) nebo styrská princezna Terez. Ne, nezapomněla jsem na Ferro, prvního z mágů Bayaze a pár dalších hráčů, akorát nešlo o postavy blízké mému naturelu. Těm všem autor nelítostně nalinkoval osudy a konečně dodal předchozímu trmácení smysl.
Černohumorný tón se v druhé polovině poněkud vytrácí na úkor temnoty. Jste-li příznivci klišé a konců „žili-byli šťastně až do smrti“, neměli byste s touto sérií vůbec začínat – tady úřaduje realita, ve které jen zřídkakdy něco dopadne tak, jak si to přejeme (resp. jak si to představují hrdinové). Růžovou Abercrombie nepoužívá, bílou na své paletě rovněž nemá: svá díla zpracovává převážně pomocí temných odstínů. Žádné prosluněné nebe s hebkými obláčky a duhou, nýbrž pořádně těžká bouřková mračna od obzoru k obzoru, do toho prudký liják, kroupy a sem-tam exkrementy. Mně to vyhovuje… tedy jako fikce a jistě ne pořád, ale jednou za čas je tento drsný přístup náramně osvěžující. Spokojenost kalí pár nudnějších pasáží, přesto jsem si celou trilogii vychutnala a vážně uvažuji o páté hvězdě. Počkám, až se mi to v kokosu trochu rozleží, zatím velmi silné 4*.

13 18.11.2018

Rosinante je po eskapádách Jima Holdena a jeho bandy v takovém stavu, že je nutné poskytnout jí několik měsíců v opravářském doku na Tychu. Většina posádky využije nucený odpočinek k vyřešení osobních záležitostí: Alexe napadne usmířit se s ex-manželkou na Marsu, Amos chce na Zemi dát poslední sbohem ženě, vůči které cítí dluh, Naomi dostihne její minulost u SVP… a Holden s Rosinantou zůstanou náhle sami.
Rozjezd knihy je velmi pozvolný, ale zhruba ve čtvrtině autoři rozpoutají armageddon. Alex ve své linii obvykle dělá to, co umí nejlépe – pilotuje. Také Amosovi vyhovuje přežívat a probíjet se apokalypsou přímo za svým cílem. Holden si užije minimum akce – proslulý kapitán spíše jen přemýšlí, debatuje, mudruje a strachuje se. Nejvíce se tentokrát zapotí Naomi, ta musí napnout veškeré psychické i fyzické síly, aby ochránila své blízké. Čtenář potká několik dalších starých známých – třeba mariňačku Bobbie, šéfa SVP Freda Johnsona, nebo svéráznou představitelku Země Avasaralu. Objeví se několik nových hráčů, část z nich si může získat čtenářovy sympatie, někdo vyvolá nenávist.
Většina problémů se v této knize nevyřeší, jde o poměrně rozsáhlý prolog k šestému dílu „Expanze“. Narozdíl od ostatních komentujících považuji "Hry Nemesis" za nejslabší, čtvrtá hvězda je tentokrát maličká a mdlá. 70%

12 17.11.2018

Série „Expanze“ vykazuje lehce sestupný trend, přesto čtvrtý díl nepovažuji za zklamání. Měla jsem chuť na čistokrevnou sci-fi a přesně to jsem dostala: kolonizování neznámé planety a s tím související problémy, umocněné lidskou malicherností a korporátními zájmy, nechybí cizí technologie, boj o život s přírodními živly, k tomu vesmírné přestřelky, zkrátka obvyklý sud se střelným prachem obklopený požárem, do kterého je coby neutrální vyjednavač vržen James Holden a jeho posádka. Situace je proměnlivá a udržuje čtenáře (tedy přinejmenším mě) v zájmu, co se bude dít na dalších stránkách. Můžu mít výhrady k chování a motivaci některých postav - fanatický šéf bezpečnosti Murtry je zářným příkladem, ta občasná dětinská zuřivost koliduje s logikou, navíc mě neuspokojilo finále… Nic to však nemění na faktu, že jsem se při čtení většinu času dobře bavila, představivost jela na plné pecky a odváděla mě od všedních starostí. Solidních 75% je z mého hlediska odpovídajícím hodnocením knihy a zatím necítím potřebu s touto sérií praštit.

14 16.11.2018

Posádka Rosinanty je zpět a nepřekvapivě se opět dostává do středu dění. Protomolekula opustila Venuši, vytvořila prstenec na oběžné dráze Uranu a rozeštvané hlavní frakce lidstva bázlivě přihlížejí transformaci. Obrovský mimozemský artefakt vyvolává obavy a spoustu otázek, k objektu míří průzkumné lodi Země, Marsu i Pásu. Jim Holden (tentokrát ne vlastní vinou) uvede do pohybu lavinu událostí, které umožní Prstenec a jeho podmínky lépe poznat. Nic samozřejmě neprobíhá hladce, proto se prchá, střílí, umírá, rovnováha sil se neustále mění.
Zápletka se více než záhadám Protomolekuly věnuje rozbrojům ve vedení lodi SVP Behemoth (někdejší generační monstrum Nauvoo), snaze sjednotit a ochránit flotilu uvězněnou ve sféře Prstence, různému přístupu jednotlivých vlivných lidí k řešení problémů. V tomto dílu „Expanze“ nehraje Jim Holden a jeho posádka prim, většina pozornosti se přesouvá k novým postavám: Clarisse/Melbě, co jde v honbě za pomstou přes mrtvoly, kazatelce Anně a jejímu boji za lidskost a v neposlední řadě šéfovi bezpečnosti na Behemothu. Bull je zde v roli muže činu, rozhodného dříče a drsňáka, jakému čtenář musí držet palce. Jeho linie patřila k nejčtivějším. Mírnou kritiku ode mne schytá Anna, mladší verze Matky Terezy – její přemítání mi přišlo poněkud nepřevratné na to, kolik jí bylo věnováno prostoru. Výhrady mám také ke Clarisse/Melbě s jejími náladami a chováním jak podle větrné korouhvičky. Autoři si tak usnadnili práci a přitom by si tato antihrdinka zasloužila lepší zpracování svých psychóz.
Ani třetí kniha nedokázala přeskočit vysoko nastavenou laťku prvního dílu série, ale „Kalibánově válce“ se téměř vyrovná.

14 15.11.2018