Metla komentáře u knih

Ale jo... Zatímco sérii "Grant County" jsem vzdala po prvním dílu, jelikož mi hlavní hrdinové šplhali na nervy, Will Trent si získal více mých sympatií. Sice žlázy traumatizovaného vyšetřovatele produkují nadbytek estrogenu a zase tady máme "nechci tě/chci tě/nechci tě" problémy, přesto komplikovaná chemie postav má své hlubší opodstatnění a slibný potenciál. Charaktery jsou pečlivě vypiplané, zápletka je řádně krutá, padouši jsou odporní až hanba, jakési drobné záblesky lidskosti jim však autorka neupírá. Detektivní složka románu úplně nefunguje, tady hrají prim emoce, instinkty a impulzivní skutky, ovšem pokud máte rádi psychologické thrillery a nejste cimprlich ohledně brutálnějších scén, "Triptych" by se vám mohl trefit do vkusu. Vykousnu sem čtyři krví ulepené a budu doufat, že nám paní spisovatelka příště Willa Trenta trochu pochlapí. A chci více šéfové Amandy, zdá se být zábavně sarkastickou mrchou :-) 75%

26 04.04.2019

"A šli tři. Princezna Pavlinka, bílý pejsek pudlík Šmudlík a červený tulipán. Šli trávou a cestičkou z kamene. Šli pod korunami stromů."

Ze všech knih, které jsem za posledních 15 let přečetla, má tato nejblíže k poezii. Snově lyrickým stylem, spíše naznačujícím než popisným, je psáno o dětství a stáří, zrodu a smrti, o holčičkách - princeznách a letním světě, kde mohou mluvit všichni: třeba pudlíci, květiny i stromy.
Tohle zvláštní, něžné čtení je zkrášleno odpovídajícím vizuálním doprovodem, grafická stránka dokonale souzní se slovy. Nebýt poněkud melancholického tónu, uměla bych si takové ilustrace představit na zdech pokoje mojí dcery.
"Princeznu z třešňového království" bych doporučila děvčátkům ve věku sedmi-osmi let; jako předčítání pro předškolní cácorku to nebylo ideální, ale snad si za pár roků vzpomenu a znovu si knížku půjčíme. Nebo koupíme. Zatím dám čtyři zasněné třešničky, pátou možná časem - až/jestli se okouzlení přenese na mou princeznu.

21 04.04.2019

Nebyl by to báječný svět, ve kterém by si všichni byli podobní nejen vizuálně, ale také povahou a absencí osobního vlastnictví? Každý by umíral ve stejném věku jako ostatní, děti by se rodily pouze se svolením jediné nezpochybnitelné vrchnosti a také počet jmen by se výrazně zredukoval, ať je vše co nejrovnoprávnější. Nikdo by neměl důvod závidět, všichni by byli milí, usměvaví, ochotní pomáhat druhým i proti jejich vůli, výkonní v přidělené práci. Ke spokojenosti by jim stačila pravidelná strava (suchary), čistý oděv (všichni stejný, maximálně barevně odlišený podle profesí), pravidelný TV program a pravidelný sobotní sex… Žádné rozpory, žádné remcání, žádné války, žádná zločinnost, prostě poslušná, mírumilovná společnost členů bez jakýchkoliv sobeckých ambicí. Stačí jeden superpočítač + nějaká ta terapie s využitím chemických látek a máme tady dokonalou EUtopii! Nezní to nádherně? Jestli jste politický sociopat s diktátorskými sklony, tak určitě. Nám ostatním se z té představy musí zákonitě zvedat kufr.

Románem nás provází postava Chipa, poněkud kazového jedince (má jedno oko zelené, rebel); krátce nahlédneme do jeho dětství, poznáme události a osobnosti, co jej do budoucna ovlivní. Občas mě v průběhu čtení některé okolnosti dráždily svou nelogičností, ale většinou autor dokázal tyto nesrovnalosti v pozdějších fázích uspokojivě zdůvodnit.
Sem-tam bych pana Levina přibrzdila a dožadovala se více detailů, jinde bych preferovala ubrat, závěr mě svým pojetím trochu zklamal a vydání z roku 1994 obsahuje redakční kopance, přesto můžu „Ten báječný den“ s čistým svědomím doporučit všem příznivcům antiutopií. Zvláště první polovina byla dechberoucí a objevování zákonitostí tohoto světa jsem si užívala, druhá akčnější půlka sedne spíše mladším čtenářům.

23 03.04.2019

Dlouho jsem na tebe čekala, učedníku Alvine. K deseti letům od vydání „Rudého proroka“ jsem si dobrovolně přidala dalších pět, protože bylo zapotřebí sérii přelouskat znovu a to v záplavě nových, zajímavých knih zdaleka není maličkost. Ale nakonec jsem se k tobě dopracovala a jakkoliv nekřepčím nadšením, dal jsi mi přesně to, co jsem chtěla. Boj dobra se zlem v neotřelém prostředí historicky pozměněné Ameriky na přelomu 18. a 19. století. Z chlapce s magickým nadáním se stává mladý muž, učí se řemeslu a také poznávat sám sebe. Lidé kolem něj nejsou jen dobří a tak není nouze o menší i větší křivdy, žádající nápravu. Alvin není neomylný, přes svou zdánlivou dokonalost dělá chyby a to je sakra dobře. S indiány se tentokrát nesetká, zato se příběhem silně line nit o rasismu, otroctví a touze po svobodě. Mladá světlice, která kdysi pomohla novorozenému sedmému synovi sedmého syna přežít a na dálku bděla nad jeho osudy, se znovu vrací v ještě významnější roli.
Celkově jsem z třetí části „Alvina Tvůrce“ měla dojem duchovního návratu k jedničce, která mě kdysi okouzlila, neodpustím si však pár výhrad. Jako ateista jsem moc nežrala úvahy o Bohu, ale není jich zas tolik, abych se přes to nedokázala přenést. Potrápily mě ovšem také schopnosti mladého kováře, jehož um na můj vkus příliš sklouzl do říše pohádek.
Příjemná četba pro přemýšlivější čtenáře, stravitelná pravděpodobně i pro ty, co potřebují ke spokojenosti nějakou akci. U mne si Alvin vykoval čtyři naleštěné hvězdice.

16 02.04.2019

"Cesty" jsem si vybrala do čtenářské výzvy, jelikož jsem dospěla k názoru, že chlap, co psal dobrodružné bestsellery a měl dolarů plnou p... pokladničku řekněme, musel navštívit desítky exotických lokalit, zažít mnoho zajímavého a stvořit podle toho poutavý cestopis. No, netrefila jsem se úplně přesně.
Úvodních 20% románu se věnuje studiím na Harvardu. Crichton sice omdléval při pohledu na krev, přesto si zvolil kariéru lékaře... aby už v prvním ročníku pochopil, že to není nic pro něj. Dostudoval, což mu poskytlo nějaké podklady do knih, včetně této. Následuje pár pasáží z života v Hollywoodu a poté konečně i výpravy do světa, především do jeho méně civilizovaných končin.
Od začátku mi vadilo, že je Michael takový hotelový turista, všechno má naplánované, zaplacené, zajištěné ubytování, průvodce atd. V tomto směru jsem sáhla vedle, měla jsem si najít cestopis, kde člověk obuje pohorky, hodí na záda bágl a prostě tradáá do neznáma, to je mé povaze bližší styl. Krucinál, Crichton vyrazil na Kilimandžáro, aniž by si vzal pořádně prošlápnutou horskou obuv, což mě přivedlo k úvahám, zda Harvard opravdu může studovat každý trouba (pokud má na školné samozřejmě). Také v jiných ohledech se projevoval jako jeliman, spousta jeho reakcí na odlišné kultury, zvyky a lidi, mi přišla totálně mimo.
Co vám budu nalhávat, v průběhu četby jsem dospěla k poznání, že byl Crichton dost nesympatická osoba: sebestředný, namyšlený, přitom nejistý, snadno ovlivnitelný, vztahovačný, popudlivý, dětinský, věčně hysterický, citově rozjitřený, neukotvený - nevěděl, co chce. Takový ten typ, co chodí pravidelně k psychoterapeutovi, aby mu povykládal, jak ho přitahuje tamhleta žena a současně se chce vyspat se svou sekretářkou.
Ovšem pořád hledal a experimentoval, to se mu musí nechat. Neustrnul na místě, neomezil se na zeměkouli a zamířil do tajů lidského nitra. A tady, jak trefně píše ludek.n, narazila kosa (v mém případě Metla) na kámen. Přijde mi celkem logické, že v lidech a kolem nich je energie, čakry, aury, budiž, nemám problém uznat existenci jedinců, schopných tuto energii vnímat, usměrňovat, prostě s ní pracovat. Ale Crichton se bez náznaku humoru pouští do takových absurdit, až mě přiměl bádat, zda si pan spisovatel ze čtenářů dělal kozy, nebo byl skutečně šílený jak klika od rumpálu. Podle zanícené obhajoby esoteriky a paranormálna na závěrečných stranách soudím, že B) je správně.

Tady máte malou upoutávku - Michael dostal při meditaci v poušti od svého guru úkol získat duchovního učitele z okolí (tedy najít k dialogu nějaký šutr nebo křoví):
„Napadlo mě také, že i když se kaktus fyzicky zotavil, psychologicky byl pořád ve střehu a ostražitý. Připadalo mi, že má tendenci odsuzovat. To, že si mě přivolal a pak se mnou odmítal mluvit, naznačovalo, že je možná trochu hysterický. Duševní růst kaktusu zaostával za vývojem fyzickým. Přiběhl chocholouš a chvíli kolem mě pobíhal...“ Tady to mělo pokračovat: „Přiběhl dr. Chocholoušek se dvěma statnými zřízenci a hodili na mě síť.“
A to není zdaleka to nejpitomější, s čím se Crichton svěřil a čemu zřejmě neochvějně věřil (já bych se ptala, co jim na tom kurzu přidávali do jídla a pití).

Zmíním ještě místy nepřesvědčivý překlad, např.: „Změna vědomí potřebná k vykonání touchdown pass v profesionálním fotbalu...“ Což takhle “...potřebná k přihrávce na touchdown...“, nebylo by to srozumitelnější?
Takže jedna hvězda za náhled do studia medicíny, dvě za postřehy a nevšední perličky při cestování. 55%

19 01.04.2019

Po nadšení ze „Sedmého syna“ pro mě před lety představoval „Rudý prorok“ docela zklamání: spousta politiky, plno mystických indiánských pindů, málo Alvina a jeho nadání. V současné době jsem k těmto faktům shovívavější a vnímavější k tomu, co se Card svou knihou snažil čtenáři sdělit. Jde o kritiku bělošských způsobů, jejich rozpínavosti, mamonu, touze vše si podřídit, nesouladu s přírodou. Naproti tomu stojí původní obyvatelé, indiáni, kteří činnost osadníků vnímají jako zabíjení Matky země a přirozeně chtějí zachovat, co bylo jejich. Krvavý střet je nevyhnutelný.
Hlavní postavou tentokrát není jen Alvin, jehož linie se objeví až kdesi na straně 140, ale spíše náčelník Te-kumsa a jeho bratr Lola-šika. Jeden slavný válečník, druhý mocný šaman, oba se snaží indiány sjednotit proti společnému nepříteli. Jejich nahlížení na problém a způsob řešení se však příliš liší.
Hybateli děje na druhé straně je podlý guvernér Harrison a jeho pohůnci, šiřitelé zla, v jejichž vleku se ocitají i jinak slušní lidé. Podíváme se také do tábora Francouzů, ti sledují v Nové zemi vlastní zájmy a prezentují je tak proslulá jména jako Napoleon Bonaparte, markýz de La Fayette nebo de Maurepas.
Alvinova cesta se protne a spojí s osudem indiánů, stane se svědkem a do jisté míry i nástrojem v jejich boji.
Knížka je většinu času velmi čtivá, snad až v závěrečné třetině začaly mé dojmy kolísat – zvláště finální bitva postrádala předpokládanou působivost. Překlad i redakční práce jsou na vysoké úrovni, akorát mě zase ošklivě tahalo za oči počešťování některých jmen a názvů. Za Ondřeje Jacksona nebo Viléma Jindřicha Harrisona by (dle mého názoru) Pítr Koutrle zasloužil kick up the arse.
Druhý díl série hodnotím jako slabší, nicméně neobvyklost při hrátkách s historií postačí na čtyři poněkud ušmudlané hvězdy.

17 31.03.2019

Když jsem knihu četla před bezmála dvaceti lety, byla jsem nadšená. Snad se mi trefila do správného věku či duševního rozpoložení, určitě zaujala pro fantasy neobvyklým prostředím a dobou kolonizování Severní Ameriky, kde se dějiny poskládaly trochu jinak. Dalšími klady jsou do hloubky propracované charaktery důležitých postav (jak bývá u Carda zvykem), potěšilo také jaksi lidově přirozené a přece nevšední vnímání i praktikování magie.
Příběh má více vrstev: na pozadí boje dobra se zlem se odehrává spousta větších i menších lidských dramat. Starší čtenář pravděpodobně nebude výrazněji obohacen filozofickými aspekty díla, ti mladší by však mohli nalézt novou myšlenku nebo pohled na věc. Nejvíce přemítání je věnováno různým podobám víry, náboženství, církve, fanaticky následovaných dogmat, netolerance a neschopnosti pro zaslepenost biblí rozeznávat dobré od špatného. Výraznou roli v ději rovněž hraje zrod Spojených států amerických.
Při druhém čtení byl zážitek o něco slabší a hned se vymáčknu proč. Pro někoho by mohla být negativem předčasná mentální vyspělost dětských hrdinů, což mě osobně příliš neštvalo, už jsem si na to u Carda zvykla. Náboženské řeči a americký patriotismus jsem taky zvládla spolknout bez zadušení. Pominu i nevkusně odpudivou obálku prvního vydání... Nejvíce mě potrápil poněkud problematický překlad. Card svým postavám rozdal různá prapodivná jména, většina byla počeštěna, některá ne (třeba s páterem Throwerem si Petr Kotrle neporadil). Což o to, taková Víra nebo Síla (Faith, Vigor) dopadli relativně dobře, Míra (Measure) si v češtině dokonce polepšil a dvojčata Nechtěj a Neplýtvej (Wantnot a Wastenot) zní v obou jazycích stejně pitomě. Ale proč jsem musela opakovaně skřípat zuby nad Jiřím Washingtonem, to bych si ráda nechala vysvětlit. Právě tak mi nesedl překlad místopisných názvů (např. Rhode Island - Růžový ostrov), nebo dokonce jejich fonetický přepis (Nový Hempšír, Masačusec), z yankeeho se stal janek atd. Tohle mi četbu docela znepříjemňovalo.
Také mám výhradu k závěru, kdy se jedna z vedlejších postav ukáže být nepravděpodobně mocná, snad to Card později dokáže opodstatnit.
Když si zprůměruju současnou převažující spokojenost s někdejším nadšením, vychází mi krásných +/-85% a jsem opravdu zvědavá, jak mě osloví druhý díl (v pradávné době dospívání byl zklamáním).

21 30.03.2019

Poslední tři roky se u nás doma zapíná televize akorát na dětský kanál ČT:D, kde jsem v rámci pozitivní propagace různých minorit a odlišných kultur absolvovala také několik romských pohádek. Zatímco v těch klasických českých bývá nejčastěji vyzdvihována čistota srdce, odvaha, poctivost a píle, tvůrci romských příběhů si zřejmě nejvíce cení lstivosti, schopnosti kdekoho obechcat a přijít ke štěstí/bohatství bez fyzické námahy. Zajíček Ušáček, jakož i většina ostatních zvířátek v této knížce, spadá do morálně ještě pochybnější škatulky. Takovou bandu zlomyslných podrazáků, co akorát přemýšlejí, jak se ulít z práce, jak beztrestně krást, jak ostatní podvést, obelhat a vrazit někomu pomyslnou kudlu do zad, to jsem ještě v žádné dětské knížce nepotkala. Dokonce i v případě, kdy Ušáček zachraňuje husu před sežráním, je motivován snahou nasrat lišáka a nikoliv ušlechtilostí. Mimochodem, lišák v těchto krátkých příbězích obvykle supluje nejtupějšího kreténa, stejně tak ostatní predátoři.
Vím, nasbíralo se mi v komentáři pár vulgarismů, ale hrubě se mi nelíbí, jaké vlastnosti a činy jsou v "Zajíčkovi Ušáčkovi" adorovány. Co druhou stránku jsem musela cácorce vysvětlovat: "To od Ušáčka vůbec nebylo hezké," případně "Ta želva ve skutečnosti nevyhrála, je to ludra nečestná a měla by se stydět." Jaké ponaučení si lze odnést z pohádky, kde zajíc svede svou krádež na hloupější zvíře, které je zbito, zatímco zloděj spokojeně odchází i s kořistí? V literatuře pro dospělé mi mrzké existence nevadí, děti však potřebují mít kladné vzory, naučit se rozdíl mezi dobrým a špatným; tahle knížka vychová leda zákeřné vychcánky.
Plivnu sem dvě hvězdy za hezké ilustrace a nemůžu se dočkat, až vyčůraného Ušáka hodím knihovnici zpět na stůl - s doporučením, ať ho zastrčí do police co nejhlouběji, ideálně až do druhé řady.

24 29.03.2019

Knížka na motivy Michaela Jacksona - kocourek se narodil černý, což ho převelice se...jří a navzdory konejšení svých majitelů dělá všechno možné, aby dosáhl vytouženého bělostného vzhledu. Jelikož neviděl Českou sodu a nezná prací prášek Árijec, leze do různých pohádek, kde se vyskytují natěrači, čarodějové, sníh a tak dále. Výsledek nikdy není podle kocourkových představ a můžete hádat, jestli se nakonec dokáže se svým černým kožíškem smířit. Text byl na předčítání příjemný, výtvarná stránka průměrná (nenadchla, neurazila), k tomu nezbytné ponaučení pro mrňata, dcerka poslouchala pozorně, zkrátka jsme s knížkou strávily pár milých večerů. Kocourek si od nás vymňoukal čtyři uspokojivě bílé hvězdičky.

18 28.03.2019

"Ó náš milý Bože
povstali jsme z lože
a pěkně Tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme."

Moje cácorka ulovila "Broučky" v knihovně a já si řekla: proč ne? Ráda si zavzpomínám na večerníčky. Po třech stranách jsem se dcerce omluvila, že s touhle knížkou končíme. První důvod máte hned v té modlitbě nahoře: nebudu předškolnímu pulci motat kokos náboženstvím. Jestli bude k nějaké víře inklinovat, až nabere rozum, budiž, ale já ji k tomu nepovedu. Bůh je mi svědkem!
Druhým důvodem jsou zdlouhavá souvětí o prdu:
"Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce."

Důvod číslo tři jsou dialogy, co mi nelezly přes mozkové závity, natož přes pysky:
„Ó, oni ti přece něco dali! Kmotřička včera povídala, že až tam přijdeš-“ „Oni něco mají?“ „Inu, to by byla kmotřička nepovídala.“ „Hm, ať si to nechají!“ „Ó, však ty si tam pro to půjdeš!“ „Ó, nepůjdu!“ „Ó, půjdeš! A jakpak jsi daleko tatínka vyprovodil?“ „Ó, daleko.“

Zdržím se hodnocení, po těch pár stranách bych stejně neměla nárok. Večerníčky se svou roztomilou výtvarnou stránkou a působivým dabingem mají své kouzlo, ale než bych "Broučky" předčítala já, to bych snad raději... co já vím, třeba skládala ze strouhanky původní rohlík. Jsem prostě nekulturní pohan, budu to se sebou muset vydržet.

"S etikou si začnu lámat hlavu, až vytřu krev."

Ani v druhé polovině románu nezůstaneme ochuzeni o fascinující prostředí, co doslova vyrostou před očima, přesvědčivý popis technologií budoucnosti, uspokojivě rozporuplné až záporné (anti)hrdiny a zajímavé vedlejší charaktery (některé mohly dostat i více prostoru). Linie Tannera Mirabela a Skye Haussmanna se dle očekávání propojí a nebyl by to Reynolds, aby zdánlivě prostý příběh pomsty patřičně nezkomplikoval. Pozorný čtenář sice často odhalí předem, k čemu události směřují, kým je či není Tanner Mirabel, ale postupné předhazování indicií je autorovým záměrem, kritizovat předvídatelnost tedy není na místě.
Osobně bych někdy uvítala podrobnější popis událostí (to se týká především linie Skye Haussmanna, kde mezi jednotlivými vstupy ubíhaly celé roky i desetiletí), nicméně oceňuji úspornost, s jakou jsou dávkovány informace – dozvíme se vše podstatné, žádné zbytečné roztahování.
Mohla bych dloubnout do několika jizviček na dokonalosti románu, z nichž jedna námitka je pro mě docela zásadní. Mám-li se vyhnout spoilerům, shrnu to ve smyslu značné nedůvěry ohledně duševního vývoje jisté osoby a pochybné motivace pomocníků v nesnázích.
Reynoldsovy světy a postavy se mi každopádně velmi zamlouvají, moderní space opera v jeho podání by měla být chutným pokrmem i pro náročné sci-fi gurmány.
„Kaldera“ je poněkud přímočařejší oproti „Odhalenému vesmíru“, o něco akčnější, dobrodružnější, méně hluboká, při prvním čtení mi její styl padnul skoro jako ulitý. Napodruhé se extáze nedostavila (jak jsem párkrát v komentářích zmínila, akce pro mě přestává být tahákem), přesto pátou astru udělím: celá kniha se tím dostane na (imho) odpovídajících 90%.

17 27.03.2019

Vcelku typický Barkerův román, ve kterém se náš svět prolíná s jinými a jste-li dostatečně senzitivní, je plný podivna a magie. Hlavní hrdina, fotograf Will Rabjohns, patří k citlivým a nadaným jedincům, proto setkání s dvojicí neobyčejných cizinců ovlivní celý jeho život. Pasáž zvláštního střetnutí z Willova dětství je sice přelomovým a jistě zajímavým bodem, na mě však silněji zapůsobily počáteční scény, kdy fotograf čelí ledním medvědům a přemítá o jejich osudu. Úvah na téma vymírání živočišných druhů je v "Mystériu" víc, přesto jen dokreslují celkovou melancholickou atmosféru a neměly by obtěžovat ani ty čtenáře, co při libovolné zmínce o ekologii podrážděně skřípou zuby.
Větší problémy budou mít ti, kdo se nedokážou přenést přes homosexuální orientaci hlavní postavy a s tím souvisejícími erotickými vsuvkami. Barker byl ovšem při popisování těchto vztahů na své poměry umírněný, soustředil se spíše na duševní stránku gay komunity, tu tělesnou nepopisoval se stejným naturalismem jako heterosexuální hrátky.
"Mysterium" je nezvyklá kniha, jaksi mysticky-filozofická, atmosférická, rozhodně žádný dechberoucí horor. Co se mě týká, prvky magična a nadpřirozena byly výstřelem lehce mimo, Willův "všední" život působil čtivěji než putování dlouhověkého páru prapodivných psychopatů a jejich hledání. Po úvodní dějem nabité třetině román sklouzává do poněkud líného tempa a teprve v závěru zase trochu zrychlí. Pointu neservíruje na stříbrném podnose, vše je převážně o pocitech, o naší schopnosti vnímat svět kolem sebe a do jaké hloubky.
Zmínku zaslouží překlad: chyb a překlepů není mnoho, ale ne vždy mi seděl až příliš knižní styl (bydlil, myslil atp.). Občas jako by měl pan překladatel potíže pochopit autorovy myšlenky a srozumitelně je předat (určitě to byla náročná práce).
Barker se toho do knihy pokusil nacpat hodně najednou, některé složky příběhu mě neoslovily a stránky se chvílemi opravdu vlekly, tudíž zatnu břit svého hodnocení přesně mezi tři a čtyři hvězdy. 70%

16 26.03.2019

Antologii povídek, co posbíraly jakési pidiceny nakladatelství Netopejr, jsem přibrala za levný peníz k jinému titulu. Nic moc jsem od sbírky nečekala, ovšem jako první jsem četla povídku "Melodie bolesti", jejíž podprůměrnost ve mě vyvolala obavy z úrovně následujících příběhů. Většina z nich nakonec kolísala mezi snesitelnou dvojicí hvězdiček a ucházejícími třemi, ale dočkala jsem se i příjemně mrazivé perly "Suspiria de Profundis". Ta pracovala čistě s lidskou psychikou a událostmi, co člověka formují. Ostatní texty obsahují převážně nadpřirozené motivy, obvykle duchy, kletby, objeví se však i vlkodlaci a emzáci. Závěr knihy patří textům (básním) jakési kapely, tohle mě upřímně nezaujalo. Pochvalně bych se ještě zmínila o povídkách Anny Šochové, zvláště "Panenka" a "Talent od Světlonoše" určitě stály za přečtení a je možné, že se k nim někdy v budoucnu vrátím. K "Suspiria de Profundis" zcela jistě.
Zbývá dodat výtku směrem k redakci: sluší se v knize uvést obsah, včetně toho, na jaké stránce se která povídka nachází.

15 25.03.2019

Tenhle komentář se mi psal těžce, ovšem zdaleka ne tak obtížně, jako jsem se prodírala knihou. Rozpačité pocity ve mně vyvolal už pohled na obálku, kde se (na L. Kupčíka stěží průměrná) malba upíří tváře mlátí s okolní grafickou úpravou a vlastně ani kdovíjak nekoresponduje s vyzněním románu. Podobné pocity mám z celé "Říše strachu": nesmírně zajímavé téma světa, kde jsou upíři vládnoucí elitou, je zazděno zoufale nezáživným zpracováním. Čtenář se dočká mnoha zdlouhavých rozhovorů o lidskosti, o Bohu, o podstatě upírů, jak se stát nesmrtelným, co tím lze získat a co ztratit. Myšlenky se často opakují a žádná mi nepřišla nějak extra objevná, novátorská.
V úvodu jsem měla trpělivost a čekala, jak se příběh rozjede s nutností hlavního hrdiny prchat - obzvláště do tak exotického kraje, jakým je Afrika. Střední třetina se zvrhla v rozsáhlý cestopis, kdy je popisován každý prd výpravy a zároveň se toho děje strašně málo, co by zasluhovalo marnotratné plýtvání stránkami. V poslední třetině a epilogu sice autor nechá proběhnout nějaké ty osobní souboje i zásadní bitvy, bohužel také tyto akčnější části trpí skutečností, že všechny postavy jsou podány nesmírně odtažitě, suše, a nelze k nim získat vztah. Jejich osudy jsem měla na háku.
Brian Stableford jistě ovládá řemeslo (a Milan Žáček jeho um kvalitně převedl do naší mateřštiny), přesto se budu tomuto spisovateli spíše vyhýbat. Jeho dílo nestaví na základních kamenech, jaké vyhledávám: živoucí charaktery, napětí, zajímavě podaný příběh, co čtenáře chytí a nepustí ze svých spárů. Dle mého názoru by "Říše strachu" potřebovala výrazně zestručnit, ale na vyšší hodnocení by ani tak nedosáhla. Chyběla mi totiž alespoň jediná pasáž, díky které bych si řekla: "Tohle bylo super, proto mělo smysl román číst."
Je mi líto, za knihou je vidět kus poctivé práce, přesto nemůžu jít nad průměr. Vezmu-li v úvahu, jak jsem se natrápila, než jsem román zdolala (s čím dál častějším a pro mě ne příliš obvyklým přeskakováním vět i odstavců), jsou tři hvězdy zatraceně milosrdné.

17 24.03.2019

V průběhu devíti let čtu "Kalderu" podruhé, do svého někdejšího komentáře však prakticky nemusím zasahovat, dojmy se výrazněji nezměnily. Zjistila jsem, že mě akční pasáže oslovují ještě o něco slaběji než dříve a o trochu víc mi (čistě formálně) vadí rozpůlení románu na dva kusy. První část tak svou neuzavřeností a mezerami v zápletce působí jako nedorostek, mám-li použít terminologii z knihy.
"Kaldera" má každopádně veškeré předpoklady, aby si ji příznivec akční sci-fi vychutnal s rozkoší gurmána u šéfkuchařem precizně připraveného kusu libové flákoty... nebo brokolice, jestli jste zapřísáhlí vegetariáni (na tomto literárním talíři stejně najdete především maso a krev). Můžeme slintat nad: A) fascinujícím prostředím vzdálené budoucnosti, stimulujícím fantazii na plné obrátky, B) postavami realistickými ve své nedokonalé, chybující lidskosti, C) zápletkou spíše akčně/dobrodružnou, aniž by to román degradovalo k vyloženě „vlakovému“ čtivu.
Dvě dějové linie se nenásilně proplétají a zatím není úplně zřejmé, k čemu směřují. Hlavní hrdina Tanner Mirabel je na chladného profesionála vcelku sympaťák – žoldák s pružnou morálkou, nikoliv však padouch a už vůbec ne neporazitelný superman (občas ho dle mého názoru Reynolds nechává jednat příliš nahodile až pitomě). Ústřední motiv jeho konání, pomsta, mi prozatím přijde jako nejslabší článek „Kaldery“, ale třeba v druhé části změním názor. Tannerovo putování po planetách je zajímavé jak popisem prostředí a technologií, tak i prožitými dramatickými událostmi.
Přesto o něco více preferuji sny se Skyem Haussmanem: obří vesmírné lodě na stovky let trvající cestě, střídající se generace posádek, postupné změny, havárie, úpadek techniky i morálky – tahle témata mě přitahují od puberty, kdy se mi do rukou dostala Aldissova dnes již klasika "Nonstop".
Šup sem čtyři zběsile rotující hvězdy a hop na zbytek příběhu.

18 23.03.2019

Pokud máte rádi seriálový "Star Trek" nebo "Battlestar Galaktiku", mohla by se vám tahle knížka zamlouvat. Ingredience jsou následující: vzdálená budoucnost, dvě znepřátelené strany - Aliance a Syndikové, stovku let trvající válka, hlavní hrdina se doslova vynořil z hlubin času (což by zasloužilo celý prolog, nikoliv pár letmých zmínek) a mnozí v něm spatřují mesiáše.
Jack Geary přišel k velení flotily jako křovák k jaderné ponorce a musí bojovat hned na několika frontách: se Syndiky, s nedůvěrou podřízených důstojníků, stejně jako s přehnanou důvěrou jiných, a především s vlastními pochybami. V ději tak na úkor vesmírných soubojů převažuje potřeba upevnit pozici a získat respekt ve flotile stižené morálním úpadkem, uspořádat si myšlenky a překonat problémy duševního rázu. Zní to asi kapku nudně, ale svižnou čtivost snižuje akorát občasné opakování trivialit a místy zdlouhavé psychické přešlapování na místě (např. rozhovory s koprezidentkou Rionovou byly spíše otravné, i když někdy nakously zajímavá témata).
Samotný Gearyho charakter je pro mě příliš dokonalý - jeho schopnost dělat vždy správná rozhodnutí, říkat správná slova ve správnou chvíli, dělat správné věci a správně soucítit se zmařenými životy nepřítele... pro mladé čtenáře vhodný vzor, já už dávám přednost rozporuplnějším osobnostem.
Co se týká světa "Ztracené flotily", historického a politického pozadí, je knížka hanebně skoupá na informace. Čtenář nedostane pečlivě vykreslený obrázek, pouze rychlou skicu v pár tazích. Snad se tento nedostatek podaří eliminovat v příštích knihách.
Dále bych autora nepodezírala z vizionářství; kde Reynolds, Hamilton, Asher a další spisovatelé dokáží uchvátit nápaditým popisem technologií budoucnosti, tam je Campbell přizdisráč. Technickým detailům fungování lodí a zbraní se vyhýbá, některé aspekty působí vyloženě zastarale. Popisy vesmírných manévrů a bitev se omezují na Gearyho chrlení koordinátů, což poněkud ubíralo scénám na napětí a dynamice.
"Neochvějný" by u mě vzbudil nadšení v dobách, kdy jsem se sci-fi literaturou začínala, momentálně tuto knihu považuji za snadno předvídatelnou a nedotaženou (čímž nemyslím pouze otevřený konec). Na bitevním poli mých nejoblíbenějších military scifáren dál hrdě mávají českou vlajkou pánové Fabian a Bartoš; Campbell se splihle visícími hvězdami a pruhy troubí na ústup. Možná ode mne dostane příležitost k další ofenzivě, tu první ocením třemi žlutými trpaslíky.

15 22.03.2019

Ach jo, zas jednou musím být v rámci upřímnosti kazišuk. Pardon.
"Věk nenávisti": Městské války 3 a současně Labyrint 2 je kniha, která musela vzniknout, aby se trilogie završila a uzavřela. Při té příležitosti se jakž-takž dořešil nejen osud Vaška Vrana a jeho spojenců i odpůrců, čtenář se také rozloučí se Lvím spárem, dobrodruhy z „Labyrintu“. Jak už jsem remcala posledně: byla bych mnohem radši, kdyby k natolik těsnému propojení vůbec nedošlo, protože „Labyrint“ jsem četla tak dávno, až jsem z něj stihla spoustu událostí pozapomínat, zároveň však ne dost dávno, abych měla chuť pouštět se do druhého čtení. Nastala tedy neoblíbená situace, kdy jsem se první polovinou knihy poměrně nezúčastněně pronudila a peripetie hrdinů ve mně probouzely minimální emoce, ať jejich utrpení bylo sebevětší. Co před pár lety nadchlo nespoutanou fantazií, nezvládlo zafungovat znovu… možná jsem po knize sáhla v nevhodné náladě, možná jsem minula správný věk, těžko říct, proč jsem se stránkami prodírala s obtížemi.
Teprve s vypuknutím války můj zájem o dění poněkud ožil, přesto mi nezbývá, než (s lítostí) kafrat: „Věk nenávisti“ je plný soubojů, bitev, krve, násilí a bolesti, bůžkové ze stroje útočí ze všech stran, logika dostává na sedinku, děj freneticky lítá od jedné postavy k druhé a přitom nezbývá čas se jim pořádně věnovat nebo truchlit pro padlé.
Rozháranost díla a příliš časté tahání králíků z klobouku mi radost neudělalo, ovšem berte mě s nadhledem: jsem přece z Ostravy!!!* Šlak vzal, že 10 let bydlím těsně za hranicemi okresu; ten hrubý, svérázný, charismatický chlap se sbíječkou místo ruky je v mé duši a plicích usazený navždy:-).
No, pane Renčíne, nepotěšil jste mne a ani já Vás nepotěším: tentokrát pouze lehký nadprůměr za atmosféru, pár dobrých nápadů i skvělých pasáží, sympatický literární styl a bezchybnou redakci. Nějakou povídku z tohoto světa si ráda přečtu, ale s koupí dalšího románu bych zřejmě váhala.
*Pokud máte dojem, že jsem to s množstvím vykřičníků přehnala, podívejte se na současné logo mého rodného města (bílého hornického koníka jsem musela dávno oplakat).

15 21.03.2019

Po čase jsem se s chutí vrátila k osudům Vaška Vrana, už ne sebestředného frajírka, ale zoceleného muže, obětavého hrdiny. Z chřadnoucí Prahy se přesouvá ve společnosti přítele barda za důležitým úkolem do Brna, stále prchá před démonem, zažívá dobrodružství, útrapy a ztráty, potkává nové osobnosti, z nichž většina není obyčejnými lidmi. Fantazii se opět meze nekladly a Pavel Renčín stvořil mimořádně barvitý svět, kde je možné doslova cokoliv.
Cyklus se pevněji propojil s "Labyrintem", leč mnoho radosti mi tím autor neudělal. On-line román jsem přece jen četla několik let zpátky a podrobnosti už jaksi stihly vytéct cedníkem mé paměti. Sice jsem si užila hláškování Sedmtři, ale ještě více jsem zajásala nad návratem jedné postavy, kterou jsem považovala za ztracenou (a jejíž putování stokami jsem prožívala emotivněji než Vaškovo strastiplné trmácení).
Postavit zápletku na rivalitě a vzájemné nevraživosti českých (moravských a slezských) měst je každopádně zajímavý nápad, ale ocenila bych větší využití jednotlivých nářečí. Přinejmenším hantec a chacharština by mohly být zábavným osvěžením proti běžné spisovné češtině. Popis měst se povedl, akorát Opava je v mých očích postarší, kultivovaná dáma, nikoliv zmrzačený válečník (ke spisovateli holt promlouvala historická fakta, ke mně nostalgie prázdnin u prarodičů).
Dojem z četby se větší část knihy držel lehce přes 70%, ovšem moc se mi líbil překvapivý zlom v poslední třetině románu a také perfektně promyšlené používání magie. Když k tomu připočtu kvalitní provedení knihy a pečlivou redakční práci (zaznamenala jsem jediné klopýtnutí), ráda se přikloním ke čtyřem astrám.

"Sezame, otevři se!" vypálil pivní bard.
"Řekni přítel, a vejdi!" napovídal hlas zpoza dveří.
"Nasrat!" zaryčel Patrik jako tur. "Jestli okamžitě neotevřeš, vykopnu je a nařežu ti mečem!"
Zarachotil řetěz. Ozvalo se odsunování závory. Dvakrát cvakl jeden zámek a dvakrát druhý. Brána Morie se otevřela.

21 20.03.2019

Chytnete-li slinu na pravověrné scifko, „Transport ledu“ by měl být přinejmenším uspokojivou volbou pro vaše chutě. Nabízí lidská dramata i mimozemská tajemství, nastíní čtenáři nedalekou budoucnost a ve společnosti těžařského týmu jej pošle na nesmírně dlouhou cestu, představí fascinující technologie, zároveň však má punc vědeckofantas­tické klasiky.
Hlavní hrdinku příběhu, kapitánku Bellu Lindovou, čeká spousta těžkých rozhodnutí, která prověří nejen její schopnosti, ale především sílu přátelství, loajalitu a soudržnost posádky, odhalí temné stránky člověka, samozřejmě však i ty lepší, vznešenější. Psychika dvojice ústředních „silných“ žen mi v určitých ohledech připadala pochybná až přitažená za vlasy, nicméně k vytvoření sympatií či antipatií autorova snaha stačila.
Hard sci-fi složka románu na mě působila přiměřeně věrohodně, aniž by mou nepříliš technicky smýšlející maličkost obtěžovala nesrozumitelnými popisy a teoriemi.
První polovinu knihy, putování do neznáma a s tím související „drobné“ lidské spory bych označila za čtivější, ve druhé půlce s postupným odhalováním tah mírně slábnul – chvílemi docházelo ke kolísání zájmu. Zápletka v pozdějších fázích byla zkrátka na můj vkus příliš postavena na důvěře v informace od cizinců a málo na vlastním výzkumu a poznávání. Něco chtělo hlouběji rozvést, jinde spíše ubrat, přesto mě Reynoldsův vesmír vcucnul a čtyři stálice pro „Transport ledu“ ochotně rozzářím.
Pochválit bohužel nemůžu redakci, jak už bylo jistě v předchozích komentářích zmíněno: uniklo množství překlepů, chybějících čárek, zmatku v uvozovkách, špatného dělení slov na koncích řádků, záměny jmen (kdy se věta stala nesmyslnou), dokonce i pár hrubek se našlo. Jako byste si v dobré pekárně koupili oblíbený koláč a v každým druhém soustu našli vlas, nehet, kontaktní čočku, bubáka z nosu, vypasenou mouchu, kus myši... ostuda je slabé slovo.

19 19.03.2019

Zatímco první „Santiago, mýtus daleké budoucnosti“ mě oslovil nekomplikovanou, westernovou atmosférou jako teenagera i jako starou pažbu, „Návratem Santiaga“ jsem se prokousávala bez většího zájmu.
Děj se odehrává o století později a mustr je podobný, akorát místo pinožení se za pravdou o Králi psanců, tentokrát jde o jakési improvizované výběrové řízení na tento dávno uvolněný post. Mladý zloděj objeví básně Černého Orfea, jejich přečtením prozří, stane se samozvaným poetou a usoudí, že utlačující mezigalaktický moloch Demokracie potřebuje protiváhu v novém Santiagovi. Dante Alighieri (jak sám sebe Orfeův následovník pojmenoval) vyráží hledat nejtvrdšího, nejodhodlanějšího a nejúchvatnějšího borce ve vesmíru, aby z něj udělal tajného revolucionáře, postrach Demokracie a legendu. A napsal o tom báseň. Zní to pitomě a po celou knihu jsem se nemohla zbavit dojmu, že to pitomé JE. Resnick sice celou tu zjednodušenou formu místy odlehčuje humorem, ale muselo by ho být mnohem víc, aby román fungoval. Takhle zůstalo u nevěrohodného, zdlouhavého konkurzu na hrdinu, s pointou nepřekvapivou a neobratně podanou.
Kniha obsahuje pár dobrých úvah, ty by však uživily leda delší povídku. Neokleštit tolik fungování reality, mohlo z toho být obstojné sci-fi dobrodružství. Kdyby se autor odvážil celé dílo pojmout vtipněji, třeba jako postavu Indoše Virgila, schopného ošukat snad i mouchu v letu, mohl vzniknout konkurent pro „Stopařova průvodce“. Takhle? Jde to, ale dře to... 55%

13 18.03.2019