Metla komentáře u knih

"Hlubinu na nebi" jsem nechala ve své knihovně řádně odležet - v očekávání malinko náročnějšího scifka, plného zajímavých nápadů a neotřelých emzáků. Předpoklad se v podstatě naplnil, akorát bych uvítala, kdyby Pavouci nebyli tolik lidští. Nejde mi o jejich jména (která by po přeložení do češtiny zněla jako z "Hobita"), nýbrž celkově o chování, kdy jedině podle popisu fyzických odlišností pochopíme, že je řeč o mimozemské rase. V tomto směru mi smečky v "Ohni nad Hlubinou" přišly atraktivnější, poskytly větší míru fascinace.
Možná z toho důvodu pro mě (především v druhé polovině románu) byla o chlup čtivější lidská linie, konflikt obchodníků Qeng Ho s otrokářským systémem Emergentů měl hloubku i šmrnc. Popis života v uzavřené společnosti na oběžné dráze mě lákal víc, než pobyt na "všední" planetě Arachna, drasticky ovlivňované abnormálními výkyvy slunce On/Off.
Jednotlivé postavy jsou zpracovány náležitě, padouši jsou správně zlí, klaďasové sympatičtí, narazíme také na pár rozporuplných charakterů. Přesto se mě osudy hlavních hrdinů citově nedotýkaly tolik, jak by mohly, emoce se ustálily ve formě mělkého brouzdaliště a žádná smrt nevydojila ze slzných kanálků nadměrnou vláhu. Když se k tomu připočte lehounce kýčovité finále, mé dilema s udělením čtyř nebo pěti hvězdiček dopadlo v neprospěch vyšší cifry.
Vernor Vinge opět potvrdil svou spisovatelskou kvalitu a připravil čtenářům poctivý nášup space opery s příchutí hard sci-fi, těším se na jeho další knihy (pokud u nás tedy vyjdou). 85%

13 26.02.2019

Tři příběhy z neradostné „budoucnosti“ Země, které napříč staletími spojuje místo, kde se převážně odehrávají, události, předměty, osoby, náboženství, ale především téma: lidstvo a jeho autodestruktivní konání. Ať už jde o tragikomické osudy bratra Francise, sílu pokroku v novém období renesance, nebo vypjatou politickou situaci moderního věku, poselství zůstává podobné: bez ohledu na civilizaci a úroveň vzdělanosti, lidé jsou odsouzeni k opakování stále stejných, sebezničujících chyb. Zároveň však každá novelka obsahuje i světélko naděje, že snad jednou, někdy, někde, možná bude líp. Jen je zapotřebí mít víru, neopouštět ji.
Být katolík s dobrou znalostí latiny, církevních rituálů, různých druhů modliteb, hodností a veškerou související terminologií, pravděpodobně bych knihu ohodnotila nejvyšší cifrou. Coby ateistka, chodící do kostela jednou za uherský rok víceméně z donucení, cítící se tam poněkud nesvá a při kázáních přemýšlející, jestli dřív umře zimou nebo nudou, případně kolik oveček by do chrámu Božího přilákalo, rozdávat místo hostií Fidorky… prostě jsem si tohle (zaslouženě) vysoce oceňované veledílo tolik neužila.
P.S.: Latiny je ve "Chvalozpěvu na Leibowitze" plný kotel, doporučuji si vyhledat a mít po ruce překlad frází (přinejmenším angličtináři si potřebný list mohou vygooglovat).

24 25.02.2019

Pokud vám u minulého dílu nedala spát otázka, proč je Inevera taková manipulativní mrcha, ve "Válce za bílého dne" se dočkáte odpovědí. Osobně jsem předpokládala o něco drsnější příběh, Jardir teda dostával mnohem horší čočku, ale ani výcvik nejambicióznější z krasijských žen pro mě nebyl nudný.
Důvody ke kritice se však najdou, začnu s těmi nejpalčivějšími: charaktery. Měla jsem docela ráda poněkud nevrlého solitéra Tetovaného, ovšem ten lidumilný Jesus Christ Superman (s ultimátními schopnostmi, co by Ježíška i Clarka Kenta přiměly závistivě oskřípat ze zubů sklovinu a kamsi se v depresích odplížit) mé sympatie poztrácel. Jeho cukrování s divoženkou Rennou bylo natolik emo, že jsem měla obsedantní nutkání strkat prst do krku. To neustálé "miluji tě, Arlene Sedláku" a "miluji tě, Renno Sedlákova" bylo díky častému opakování vážně k zblití. Kdysi nedotknutelná Leesha řeší problémy, kterému chlapovi se vrhnout do poklopce dřív. Rojer mě nikdy příliš nebavil, leč jeho manželky dodaly žonglérově mdlé linii trochu šmrnc. Jardir a Inevera... v lásce je nemám, fanatiky, nicméně jejich část zápletky nakopávala můj zájem o dění asi nejsilněji.
Démoni, někdejší zdroj strachu, jsou pro srandu králíkům, tudíž musel spisovatel nasadit těžší kalibr ve formě mocných aristokratů z Jádra... pořád jsou pro srandu králíkům.
Čtivý styl se nezměnil, stránky mi na Kindlu chvílemi úplně svištěly, přesto je těžké zbavit se pachuti umělého natahování série za účelem: "Jééé, první díl byl trhák, musíme z toho narýžovat co nejvíce!" Proto budu přísná a čtvrtou hvězdu tentokrát nedám, jakkoliv si čtvrtý díl ujít nenechám. Jak bych mohla, po tom brutálním cliffhangeru na poslední stránce?

18 23.02.2019

Začínat číst sérii od šestého dílu není vyloženě ideální, čtenáři pak unikají různé souvislosti, detaily a navíc zakopne o spoilery týkající se předchozích knih. Navzdory těmto nepříznivým okolnostem jsem si "Řekni lituji" vychutnala skoro dokonale.
Hlavní postavou je psycholog Joe O´Loughlin, který je přizván k výslechu podezřelého z dvojnásobné vraždy. Jeho linie vyprávění se drží poměrně strohé, překvapivě odtažité ich formy v přítomném čase. Krátké věty, popisy pouze nejnutnější, kupodivu málo duševních pochodů. Vyšetřování vede k dalšímu, neméně brutálnímu zločinu. Tím pravým kořením románu pak je deník unesené dívky, dodávající knize patřičnou dávku emocí a napětí. Jak se postupně odhalovalo pozadí případu, měla jsem čím dál větší problémy odtrhnout se od příběhu plného lidských dramat a špíny v různých podobách.
Pominu-li vlastní chybu, tedy neznalost předchozích dílů (přičemž čtvrtý a pátý snad v češtině ještě ani nevyšly?!), mrzel mě akorát slabší finiš a několik dějových nití, co skončily ustřihnuty jaksi do nikam. Čtenář se zkrátka nedozví, jestli každý ze zdejších mrzkých charakterů zaplatí za své hříchy.
Plesknu sem spokojených až nadšených 80-85% a jdu shánět první tři části série.

28 22.02.2019

Tenká knížka se sympatickým formátem, jako stvořená do mého batůžku a tedy maximálně vhodná pro cestovaní. Příjemným bonusem k pevné vazbě je záložka.
Samotný obsah už tolik chvály nezaslouží. Pokud jste viděli japonský horor "Temná voda", bude vám zápletka "Dřímoty" hodně povědomá. Akorát místo jednoho městského bytu je terorizováno zlým duchem rovnou celé sídliště na izolovaném ostrově. Větší plocha, vyšší počet lidí... výrazně méně atmosféry. Vynechám spoilery, jen s rozpačitým odkašláním podotknu, že rádoby komplikovaný děj na můj vkus nepobral mnoho logiky a bohové ze stroje měli pernou šichtu.
Příběh je popisován z pohledů desítek postav, zmíním tedy akorát dvě nejdůležitější: devítiletá Ama, nadaná paranormálními schopnostmi, a Awan Bearly, to je ten klaďas, co rozpaluje lýtka všem ženám na ostrově, muže naplňuje závistí... a rovněž je nadán telepatií. Ono těch nadpřirozeně vnímavých lidí je vůbec nějak moc, všechny děti jsou vyloženě geniální a většina dospělých má roli zabedněných, hysterických idiotů (s výjimkou Awanových kámošů, to jsou samozřejmě rozumní sympaťáci). Nepřesvědčivé chování a otravná jasnozřivost silně devalvují psychologii postav. Jediný čtenář nezůstane na pochybách, které charaktery budou po zásluze odměněny ošklivou smrtí a kdo na plyšových jednorožcích odletí vstříc duhovým zítřkům.
Nezbývá, než si lehce zklamaně povzdechnout: kdyby byl příběh konzistentnější, myšlení dětí odpovídalo jejich věku a spisovatelka si odpustila finální kýčovitou kapitolu, kdyby, kdyby, kdyby...
Nenudila jsem se, nepovažuji těch 250 stran na sídlišti "Dřímota" za vyloženě promarněný čas, hodnotím proto lepším průměrem: 55%.

18 21.02.2019

"Nádraží Perdido" jsem četla před patnácti lety a v mé soukromé knižní hitparádě zaujímá stále poměrně výsadní postavení, zaslouží si tedy ode mě nějaké to slůvko. Šlo o mé první setkání s Chinou Miévillem a pamatuji si dodnes, jak okamžitě knížka přitáhla můj zrak a stovky okolních titulů přestaly existovat. Naprosto neznámý autor, o románu jsem věděla také prd, nepřečetla jsem si ani anotaci... Přesto mi stačil pohled a pochopila jsem, že "Nádraží Perdido" MUSÍM mít, byla jsem si jistá jeho výjimečností. Nikdy předtím (ani potom) jsem podobně silný "magnetismus" nezažila; snad se u tohoto titulu prostě sešla ta správná kombinace super obálky, tajemně působícího názvu i exoticky znějícího jména spisovatele, třeba to obsahovalo nějaký podprahový signál a měla jsem se ochránit slunečními brýlemi s vysokým UV filtrem a čepičkou z alobalu...
Ještě ten večer jsem se ponořila do rozmanitého a pro mě zcela nového, originálního světa; temného, plného zajímavých lidí i prapodivných bytostí; světa, ve kterém se plynule prolínala magie s vědou, tkáň se stroji, příroda s městem; světa, který přede mnou doslova ožil díky autorově bohaté fantazii (a samozřejmě kvalitnímu překladu). Atmosféra, sympatické postavy i jednotlivé dějové linie si mě podmanily; mix fantasy, sci-fi, hororu a steampunku mi padnul jak Popelce střevíček.
Z mého tehdejšího hlediska se jedná o jednu z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Netuším, nakolik se mi od té doby změnil vkus, třeba mé nadšení uvadne po druhém čtení. Ale dokud si "Nádraží Perdido" nezatoužím projít znovu, bude nadále trůnit vysoko v mém TOP10 žebříčku a při vzpomínce na ten skvělý literární zážitek nepřestanu blaženě slintat.

29 20.02.2019

Byla jsem zvědavá, co s brakovou sérií (jakou "Mark Stone" je a nemyslím to nijak pejorativně) dokáže udělat relativně dobrý spisovatel, nakoukla jsem tedy pod nevkusnou obálku "Kalužin modré krve". Několik úvodních stran mě navnadilo na obstojnou oddychovku - události na planetě Gatagéwa si udržují Mosteckého rukopis: nechybí moře, příšery a drsní muži, vzdorující osudu, je v tom cítit špetka charakteristické melancholie. Děj se bohužel brzy přesouvá na jinou planetu, k neznámé civilizaci lidí s modrou kůží... a padesátá stoneovka se zvrhává v chaotické dobrodružství, plné nezajímavých postav, špatně popsaných bojů, nudících intrik a plytkých dialogů.
Osobně mám pocit, že psaní tohoto rodokapsu vůbec autora nebavilo, vršil scény bez ladu a skladu, hlavně už to mít za sebou: žádná atmosféra, slabá akčně/detektivní zápletka, psychika postav nulová, zmatek - já jako čtenář jsem to chtěla mít rovněž za sebou. Dočíst mě nenutil zájem, nýbrž špatně uplatněná tvrdohlavost. Mizerné nejen na Mosteckého poměry, dokonce i v rámci této prostoduché série jsou "Kalužiny krve" slabota.

17 18.02.2019

Vynucenou zastávku na cestě za Temnou věží vyplní Roland vyprávěním krvavé historky ze svého mládí. Westernová atmosféra, lehce detektivní zápletka, více než hororový nádech... a uvnitř této povídky další příběh o chlapci, který musí v krutém světě prokázat mnoho vůle a kuráže, zažije spoustu dobrodružství, zkrátka jde o napínavou pohádku, kde nechybí čarodějové, víly ani draci, tím nejhorším však jsou (jak to obvykle chodí) zlí lidé.
"Závan klíčovou dírkou" je čtení poněkud ponuré, přesto v sobě má určitou vlídnost, moudrost, vychutnala jsem si ten krátký návrat do podivného světa Temné věže - poděkuji čtyřmi hlubokými poklonami.

27 17.02.2019

Velmi vyrovnaná povídková sbírka, která mi (nepřekvapivě) potvrdila spisovatelské kvality Joe Hilla. Ten chlap má hlavu plnou zajímavých až absurdních nápadů a umí je zručně převést do vět. Akorát jsem chvílemi (ne příliš často) měla pocit, že překladatel není tak stoprocentně zdatný, mohl místy zvolit vhodnější výrazy či obraty. Redakce bohužel nebyla dostatečně pečlivá, zvláště v druhé polovině knihy se namnožily překlepy.
Každá povídka má ode mě svůj krátký komentář, zmíním tedy jen určitou podobnost hrdinů většiny těchto příběhů: bývají to mladí muži/chlapci, psychicky rozervaní, outsideři paběrkující na okraji společnosti. V tomto směru má slavnější tatík rozmanitější a psychicky vypiplanější portfolio charakterů. Na druhou stranu Joe Hill netrpí zbytečnou ukecaností, nebojí se zpracovávat i naprosto bláznivá témata a nenašla jsem v této sbírce vyloženě slabý kus. Nejvíce na mě zapůsobila "Dobrovolná internace" (95%), nejméně "20th Century Ghost" (60%) a název knihy bych označila jako zavádějící, protože zdaleka ne každý z těchto "strašidelných příběhů" se alespoň otřel o horor. Každopádně zvedám spokojeně celé čtyři palce; emotivně mám puzení vyčarovat i pátý - za zvláštní atmosféru, originalitu a odvahu jít si vlastní cestou, bourat zažitá klišé.

26 16.02.2019

Ideální četba pro malé milovníky přírody. Příběh o děvčátku, co se vydalo samo do lesa poznávat zvířátka, proložený několika jednoduchými kvízy. Ema si popovídá třeba s jezevcem, dozví se, že nemá dělat kravál, zjistí něco například o užovkách, mravencích, o zvířecích stopách, stromech a jejich listech, o květinách, získá nějaké informace od sovy... Byla jsem předem napružená, jestli tvůrci zkusí předškolákům nakecat, jak je v pohodě motat se kolem včelích úlů, případně porozprávět s medvědem. Čekalo mě milé překvapení: Ema projevila pud sebezáchovy a žádný přátelský potlach s potenciálně nebezpečnými tvory se nekonal. V závěru se objeví varovně vztyčený prst, když vyplašená dívenka po setmění spěchá domů.
Knížka je vcelku bohatě a roztomile (nikoliv kýčovitě) ilustrovaná, příjemná, poučná, ideální pro věk 3 - 6 let, s dcerkou jsme si ji obě pěkně užily a nerady výtisk vracely do knihovny. Taková zkrácená soft verze Kingovy "Holčičky, která měla ráda Toma Gordona" :-). Za mě spokojené čtyři hvězdy a jako obvykle přidám jednu za moji zvídavou cácorku. 90%

19 15.02.2019

Komiksové anekdotky v rozsahu jedné až dvou stran, většinou pouze rádobyvtipné, bez pořádné pointy. Výtvarný styl mě také neuchvátil, ba ani moje ratolest nebyla z obrázků tradičně rozzářená. Za mě dvě kostrbaté hvězdičky, plus jedna lehce zmatená za dcerku. Tuhle knížku si z knihovny pravděpodobně znovu nezapůjčíme. 50%

12 15.02.2019

Zajímá vás, jak vypadají nové kanceláře Jednotky pro vyšetřování neobvyklých zločinů? Posuďte sami:
„Deset vybalovaných přepravek, devět otevřených krabic, osm zvonících telefonů, sedm remcajících zaměstnanců, šest psacích stolů v různém stadiu chaosu, pět rozbitých židlí, čtyři rozpracované případy, tři dělníci bušící kladivy, dva kolabující počítače a kočka zamčená v registratuře, od které nikdo neměl klíč.“
Přestěhováním experimentálního policejního útvaru se zkrátka nic výrazněji nezměnilo.

Z válečné divadelní scény se přesuneme do současných londýnských stok. Nejsem si jistá, co o mé osobnosti svědčí, když dávám přednost temným, páchnoucím, slizkým, podzemním prostorám před kulturními zážitky s jejich noblesou a pozlátkem. Ale za psychiatrem s tím nepolezu.
Ke dvojici detektivů přibyla třetí hlavní postava - samotný Londýn. Město, jeho historie, proměny a různá lidská dramata, to vše jako prudká voda v potrubí neodbytně hučí na pozadí právě vyšetřovaných případů. Záhadná smrt staré dámy v koupelně domu na Balaklava Street vzbudí Bryantovu pozornost, zatímco May sleduje podezřelou činnost svého známého. Potkáme se s množstvím vedlejších charakterů, členů JVNZ, se svědky i podezřelými a nesmí chybět ani Arthurovy obskurní známosti z podivínských kruhů.

Chcete vědět, jak je na tom svérázný detektiv Bryant s moderní technikou?
„Snažil jsem se ti zavolat, ale tvůj mobil byl nedostupný."
"Namočil se mi, tak jsem ho zkusil usušit v Janicině sendvičovači. Ty dva přístroje se nějak - spekly - do jednoho zařízení, zajímavého jako nová elektronická životní forma, ale naprosto nevhodného pro komunikaci.“

Ani tentokrát nečekejte přímočaré vyšetřování; hledání stop a jejich interpretace připomíná spíše bloudění v labyrintu londýnské kanalizace. Spousta tápání, slepých odboček, nebezpečí a náhodných objevů. V určitém okamžiku vraha nejspíš odhadnete, ovšem motivace a některé okolnosti mě úplně nepřesvědčily, finále potom obnáší mnoho stran vysvětlování, uvádění událostí na pravou míru. Osobně preferuji postupnější dávkování informací, než v závěru otevřít stavidla souvětí ve stylu „stalo se tohle a seběhlo se to takhle“, aby čtenář viděl kompletní obraz místo původních nesourodých fragmentů.

"Podívejte, jsem promočený a zmrzlý, otrávil jsem se záchodovými splašky z celého severního Londýna, nejspíš jsem spolkl kus chcíplé kočky, a pořád nemůžu pochopit, jak tohle všechno souvisí s naším případem."

Druhé setkání s Bryantem a Mayem bylo opět velmi sympatické, plné záhad, humoru, napětí i zajímavých postřehů, přesto mi k dokonalosti stále něco chybí. Také nesouzním s autorovým světonázorem: dotyčný sice se smutnými povzdechy popisuje negativa kosmopolitního velkoměsta, kde spolu válčí cizojazyčné gangy a stává se z něj žumpa přetékající zločinem, ovšem nadále nelegální migraci podporuje - navzdory zmíněným nepříjemným jevům a možným rizikům. Jsem holt konzerva, deportovala bych z vlasti každého, kdo je pro svou novou domovinu přítěží, vždyť vlastních recidivistů máme nadbytek.

19 14.02.2019

"Tři kruté příběhy", tři diametrálně odlišné povídky.
Úvodní "Rudovous: Vábení dračího srdce" je z Conanova světa, byť z jiné doby a hlavním hrdinou není proslulý Cimmeřan. Přečetla jsem polovinu, zjistila, že se nebavím a zbytek jsem dorazila víceméně žabím stylem - hopsáním přes odstavce v marné naději, zda se mysl někde neuchytí: **.

Pachuť podprůměru neměla zůstat na patře dlouho, jak jsem si byla jistá. A "Vyrovnání" nezklamalo. Fenomén "Star Treku" se mě dotknul jen okrajově, ale příběhy Jana Hlávky si skvěle užívám a tento nebyl výjimkou. Zajímavé postavy, dobrá zápletka - patřičně krutá, přirozené dialogy, nechyběl ani myšlenkový přesah. Vysoký nadprůměr s dumáním nad pátou hvězdou: **** a půl.

Závěrečná povídka "[PrintScreen] Osvícené myši" mě zpočátku zaujala. Nakoukneme do života betatestera RPG hry, na své si přijdou milovníci chatu a komiksů, neztratí se příznivci LARPů ani hráči airsoftu. Odlehčená hravost mi docela vyhovovala, jakmile však děj vjel na výhybku směr (SPOILER ALERT!!!) špióni, zlé agentury o třech písmenech, počítačová kriminalita a tak dále, byla to studená sprcha. Zchromlá logika, celkem zmatený popis, divný závěr a nakonec ta povídka ani není krutá. Zůstal slabší průměr : ** .

Kvůli Hlávkově "Vyrovnání" se vyplatí knížečku sehnat, zbytek je bohužel slabota - něco jako umístit originál Michelangelova Davida mezi dvojici sádrových trpaslíků.

18 13.02.2019

Komu se líbila první povídková sbírka „Rokhorm z ARON“, ten nemůže být pokračováním zklamán. Akorát na úvod připravil vydavatel čtenáři malý podraz, protože příběh „Bratři“ se nachází už v předchozí knížce. Horské štíty, sníh a kvílení větru nahradila jezera a mírnější krajinný ráz vedlejšího království, jinak se však mnoho nezměnilo. Povídky jsou snad ještě pochmurnější; ukazují především to špatné, co v lidech klíčí, a Rokhormova snaha konat dobro málokdy vede k očekávaným výsledkům.
Lech není Sapkowski, nedočkáme se úsměvného nadhledu, nepočteme si v jiskřivých dialozích, nedozvíme se o intrikách oficiálních i neoficiálních vládců království… Ale nahlédnout na převážně smutné osudy a malá velká trápení prostých lidí také může být zajímavé, pro mě určitě. „Rokhorma z ARON“ bych doporučila například příznivcům O.S. Carda: minimum akce, spousta bolesti a poměrně pečlivé ponoření do lidských duší a charakterů, jen politika a optimismus chybí. "Cestami bohů" jsem si vykračovala s podobně kladnými pocity, jako u dřívějších příběhů (možná i malinko lepšími). Není důvod hodnotit jinak, než opět čtyřmi hvězdami, zahalenými v mlhách melancholie.

13 12.02.2019

Úspěch Sapkowskiho u českých čtenářů pootevřel vydavatelská dvířka dalším polským autorům. Mezi první patřil P.W. Lech a jím stvořený hrdina Rokhorm, mnich, kterému cestu k plnému zasvěcení magickému řádu ARON překazilo zlovolné božstvo, tkadlec lidských osudů HEXY. Rokhormovi tedy zůstalo souzeno potloukat se světem a snažit se pomáhat ostatním lidem v jejich neštěstí. V omezené míře si může na pomoc přivolávat síly domovského chrámu, často však na řešení problémů zůstává sám. Ne vždy je úspěšný, ne vždy lze jeho činy a jejich následky označit jednoznačně za správné. Ze všech povídek doslova trčí ostré vrcholky hor a kvílí vichřice, atmosféra bývá melancholická, což je z mého hlediska silným pozitivem knížky.
Zaujala invokační magie i reálie daného světa: třeba chrámy jednotlivých božstev - detailněji se podíváme jen k "tibetským" mnichům ARON a sovím válečníkům YROE, druidové fungují coby záskok křesťanských fanatiků, schopných rozpoutávat hony na čarodějnice... a pak jsou tady prostí měšťané i vesničané a jejich "drobná" trápení. Vítala jsem, jak se jednotlivé příběhy zabývají obyčejnými lidmi, místo tradičních her o osud světa (či alespoň království). Naopak slabinou bývá vysvětlování událostí ve variantě pro blbé, příliš po lopatě, pointy nejsou po literární stránce zrovna vybroušené.
Úvod "Rokhorma z ARON" působí průměrně, první povídka "HEXY" je pouhým nesmělým rozjezdem, poté už následují silnější kousky. Nejvíce mě oslovili "Bratři" a "Zaklení snů". V průběhu patnácti let jsem knížku četla dvakrát, v obou případech pozitivní dojmy hravě převážily těch pár much, posedávajících na několika málo nedokonalých stránkách. 75%

15 11.02.2019

Knížku jsem vzala za pár šušní k jiným titulům, ale nebyl to dobrý kauf - postrádala jsem totiž informaci, že se jedná o horory pro nezletilé čtenáře. Všechny příběhy bez výjimky jsou velmi naivní, nevěrohodné, co se týká průběhu událostí i chování jedinců, s mizernou či nulovou psychologií postav (ať už se jedná o dětské hrdiny či dospělé přicmrndávače). Naštěstí je knížka tenká, texty jednoduché, není nad čím přemýšlet, k tomu velká písmena, kupodivu bez ilustrací, za pár hodin jsem vše měla za sebou. Nechám "Tvář v okně" dekádu ležet v zadních řadách knihovny a třeba ty horůrky jednou docení má ratolest.
Čtenáři ve věku +/- 12 let mohou klidně ignorovat mnou připlácnutý (pod)průměr a začíst se. Neměli by však brát vážně nápis na zadní obálce: "Nečtěte za tmy - příliš strašidelné!", správně to má být: "Nečtěte za tmy - neuvidíte na písmenka!"

14 10.02.2019

Sbírka více či méně humoristických fantasy povídek kolísavé kvality. Většina se pohybuje stěží v mírném nadprůměru a vysublimovaly z interiéru mé lebky brzy po přečtení. To bohužel není případ kousku "O čtyřech dítkách cestujících kolem světa", jakkoliv bych na onen surrealistický, snad omylem zařazený blábol ráda zapomněla (vysloužil si samostatný komentář). Do opačného spektra, tedy mezi příběhy mimořádně povedené, patří Pratchettův "Trollí most", "Shoggothův staropramen" od Gaimana, "Nepřístojnost v Blaboll´s clubu" od MacIntyrea a několik málo dalších povídek, co mě dokázaly opravdu rozesmát či alespoň vyvolat trvalejší úsměv na rtech.
Očekávala jsem od téhle sbírky větší nápor na bránici, ale dojmy jsou 10 let staré, třeba bych v současné době našla vtipu víc (nebo taky ne).

16 09.02.2019

Au... "Ve stínu Zehyrů" aneb žehlička mozkových závitů. Nerada srážím něčí nadšení a úsilí, ale odmítám na téhle (zřejmě) dítětem napsané knize hledat cokoliv pozitivního, abych ze sebe vypotila pofidérní útěchu ve formě pochvaly bezvýznamného detailu (jako třeba: prolog se dal číst bez pocitu fyzické nevolnosti). Čekala jsem podprůměr, ovšem tohle pro mě bylo hluboko pod hranicí snesitelnosti a nedočetla jsem, na to si příliš vážím svého času. Stylistika otřesná, plno hrubek, dialogy zoufalé... Zápletka a její podání nestačí ani jako scénář k budgetové RPG hře vyvíjené na stařičké DX486 kdesi v dalekém Bhútánu. Dětem do 10 let věku by se to možná (?) mohlo líbit, nicméně existuje spousta, spousta, SPOUSTA povedenějších dětských fantasy knížek - a především podstatně kvalitnějších. Tudy vážně ne, nakonec je na "Stínech Zehyrů" nejlepší ta slaboučká obálka.
Autorovu "recenzi" svého díla radši ani nebudu komentovat, upřímně jsem se u ní pobavila. Urputná snaha knížku prodat nechybí, soudnost a zdravá sebekritika bohužel naprosto absentuje. Nehodnotím s ohledem na množství protrpěných stránek. Kdyby ano, byla by to jedna soucitná hvězdička za fakt, že existují horší činnosti než psát a na vlastní náklady vydávat mizerné příběhy.

Některé anotace jsou vážně mor, skuteční zabijáci představivosti, dedukce a samostatného myšlení. Pokud někdo není schopen sesmolit k dílu upoutávku, aniž by hned na obálce vyzvracel vše podstatné z obsahu, měl by se podobné práci vyhýbat a nekur... neprostituovat čtenářům zážitek. Takže vřele neděkuji Mladé frontě za české vydání „Zavřené knihy“ z roku 2007, které už po prvním pohledu pod název neponechává ani špetku nejistoty ohledně průběhu děje. To se může spisovatel marně snažit třeba do zblbnutí, aby přicházela více či méně překvapivá odhalení a atmosféra postupně houstla, požadovaný efekt se nedostaví.
Přirovnání Gilberta Adaira k Stephenu Kingovi je prostý reklamní trik, možná i záměr britského autora. Hlavní postava je spisovatel, po autonehodě odkázaný na pomoc druhých a jmenuje se Paul (vzpomínáte na Paula Sheldona v "Misery"?) Tím však podobnost končí. V „Zavřené knize“ se formou dialogů nemnoha osob rozehrává komorní psychologické drama, postrádající rafinovanost. Do značné míry to může být „zásluha“ anotace, bohužel mi příběh neposkytl žádný moment, kdy bych si řekla “tak to mě nenapadlo.“ Charaktery si neoblíbíte; jeden je sebestředný, samolibý fouňa, druhý úlisný had. V pořádku, dělat z nich sympaťáky nebyl záměr. Věrohodnost poněkud podkopává chování Paula: můžu uvěřit tomu, že se po ztrátě zraku odstřihnul od osobního kontaktu s lidmi (až na nezbytnou hospodyni), ale rezignovat také na telefon, rádio, rozhlas, televizi, zkrátka jakékoliv informace... pochybuji. Co by slepec v domě na samotě celé ty roky prováděl, dřepěl v tichu a srkal čaj o páté? A s jeho historií neměl vůbec nárok být ve finále překvapený. Ani já jsem nebyla.
Kvalitě knihy kdovíjak nesvědčí úryvky z Paulova chystaného románu, vyznačující se přemírou kostrbatého pidlofilozofování a minimem zajímavých úvah. Přičemž nepotěší, pokud si to jednou přečtete přerušovaně při diktování a vzápětí najatý pomocník John vše zopakuje v souvislém bloku, jelikož Adair čtenáře zjevně považuje za prosťáčky, kteří napoprvé nemohli plně pochopit a docenit hloubku jeho génia.
Z daného tématu se dalo vytěžit víc a lépe, tři slabší hvězdy jsou přiměřené. Nic to však nemění na faktu, že české vydání z roku 2007 podkopalo autorovo úsilí hned ze startu, 3x fuj necitlivé redakci.

20 06.02.2019

"Vzpomínám si, že jsem v té době také věřil, že detailista je zubní lékař a že kurva je hodně vysoká žena. Zkurvysyn se potom výborně hodil na basketbalistu. Když je vám šest, tak vám většina losovacích míčků prostě ještě poletuje po osudí."

Jak naznačuje malá ukázka, nečekejte od knihy suché poučky o tvorbě literárních děl, ani nabubřelou samochválu nesmírně úspěšného autora bestsellerů. Nějaké rady sice dostanete, především se však jedná o sympatickou autobiografii, ve které čtenář nakoukne do pestrého života slavného spisovatele a mimochodem se dozví různé zajímavosti a postupy ohledně psaní beletrie (snad i použitelné). Epizodky ze svého dětství, dospívání, nelehké autorské začátky i závislost na drogách a alkoholu popisuje King nesmírně poutavě, přitom nevtíravě – přesně tím osobním stylem (s citem pro detail a lehkým nadhledem), díky kterému si lze postavy jeho knih tak snadno zamilovat či nenávidět.
"O psaní" je příjemná záležitost určená v první řadě příznivcům Stephena Kinga a začínajícím spisovatelům, ovšem věřím, že má potenciál oslovit mnohem širší publikum. Tedy v překladatelsky nezpraseném pozdějším vydání.

38 05.02.2019