Metla komentáře u knih

Poslední dobou jsem četla knihy tématicky relativně všední, a když se naskytla příležitost vyslat svou mysl na delší cestu, nezaváhala jsem. Zamířila jsem se "Sestrou Alicí", přesněji s jejím mladým příbuzným Ordem, milióny let do budoucnosti a má představivost dostala zabrat, jak už dlouho ne.
Členové tisíce Rodin, elity lidstva dohlížející na Mír, nemají mnoho společného s lidmi, jak je známe dnes. Jsou to bez nadsázky bohové s neomezenými možnostmi. Sanchexové jsou převážně bojovníci, Nuyenové manipulátoři, Chamberlainové terraformátoři, každý z klanů má své silnější stránky, všichni jsou ovšem prakticky nesmrtelní a mohou se svým tělem i myslí podniknout zřejmě cokoliv. Vklouznout do jiné osoby a ovládnout ji? Maličkost. Řítit se vesmírem v podobě vesmírné lodi? Žádný problém. Rozdělit svou osobnost a umístit různé součásti do různých koutů galaxie? Proč ne. Tvořit planety, případně je ničit? Stačí skoro jen lusknout prsty. Takto všemocné bytosti zákonitě hledají výzvy, což se může ošklivě zvrhnout. Na Orda, chlapce z rodu Chamberlainů (pouze padesátiletého v době, kdy jej poznáme) je uvaleno břímě pochopit podstatu provinění starších experimentátorů a pokusit se napravit jejich tragickou chybu.
Střídá se prostor, čas, fyzická forma aktérů, je vhodné se přinejmenším rámcově orientovat v termínech jako Dysonova sféra, Planckova konstanta, mikron sem, boson tam... Zkrátka nečekejte jednoduchou četbu, Reed klade obrovské nároky na imaginaci, snahu porozumět, nedává čtenáři vůbec nic zadarmo: jeho megalomanské vize mě nutily přemýšlet jinak, než jsem zvyklá.
A nebudu předstírat, že jsem vše pochopila. Ne, polovinu času jsem byla fascinovaná a zbylou polovinu naprosto zmatená. Prvních sto stran jsem zhltla na posezení, potom jsem dalších sto tápala, následující stovku stran jsem podlehla iluzi (hurá, začínám tomu rozumět!) a v závěrečné čtvrtině jsem přemítala, zda si z nás pan spisovatel nedělá hýždě. To rozhazování božských figurek po šachovnici vesmíru mi najednou začalo připadat samoúčelné, každý si nabíral schopnosti, loajalitu a náladu podle aktuální potřeby, tahali se králíci z klobouku a ctihodní kmeti s milióny let zkušeností jsou vlastně kreténi, jelikož nejmoudřejší je děcko, které nedospělo ani za sto tisíc let.
Mé dojmy v průběhu čtení kolísaly mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, toužila jsem se přiklonit k vyššímu číslu čistě pro tu obohacující neobvyklost, originalitu. Finále mě bohužel poněkud zklamalo - nikoliv očekávaná pointa, ovšem to popírání nastavených pravidel (přestože zdánlivě žádná nejsou). Samozřejmě existuje vysoká pravděpodobnost, že můj ubohý mozek informace blbě zpracoval.
Pokud nejste schopni opustit konvenční způsob myšlení a vydat se s Bohy do dimenzí, kde nic není nemožné, ruce pryč od "Sestry Alice". Komu knihu doporučit? Možná nerdům, ti by všem těm neskutečným procesům mohli porozumět podstatně lépe... a třeba je odsoudit jako naprosté čipoviny, fakt nevím. Za sebe tu čtvrtou astru vážně dát nemůžu (jakkoliv bych ráda), nejspíš se neodhodlám k románu někdy vrátit. Mea culpa, jsem přízemní zápecník, tudíž pro tento druh monstrózních představ nesprávný druh čtenáře.

13 04.02.2019

Název knihy „Přechod“ je charakteristický: román popisuje konec světa, jak jej známe, a jeho vstup do jiné fáze, změnu lidských bytostí v cosi odlišného, cosi mezi životem a smrtí, a v neposlední řadě i duševní proměnu hlavních hrdinů. Začínáme na území USA kdesi v nedaleké budoucnosti a seznámíme se s děvčátkem, které je pro zápletku naprosto klíčové. Amy je (jak už to ve fantastice bývá) výjimečná holčička a navzdory zoufalým snahám své matky má neradostné dětství. Už v úvodní fázi se projevuje autorův smysl pro detail, potřeba dát čtenáři důkladně nahlédnout pod pokličku lidské psychiky. Vyplísnila bych překladatelku za časté opakování spojek („který“ a „protože“ takřka v každé větě). Osobně mi nesedělo zdrobňování, vhodné leda do dětských knížek – například výraz „tatínek“ (v originále „father“) místo prostého „otec“ či „táta“. Naštěstí veškeré stylistické nedokonalosti brzy buď zmizely, nebo jsem je, pohlcena příběhem, přestala vnímat.

Formou e-mailových dopisů se dočteme o expedici v bolívijské džungli, kde je nalezen neznámý virus. V dalších dějových liniích sledujeme putování malé Amy, práci agenta FBI Wolgasta, poznáme jeptišku Lacey i uvězněného vraha Cartera, nakoukneme do tajného výzkumného střediska a tamních praktik. Zkrátka na více frontách a prostřednictvím mnoha, mnoha lidí (vypiplaných charakterů), můžeme vnímat začátek konce, nadcházející apokalypsu. Jak se objevují další a další romány o upírech, reaguji obvykle převrácením očí v sloup, ale Cronin na to jde naštěstí syrově a bez romantizujících prvků. Nenarazíme na pobledlé adolescenty a jejich milostné problémy. Croninovi viráci jsou bytosti nelidsky silné, rychlé a krvelačné, ovšem prezentováni jsou spíše jako ztracené duše.
Pokud mohu doporučit, snažte se v první třetině knihy k postavám příliš nepřilnout, Cronin vám totiž po 230 stranách zákeřně podtrhne koberec přesunutím děje o stovku let kupředu. Budete si muset zvykat nejen na odlišné uspořádání světa, ale také na nové hrdiny. Životaschopnost malých komunit lidstva a jejich schopnost čelit děsivým a početným šikům nepřátel tam, kde předtím selhaly milióny lidí lépe technicky vybavených, je diskutabilní. Nicméně jako čtenáři se chceme v první řadě bavit, nikoliv hloubat nad smrtelností chrousta, a v tomto směru "Přechod" nabízí dostatek poutavých až dechberoucích momentů.
V postkatastrofické budoucnosti nám bude hlavním průvodcem Peter, mladý člen Hlídky, který mi časem začal silně připomínat Tolkienova Froda Pytlíka. Nestrávíme veškeré zbývající stránky na opevněném pidiúzemí kdesi v Californii, budeme s Peterem a jeho společenstvem přátel putovat zdevastovanými Spojenými státy, poznávat, hledat a snad i zachraňovat svět.

Dočkáme se dobrodružství i akce, stále však bude mít navrch aspekt lidské psychiky, duševní a duchovní stránka. Nadpřirozené prvky příběhu mi na čele nadělaly nespokojené vrásky: všechny ty vnitřní hlasy, nevěrohodné náhody, nelogičnosti, samoúčelnosti… zkrátka božský spisovatelův pařátek, co na úkor reality s hrdiny postrkuje jako s loutkami. Americky kýčovitý konec/nekonec mě taky úplně neuspokojil a poslední čutnutí do holeně přichází ve formě neuzavřenosti románu. Tato recenze je z roku 2011, poslední bod mrmlání tedy mohu stáhnout, trilogie už je kompletní i v češtině. Nejspíš si "Přechod" budu muset zopakovat a sehnat zbývající díly... 75%

24 04.02.2019

K fanzinu jsem se dostala bez znalosti až příliš užvaněné anotace a tak jsem vlastnosti materiálu, o kterém příběh pojednává, objevovala společně s jeho vynálezcem Harrodem. Knížečka mapuje historii tzv. termogardu (později retarditu); ukazuje, jakým způsobem by toto zvláštní sklo ovlivnilo životy lidí. Nakousne křehkou psychiku některých jedinců, jejich bolest, touhu, nevyrovnanost, zabrousí k detektivní tématice, ukáže sklon lidstva vše zneužívat, zamyslí se nad životem ve světě, kde se soukromí stalo velmi nejistým luxusem.
Není v mých možnostech posoudit, co je z fyzikálního hlediska možné a co zjevná fabulace, s klidným svědomím však mohu prohlásit, že Bob Shaw stvořil nadčasové dílko. V první polovině jsem si vychutnávala atmosféru, zavánějící nostalgií 70. let (ne, že bych si je pamatovala), zvědavě jsem čekala, jaké využití autor pro svůj retardit ještě vymyslí. Ovšem v druhé půlce můj zájem přece jen ochaboval, fascinace ustoupila do pozadí, občas něco zaskřípalo v soukolí logiky.
"Jiné dny, jiné oči" byly příjemným překvapením, pokud tedy nepotřebujete k uspokojení akci, směle nahlédněte.

10 02.02.2019

Autor/ka anotace "Knihy posledního soudu" by si zasloužil/a rákoskou přes prsty a zavěsit za uši do průvanu. Connie Willisová vytrvale mlží, maximálně sem-tam něco naznačí, karty odhalí až na stránce 361, ale anotace už druhou větou vpálí čtenáři přímo do ksichtu, co se vlastně na cestě do středověku zvrhlo. Místo sílícího podezření a postupného objevování pravdy mi tak hlavou běželo: "Tak už to konečně vybal, ženská!"
První polovina románu skutečně vyžadovala notnou dávku trpělivosti, pro mě byla úmorně rozvláčná. Nevyčítám smysl pro detail, ovšem jako dost otravný vnímám spisovatelčin (zlo)zvyk zdůraznit momentální problémy hrdinů přinejmenším 3x až 5x v každé kapitole. Zatímco středověká linie hned od počátku šlape a drhne jen místy, peripetie z budoucnosti (která se odehrává za několik desítek let, nicméně nápadně připomíná 80. léta minulého století) mě nebavily a přivítala bych jejich výrazné zkrácení, upozadění. V podstatě pořád někdo někoho marně sháněl, přesvědčoval, osočoval a prudil. Kontrast k životu ve 14. století, chápu, přesto nuda (s výjimkou svižnější poslední třetiny).
Mnohem intenzivněji jsem si vychutnala poznávání středověku, ani tady si však neodpustím trochu brblání. Třeba nad logikou shozu, aniž by se řešily zanechané stopy; dále jsem nepochopila Kivrinin strach a předsudky na základě něčího nevábného vzhledu - od statečné průzkumnice z pokrokové doby bych čekala osvícenější postoj; plus pár dalších drobností. Psychika postav mi přišla relativně plytká a díky tomu jsem postrádala silnější emocionální dopad. Při sugestivním popisu utrpení a bezmoci jsem přirozeně posmutněla, ale slza mi neukápla, přitom potenciál byl na kvanta promáčených kapesníků.
Veškeré výtky bohatě vyvažuje schopnost autorky vtáhnout čtenáře do daného prostředí. Nepotřebovala k tomu žádnou akci, vystačila si s naprosto všedně působícími situacemi a pravděpodobným stylem života v dávných dobách. Významný je samotný myšlenkový přínos: tohle je jedna z těch Knih, co člověka donutí více si vážit toho, co má a považuje za samozřejmost.

Jak shrnout své dojmy z románu? Jsem moc ráda, že jsem "Knihu posledního soudu" přečetla... a že ji mám konečně za sebou. Linii z "budoucnosti" kydnu tři velmi upachtěné hvězdičky, živě vylíčenému středověku se pětkrát uctivě pokloním.

25 01.02.2019

Seznamte se s Havilandem Tufem, skromným obchodníkem, který brázdí vesmír ve své lodi „Roh hojnosti vynikajícího zboží za levné ceny“. Vaši společnost by tento obtloustlý obří poctivec nevyhledával a ruku by si s vámi dobrovolně nepodal, dotýká se pouze svých koček. Asociální přístup hlavního hrdiny si okamžitě získal mé sympatie :-).
V prologu nahlédneme do tragického osudu jedné planety a jejích obyvatel, potom se přesuneme prozkoumat tajemství ztracené lodi, zjistíme, jak si Tuf poradí s hladomorem na přelidněném S´uthlamu, proč kolonizátory Namoru sužují vraždící bestie a jak vylepšit souboje ve zvířecích arénách na Lyronice. Povídkám nechybí vtip, napětí ani moudrost, v podstatě je to jedna perla vedle druhé a propašovat do nich autor ještě o něco více humoru, neváhala bych s hodnocením nejvyšším. Takto jsem jednotlivým příběhům nasázela svorně po devadesáti procentech.
Zatleskat musím výbornému překladu a perfektní redakční práci, zamrzí neúplnost sbírky (u staršího vydání). Pamatuji si radost, s jakou jsem tuhle ohmatanou knížku ulovila v antikvariátu za 250,- Kč... a o den později mne málem udeřila Jozefína, když jsem čisté a voňavé výtisky objevila v Librexových slevách za pade. Vzal to šlak, nelituji ani koruny a nedávno jsem si novou, plnou verzi koupila také jako e-book. Těším se, až se znovu vydám na cesty s Hříbkem, Kalamitou a Havilandem Tufem, vesmírným Saturninem. 90%

22 31.01.2019

Svatá makrelo, celé čtyři týdny se crcat s jedním pětisetstránkovým románem! Vlastně je směšné, že jsem odložila Codrescuova "Mesiáše" a pak se pustila právě do této knihy, ale z mé strany teda žádný smích nečekejte - maximálně hořký úšklebek. "Kraken" totiž pracuje s podobnými tématy, akorát zcela odlišným způsobem: víra v kdejakou blbost, bláznivé kulty, konec světa, náboženství, zápletka je vlastně o válce mezi darwinismem a kreacionismem (jestli jsem to správně pochopila, což není vůbec jisté).
Navzdory smršti motivů a akce pro mě šlo o nezáživně frustrující čtení. Nejprve jsem dílo chtěla popsat v gastronomických pojmech jako gulášový dort pejska a kočičky, potom jsem zvažovala uchýlit se k výtvarnému, konkrétně abstraktnímu umění, nakonec mě však odpovídající příměr napadl při pohledu do pokojíku mé dcery. Mezi (s)prostým lidem Severní Moravy pro to existuje slovo MRDNÍK (naučila jsem se ho v útlém věku od otce, když vstoupil do mého pokoje, posléze mi maminkou bylo zakázáno daný výraz používat). Samozřejmě se v dětském pokoji povalují převážně hračky: plyšáci, figurky, autíčka, stovky dílů stavebnic, leporela, míčky i nafukovací balónky, sem-tam vykoukne panenka, nechybí kusy oblečení včetně bot, různé krabičky a krabice, ale také jiné předměty z domácnosti jako láhev od sprchového gelu, hřeben na psa, vařečka, prachovka, badmintonová raketa, krejčovský metr, holící strojek atd. Už jste si udělali představu? Tak si ten bordel převeďte do literární podoby a máte "Krakena".
Miéville po nadějném úvodu chrlí jeden absurdní nápad za druhým a dokonale mě tou nesourodou změtí přehltil, zmátl, po stovce stran utlumil můj zájem o přeplácaný děj plný šíleností na minimum a jen tvrdohlavost (ne, znovu se nevzdám!) mě přiměla dočíst až do konce. Brodili jste se někdy hlubokým blátem přes vypuštěný rybník a ještě vás při tom sra... sáli komáři? Tak úmorný pro mě byl "Kraken". Posledních 90 stran jsem byla odhodlaná dorazit na jeden zátah, i kdybych měla skončit u doktora Chocholouška. Závěr byl naštěstí snesitelnější, takže jsem splnila cíl bez újmy na duševním zdraví.
Hodnotila bych i méně než 45%, leč uznávám svůj podíl viny: nejsem správný druh čtenáře pro tuhle zběsilou tříšť absurdit a postav, u kterých nechápu co, proč a jak dělají. Pokud si ve švihlostech libujete a navíc znáte Londýn, třeba vás v "Krakenovi" čeká zábavná jízda plná překvapení.

23 30.01.2019

Hrát s touto knihou šachy, položila bych krále a přiznala porážku. Codrescu má příjemně svěží, barvitý styl psaní, ale tématicky mě "Mesiáš" neoslovil. Jste-li příznivci jazzu, měkkých drog, lehce alternativního stylu života, zajímají vás teologické otázky a máte smysl pro absurdno, nejspíš se vám tenhle román trefí do vkusu. Já se dostala na stranu 145 a na zbývajících 400 jednoduše postrádám dostatečné nadšení. Počkám pár (desítek) let, jestli náhodou do "Mesiáše" duševně nedorostu.
Pravděpodobně bych dokázala dočíst, ovšem proč se koupat ve vlažné vodě, pokud si mohu pustit teplou? No jo, těším se do vany, tak já ten příměr upřesním: proč otáčet stránky z čiré tvrdohlavosti, když kolem sebe mám desítky jiných knih, se kterými bych měla být kompatibilnější? Zdržím se hodnocení, z toho zdolaného minima bych však souhlasila se zdejším +/- průměrem.

„Chtěla jsem se rozdělit o svou těžce nabytou zkušenost, že si člověk nemůže svá občanská práva přibalit do kufříku a vozit si je jednoduše po světě s sebou.“

„Bez dcerky neodejdu“ jsem četla jako náctiletá žába a byl to pro mě silný, poučný zážitek. Do té doby jsem se nesetkala s tématikou zavlečených dětí a muslimy jsem „znala“ tak leda z mayovek. Nijak zvlášť jsem nepřemýšlela o poměrech v zemích, kde vládne Islám, o propastných kulturních odlišnostech. V tomto směru mi drastické zkušenosti Betty Mahmoody otevřely oči a přiměly mě uvědomit si, jaké mám štěstí, že jsem se narodila v ne právě dokonalé, přesto civilizované zemi.
Autorka v podobném duchu pokračuje i ve své druhé knize, tentokrát však nejde o souvislý příběh. Styl je mnohem útržkovitější, spíše dokumentární. Krátce prožijeme zpáteční cestu Betty a Mahtob, příval emocí po návratu do vlasti, věčnou nejistotu a obavy z manželovy reakce, nejdůležitější rodinné okamžiky následujících let, podrobnosti z natáčení filmu a především poznáme novou profesní dráhu spisovatelky, ženy, která se stala nadějí, inspirací i pomocí pro množství dalších rodičů, jejichž děti byly zavlečeny do zahraničí. Seznámíme se podrobně s několika případy, kde dominují převážně silné osobnosti bojující různými metodami o to, aby se jejich děti vrátily domů... nebo jim byla povolena alespoň návštěva. Ne vždy byl únoscem muž či muslim. A to je snad nejdůraznější apel románu: chcete-li založit rodinu, nesmíte myslet rozkrokem - zjistěte si o svém partnerovi, co se dá. Nelze vždy odhadnout, z jaké strany by v budoucnu mohly udeřit problémy, občas jim však jde předejít, ušetřit trápení sebe a své blízké. Třeba můj bratranec, velký cestovatel, odvolal třetí svatbu a tím pravděpodobně třetí rozvod, když svou nastávající vzal na týden do přírody. Zbavena výdobytků civilizace, projevila se nikoliv jako ženská do nepohody, nýbrž jako nesnesitelná hysterka.
Před desítkami let omlouval neznalost nedostatek informací, v současné době už jedině nepoučitelnou naivku může překvapit, když se její exotický princ z pohádek arabské noci změní po svatbě v tyrana. Bodejť, vždyť do něj odmalička hustili, že je středem vesmíru a ženy s dětmi jsou jeho majetek s jediným nárokem: v uctivém odstupu a náležitě zahaleny pokorně cupitat ve stopách svého vládce. Nabrnknete-li si v baru lehkou, poživačnou holku, tak se nelze divit, pokud lehkou, poživačnou a zcela nezodpovědnou zůstane i v roli manželky a matky. Jestliže nevhodným výběrem partnera zcurvíte život sobě, budiž, ovšem jakmile jsou ve hře děti, kolikrát v roli rukojmích, končí veškerá sranda. A o tom je poselství Betty Mahmoody, nehledejte snahu špinit muslimy a adorovat americké matky.
Za literární kvality bych knize dala maximálně tři hvězdičky, český překlad jí taky úplně nepomohl. Čtvrtou přihazuji za informační hodnotu a za ohromnou autorčinu oddanost, obětavost a odhodlání pracovat ve prospěch odloučených dětí i rodičů. Sice se mi nelíbí ten všudypřítomný podtón aktivismu, nicméně právě Betty a Mahtob byly prvním významným kamínkem, co strhnul lavinu a v konečném důsledku vedl k úpravám zákonů také na mezinárodním poli.

23 28.01.2019

Kapitán Báthory se vrátil do zalesněných křesťanských končin, kde poznává nového parťáka – mladého chorvatského šlechtice, zaplétá se do osudů jeho rodiny, stíná hlavy zlosynů a za asistence svého tajemného pomocníka čelí starým známým i pár novým démonům. Procenta odebírám za slabé nepřátele, odsouzené do rolí potupně chcípajících komparzistů, a také za hlavního hrdinu, který pro mě stále není po stránce charakteru dostatečně vybroušený.
„Ďáblova pevnost“ je chytlavé, dobře napsané (a dokonale neuzavřené) fantasy dobrodružství s atraktivním historickým pozadím. Nic víc, nic míň. Horší než první díl, lepší než druhý.

29 27.01.2019

Připojím se k té části čtenářů, které druhý díl "Dobrodružství kapitána Báthoryho" oslovil méně než první. Tempo příběhu je sice stejně rychlé, možná i zběsilejší, ale změnilo se prostředí – pouště a muslimská kultura s neustálým alláhováním jsou pro mě lákavé asi jako zácpa s prděním... nekamenujte mě.
Hlavní hrdina bohužel neprodělal žádný psychologický rozvoj k větší hloubce, akorát se stal uvědomělejším – v podstatě z ne zcela pochopitelných důvodů převlékl kabát. Loajalita k člověku, jehož si váží, je jedna věc, ovšem kde se vzala ta kapitánova ochota bez váhání mordovat souvěrce? Báthoryho společníci jsou na tom o něco líp, třebaže jejich charaktery také nejsou extra propracované.
Pochvalu zaslouží zápisky z Čelebiho deníku, děj příjemně osvěžují, klidně jich mohlo být i víc. Rovněž redakční práce dopadly na jedničku, stejně jako kvalitní provedení knihy.
Co dodat? „Brána Irkally“ je typická vata: navzdory spoustě putování, akce a dobrodružství se Báthory nepřiblížil ke svému cíli, tajemné schopnosti nadále odmítá ovládat, přibylo mu pár přátel a nadpřirozených nepřátel, to je zhruba vše. Zůstává svižně čtivý styl, takže na solidních, byť nenadšených 70% to v mých (ovšem přivřených) očích Kornel v potu tváře dotáhl.

27 26.01.2019

Fantasy dobrodružství s atraktivní příměsí historického románu. Kornel Báthory se potlouká slovenskými, maďarskými a rumunskými krajinami (zavzpomíná i na Prahu) a kosí nepřátele bodnými, sečnými i střelnými zbraněmi, přičemž většina z jeho obětí jsou vyznavači Alláha. Při hledání syna chrabrý bojovník občas natrefí na nadpřirozeno, jindy získá lidské spojence, ochutná zradu a porážku. Mohla bych vytknout určitou myšlenkovou plochost, přímočarost, jednoduchost příběhu, který se klikatí podle autorových rozmarů a na nějaké uspořádání či vnitřní logiku kašle, mohla bych upozornit na podobnost s jinými Červenákovými díly. Ale tím se nic nemění na skutečnosti, že jsem se při čtení skvěle bavila, odpočinula si a těším se na druhý díl.
Brokilon je nutno pochválit za perfektní redakci, akorát se infantilně přiznám: uvítala bych k téhle sérii ilustrace, vyloženě si o to říká. 75%

29 25.01.2019

„Přilepil mi nábytek k podlaze, dal mi do kufříku blechy, načůral mi do dešťoměru, nechal mi přebrousit klíče, takže pasovaly jen do zámku dámských záchodků, vyměnil mi rybičky v akváriu za piraně. Pamatuješ na tu tropickou kytku, ze které se nám všem dělalo špatně? Vypadla z ní tarantule a kousla mou ženu. Měl velice zvláštní smysl pro humor. Myslím, že mi bude chybět.“

Potřebujete něco víc k definici šéfa Jednotky pro vyšetřování neobvyklých zločinů Arthura Bryanta? Nahlédněme do jeho vlastních poznámek:
"Bryant, Arthur - projevy nevole vůči konstáblům, závislost na ilegálních drogách, necitlivost, hrubost, nepoužitelnost pro opačné pohlaví, špatný vkus v oblékání, přirovnání k želvě, problémy při zacházení s technikou, možnost záměny z psychiatrickými pacienty, preference dřevořezby před pohlavním stykem, nelichotivý popis."
A co napsal ke svému nadřízenému?
"Davenport, Farley - vysoce nelichotivý popis, emocionální zácpa."
Mnohem důležitější je ovšem Bryantův kolega a parťák:
„May, John - předvídatelnost jeho schůzek se ženami, zvláštní schopnost dělat dojem na ženy, stoické vlastnosti, problémy s klaustrofobií."

Jak je zřejmé, John není zdaleka tak zajímavý jako Arthur, svým racionálním a pragmatickým přístupem tvoří protiváhu k Bryantovu atypickému způsobu vyšetřování (a života vůbec). Takřka dokonalý pár. Musím však připustit, že mě Mayův první případ v jistých ohledech nepotěšil. Coby devatenáctiletý kluk se choval příliš sebejistě, zkušeně, od prvního dne v práci vystupoval naprosto suverénně a vůbec ničím nepřipomínal tápajícího nováčka. Bylo to pro mě rušivé a nevěrohodné. Mohu vzít v potaz válečnou dobu, co přetaví chlapce v muže, nicméně těžko z nich také na fleku udělá špičkové detektivy.
Další mínus je čistě subjektivní: osobně nemám v oblibě tématiku týkající se divadel, filmů, koncertů, celé to zákulisí pro mě z neznámých důvodů postrádá atraktivitu. Nemít půjčený z knihovny druhý díl, titul s názvem „Vražda za oponou“ by neskončil v mém Kindlu. Což by byla škoda.
Četba této knihy mě přiměla vzpomínat na mé prarodiče. Děda se narodil ve stejném roce jako Bryant, babička byla Mayův ročník, to je ovšem vedlejší. Spíše mi jde o stylistiku a celkovou náladu románu. Děda byl velký pracant, měl úžasný smysl pro humor, myslelo mu to nesmírně prakticky, měl vášeň pro křížovky, soutěže a šachy. Sledovat přeskakující nit babiččina hovoru bylo obtížné, ještě méně srozumitelné pro mě bylo její pojetí víry, v domácnosti a zvláště v kuchyni však byla nepřekonatelný mistr. Veškerá trápení nosili ukrytá hluboko v sobě, nepouštěli je na povrch. A tak na mě působila i „Vražda za oponou“: navzdory krvavým scénám a válečné době plná suchého anglického humoru, se zápletkou i dialogy někdy matoucím způsobem těkajícími, roztomilá neohrabanost smísená s šarmem, úlety snílka (spíše nerda) doplňované střízlivým rozumem, intelektuální výzva servírovaná s nevtíravě dorážejícími emocemi.
Tato lehounce paranormální detektivka má své nepopiratelné kouzlo, jakkoliv se mi zpočátku nečetla úplně hladce. Dám si krátkou žánrovou pauzu a zvědavě skočím do „Podzemních proudů“.
Mimochodem, český název je zoufale banální (v originále Full Dark House) a navíc chybný v jednotném čísle, v divadle Palace nebyla o nešťastné „náhody“ nouze.

21 24.01.2019

Máte náladu na sérii o vetřelcích, ale všechny filmy znáte nazpaměť? Tato kniha je jedna z vhodných alternativ: "Probuzení" má tématicky nejblíže k prvnímu dílu, najdeme však ingredience prakticky z každé filmové části. Před dvaceti lety bych Lebbonovu výtvoru pravděpodobně nasypala pět nadšených hvězd a následně usedla k PC se záměrem přivodit si infarkt u "Aliens versus Predator" (hráči z řad pamětníků vědí, jak se cítil chudák mariňák).
Bohužel je mé mládí v hajzlu a do důchodu daleko, nadchnout mě vyžaduje něco víc, než trochu napětí s akčními vsuvkami. Uvítala bych u "Probuzení" hutnější atmosféru, lépe zpracovanou psychiku postav a (dle mého názoru) přítomnost Ripleyové celkem zbytečně omezila příběh. Osud posádky těžební lodi Marion je zřejmý od první stránky a důvod, proč se o nich Ripleyová v budoucnu nezmíní, byl odhadnutelný zoufale snadno. Mírně mě iritovala určitá technická zaostalost (např. svícení baterkami, šňůra holých žárovek v dole, ošetřování zranění pomocí kovových svorek). Také mi není jasné, proč musela posádka chystat zásoby pro dlouhou cestu vesmírem až na poslední chvíli, bez pořádného plánování, když o evakuaci věděli několik dní předem (nehledě na fakt, jak by vše potřebné dokázali naskládat v daném omezeném prostoru).
Na Vetřelcích jsem vyrůstala, dovolím si tedy podlehnout nostalgii a malinko "Probuzení" nadhodnotit: 70%. Objektivně bych zde měla vyleptat kyselinou tři hvězdy, leč krvelačná pubertální Metlička v mé duši urputně protestuje.

23 23.01.2019

V posledních patnácti letech se k absolutnímu hodnocení neuchyluji zrovna často, ale v případě "Utkaného světa" není proč váhat. Do příběhu jsem vklouzla jako do pohodlné vany s horkou vodou (kolem klid a přítmí prosvětlované hořícími svíčkami, plus různé voňavé pičičandy, prostě dokonalá pohoda) a nechala se hýčkat Barkerovou imaginací. Zjištění, že se jedná o starší autorovo dílo mě naplnilo úžasem, vzhledem k vyzrálosti a komplexnosti týkající se nejen zápletky, světa, atmosféry, myšlenek a pocitů, ale také postav. Všichni vystupující tvorové, ať už lidé, Divotvůrci či jiné entity, kladní nebo záporní, mají svou osobnost, přirozenou a uvěřitelnou navzdory fantastickým motivům. Hlavní hrdinové nepostrádají psychickou hloubku a snad žádnému čtenáři nebude dělat problém najít si svého oblíbence v pestré škále charakterů.
Ze všech dosud přečtených knih, co naznačují přítomnost skrytých, magických světů, existujících v naší všední realitě, mě tahle uchvátila nejvíce. Bez zbytečné popisnosti dokázala zprostředkovat jak atmosféru deštivé Anglie, tak pohádkového světa v ní. Příběh svižně ubíhá, udržuje v napětí a okouzlení od první do poslední stránky... připouštím, závěrečná třetina trochu ztrácela dech. Zběsilou akci střídá snová melancholie, zdánlivě drobné detaily následují velkolepé scény, vše jsem před sebou viděla v živých barvách.
"Utkaný svět" je převážně fantasy, místy však dechberoucí horor, chvílemi se objevují mysteriózní prvky, jindy psychedelické momenty. Bizarnost, morbidita a sex nemají tolik prostoru, jak bývá u tohoto spisovatele zvykem, vše je jaksi jemnější.
Nebudu se dál rozplývat, jen dodám: pokud ignorujete doslovy, tentokrát si jej přečtěte. Děkuji nakladatelství Laser-books za možnost vstoupit do tohoto fascinujícího světa a Milanu Žáčkovi za nádherný překlad.

28 22.01.2019

Na téma kolonizace cizích planet jsem v posledních letech četla několik knih a většinou jsem si dané téma dobře užívala. Těžištěm Scalziho příběhu však není průzkum neznámého prostředí, agresivní fauna či flóra a další problémy spojené se snahou podmanit si nové prostředí. Tohle všechno sice v knížce najdeme, jde však o pouhé křoví pro mezirasový konflikt a intriky v intrikách Koloniální unie. Což je docela škoda, protože ta dobrodružná složka s různými vnitřními spory šlapala bez problémů (stručnosti navzdory), zatímco širší vesmírné uspořádání, konflikty a politika mi zatím přišly dost zjednodušené, nepřesvědčivé jako kulisy z papundeklu.
Vedlejším postavám by prospěly propracovanější charaktery, nicméně starý známý John Perry z "Války starého muže" je stále sympaťák s mile sarkastickým nadhledem, dialogy mají šťávu, stránky se obracejí prakticky samy. Čtivosti ovšem podtrhává nohy určitá zkratkovitost a plytkost. Autor se pokouší o přidanou hodnotu, o zdůrazňování lidskosti (bez ohledu na to, kde a kdy se dotyčný narodil, jakou barvu má jeho kůže, kolik má očí, končetin atd.), ale jaksi to klouže po povrchu a působí popcornově.
Dilema ohledně hodnocení málem rozsekly závěrečné strany, kdy se snesl bůh ze stroje. Ani neměl tu slušnost připlachtit nenápadně, přistál s kvílením bánší, ohlašujícím vážné ohrožení čtvrté hvězdy.
Do vesmíru "Koloniálních válek" jsem určitě nezavítala naposledy - vrátím se ráda, až zase budu mít chuť na jednoduché, svižné scifko s mírným myšlenkovým přesahem. 70%

17 21.01.2019

Kniha s lákavým obalem a připitomělou anotací… Tenhle soubor povídek (relativně) známého polského autora bych rozdělila na dvě části: na krátké jednohubky a delší povídky. Zatímco první skupina jsou pouhé anekdotky, které budou mít i v mé paměti omezeného trvání, většina z obsáhlejších příběhů mě dokázala hlouběji oslovit.
Nejvíce na mě zapůsobil antiutopický „Víkend ve Spezeku“, následovaný „Vlčí vánicí“ z čtenářsky atraktivního prostředí U-bootu. Té těsně šlapalo na paty setkání s mimozemšťany ve „Farewell blues“, společně s lehce schizofrenním a hodně mrazivým „Buran vane z druhé strany“, nezaostal ani ostrý „Loisettin polibek“. Z kratších povídek nejlépe pobavila hned ta první, hororový vtípek „Koníček tety Konstancie“, zbývající stručné texty bych klidně oželela výměnou za jednu dlouhou povídku.
Nejsem zklamaná, ale možná má očekávání ohledně tohoto spisovatele byla malinko vyšší. Pochvalu si zaslouží překlad, redakční práce a již zmíněná roztomile znepokojivá obálka (nečíst knihu před lety, hned bych ji šoupla do ČV). Celkově hodnotím 75%, konkrétnější cifry a dojmy najdete pod jednotlivými povídkami.

14 20.01.2019

Rollinsův tradiční dobrodružný román - něco jako "Indiana Jones", říznutý "Akty X" a okořeněný "Šifrou mistra Leonarda". Kniha je dost akční a zvláště v druhé polovině rozvíjí švihlé teorie, nutící s úsměvem vrtět hlavou. No co, není to literatura faktu...
Od počátku je zřejmé, kdo jsou hlavní hrdinové (určení k přežití za všech okolností) a kdo jen figurky do počtu (s hlavním úkolem zemřít). Tento jev je však častý u většiny knih, takže jej nezmiňuji jako vyložené mínus; zkrátka nemohu přidat kladné bodíky za rozporuplnost charakterů. Tady máme klaďasy a těm máme držet palce, kolem nějaký ten nepodstatný kanónenfutr, tamhle jsou padouši, kteří nesmí uniknout zasloužené odplatě a bastafidli! Budiž, v nevinném rozpuku mládí jsem sice byla ochotnější na tato pravidla přistupovat, ale životem otřískaná Metla má pořád ještě ráda černobílé pohádky.
O něco větší problém mám s růžovou barvou. Proč je nutné do všeho cpát zbytečné romantické vzdychání?
Ještě více mě iritovala zabedněnost až tupost hlavních postav: ač experti, Rollins jim zuřivě šlapal na brzdu intelektu, zatímco nadměrně bystrým učinil nevzdělaného indiánského puberťáka.
Na dobrodružné oddychovky nekladu vysoké nároky a "Pohřbeno v hlubinách" zafungovalo podle mých aktuálních potřeb, bavila jsem se, mysl si odpočinula. Na čtvrtou hvězdičku to v rámci žánru stačí. 70%

15 19.01.2019

Rozpaky. Tohle je první slovo, které mi naskočí pro popis této knihy. Překombinovanost je druhé, roztříštěnost třetí… natahování čtvrté. Mohla bych ve výčtu ne právě lichotivých výrazů pokračovat, třeba zmínit navzájem si odporující informace – jde o autorčino občasné ignorování nastavených pravidel, nebo jsou to „hlavní plány a záložní plány a falešné plány“, jak je uvedeno na straně 362? U někoho se motivace jednání vyjasnily, u někoho zamlžily, k tomu přibylo do této hry intrik několik nových hráčů a pár jich zmizelo. Jednoznačným pozitivem pro mě byla absence Pinkertýnky ve druhé polovině románu, ovšem postavy s chromozomy XX mě v této sérii vůbec tak nějak... málo platné, serou je dokonale přiléhavý výraz. Našla jsem jednu výjimku z pravidla, Vilma Kadlečková tedy umí napsat sympatickou ženskou, akorát se jí tento typ osob zřejmě do příběhu nehodí.
Jak název knihy napovídá, děj se ve více rovinách propadá do temnot, což je nejvýrazněji demonstrováno na stavu hlavního (anti?)hrdiny Lucase Hildebrandta. Akce je minimum, vivisekce citů a psychiky maximum.
Navzdory kritickému tónu komentáře nemůžu tvrdit, že by se mi četlo obtížně. Naopak, slova si cestu do mého všedními starostmi roztěkaného cerebra nacházela příjemně plynule. Akorát obsah je jako zpřeházené puzzle, jehož dílky snad v závěru zapadnou na svá místa a vrátí mi uvadající nadšení z „Mycelia“. 70%

18 18.01.2019

"Brány Anubisovy" aneb dobrodružná plavba v proudech času. Brendan Doyle je literární odborník na básníky 19. století, což jej předurčí k zajímavému výletu. Londýnské ulice minulosti se však ukáží být velmi nebezpečným místem a zoufale nepřipravený hlavní hrdina musí čelit nejen všemožným hrdlořezům, ale také mágům a jejich výtvorům.
Román je velmi svižný, po několika desítkách stran čtenáře spolehlivě vtáhne a pohltí skvělou atmosférou. Zdařile mixuje temnou fantasy s prvky humoru, ukazuje podivná zákoutí londýnského podsvětí i běžný městský život, nezvykle (a povedeně) pracuje s magií. Navzdory neustálému přísunu dobrodružství a akce je nutné se na četbu pečlivě soustředit, vnímat každý detail, jinak bude časem akutně hrozit ztráta souvislostí. Některé události sice lze snadno předvídat ve značném předstihu, jindy je ovšem zapotřebí urputně přehrabovat pamětí a hledat záchytný bod. Tim Powers totiž nepovažuje své čtenáře za blbce, nechává je dedukovat samotné a málokdy se uchýlí k vysvětlování po lopatě.
Výjimečnost "Bran Anubisových", jejich originalita a čtivost, dovolují velkomyslně mávnout rukou nad (egyptskými) bohy ve stroji. Místy malinko pozlobil překlad: občas se mi nějaké souvětí těžko soukalo mozkovými závity, sem tam zarazilo nezvyklé slovní spojení, z obratu "interviewovat" se mi vyrazily osypky velikosti švestek.
Drobné výmoly na této nadmíru zajímavé cestě mi nicméně nezkazily zážitek, mé první setkání s tvorbou Tima Powerse dopadlo nad očekávání skvěle. Pátá hvězda zůstala těsně mimo dosah. Jestliže i vy hledáte netradiční dobrodružství, otevřete "Brány Anubisovy" a směle vstupte.

22 17.01.2019

Pokud se váš mozek podobá cedníku a informace jej opouštějí s ochotou krys prchajících z potápějící se lodi, neudělejte stejnou chybu jako já a čtěte jednotlivé díly v rozumných rozestupech. Po roce od "Jantarových očí" jsem namáhavě šmátrala v zaprášených koutech své paměti po uhynulých detailech v různých stádiích rozkladu.
„Led pod kůží“ je vycpávková část, děj "Mycelia" posouvá jen minimálně. Převážně se vrtá v psychice postav, poodhaluje více z jejich motivace, zároveň však čtenář často ztrácí představu, kdo je padouch, kdo hrdina a jestli vůbec někdo… charaktery padají do šedé zóny. To není výtka, naopak, jsem zvědavější na další díl, když nemám představu, co se v něm může odehrávat.
Tato série každopádně není určena příznivcům akce, jedná se o pomalejší knihy s pěkně propracovaným pozadím (emzáci a jejich znepokojivá kultura), zatím zaměřené na mapování mysli Lucase Hildebrandta a několika osob kolem něj. Autorka občas poškádlí čtenáře ne právě uspokojivými reakcemi aktérů, část dodaných informací je matoucí (záměrně?) a většina záhad zůstává, ať máme co objevovat v příštích dílech.
"Jantarové oči" pro mne byly atraktivnější, ale dvojka je pořád obstojně čtivá. Až na tu Pí... ehm, nenechám prchlivost cloumat svým majestátem: až na tu Pinkertýnku. Honem na pokračování, než mi vzpomínky zase pochcípají a budou vyžadovat namáhavou, ne-li přímo nemožnou exhumaci ze hřbitova mé paměti.

21 16.01.2019