mi-380 komentáře u knih
Že vždy dokázal do pouhých dvou stovek stran vložit logicky poskládanou detektivku, plnou bystrých postřehů, to autorovi nestačilo. Tady do 168 stran vtěsnal dokonce dvě nezávislá vyšetřování, s čtenářovým očekáváním kdy a jak se zkříží. Pravda, zjednodušení už je znatelné, přesto se znovu jedná o četbu svižně ubíhající, občas vtipnou, občas smutnou, jak už to v životě bývá. Vyšetřují Carella, Meyer a Kling.
80 % (zatím 118 hodnotících s průměrem 83 %).
…
„Poslyšte, pane Klingu, jestli se tu zdržíte ještě minutu, budeme zase tam, kde jsme posledně přestali. A pokud se neklamu, řekla jsem vám, když jsme se viděli naposledy, ať už mi nechodíte na oči, živý nebo mrtvý.“
„Správně.“
„Tak proč jste tady?“
„Musím,“ řekl Kling. „Je to můj případ.“ Příjemně se usmál a usadil se pohodlně na židli vedle jejího stolu.
…
Meyer a Carella pak diskutovali o tom, jaké spropitné mají dát servírce, a shodli se, že o malinko víc než patnáct procent, protože je obsloužila rychle a má hezké nohy.
Kozáci mi v Gogolově pojetí svou umanutostí, netolerancí, nezdravým sebevědomím a naprostou nesnášenlivostí a nenávistí k lidem jiných národů i vyznání, připomínají jednoho z mých příbuzných. Toho, s kterým se už nebaví ani jeho nejbližší. Umíš pít, umíš se rvát, pak jsi správný muž. Nesedli mi tentokrát jak hrdinové, tak autorův styl vyprávění.
Plusy: seznámení se s klasikou a poučný pohled do života a myšlení téhle starobylé ukrajinské komunity někdy v osmnáctém století.
70 % (zatím 114 hodnotících s průměrem 78 %).
Nuda v Rusku, pověstný předrevoluční nedostatek duševní i materiální, a s tím související přebytek volného času, umožnil autorovi svérázné zážitky si zapisovat a díky jeho smyslu pro humor a také díky povahám jeho bigbíťáků i místních funkcionářů a organizátorů, svádějícím k parodickému popisu, to nakonec vypadá, že v tom Sojuzu byla občas docela legrace.
Dobrou náladu při poslechu posiluje i četba samotného autora.
85 % (zatím 186 hodnotících s průměrem 82 %).
…
V recepci vidím, jak děžurná rovná do přihrádek noviny.
To jsou ze sivódňa? ptám se baby.
Dá, dá, říká, a nabízí mi Murzilku.
V tom zahlídnu v balíčku Rudé právo.
Já chačů éto! A kupuju si ho.
Dá, dá, inostráněc, bručí si baba a vrací mi drobné na rubl. Jdu pomalu ke dveřím hotelu a dívám se do novin. Slavie – Sparta 1: 1. A safra, zase jsme uhráli bod, mám z toho radost a čtu si průběh zápasu.
To se budou kluci divit, kde jsem vzal noviny z domova! Během čtení však najednou zjišťuji, že jsem na tom zápase byl! Dívám se na datum – je půl roku staré.
…
Po koncertu si nás volá Valja k sobě a upozorňuje nás na to, že koncert trval pouze hodinu třicet minut a že byl tudíž krátký.
Jirka má dobrou náladu a vysvětluje Valje, že hrajeme podle středoevropského času, což mi přijde velice vtipné.
Valja ale tento skvělý fór nechápe a upozorňuje, že se to nesmí opakovat.
…
Ležím už zase v posteli a čtu si, do čehož slyším Kubeše, jak za dveřmi huláká, že Mišík a Semelka stále čekají, až jim Standa zavolá, protože takového sóláka jako mám já nemá nikdo v Československu. Andršt a Hladík mu můžou pucovat boty. Všichni to vědí, jen já a ten kretén Schelinger si toho nevážíme, ale až nám Standa dá padáka, což bude brzo, tak na něj budeme vzpomínat, on má ale svou hrdost a míra jeho trpělivosti vyprchala na tomto zájezdu.
…
Francl převádí řeč na svoji ukradenou hornu a medituje, zda nám sovětská pojišťovna hornu zaplatí
Jirka Schelinger mu vysvětluje, že sovětská pojišťovna zaplatí Franclovi jako Stalin Trockému. Francl neví, kdo byl Trockij, a vysvětlení ho uspokojí.
Typická stoprocentní historická pánská jízda: armáda, politika, podrazy. Budoucí devátý římský císař Vespasianus (ten co za pár let nechal stavět Koloseum) získává vojenské a tím i politické body během úspěšného tažení Británií se svou „Legia II Augustus“. Bez naší dvojice Macro & Cato a bez vzájemné nevraživosti mezi místními keltskými kmeny by to samozřejmě nemohl zvládnout. Drsný, nenáročný, ale i na city úspěšně a naléhavě zvonící dobrodružný příběh, postavený na doložených historických faktech o době, kdy se „primitivní“ domorodci na území dnešní Anglie zoufale bránili neporazitelné mašinérii a „civilizačním“ snahám římského impéria.
Něco mi to připomíná. My jsme dnes v jaké roli?
85 % (aktuálně 225 hodnotících je na průměru 88 %).
…
Cato zastavil jednoho vojáka a se zkřivenou tváří mu vytrhl uťatou hlavu z rukou. Atrebatský válečník varovně zavrčel a výhrůžně zvedl meč.
„Tincommie!“ zavolal Cato a dál válečníka sledoval. „Pojď sem!“ Atrebatský mladík se prodral zástupem vojáků kohorty a stoupl si vedle Catona.
„Řekni jim, ať odhodí ty hlavy.“
„Ale taková je tradice.“
„Kašlu na tradici!“ vykřikl Cato. „Durotrigové utíkají. Řekni mužům, ať zahodí hlavy a pohnou zadkem!“...
Giuseppe „Pino“ Lella – milánský frajer, kterého osud zaplétá do situací a setkání* přímo forrestgumpovských. Jenže tenhle příběh je, věřím, pravdivý a o to je fantastičtější. Autor po pečlivém několikaletém zkoumání poutavě popisuje Pinovy dramatické válečné zážitky, při nichž se několikrát vyhnul zubaté jen o milimetr. Tu a tam mi sice jeho jednání připadalo nepochopitelné, ovšem kdoví jak by se člověk zachoval v podobných situacích, kdy nejistota, strach, bezmoc a nespravedlnost mají navrch, z přátel se stávají nepřátelé a existují nejen partyzáni, ale také „partyzáni“. V poslední části s názvem „Dozvuky“ autor ve stručnosti svědomitě doplňuje poválečné osudy hlavního hrdiny i všech ostatních významných postav knihy.
90 % (zatím 235 hodnocení s průměrem 89 %).
P.S.
Pozor, spoiler:
* Hlavní hrdina se přímo setkal mimo jiné s Mussolinim, Hemingwaem, kardinálem Schusterem, Jamesem Deanem, převáděl židovské uprchlíky přes Alpy do Švýcarska, byl osobním řidičem německého generála Leyerse, stal se svědkem útoku brazilských expedičních jednotek proti německému opevnění v Monte Castello, pod krycím jménem Pozorovatel prováděl výzvědnou činnost pro odboj, byl přítelem Gary Coopera, řídit ho naučil budoucí mistr světa ve formuli 1 Albert Ascari, těsně se vyhnul katastrofě u Lockerbie.
No, vypadá to, že slušňák je tu jenom jeden, možná. Povahy ostatních významných postav už tak čisté nejsou, takže úvodní pohoda navenek tolerantních Londýňanů při zjištění, že mají doma malé kukačky, se brzy začne plíživě měnit. Celkem zákonitě, to si musí uvědomit každý, kdo si představí jejich situaci (před pár týdny si to dokonce český čtenář a divák mohl vyzkoušet s TV seriálem na ČT). Autor v knize dovedně stupňuje napětí, přidává nové otázky a záhady odkrývá jen velmi pomalu, jakoby neochotně. Klid před bouří se mění v soudní drama, drama v napínavý thriller, thriller v pořádnou bouři a bouře utichá až s docela originálním obratem.
90 % (zatím 204 hodnotících je na tom v průměru stejně).
Tradiční starosvětské obyčeje obyvatel malé komunity, poklidné dýchánky s lehkou konverzací. Kontroverzní obraz, lovecká vášeň, vražda. Řeší v Quebecku inspektor Gamache, kombinace Toma Barnabyho a slečny Marplové, po francouzsku, s nezbytnou anglickou asistencí, zatímco agentka českého původu nevyzpytatelně oživuje atmosféru jako štika mezi kapry. Překvapila mě upovídanost a nečekané skoky časem i prostorem, takže četba trochu drhla. Doufám, že druhý případ budu hodnotit výš.
70 % (zatím 650 hodnocení s průměrem 80 %).
Mám svá místa, na Černokostelecku i na Bechyňsku, jenže o to tu zas tak moc nejde. Zdánlivě literárně vyčerpané rodinné trauma dokázala autorka popsat tak dokonale, že by její smutná hrdinka musela zaujmout hlavní pozici mezi Palánovými samotáři.
95 % (zatím 2083 hodnotících s průměrem 89 %).
Důvěryhodný pohled do zpravodajské práce v kombinaci s prozíravým obrazem blízké budoucnosti Evropy při vystupňování tlaku na ruského medvěda. Styl skoro autobiografický, hlavní postava K. – to je kavkovský pražský unavený muž, který zažil oba naše režimy a také dobře zná současné světy východu i západu. Inteligentní, dobře promyšlená, napínavá četba až do konce. Dlouho mi připadalo, že na výbornou, dokud jsem nezačal mít pocit, že autor považuje za povinnost předvést čtenářům co nejvíc ze svých devatera, nebo možná ještě více, řemesel. Jeruzalémské blouznění po Gal Gadot také nevyznělo moc přesvědčivě, alespoň mi ale připomnělo jedinečné prostředí bájné země, do které bych se rád znovu podíval. Doslov fundovaně připomíná dobu, kdy kniha vznikala.
85 % (zatím 102 hodnocení s průměrem 71 %).
…
Z opojení je rázně vytrhl brunátný obličej irského policisty, který výhrůžně ukazoval na láhve v jejich rukou a důrazně říkal cosi, čemu ani jeden z nich nerozuměl, přestože dohromady přeložili do češtiny zhruba stovku amerických románů, her a básnických sbírek. Slova „brown paper bag“ zachytil K. jako první, a snad proto se také první začal klidit, aby svou chybu nějak napravil.
…
„Co je to alija?“
„Alija je normální emigrace Žida do Izraele, na což má každý Žid podle zákona právo. Má to být něco víc než normální emigrace, do Izraele se Žid nestěhuje, nepřichází, ale vystupuje vzhůru, jako by tím byl najednou něco víc nebo někde výš. A když ho to náhodou přestane bavit a zase se odstěhuje, tak se nestěhuje, ale sestupuje, ,jored‘, klesá, parchant jeden mizernej. Tohle mi vždycky připadalo docela legrační, jenže tady spousta lidí nemá moc smysl pro humor, což je docela legrační samo o sobě, protože přece Židi mají mít smysl pro humor, Židi humor vynalezli, jenže to byli ti druzí Židi, řeknou tady, ti, co se poníženě krčili a nechali si srát na hlavu a nahnat se jako ovce do plynových komor, a my už jsme jiní, z nás si nikdo legraci dělat nebude, ani my sami ne.“
Dnes už klasika, autoři dokázali rozveselovat generace čtenářů, diváků i posluchačů. Nekritický obdiv a nadšení z mládí u mě při listování ohmatanou knížtičkou vystřídal lehký spokojený úsměv a úprava nálady o stupínek nahoru.
85 % (zatím 25 hodnocení s průměrem 95 %).
…
Někdy však i sebelepší prevence selže. Jako onehdy u mne. Snad jsem své tělo ošidil o vitamíny, či snad mi v krámku podala pekařka housku umolousanou rukou, jisté je, že jednoho dne jsem se probudil ne zcela ve své kůži. Pravda, 42,6 není žádná teplota, zvláště pro člověka, který má rád léto, ale fakt, že mi chvílemi netlouklo srdce, mě nutil k zamyšlení.
Pomalu, ale jistě sázel pastýř Elzéard Bouffier stromy v lidmi zdevastovaných horách Provence. Stejně pomalu, se stejným úsilím, stejně zdánlivě beznadějně vrací do Spojených Států, zdevastovaných třetí světovou válkou, „pošťák“ Gordon Krantz civilizační návyky. Román jako by vznikl spojením několika více či méně dobrodružných příběhů o muži putujícím poloprázdným postapo světem. Hlavní postava na začátku není žádný dobrodinec, co jde zachránit svět, ale díky náhodnému objevu prodělává vývoj, kdy šance pana Hyda prosadit se proti panu Jekyllovi postupně klesají k nule.
80 % (zatím 90 hodnotících s průměrem 75 %).
…
Když lidé stavějí dobře, dokáže jejich dílo zřejmě zničit jenom čas anebo zase lidé. A tihle lidé stavěli dobře, pomyslel si Gordon. Možná, že až se budou příští generace Američanů potloukat po lesích a navzájem se pojídat, budou si myslet, že tyhle stavby jsou dílem bohů.
P.S.
Patřím do kategorie, která ještě pamatuje dobu, kdy pošta roznášela hlavně ručně psané dopisy, ale nikdy jsem se nesetkal s pošťákem.
Vždy to byla pošťačka...
Dánsko, Švédsko, Norsko a zase Švédsko. Svědomitý a kultivovaný pohled do Skandinávie před devadesáti lety. Dnes by se Čapek z některých převratných změn v těchto zemích blahobytu osypal. Jeho výprava byla tenkrát pěkně dlouhá, používal všech možných dopravních prostředků, a byl jsem nadšen z jeho schopnosti vše popisovat laskavě a v kontextu s historií, kulturou, vědou. Nebyla to výprava novodobého brouka Spěšníka za exkluzivními zážitky, byla to cesta moudrého a vzdělaného člověka, který nadšeně pozoroval svět kolem sebe, zajímaly ho i ty nejjednodušší věci a uměl o tom všem hezky napsat, navíc knihu tu a tam oživil poezií od manželky a zaplnil vlastními kouzelnými obrázky dokazujícími, že slavným malířem Čapkem mohl být i on, nejen bratr Josef.
100 % (zatím 208 hodnocení s průměrem 88 %).
…
„Copak se loď může překotit?“
„Neei.“
„A může se srazit s jinou?“
„Neei. Leda by byla mlha.“
„A bývá tady v létě mlha?“
„O ja. Mlha, to někdy přijde. Jaa.“ Kaptein přívětivě mrká modrýma očkama
…
Hledal jsem v Oslo odpověď na otázku, jak to přijde, že tak malý, a pokud mohu soudit, i chudý národ, a že tak nevelké, a pokud jsem viděl, i dost všední město jako Oslo ze sebe vydaly tak velkou a úžasnou literaturu.
…
Bergenská horská trať náleží k takzvaným divům techniky. Divy techniky, to jsou zpravidla tunely a viadukty; ale Bergenská trať má tu zvláštnost, že tu mají tunely, abych tak řekl, umělé, vybudované nad zemí, postavené z trámů a prken.
Franta Franta je takový šikovný český Bull-Dog Drummond, jen jeho úmysly nejsou zdaleka tak ušlechtilé. Povídky jsou svižné, mírně staromilské, hlavní hrdina si pokaždé musí poradit s odpudivými přízraky minulosti, a to s vydatným použitím hesla „účel světí prostředky“. Občas se mi tahle směs Burroughse, Batličky (ten je dokonce přímým účastníkem děje) a Vernea zdála až moc jednoduchá, ale většinou šlo o příjemné, dobrodružné, nekomplikované, zlodějské procházky tajemným světem přelomu devatenáctého a dvacátého století, doplněné výstižnými ilustracemi samotného autora.
70 % (zatím 46 hodnotících s průměrem 82 %).
…
Franta se za ním díval, jak odchází nahoru do vily, a hlavou mu táhly verše z anarchistického časopisu, který kdosi kdysi propašoval na palubu Prime Leopolda:
Po lebkách dobře změřených, po prstech, ve vosk vtlačených pozná se v noci pán i sluha…
Tenkrát, před sedmi lety, ještě netušil, co tím básník míní. Od té doby se mnohé změnilo – prsty mu ve vosk vtlačili britští policajti v Súdánu, a co se týče měření lebky a jiných kostí, na to zřejmě dojde už dnes v něžné péči Sûreté…
Buď je psaní autorky čím dál zralejší, nebo si na její pečlivý způsob vypravování víc a víc zvykám. Že jde o detektivku je tentokrát jasné hned od první kapitoly, navíc s nočním, lesním hororovým úvodem. Jinak tu máme očekávané prostředí malé komunity s dokonale navozenou hutnou atmosférou mezilidských vztahů a dlouholetých utajených křivd. Autorka znovu provádí hluboké vrty do životů u ní standardních osmnácti významných postav a v (pro mě velmi blízkém) přízračném prostředí jihočeského česko-rakouského pohraničí (Bystřice, Hradec, Jindřiš, Třeboň, Slavonice, Česká Kanada, Litschau) s nimi, spolu s Bergmanem a Sedlákovou, utěšeně míchá a já to s napětím sledoval jako dlouho a zvolna se otáčející osudí, z něhož se má vykulit výhra ve formě pravdy a spravedlnosti.
90 % (doposud 868 hodnotících s průměrem 90 %).
Audiokniha, příjemný hlas Kristýny Kociánové
Typická cobenovská šaráda spletená z několika případů. Záhadné zmizení kdysi před mnoha lety, to patří nerozlučně k autorovu rukopisu. Skvěle popsané napínavé pátrání jsem absolvoval společně s šestidílnou TV minisérií, která knihu příjemně, i když nedůsledně a tentokrát (na rozdíl od titulů Cizinec, Nevina nebo Nadobro ztracený) i kvalitativně o stupínek níž, ilustrovala.
85 % (zatím 405 hodnotících s průměrem 87 %).
P.S.
Je zajímavé, že romány tohoto Američana jsou tak oblíbené u evropských filmařů:
2006 - Nikomu to neříkej – francouzský film
2015 – No Second Chance – francouzský seriál
2018 – V bezpečí – britský seriál
2020 – Cizinec – britský seriál
2020 – Temné lesy – polský seriál
2021 – Nevina – španělský seriál
2021 – Nadobro ztracený – francouzský seriál
2021 – Drž se blízko – britský seriál
2022 – Zachowak spokój – polský seriál
P.S.2
V srpnu 2018 podepsal Coben pětiletou smlouvu v hodnotě mnoha milionů dolarů s americkou společností Netflix. Podle dohody by se 14 Cobenových románů rozvinulo do původních seriálů nebo filmů Netflix.
Vánoční dárek, který moudře propojil mé dvě hobby: fotografování a cestování. Procházky starou Prahou mám moc rád a každoročně si jich dopřeji několik, díky téhle knize mi přibyly další potencionální cíle. Fotky jsou zásadně černobílé, panoramata zde nenajdeme, spíš milé detaily a zajímavé stíny, tu a tam oživené lidskou nebo zvířecí siluetou. Úvodní vzletné slovo patří Josefu Topolovi, závěr knihy nás podrobně seznamuje s dílem autora. Jen těch 145 popisů fotografií bych z konce knihy přemístil přímo pod jednotlivé snímky, takhle je třeba neustále listovat - jako starým telefonním seznamem při vyhledávání stopětačtyřiceti ztracených duší.
Uklidňující, inspirativní, příjemná podívaná od autora, který už do svých alb nic nepřidá, zemřel v roce 2005 ve věku pouhých 55 let.
90 % (jsem první hodnotící).
Otův neutrální vztah k režimu se s příchodem šedesátých let a s přibývajícími životními zkušenostmi mění na vztah mírně kritický. Jiný vztah, totiž k opačnému pohlaví, zůstává vytrvale a pevně kladný, naštěstí. A hned na prvních stránkách se mu to zamotá, krouží kolem něho dokonce čtyři krásky, jedna z nich, mimo jiné, s pořádným copem, ale i ty ostatní mají své významné přednosti. Ota znovu propadá naplno svému velkému hobby – řešení záhad, do kterých mu nic není. I tentokrát se při tom potkává s galerií podivných týpků a i podvanácté má jeho vyprávění v ich formě spád, vtip a originální romanticko-epické kouzlo trampských hospod, železničních lokálek a nuzných čtvrtí (ta Na Slatinách se dodnes moc nezměnila, před pár lety jsem ji propátral s Prahou neznámou).
80 % (zatím 37 hodnotících s průměrem 87 %).
…
Dženy mluví až nenormálně potichu. V tom tichu, co produkuje, se skrejvá tajemství. To ticho táhne chlapa do hlubin, mezi modravý stíny, kde až docela na dně svítí jenom jediný světlo: je to světlo nepoznanýho. Je třeba vědět, že svítí na hranici věčný tmy, v hloubce, ze který se už nelze vrátit.
…
Měla klukovskej hlas a dost těžko definovatelnej věk. Mohla to bejt žena, dorostenka, ale klidně taky jenom starší žákyně, vpředu předčasně vyvinutá, jak ty poválečný děti cpaný smetánkem bejvaj. Jinak se mi zdála dost hubená, aspoň ramínka měla jako housličky jak říkávala moje babička.
Co to je za podivnou směs úryvků z historie a mýtů křesťanských i předkřesťanských, to vše psáno ve stylu narychlo a potají slepeného deníčku? A ty dlouhé popisy pod fotografiemi, kde se text doslova opakuje? Zase jednou nedočtu?
No, naštěstí se brzy začaly objevovat praktické informace a stručné popisy jednotlivých etap cesty, takže jsem tuhle hru přijal, a dokonce jí postupně přišel na chuť. Styl na mě po celou dobu působil podivuhodným, skoro až amatérským dojmem, stejně jako spousta vybledlých a kompozičně nepřesvědčivých fotografií na papíru, který by neudělal radost ani Hanzelkovi se Zikmundem po jejich první výpravě. Přesto jsem se (díky přirozeně působícím popisům nálad během cesty, krás pyrenejské přírody a starobylých vesniček, hluku a chaosu měst, a rozmanitých motivací spolupoutníků) s formou smířil a s cestovatelským pochopením a zaujetím si autorčin příspěvek k téhle velké cestě užil, jako bych šel s ní.
70 % (zatím 26 hodnotících s modrým průměrem 68 %).
Makrohistorie, kterou se autor zabývá a o níž se zde opírá, mu dává velké možnosti v konstruování obdivuhodných teorií, které se báječně čtou, neustále nutí k zamyšlení, ale také ke kritickému přístupu čtenáře, což pro mě vyšlo nějak jako: úžasné, zajímavé, překvapivé, skvělé, objevné, občas ale ne úplně přesvědčivé.
90 % (zatím 861 hodnotících s průměrem 89 %).
…
Nevěřte zeleným aktivistům, kteří tvrdí, že naši předci žili v harmonii s přírodou. To soužití rozhodně skřípalo. Už dávno před nástupem průmyslové revoluce držel Homo sapiens mezi ostatními organismy rekord v počtu druhů rostlin a zvířat, které přivedl k záhubě. Právem si zasloužíme nezáviděníhodný titul nejvražednějšího druhu v dějinách biologie.
…
Po miliony let se mamutům dařilo téměř na celé severní polokouli, ale když Homo sapiens osídlil Eurasii a potom i Severní Ameriku, jejich stáda řídla a vymírala. Před deseti tisíci lety jich už přežíval jen malý počet, a to pouze na odlehlých arktických ostrovech. Tam se jim dařilo ještě několik tisíc let, ale po příchodu prvních lidí před čtyřmi tisíci lety náhle zmizeli.
…
Mezi nejstarší čínské texty patří věštební kůstky z období kolem roku 1200 př.n.l., které se užívaly k předpovídání budoucnosti. Na jedné je vyryta otázka: „Dopadne porod paní Hao dobře?“ A k tomu odpověď: „Pokud se dítě narodí na den ding, tak ano, pokud na den geng, tak skvěle.“ Paní Hao ale porodila v den džiajin a text končí chmurnou poznámkou: „O tři týdny a jeden den později, na den džiajin, se dítě narodilo. Nedopadlo to dobře. Byla to holčička.“
…
Stresujeme se méně? Rozhodně ne. V dobách, kdy elektronická pošta neexistovala, lidé obvykle psali dopisy jen tehdy, když potřebovali sdělit něco důležitého. A nepsali, co je právě napadlo. Pečlivě zvažovali, co chtějí říct, jak to co nejlépe vyjádřit, a očekávali podobně promyšlenou odpověď. Většina lidí napsala a dostala jen několik dopisů za měsíc a člověk měl jen zřídka pocit, že by měl okamžitě odpovídat. Dnes dostáváme každodenně desítky mailů a všichni očekávají okamžitou odpověď. Mysleli jsme si, že si ušetříme čas, ale místo toho jsme jen mnohonásobně zvýšili každodenní shon a naše dny jsou mnohdy naplněné větší úzkostí, nervozitou a roztěkaností, než tomu bylo dříve.
Nečekaně svěží příspěvek k superhrdinům. Oživeno situačním humorem, netradičním stalkingem, učebnicovými podobami sexuálního obtěžování a nekonečnými psychickými souboji s matkou. To vše v domácím prostředí pražských mileniálů.
Audiokniha, příjemný hlas Kristýny Podzimkové.
80 % (zatím 463 hodnotících s průměrem 88 %).