mi-380 komentáře u knih
„Je mnoho věd, jedna je ale nejdůležitější, a tou je historie“, tak před několika lety opakovaně hučel do svého vnuka jeden ruský dědeček v námořnickém triku na pláži západního Kypru. A pak mu vyprávěl nějaký příběh z historie. Byl to malý hotýlek, Rusové byli stále poblíž, takže jsem jejich komunikaci občas vyslechl. Děda by si s Mariánem Kechlibarem hezky popovídal a já bych chtěl být u toho. Vyrostl jsem na fyzice, ale dějiny mě v posledních letech baví víc, připadá mi, že se v nich dá víc objevovat. A autorovy výlovy perliček a potopených pokladů z oceánu historických událostí jsou pro mě tou pravou zábavou. Jeho knihy mám s věnováním, jejich střídmý design odpovídá mému vkusu, v knihovně vytváří pěknou duhu, a co je důležitější - jejich obsah považuji za poznatky ducha obohacující. Autor se dokáže na události dívat netradičním úhlem pohledu, takže i v některých pro mě známých příbězích nacházím vždy něco nového. Navíc tento třetí díl oživil množstvím kvalitních ilustrací a fotodokumentů a podobně jako vylepšil HW knihy, tak v porovnání s předchozími díly vybrousil i literární styl. Pět palců nahoru.
90 % (aktuálně 64 hodnotících s průměrem 96 %).
Poklad ze staré Ikarie. Na tuhle lekci z tolerance a logiky, která se stala hlavním trumfem dvou čísel časopisu už v roce 1990, se nedá zapomenout. Možná jsem nezapomněl i díky filmu, který mám spolu s nosičem – starou véháeskou - někde v krabici zahrabaný. Čtení je to rychlé, příjemné, dobrodružné i dojemné, místy trochu moc popisné, ale jsem rád, že jsem si ho díky zaťukání mých spřízněných (M, J, C) osvěžil.
90 % (zatím 22 hodnotících s průměrem 87 %).
V roce 1997 se Angličanu Jimu Grantovi neboli Lee Childovi narodilo obrovské americké child a to se má stále čile k světu. Prohnalo se více než čtyřiceti romány a povídkami, procestovalo svět, zanechalo za sebou hromady potrestaných padouchů a desítky spokojených (krásných, jak jinak) žen. Děkovné dopisy od lidí, kterým to velké děcko se svérázným smyslem pro spravedlnost pomohlo, by zavalily celý jeho dům. Kdyby nějaký mělo.
Jatka nastartovala reacheromániii i u mě, postupně jsem přečetl vše a stále netrpělivě očekávám nové díly. Pravda, kvalita příběhů je značně proměnlivá, tenhle úvodní ale určitě patří mezi ty lepší. Jakmile jsem zjistil, že existuje audiokniha (čte Vasil Fridrich), musel jsem si Jatka během čekání na novou knihu zopáknout. Jack Reacher, přesněji jen „Reacher“ je originální postava současné světové literatury, pravděpodobně potomek bájného bohatýra Ilji Muromce, a jeho úvodní krvavou historku „E pluribus unum“ jsem si s radostí a s náležitými pocity zadostiučinění znovu spokojeně vychutnal. Když už nejsem jako on...
85 % (zatím 747 hodnotících s průměrem 86 %, před sedmi lety 206 čtenářů generovalo průměr 88 %).
P.S.
Zatím vznikly i dva celovečerní filmy (Poslední výstřel a Nevracej se) s Tomem Cruisem, což vyvolalo příval vtipů, porovnávajících jejich výšku.
Aktuálně se dokončuje seriál s Alanem Ritchsonem, mužem odpovídajících rozměrů.
Bergman je po toulkách Evropou zpátky ve vlasti, ale nový případ ho znovu vyhání daleko od Prahy, do Beskyd k slovenské hranici. Ovšem ne zas tak rychle, to by nesmělo jít o dílo Michaely Klevisové. V první polovině knihy nás plíživě zatahuje do osudů obyvatel horské vesničky a přilehlých samot. Počet zúčastněných je u této autorky standardní, pohybuje se mezi šestnácti a osmnácti, v závislosti na velikosti sídla, zde to tedy vychází na šestnáct. Už jsem si zvykl dělat si postupně přehled osob, při mé neschopnosti zapamatovat si jména napoprvé se to vždycky vyplatí.
Tak jsme tedy v polovině, na scéně se konečně objevuje Bergman, jako další přivandrovalý beskydský medvěd, a spolu se Sedlákovou pomalu začínají rozplétat zamotané horské záhady, v nichž významnou roli hrají napjaté vztahy:
• tajuplné majitelky roubenek vs. mazané realitní makléřky,
• nekompromisní myslivci a pytláci vs. vytrvalí ochránci zvěře.
Nevšední četba, dobře promyšlená, přiměřeně napínavá, s dokonalými popisy a přesnými charakteristikami. Autorka mě baví čím dál tím víc, při šestém setkání konečně prolomila hranici mezi čtvrtou a pátou hvězdou, přidávám ji mezi oblíbené.
90 % (doposud 796 hodnotících s průměrem 84 %).
May využil a rozvinul tehdy (i dnes) aktuální téma, ale to mu nestačilo. Přidal dost dalších ingrediencí, svých i obecně známých, dalo by se napsat profláknutých. Z těch typicky mayovských identifikuji: čínská stopa, ekologická stopa, laboratorní stopa, dávná láska, a samozřejmě skotská stopa. Z těch ostatních, kromě lockdownu: zázračný střelec, zlomený detektiv, nelogičnosti v jednání hlavních padouchů (kdyby jednali logicky, nebylo by brzy o čem psát), nezbytná LGBT vsuvka, přehlížení důležitých zpráv v mobilu, finále jak s mladým Belmondem, a jistě by se dalo najít víc. Naštěstí ani tentokrát nechybí vše, na co je May mistr: napětí, nostalgie, atmosféra, stejně tak noční Londýn jako naživo. Když už jsem tam letos nebyl…
Tak jo, nechávám ****, i když to někdy vypadalo hůř.
75 % (zatím 464 hodnotících s modrým průměrem 67 %).
Kotletova sexy upírská bitevní smršť mě vždy dokáže vrátit o pár let zpět, do časů, kdy jsem byl větším optimistou, kdy jsem měl pocit, že sto let veselého života je přede mnou, kdy mi každý měsíc přistávala ve schránce nová Ikarie. Pryč od literatury faktu nebo rádobyrealistických románů mé současnosti. Užívám si strhující děj, černý humor, znalost historie a hlavně nápad s velkým N. Brutální prequel k Nářezům. Jsem zvědav, která bojiště ještě s Janem Bezzemkem a s upírskými klany navštívíme.
No, zatím jsem tedy ještě z Kotlety nevyrostl, jak se to stalo některým spoluuživatelům DK, takže jim většina hvězd vyhasla (dost dobře nechápu, jak někdo ztrácí hodiny a hodiny drahocenného času čtením knihy, kterou nakonec spláchne s hodnocením odpad nebo s jednou*).
„Ratatatatata“, čte přesvědčivě Richard Fiala.
85 % (zatím 397 hodnotících s průměrem 84 %).
Se dvěma zemědělskými inženýry chodím na tenis, se třetím brázdím republiku na kole. Kdybych jim chtěl dát ironický dárek, byla by tato kniha to pravé. Jeden stárnoucí zemědělský inženýr „out of service“ tu vzpomíná na své lásky (a přátele). Otevřeně, podrobně až nechutně, prostě houellenbecqovsky. S tím se počítá, co nám ale autor tentokrát přimíchal navíc? Přihodil dobrou směs: plno pronikavých postřehů, vtipných, cynických a potměšilých, týkajících se ekonomie, politiky, zemědělství, gastronomie, historie, sexu a miliónu dalších oblastí, jeho záběr je široký jak Mléčná dráha. Antidepresiva, která zlehka rámují jinak celkem dramatický příběh, slouží jen jako zdůvodnění aktuální situace hlavní postavy, což není spoiler, to se dozvídáme hned v prvních větách. Ten rám ale postupně mění tvary na zlověstnější a barvy na temnější. I přesto bych do žánru v anotaci přidal „erotika“ a „humor“.
Audiokniha. Dokonalá, opravdu DOKONALÁ četba Otakara Brouska ml..
85 % (zatím 451 hodnotících s modrým průměrem 73 %).
Louis De Bernières je kouzelník. Příběhy rozhazuje a rozdává jako z klobouku, desítky, možná stovky v každé jeho knize. Vážné i veselé, napínavé i smutné, všechny ale zábavné a poučné. Ve všem je totiž znát autorova hluboká znalost historie a schopnost empatie s prostými obyvateli, tentokrát v městečku na okraji Turecka u pobřeží Egejského moře. Lidé se většinou nějak dohodnou: po staletí tu žijí pohromadě v relativním klidu křesťané, muslimové, Arméni i Židé. Ale jen do té doby, než začnou politici a vládcové hřímat o velkých posláních svých národů, svém jedinečném náboženství, svých velikášských cílech. A pak jde do tuhého. Počáteční idylka se od začátku první světové války mění na hrůzné masakry a genocidy, které překoná jedině další světová válka. Ale o té píše autor až ve volném pokračování, díky filmu asi známější Mandolíně kapitána Corelliho.
95 % (zatím 133 hodnotících s průměrem 91 %).
Doba, ve které žijeme, rodina a příbuzní, to všechno už dokázalo semlít i jiné charaktery, než ten mírný a bezelstný Brtkův. Viz pohádka o zlaté rybce. Pro mě občas těžko stravitelná jazyková forma, ale bezesporu jde o skvělý, smutný a poučný příběh ze Slovenského štátu v době války.
85 % (aktuálně 146 hodnotících s průměrem 85 %).
P.S.
Při čtení jsem stále viděl tvář Jozefa Kronera, který Tono Brtka dokonale zahrál v stejnojmenném oscarovém filmu.
Dokonalý průvodce viktoriánskou Anglií devatenáctého století, dobou, kdy leckdo měl čas a trpělivost na četbu románu o 960 stranách. Tohle číslo mě vystrašilo, takže jsem využil audioknihu (čte a mění hlasy Luboš Veselý), která podle anotace zachycuje osudové momenty hlavního hrdiny. A že jich je… Od narození, přes smutné dětství, internátní školu, kde získá první přátele, nástup do práce v jedenácti letech, útěky, lásky, studium, pilnou práci, svatbu, až k zaslouženému úspěchu. Ale takhle jednoduché a přímočaré to tedy není. David i lidé v jeho okolí zažívají dramata, která by dnes vystačila na pět knih. Vyprávění hlavního hrdiny postupuje stále vpřed, žádné ohlížení za minulostí, prostě je sirotek, tak si s tím musí poradit. Přátelé se ukazují jako hodní i nehodní, lásky se objevují a mizí (Emilka, Dora, Agnes), celou dobu musí bojovat proti dvěma hlavním padouchům: jedním je jeho krutý otčím a druhým muž dnes slavného jména Uriah Heep. Naštěstí existuje několik lidí, kteří jsou mu oporou, ale pozor! Ještě jsou tu početné vdovy a staré panny, které nemají co na práci a tak s vervou do všeho strkají nosy a kují pikle. K nim se přidávají právníci, jejichž pikle jsou srovnatelné a souvětí, kterými se projevují, jsou šroubovaná až parodicky. Děj je plný zvratů, dobrodružství, napětí, setkání, rozhovorů, popisů. Občas mi i zkrácená verze připadala zdlouhavá, ale rád jsem se s Davidem Trotwood Copperfieldem a lidmi kolem něho potkal.
85 % (zatím 128 hodnotících s průměrem 86 %).
Po dvou norských zapadákovech (Království a Zmizela v mlze) se přemísťuji studenou Skandinávií do třetího, tentokrát ale ve Švédsku. Není to tu o nic lepší. Rozpadlé domy, zoufalí bezdomovci, fetující tlupy mládeže, kuřáci a alkoholici. Rozjíždí se dvě linie příběhu, jedna temná a smutná, druhá tak trochu nedozrále dětinská (tragikomický vztah matka/dcera mi neustále připomínal působivé drama Služka z Netflixu), třetí linie se přidává v polovině knihy, ve stejném bodu se dá vytušit i pachatel. Čtivé, pochmurné, napínavé, smutné, skandinávské.
Audiokniha, náležitě vážná četba Jitky Ježkové a Jana Vondráčka.
80 % (zatím 556 hodnotících s modrým průměrem 77 %).
Příště se sejdeme na severním pólu? Autorka kriminalistu Bergmana vytrvale vzdaluje od Prahy. Nejdřív na předměstí, pak na venkov, ani to nestačilo, následoval holandský ostrůvek a teď jsme v rybářské osadě na úplném severu Norska, nedaleko finských a ruských hranic. Dlouho mi nebylo jasné, proč mě ten rozvláčný styl přitahuje, v studeném Syltefjordu mi to došlo. Inspirace Theorinem? Ano či ne, tyhle důkladné vstupy do životů zúčastněných postav mě baví, stejně jako upozaděné nenápadné pátrání a tichý svět poloopuštěných sídel. Obvyklý počet autorčiných významných postav je 18, tady jsme ve vylidněné vesničce, takže počet se snižuje na 16, i tak jsem si pro jistotu během prvních kapitol udělal jejich přehled. Spokojenost, těším se na šestý Bergmanův případ.
85 % (zatím 933 hodnotících s průměrem 83 %).
…
Po krátkém váhání si objednal kafe a sobí hamburger s ananasem. Rád na cestách experimentoval s jídlem a takhle výstřední kombinaci prostě nemohl nevyzkoušet.
P.S.
Když se před rokem a půl vrátil ze stejných míst kamarád Bohuslav, vyprávěl, jak ho dva ruští rybáři pozvali na vodku. Po jeho otázce na počet dovezených lahví, dostal odpověď: „Sórok“.
Dolores jsem měl díky autorovi i filmu vysoko na seznamu „chtěl bych si přečíst“. Jenže četbu jsem po čtyřiceti stranách přerušil na neurčito. Nedokázal jsem se prokousat fekálním soubojem mezi Dolores a Verou, což měl být zřejmě tragikomický vstup do děje. Účinek: záložka a jednou se znovu sejdeme v lepší konstelaci.
P.S.
Jak jsem na čsfd v roce 2017 hodnotil film:
Stejně jako skoro každý, i já jsem přečetl a viděl desítky kingovek. Tahle je pro mne jedna z nejlepších. Skvělý příběh, kamera, režie i herci. Lehce mi vadil jen profláknutý hlavní motiv: 95%
Kultivovaná procházka odvrácenou stranou kulturní poválečné Prahy. Tolik známých jmen, tolik dramatických událostí, na které by se nemělo zapomínat, tak zbytečně zkomplikované životy…
Ještě, že to paní Dvořáková stihla napsat a poslat dál, ne nadarmo se říká: „Když někdo zemře, je to jako když shoří knihovna.“
Audio. Příjemná, klidná četba Hany Frankové.
95 % (zatím 5 hodnotících s průměrem 92 %).
Autorovy hluboké ponory do temných koutů našich duší, prokombinované až překombinované, mě občas přitahují podobně jako pohádky v dětském věku a horory v pokročilejším. Asi stejně jako milióny čtenářů po celém světě, kteří netrpělivě čekají na každý další autorův text. I tak musím potvrdit tečku, kterou kap66 uzavřela svůj komentář: „Skvěle napsaná hnusárna“. Toho zla se z většiny Nesbøvých knih hrne ven tolik, že i přes dokonalost vyprávění, skvěle navozenou atmosféru i efektní překvapivé zvraty v ději, málokdy dokážu jít s pěticípými medailemi do maxima. Norské venkovské Království, plné skryté brutality, je toho dokonalým příkladem. Jako by autor chtěl celý svět upozornit na skutečnost, že přes všechno to ropné a vodní bohatství, rekordní HDP, elektrické Tesly a Barnevernet, zůstávají Norové ve svém nitru stále ještě těmi obávanými, nevyzpytatelnými, divokými Vikingy.
85 % (zatím 788 hodnotících s průměrem 84 %).
Další dobře stravitelná jednohubka z 87. revíru. Zklidňující odlehčení po hutných toulkách předletopočtovým Římem s Harrisovou trilogií. McBain mě znovu příjemně překvapuje originální stavbou zápletky. Obdivuji ho za nepřetržité chrlení nápadů, každá nová kniha je rozdílně poskládaná, napětí tentokrát navozuje úplně jinak než v předchozích osmnácti dílech, žádná strnulá šablona. To dovedu ocenit, i já se nerad opakuji, no jo, samozřejmě, stoprocentně dodržet takové pravidlo je nemožné.
Smutný a otevřený příběh s náhledem do chorobné mysli, jakými nás o deset let později začal zásobovat Král Steven, je částečně kompenzován mírným humorem očekávaných svižných dialogů.
90 % (zatím 76 hodnotících s průměrem 80 %).
…
„Kdybyste něco chtěl,“ řekl muž a srovnal krok s Rogerovým, „stačí říct, mám všechno.“
„Já nic nechci.“
„Nechcete ženskou?“
„Ne, já –“...
„Jakou barvu? Bílou, černou, hnědou? Vopálenou? I žlutou, stačí říct. Ženskejch jako máku.“
„Ne, nechci ženskou,“ řekl Roger.
„Třeba máte radši holčičky? Jak starý? Devět, deset, jedenáct? Stačí říct.“
„Ne.“
„Tak co teda? Fet?“
„Fet?“
„Herák, koks, morfium, opium, kodein, demerol, benzedrin, marjánku, fenobarbital, perník, acid, extázi, stačí říct.“
„Děkuju, ne,“ řekl Roger.
„Co teda potřebujete? Bouchačku? Bejvák? Alibi? Dealera? Stačí říct.“
„Já bych si chtěl dát kafe,“ řekl Roger s úsměvem.
P.S.
Tentokrát se moc nepátrá, příběhem se jen mihnou Carella, Hawes, Parker a Willis.
Vracím se sem s druhým komentářem. To se mi stává jen po pořádném mentálním úderu do hlavy, což kniha Lustrum (něco jako oslava po pěti letech nebo obecně pětiletka) dokázala. Všechny ty osoby a děje v Římě těsně před koncem republiky se mi stále honí myslí, nutí mě nahlížet do dalších zdrojů a pustit si na HBO TV seriál Řím. Postavy slavných jmen (Cicero, Catilina, Caesar, Sulla, Cato, Pompeius, Lucullus, Augustus, Hybrida, Crassus, Clodius, Céler, Antónius, Catulus, Rufus, etc.) se mi zhmotňují před očima a s nimi i jejich nekonečné souboje parlamentní, právní i násilné. Bojuje se o demokracii, o čest, o život, v první řadě ale o moc a tím hlavně o majetek. Bojuje se málokdy čistými metodami, rány pod pás převažují. Střetnutí Cicero vs. Catilina, Cicero vs. Clodius a Cicero vs. Caesar autor podává úchvatným způsobem. Těším se na třetí část.
Zvyšuji hodnocení na 100 % (zatím 41 hodnotících s průměrem 89 %)
…
Stále ještě si nejsem jist, jestli Cicero tehdy nepřemýšlel, kolik z Clodiových zákonů by mohl zarazit. Měl jednoho poslušného tribuna, Ninnia Quadrata, který byl připraven použít kvůli němu veto, a přišla by mu na pomoc i spousta úctyhodných občanů v senátu a mezi jezdeckým stavem. Byli to muži, kteří věřili, že bude-li se chléb rozdávat zdarma, stanou se chudí závislí na státu a zkazí to i jejich morálku. Státní pokladnici to přijde na sto milionů sesterciů ročně a sám stát bude pak závislý na příjmech ze zahraničí. Mysleli si rovněž, že místní veselice podporují nemravné kratochvíle a že organizování skupinové činnosti je nejlépe ponechat na oficiální náboženské obřady. V tom všem možná měli pravdu. Jenže Cicero byl přizpůsobivější. Poznal, že časy se změnily. „Pompeius zaplavil republiku snadno vydělanými penězi,“ řekl mi, „na to oni zapomínají. Sto milionů pro něj nic neznamená. Chudí buď dostanou svůj podíl, nebo naše hlavy – a v Clodiovi našli vůdce.“
Cicero se tedy rozhodl...
Politika, politika, politika. Demokracie v posledním stádiu. Podvody, pletichy, korupce, incest, vraždy. A mužové prvního triumvirátu už krouží kolem, aby odstavili senát na vedlejší kolej a předvedli tvrdší a pevnější způsob vlády. Tohle umí autor popsat přesvědčivě: nekončící souboje politiků, v nichž jde o moc, o peníze, dokonce i o život, přitom velké a slavné římské výboje a bitvy legií zůstávají daleko na okraji vypravěčovy pozornosti. Při sledování životní cesty slavného Cicera během stupňujícího se napětí mezi patriciji a plebeji jsem dostal vydatnou lekci historie a nějak moc často jsem se musel až otřást při rozpoznávání paralel mezi demokracií tehdejší a dnešní.
90 % (aktuálně 40 hodnotících s průměrem 89 %).
Sem se hodí malé zamyšlení na téma cílová skupina. Jsou dvě možnosti:
1. ano, jsem cílová skupina
2. ne, nejsem, z čehož dále vyplývá
a) byl jsem a už nejsem
b) možná jednou budu
c) nebyl jsem a nikdy nebudu.
Tuhle permanentně akční fantastickou a briskně ohláškovanou upírskou jízdu, s důkladně popsaným světem blízké budoucnosti, bych si s daleko větším uznáním vychutnával v době, kdy autor teprve možná začínal uvažovat o tom, že jednou třeba bude spisovatelem. Ano, 2a) je správně, ale i tak - u mě dobrý.
70 % (zatím 779 hodnotících s průměrem 88 %).
…
Musel jsem se v duchu pochválit. Měl jsem prostě skvěle vybroušený slovník. Toulal jsem se po Bruntálsku i havířovských krčmách po celé Ostravě a studoval ty nejvybranější nadávky jaké se tu daly zaslechnout. Nejednou se mi to hodilo, protože dobrá nadávka v pravou chvíli přinese víc užitku než milé slovo.
Osmnáct významných postav, stejně jako v předchozí části, poznámkový blok není na škodu. Autorka svou početní normu i vztahovou šablonu dovedně přenesla z českých komunit do atraktivního prostředí hromady písku v Severním moři - ostrova Schiermonnikoog poblíž holandského pobřeží. Stejně jako v úvodních třech příbězích, i tentokrát jsem si užíval poutavě a promyšleně poskládané propletené vztahy a k nim navíc, jako příjemný bonus daleko na pozadí, i pomalé, rozvážné, nenápadné pátrání Josefa Bergmana. S ním to zatím nikdy nebylo jiné, není to žádný prudký střelec, který by rozrazil dveře, dostal se do centra dění a nekompromisně, svou genialitou, případně pěstí nebo zbraní, vše brilantně vyřešil. Naopak, znovu, stejně jako v Čechách, se musí klopotně prodírat houfem žen špatných charakterů a podivínských mužů, kteří to vedou od deseti k nule.
80 % (zatím 832 hodnotících s průměrem 83 %).