Mijagi komentáře u knih

Poetika starých domů s hlučnými, výstředními obyvateli, společnými záchody na pavlačích a se zapadlými, zaprášenými dvory. Je až neskutečné, do jakých estetických výšin dokáže Bohumil Hrabal tato místa vyzdvihnout. V knize ožívá genius loci zaniklé Libně. Dnes již autorův byt v ulici Na Hrázi, ve kterém pořádal divoké pitky se svými přáteli zvané jako „svatby v domě“ nenaleznete, celá budova ustoupila stavbě metra a na jejím místě stojí vchod do stanice Palmovka. Nevkusný okolní otevřený prostor s tramvajovými zastávkami, zaplivaným autobusovým nádražím a nonstop hernami nese jméno Náměstí Bohumila Hrabala. Těžko říct, jestli by i takto odduševnělé prostředí dokázal tento mistr vybrousit v literární perlu.

8 04.06.2014

Mám rád knihy, které nějakým způsobem zapracovávají mýty a báje do příběhů odehrávajících se v současnosti. Po této stránce mě nadchly nedávno Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, Nedotknutelní Feriho Lanščeka a nyní Stallo Stepjana Spjuta. Autor posledně zmíněného románu kombinuje celkem zdařile prvky několika žánrů a v tomto pestrém literárním koktejlu oživuje prastarou legendu o severských trollech. Nečekejte k neúprosnosti vygradovanou akci, ale spíše znamenitou práci se strachem čtenářů spočívající v rafinovaném popisu. Tento postup mě na Stallu zaujal nejvíce. Naopak mi vůbec nesedly kapitoly vyprávěné z pohledu postavy Gudrun. Nevím, zda-li to byl záměr, ale v jinak jazykově bohatém díle vypadají tyto pasáže, jakoby je psal v rámci slohového úkolu průměrný žák střední školy. Naštěstí se jedná o nepatrnou část a tak převažují spíše klady knihy. Zasněžené švédské pláně jsou navíc ideální náhražkou za letošní „zimu-nezimu“ v Čechách.

8 21.02.2014

Řemeslně vycizelovaný současný román z druhé světové války. Už samotné rozdělení do dvou částí odehrávajících se v odlišných prostředích, ale se stejnými postavami, je zárukou udržení pozornosti čtenáře. Ve chvíli, kdy se nabažíte výcviku ve Velké Británii, dopadnete s padákem do temna okupované Francie, abyste se zúčastnili několika operací s výsadkáři, z nichž ta hlavní vězí jen na vašich bedrech. Simon Mawer má po celou dobu děj pod kontrolou. Když už se mu začíná příliš rozjíždět, vloží další informace dokreslující charakteristiku nebo minulost hlavní postavy Marian Sutrové, aby jej trochu přibrzdil. Vygraduje tím napětí, ale zároveň čtenáře nenudí, protože Marian Sutrová je od prvních řádků sympatická postava se zajímavým dosavadním životem. Toto je ještě Mawer, který tepe od začátku do konce v podobném rytmu. Oproti tomu děj pozdějšího Skleněného pokoje mi přišel nevyvážený – v první polovině příjemný rozjezd, v druhé výrazné dějové, až zkratkovitě působící, zrychlení, jako kdyby autor neměl dost času na dopsání. Na závěr bych ještě u Dívky, která spadla z nebe vyzdvihl atmosféru - všudypřítomný strach v městě ovládaném okupanty - to se Mawerovi hodně povedlo.

7 22.07.2022

Pasáž, kdy vypravěčka tančí v euforii na podiu pražské Roxy vedle dýdžeje a říká, že sem nahoru se odváží vylézt jen opravdoví tanečníci, pobavila. Bývaly roky, kdy jsem se tam také párkrát mihl, a to jsem na tanec absolutní nemehlo :-) Ale samozřejmě vím, jak to autorka myslela.

Kniha pohlížející na balet skrze bolest, odříkání, hladovění (představte si, že každý týden musíte před celou třídou vylézt na váhu a vyslechnout si kritiku od učitele), vidinu mizerného platu a uplatnění jen na několik málo let, protože šanci dostanou jen ty mladší. Všechny tyto až naturalisticky podané pasáže v textu dominují. Samotná radost z baletu (z pohledu baletky, ale i divačky) vyvěrá vždy jen krátce z několika vět, o to silněji tyto části působí, o to více si čtenář uvědomí, co vše se za tím Labutím jezerem a Louskáčkem ve skutečnosti skrývá. Skvělý nápad nechat příběh vyprávět jednu vypravěčku střídavě ve dvou obdobích – malou školačku a dospívající dívku nacházející se kdesi na konci puberty. Pro mě navíc přesah v podobě vzpomínky na pražský noční klubový život z doby, kdy jsem jej sám také poznával.

7 24.06.2022

(SPOILER) Spoiler jen pro ty, co neznají Poláčkův osud.
Martin Daneš románově zpracoval závěrečnou část života Karla Poláčka humoristickým stylem, jakým by jej napsal sám Karel Poláček. S ústřední postavou Karlem Hirschem (pod tímto jménem Poláček v knize vystupuje) prožíváme atmosféru Prahy těsně před druhou světovou válkou, a hlavně během ní. Hirschův životní optimismus je tak nakažlivý, že v něm částečně zanikají všechna postupně zaváděna protižidovská opatření. Zákaz chození do kaváren, zákaz procházek v parcích, zákaz využívání hromadné dopravy… šrouby se utahují, ale v Hirschovi i v těchto stísněných mantinelech převládá opravdový život nad strachem. Čtenáři jde mráz po zádech, ale zároveň je tím vším kolébán. Ač znalý informací o Poláčkově životě jsem věděl, že děj nespěje k veselému konci, ještě v pasážích z koncentračního tábora jsem si říkal: Přece to nemůže takhle skončit? Přece se takovému člověku nemůže stát nic zlého? Hrozně moc jsem si přál, aby tentokrát historie (nebo Martin Daneš nad historií) přivřela oči a Karel Poláček mohl po válce zase nahodit pruty u své oblíbené Berounky, jenže učebnice literatury ani Rozsypaná slova nelžou.

7 15.11.2021

Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů = Prsten Nibelungův. Ke shlédnutí a poslechu celého operního díla na Wagnerově domovské scéně v německém Bayreuthu byste potřebovali minimálně šest dní dovolené. Každá část je uváděna v samostatný den a po Valkýře a Siegfriedovi bývá den přestávka. Musí to být úžasný zážitek, ale přiznám se, že k opeře hledám zatím cestu. Zato komiksů jsem přečetl spoustu a tenhle se nad nimi vyjímá. Za rozmáchlostí děje z pera samotného pana Wagnera nezaostávají rozmáchlostí ani kresby výtvarníka Russela. Dokonale nádherní lidé, bozi a nadpřirozené bytosti. Všechno hodně barevné. To, co by jinde působilo až kýčovitě, v tomto starogermánském eposu sedí. Ve čtenáři je tím vším vyvoláván pocit, že má před sebou něco opravdu velkého. Byť by se mohl Siegfried svojí statečností považovat za jednoho z nich, tak Prsten Nibelungův je další příklad toho, že komiks nemusí být jen o superhrdinech.

7 05.02.2021

Banální příběh s jasně vymezeným a rozpoznatelným dobrem a zlem, geniálně vymyšlená cesta, nádherné postavy, uměřené dávkování encyklopedických zajímavostí. Tahle pouť s komediantskou rodinou Cascabelových bavila. Nechal bych se v jejich maringotce unášet na kře ledové klidně další stovku stran. Se zpožděním mnoha let jsem konečně našel místo, kde si dokáži pořádně odpočinout. Je to svět Julese Vernea, jsou to stránky jeho dobrodružných románů.

7 06.01.2020

Pro mě takový malý klenot a klíč k Novohradským horám. Přečetl jsem těsně před odjezdem a pak už jsem se jen toulal a toulal celý týden zdejší krajinou, v září takřka bez lidí. Doporučuji všem, kdo nechtějí tyto hory, jimiž se negativně prohnaly ideologie 20. století, avšak zároveň byly prozatím ušetřeny nájezdu turistů, konzumovat jen od památky k památce, ale rádi by se je vychutnali naplno, pronikli hlouběji. Skvělé eseje a črty s odkazy na další literaturu.

7 18.09.2019

Kniha má dvě roviny – dechová cvičení a otužování. Ty se pak obě spojují v učení Wima Hofa, holandského The Icemana, jako složky potřebné např. k efektivnímu zdolávání vysokých nadmořských výšek, plavání v zamrzlých jezerech, ale také (a hlavně) ke zkvalitnění běžného života (odbourání depresí, zmírnění stavů u autoimunitních nemocí, snížení nadváhy atd.). Ač autor přistupuje k tématu opatrně, více cestami a opírá se o několik studií, u částí s dechovými cvičeními se nemohu zbavit dojmu jistého šarlatánství. Zato kapitoly o otužování se trefily do toho, co si myslím už dávno – občasné vystoupení z komfortní zóny je klíčem k lidskému štěstí. K překonávání dálek po vlastních nohách jsem tak nově přidal i ranní ledové sprchy :-)

„V průběhu posledních šesti milionů let lidské evoluce naši prapředci procestovali celou planetu. Přešli přes rozpálené pouště, zdolali hory pokryté ledem a použili k tomu pouhý zlomek dnešních technologií… překročili Alpy, Himaláje, přepluli oceány a osídlili Nový svět. Jakou sílu, kterou jsme my ztratili, oni ovládali? A co je důležitější, můžeme ji získat zpět?

7 21.03.2019

Od Ochotského moře z přístavního města Magadan táhne se do sibiřského Jakutsku 1 826 km dlouhá federální silnice M56 „Kolyma“, zvaná také Cesta kostí. V drsných přírodních podmínkách krajiny, kde léto trvá jen pár dní, s minimem moderní techniky, bez pořádného jídla do žaludku vystavěli ji zde v dobách Stalina vězni z desítek místních, nechvalně proslulých gulagů. Právě tudy, v době, kdy už ze všech těchto nápravných zařízení zbyly jen omšelé ruiny, putuje Jacek Hugo-Bader a přináší jedinečnou reportáž dalece přesahující škatulku cestopisu. Cestuje především po lidech, bývalých vystěhovalcích, co zde zůstali natrvalo, předcích bachařů, ale i dobrovolně přivandrovalých podivínech spatřujících v této chudé a bezútěšné oblasti radost. Z kaleidoskopu příběhů a po litrech na žal vypitých vodek vyvstává obraz bývalého Sovětského svazu i současného Ruska. To vše navíc čtivě napsané. Tuhle cestu doporučuji.

7 21.09.2018

Raimund Gregorius, bezmála šedesátiletý profesor starých jazyků na univerzitě ve švýcarském Bernu se po rozvodu s manželkou prokousává samotářským životem na lince domov – práce – domov. Skutečné žití mu proplouvá mezi prsty, aniž by se tím ve svých každodenních rituálech nějak zásadně znepokojoval. Pak s ním ale v jeho stereotypním přežívání otřese jistá událost, na první pohled bezvýznamná, jeho myšlení však obrátí naruby. „Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás – co se stane se zbytkem?“ píše ve svém filozofickém díle Zlatotepec slov fiktivní lisabonský lékař Amadeu de Prado, další z postav románu, a tato myšlenka se stává pro celou knihu klíčovou. Noční vlak do Lisabonu je o nenaplněných touhách, o tom, že se život často ubírá jinými cestami, než jsme si představovali, ale také o tom, že z cesty, po které zrovna kráčíme, můžeme uhnout, pokud jen trochu chceme.

7 27.06.2018

Po podpisu Mnichovské dohody přestává být Josef Bryks v roli vojáka prospěšný přímo ve své vlasti, utíká tedy trnitými oklikami bojovat do bitvy o Anglii. Několikrát je zajat nacisty, několikrát se mu daří utéct a to cestami velmi nebezpečnými. Na svoji vlast nikdy nezanevřel, po válce se do ní vrací v zasloužené roli hrdiny. Jen na tři roky! Než pro něj komunistická mašinérie přichystá vězení, ze kterého již neuteče! A to jen kvůli tomu, že bojoval na Západě. Zvedá se mi žaludek ze všech lidí razících heslo: „za komunistů jsme se měli líp“ a ze současné KSČM, jejíž mnozí členové se k procesům z 50. let se slavnostní pompou rádi hlásí. Napsáno čtivým stylem. Doplněno velkým množstvím fotografií. Události, na které se nesmí zapomenout.

7 30.05.2018

S každým dalším řádkem se čtenář noří do čím dál tím ponurejší nálady, až se doslova topí v depresi. V téhle knize je opravdu celé ruské 20. století - totalita, gulag, tvrdý nástup kapitalismu, měnová reforma, nesmyslné války v okrajových oblastech, náboženské konflikty na Kavkazu, teroristické útoky... to vše očima obyčejných lidí, ale i funkcionářů. Příběhy, které by neměly zaniknout!

"Dvě sousedky se spřátelily: jedna měla pětiletou dcerku a druhá byla sama. Obyvatelé komunálek většinou sledovali jeden druhého. Navzájem se odposlouchávali. Ti, kteří měli místnost deset metrů, záviděli těm, kteří měli pětadvacetimetrovou. Takový byl život... A jednou takhle v noci přijel anton... Ženu, která měla malou holčičku, zatkli. Ještě než ji odvezli, stačila vykřiknout na přítelkyni: 'Když se nevrátím, vem si moji malou k sobě. Nedávej ji do dětského domova.' Kamarádka si dítě nechala. Pak na ni přepsali druhou místnost... Holčička jí začala říkat maminko... 'Maminko Aňo'... Uběhlo sedmnáct let... A opravdová maminka se vrátila. Své kamarádce zlíbala ruce i nohy. Pohádky obvykle končí v tomhle okamžiku, jenže v životě to dopadlo jinak. Bez happyendu. Za Gorbačova otevřeli archivy a bývalé trestankyni nabídli: 'Chcete si prohlédnout svůj spis?' Chci. Vzala svoji složku... otevřela... a navrch leželo udání... byl to dobře známý rukopis... Udání sepsala sousedka... 'maminka Aňa"... Chápete to? Já tedy ne. Ta žena to taky nemohla pochopit. Šla domů a tam se oběsila."

"Perestrojka... v tom bylo cosi velikého... Během roku zavřeli naši projekční kancelář, zůstali jsme se ženou na ulici... Týdny jsme jedli jen bramborovou kaši. Začal jsem podnikat. Prodával jsem na trhu nedopalky. Litrové sklenice vajglů... nebo třílitrové... Manželčiny rodiče (univerzitní profesoři) je sbírali na ulici a já je prodával. A lidi je kupovali."

"Město Orsk u Orenburgu. Celý den a noc se tudy hnaly dobytčáky s kulackými rodinami. Na Sibiř. Hlídali jsme nádraží. Jeden vagon jsem otevřel: v rohu visel na řemeni polonahý muž. Matka chovala v náručí maličkého a starší chlapec seděl vedle ní. Rukama jedl svoje hovno."

Dozorčí stanice křičela na někoho do telefonu: 'Co po mně chcete? Lidi vycházejí z tunelu a vzápětí tu umírají, vylezou na nástupiště a umírají...' (Mlčí) Všichni si na to už zvykli. Zapnou televizi, poslechnou si to a jdou si dát kafe..."

"Leželi tam mrtví, v kapsách jim bez ustání zvonily mobilní telefony... Nikdo neměl odvahu jít až k nim a zvednout je."

7 08.03.2016

Báseň v próze. Učesané, lyrické miniatury, kde není slova navíc a přesto z nich na člověka silně doléhá hořko-sladká atmosféra, ať už malých vesniček v Banátu, severočeského panelákového sídliště nebo jiných míst, v nichž se autor ve svých vzpomínkách nachází.

"Pálenka ze švestek a kulovatek; to je krev tohoto kraje... I teď mám s sebou láhev a občas usrkávám... Na každé z těch salaší jsou sudy, demižony, kanystry nebo láhve s pálenkou... A i tady, tady na hřebenech, nečekaně mezi dvěma habrovými lesy: i tady náhle padá dolů strání sad plný dozrávajících švestek či kulovatek... Dozrávají u domů, v obřích závrtech v polích (místní jim říkají prostě a krásně jámy), dozrávají u cest, u krchova, u kostela... Divoká krev tohoto kraje: opojná i zkázonosná; napájející i jako oheň požírající; rozproudí řeč i zboří svět křivým slovem; napřáhne ruku k přátelskému stisku i ke stisku hrdla ve víru polonevědomé rvačky; vytahuje z hrobů pravěké vzpomínky a do plamenů háže, co se přihodilo včera... Dobro, či zlo, zde nelze rozhodovat: pálenka, ta pohostinná, kterou vám nabídne každý sedlák v poli, když se lopotí za propoceným plavohřívým koněm; pálenka - ta samá, ze stejné láhve - se pak podepíše podlitinami na tváři jeho ženy a dětí (švestkové podlitiny; dozrávající kulovatky kolem očí)..."

7 15.02.2016

Knižní rozhovor mapuje pestrý intelektuální život odborníka na historii a politiku Evropy profesora Tonyho Judta, ale především dává do širších souvislostí události 20. a počátku 21. století.

Zazní zde např. téma holokaustu, na který oba autoři pohlíží jako na nacistické zvěrstvo, nicméně Judt poukazuje také na zneužití příběhu izraelskou politikou. Na tuto temnou část dějin lidstva by se nemělo nikdy zapomenout, ale není možné ji do nekonečna používat jako obhajobu k územnímu a mocenskému rozpínání se na Blízkém východu. Názor je o to cennější, že je vyřknut člověkem vyznávajícím židovské náboženství, bývalým sionistou a několikaměsíčním obyvatelem izraelského kibucu.

Zajímavou dělá knihu i rozdílná národnost autorů. Zatímco tázající Timothy Snyder pochází z USA, Tony Judt se narodil v Anglii. Toto vyzní naplno především v poslední kapitole hodnotící současnou ekonomiku a vztahy stát vs. občan na starém kontinentu a v USA. V této části se Judt také velmi výstižně trefuje do amerických vojenských intervencí a zbrojařských firem z tohoto přístupu těžících.

V některých pasážích jsem se ztrácel a občas dohledával informace na internetu, pár sociálně-demokratických názorů ve mně vyvolalo menší vnitřní polemiku, ale celkově je kniha čtenářsky vstřícná, pro zájemce o novodobé evropské dějiny přínosná a už jen samotné sledování diskuze (myšlenkových pochodů) dvou super-intelektuálů je velkým zážitkem.

7 06.11.2015

„Životní příběh“ v popisu je lehce zavádějící, knihu bych spíše nazval "sondou do psychiky ultramaratonce". Zatímco Christopher McDouggal ve „Zrozeni k běhu“ k tomuto sportu přistupuje prostřednictvím návratu k našim prapředkům, jenž jej provozovali kvůli obstarání potravy a Scott Jurek v „Jez a běhej“ zkoumá fyziognomii lidského těla a správné stravování, Killian Jornet načrtává esej na téma chování těla a mysli při extrémní zátěži. Na první pohled by se mohlo zdát, že „Běhej, nebo zemři“ nepřináší žádné prakticky využitelné rady, jenže ten, kdo si někdy vyzkoušel ultratrail na 100 a více kilometrů, ví, že tréninkem získaná kondice není v tomto sportu sama o sobě zásadní k úspěchu, velký podíl na celkovém výsledku má také hlava, v ní se odehrávají myšlenkové pochody, které vás mohou motivovat a nebo naopak donutit ukončit. Killian nezůstává pouze u tohoto, zabývá se také psychologickými aspekty vítězství, soutěžení atd. Vše popisuje na konkrétních příkladech z několika slavných závodů či svých osobních běžeckých a ski-alpinistických projektů. Kniha je slohově na velmi kvalitní úrovni, rozsahem dlouhá akorát, při větším počtu stran by se autor pravděpodobně již opakoval.

7 22.07.2014

Potápěč Jack pracuje v moři, svařuje konstrukce ropné plošiny poblíž malého přístavního městečka v Kanadě. No, spíše zapadákova, kde zná každý každého a ten, kdo mohl, se odtud už raději dávno odstěhoval. To však není Jackův případ. Ten se naopak, podvědomě lákán svou nevyřešenou minulostí, vrátil. Při jedné z osamocených rutinních směn se dole v hlubinách něco probudí. Ne, nečekejte žádné hororové klišé. Není řeč o z temného dna k hladině stoupajícím dávno zapomenutém netvoru, ale o nevytěsněnými vzpomínkami a stresující životní situací probuzené příšeře přímo uvnitř Jackovy hlavy. Jeff Lemire je mistrem melancholické nálady jak v textu, tak v kresbě. Z jeho postav a lokalit, do nichž zasazuje děj, na čtenáře vane jako těžký dým samota, fyzické a psychické odtržení od společnosti. Dokáže také skvěle a z různých pohledů otevírat téma vztahu otce a syna. Možná je to tím, že je z nich Potápěč nejméně rozsáhlý, ale za mě příběh tentokrát držel pohromadě lépe než ve skvělém Rváčovi a Essex Country.

6 10.01.2023

Napínavá kniha. Zaujala mě už povedeným názvem a po přečtení první strany jsem se těšil na každou volnou chvíli, kdy se do ní budu moct znovu začíst. I když se mu to ke konci už lehce vymyká a balancuje na hraně uvěřitelnosti, podařilo se autorovi navodit temnou atmosféru zapadlé horské osady, v jejíž blízkosti se jednoho podzimního rána stane vražda. Škoda jen, že se nedokázal vyhnout všem zažitým klišé v soužití malého týmu kriminalistů a jejich osobních problémů. Všichni ti drsní šéfové, všichni ti nováčci, co přijdou v rámci případu s něčím zásadním, to už tady bylo tolikrát, stačí zapnout večer televizi. Ale je to románový debut a podle recenzí se v další krimi František Šmehlík s některými nedostatky popasoval. Velké plus pro nakladatelství Argo za pěkné provedení knihy.

6 08.11.2022

K těmto publikacím bývám skeptický. Přistupuji k nim s tím, že spoustu nápadů lze většinou najít na internetu. U Roku v lesní škol(c)e ceny za pořízení ale rozhodně nelituji. Hry a rukodělné činnosti jsou v ní pěkně ucelené, zařazené do ročních období (některé z nich lze ale určitě provozovat celoročně), příjemně graficky zpracované a k tomu ještě na praktickém (pevném) papíře, kdy knihu můžete bez obav brát s sebou na výpravy do přírody. Ne, že by v lese nešlo vytáhnout mobilní telefon a požádat google o radu, jak odlít pomocí sádry stopu divočáka, ale kniha mi k tomuto účelu sedí tak nějak víc. Komentováno po úspěšném vyzkoušení dvou činností – pečení chlebových hadů na klacku a přípravě svařeného jablečného džusu, oboje v zimě venku na ohni. Hashtag „otestováno na dětech“ :-)

6 26.01.2022

Ze zimních Jizerek (Jan Horníček – Čarostřelec) jsem se přesunul do zasněžených Krkonoš (Karel Václav Rais – Zapadlí vlastenci). Popisem strastí obyčejných lidí v nuzných příbytcích v drsných horských podmínkách se setkáváme i u Raise, ale tím podobnost obou knih končí. Z historické detektivky se ocitáme v díle, které má především pohladit srdce národního obrozence či probudit dosud spícího vlastence. To, co Rais ve své době považoval za naléhavé, působí dnes spíše naivně. Sám tomu pomohl také rezignací na jakoukoliv syrovost. Nečekejte druhý Kalibův zločin, tohle je spíše zidealizovaná pohádka. Pokud toto všechno přijmete, stane se pro vás četba díla, které nechybí snad v žádné učebnici literatury, zážitkem. Jako bych se na několik hodin posadil do kouta temné světničky. Venku fičí mrazivý vítr, závěje sněhu dosahují do poloviny oken, ale uvnitř je příjemně. U tkalcovského stavu sedí materiálně chudí, ale morálně bohatí lidé, na kamnech se ohřívá na horských boudách tolik známé kyselo…

Menší spoiler: Nejlepší pasáží (četl jsem několikrát) pro mě byl popis cesty obrozenců do Prahy. Dvě hodiny po půlnoci vyráží pěšky z Pasek nad Jizerou do cca padesát kilometrů vzdáleného Turnova, kde nasedají na ranní dostavník. Ten cestou dělá dvě delší zastávky (na pivo a na oběd), příjezd do hlavního města večer po nočním pochodu a celodenní jízdě. Jo, tenkrát to bylo úplně jiné cestování :-)