milary komentáře u knih

Jak se vracím po letech k Dicku Francisovi, upadám do starého známého čtenářského tranzu, ne nepodobného rozpoložení u četby Agathy Christie. Miluju to. Je mi celkem jedno, jestli je nějaká kniha slabší (a to tahle fakt ne!!!), obalí mě atmosféra, prostředí, jazyk, kterým to ke mně promlouvá, a já se ztrácím, zapomínám na to současné, a cool a wow, protože tohle je nadčasové. A doufám, že se kouzlo těchhle knih neztratí nikdy.

Hrdina vlastně není koňák, jen koně vlastní. Ani nejezdí. Je to pohledný slušňák a vyrábí hračky. Teda vymýšlí. Konstruuje. Veleúspěšnou sérii hraček, přesněji řečeno.
Co se koní týče, jen trochu sází. A ve všem spoléhá na svého trenéra. Slušně ho platí, očekává slušnost. Ani ho nenapadne nic jiného. Až je absence té slušnosti do očí bijící.

Líbí se mi, že to opět není žádný superhrdina. Porušení důvěry řeší výpovědí, není přece zapotřebí nic jiného, žádný povyk. Až když se - nepřekvapivě - jeho bezelstnost obrátí proti němu a protivník ho veřejně očerní, zostudí a sám sebe postaví do role oběti, zváží, že je čas jednat. A jedná. S vynalézavostí a rozhodností, které mu vrací respekt...

18 07.01.2023

S Alison Weir se "známe" už dlouho, přečetla jsem od ní kdeco dávno předtím, než jsem se potkala s databází knih. A audioknihami.
O Jindřicha VIII. první ženě Kateřině mi četla Martina Hudečková. Krásně se to poslouchalo, a stejně jako Chesterton a mnozí další doufám, že série audioknih o tudorovských královnách se rozroste.

Mám moc ráda dané téma a viděla a četla jsem mnohá zpracování, která se tímhle atraktivním kusem historie v různých souvislostech zaobírají; ta zdařilejší i méně zdařilá. Na Alison Weir si mocně cením nečernobílého pojetí postav. Lidí, kterým právě ta frekventovanost zpracování vtiskla už skoro šablonovitou podobu: Jindra - prevít a sukničkář, Kateřina Aragonská - nepříliš atraktivní a upjatá modlářka atd.
I když nejsem odborník a nedokážu posoudit věrohodnost toho či onoho - charakterů svázaných pravidly (vč. náboženských) a letitými tradicemi, manipulačního prostoru a strategií politických rozhodnutí, míry odpovědnosti versus svévole pramenící z postavení - přece nevěřím láci plochých pojetí a tak za sebe doporučuju tenhle bohatý a barevný románový portrét napsaný historičkou a opřený o řadu doložených faktů.

18 07.01.2023

Žádný tupý thriller, kterých se směsná do tuctu dvacet...
Tahle kriminálka o útěku před pomstou i sebou samým je napsaná stejně napínavě jako poeticky, malá lestariánská komunita kdesi v severním Norsku vyzařuje stejnou drsnost jako nehostinná krajina kolem, nároky a rivalita se ohánějí "pravou" vírou, ale tak jak to většinou bývá, "pravidla" určují ti nejsilnější.
Stejně jako v prvním víceméně samostatném příběhu tu neexistují jiné než zajímavé postavy a jiné než dobré dialogy.
A - možná víc než v první části - je tu možné se občas nad něčím zamyslet, a zdaleka ne jen nad tím, jestli je vrah zahradník... :)

Četl Václav Neužil. Výborně.

18 22.07.2022

Martin C. Putna se mi nečte úplně lehce. Jakkoliv mám k tématu blízko, nejsem teolog. A taky Karel Čapek tu klade laťku vysoko nad mé po léta oblíbené kousky a prověřuje mě nejen jazykově; nutí mě spolu s M. C. Putnou nahlížet věci jinak, držet na uzdě netrpělivost s textem, objevovat.
Nedařilo se mi to úplně se vším, a taky soulad nezavládl stoprocentně. Přesto je pět hvězd málo; za ta místa, která si člověk čte dvakrát, třikrát, desetkrát, a ukládá si je do paměti jako mosty schopné přemostit neporozumění, věroučná či jiná.

(…) A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Neboť není nic sladšího než pokoj; a proto dejte nám pokoj vy všichni, kteří si myslíte, že jste vyvoleni spravovati a napravovati svět.(…)

(…) A pokoj lidem dobré vůle. Snad jsou onačejší ctnosti; jmenujte mně hrdinství, šlechetnost obětavost nebo co chcete, ale nic není tak dobrého jako dobrá vůle. Dobrá vůle, to je jako dobrá cesta nebo dobrá střecha nebo jiné tiché, dobré a spolehlivé věci, o kterých ani nevíme; teprve když nejsou dobré, začneme strašně láteřit, a když potkáme zlou vůli, je nám, jako by se bortila všechna jistota na světě. A proto je dobrá vůle to nejlepší na světě, že na ní stojí všechna spolehlivost a důvěra. Dobrá vůle je horizontální základ všeho dobrého na světě. (...)

(…) A na zemi pokoj. Na celé zemi. Já to cítím, vy to cítíte; nemáme pod sebou pevné půdy, když se to hroutí někde u souseda. Je jen jedna země, jenže lidstvo se musilo napolo pomlátit, aby si to začalo jakžtakž uvědomovat. Není dobře na zemi, a proto není ani nám dobře a bezpečně na zemi. I posloucháme do dáli, není-li slyšet děsné praštění země. Ne, dosud ne; sláva na výsostech Bohu. (...)

18 08.07.2022

(SPOILER) Nic proti, já se díky knížkám ráda něčemu přiučím. A k detektivkám od Dany Stabenow to patří. Na druhou stranu - dosavadní díly s Kate, obklopenou dalším svérázným ansámblem vč. Obludy, mi přinesly takovou porci skvělého odpočinkového čtení, že jsem nijak neváhala uškudlit si poslední doposud vyšlý díl pro pár volných dní. Jenže...
Z mého pohledu byly tři čtvrtiny téhle knížky věnovány encyklopedickému přehledu, zahrnujícímu problematiku všemožného aljašského uspořádání. Hodně témat, hodně jmen, žádný děj. Vůbec nepopírám důležitost souvislostí, ale jako podkres pro žánr (nenáročné) kriminálky mi to přišlo pro svou složitost nešikovné.

SPOILER!!! SPOILER!!! SPOILER!!!
Zklamala mě i trochu laciná úlitba „ději“ v podobě četných popisů společenských outfitů vč. předlouhého líčení nákupu v prvotřídním butiku, kde Jack nasadil tvář přitroublého seladona a Kate vzdorovitého fracka. Protentokrát jen nejiskřící vata.

A rádoby rozuzlení? Po vší té námaze (čtenářově)? Nebudu rozmazávat.
I když, je to přece jen komentář a spoilerové varování tu je...
Vážně by stačilo, aby na trestně nepolapitelného chlápka s vazbami na organizovaný zločin a obklopeného prvotřídními právníky udělala Kate s Obludou bububu, a on by zrušil všechny své projekty?
A umělohmotná barbie s kvérem? To jako vážně?

Jediné, co mi připomínalo mou milovanou Stabenow byla roztomilá ekvilibristika Kate se zcizenými platebními prostředky. Tak za to dvě malé usmáté hvězdy. A - ať nejsem nespravedlivá, za nepřeslechnutelný „hlas krve“ autorky ta třetí, nejzářivější.

18 16.06.2022

Paasilinna není můj úplně nejsrdcovější autor, tohle byla po delší přestávce třetí knížka od něj. Bavila jsem se nicméně výborně: laponská exotika, aktéři, praštěné dění, absurdita i černý humor (místy celkem na hraně), všechno dobře.
Líbilo se mi, jak se vyprofilovaly postavy, a to byl současně trochu kámen úrazu.
Čistý sentiment totiž, který v závěru zcela postrádal nadsázku, působil najednou vytrženě z kontextu, a vějičku dojetí, které by ze mě jakž takž vyždímal svým bezelstným soucitem major, ten těžkopádný halama s věčnými rekovnými vizemi a srdcem na dlani, jsem nesežrala víc než pragmatickému Ojvovi ani náhodou.

Jsou knihy, které je dobré číst, jsou ty, které je dobré poslouchat, a jsou ty, které bych možná četla se zaujetím trochu rozpačitým (jako tuhle), ale poslouchat přestat nelze.
Interpretace audioknihy byla jedinečná.

18 26.05.2022

Audiokniha.
Nevím, jestli je zpracování totožné do puntíku, ale předpokládám, že pod stejným názvem se příliš lišit nebude. Snad jen trochu stylisticky upravené pro knižní podobu budou odpovědi pánů Hanzelky a Zikmunda, které jsem vyslechla v autentické nahrávce, jak ji před časem vyslal do světa v desetidílném seriálu Radioservis.

Redaktorky Eva Lenartová a Hana Krejčová položily oběma pánům (odděleně v jejich bydlištích) totožné otázky, které se týkaly cest, samozřejmě, ale také všeho, co dobrodružná léta na čtyřech kolech s Tatrou vnesla do jejich životů ve všech souvislostech. A že toho bylo.

Vážím si obou. Pro to, co dokázali, pro to, jak vytrvale obhajovali svá stanoviska, i když to bylo "nepohodlné", pro to, jak si byli vědomi svých chyb i limitů.

Škoda, nevědět. Nebo zapomenout. Moc takových lidí není.

18 06.05.2022

Dočetla jsem, přesto bez hodnocení. Nemůžu napsat: špatná kniha. To jistě není.
Zjišťuju, - a vlastně nedovedu úplně formulovat proč -, že mi určitý způsob zpracování příběhu (a cosi i v něm) připadá nestravitelný. Nedotkne se mě, nedojme mě, jenom mě štve. Čtu ho „zvenčí“, spěchám ke konci, chci ho „mít z krku“.

Tak jako u knížky Kde zpívají raci, se kterou jsem měla podobný problém, mě ale bezpodmínečně vtáhlo prostředí. Tam bažina, pobřeží a oceán. Tentokrát Aljaška.
Úplně mě to pohltilo, psala jsem po pár stránkách kamarádce. Předčasně.

Nakolik věrohodná, co se způsobu života na Aljašce týče, pro mě byla spřátelená rodina Jacka a Mabel, natolik nereálně na mě působili výběrem odlehlého nového domova i naivitou oba podivně pozdní osobní ztrátou zkrušení padesátníci, vícečetně sami sebe označující za „starého muže“ a „starou ženu“. (Jakkoliv taky moje oblíbená Betty McDonald měla s farmařením zkušeností, asi co by se za nehet vešlo, přece byla o mnoho mladší, stejně jako její muž, který rozhodně věděl, do čeho jde).
Nevěřila jsem na mnoha místech, i když mám velký respekt k zázrakům, jež dokáže přátelství, k síle lásky, k odvaze nevzdávat se. Nedovedla jsem si třeba představit – ne, že by Mabel nemohla objevit radost, a třeba i netušenou fyzickou výdrž ke spoluúčasti na farmaření, ale – že vedle toho stejnýma rukama kreslila drobnokresby, šila náročné oděvy, filigránsky vyšívala...

Celé mi to nějak nedávalo smysl, vč. toho, že co začalo jako křehký příběh o Sněhulce a prolínalo něžnými záchvěvy tajemna příběhem lidské holčičky, které se upil táta a jí se podařilo nějakým zázrakem přežít, začalo brzy ztrácet jakékoliv reálné rysy (které třeba v Racích byly aspoň jakž takž zachovány), až se mi vše propadlo do přemrštěné a násilné paralely s pohádkou.
Vlastně jsem úplně neporozuměla tomu, kam takový děj žánrově zařadit. Magický realismus? Není pro mě. A i když nejsem... muž, pro které ho jsou pohádky, kouzla a poetičnost ztráta času... (jak níže píše Josh), :) mé srdce posud neokoralo a představivost běžně nenosí „jézéďácký holínky“, musím svá snění zjevně sytit jinde.

Třetím dílem Dublinské trilogie si McDonnell nechal pro pokračování pootevřená ne vrátka, ale pořádná vrata. A skoro ho to stálo hvězdičku.

Neoblibuju úplně otevřené konce, ale akceptuju je v případě, kdy poskytují postavám možnost svobodně vykročit z příběhu k čemukoliv čtenáři domýšlenému, bez autorovy zjevné ambice dál režírovat.
Těžce ale nesu, když je předchozí dění víceméně ukončeno, avšak v závěru je cosi nadhozeno tak, aby to bylo bez pokračování jaksi samoúčelné.
A včil mudruj... Může mít trilogie víc než tři díly? Výjde to u nás?
Co se týče otázky číslo jedna: překvapilo mě to, ale může :). Otázka číslo dvě? Pokud si tuzemský vydavatel správně zodpoví otázku jedna, proč ne? :))

Bylo to znovu skvěle vymyšlené. Od samého začátku si připadáte jako na kolotoči (ne že by ten začátek souvisel s jakoukoliv rozverností, spíš se cítíte v kůži někoho, kdo podobné atrakce důvodně nesnáší). Nemáte kdy se rozkoukat, děj na vás stroboskopicky pomrkává, bluf střídá bluf, postavy jsou originálně okořeněné a gagy stejně dobré, jako v předchozích dílech.
Chci další. Audioknihu, pokud možno. Filip Švarc forever... :))

18 04.02.2022

Novoroční předsevzetí? Znáte to... Ale s knihami jako je Dublinská trilogie plníte i ta, která jste si vůbec nepředsevzali. Kroky nepočítám. Chodím a chodím, i kdyby mi měly nohy upadnout. Poslouchám. :)

Druhým dílem komik McDonnell spíš jen prosvítá. Zato už nelze přehlédnout, že psaní mu jde vážně dobře. Když - ve svém zájmu - vynecháte anotaci, jejíž bodrý tón by vás mohl na chvíli zmást, zjistíte, že čtete promyšlenou kriminálku postihující dvě časová období, skvěle obsazenou, co do prostředí i dějů až filmově zpracovanou. Hodně, hodně dobré...
A znovu ta sympatická schopnost (řekněme nepředposr....t) autora, celé to ve finále lehce shodit. O to je výsledný dojem lepší.

18 22.01.2022

Skvělá ultrazábavná krimi, v závěru nadsazená ve skoro čistokrevnou rodokapsovou dobrodružku. Moc jsem se bavila, od začátku. Ne, to není úplně poctivé doznání. Podléhala jsem neovladatelnému veselí i v pasážích jindy a jinde jen s bídou akceptovaných, kde na mě Filip Švarc hrnul bezskrupulózně přímočarý anatomický slovník postihující různé zajímavé varianty úmyslů, pocitů i jednání zúčastněných osob. Mřela jsem smíchy při naprosto úžasně vymyšlených scénách, záviděla jsem sama sobě poslech jedinečných dialogů (viz citace kap66 níže :)).
Je to moc chytré. Mimořádně vtipné. Napínavé. A nejlepší je ten průběžný dojem, že to samo sebe vůbec nebere zas tak úplně vážně...

Komiky "na stojáka" nemusím. Spisovatele typu Caimh McDonnell (ten, jehož jméno neumí nikdo vyslovit :)) vyhledávám. Překlad je padnoucí. A Filip Švarc čte tak našlápnutě, že těch pár drobností o které ucho škobrtne (chybný výraz, tvar) nic nepokazí.

Doporučovat bych se neodvážila. Musí to prostě sednout, jinak je každé doporučení na nic (viz poměrně nízké hodnocení). Já se ovšem těším na další díl :).

18 15.01.2022

Protože jsem poslouchala ve vánočním čase, protože mám ráda interprety a byly tam nádherné písničky a muzika vůbec, - a taky za originální nápad - dávám čtyři.
Trochu na rozpacích, co bych dovedla rozklíčovat a odnést si, být dítě. Orientovaný rodič či prarodič se ke společnému čtení rozhodně hodí, nejen
o vánocích. :)

18 04.01.2022

Vidím-li Maigreta, tedy jako Jeana Gabina. V poslední době jsem si obdivně užívala hlas vynikajícího Rudolfa Hrušínského, a to hned v několika nahrávkách Radioservisu. A čtyři z Maigretových případů jsem viděla jako TV filmy, titulní role připadla, pro někoho možná trochu překvapivě, Rowanu Atkinsonovi; zase úplně jiné, po Mr. Beanovi ovšem ani stopy...
Na interpretaci komisaře M. Janem Vlasákem jsem byla hodně zvědavá, zejména proto, že - jak se dívám na Audiolibrix - , čte většinu nabízených titulů. Je výborný. Prostě Maigret.

Příběh sám, pomalý, simenonovsky trochu rozvláčný, graduje až do tragického vyústění. Atmosféra je stísněná jakoby rozměry místa samotného, každodenními stereotypy vynucenými situací a omezenými možnostmi téhle prazvláštní "dovolené". Maigret je, zprvu neochotně a nedobrovolně, vtahován do náhle vyvstalého vyšetřování, záhy však opouští pracně (a marně) budovanou pozici nezúčastněného pozorovatele a pudově shromažďuje zdánlivé nepodstatnosti s navyklou urputností, která jej nakonec dovede k pachateli, přiměje ho k přiznání a posléze k jakémus takémus odevzdání se spravdlnosti.

Líbilo se mi to. Ale asi jsem zmlsaná (trochu) těmi výbornými dramatizacemi, nebo je tenhle příběh opravdu "nejtragičtější v Maigretově kariéře"... Trochu mi tam chybělo jiskření mezi komisařem a jeho obvyklými kolegy z pařížské prefektury na Zlatnickém nábřeží. Další knihy si ale od pana Vlasáka určitě přečíst dám.

18 01.10.2021

Na Topola už nedosáhnu. Možná dřív, možná v jiné fázi života, teď už ale sice vnímám jedinečnost jeho psaní a obdivuju se jí, ale nepotěší mě, ať se jedná o poezii, či pokusy zdolat něco z prózy. Zahlcuje mě svou emocionalitou, občas znechucuje, podrývá mnou pracně budovaný sebezáchovný odstup od hysterické vypjatosti doby, budí osobní běsy. Četla jsem rozhovory Nemůžu se zastavit s Tomášem Weissem. Ty jsem si užila, a myslím, že expresivně podané vzpomínky, postoje, názory, zážitky a vůbec celé to omračující balábile autorova života sotva do čtyřicítky (skoro se mi chce napsat autorových životů, na jeden je toho všeho opravdu nějak dost neuvěřitelně moc) mě obohatilo přesně tak, abych to s chutí a užitkem vstřebala.

To ale byla hrůzná knížka! Hrozná, děsivá, - na pět hvězd, na šest, na osm...
Spoustu podobných má člověk časem za sebou, - já vím, já vím!! Je třeba je číst, aby jednomu neotrnulo a paměť neoprýskala, ale...
Už si to hodně dávkuju; koncentráky, války, totality, všechnu tu člověčí bestialitu, co ji živí trýzeň a strach, slabost, amorálnost a chtivost, vytí s vlky až k sebestrávení.
Násilí plodí násilí a kvůli pozdnímu "ale to jsem přece nechtěl!" nekonečný řetěz nepraskne.
Spravedlnost? Prý - co byste po tý slepý bábě chtěli!?...
A navíc je tu ten zatracený úhel pohledu. Ten neochvějný výrobce nezpochybnitelných "pravd". Těch dálnic pro naše nároky - oprávněné, sic!! - bez ohledu na optický klam užších, než stezka pro mezky. A těmi až příliš často jsme.
Husí kůži mám doteď...

(Všechno další, co jsem o téhle úžasné knížce nenapsala ač chtěla bych, je už ve skvělém komentáři DriftBooks. Dík!)

18 21.07.2021

Moje pořadí? Stout, R. S. Prather, Chandler, Queen. Někdy může být chabá paměť i výhodou :); já si ze dřívějška vybavila pouze Chandlerovy Zlaté rybičky. Ale většinu povídek jsem asi opravdu nečetla. Celý výběr poskytl zajímavá srovnání, krátké formáty tomu napomohly. Líbilo se mi to.

18 07.03.2021

Eva Turnová (známá též jako bývalá basistka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People Of The Universe) je mmj. sloupkařka. Napsala 8 knih pojmenovaných Turnový háj (1 - 8) a také BE100F, výběr toho nejlepšího z nich. A já trochu švindluju, protože jsem zatím žádnou z těch knih nečetla, ani tuhle, jen jsem slyšela Čtení z Turnových hájů, audioknihu, kterou natočila sama autorka za použití třiatřiceti ze svých sloupků Turnový háj, které se objevovaly na stránkách týdeníků Reflex a Instinkt (posléze se přidal Reportér) od roku 2011. Poslední díl vyšel v r. 2020 a sloupky vysílá také Český rozhlas Plus.
Na název Turnový háj jsem narazila v programu jednoho brněnského divadla, které má titul nabídce; zaujal mne, a tak jsem trochu zapátrala po původu. Vyplatilo se to. Audioknihu jsem vyposlechla s velkým potěšením a do knih se pustím.
Hvězdičkami nehodnotím z uvedených důvodů, mému skvělému dojmu ale odpovídá
výňatek z recenze Karla Steigerwalda:

...K čemu jiní potřebují stovky stran, k tomu Turnová potřebuje strany půl. Čtu ty půlstrany s rozkoší nad inteligencí autorčina cynismu, nad nímž víc lidského už není. Udělat z malé věci velkou je umění prvního řádu. Od dob Vaculíka v šedesátých letech je Turnová druhá osoba, kdo tohle se sloupkem umí...

Není to o narušené sebedůvěře. Fakt ne. Ale pro některé položky, vyskytující se v běžném životě, doopravdy nemám buňky. Jakože doopravdy. Dívám-li se na složitější „špiónku“, ukazovák mého muže tančí po stále stejném tlačítku klávesnice s hbitostí zručného telegrafisty, a on pozastavuje děj, aby mi zodpověděl sofistikované dotazy typu: „To je ten von, co tam před chvílí byl? Ne?? A kdo mu to teda řekl?“ a „Tenhle kamarádí s kým?“ a podobně…
Nejinak je tomu se sci-fi. Obliba veteránů bří. Strugackých a dalších zhynula lety na úbytě a po vlažných pokusech restartovat zvídavost pro tuhle kategorii (větvící se v postapo apod.), rezignovala jsem. Možná i proto, jak hrozivě se úží dříve zřetelná mezera mezi smyšleným a reálně hrozícím, očesaným o literární přitažlivost.
„Okno do času“ mě ale dlouhodobě lákalo, až nalákalo. Přestože zejména téma cestování v čase je ohledně mého racionálního vstřebání sci-fi přímo ukázková.

Nikdy neříkej nikdy. Většinu z těch pár stránek obydlel obsah běžně čtivý, uchopitelný, uvěřitelný (fakt jsem to řekla??), chytrý, lidský. Hlavního hrdinu pevně přichýlíte po prvních stránkách a do konce – překvapivě mocně napínavého – jste odhodlaní za něj dýchat. Zasmějete se. Dojmete. Občas se poznáte v otázkách. Občas to brnkne hluboko. Často na někoho myslíte. A na vlastní nepatrnost…

Občas se taky ztratíte a musíte se zorientovat. A jo, já to vážně celé dala. Jen úplný závěr už byl trochu složitě konstruovaný a ony dvě tři stránky do konce jsem drobně protápala. Ale vůbec to nevadí, knížka byla skvělá.

18 12.09.2020

Já tentokrát bez hodnocení; sáhla jsem po audioknize - své úplně první - a netrefila jsem se. Knížka je určitě super (a čtení do ucha, zejména před usnutím, taky). Ale zjistila jsem, že neumím pobrat tenhle objem informací plynulou formou; na přednášce, jakkoliv skvěle populárně podané, bych se nechytala. Cosi mě zaujme, maličko se pozastavím, ale vypravěč nečeká, získává náskok a já se ztrácím. Zjevně si potřebuju některou větu přečíst dvakrát, někde se zastavit, tempově přibrzdit. Poslech mě v tomhle případě rušil, což u běžné beletrie (s výjimkou té s převisem postav, letopočtů či čehokoliv :)) určitě nenastane, ledaže bych se fatálně nepotkala s výběrem interpreta. A k tomu snad tak často nedochází. Knížku si určitě půjčím na papíře a po dočtení ohodnotím. Tohle píšu pro ty, kteří s poslechem rovněž teprve experimentují...
Tedy.., zde to mělo být bez hodnocení. A původně bylo. Ale protože hodnotím - jak slibuju - o pár komentářů výš, a to plným počtem, objevily se hvězdičky i tady. Asi to tak funguje. Anebo to neumím... :)

18 25.10.2019

Já jsem se s poetikou "Podivného počasí v Tokiu" zcela minula. Dost mě to překvapilo. Jako když přede mnou stojí talíř s mými oblíbenými druhy jídla, a ono chutná úplně cize. Zpočátku mne knížka ledasčím upomínala na "Strach a chvění" Amelie Nothomb, belgičanky, která v Japonsku - a právě v Tokiu - žila a pracovala (knihu i film mám moc ráda). Ale záhy se mi znelíbilo v ději (a já bych to ani tak nenazvala) doslova prošpikovaném desítkami nezbytných vysvětlujících odkazů, které posilovaly místy až jaksi robotické jednání obou hlavních aktérů a studený odtažitý dojem, který to vzbuzovalo. Navíc mne štvala bezradná závislost ženské postavy a lehce psychopaticky manipulativní přístup muže. A ano, určitě jsem brala v úvahu, že čtu o japonském Tokiu, rozdílné kultuře, osamělosti v mega městě a (s tím vším související) odlišné míře schopnosti vnímat a přijímat emoce. Ale křehký, dojemný, jemně humorný příběh (viz. anotace) se mi na pozadí toho všeho sotva podařilo zahlédnout.
Anotace rovněž praví, že je kniha i neotřelým průvodcem po Japonsku, ...protože čtenáře nenásilnou formou podrobně seznamuje s japonskou kuchyní, zvyky a zajímavými místy v Tokiu a jeho okolí... Na mne právě ta zevrubnost v seznamování s reáliemi násilně působila. Všeho moc škodí.

18 20.09.2019