milary komentáře u knih

Když je báječný příběh báječně napsaný, máte to jako ...když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap... A čeká vás báječné čtení bez útrap, kdy určitě pomyslně netaháte pomyslný zápisníček a pomyslnou červenou tužtičkou do něj pomstychtivě nečmáráte pomyslné cupující poznámečky, natěšení, jak to někomu kriticky pomyslně vytmavíte... A když si k tomu čtení nalejete i to Chateauneuf du Pape, tak už to vůbec nemá chybu :)).

23 14.10.2019

...aneb, podobnost čistě náhodná...
Venku řádí jaro, za poslední roky nejjarovatější. Trochu dřív, ale stejně. Rozhodně nemůžou zaznít věty typu: no jasně, ze zimáku rovnou do plavek. No jasně, člověk se ani neotočí a je všechno odkvetlý. Všichni stihli bledule na Chlébském. A koniklece na Koniklecové. A velikonoce, že se srdce smálo... Kromě mě. Podvrtla jsem si kotník. Bolí to dlouho a hodně. První čas nikam nechodím a zmírám. Po čase bolest trochu povolí. Sedávám u otevřeného balkónu. Odpočívám. Dospávám. Čtu. Koukám do zeleně. Do pokoje se den po dni dere sluníčko. Zpívají ptáci. Muž mi nosí kávu, povídá si se mnou a oprašuje mě. Vlastně je mi dost fajn.
Ještě po pár dnech nasadím ortézu, popadnu berle a vyrážím za sociálními kontakty. Budoucnost vidím poklidně optimisticky. A začne to. Ahóóój! Jak je? Asi nic moc, že se ptám, žejo? To musí být otrava, sedět doma. Cos dělala? Fakt, přehlídlas schod? No neblbni... Nic moc, co? Kotníky si pamatujou, to je nadlouho. Co už, žejo? Hele, seš pohublá (zdvořilostní obdoba vypadáš pod psa)... Nene, je mi celkem prima, vážně... Jasně, lepší než skuhrat, žejo? Víš ty co? Naložíme tě do auta a vyvezem tě někam vyvenčit. Co? Sedneš na lavičku...No, ale to je zas dost blbý, že si tu nohu nepodložíš. Ale to nějak uděláme (konspirují, kam se pojede venčit a čím mi podloží nohu)...Nebo na kafe, zahrádky už jsou otevřený, tak si dáš tu nohu na židli a... Ale ne, díky díky, to je dobrý, vždyť my máme taky auto, jen jsem se tu otočila, abych vás viděla... Prosimtě, bude to super, ať aspoň chvilku změníš blbý myšlenky, ne?... a tak dále a tak dále, a tak dále...
Můj pokojně optimistický pohled do budoucna pohasíná. Sedím zasmušile v azylu u dcery, TU NOHU podloženou. Nějak víc to bolí. A vůbec je mi nějak... A nic se mi naráz nechce.
Na stolku vedle mě leží Vačice. Apaticky se jí chopím a...
Dočetla jsem zrovna do přípitku. Kolem kolotají moji milí a nosí na stůl. Láskyplně se na mě zubí a decentně vtipkují na můj účet v souvislosti s tématem Velikonoční neděle. Chmury jsou ty tam. Vstávám a jdu si přisednout ke stolu. Nohu beru s sebou. Vlastně je mi už zase dost fajn...

23 23.04.2019

Folletta si pořád nějak dlužím, tak jsem se do Pilířů pustila celkem s vervou. Byla jsem prostě připravená poslouchat příběh; slyšet o rytířích a pannách, lítých bojích o trůn i državy, statky duchovní i světské. O temném čase skoupém na soucit, o dřevu, kameni a hlíně, o pýše a věrolomnosti, o nezlomnosti ducha.
Tedy ne, tentokrát nebylo mým cílem ověřovat si historická fakta a posloupnosti a posuzovat reálnost stavebních postupů při stavbě katedrál. Ne - zajímalo mě úplně přízemně, kdo, kam a do čeho zase "hodí vidle" a jak se s tím "naši" vypořádají.

Bezmála padesát hodin četby do ucha je hodně, i když poslouchám Vasila Fridricha. Ale Ken Follett umí člověka svým barvitým vyprávěním navnadit a taky hodně dlouho jeho pozornost udržet.
Ale vážně ne TAK dlouho.

Bavilo mě maximálně tak třicet hodin z těch padesáti. Ve zbylém čase mi představivost hodinu za hodinou kreslila jakousi dílnu, kde vznikají velkolepé obrazy, sochy a... knihy. Přichází mistr a velí: vy si vezmete všechno kolem stavby, vy erotiku - a dejte do toho trochu šťávy, chlapi, proboha! - a já to ostatní.
??? No, asi ne. :)) Ale všechno to nekonečné pokračování a popisnost (často jen s minimálními obměnami - mmj. zjevná, až místy trochu legrační Follettova záliba v zevrubném líčení sexuálních fantazií i počinů :)) nafoukly stránky způsobem, který mi sebelepší knížku změní na něco, co už bych ráda měla za sebou. Škoda.

22 02.03.2024

Neměla jsem dojem, že by první detektivka z řady Vražd v Österlenu byla ve stylu Agathy Christie, nač to srovnávání? Klasická krimi? To ano. A ty já mám ráda, většinou.
Autor mě ostatními svými knihami doposud nezlákal. Tuhle svižnou a čtivou věc jsem si ale přečetla s chutí; zaujala mě zápletka, prostředí, zajímavé postavy i nový muž zákona, "Stockholmák" Peter Vinston, t.č. na zdravotní dovolené.
Rádoby. Relaxaci totiž moc nedá. Volky nevolky sekunduje - přizván jejím šéfem - místní policistce Tove Espingové ve vyšetřování okolností smrti jedné populární dámy. A sotva Tove překoná svou napruženost, pramenící z toho, že se jí někdo plete do šetření jejího prvního opravdového případu, tentýž šéf se ze všech sil snaží Vinstonovu pomoc ukončit. Proč?
Já se to už dozvěděla a moc se těším na další díl(y).

22 27.09.2023

O moc víc, než je v obsáhlé anotaci, se v komentáři říct nedá. Pojala jsem hluboké sympatie nejen k Terrymu Pratchettovi (z asi tisíce dalších důvodů, než že je ve mně vzbuzují jeho knihy), ale navíc jsem zcela propadla Terryho asistentovi jménem Rob Wilkins, který tuhle nádhernou věc napsal. Bez toho asistenta totiž, jehož role nabyla časem rozměrů, které ani jeden z dvojice nepředpokládal, nejbližšího přítele a člověka, se kterým "měl jeden společný mozek", jak Terry v důsledku okolností jednou poznamenal, by asi byl ten dlouhý (?) čas, který takto strávili spolu, úplně jiný. Chudší. A možná i ještě kratší.
Citovat nebudu. Jednak bych nevěděla, kdy skončit, a pak - vůbec se mi nechce porcovat tohle celistvé, nádherné, vtipné a obohacující (nejen informačně) vyprávění na fragmenty a připravovat ty, na které teprv čeká, o potěšení z objevování.

Je to krásně přeložené, díkybohu.

A kdo si nechá číst knížku Janem Vondráčkem, nebude litovat. Přišlo mi, že takhle nějak by to vyprávěl Wilkins sám.

22 14.08.2023

Líbilo se mi to.
Enzo stárne v kruhu svých milovaných a vypadá to na běžný "odchod na odpočinek".
No ano, zestárnul, ale ne tak, aby mu to přestalo myslet a ztratil zájem o nevyřešené případy, ani svůj pověstný instinkt.
Když je jako forenzní odborník přizván k ohledání náhodně objevené mrtvoly oficíra, zastřeleného někdy v době válečné okupace Francie, rád přijímá.
Jenže místní policejní stanice má zničehonic na krku další vraždu, tentokrát současnou, se kterou si nedovede poradit o nic líp. Nakonec, rád nerad, přijímá Enzo roli "poradce" i u tohoto případu. Netuší ovšem, že se z obou kauz vyklubou "siamská dvojčata" a zabrat nedostanou zdaleka jen malé šedé buňky...

Téma nacistického rabování uměleckých děl napříč Evropou mě zaujme vždycky.
K tomu skvěle vymyšlené propojení současnosti a minulosti.., - Noční brána mi zkrátka znovu připomněla Maye, jak ho mám ráda.

22 17.07.2023

No, jasně že pět. Stálo to rozhodně zato, i když - jak jsem tak s velkým zájmem proplouvala Kingovými poznámkami k obsahům jeho knih, ke čtení mě to nijak neponouklo. Já prostě nemám v hlavě pro tenhle typ literatury šuplík. A tak Dolores C. patrně zůstane čestnou výjimkou, kterou jsem si ovšem dokonale užila.

Nepochybuju ale, že je Stephen King skvělý spisovatel. A dokládá to i drobná životopisná část knížky. Vtipná, neokázalá, jakoby jen letmo nahozená. O klukovi, který si věřil, o chlápkovi, který si věřit nepřestal, o ženě, která dohlídla, aby přežil. Všechno. A hlavně nepřestal psát.

Co se týče části o řemesle...
Myslím, že ani "mistr tesař" se nevyhnul tomu, čemu se vyhnout zamýšlel, a sice nějakým těm slovům navíc. Jenže: "Opakování je matka moudrosti", říká se, tak to tak beru.
Neaspiruju na spisovatelskou dráhu (ne že by se mi to nelíbilo ;). Vím ale, že kdyby jednou!! - do kurzu tvůrčího psaní se nepoženu. :) Přes pár drobných nesouhlasů a míst, která mě zas až tolik nezaujala, bych vzala fixku a začala číst znovu.

22 02.06.2023

(Stále) ve stejném duchu, ejchuchuchu (chuchu). :)) Hurá!
Taková krása! Kriminálka jako hrom, všichni moji milí prospívají, a já prospívám taky, protože se hodně směju, přiměřeně bojím a hodně dojímám. To tedy. Témat k povšimnutí, která mentorsky nečučí a přesto je člověk nepřehlédne, je tu znovu dost a dost. Moc ráda to čtu, pane Pratchette!

22 03.03.2023

Z minulého dílu jsem byla trochu rozmrzelá a tak jsem pro jistotu mnoho neočekávala...
Lež!! Očekávala jsem přesně takovou Stabenow, kterou jsem si oblíbila od prvních dílů série vyjma šestky.
A? Byla to úplně jiná Stabenow.

Po pár stránkách zaplněných bizarním děním, líčeném v trochu nezvykle komickém tónu a téměř bez mrtvol, jsem trochu znejistěla nad žánrem. Pak jsem roztála. A objevila autorčinu novou polohu. Není to tak, že by mi snad předtím nepřipadala vtipná, to vůbec ne. Tady se ovšem její humor proměnil v průtrž nečekaně bláznivé legrace, která kulminovala v ostrém kontrastu s racionálními a vzhledem k povaze situací komicky věcnými reakcemi Kate i ostatních. Prostě tání, žejo, co naděláte… :)
Řada situací je tak dovedená k úplné dokonalosti; kdo četl, ví. Například ta, kdy Kate tak bezděčně potvrdila jasnozřivý odhad svých schopností babičkou Jekaterinou, a akcí s bagrem (tzv. 2v1) s autritativní přesvědčivostí zastoupila nedokonalou (a neexistující) literu zákona ve dvou zdánlivě bezvýchodných kauzách.

Mrazivé tání servíruje Aljašku opět s mnoha pozoruhodnými informacemi.
To co je líčeno s takovou dávkou humoru není ani zdaleka vždycky taková legrace.
A že by to nebyla detektivka? Nenechte se zmást jistou rozverností, mně tu napětí vůbec nechybělo.

22 27.02.2023

Každopádně parádní nápad a úžasné zpracování.

Mám moc ráda způsob vyjadřování pana Třeštíka. Mám na panu Třeštíkovi vlastně ráda hodně věcí, které jsem se směla kdy dozvědět. A obdivuju jeho ženu.
Mám ráda osobní vzpomínkové knihy, které jsou zároveň obrazem určitého historického období. Vážím si uchovávání doteků toho, co až příliš rychle mizí z paměti.

Takže? Proč to teda zatím zní jako obhajoba, že nedávám plný počet nadšených hvězdiček?
Jsou mi blízké komentáře Roubas, ale taky DiskretniBarman a v zásadě i drobné postesknutí petunkav.

Dva lidé, kteří toho stihli opravdu hodně, v neklidném 20. století...
Úvodní deníky z fronty, které si psal mladičký legionář (co byl čerstvě uznaným muzikantem a skladatelem) podivně archaickým jazykem, jenž podtrhoval absurditu dění i konání, a posléze zcela "jiná" válka a statečná účast v odboji patřily k částem, které jsem četla s největším zaujetím a respektem. Bavily mě i drobničky z rodinných prostředí, dětství, mládí, studia...
Imponovala mi šíře zájmů, vědomostí i dovedností, které budily pozornost narůstajícího množství zajímavých lidí z nejrůznějších oblastí a zároveň jsem troskotala na výčtech jmen a jmen. Na jednu stranu bylo fascinující, s kým vším se dvojice v životě setkala, znala a něco žila, na druhou stranu už bylo jaksi únavné, že paní Libuši snad neminul muž, který by jí nebyl zcela uchvácen. Asi to tak bylo, jasně, ale jako by to zaujímalo až příliš mnoho prostoru. Určitě to byla žena mimořádná, ale nepochybně v ledasčem i jaksi tvrdá, a já "fandila" spíš otci Třeštíkovi ('starému muži s mladou ženou' jak stálo v jednom dopise), pro jeho ztráty, věrnost i slabosti.
Ocenila jsem, že se autor vyhýbá hodnocením, píše nezaujatě jak to jen jde, a než by tahal ze čtenáře emoce, uchyluje se ke svému osobitému křehkémi humoru.
A tak vznikla knížka /kronika, která nemusí sednout každému, ale určitě je pozoruhodná.

22 11.11.2022

Hutné čtení; desítky osobních výpovědí z obou stran, územní dějiny, komunity, historie zahraničního vlivu, podrobnosti z oblastí infrastruktury, vojenství...

Předmluva Petry Procházkové předznamenává vzácnou nestrannost, pro kterou mě Izrastina zaujala.
Člověka se nezmocňuje dnes tolik všudypřítomná únava z neustálého tlaku patřit na sítích i jinde do těch "správných bublin", nestresuje ho vehemence, s jakou se v současnosti prosazuje vlastní názor na sebemenší pitomost, nestrádá agresivitou "povolaných", ryčně rozčísnuvších jakkoliv složité téma vahou.., - no, vlastně čeho, že?

Pro mě je argumentem Szántóova letitá osobní zkušenost, erudice, profesionalita. Pokud se chcete něco dozvědět, ne si jen cosi potvrdit, tohle je dobrá příležitost.

Audioknihu načetl výborně Vasil Fridrich. Pomohl mi přenést se přes informačně náročnější pasáže, které by mi při čtení daly zabrat. Dohledávat potřebné si lze i tak, prostě si poslech pozastavíte. Ale fotky, ty musím časem dohnat.

22 26.10.2022

Tentokrát Lizzie putuje z Londýna k vřesovištím na jihu Anglie (nemůže! to nepřipomínat Daphne du Maurier, kterou zmiňuje v komentáři Aghatte :)), aby tu, v domě stojícím poněkud v ústraní, dělala společnici mladinké ženě, stižené, zdá se, poporodní depresí. A aby život v domě sdílela také se dvěma jejími podivnými staropanenskými tetami a personálem v nejrůznějším postavení.

Zajímavou figurou tohoto dílu je distingovaný doktor Lefebre, skrze něhož se dočkáme dobových náhledů na psychiatrické diagnózy, léčbu, a rovněž se nám dostává v náznacích i exkurz do dalších medicinských praktik. :)

A? K detektivce patří mrtvola, více či méně excentričtí sousedé, vesnice, hřbitov a kostel, sezónní poskytovatelé služeb, zpochybněná nemluvňata a jiné matoucí události a samozřejmě - inspektor Benjamin Ross.

Líbí se mi v tom a těším se na čtvrtý díl.

22 07.09.2022

Úžasná detektivka, objemově nepřešvihnutá, napínavá od začátku až do konce, se skvěle vymyšlenou a vystavěnou zápletkou - a hlavně s přesahem, který postrádám u populárních "kuchacích" thrillerů.

(Můj první Březina. Málokdy čtu série jinak, než od prvního dílu, i kvůli vedlejším linkám; a možná ke své škodě. Protože než se dopracuju k eventuálním pozdějším dobrým hodnocením, často ztratím zájem.
Tady jsem si poměrně jistá, že se vrátím i k předchozím, slaběji hodnoceným dílům s Tomášem Volfem, zorientuju se snadno a přečtu je ráda, byť třeba s drobnými výhradami).

Také v Mizení se dostává ke slovu, vedle sympaticky civilního líčení šetření náročného případu, soukromí zúčastněných osob, které ale rozhodně - ani pokud s případem přímo nesouvisí - nijak neruší a otravně neodvádí pozornost.
Za mě výborné.

22 16.08.2022

Autor mě zatím míjel. Ale Krev na sněhu mě chytla od začátku, strašně mě bavilo, že vypravěčem je chlápek v roli záporáka, takto nájemný vrah, jenže bez obvyklých jednoznačných nálepek. Celková nezaškatulkovatelnost mě ušetřila i obvyklého rozptylujícího dumání o tom, zda si kdo "zasluhuje" být zabit, a zda v tom opravdu není (či je) nic osobního. Nad čímž člověk nevyhnutelně bádá zejména (nejen) při četbě válečných románů, jenže u konzumování detektivky je to většinou lehce kontraproduktivní.

Poslouchala jsem, četl David Novotný. A říkala jsem si: tak TOHLE je Nesbo? Proč jsem se mu tak dlouho vyhýbala?
Moc se mi líbil leitmotiv domýšlení či dvojího výkladu příběhů z knih i vzpomínek. Moc se mi líbil nápad, že laskavost by se mohla vyskytovat i v sakra netypické kombinaci.
Fandila jsem Olavovi ostošest. A odpouštěla mu jeho důvěřivost a knížce úlety do jiných žánrů. :)

Jenže, jak se přiblížil závěr na dosah, ztrácela jsem trochu půdu pod nohama. Hvězdičky tály a já se znovu ptala: tak TOHLE?? je TEN Nesbo? A šklíbila jsem se u toho jako Čenda Jirsák.
Jenže jsem pozapomněla na ten leitmotiv...
No, vydýchávala jsem konec nějakou chvíli. Ale došlo mi, že TOHLE! je TEN Nesbo.

22 19.07.2022

Covidu se přičítají následky různé. Mám ale dojem, že nečekané zaujetí pro sci-fi a fantasy patří k těm doposud méně zmiňovaným.
Sotvaže jsem totiž doposlouchala Weirova Spasitele a mocně jím dotčena mu nasázela plný počet hvězd, už totéž hrozí – co, hrozí, tak to prostě je! - u Pratchetta. (No ano, Dobrá znamení jsem vstřebala s naprostým nadšením, ale rozuměla jsem tomu tak, že to je zkrátka jedna z výjimek).

K Zeměploše jsem původně ochladla v okamžiku, kdy jsem usoudila, že prostě není možné, aby cosi bylo v oblibě tak všeobecné a já se, byť s ohledem na žánr, nebavila, a rozposlouchala jsem první díl. Doléhalo to ke mně jako vzdálené dunění bubnů. V maďarštině. Absolutně nula. Tragický přednes pana Kantůrka, naprosto geniálního překladatele, tomu nepomohl. Takže nic.

Nevzdala jsem to. Objevy chtějí oběti. Rozpitvala jsem Zeměplochu na příslušné oddíly, pročetla komentáře, skoukla hodnocení a - celkem v souladu s výsledkem - u nás vzápětí (díky kamarádovi, který je načetl) přistály první dva díly Noční hlídky. Můj muž byl nadšen. Já se první kapitolku či dvě zahanbeně plížila příbytkem a strádala.
Bylo! to místy strašně vtipné. Ale „maďarské bubny“, stále vzdáleně přítomné, mi text porcovaly na pouhé fragmenty, jasně - kolosálně vtipné, úžasně interpretované (Janem Zadražilem), ale přesto jednotlivosti.
Vydrž, než se rozjede příběh, radil muž, rochnící se v posledních kapitolách. Zatnula jsem uši a vydržela.

Co vám budu povídat, beztak jste to všichni četli. Je to přesně tak, jak píšete v komentářích. Je to závislost. :)
(Po)bavila bych se ještě víc (pokud by to ovšem vůbec bylo možné), kdyby mi to tak neodbytně nepřipomínalo Farmu zvířat. Kdyby to nebylo tak vnukavě nadčasové. Kdyby - kde že se to vlastně..? Ankh-Morpork? Hmm...

22 23.04.2022

Knížka pro někoho, kdo zrovna propadl novému koníčku jménem Agatha Christie. :))

Knížka, kterou člověk nejspíš jen tak nepřelouská a neodloží, ale vytahuje ji opakovaně s každou zhlédnutou adaptací příběhů s Herculem Poirotem, aby si zjistil - takříkajíc přímo u pramene - okolnosti vzniku té které série, drobné perličky spojené s natáčením, herecká obsazení, data uvedení, ohlasy... A také narůstající počet zemí, které seriál zakoupily a úspěšně uvedly.

Knížka, která přináší vhled do toho, co všechno znamenalo pro profesionální dráhu i osobní život Davida Sucheta přijetí nabídky herecké práce, jež nakonec trvala (s přestávkami věnovanými ostatním závazkům ve filmu i divadle) dlouhých pětadvacet let.

Knížka o zodpovědné píli, kterou D. S. své postavě věnoval, podobě, kterou jí vtiskl, kterou usilovně zachovával i posouval, aniž by se zpronevěřil představě autorky (k tomu mu mmj. sloužil jím vytvořený předlouhý seznam poznámek, postihujících předlohu geniálního detektiva do nejmenších podrobností).

Knížka, kde se Suchet netají emočními nároky, které takovéto čtvrtstoleté splynutí s postavou provází.

Knížka obsahující fotografie, z nichž zejména ty portrétní představují další hřivnu sira Davida.
Díky za ni.

Jen drobnůstka stran vády ohledně dámy Agathy... Mě to nerušilo, rozuměla jsem smyslu stejně jako metrolog, který píše v komentáři z května 2017:
... roku 1971 jí královna Alžběta II. udělila titul „Dáma britského impéria“, z nějž vyplývalo právo na titul dáma. Díky tomu, že byl její druhý manžel Max roku 1968 pasován na rytíře a tak se stal sirem, mohla užívat titul lady...

22 16.03.2022

Poslouchala jsem v podání Pavla Soukupa a Vasila Fridricha. Četli způsobem perfektně odpovídajícím živému reportážnímu stylu celé téhle neuvěřitelně poutavé publicistické parády.

Úžasné jsou "dřevní" začátky Tour tak asi do třetiny knihy, nečekaně zajímavá je i druhá část, kde se příběhy účastníků prolínají jak s nevinnými počátky a pak obrovským rozmachem dopingu, tak strategiemi jednotlivých týmů (třeba týmová hierarchie a striktně dané role jednotlivců byly pro mě něčím naprosto nevídaným).
Třetí třetina nabere zběsilé tempo; nová a nová jména, závodníci z východního bloku, dopingové aféry vlekoucí se roky, pokročilá úroveň testování (i toho, jak je obejít), rivalita týmů, materiální vybavenost, angažmá jezdců i tréningová specifika na míru, kolotoč peněz i ambicí...

Byla jsem ráda za závěrečná vyprávění československých a českých cyklistů i našeho vynikajícího paralympionika Jiřího Ježka.
A také - a to byl perfektní nápad, za zajímavosti ze světa, které ten či onen rok přinesl a jimiž kapitoly končily.

Původně jsem si vypisovala jména, která jsem chtěla zmínit pro nějaký (jak jsem myslela), výjimečný příběh. Ale nejde to. Těch jmen by byla spousta. A dramat - překážek, proher, vítězství, zázraků, zklamání, vášně, odvahy, odolnosti, vůle, zbabělosti, podvodů i obětavosti a fair play - nepřeberně.

Vřele doporučuju. Poslech je úžasný. A kvůli fotkám si určitě knížku seženu i na papíře.

22 09.12.2021

Příběh mi přišel skvělý. Ota, tentokrát nezastřeně angažován majorem Moldánkem, přitvrdil a konspiroval ostošest.
Vyšetřování příčiny úmrtí podezřele poznamenané mrtvoly, nalezené na naprosto absurdním místě, se - jak jinak - komplikuje. Přes nevinné přátelské styky dvou žen, navštěvujících se svými pejsky stejné psí cvičiště, se přesouvá do zaprášené noblesy hotelu pro "střední třídy" a za pomoci pozorovatelky v přestrojení, takto Otovy neohrožené kamarádky Marie, přibývá podezřelých, avšak sama podstata zločinu dlouho uniká. U jedné mrtvoly nezůstane, jenže tvrdošíjná "loajalita" personálu dlouho zametá stopy…

Bylo to napínavé a veskrze báječné, při finální scéně v baru jsem se nejen královsky bavila, ale znovu tonula v obdivu (a nejen při ní) k autorovu nevyčerpatelnému arzenálu originálních jazykových prostředků.

Droboulince (no, vlastně dost :)) mi vadilo nepochopitelné autorovo vstupování do děje poznámkami ke "spanilým čtenářkám". Třeba v obavě o narušení jejich křehké rovnováhy při líčení něčeho, přes co by se nemusely snadno přenést, nabádáním k přeskočení příslušné pasáže. Přišlo mi to stejné, jako by v kině zlosyn pronesl cosi pro dámská ouška nevhodného, či provedl obzvlášť děsný mord, a na plátně naskočil titulek s omluvou velectěnému publiku. To nechceš...
Nicméně penalizovat svého milovaného autora stržením hvězd nebudu... :))

22 02.12.2021

Dostalo se mi do ruky (do ucha) vyprávění pana Preclíka Jak jsem portrétoval českou avantgardu. Moc se mi to líbilo; krátká a obsažná vyprávění příběhů vzniku jednotlivých "hlav" i obrovská nestrojená pokora autorova.

A objevila jsem díky tomu i další titul, knihu Smírčí kameny, ze které (aspoň se domnívám, že tomu tak je, protože na stejné téma jsou i Preclíkovy Kameny pokání) v audioverzi pod názvem Smírčí kříže čtou mistři slova: pánové Kemr, Hrušínský, Adamíra a Lukavský.
Čtyři příběhy z dávna, čtyři kříže jako pokání za zlý čin.

Hodinka deset charismatického čtení do ucha. Úplně mě to pohltilo; přiznávám, pana Preclíka jsem doposud znala pouze jako sochaře, netušila jsem, že "sochá" taky nádherné příběhy, a to jedinečným jazykem.

Kompletní knihy přečtu, na další se těším a vděčně doporučuju.

22 02.11.2021

To, že píšu už třetí komentář v řadě na Stabenow, jasně vypovídá o stupni mého zaujetí autorčinými knihami i nekompromisním úsilí, které jsem ochotná vynaložit, jen abych se mohla s co možná minimálním prodlením znovu přesunout za Kate na Aljašku.

Ropná pole... Izolovanost. Ponorková nemoc. Mechanismy, jak zvládat. Neběžné, často bizarní. Anebo nezvládat. To je pak horší. Někdy nejhorší... Temné hlubiny mysli, prostředky, na které by za jiných okolností, v jinak žitém životě, jinde, vůbec nedošlo.

Stabenow tu s naprostým přehledem otvírá pro čtenáře další exotické prostředí, tak lehce, plynule a zdánlivě bez námahy, přesto způsobem strhujícím.
Mám ráda, když skrze četbu vidím.

A na prahu listopadu vyšel pátý díl. Vivat, Mystery Press!

22 02.11.2021