mirektrubak komentáře u knih

Přečíst Malého prince trvá chvilku. To je jeden z důvodů, proč po něm docela často sáhnu - někdy i tehdy, když potřebuji „protijed“ po konzumací složitého a depresivního románu.
Když jsem si minulý týden donesl knížku jako věrnostní dárek z naší samoobsluhy, tak jsem to bral jako signál, že je čas na to, zkusit si zase jednou nakreslit beránka.

Když čtu Malého prince, tak začínám s emočním odstupem, moje „cynické druhé já“ se pošklebuje a obrací oči v sloup. Ale s postupem času cítím, jak se ten „cynik ve mně“ rozpouští jako kostka cukru v kávě a nejpozději při přistání na Zem jsem už ponořen do příběhu - nic nezpochybňuji, v ničem se nepitvám a jen si dopřávám ten luxus, že se dívám do knihy dětskýma očima a nechávám se dojímat.

Musím ještě zmínit svoji oblíbenou postavu - lišku. Dostane jen malý prostor (pět stran?), ale dokáže pronést dvě základní myšlenky, nabídne princovi své přátelství, a ještě dokáže ustoupit stranou, když pozná, že budoucnost Malého prince není po jejím boku. Krásný a dojemný příklad nezištného přátelství, myslím si. Občas někoho slyším říkat, že má po dočtení téhle knížky chuť Malého prince obejmout. Tomu rozumím. Ale já, kdybych otočil kouzelným prstenem a dostal se do knihy, tak bych nabídl svou náruč právě lišce.

44 20.09.2017

„Přesto stále více obdivujeme ty, kteří jsou proti něčemu, než ty, kteří jsou pro něco. Hájíte hodnoty? Jste moralista. Jste pro Evropskou unii? Budete asi eurohujer. Pracujete v nevládní organizaci? Kdo za vámi stojí? Věříme tak moc těm ‚proti‘, až nám nedochází, že i oni mají své ‚pro‘. Jen to neřeknou nahlas, protože by byli vystaveni polemice, kontrole, museli by nést díl své odpovědnosti a třeba by se ukázalo, že nabízejí jen prázdná hesla.
Vznikl tak vlastně jednoduchý návod, jak být obdivovaným myslitelem dneška: říkejte, že všechno je jinak, a předpovídejte krizi. Je jedno čeho, hlavně ať jich je co nejvíc. Jednou se trefíte a pak budete moci říkat: já jsem ten, který to předpověděl. Stejně tak když nemáte argumenty, řekněte: budoucnost mi dá za pravdu. Asi nedá, ale to už si nikdo nebude pamatovat. A když se věštec náhodou trefí, rád to všem sám připomene.“

Pro mě, jako dlouholetého abonenta týdeníku Respekt, je tahle kniha v podstatě povinná četba. A to, co jsem očekával, toho se mi dostalo ve vrchovaté míře, protože Erik Tabery je perfektně schopný poskládat fakta, argumenty a citace tak, aby byly jeho závěry srozumitelné. Je pravda, že řadu informací jsem nečetl poprvé, ale zařazením do širšího rámce a hlubším promýšlením lze i známé věci vidět trochu jinak, nově. Takže jsem byl spokojen.

Voliči populistů, kteří by si to měli hlavně přečíst, to neudělají. A i kdybychom je k četbě Opuštěné společnosti donutili násilím, tak by o ní odmítli přemýšlet (bez ohledu na přesvědčivost a logiku podaných argumentů). Takže řešení asi nebude se „našprtat Taberyho“ a vyrazit přesvědčovat názorové odpůrce. Spíš si ta lidsko-právní a demokratická pravidla co nejlépe osvojit a začlenit do každodenního života - a pak doufat, že vlastním příkladem bude nějak „mimochodem“ ovlivněno i okolí. Což teda opravdu nezní jako mise s velkou šancí na úspěch, ale máme snad v ruce něco lepšího?

40 14.11.2017

„Někdy v tobě vidím smutek, ten stejný smutek, co v sobě nosím já. Pozoruju ho v tom, jak vzdycháš, jak se tak upřeně díváš a jak věšíš hlavu. V tom, jak se nikdy docela neuvolníš a jak ten svět, který jsem ti už dal, nepovažuješ za samozřejmost. Můj vlastní smutek není pocit, ale něco chyceného ve zdech mého těla, lapeného uvnitř jako smog. Všechno to zbavuje lesku. Obaluje to svět sazemi. Vysává mi to sílu z rukou i nohou a hrbí mi to záda.“

V seznamu štítků k této knize je uveden i „autismus“. Nemyslím, že je to správně. Autorka tuhle diagnózu nikde nezmiňuje a podle mě je důležité, že to nedělá. Protože její Ray není ani žádný Rain Man, a ani to není Charlie z Růže pro Algernon. Jeho nekompatibilita se světem není předem dána, jeho samota není předurčená nějak biologicky nebo geneticky. Vyprávění je o tom (alespoň podle toho, jak to vnímám já), jak může lidská bytost zpustnout, když není vystavena lásce svého okolí. Ray by jistě ani v „běžných podmínkách“ nebyl úplně standardně fungující osoba, ale jeho jinakost by mohla být zakomponována do fungování komunity a mohl by ze společnosti čerpat i společnosti prospívat. „Pouze“ neměl to štěstí, které má většina z nás – a já si zase jednou uvědomil, že milující a pečující rodiče nejsou takovou samozřejmostí, jak by se to mohlo zdát.
Že je Ray zajímavou a inteligentní osobností je zjevné – jeho postřehy jsou precizní a trefné a jeho schopnost navázat citový vztah dosvědčuje jeho péče o Jednooka. Jenže... No, snad se nedotknu milovníků psů, ale zdá se mi jasné, že se jedná spíš o nastínění jeho emocionální kapacity, o náhražku opravdového vztahu, o naznačení toho, jak by se Ray mohl rozzářit, kdyby narazil na člověka, který by s ním měl trochu (spíš trochu víc) trpělivosti. V tomto smyslu mi přišla velmi výmluvná epizoda, ve které Ray pomáhá nahánět krávy – je to drobnost, ale Ray se po ní cítí rozjařený a mě se zdá, že je v té situaci zobrazeno, jak je člověk stvořen k tomu, aby byl ostatním užitečný, jak ho vědomí jeho prospěšnosti uspokojuje.

Líbilo se mi, že Sara Baume nenapsala žádnou moderní irskou Popelku, že se vyhnula riziku sepsat sentimentální vyprávění o čistém člověku, který není pochopen necitlivou společností. Rayovo chování je v mnohém problematické, je komplikovanou osobou, žádný průzračně jasný klaďas. A ani jeho vývoj není směřován k přehlednému sladkobolnému konci. To dodává příběhu hloubku a věrohodnost.
A musím zmínit jazyk, způsob, jakým je román napsán. To na mě udělalo velký dojem – navíc s vědomím, že se jedná o debut. Kniha je vyprávěna suverénně, působivě, dokáže být naléhavá, intenzivní, ale zároveň i citlivá a v dobrém slova smyslu civilní – a tedy i uvěřitelná. Klobouk dolů!

„Ze všeho kolem nás vyzařuje takový lehounký příslib. Všechno je tak tiché a pěkné, že si připadám o malinko míň divný a míň hrozný. To mě zneklidňuje. Připomíná mi to, že k přízni osudu musím být nedůvěřivý.“

39 27.02.2019

S knihami, které mají pomyslný štítek „laskavé a humorné“ jsem občas v nesouladu. Nezřídka se mi zdají humorné málo a laskavé tak nějak až příliš. Takže jsem přistupoval ke Spolku trochu obezřetně. Ale obavy tentokrát nebyly na místě, laskavá atmosféra mě pohltila a úsměv mi byl při čtení častým společníkem.
Je totiž těžké odolat kouzlu příběhu, ve kterém mají lidé rádi knížky, jsou k sobě navzájem přátelští a projevují velkou ochotu riskovat a činit z formálních mezilidských vztahů vztahy blízké. Navíc jsou hrdinové románu neodolatelně sympatičtí, počínaje roztomile sebekritickou Juliet, které důstojně sekundují obyvatele Guernsey (přiznám se, musel jsem si ho vyhledat na mapě, kde jsem zjistil, že se ostrov nachází o stovky kilometrů jižněji, než jsem čekal :-), v čele s půvabně otevřenou Isolou – mojí oblíbenkyní.

Samozřejmě, přísné oko mrzoutského literárního kritika by mouchy našlo. Některé postavy jsou až moc kladné, hustota milých osob je nereálně vysoká, styl psaní dopisů jednotlivých postav si je příliš podobný. Zápletka ... no uhodnout, jak to celé dopadne asi nebude supertěžký oříšek. A tak dále.
Ale to nevadí, vůbec to nevadí. Protože nenásilný optimismus románu všechny výhrady překoná, a protože kniha přináší silný pocit, že život - přes všechny své tragédie - stojí za to žít. Že se vyplatí investovat do lidí okolo. Že když budeme myslet na své okolí, že se nám to vrátí a někdo pak bude myslet na nás. Žádná velká moudra, vím, ale zde jsou prezentována docela chytře, přesvědčivě a ... ano, skutečně laskavě.
Moc příjemné čtení, opravdu.

38 06.08.2018

Půvabná knížečka.
U podobných příběhů (jako je třeba Malý princ, Tracyho tygr, film o Amélii z Montmartru atp.) musím vždy umlčet skeptika v sobě, abych si mohl děj užít. Ale v tomto případě to šlo celkem snadno, protože to byl prostý, ale silný příběh.
Chci věřit tomu, že ve spoustě čtenářů se (stejně jako ve mně) po dočtení zahnízdí pocit, že má smysl dělat občas i takové věci, které nemají okamžitý profit pro nás samotné. Nemůže být samozřejmě každý jako fiktivní hrdina této knihy, ale alespoň čas od času bychom tomu "Bouffierovi v nás" prostor dát mohli.

34 13.04.2017

"Myslím na babičku. A na tchána. A na muže, který je stále mým manželem. Kdy to přesně začalo. Kdy přesně jsem se změnila a začala být zlá. Ale copak jsem někdy byla? Prokázala jsem nebývalou sílu, když jsem se dokázala vymotat z pasti rodinných vztahů a naučila se být sama. Nebylo to jednoduché, ale teď to mám a jsem za to vděčná. Nechci nic měnit. Jsem sama, se vším všudy, a tak to mělo vždycky být. 'Jsi pořád stejně praštěná'. Ve skutečnosti jsem ještě horší, ale to se nikdo nedozví. Nikdo mě nezná. Žili vedle mě, ale nikdy nevěděli, kdo jsem a po čem toužím. Bez čeho dokážu žít a bez čeho nedokážu žít."

Hned od prvních stran jsem žasnul, jak skvěle je tahle kniha napsaná! A až do poslední strany mě ten pocit, že jsem svědkem mimořádného literárního díla, neopustil! No vážně, už dlouho jsem nebyl takhle zasažen atmosférou nějakého knižního osudu, tak intenzivně, tak fyzicky! A už dlouho jsem také neměl takový pocit nejistoty a rozrušení, jako při bloudění ve složitém světě Anniny minulosti i současnosti. Zoufale jsem tápal a marně se snažil nahmatat v jejich vnitřních tmách něco, o co bych se mohl opřít ve snaze ji aspoň trochu "objektivně" poznat. Vždyť já až do konce knihy nevěděl, jak si ji vůbec vizualizovat! Je to krásná žena, která se o sebe jen příliš nestará? Nebo je její odlišnost patrná již na první pohled? Krásná víla nebo odpuzující čarodějnice? (V mých očích spíš to první, ale obávám se toho druhého. Ale něco mi říká, že kdyby měli čtenáři románu sestavovat Annin identikit, měli bychom tady hodně pestrou galerii).
Právě téma identity pro mě bylo něčím, o čem jsem při čtení a po dočtení hodně přemýšlel. Kdo vlastně doopravdy jsme? Jsme tím, co v nás vidí ostatní nebo je určující, jak vidíme sami sebe? Jsme krásní, silní a hodnotní, když se tak vnímáme, bez ohledu na "realitu"? To nejspíš ne. Ale když jsme označeni za nesvéprávné a nemocné, nemá snad náš vnitřní svět a sebeuvědomění hodnotu, pokud s vnějším hodnocením není zajedno? Přece není možné naše sebevnímání ignorovat, ne? A co dělat, pokud takový problematický rozdíl mezi realitou a představou o sobě uvidíme u bližního? Jaké jsou možnosti a limity naší intervence? Máme vůbec právo bourat něčí fixní ideu? A jak? Za jakou cenu je to ještě možné dělat? No, mnoho otázek, ke kterým se sice budu ještě vracet, ale už teď vím, že bez definitivního vyjasnění.

"Večer bych mohla zkusit uvařit něco k jídlu. Stačila by polévka. Omezím léky a začnu zase jíst. Budu vařit a budu se usmívat. A budu to i jíst. Budu se na svět tvářit jakoby nic."

Sbírání bylinek je aktivita, která mi není nijak blízká, to se nezměnilo ani po dočtení. Nefascinovalo mě samo o sobě, fascinovala mě Annina fascinace. Její potřeba mít něco, v čem je doma, v čem se cítí dobře, celému světu navzdory. To máme to asi všichni, v nějaké míře, myslím. Mohou to být činnosti, mohou to být věci, mohou to být společenské posty, mohou to být konkrétní lidé, často bývají. Něco, co je bytostně naše, do čeho se můžeme schovat a schoulit (v knize si Anna občas posteskne, že její vášni pro sběr nikdo nerozumí, ale já měl pocit, že je to jedno z mnoha míst, kdy na její výrok není spolehnutí; řekl bych, že byla vnitřně ráda, že má svoje výpravy jen pro sebe).
Annin problém ale není samotný sběr bylinek a snad ani extrémní význam, které pro ni mají. Její problém je, že nemá nikoho, kdo by jí hodil záchranný kruh (přesněji: že nemá nikoho, od koho by přijala záchranný kruh) v momentě, kdy to celé pro ni začíná být destruktivní a kdy se její - jinak dost sympatická! - autonomie stává sebevražednou. Tahle odvrácená strana samostatnosti mi připomněla děkana Jocelina z Goldingovy Věže: absence korigujícího pohledu důvěryhodného bližního vede do uvěznění v labyrintu vlastního přemýšlení.
Existuje mnoho podob mezilidských vztahů. Všechny mohou být užitečné a prospěšné. Ale mohou být i zraňující a omezující, často na hranici snesitelnosti. Utéct od všeho a od všech se často zdá jedinou možností, jak dál žít. Jenže pro samotu, pro tu člověk není stvořen, v samotě člověk začíná chřadnou a bláznit. Anna je vnitřně bohatá žena, chytrá a vnímavá, ale bez života s druhými přichází o schopnost být darem a požehnáním. I proto nelze říct, že si z Annina příběhu nemáme co odnést pro sebe, když je nám její život nepodobný. Možná si kus Anny v sobě neseme, možná s ní máme společného víc, než si myslíme.

"Nechávám za sebou zoufalé stopy a možná si tajně přeju, aby po nich šel někdo, kdo mě zachrání. Je to však nepatrné, slaboučké přání, které umírá, sotva se rodí, a nikdy neproniká na povrch. Jsem v tom sama a je to tak správně."

33 15.07.2023

Už na první pohled zaujme nebývalá pečlivost a důslednost, se kterou Miloš Doležal vrší detaily ze života Josefa Toufara. Vytváří tak osobnostní portrét, který je velmi plastický. To může působit až přehnaně, ale já jsem jako ztrátu času nebral ani ty pasáže, ve kterých jsem se o P. Toufarovi dočetl věci, které bezprostředně nesouvisejí s jeho mučednictvím – vytvořil jsem si tak totiž nejen dobrou představu o hlavním hrdinovi příběhu, ale pomohlo mi to získat i podrobný obraz těžkých časů, ve kterých musel bojovat o naplnění svého povolání, a následně svoji víru a čest zachovávat tváří v tvář dvěma nejbrutálnějším režimům evropské historie.
Pro pocit blízkosti a vhledu do farářova osudu byla výrazně užitečná i bohatá obrazová příloha, ta zabrala v knize skoro tolik místa jako samotný text! Nemůžu si to vynachválit: fotky, dopisy a úřední dokumenty mi velmi živě přiblížily otce Toufara, mnohé prozradily o něm i o světě, se kterým se musel potýkat. (zvláštní pozornost ve mně vzbudil jazyk estébáckých protokolů a zpráv, to jejich „orgánové se představili“ a „nedošlo k poruchovým zjevům“ mi opět připomnělo, jak má obludnost charakterů blízko k obludnosti jazykových vyjádření – forma je prostě utvářena obsahem).

Příběh Josefa Toufara by měl být stále připomínán. Měl by být součástí učebních osnov a měly by s ním být konfrontováni i ti, kdo bestialitu komunistického režimu zlehčují nebo dokonce popírají. Otec Toufar by také jistě měl být svatořečen (kdo už jiný?), ale to není to nejdůležitější, nejdůležitější je nezapomenout na jeho hrdinství a nechat se jím inspirovat – při vědomí toho, co je člověk člověku schopen dělat bychom si měli vytrvale pěstovat „Toufara v nás“.
Hrdinství otce Toufara je hrdinstvím prostým, neokázalým, nevyhledávaným. Kdyby ho komunistický zlorežim nechal na pokoji, prožil by svůj život jako sice oblíbený a velmi poctivý, přesto ničím nevybočující venkovský farář – takto konečně strávil léta Protektorátu. Přesto jeho život před číhošťským zázrakem není zbytečné sledovat, nedá se říct, že by jeho prostá každodennost neměla souvislost s jeho fascinujícím hrdinstvím v komunistické mučírně. Vlastně je to naopak, myslím. Nevím, jestli se mi to povede srozumitelně vyjádřit, ale chci říct, že tím, že otec Toufar žil maximálně poctivě a neúhybně svoje malé úkoly, tak pak snáze aktivoval svoji nesmírnou statečnost. Snad je to i poselství a inspirace pro nás: buďme věrní a pravdiví v malém, pomůže nám to „vytvořit si návyk“ a obstát i tehdy, když před nás život postaví úkol zdánlivě přesahující naše síly.

Ještě jedna věc: Při čtení jsem si uvědomil, že samotný číhošťský zázrak ... mě vlastně nezajímá. Byl to zázrak v náboženském smyslu, provokace StB, nějaká forma vizionářské epidemie, skupinové halucinace? Nevím. A nepotřebuji to vědět. Ten zázrak, kterého jsem v číhošťském příběhu svědkem, se netýká oltáře. Nefascinuje mě představa, že Bůh hýbe křížkem. Fascinuje mě sledovat, jak dokáže Bůh působit v lidech jako je otec Josef Toufar.

33 25.06.2021

„Čím to jenom je, že pokaždé, když už si člověk začne myslet, že se věci aspoň trochu dobře uspořádaly, přijde vždycky nějaké pohroma?“

Zmiňovat se o tom, že je Šikmý kostel napínavá, čtivá, a chytře vystavěná kniha je zbytečné. Pokud by to tak nebylo, nezískala by si tak masivní oblibu. Za zmínku ovšem stojí, že se Šikmý kostel stal fenoménem i bez toho, aby se jeho autorka uchylovala k literárním trikům, které na nás spisovatele tak často vytahují, když chtějí, aby se z jejich románů staly bestsellery. Paní Lednická se vyhne rizikům obou krajností: nesnaží se nám zalíbit tím, že by realitu lakovala na růžovo a své hrdiny provázela dějem za pomocí různých zázračných záchran na poslední chvíli, ale ani se nesnaží čtenářský zájem vzbudit přehnanou brutalitou nebo přemírou katastrof. Její postavy jsou velmi věrohodné – a mám pocit, že v druhém díle dokonce ještě více než v prvním.

Napsat knihu o historii česko-polských vztahů na území Karvinska, to je vyloženě záslužná činnost. Sám jsem v nedaleké Ostravě prožil dětství i mládí, ale o sedmidenní válce, stejně jako o anexi Těšínska (a nuceném vysídlování Čechů) na podzim 1938, jsem měl povědomí pouze velmi mlhavé. Karin Lednická odvádí úctyhodnou práci, když tuhle neprávem zapomenutou kapitolu dějin (a neprávem zapomenutý krásný kus naší země) klade do zorného pole našeho čtenářského zájmu. Muselo to zabrat spoustu času a vyčerpat mnoho energie – i proto je dobře, že její trilogie v záplavě nových knih nezapadla!

Přestože je děj románu vázán ke konkrétnímu místu a časovému období, nejsilněji oslovoval tam, kde ke mně promlouval nadčasově. Ano, na titulní kostel se lze podívat (opravdu je viditelně nakřivo), původní domy vyhledat (i když z nich nezbylo víc než občas hromada cihel a kamenů), lze si vyfotit už dávno nefungující budovu dolu Gabriela, projít se po hřbitově s velkým množstvím polsky znějících jmen, navštívit kapličku postavenou na památku obětem důlního neštěstí na dole Františka z prvního dílu (to se nám teda nepovedlo, byla v areálu nějakého současného průmyslového objektu). A tak dále. Ano, osudy horníků a jejich rodin jsou specifické, tvrdost jejich života je pro nás sotva představitelná a mlýnské kameny velkých dějin je drtí tak, že se až nechce věřit, že se do jedné generace vejde tolik ran osudu.
Nejvíce zaujat jsem přesto byl v okamžicích, kdy hrdinové zažívali něco obecně platného, když se z jejich zápletek dalo přečíst něco trvalého, něco přesahujícího jejich konkrétní životní podmínky. Ženka, Ludwig, Halka a další jsou nám totiž zároveň vzdálení i blízcí, protože i my, stejně jako oni, se necháváme strhnout svým hněvem, chybujeme a křivdíme, bojíme se a trucujeme a nenecháme si poradit. Stejně jako hrdinové Šikmého kostela nacházíme správná řešení těžce, někdy vůbec, a někdy až tehdy, když už je zdánlivě na všechno pozdě.

33 16.06.2021

Je to podivný pocit, přesunout Bibli do kolonky Přečtené knihy. Formálně to platí, jistě, o víkendu jsem se dočetl na poslední řádek 2. knihy Makabejské, takže už jsem měl každý verš Bible alespoň jednou v životě před očima. Takže přečteno. Přesto nemám pocit, že jsem teď s Biblí skončil, zpátky do police nepůjde, to si myslím, že se už nestane nikdy. A navíc: cítím, že jsem to mnohdy nebyl já, kdo četl, ale že to bylo minimálně vzájemné. Já že mám přečtenou Bibli? Ne, spíš se mi zdá, že hlavní autor Bible má přečteného mě :-)

Je to podivný pocit, pokoušet se psát komentář k Bibli. Hm. Určitě bych mohl zmínit části, které ještě čekají na to, že mě blíže osloví někdy v budoucnu (Zjevení Janovo, Numeri, Přísloví...), také bych mohl vyzdvihnout svá zvlášť oblíbená místa (něžná Rút, spravedlivě rozhořčený Ámos, samozřejmě 13. kapitola listu Korintským atp.). Ale protože je Bible živým Slovem, tak každé hodnocení je hodnocením neustále se proměňujícího vztahu a zůstává nenapravitelně dočasné, nedostatečné – jako bych vyfotografoval tančícího člověka a chtěl si namlouvat, že z jedné takto vytvořené fotky mohu získat přesnou informaci o zachyceném pohybu.

Mám vztah nejen k Bibli jako biblickému textu. Mám vazbu i k té konkrétní Bibli, kterou mám teď a tady před sebou. Dostal jsem ji někdy před více než třiceti lety od svojí babičky (která si ještě o pár let dříve prosadila můj křest :-). V době svojí puberty jsem ale takový dárek rozhodně neocenil, do kostela jsem tehdy nechodil, Boha jsem považoval za feudální přežitek a určitě bych byl mnohem spokojenější, kdybych poměrně značnou částku 180 Kčs (za kterou by koncem osmdesátých let byly čtyři tuzemské dlouhohrající desky nebo dva kartony cigaret) dostal pěkně na ruku. Ne, vztah jsem k ní neměl tehdy a neměl ani dlouho potom. Ale... přestože jsem se za dobu svého dospívání mnohokrát stěhoval, často narychlo, často nalehko, a na různých místech jsem zanechával řadu jiných knih a různých dalších věcí, z nějakého důvodu jsem si babiččinu Bibli nikdy přibalit nezapomněl. Jako bych už tehdy, ve svých pohanských letech, nějak tušil, jak vzácná pro mě jednou bude.
Babička už je dávno na věčnosti, ale stejně mám často pocit, jako bychom si Písmo četli spolu.

Pro mě zatím nejzajímavější z toho, co jsem od Kafky četl. Velmi ponuré, velmi tísnivé ... velmi skličující.
Interpretací může být jistě mnoho. Mě zaujalo, jak rychle proběhla u Řehořovy rodiny jeho dehumanizace - nevypadáš jako my, tedy nejsi jako my, tedy si nezasloužíš, abychom s tebou jednali jako s jedním z nás.
Ale hlavním tématem asi přecejen bude osamělost jednotlivce, nejistého jedince, který ve společnosti (a co více, ve svém nejbližším okolí) nenachází oporu. Zoufale touží být součástí lidské sounáležitosti, ale je odsouzen k jinému osudu a nemá šanci se svému předurčení vzepřít - a tak žije a umírá v osamění a nepochopení - bez možnosti smyslupné komunikace.

33 13.04.2017

„Jejím domovem je celý svět; nemíní být vyslankyní nějaké země jenom proto, že se v ní narodila; v zemi pomučené fašismem, komunismem, divokým kapitalismem, krásná země hadrových panáků a ohebných panenek; poslušně klečeli před Hitlerem i před Stalinem a hrdinství spočívalo v tom, že si navzájem kradli z misek.“

Radka Denemarková je nemilosrdná, nelítostná. Staví nám pravdu před oči způsobem, proti kterému se intuitivně bouříme, chce se nám nesouhlasit, odporovat, nějak nás snad i ponouká k tomu knihu odložit, označit autorku za ženu posedlou nenávistí a vrátit se zase k naší obvyklé literární produkci. Čtenářům, kteří v předchozích komentářích tohle vzdorování popisovali (naposledy velmi přesně kap66), myslím, dobře rozumím. Sám jsem se mnohokrát cítil jako Alex z Mechanického pomeranče, když ho násilím nutili se dívat na ošklivé věci – jako bych tohle brodění se temnotami našeho světa absolvoval tak trochu proti své vůli.
Ne že by nebylo autorce co vyčítat. Na řadě míst je kritická až příliš, při svém tvrdém hodnocení ignoruje i velmi případné polehčující okolnosti a občas je prostě nespravedlivá. Podstupovat riziko, že ve své nesmlouvavosti to přežene s krutostí je pro ni evidentně přijatelnější než riskovat, že ve svém hledání společenských a lidských nešvarů něco opomine – nejen v tom mi připomněla tvorbu Elfriedy Jelinek.

„Možná žádné země nejsou zákeřnější než ty, které se tváří takzvaně neutrálně a nikdy nikomu nepomůžou a nikdy ničemu nezabrání. Načechrávají si peří sebeklamu a myslí si, že jsou prosáklé vlídným humorem a dobrotou srdce. Občas je to spíš humor zlých cyniků a zamindrákovaných spratků a fašistů všedního dne.“

Čína je pro nás stále hodně neznámá země. O jejím vlivu se sice stále častěji píše, ale náš obraz je často spíš projekcí, ztvárněním našich strachů nebo nadějí. Jak odpůrci, tak obdivovatelé Číny reagují možná víc na Čínu, jak si ji představují (nebo chtějí představovat), než na Čínu, jaká reálně je - stačí si porovnat v libovolném knižním obchodě počet non-fiction knih o Rusku a právě o Číně. Hodiny z olova ten dluh napravují pouze částečně, paní Denemarková sice čínskou realitu představí působivě a věrohodně, ale její pravda je pravdou uměleckou, není to pravda faktografická.
Navíc, jak píše ve svém komentáři Zdeněk, román je víc o Česku než o Číně. A možná je víc o lidech než o společenských schématech a politických systémech. I když ... ono zde vlastně všechno souvisí se vším, jako v životě, konkrétní zkušenosti a konkrétní osudy jednotlivce plodí konkrétní reakce, které se pak slejí v celkový proud. Národ je takový, jací jsou lidé v něm a začít nápravou konkrétního člověka je cesta k nápravě národa. Zde nám může znít Denemarková trochu naivně a mravokárně, hodně čtenářů, kteří se pyšní svojí protřelostí, se nad ní vědoucně ušklíbne. Ale paní Denemarková neuhýbá a zřetelně deklaruje, na čí straně je: „Cynismus nesnese hodnoty. Pokud někdo cynický není a neokoral, vysmívají se mu; tváří se, že dotyčný nezvládl život. Oni vědí, jak to na světě chodí.“ Nebo: „Nejdůležitější ctnost není poslušnost, ale láska. Způsobuje všechny jiné ctnosti. Žádný skutek není hoden, aby se nazýval ctností, nevzejde-li z lásky.“

Styl psaní Radky Denemarkové mi nevadí. Naopak. Nadchla mě už v Penězích od Hitlera a v každém dalším románu to potvrzuje. Pocit znejistění a jisté těkavosti, neuchopitelnosti je častokrát nepříjemný, ale pro navození žádaného dojmu je to potřebné – vždyť takový je přece život je, ne? Nejistý, neurčitý, bránící se definicím a definitivám.
Také obdivuji schopnost Radky Denemarkové popsat věci trefně. Vyhmátnout ze svých postav to podstatné a vystihnout to v jedné větě nebo krátkém odstavci. Někdy formulovala to, co jsem chtěl říct, ale neuměl jsem najít přesná slova. Jindy formulovala to, co jsem slyšet nechtěl (o sobě, o nás) takovým způsobem, že jsem neměl jak oponovat. Třeba: „Spisovatel má čtenáři strčit nos do jeho vlastní bídy, do mojí bídy, do tvojí bídy, do naší společné bídy. A připomenout mu tím, že je načase něco dělat.“ Nebo: „Dav umocňuje sobectví. Ztráta soukromí umocňuje sobectví. Úzkost rozloží každý altruismus.“

Hodiny z olova, stejně jako další romány Radky Denemarkové, mají na čtenáře vysoké nároky. Jistě nejsem sám, kdo při čtení cítil celou škálu nepříjemných pocitů – únavu, rezignaci, znechucení, zoufalství... A když se mnou paní Denemarková po těch 750 stránkách skončila, cítil jsem se doslova fyzicky vyčerpaný. Nicméně s vědomím, že se jednalo o proceduru sice brutální, ale potřebnou. Uf.

„Pokud se traumata rodiny nevyčistí, zatěžují další generace. Pokud se něco nepojmenuje a nevyčistí ve společnosti, traumata bují i v dalších generacích a v kritických chvílích vyplavou na povrch. Naděje, že neštěstí člověka polidští, se nepotvrdila.“

32 05.12.2019

Kdysi jsem četl podobenství, podle kterého každý člověk nese dvě brašny. Do té první si ukládáme situace, ve kterých někomu ublížíme nebo se zachováme zle, do té druhé si střádáme naše dobré skutky a chvíle, kdy nám bylo ukřivděno. Tu první neseme na zádech a tu druhou před sebou. Do obsahu té první nevidíme, nechceme vidět. Co je v druhé brašně, to máme pořád na očích, na to se pořád díváme, pořád si to připomínáme.
Postavy z posledního románu Petry Soukupové mi tuhle myšlenku připomínaly – nikdo zde není vyloženě dobrý ani nenapravitelně zlý, jen si každý interpretuje věci svýma očima, každý vidí jen svůj díl příběhu, zvýrazňuje to pozitivní ve vlastních motivacích a u ostatních naopak podezíravě počítá spíš s nekalostmi. Vznikají tak nedorozumění, která vypadají zbytečně, ale jsou vlastně nevyhnutelná.

Zásadním selháním všech dospělých postav je jejich neschopnost nahlédnout na konfliktní okamžiky pohledem ostatních. Rodiče Hany tak například nejsou schopni docenit její povolání herečky (pro ně to není hodnotná náplň života, a tak si nepřipouští, že to může být naplňující pro někoho jiného), ale rozhodnutí o její životní cestě dokonce vnímají jako svého druhu útok na sebe – cítí se ukřivděni, že nedala na jejich dobré rady a snad mají i náznak myšlenek, jestli jim to jejich dcera neudělala naschvál. A když podobně uvažuje v románu každý, tak je jasné, že k dorozumění může dojít snad jen náhodou.

Petra Soukupová píše (nejen v této knize) o věcech, které mě zajímají a dokáže o nich psát působivým stylem, který mě spolehlivě vtahuje do děje. Zároveň zápletky vnímám jako věrohodné, dokážu si představit, že takhle opravdu rodinné vazby vypadají a leckteré komunikační kolapsy mi byly velmi povědomé (ano, znovu to pověstné nastavené zrcadlo). Proto mám všechny její knihy tak rád, proto byl pro mě i tento román velkým zážitkem.

31 16.02.2019

(SPOILER) „Život je tak bohatý a mnohotvárný, že je někdy možné v něm najít štěstí a radost právě tam, kde čekáme jen smutek a odříkání. Pamatuj na to a pamatuj také, že je první povinností moudrého člověka jít po cestách života s dobrou myslí právě v těch místech, která se zdají nejneschůdnější...“
(Vlasta Kálalová)

Strhující svědectví o úžasném životě! Nemůžu se nepřidat k chóru oslavných hlasů, které chválí doktorku Kálalovou za její houževnatost a odvahu, ale zejména za její prosté a neokázalé lidství, které nešlo přehlédnout v žádné z fází jejího dramatického života. V mých očích je Vlasta Kálalová hrdinka, jednoznačně, protože i když její statečnost není spektakulární jako třeba u Lawrence z Arábie, tak je až dechberoucí, s jakou samozřejmostí se pouštěla do zdánlivě nezvládnutelných úkolů, s jakou rozvahou a rozhodností čelila nečekaným výzvám. Klobouk dolů!
Nepříliš zjevně, přesto však patrně, byla z textu vidět i druhá strana mince doktorčina života. Přestože byla natolik fascinující osobností, že měla mnoho přátel, její neústupnost a preciznost v každém okamžiku jejího života ji často komplikovala prožívání opravdové blízkosti. Chci říct: mám pocit, že její soustředění na cíl – a potřeba mít situace pod kontrolou a vést je k věcně správnému řešení - občas vedlo k projevům nedostatku empatie, možná až necitelnosti - typickým příkladem byla scéna s dcerou, která si z látky chtěla ušít halenku sice krásnou, ale nepraktickou... Byl jsem rád, že v příběhu byl i tenhle tón, na mém obdivu k doktorce Kálalové to nic neubralo, a ještě mi to připomnělo, že občas jsme ve svých životech sami sobě tím nejtěžším břemenem.

Vypravěčský styl Ilony Borské se mi líbil, bylo to psaní svěží a čtivé, aniž by upadalo do podbízivosti. Přesto se mi román nejvíc líbil tam, kde jsem se mohl začíst přímo do dopisů doktorky Kálalové, škoda, že jich nebylo v textu víc! A vlastně si říkám, že by možná nebyl špatný literární počin, vydat něco jako sborník její korespondence.
Vlasta Kálalová jako pilná autorka dopisů – to je věc v knize sice spíš okrajová, ale pro mě to bylo strašně milé a vzácné téma. Když popisovala občasná setkání se svojí celoživotní korespondenční přítelkyní Marii, kdy „stejně to osobní setkání většinou dopadlo tak, že spolu mlčky chodily po mezích nebo mluvily o nejběžnějších věcech, a to hlavní si zas až napsaly“, musel jsem se zasvěceně usmívat.

Asi by se slušelo napsat o válečných událostech, ty jsou jednoznačně emočním těžištěm celého Vlastina života a při čtení o nich jsem jistě nejen já zažíval až fyzickou bolest a úzkost. Ale co o něčem takovém psát? Ach jo. Snad sem raději vložím myšlenku přítele Imána, která doktorku Kálalovou, myslím, vystihuje: „Nejsi lakotná, rozdáš jistě v životě i leckterou ze svých věcí - je to chvályhodné, ale jednoho dne dáš věc poslední. Budeš-li rozdávat z bohatství svých vědomostí, čím víc rozdáš, tím víc ti zůstane.“

29 31.01.2022

Úsporné a prosté vyprávění o cestě zdevastovanou zemí mě chytlo za srdce a za útroby už kdysi – při mém dřívějším prvním čtení. Právě doposlouchaná audio podoba románu mi ty silné pocity připomněla a vrátila. Znovu jsem si uvědomil, jak je tohle postapo netradiční. Protože na rozdíl od konvenčních katastrofických příběhů, kde se implicitně počítá s happyendem, tady je od začátku jasné, že s planetou i lidmi na ní je to nevratné, hotovo dvacet, tady žádné sluníčko za šedou oblohu nevykoukne, ani zelená rostlinka z neplodné země. Tady žádná holubice olivovou ratolest v době večerní v zobáčku nepřinese. Jen šeď a zima a strach a hlad – definitivně.

Je možné vůbec v příběhu takhle pochmurném a úmorném nalézt naději? Alespoň zrnko, náznak nějaké naděje? Možná se to bude zdát divné, ale já zde naději nacházel, a nacházel ji paradoxně tím víc, čím beznadějnější situace našich dvou poutníků byla. Ta krutost a bezútěšnost prostředí totiž byla potřebným kontrastním prvkem k nezničitelné nesobecké otcovské lásce – stejně jako potřebujeme opravdu temnou noc, abychom viděli zářit hvězdnou oblohu. A tak jsem román vlastně četl jako zprávu o tom, že sice dokážeme zničit celý svět a skoro všechno živé na něm, ale nedokážeme zlomit lidskost oddaně milujícího člověka. Člověka, který se bytostně rozhodne být „tím hodným“. Člověka, který ví, jak důležité je nést oheň.

29 30.08.2021

„Zachtělo se mu náhle strašně toho všeho tady nechat a odjet sám zpátky, odkud přijel, někam daleko, na nějaké zapadlé místo, odjet hned, ba vůbec s nikým se nerozloučit. Tušil, že zůstane-li zde ještě jen několik dní, bude bez milosrdenství a nenávratně vtažen do tohoto světa a že tento svět zasáhne do budoucích jeho osudů. Ale neuvažoval ani deset minut a ihned se rozhodl, že utéci ‚není možno‘, že to bude téměř malomyslností, že má před sebou takové úkoly, že teď nemá vůbec ani práva nerozřešit jich, nebo aspoň neupotřebit k jejich rozřešení všech sil. V takových myšlenkách se vrátil domů a procházel se sotva čtvrt hodiny. Byl v té chvíli zcela nešťasten.“

Četl jsem Idiota před mnoha lety, někdy ve věku lehce nad 20, a pamatuju si, že mi ten román přišel mdlý a nezajímavý. Nejspíš i proto, že jsem se do něj tehdy pustil krátce po Zločinu a Karamazech, které se mi oba zdály fascinující a nabyté myšlenkami. Zatímco Myškina jsem prostě nechápal. Nevěděl jsem, proč dělá, co dělá. Nebo lépe: proč nedělá, co by dělat měl, proč se nebrání, proč po sobě nechá tak šlapat? Značně mě popouzela jeho pasivita, to si pamatuju. A tak jsem nad ním tehdy krčil rameny, že dostal, co si zasloužil, protože když někdo dovolí, aby si s ním okolí podle libosti zahrávalo, no, tak si s ním holt to okolí také podle libosti zahrává, to je zákonitost. Což je dobré si připomínat, ano, ale jako výstup z tak dlouhého románu mi to přišlo málo (zvlášť v tom porovnání s dalšími Dostojevského veledíly).

Teď v létě jsem se k Myškinovi vrátil na doporučení svého oblíbeného teologa, Romana Guardiniho. Ten totiž označil knížete za jednoho ze dvou hrdinů světové beletrie, které nejlépe vystihují postavu Ježíše Krista (schválně: kdo si myslíte, že je ten druhý?). Tak jsem tedy na Idiota touto optikou nahlížel a ... a náhle byl přede mnou úplně nový román! Úplně nový příběh, úplně jiný hrdina!
Myškin je „kristovský“ nejen v konkrétních situacích (jako třeba v úryvku z úvodu tohoto komentáře, který mi silně evokuje krizi v Getsemanech), ale svým základním životním nastavením. Není hlupák, který by nechápal svět – z řady pasáží v knize je patrné, že dokáže předvídat pletichy společnosti a má také nezakalenou představu o tom, jak on sám působí na lidi kolem sebe. Není možné se mi někdy nesmát, přiznává Jepančinovým (a rozčiluje tím Aglaju). Kníže není ani přehnaně důvěřivý, netrpí iluzí, že lidé, kteří mu ublížili už to znovu neudělají. Když si ve své blízkosti nechává Lebeděva nebo Kellera, není v tom jeho naivní představa, že se změnili a znovu mu škodit nebudou. „Vy nejste vůbec takový prosťáček, jakého z vás dělají! Vy nemůžete jinak!“ říká Myškinovi Hypolit a trefuje tím hřebík na hlavičku! Kníže totiž nenahlíží své bližní obvyklou optikou zásluh a běžné lidské spravedlnosti. Nechová se k nim s láskou, protože by je mylně ohodnotil jako objektivně lásky-hodné. Není lidmi úspěšně klamán, ale miluje je i když vidí, jak ho klamou. Miluje je proto, protože miluje bez podmínek, bez zásluh. Bez egoismu. Z tohoto úhlu pohledu opravdu nepřehlédnutelně nese Kristovské rysy!

Kníže tedy není slaboduchý idiot, jen je s ostatními zásadně nekompatibilní a mezi nimi vymykající se osobou. Hodně je to vidět i v komunikaci: do značné míry je konflikt mezi „hodným Myškinem a zlou ruskou smetánkou“ rozporem mezi otevřeným a rovným projevem, ve kterém slova znamenají to, co znamenají (kníže se také má tendence hroutit tehdy, když v nějaké konkrétní situaci pravdivý být nemůže) - a neustávajícím proudem komunikačních hrátek a povinných tanců, které pravdu jen zastírají a rozmazávají. Není divu, že si s ním pravidly svázaná společnost nedokáže poradit, něco takového mu prostě nemůže projít. A nemalujme si, že by mezi námi v 21. století dopadl jinak.

(jo, a ten druhý knižní hrdina, který podle Guardiniho nejlépe reprezentuje Krista, je Don Quijote :-)

27 19.09.2022

Pro mě není Marťanská kronika sci-fi kniha. Vnímám to tak, že Mars v Bradburyho díle není primárně planeta Sluneční soustavy, Mars zde vystupuje jako symbol něčeho nového. Něčeho těžko dostupného, tajemného a tajemným způsobem krásného. Něčeho vzdáleného.
Jenže právě se vzdáleností je to tady ošemetné. Třeba hned Ylla, první postava na scéně, je Marťanka žijící kdesi daleko ve vesmíru, ale přitom je mi její melancholie tolik blízká, její „touhy nezbavené pout“ byly tak dlouho i mým životním pocitem. Těch 54,6 milionů kilometrů neleží mezi mnou a Yllou, ty jsou mezi Yllou a jejím mužem. V přeneseném smyslu jsou mezi každou dvojicí lidí (nebo Marťanů :-), které nespojuje úcta a láska.
Otázky, které přede mě Bradbury klade, nejsou technické. V Nočním setkání mě nezajímá cestování v čase, ale narušení jistoty ve vnímání reality. V Dlouhých létech zase nejde o problematiku androidů, ale o odpověď na to, jaký smysl má lidská existence, když není pro koho žít. A tak dále. Tak je to u Bradburyho prostě vždy – to důležité se odehrává ve vtazích mezi jeho postavami nebo uvnitř nich. Není to pohled ze Země ven, je to pohled na Zemi, na nás. Někdy sžíravě kritický, někdy pohněvaný, ale vždy zahrnující naději a něhu. „Ale nebylo by to úžasné, kdyby tam byli lidé?“ přemýšlí o naší planetě už zmíněná Ylla.

Pro mě jistým způsobem Marťanská kronika není ani prozaická kniha. Bradburyho dílo je tak poetické, že je to skoro jako báseň. Proto mu nevyčítám nelogičnosti, stejně jako je nevyčítám třeba Malému princi – a tak jsem ochotně přimhouřil oko nad schopností běžné rodiny si postavit raketu, nad psychologicky neopodstatněným hromadným návratem na Zemi, stejně jako nad občasnou schematičností postav a didaktičností děje.
Pokud pro mě někde Marťanská kronika zestárla, je to v tématu jaderné války. Dá se to snadno pochopit a odpustit, vždyť v době, kdy kniha vznikala, to byla hlavní společenská obava – a Bradbury není první ani poslední autor, který vnímal jako hlavní problém světa ten právě aktuální.

Z Bradburyho knih jsem jako školák znal (a měl moc rád) sbírku Kaleidoskop. S Marťanskou kronikou jsem se poprvé seznámil v ukázce v nějaké čítance na základní škole, toužil po ni, ale nebyl schopen ji sehnat – knihu jsem si pak pořídil až jako středoškolák; pamatuji si, že v té době jsem už literárně nahlížel do avantgardnějších žánrů, ale Kronika mě zasáhla a stala se stálicí v mém výběru toho nejoblíbenějšího – a docela často se k ní vracím, abych si potvrdil, že to stále platí.
Opakovaným čtením stejného díla je možné si ověřovat, co se v nás mění a co zůstává. Uvědomil jsem si to nejvíc u povídky Má duše se vznáší výš: pamatuji si, jak jsem při prvním čtení Samuela Teece (podobně jako Sama Parkhilla jinde) nenáviděl pro jeho krutost, nepřejícnost a opovržení vůči všemu odlišnému, zatímco dnes ho nahlížím s větším soucitem, jako oběť jeho vlastní citové vyprahlosti. Co v čase zůstalo nezměněno, to bylo moje odhodlání nebýt v reálném světě někým jako je Teece, vybavilo se mi, jak jsem v těch svých patnácti letech slavnostně sliboval sám sobě, že musím být člověkem právě opačným – a dnes mě zvláštně uklidňuje, že si i přes všechny možné životní kotrmelce udržuji nastavený směr :-).
Jen nevím, jak moc se mi to v tom prožitém čtvrtstoletí dařilo. Snad trochu ano.

27 15.04.2020

I když je to asi divná asociace, připomínal mi pan Stevens ženy z kmenu Padaung (takové ty s žirafími krky) - přestože to na něm nebylo vidět, způsoboval si vlastně něco velmi podobného, když si trvale deformoval svoji osobnost takovým způsobem, že tyto zásahy už se staly neoddělitelnou a nevratnou součástí jeho identity.
Možná by se majordomova cesta za iluzí mohla zdát komická, ale já jsem se tomu nějak nedokázal smát. Stevensovo dobrovolné sebemrzačení duše, jeho pomýlená pýcha (nejvíc hrdý byl na sebe ve vzpomínkách na momenty ve svém životě, ve kterých byl nejdál tomu, co běžně považujeme za lidskost), jeho totální nepochopení významu slova důstojnost - to vše mi přišlo opravdu hodně smutné, vždyť co může být smutnější než příběh člověka, který by v zásadě mohl být pro druhé lidi (nebo konkrétní jednu druhou osobu) darem, ale za cíl svého života si vybere pravý opak, umlčení člověka v sobě, jakousi podivnou sebe-robotizaci.

Trochu jsem při čtení myslel i na Karla Kopfrkingla ze Spalovače mrtvol, myslím, že měli se Stevensem společnou schopnost a ochotu zapřít sami sebe a zaměnit se za obraz, který předpokládají, že jejich okolí očekává vidět. V tomto aspektu román může promlouvat naléhavě i k nám - pokládat nám otázku, kde je hranice akceptovatelného potlačování své osobitosti, co je ještě užitečné a vhodné (pro úspěch v práci, bezkonfliktní vycházení s blízkými apod.) a co už je pro nás destruktivní.

27 17.09.2019

„Bože, proč aspoň jednou v životě nepoznáme, kdy druhý mluví pravdu?“

Jméno Zdeny Salivarové mi nebylo neznámé. Ale zabývat se její tvorbou mě nikdy nelákalo, podléhal jsem předsudkům a bral jsem ji jen jako manželku slavného spisovatele, která teda zřejmě svému slavnějšímu muži tak dlouho nakukovala přes rameno, až toho odkoukala dost pro vlastní knihu. No a když měli doma to nakladatelství, tak si to teda vydala, říkal jsem si ...
Nemohl jsem se mýlit víc. Při setkání s Honzlovou (poděkovat za tip ke čtení tentokrát musím své mamince) bylo od začátku vidět, jak skvělý tenhle román je. Nebývale živý, doslova pulsující. A autentický, to zejména, věrohodnost prožívaných emocí je nakonec asi tím, co mě oslovilo nejvíc, včetně použitého jazyka, který je velmi nestrojený, někdy až protivný (nejvíc hrůzostrašně na mě působil mnohokrát použitý termín plovka, brr, to je ještě šílenější slovo než celostátko :-), ale odpovídající obrazu hrdinky.

‚Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí,‘ řekl před svou smrtí Jan Palach. Jana Honzlová jako by se snažila tuto maximu naplnit a tvrdohlavě se pustí do boje za čest a památku jedné obyčejné uklízečky. Ví, že by nemusela a také ví, že je to boj marný a že si akorát tak vykoleduje další potíže. Ale jako by tušila, že ho musí podstoupit, že se zde hraje o její budoucnost, o formování jejího charakteru. Jako by něco v ní vědělo, že když jednou uhne nebo ustoupí, že už to pak bude dělat pořád.
Jana přitom není žádný Mirek Dušín v sukni (dokázala mi i dost lézt na nervy), ve své nevyzrálosti je občas nespravedlivá a neochotná ke smířlivosti – je to vidět nejvíc na její tvrdohlavé cestě ke křtu a v jejím vztahu k chudáku Krunovi vůbec.
Ale právě Janina mladická neukotvenost (lidově řečeno: že je to občas prostě ještě takový tele :-) je na ni sympatická, vyvolává dojem opravdovosti a skutečný zájem o její příběh a jeho spoluprožívání. Na mě teda určitě – v průběhu čtení jsem se často mračil, usmíval, tajil dech, a i na ten obligátní tající sníh na víčkách došlo, takhle přesně uprostřed léta.

„Někdy mě napadá, jestli svět není vlastně už z větší části peklo. Ale ne. Snad ne.“

27 31.07.2019

Román je anoncován jako Geografie ztráty. Já ty prolínající se příběhy četl spíše jako Geografii nenalézání. Možná Geografii neochoty nalézat. Postavy se potkávají, reagují na sebe, mnohdy své životy zásadně ovlivňují, ale nežijí spolu. Snaží se žít každá sama, druhé jen používat, konzumovat. Jak to celé může dopadnout, to není složité předpovědět, štěstí každý na své triko nenajdeme, i když se o to pořád dokola snažíme.

Zaujal mě styl knihy, příběh je odvyprávěn suverénně, je chytlavý, ale nepodbízí se příliš čtenáři, ani jazykem, ani tématy, ani zápletkami. To oceňuji opravdu hodně, že Jakuba Katalpa odolá pokušení osudy svých postav vyšperkovávat nějakými efektními nevěrohodnostmi, ale pevně se drží logiky situací. To dává celému románu sílu a pocit pravdivosti.

Mám radost z toho, že kniha s podobným laděním byla vydána a že je už přijímána vcelku normálně, že nešokuje tím, že jsou zde němečtí občané zobrazení jako obyčejní lidé. Ani jako monstra, ani jako oběti – ale jako lidé. Přistihl jsem se při čtení, že nad nimi vlastně neuvažuji „národnostně“. To je fajn. Pozdě, ale přece.

27 12.07.2018

Kdyby Klub divných dětí nenapsala zrovna Petra Soukupová svým nenapodobitelným stylem a já nebyl příběhem tolik okouzlen, tak bych docela jistě do tohoto komentáře psal leccos kritického. Třeba o tom, že z textu ty didakticko-formovací scény někdy docela nepřirozeně trčí, nebo že realismus zápletek není kdovíjaký (zejména seznámení a vytvoření důvěry mezi tak specifickými individualitami proběhlo přes různé neshody podezřele hladce). Nebo že podivnosti u dětské čtyřky jsou chytře zvoleny právě tak, aby to byla vždy podivnost vlastně roztomilá, a hlavně, aby se alespoň v jedné z postav každý dětský i dospělý čtenář našel – trochu podobně se kdysi sestavovaly chlapecké hudební skupiny, myslím :-)

Jenže Klub divných dětí napsala zrovna Petra Soukupová, a zrovna svým nenapodobitelným stylem, a já byl příběhem tolik okouzlen, že vůbec nehodlám nic zpochybňovat a hodlám jen chválit. Hodlám chválit úžasný vhled do dětského myšlení, úplně se mi oživilo moje vlastní dávné dětské potýkání se s dospěláckou logikou. Hodlám chválit vyváženost, se kterou popisuje svět malých podivínů – paní Soukupová se vyhne jak nemístnému zlehčování (vždyť žádný problém vlastně nemají, stačí si najít kamarády a budou z nich úplně normální děti!), ani se netváří, že jejich hendikep je vlastně přednost nebo dokonce superschopnost, ale ani z jejich jinakosti nedělá nepřekonatelnou překážku prožívání toho všeho, co dělá dětský svět krásným.
Ale zejména hodlám chválit citlivost, se kterou staví pomník důležitému typu mezilidských vztahů – přátelství. V příběhu je vícekrát působivě vylíčeno, jak je pro člověka důležité vidět své dobré vlastnosti v očích těch, které máme rádi a kterých si vážíme – Katka, Péťa i ostatní jsou konfrontováni s tím, že je někdo vidí jako hodnotné ve věcech, ve kterých si dosud sami sebe nevážili (Cože, já někomu připadám pěkná? Cože, moje čmárání někdo obdivuje tak, že si můj obrázek chce schovat?) - to sice logicky nejprve vede k vnitřnímu zmatku a odmítavým reakcím (to lze dětem sotva vyčítat, v tomhle se kolikrát jako děti chovají i dospělí), ale je nádherně vidět, jak to děti vnitřně uzdravuje a posiluje. Tahle místa v knize byla moje vůbec nejoblíbenější – společně s úžasnou scénou s Milou a smrtelně raněným ptákem, která byla tak hrozně silná a zároveň zvláštním způsobem tak něžná, že se mi o ní v noci zdálo a trochu ji rozdýchávám ještě teď.

V komentářích občas vidím otázku, komu je kniha určená. No, těžko říct… Za dětské čtenáře si netroufnu hovořit, ale z pohledu dospělého čtení kniha svoji značnou hodnotu má, myslím. Protože ... no já jsem se třeba hodně našel (ne úplně, ale hodně ;-) v každém ze čtyř dětí. A také jsem při čtení hodně myslel na své přátele, kteří jsou i ve své dospělosti vlastně v mnohém divné děti (což takhle napsáno zní asi divně, ale není to tak myšleno, je to myšleno jako kompliment, fakt!), i když jsme si nedávno přáli k třicátinám nebo budeme brzo přát ke čtyřicátinám. Protože naše jinakost přestává být prokletím a začíná být darem právě tehdy, když naši jinakost někdo něžně duchovně obejme, když se na naši jinakost někdo blízký dívá s pochopením, něhou a láskou. Když naše jinakost někomu blízkému prospívá.

26 16.06.2021