mirektrubak komentáře u knih

„Podle mne nemůže čtení nic nahradit. Ani cestování, ani nic jiného, nedá člověku tolik jako kniha od autora, který v daném místě vyrostl, který tam žije, je prodchnutý místní kulturou, místním způsobem uvažování a tak.“

Portrét kapitalisty s lidskou tváří. :-)
Pro mě, patologického váhavce, mají zvláštní kouzlo a přitažlivost lidé, kteří vidí v každé změně spíš příležitost než potenciální tragédii, kteří mají tah na branku a jsou v – dobrém smyslu toho slova – umanutí. Nakladatel Ladislav Horáček byl přesně ten typ člověka a tahle kniha je mimo jiné dokladem jeho energie, zápalu a ochoty riskovat – nevím přesně proč, ale připomnělo mi to nedávno čtený knižní rozhovor s Milošem Formanem.

Knižní nakladatelé jsou trochu neviditelní. Myslím, že spousta čtenářů při nákupu nebo výpůjčce knihy vůbec neregistruje název vydavatelství. A tak si asi příliš neuvědomujeme, že to je mnohdy osobní nasazení majitelů, jejich náklonosti k literatuře a ochota upřednostnit kvalitní výsledek před komerčním úspěchem, které k nám kvalitní literární produkci dopraví. Bilancování pana Horáčka, který je vlastně příběhem oddané lásky ke knihám, jsem tedy četl do značné míry i jako hold všem dalším poctivým a kultury-milovným vydavatelům, kteří se pustili do nejisté existence tohoto oboru a zasluhují se tak o můj intelektuální růst a duchovní radost. Děkuju.

2 05.12.2019

Na malém prostoru knížečky není dost místa pro podrobnější životopisy, jedná se vlastně o drobné medailonky tří evropských patronek, které mi spíš podráždily chuť k dalšímu studiu, než aby uhasily moji žízeň po vědomostech :-)
Autor nepíše o světicích s akademickým odstupem, ale s obdivem a zjevnou sympatií – to se mi moc líbilo. Mnohem smutnější jsem byl z rámcových kapitol, které se věnovaly evropskému sjednocování. Sice mons. Piťha nazývá křesťanství nástrojem smíření, ale příliš smířlivě nezní. Sekulární společnost nepokryté nazývá zlem a na modernitě nenachází nic pozitivního. Mluvit o sjednocování, ale přitom nepřiznat nic kladného tomu, s čím se plánujeme sjednocovat, to nemůže fungovat. Jak napsal papež František v Amoris laetitia: „Určitě nemá smysl zůstat u rétorického pranýřování dnešních nešvarů, jako bychom tím mohli něco změnit.“

2 22.04.2019

Tahle knížka vlastně ani není opravdová knížka, spíš chronologicky ani tematicky nesetříděný soubor Gnarrových myšlenek, facebookových statusů a článků ze stránek jeho Nejlepší strany – a dojde třeba i na rozhovor s Gnarrovou ženou. To nevypadá čtenářsky kdovíjak lákavě a také – upřímně řečeno – to určitě není nejzajímavější a nejvtipnější dílo, které jsem letos četl.
Ale okolnosti kolem úspěchu Nejlepší strany jsou zajímavé a Jónu Gnarrovi není možné nedržet palce, je to totiž outsider a samorost, který byl v mladí označen za nevzdělavatelného a prošel si všeličím, aby si nakonec vysloužil popularitu a pak i nečekaný politický úspěch. Příběh tak pohádkový, že jeho uskutečnění vypadá jako zázrak dokonce i v tak specifické zemi jako je Island.

Gnarr je někdy trochu naivní, někdy trochu moc levicový, občas má tendence se vychvalovat a nevyhne se mu ani ukřivděná sebelítost. Ale to vše v míře snesitelné. Mnohem víc si ho budu pamatovat jako sympaťáka s přirozenou inteligencí, sociálním cítěním, nechutí k agresivitě a vstřícně tolerantním přístupem k pestrému lidskému společenství.
Chce se mi napsat, že bych ho moc rád do Reykjavíku vyměnil za Vítězslava Jandáka, ale to by si Islanďané asi nezasloužili :-)

A pro představu ukázka z morálního kodexu Nejlepší strany:
„2) Upřímnost. Výslovně odmítáme mluvit nepravdu. Pokud bychom se toho přesto někdy dopustili, bez okolků to přiznáme. Když nás někdo přistihne při lži, poprosíme o odpuštění a slíbíme, že už to nikdy neuděláme.“

„Ulice, do který vstoupil, nikde nekončila, nikam neústila. Nepřetínaly ji křižující cesty, ani do ní nevstupovaly navazující větve malejch cest, vycházející z jinejch krajů. Nedokázal rozeznat zdi, který tuto ulici určovaly. šel období sněhů, květů, sucha a barev. Ulice, do který vstoupil, nikde nekončila. Horizont, ke kterýmu se blížil, se vzdaloval.“

Na sbírku jsem narazil, když jsem zevloval mezi regály v knihovně a na obalu jednoho drobného svazku viděl napsáno slovo pulchra. Tak jsem chtěl vědět, jestli se takhle nějaký spisovatel jmenuje anebo jestli je nějaký autor takový estét-latiník, že tímto slovem nazval své dílo (o existenci vydavatelství tohoto jména jsem neměl tušení).
Když jsem z police vytáhl knihu Pavla Zajíčka, tak jsem si ji přibalil k ostatním spíš ze zvědavosti než v očekávání literárního zážitku. Ale byl jsem příjemně překvapen. Poetika v neveršovaných větách, ponurá atmosféra. Bezútěšnost komunistické každodennosti. Intimita v mnoha odstínech tmavé. Líbilo se mi to. A kdybych měl o dvacet let méně, byl bych ještě mnohem nadšenější.
I když jsem jiná generace než Pavel Zajíček a můj životní příběh šel vskutku jinudy, myslím, že náladě ze Zajíčkových fragmentů rozumím (snad to není příliš namyšlené).
Ale také si myslím, že je tuhle depresi rozhodně lepší číst než prožívat.

„Vždycky, když ho tlačili ke zdi, potilo se jeho tělo tak silně, až vlhkej slanej obrys se stal vtisklým obrazem těla ve zdi. Protože často ho tlačili ke zdi, moh's potkat jeho tělo – obraz v různejch proměnách a skrčeninách – na různejch zdech různejch částí města. Tak stárnul svoje obrazy, ponechaný zdem. Takový jedno tělo.“

2 25.06.2018

„Unavena jednotvárnou prací, majíc myšlenky jako zality olovem v drtivém smutku, který nás obkličuje, cítíc, že se probouzí stará rakovina exilu, tupě hlodající na podstatě duše, šla jsem si sednout pod naši košatou, kvetoucí lípu, a tam jsem s divoucí vůní ucítila usmíření, sestupující na duši.
Je někde něžnější vůně, těžká a něžná jako ruka přítele na unaveném rameni, svěží a uspávající jako lehounké ruce z dávna? Vznáší se nám okolo duše, zázračný závoj, a líbezně hladí bolestnou tvář našich skrytých trýzní.“

Drobná sbírka básní, která nabídne kombinaci různých emocí a také různých stylů – mimo klasického rýmovaného ve strofách zde má své místo i poezie v próze, tedy vlastně posloupnost vět, které nejsou členěny do veršů. Je to podobný styl, jaký autorčin manžel (a překladatel) použil třeba v Rybích šupinách. I tam se mi to líbilo, a i tady se mi to, v podání madam Renaud, zdá působivé.
Suzanne Renaud je temnější než Reynek, ale není to jen černočerná deprese, dokáže být i něžná a taky hravá. Třeba ve své ódě na kávu („Což, řeknete, tolik je toho v koflíku kávy? Jen se usmívejte, nezasvěcení. Píši pro věřící své setmělé a hřejivé církve. Ti srozumějí.“)

Kdyby paní Renaud nebyla manželkou českého básníka, asi bychom dnes její dílo neznali. Byla by to škoda.

2 27.05.2018

Na první pohled se jedná o přehlednou situaci. Ona nevděčná a nikdy spokojená. On snaživý a ohleduplný. Kladná a záporná postava. Jenže v románech Amose Oze, stejně jako v životě, je to vždycky trochu složitější. Předně je tu Chana, kterou můžeme vnímat jako rozmazlené dítě, ale ona má také svoje divoké sny, které nám naznačují, že její svět je jiný než náš. Takže ve skutečnosti nevíme, jestli to není naopak, jestli to není psychicky nemocná osoba, pro kterou je vykonávání běžné mezilidské agendy na samé hranici jejich sil. Řečeno ještě jinak: Je to, co z Chany vidíme ukázkou jejího nejhoršího já, nebo nám předvádí maximum možného?
S Michaelem je to taky komplikované. Vypadá jako pozitivní postava, zůstává klidný, řeší věci konstruktivně, bere ohledy na Chanu – a ve výsledku z toho nic nemá, jen další ponižování od vlastní ženy. Cítit s ním soucit se zdá být velmi automatickou a přirozenou reakcí. Jenže pod tímto povrchem najdeme člověka, který je kompletně prázdný – chová se slušně, protože ho naučili se tak chovat. Chová se jako dobrý člověk, ale je to bez vnitřního zaujetí – jako by byl robot, kterého k tomu naprogramovali.

Chana a Michael jsou manželé, ale je to jen navenek, nežijí jeden pro druhého a doopravdy se o sebe ani nezajímají. Georges Bernanos v Deníku venkovského faráře píše, že „milost je zapomenout na sebe“, ale zde vidíme pravý opak. Oba jsou připoutání k vlastním egům a jejich představa ideálního soužití je taková, že bude po jejich (ačkoli oba volí k dosažení tohoto cíle výrazně jiné prostředky). Směrem k druhému se dokážou přiblížit spíš náhodou, jen za cenu velkého úsilí a nikdy ne trvale. A málokdy oba najednou. Celý život spolu, ale přitom vnitřně každý sám – spíš zákopová válka než souznění duší. Žádná láska, nikde mezi nimi. Je hodně smutné to sledovat, dokonce i když se jedná jen o literární postavy...

„To máme, Michaeli, opravdu oba zemřít, aniž se jeden druhého alespoň jednou dotkneme? Dotknout se. Promísit se, Nechápeš? Ztratit se jeden v druhém. Roztavit se. Vtéct do sebe. Vnitřně růst. Bolestivě splynout. I slova jsou proti mně, Takový podvod, Michaeli. Taková ohavná past. Jsem unavená. Spát a spát.“

2 07.04.2018

Moc mě tenhle román nezaujal. Ne, že by se nečetl dobře. Hlavní hrdina byl sympaťák (byť trochu povědomě schématický typ poctivého „lůzra“, kterému se nic nedaří a je zmítán osudem), krátké kapitoly měly tempo, humor nebyl nijak podbízivě hloupý, řada postřehů o slovenské společnosti byla trefná a celkově to byla zajímavá sonda do - pro mě - neznámého hereckého prostředí. Jen mě to prostě celé nějak nechytlo. Konec už jsem dočítal jen tak, při sledování biatlonu v těch chvíliích, kdy se toho mezi ležkou a stojkou zas tolik neděje.

Trochu mi to připomínalo Kafe @ cigárko, ale s tím rozdílem, že Maruška Doležalová je megaroztomilá a probouzí ve mně silné ochranitelské instinkty. Timo ve mně neprobudil nic.

2 14.01.2018

Narazil jsem na knihu náhodou při úklidu knihovny (kde se tam vzala?) a tak jsem si řekl, že to s mistrem Hrabalem ještě jednou zkusím. Pár pěkných míst jsem v knize našel, především tam, kde Hrabal opustí svůj obvyklý rozmáchlý styl a přestane se bát osobních, intimních vzpomínek. Jinak je to typický Hrabal – tedy pro mnoho čtenářů zážitek, ale pro mě - bohužel - bez zásahu.
V předchozí knížce, kterou jsem od Hrabala četl (Městečko, kde se zastavil čas) mě některé části štvaly, což ve mě alespoň vyvolalo nějaké emoce, vnitřní polemiku s autorem. To je, myslím, lepší než případ Harlekýnových milionů, které jsem přečetl, založil a za měsíc o nich nebudu umět říct víc než jednu-dvě věty.

2 24.10.2017

„Svět není žádné spiknutí. Věci se prostě... dějí... přicházejí, jedna po druhé.“

Někdy se prostě přihodí, že tu nejchytřejší větu, kterou si za celý rok přečteš, nenapsal ani Orwell, ani Havel. Ale že ji autor knih o placatém světě vloží do úst mluvícímu kocourovi, který cestuje po světě s organizovanou skupinou krys :-D. Ale to už je prostě sir Terry: je to zábavné, je to napínavé, ale zároveň je to inteligentní komentář k našemu světu.

Přečetl jsem si nějakou knihu Terry Pratchetta po opravdu dlouhé době (přestěhoval jsem se a ztratil kontakt s tou milou osobou, která mi každou novou Zeměplochu půjčovala) a byl jsem stejně spokojen jako zamlada. A v téhle knížce to fungovalo i bez hlavních hvězd zeměplošského světa.
Kdybych už musel něco vytknout, tak snad trochu větší počet stran, než by bylo nutné - hlavně poslední část už se mi zdála trochu natahovaná. Ale i tak se budu těšit na další Pratchettův kousek.

2 05.06.2017

Zajímavé básně s pochmurnou atmosférou. Zapůsobilo to na mně a jsem rád, že jsem se konečně donutil si Kytici přečíst celou.

2 30.04.2017

Co si pamatuji, tak když jsem byl student, Máj se mi příliš nelíbil. A ani teď při opakovaném čtení (v čase prvních šedin) jsem názor nezměnil. Práce s jazykem je kreativní, metafory jsou působivé, ale stejně jsem se nemohl do příběhu nějak dostat. Asi nejvíc mně lezla na nervy ta přemíra patosu a přepjaté emoce. Prostě to není poezie pro mně.

2 02.04.2017

Kdybych byl jako kritička Sviežanská, placená slovenským státem, tak bych možná napsal, že je tahle povídková knížka stylově nekonzistentní a neukotvená. To možná jo. Ale určitě bych nemohl napsat, že je nevýrazná.
Protože tahle knížka, to je prostě potěšení. Protože je živá a autentická a jsou tam všechny možné emoce, mnohdy dokonce ve stejnou chvíli i protichůdné. Navíc všechny dialogy jsou tak uvěřitelné a samozřejmé a přirozené - že je to úplně, jako bych v těch hospodách seděl taky.
Všechno je popsáno bez přetvářky a nelítostně. I drsně k sobě samé, takže mě ty autobiografické hrdinky taky občas dost lezly na nervy - nejvíc v povídce Čo dokáže láska, kde jsem docela soucítil s Dobrou Lenkou ;-).
Ale není to zase žádné depresivní čtení, je zde i spousta humoru a taky něha a soucit (hlavně Nesmrtelný kocúr).

Nikdy jsem nebyl v divadle Stoka a jenom párkrát v životě jsem byl v Bratislavě, ale to vůbec nevadí, protože při čtení se mi vybavovaly moje vlastní zážitky z vlastních hospod a čtením (hlavně Jeden deň Janky G.) jsem se vracel k vlastním vzpomínkám. Protože postavičky ze Stoky jsou specifické, ale přitom i univerzální a věřím tomu, že vyvolaly nostalgické pocity u spousty čtenářů, ať už si svoje "punkerské" období prožívali v Bratislavě, Praze nebo v libovolném československém okresním městě.

Potěšila i vzpomínka na Ivana Jirouse a hlavně pasáž, kde se píše, že ... " takí rodičia ako Dáša s Magorom majú dost detí, ako som ja, ani o tom nevedia."

Četl jsem ve slovenštině a to bylo samo o sobě příjemné, protože slova jako vriťvlez, držgroš nebo bifloš ... to je zážitek číst.

2 05.03.2017

Z každé věty je poznat, jak to měl Juraj Kušnierik na Islandu rád. Zasvěcený komentář seznamuje čtenáře nejen s islandskou alternativní hudební scénou, ale i s Islandem jako takovým. A vyvolává silnou touhu se jet s tímto mimořádně sympatickým národem seznámit osobně. Kdo by mohl odolat tomu, jet se podívat do země, kde řidiči dají přednost chodcům i mimo přechod, kde je telefonní seznam řazen podle křestních jmen a kde není ani jedna prodejna McDonald's?

Protože jsou islandské kapely otevřené posluchačům, tak každá zmíněna hudební skupina lze dohledat na YouTube a Hudbu ostrova lze vnímat i jako komentovaný PlayList. Já jsem to tedy takto udělal, každou kapitolu jsem si doprovodil muzikou o které se psalo - a narazil na spoustu zajímavých věcí k poslechu, které se (předpokládám) stanou trvalou součástí mého seznamu oblíbených interpretů.

A tady malá ukázka islandského blues:
https://www.youtube.com/watch?v=AyDyC_KSvYw

2 28.01.2017

Pro Uzdravení skrze víru bych asi do poličky v knihovně jen tak nesáhl, možná i pro tu trochu ezotericky vyhlížející obálku. Do spárů se mi dostala, protože rád prozkoumávám myšlenkový svět svých bližních prostřednictvím jejich oblíbených autorů. A taky proto, že jsem se dozvěděl, že v něčem otce Marsche připomínám a potřeboval zjistit, jestli se mám spíš cítit polichocen nebo být dotčen. :-))

Lidé, kteří mají dar uzdravovat někdy vzbuzují nedůvěru. Není divu. Vždyť tak často to jsou podvodníci zneužívající zoufalství lidí, kteří jsou v úzkých a touží po uzdravení natolik, že jsou ochotni se přimknout ke komukoli, kdo jim naději byť jen naznačí. A často to jsou lidé, kteří sice dar mají, ale nepoužívají ho – vědomě nebo nevědomě – správně a můžou udělat víc škody než užitku. Obezřetnost je docela na místě, myslím, a při čtení knihy jsem na to myslel zvláště v pasážích, kde otec Marsch popisuje svoji cestu do Asie: setkávání s velkými počty lidí najednou, s jen velmi krátkou přípravou věřících, kde to navíc vypadá, že hlavní hvězdou programu není Pán Ježíš, ale obdarovaný kazatel; tohle celé každý den v jiném městě jako rocková kapela na turné ... jako by se zde na Boží milost pokorně nečekalo jako na nezasloužený dar, ale jako by se zde Boží milost sériově vyráběla. Proto jsem četl s povděkem, že se sám otec Marsch dívá na podobné cesty k uzdravení s opatrností a že nepřeceňuje svoji vlastní roli – nevnímá se jako zdroj uzdravení, ale jako pokorný nástroj Boží vůle.

Zapamatování-hodných myšlenek a postřehů bylo v knize spoustu, četl jsem pozorně a s radostí, že se můžu seznámit s tak zajímavým způsobem uvažování, které kombinuje psychologickou a teologickou erudici – propojovat při léčení metodologii C. G. Junga s Duchem svatým může vypadat jako nesmysl, ale v Marschově podání všechno dobře funguje a dává smysl.
Ocenil jsem důraz na nenárokovost Božích milostí a na různorodost s jakou Boží milost vstupuje do lidských životů, kde „s nekonečnou opatrností učí Bůh člověka kráčet po svých cestách a přesně slaďuje tempo a rytmus se schopností chůze každého z nás.“. A obzvláštní radost jsem měl, když mi otec Marsch potvrdil můj názor, že pokud máme být Božím nástrojem, musíme se zbavit sami sebe, svého ega a vlastních vymyšlenin, a dát se k dispozici k tomu, aby do takto uvolněného prostoru proudila Milost a aby skrze nás proudila i do světa kolem (Pán nepotřebuje duchovní nabušence, ale lidi, kteří mu nepřekážejí v působení, tak nějak to tady kdysi psala moje kmotra, na to jsem taky při čtení vzpomínal) – to je myšlenka opravdu velmi pěkná a velmi „terezičkovská“. :-)

„Protože Duch svatý působí v každém člověku jinak, neexistují žádné recepty. Dobrou pomocí může být přítel nebo společenství, které se osvědčilo v duchovním životě. Nejlepší pomoc nabízí Bůh sám, ve svém slově, v Písmu.“

1 22.10.2021

Souhlasím s tím, co zde psal už lord-artoo: je to znamenitý dokument. Přitom by už samotný název mohl neseznámeného čtenáře odrazovat. Bible? A morálka k tomu? Jo aha, to bude určitě zase nějaký nekonečný seznam pokynů, co všechno si ti chudáčci křesťané musí odepřít, aby se jejich život stal co nejvíce nudným a bezvýrazným a oni se pak možná někdy dostali do nebe – alespoň takhle nějak si tu představu veřejnosti maluju, soudě podle různých výroků z mediálního prostoru, ze kterého se dozvídám, že „vím, že je to hřích, ale je to zábavné“ nebo „já bych si vybral peklo, tam bude veseleji“. :-))
Bible a morálka tenhle pohled zásadně obrací už ve své první části, která se točí (nejen) kolem Desatera, aby tuhle desítku pokynů ukázala nikoli jako seznam zákazů, ale naopak jako určité směrovky na dobré cestě životem, jako návod pro to, aby náš život byl vnitřně pevnější a aby byl prospěšnější pro vytváření zdravě fungujícího společenství. A tak se třeba z přísně znějícího „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ stává pozitivně otevřené „pro všechny bude lepší, když si budeme navzájem chránit své dobré jméno“. Pokud bych to chtěl vyjádřit co nejvíc složitě a teologicky, řekl bych, že se na vyjádření deontologické nahlíží perspektivou axiomatické relektury. :-)

V druhé části knihy se vyjmenovává osm kritérií, podle kterých je možné se v aktuálních morálních tématech vztahovat na Bibli a opírat se o hloubku biblické zvěsti při hledání odpovědí na konkrétní (často velmi složité a někdy i téměř nezodpověditelné) otázky. A zase: nejde zde o to, že se dozvíme, co podle Bible máme dělat tehdy a tehdy, a pak to bezduše naplňovat. To ne, Písmo svaté není návod z IKEA na sestavení komody. Písmo svaté nás spíš stimuluje a povzbuzuje k tomu, abychom žili v otevřenosti k různým kulturám při udržení vlastních hodnot; abychom zjemňovali své svědomí a při rozhodování o dobru měli na paměti dobro světa. A abychom také pozorně rozlišovali relativní a absolutní principy v konkrétních případech – s vědomím, že tím základním principem je vždy Láska.
Proto je velmi vhodné, že základem celé publikace jsou kromě zmíněného Desatera také Ježíšovy antiteze z Horského kázání, ve kterých se morálka Nového zákona ještě víc zvnitřňuje a zároveň propojuje s okolním světem (ono známé: milovat bližního jako sebe), to přináší větší porci radosti, ale přináší to samozřejmě také větší zodpovědnost a náročnější úkoly. Ale … jaký úkol může být radostnější, než pečovat o dobro milovaných bližních?

1 22.10.2021

„Víra a rozum jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy.“
(Jan Pavel II. - encyklika Fides et ratio)

Při čtení úvodního medailonku autora jsem si uvědomil, že jsem od Jean-Pierra Torrella dříve četl jeho studii Tomáše Akvinského. Z toho jsem radost neměl, pamatoval jsem si, že to na mě tehdy bylo hodně náročné čtení. Tak jsem se i tentokrát připravoval na text na hranici mé schopnosti chápat a zpracovávat informace ... abych byl nakonec velmi příjemně překvapen! Na malém prostoru drobného spisku tentokrát otec Torrell dokázal být velmi srozumitelný a podat přehledný úvod do jednotlivých epoch teologie a proměňujících se modelů teologického myšlení – ztrácel jsem se trochu právě jen v kapitolách o středověku a scholastice; patristikou a současným teologickými trendy jsem byl naopak proveden způsobem, který jsem shledal velmi užitečným.
Důležitou součástí knížky byly i úvahy nad teologií jako vědou a jejím významem: „Hluboko v nitru víry je skryta touha pochopit a inteligence, která je nositelkou této touhy, s sebou vždy přináší i jistou kulturu, která víře klade otázky a vybízí ji k hledání odpovědí. Z těchto otázek se rodí teologická reflexe, protože každému věřícímu ukládá jeho svědomí povinnost, aby jeho vyznání víry bylo promyšleným lidským činem. Víra hodná svého jména je pravým opakem ‚sedlácké víry‘. Jednotlivého věřícího mohou samozřejmě vést k víře důvody, které jsou přesvědčivé jen pro něj; je však evidentní, že víra církve jako celku musí být mnohem promyšlenější a propracovanější. K tomu je třeba mít speciality, které nazýváme ‚teologové‘. Proto je možné teologii chápat jako zvláštní funkci v rámci církve.“

1 29.12.2020

„Když už nás pro naši nedokonalost nebo slabost hněv zaskočí, je lépe ho rychle potlačit, než s ním smlouvat, neboť jakmile mu dáme volnou cestu, začne panovat a počíná si jako had: ten se také snadno dostane celý tam, kam prostrčí hlavu.“

Po literární stránce je tahle kniha docela průměrná – Hans Berghuis se o žádná stylistická nebo interpretační překvapení ani nepokouší. Když nám anotace sděluje, že se jedná o „poutavě zpracovaný životopis“, je v tom víc nakladatelský marketing než zhodnocení reality.
Ale se samotným svatým Františkem je to zásadně jinak! Františkům život totiž je hodně poutavý sám o sobě (mě dokonce upoutal natolik, že jsem si ho před časem vybral jako biřmovacího patrona :-) a kniha nám to poctivě překládá. A tak jsem nemohl než znovu obdivovat Františkovu rozvážnost i vytrvalost - a zejména jeho moudrost, se kterou dokázal rozeznat, na kterých věcech je nutné trvat (dodržování těch zásad ortodoxie i ortopraxe, které považoval za stěžejní, opravdu tvrdě vyžadoval) a kde je v zájmu obecného dobra prostor pro vstřícnost k druhým.

František Saleský je dnes trochu zapomenutou křesťanskou osobností, v těžké konkurenci světců hraje v jeho neprospěch roli fakt, že jeho působení nebylo provázeno okázalostí a spektakulárními projevy svatosti. Byl spíš jako voda, která působí každodenně, téměř neviditelně – ale která nakonec opracuje i to nejzatvrzelejší srdce :-)
Podobné je to s Františkovou moderností – není příliš vidět, ale to neznamená, že jeho přístup není revoluční! Jeho oceňování role laiků předběhlo dobu o řadu století, stejně jako jeho neustálý boj proti všelijaké úzkoprsosti, rigorismu a přetvářce v náboženském prožívání.
A hlavně: jeho důraz na lásku a mírnost, to je prostě něco úžasného! Nemohl jsem to nevidět už při studování jeho korespondence a neutají se to ani v tomto životopise. I dnes, v době, která stále přeje spíš rychlým soudům a vyznačuje se stavěním zdí a hloubením příkopů jsou obrovskou posilou třeba tato slova: „Lépe je zodpovídat se z velké mírnosti než z přílišné tvrdosti. Vždyť Bůh je láska. Je původcem je milosrdenství. Jeho syn se nazývá beránkem. A doporučuje nám, ať se učíme být mírní a pokorní. Vy byste mi v tom chtěl bránit?“

„Sebelásce často uklouznou nedomyšlená slova, po nichž bývá srdci trpko celý den. Když spolkne člověk nepěkné slovo, na odpůrce se zasměje a zapomene na roztržku, pak se vrátí pokojná a dobrá nálada.“

1 18.04.2020

Také se přidám k hlasům, které jako vrchol knihy označují dvojici historických divadelních her. Tyto sice zobrazují známá témata, takže nás sotva mohou překvapovat dějovými zvraty, ale Feuchtwanger je výborný vypravěč a v žádném případě nenudí. Navíc zde chytrým způsobem ohledává téma subjektivity pravdy (přesněji řečeno: subjektivity toho, o čem si myslím, že je pravda) a přesvědčení o pravdě, prozkoumává naši ochotu se vědomě či nevědomě obelhávat a vystavuje své postavy do mezních situací, ve kterých musí odhalit, co v nich doopravdy je. To je moc zajímavé i jako x-té opakování.
Jen mi bylo líto, že jsem titulní esej o vztahu reality a fikce v historických románech nečetl předtím, než jsem se pustil do čtení dvojice dramat - zdálo se mi totiž, že právě ve svých hrách dobře dokládá to, co nám teoreticky osvětluje ve svém zamyšlení: tedy, že není možné při popisu historických událostí v beletrii (včetně těch, které máme kvalitně zdokumentovány - nebo si to o nich aspoň myslíme) nebrat v úvahu podmínky v čase sepsání - zejména obecnou společenskou atmosféru a postoje autora (opět: vědomé i podvědomé). Pro čtenáře mohou být tyto úvahy mistra Feuchtwangera užitečné jako jistý interpretační klíč - a to nejen při čtení jeho vlastních románů.

1 15.04.2020

„Apoštolské působení má se nést duchem lásky. Podle znamení vzájemné lásky křesťanů má svět poznávat samotného Krista. Charitativní dílo a vzájemnou pomoc si církev zvláště cení. V bližním má křesťan vidět nejen obraz Boha, ale samého Krista. Při úkonu skutku milosrdenství se má dbát na osobní svobodu, nehledat vlastní prospěch, moc, ale snažit se nejprve naplnit požadavky spravedlnosti, odstranit příčiny zla. Laici mají tyto služby díla lásky podporovat a spolupracovat s nimi.“

Nedávno jsem četl, že v jedné křesťanské encyklopedii, která byla vydána v polovině devatenáctého století v Anglii, byl termín laik popsán slovy „viz Klérus“, tedy že laický apoštolát autorům nestál ani za samostatný popis a laici byli prostě ti, kteří nejsou duchovní.
Proces demokratizace se ale nevyhýbá ani katolíkům (no fakt!) a k většímu zapojování laiků do života církve dochází. Jsem tomu rád, protože mnozí laici ochotně nabízejí společenství svoji energii a horlivou zbožnost – vidím to na sobě i kolem sebe :-)
Tento dekret (víc než půl století starý) laiky povzbuzuje, promlouvá k nim vlídně a laskavě, ale zároveň na ně klade nemalé požadavky. To je dobře :-)
Tak si přeji, aby se laikům ještě více dařilo překonávat svůj ostych a byli ve svých farnostech (i mimo ně, samozřejmě) k dispozici pro službu. A také si přeji, aby u duchovních nacházeli otevřené dveře a otevřená srdce – protože taková spolupráce a sdílení víry přináší nejen užitek, ale také radost.

„Konečně ať laici oživují svůj život láskou a podle možnosti to vyjadřují činy.“

„Čtenář lehko uhodne, že po poznání výjimečné Martiny existence jsem o všem mluvil s vědci a filozofy, abych z nich dostal jejich názory a hodnocení. Často jsem konstatoval, že mě vůbec neposlouchali, neboť si pěkně seděli na své židli. Marta jim připadala buď jako pomatená nebo jako klamající ostatní. A znovu jsem si mohl ověřit, jak se každý z nás živě zajímá o vše, co se ho týká, a jak hluboce je netečný ke všemu, co je nám nepříjemné.“

Myslím, že by se knize místo názvu Portrét Marty Robinové hodil titul: Autoportrét Jeana Guittona tvořícího portrét Marty Robinové. Skutečně, Jean Guitton spíš dokumentuje svoje hledání Marty, svou snahu najít úhel pohledu, který by mohl dát odpověď na to, kdo Marta vlastně je. Nemůže uspět, jistě, vždyť fenomén tak neobvyklý se vzpírá zarámování do portrétního obrazu. Ale i nedokončená cesta nese ovoce – v místech, kdy se Guitton dívá na Martu a seznamuje nás s ní; v místech, kde se dívá na náš svět skrz Martu jako přes zvětšovací sklo; ale také tam, kde Martu vezme jen jako výchozí k bod k širšímu pohledu.
Monsieur Guitton toho na malém prostoru stihne hodně, je pečlivý kronikář jejich přátelství, ale také zasvěcený průvodce po krajině víry ve své době. Jen je škoda, že je někdy příliš apokalyptický a taky že situaci a budoucnost víry viděl optikou studené války, tedy že aktuální problémy projektoval do obecnějších závěrů.

A Marta sama? Běžný rozum se to zdráhá přijmout, jak její „vitální minimum“ (nikdo přece nemůže dlouhodobě nejíst a nespat, to je přece úplný základ toho, co víme o člověku!), tak i představu, že takhle vypadá osud člověka, kterému se dostalo zvláštní Boží přízně (připomnělo mi to list Židům: Je hrozné upadnout do ruky živého Boha).
Ale není možné nevidět, že se v Martině příběhu opět ukazuje – v extrémně vyostřené podobě-, že méně sebe je více Boha (a tím pádem také více druhých, to snad od sebe vůbec nejde oddělit), že při otevření se Božímu působení lze žít v plnosti i ve stavu, který zdánlivě vůbec k žití není.

„Děkuji Bohu za to, že mě udělal citlivou.“ (Marta Robinová)

1 02.03.2020