mirektrubak komentáře u knih

„Kráčím domů, slzy roně
tašku plnou třísek,
dal jsem houpacího koně
na nucenej výsek.“

Na Karlovi Plíhalovi mám nejraději ... Karla Plíhala :-)
Zkoušel jsem si představit, jak bych vnímal tuhle sbírku slovních hříček, pokud bych je neměl tak pevně spjaté s osobou jejich autora. Ale to nejde, není možné si je číst a neslyšet při čtení Plíhalův hlas, jeho osobité podání.
Karel Plíhal nejen, že je v práci se slovy skvělý (a myslím si, že to jen vypadá, že napsat podobné čtyřverší je ta nejjednodušší věc na světě) a jeho básničky jsou neodolatelně vtipné, navíc je opravdu velký sympaťák, jeho skromnost, kouzelná sebeironie a vědomá práce s trapností a dětinskostí, to je něco, co naši literárně-hudební scénu velmi osvěžuje. Je to prostě fenomén!

„Projížděl jsem včera Chocní,
z mraků hustě lilo,
mávali mi malomocní
vším tím, co jim zbylo.“

16 18.09.2019

Ivan Martin Jirous je pro mě důležitá osoba. Třeba i tím, že jsem jeho básně dlouho používal jako modlitby – ještě v době, kdy jsem si pletl kancionál s katechismem a zvonek ohlašující začátek mše pro mě byl signálem k opuštění kostela. Taky je na jeho příběhu vidět, jak je člověk komplikovaný tvor, z jak prapodivné kombinace vzácných darů a černočerných prokletí může být kolikrát lidská osobnost namíchána. Martin Jirous se prostě těžko hodnotí, pokud se nemají některé jeho vlastnosti (kladné i ty temné) zamlčovat.
V pravdivém příběhu PP je vidět, jak je Jirous pro Plastiky důležitý a jak byli Plastici důležití pro protikomunistickou opozici (ten dopad byl mnohem větší, než to na první pohled vypadá, vůbec se to nedá brát jen jako součet návštěvníků koncertů). A taky nelze nevidět, jak draze zaplacené a těžké to všechno bylo, být na první pohled odlišný v atmosféře Husákova Československa – myslím, že kdyby tohle pod vrstvičkou veselých historek zapadlo, přišli bychom při vnímání příběhu Plastiků o důležitý aspekt.

Z hlediska informačního je tahle kniha méně bohatá, než Magor a jeho doba Marka Švehly. Velmi často jsem se vlastně dozvídal sobě již známé věci. Ale přesto to bylo pro mě příjemné setkání, mít možnost si poslechnout historii Plastiků vlastními slovy Martina Jirouse – a vzhledem k tomu, že jsem poslouchal na pokračování v rozhlase, tak i částečně jeho vlastním hlasem.

16 21.08.2019

„Odkazuji sám sebe blátu, abych rostl z trávy, kterou miluji
Až mě zas budeš potřebovat, hledej mne pod svými podrážkami.
Stěží budeš vědět, kdo jsem, nebo co znamenám,
Ale přeci jen ti půjdu k duhu
A pročistím a posílím tvou krev.

Nepodaří-li se ti potkat mne hned, neklesej na mysli,
Nejsem-li na jednom místě, hledej na jiném,
Někde jsem a čekám na tebe.“

Walt Whitman na mě vletěl jako utržený vagón, s velkým drajvem a vibrující energií. Oslovila mě i jeho láska ke všemu a všem. Strhlo mě to a nadchlo.
Jenže jak jsem otáčel další stránky, bylo to všechno nějak pořád stejné a moje zaujetí se vytrácelo – nepřišla změna nálady, nepřišla větší hloubka. Zdálo se mi, že Whitman svoji ústřední myšlenku stále opakuje. Znova a znova, jen jinými slovy.
Také jsem měl pocit, že nemám, jak s Whitmanem vést myšlenkový dialog. Ve svém nutkání být všeobjímající se staví za mladé i staré, živé i mrtvé, bohaté i chudé, šamany i křesťany. Mluví za všechny a tím pádem vlastně nemluví za nikoho – a já se pak k němu neměl jak vztáhnout.

I když se Walt Whitman mezi moje oblíbence nezařadí, na jeho poezii jen tak nezapomenu. Nejsem si totiž jist, jestli jsem vůbec někdy četl něco takového, jako jsou jeho verše. Básnící se na svět obvykle zlobí (jako Bezruč), nebo jsou světem zklamaní (jako T.S. Eliot), nebo nad ním rozjímají (jako Skácel). Ale někdo takhle pozitivní, takhle přitakávající všem aspektům života? Navíc takový zastánce tolerance a lidské rovnosti? V roce 1855? Bylo mi to tak sympatické - až jsem si přál, aby se mi jeho básně líbily víc.

„Všechno mi připadá krásné,
Dovedl bych stále opakovat mužům i ženám: Byli jste ke mně tak dobří, rád bych vám oplatil,
Kudy půjdu, rozptýlím se mezi muže a ženy,
Rozházím mezi ně novou radost a drsnost,
Kdokoli mě zapře, neublíží mi,
Kdokoli mě přijme, muž nebo žena, tomu požehnám a ten mně požehná.“

16 28.01.2019

Zajímavé postavy prožívají zajímavé situace, vedou v nich zajímavé rozhovory a přemýšlí nad nimi zajímavým způsobem.
Můj problém byl v tom, že jsem hrdiny románu nějak stále nedokázal brát jako opravdové lidi, nedokázal jsem překročit tu hranici mezi mnou-čtenářem a světem literárních postav. Nenašel jsem klíč, kudy k nim, nenašel jsem nikoho, se kterým bych dokázal opravdu soucítit, kterému bych opravdu jeho bolesti uvěřil - zejména Kizuki a Nagasawa (kterého jsem si, kdovíproč, pořád vizualizoval jako japonskou verzi Benedicta Cumberbatche :–) působili jako karikatury svých typů. Jako by to byly figuríny ve vitríně, elegantně naaranžovaní v originálních pózách.

Murakami je skvělý spisovatel, velmi talentovaný, to je jasně vidět. Ale v Norském dřevu nezahrál na moji strunu. Možná to bylo jeho váháním mezi reálným a fantaskním, zdálo se mi, že zůstal mezi těmito polohami někde uprostřed. Murakami román anoncuje jako reálný příběh, ale na to byly postavy příliš neobvyklé – podobně jako u Osamělosti prvočísel -, jejich charaktery byly příliš výjimečné (Nevadilo by to, pokud by se atypický hrdina potýkal se standardně fungující většinou, ale nazabírá to na mě, když jsou atypičtí všichni) a jejich chování vykazovalo příliš mnoho nelogičností.
Mně by více těšil příklon k tajemnu, když se tím směrem Murakami vydal (při Tórově sólovém putování a hlavně při jeho obou návštěvách sanatoria, které opravdu vypadalo spíš jako Kouzelný vrch, než jako skutečný ústav mentálního zdraví), tam mě bavil a byl jednoznačně pětihvězdičkový.

„Sexuální scény mi přišly přinejmenším nadbytečné,“ píše v komentáři sarka45 a vystihuje i můj pocit. Nejsem, myslím, žádný puritán, Karmínový kvítek jsem přečetl bez uzardění a Henry Millera měl komplet spořádaného ještě před dovršením plnoletosti, ale zde jsem měl také pocit jakési nepatřičnosti, něčeho násilně implementovaného.

Norské dřevo se mi líbilo mnohem méně než Kafka na pobřeží (možná se mi Kafka líbil až moc a čekal jsem od druhé knihy příliš), ale k dalšímu poznávání Murakamiho mě stejně spíš nalákal než odradil.

16 26.01.2019

„Člověk je divný tvor, je třeba osamělý a touží po společnosti, ale když někdo přijde, jako by se všechno obrátilo na ruby, a on by ze všeho nejraději zmizel do sebe a zůstal v klidu a sám“

Stefánsson si svojí trilogií o chlapci nasadil laťku hodně vysoko a v tomto románu zůstal, alespoň v mých očích, kousek pod vrcholem. Občas mi vadila uvzdychaná nostalgie po starých časech i trochu banální kritika západního světa. A taky mi chyběl nějaký silný dějový prvek, jednotící téma, které by knihu drželo víc pohromadě. Tím neříkám, že je chyba, že to v téhle knize nebylo (protože z její povahy to tam být nemohlo), jen říkám, proč mě trilogie zaujala o dost víc.
Je toho tady i tak hodně. Nebývalá obrazotvornost, působivá poetika všedního dne, mimořádně chytré postřehy, skutečné lidské tužby, strachy a obavy zasazené do magické reality severního Islandu – způsobem, který doslova bere dech. Jako čtenář vím, že postavy a zápletky nejsou reálné – tolik zajímavých osudů a zápletek by se do jedné vesnice nevešlo, ani na Islandu ne -, ale stejně jsem do jejich osudů zatažen, raduji se s nimi, bojím se s nimi, bojím se o ně.

„Dokonalá láska spočívá v tom, že snášíme chyby druhých, že se nedivíme jejich slabostem, že nás povznášejí i ty nejmenší ctnostné skutky, které u nich uvidíme,“ psala svatá Terezka mnoho let předtím, než se Jón Kalman narodil. Zmiňuji to tady proto, že pokud bych měl na Letním světle vyzvednout jen jednu věc, tak by to bylo to hluboké pochopení, které Stefánsson má (nebo alespoň já mám pocit, že cítím, že ho má) s lidmi v jejich slabých chvílích. Když mají Kjartan a Kirstin mimomanželský poměr, není na tom nic povznášejícího, ubližuje to nevinným lidem okolo, je to mravně pochybné, navíc jsou oba milenci zobrazeni jako fyzicky nepřitažliví lidé a celý ten jejich styk je takový ... trapný a jaksi ulepený. Stefánsson je neomlouvá a ani je nešetří. Přesto cítíme, že je i tak má rád, že jim rozumí, že je neodsuzuje. Je v tom obrovská lidskost. Opravdová lidskost.

16 15.01.2019

Velepříjemná, rozverná jednohubka. Dostal jsem se k četbě díky Čtenářské výzvě, a taky abych si trochu vydechl po sérií náročnějších knih. A nelitoval jsem. Willy Wonka je okouzlující potrhlík, Karlík a jeho rodina jsou sympaťáci, Umpa-lumpové jsou k sežrání roztomilí... A do toho hravost a kreativita, která nenudí ani dospělého mrzouta.
A ostatní návštěvníci Willyho továrny? Musím se přiznat, že jsem (jen protentokrát, opravdu!) odložil svou útlocitnost a soucit s každým a docela zlomyslně jsem se těšil z jejich zaslouženě neslavných konců :-)

16 30.10.2018

Tim Burton je můj oblíbený filmař - oslovuje mě zejména svojí fantazií a vizuální imaginací (kdybych měl vybrat jen jeden nejoblíbenější film, tak by to byly Velká ryba a Mrtvá nevěsta), ale jeho básně vnímám jako velmi půvabný (a snesitelně morbidní) vedlejší efekt jeho talentu. Zde ve formě jednohubky - s trochou snahy, tréninku ve vaně a při rychlém otáčení stránek by se to možná dalo doopravdy přečíst jedním dechem.

Ale možná lepší než mluvit o Burtonovi, je nechat mluvit Burtona:
„To vám byl šok!
V parku u potoka
zkřížila mi cestu
holka mnohooká

Pěkná, podle mého gusta
(těch očí byl fakt kopec!)
koukám, že má i ústa
a tak jsme dali pokec

O kytkách a poezii
pokecali jsme mile,
taky jak by to řešila,
muset tak nosit brýle.

Je to fajn, znát se s holkou
co má tak hodně očí
Jen když jí něco rozpláče
celého vás to zmočí.“

16 12.12.2017

Ze začátku to opravdu vypadalo jako relativně nekomplikovaná oddechovka. Rozpustile humorné ilustrace, autorčin čtivý styl a hlavní hrdinka, která mi byla vzdálena generačně, genderem i řešenými problémy – to vypadalo, že se dočkám jen příjemného odreagování a ničeho zásadního k přemýšlení. Až jsem si někdy po padesáti stránkách říkal, jestli není knížka zbytečně dlouhá. Ale pak přišla „situace“, která náladu zahustila (a která také vysvětlila, co znamená vetřelec v názvu románu) a tím se nad Martou a celým příběhem zatáhla opravdu temná mračna.
Zde v komentářích jsem si několikrát přečetl kritiku Marty a jejího chování - je to logické a pochopitelné, protože z pohledu čtenáře, který na vlastní kůži její pocity nezažil (teď nemyslím tu zápletku s vetřelcem, ale ten pocit, že problémů je prostě příliš, než aby šly vyřešit), to skutečně může vypadat tak, že Marta je jenom další rozmazlený fracek. Ale já jsem měl pocit, že Martu chápu, že dobře rozumím jejímu strachu z reality, který ji paralyzuje a umožní ji problémy jen odložit na zítřek, kdy ale budou ještě větší, tím pádem bude strach z nich ještě větší, tím pádem budou opět odloženy – a tak dál až do nevyhnutelné katastrofy. Racionalita v takové situaci nemá žádnou váhu - kombinace vnějších vlivů a Martiných vlastností je toxická a vytváří ten děs v jejím životě, který je silnější než ona. Argumentace, že i jiní lidé mají problémy (a často i větší) vážně nepomůže. Vážně ne.

Způsob, jakým Martin příběh Petra Soukupová popisuje je věrohodný a strhující - jistě i proto jsem prožíval celou druhou polovinu knihy velmi osobně. To platilo i v jejích předchozích knihách, ale zde jsem děj vnímal z celé její tvorby nejvíc sugestivně. To bylo dáno specifickým Martiným jazykem (např.: „Domů, vana, brečim, ale asi spíš že zima a unavená a že to nezvládnu, tu školu, a že vlastně nezvládám nic.“), ale také tím, že jsem měl pocit, že jí rozumím, až příliš dobře rozumím. V pasážích, kdy byla Marta nejvíc dole, jsem zároveň nebyl schopen číst dál a zároveň jsem nebyl schopen číst přestat (a tak jsem knihu odkládal, abych si ji za půl minuty zase otevřel a pokračoval.)
Zkrátka velmi intenzivní zážitek - po dočtení jsem měl pocit téměř fyzického vyčerpání.

16 12.12.2017

Po nedávném zážitku s „K moři“ jsem byl hodně zvědavý a měl jsem i velká očekávání, ale zklamán jsem v žádném případě nebyl.
Líbilo se mi, jak Petra Soukupová dokáže popisem běžných denních situací plasticky vykreslit dětské i dospělé postavy, takže je má čtenář ve své hlavě jako živé.
Líbilo se mi, jak dokáže navodit atmosféru nejistoty jednou větou, když na konci odstavce ten předchozí text okomentuje z pozice všeznalého vypravěče - myslím nějakou větu ve smyslu: „Ještě neví, jak bude ráda, že mamince dnes nelhala.“. Je to sice takový trik, ale funguje to. Stejně tak funguje epizodní vstupování jiných vypravěčů (nebo obecně více pohledů na stejnou událost). To jednak pomáhá vyprávění, ale hlavně to ukazuje, jak nespolehlivé má člověk vzpomínky a jak si často nepřesně interpretuje situace, které se mu odehrávají přímo před nosem.
Líbilo se mi, že novely tématizují běžné věci, které jsou kolem nás, i když děláme, že neexistují. Třeba že se sourozenci dost často opravdu nenávidí. Nebo že rodiče upřednostňují jedno dítě před druhým. Nebo že rozhodnutí, u kterých se tváříme, že je děláme pro dobro druhých, jsou učiněna ze sobeckých příčin, z lenosti... Proto jsou ty postavy tak uvěřitelné.
Už méně se mi líbilo, že postavy mužů si byly dost podobné - pravidelný návštěvník hospod jen pár krůčků od reálného problému s alkoholem; fanoušek sportu, který nemá citlivost ke svému okolí a vše by nejraději řešil tvrdě... To se mi zdálo být trochu klišé. Ale možná to tak beru, protože jsem ta potrefená husa, když chlastám jak Zeman a nenechám si utéct žádný zápas Sparty. ;-)

Ale jinak líbilo. Líbilo a moc.

Jo, ještě jedna věc: V poslední novele „Věneček“ mně přišlo hodně zvláštní (a takové nepřirozené), že se ani jedna ze sester nepozastavila nad tím, že čtou cizí dopisy. Dost času jsme se tam věnovali pocitům Hely i Hanky, ale ani náznak úvahy nad tím, že by mohly respektovat soukromí svých nejbližších. Třeba z úcty k nim, a nebo z obyčejné slušnosti. Ale možná, že je jejich přístup normální a jen já mám nějakou podivnou představu o tom, jak by měl člověk přistupovat k neveřejným věcem jiných lidí...

16 12.07.2017

Tuto útlou knížku budu jistě velmi brzy mít hodně ohmatanou. Souhlasím s tím, že pět hvězdiček se opravdu zdá být málo pro tolik vřelosti, pokory a moudrosti (ale to je tím, že tento druh knížek se asi nedá hodnotit nějakými standardními literárními hledisky).
Je zde vše to, čím otec Ladislav oslovuje svoje věřící a proč je kostel při jeho mších naplněný až po střechu, tedy snaha najít v evangeliích Boha, který není krutý, soudící a nemilosrdný, ale naopak velkorysý a milující. Nabízí se zde cesta ke štěstí a klidu vlastního života prostřednictvím nalezení víry, rozebírají se biblické texty, ale jsou zde také osobní příběhy, které budou oslovovat i čtenáře, kteří se náboženským tématům vyhýbají.
Takže je možné doporučit všem - protože laskaví a milosrdní lidé jsou jedinou nadějí tohoto světa.
--
ps.: Speciálne mě potěšila kapitola, kde pan Heryán popisuje úžas a okouzlení, které zažíval při prvním poslechu (mojí nejoblíbenější) kapely Živé kvety a kde byly velmi přesně popsány pocity, které mám z poslechu jejich písní i já.

16 19.12.2016

Ze svých dětských let prožitých v socialismu jsem měl konec války spojený s úlevou a nastoleným pocitem bezpečí, skokovou změnou nálady od strachu k radosti. Šeříky, růžolící smějící se tváře sovětských vojáku a podobné obrazy, které do nás dobová propaganda hlava nehlava cpala.
Dítě už nejsem dávno, takže vím, že realita taková zdaleka nebyla. Že strádaní, trýzeň a ztráta pocitu bezpečí nemohla jen tak skončit, jako když se luskne prsty. Že to, že tehdy ještě neznali pojem posttraumatická stresová porucha neznamená, že by lidé své nezhojené rány bolestně neprožívali... Co tě nezabije, to tě posílí, říká se, ale Zánik samoty Berhof svědčí o něčem významně jiném. Že to, co nás přivede na hranice smrti a uvede do bezmoci se trvale dotkne naší empatie, otevřenosti, schopnosti důvěřovat. Naší lidskosti ve svém jádru.

Körnerova novela ukazuje velmi přesvědčivě, jak se válka podepsala na všech aktérech, žádní hodní Češi a zlí Němci, ale všichni společně v jednom hrnci (nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že to v roce 1973 prošlo a smělo být takto vydáno), všichni trochu oběti a všichni trochu viníci. Všichni v zásadě bez možnosti vystoupit z kolotoče násilí, všichni v zásadě už předem odsouzeni ke špatnému konci. Ani jediná čistá Ulrika by v tom nemohla zůstat čistá – vlastně jsem rád, že autor skončil svůj kratší text dříve, než by na beznadějnou realitu narazila s celou váhou svého dospívání.

Plnohodnotným hrdinou je krajina Hrubého Jeseníku, se vší svojí tajemností a nehostinností. Místo míšení národnostních živlů, které jakoby nikomu nepatří a které vypadá, že žije ve svém vlastním čase, že není bezprostředně dotčeno změnami v politickém uspořádání. Jako by ta krajina měla svá vlastní pravidla, svou přitažlivou silu, které ještě zvýrazňuje válečná zatvrdnutí srdcí a všechny nezadržitelně přitahuje do černé díry krutosti. V tomto duchu mi dávalo smysl i to, že portréty postav nebyly detailně psychologicky prokreslené – snad se tím chtělo říct, že to tady v poválečných Sudetech prostě semele každého.

15 23.07.2024

No vida!
Překvapivě působivé a emočně vydatné setkání s dílem mistra Hrabala, to bych po předchozích zkušenostech ani nečekal. Nejspíš to bylo tím, že se tentokrát pan pábitel vzdal svojí obvyklé vyprávěcí opulentnosti (ne zcela, ale dokázal toho pokaždé nechat dřív, než mě začal štvát) a soustředil se na Milošovo zrání a na pouze několik vztahů a zápletek. Bylo to čtivé a nepateticky prostě poetické.

Novela určitě není realistická, je to spíš podobenství, zdálo se mi. Pro mě bylo klíčové téma bezmoci, vrženosti člověka do podmínek, které si nevybral a ve kterých je jen velmi relativně, zdánlivě svobodný. Vnější podobnost umučených zvířat a umučených lidí ukazuje bezbrannost člověk vůči velkým dějinám. Nemohoucnost mladého muže v intimní sféře ukazuje, jak málo jsme pány sami nad sebou, v roztomile legračním kontrastu s Hubičkou, který je stejně málo schopen své předurčení změnit. Jejich situace je tak odlišná, ale přitom tak podobná!

A závěr příběhu? V něm je mimořádně zdařile popsáno, že i tady je Miloš jaksi podřízen něčemu vyššímu, tentokrát hlasu lidství a smyslu pro povinnost. Bez velkých gest a dlouhých řečí dělá to, co je třeba udělat, co vlastně udělat musí. Co nemůže neudělat.

15 22.03.2024

Ústřední téma Hájíčkových knih je mi blízké: komunikace mezi lidmi, zádrhely v té komunikaci nebo naprostá absence komunikace. Trochu mi tím připomíná Petru Soukupovou (jen bez jejího stylu, který je mi bůhvíproč tak blízký) a ty její nešťastné lidi, kteří všichni chtějí žít s druhými, ví, že druhé potřebují, ale nějak se k nim nemůžou přiblížit. Hájíčkovy hrdinové jsou v lecčems stejní. Jejich tragika je v tom, že směrem ke druhým nevykročí, neotevřou se, nezpřístupní se doopravdy. Smysluplná komunikace nemůže proběhnout úspěšně, když vlastně ani doopravdy nezačne.

Takže lákavé téma. Bohužel, konkrétní zpracování mi nesedlo. Mám pocit, že každé mé setkání s Hájíčkovou beletrií je mi méně a méně milé. Radost z Rybí krve se už nikdy nevrátila a četba Plachetnice na vinětách mi přinesla víc rozpaků než literárního potěšení. Rozehrané situace v příběhu mi přišly opravdu hodně schematické a jednotlivé vedlejší postavy jako značně neživotné modely. Skoro to vypadalo jako syžet televizního seriálu na Primě než jako dějová výstavba románu respektovaného autora.
A tak zůstalo pouze u slibných náznaků: jako obvykle moc dobré, atmosféru budují dialogy, to je Hájíčkovo rodinné stříbro. A pár dějových momentů, které velmi dobře působily jako výmluvné a přesné metafory; třeba zrovna ta, která dala celému románu jméno.

15 02.01.2023

„Nemít tak lidi! Nemít je ráda, to nejde. Vůbec je nemít. Kolikrát Jeny takto klesala, když cítila, jak ji pouto k dceři, matce, sestře... bolí kdesi uvnitř jako zaseklá harpuna. Bolest, před níž neunikneš do hloubky ani do dálky. Je možné zmizet? Dovedla si sebe samu představit, jak mizí v tomhle šeru a splyne s ním a není s nikým a není pro nikoho, je sama, němá, protože nemusí ani nemá s kým mluvit. Takto narkoticky prožít život, dá se to? Člověk by musel buďto vědět, že jsou všichni v pořádku, což je nemožné, nebo by musel být sám. Ne osamocený, osamělý, ale sám, jediný, na kom záleží. A na to Jeny – na to není dost velká. Jen to srdce, které ji tísní v jejich malých poměrech.“

Původně jsem román vytáhl z poličky jen za účelem prostudování dvou úryvku pro potřebu diskuze v teologicko-literární skupince. Ale když už jsem ji měl v rukou, přečetl jsem si po požadované první kapitole i druhou kapitolu, pak další... A nemohl jsem přestat, a nakonec z toho bylo třetí kompletní přečtení během těch cca deseti let od prvního seznámení. Znovu jsem se těšil z výstižných metafor, nenápadně chytrého vystavění příběhů i věrohodné atmosféry, která mi vždy činí Balabánův literární svět tak autentický a blízký!
Přestože to od předchozího čtení nemám daleko (předminulé léto to bylo?), překvapilo mě, jak jsem zase viděl svět Nedomů jinýma očima, jak to z mé posunuté životní perspektivy zase vypadá trochu jinak. Mnohem častěji jsem v textu registroval evangelní odkazy a časté narážky na různá biblická podobenství, román se dá číst pohodlně i bez jejich odhalení aniž by to podstatné chybělo, jasně, ale jakousi větší sytost a plnost (nevím, jak to napsat přesněji) jsem při tomto čtení vnímal.
Ale hlavně mi teď ze stránek výrazně vystupovaly ženské hrdinky, ty jsem v předchozích čteních bral vlastně jen jako postavy, které vytváří prostředí pro oba bratry a jejich trápení. Teď jsem byl překvapen tím, jak moc svébytné postavy to jsou, jak dobře stojí samy o sobě a kolik si toho z přemýšlení nad nimi mohu vzít. (Nepochybuji, že je to zapříčiněno tím, že jsem měl v posledních letech štěstí na setkání s řadou silných žen, které mě tak či onak formují a spoluutváří můj pohled na život). Zvlášť Jenovéfu, „malou ženu s velkým srdcem, tak velkým, až se do ní skoro nevejde a zraňuje se o vše ostré ve svém okolí“, jsem si zamiloval a čerpal pro sebe z jejího vnitřního zápalu a tíhnutí k dobru.

To podstatné v Balabánově tvorbě je pro mě stále stejné a znovu jsem si to u Zeptej se táty silně připomněl. Při zmíněném povídání o románu jsme si jako ilustrující výrok na tabuli napsali christologické „Co bylo přijato Slovem, může být spaseno“, ale lze to rozhodně vyjádřit mnohem jednodušeji: Balabán nepřivádí své postavy do bezútěšných a ponižujících situací proto, aby se těšil z jejich neschopnosti žít „spořádaně“ nebo nám chtěl ukázat, jaký je člověk bědný a nízký tvor, který se s tíží každodennosti nedokáže vyrovnat. Balabán Jeny, Kateřinu, Emila, Hanse a ostatní vystavuje všem těm lidským neúspěchům a selháním a slabostem proto, aby ukázal, že ve všech těchto situacích nejsou sami, a tím říká i nám, čtenářům, že my nejsme sami v těch našich. Že ve všech jejich/našich nedobrotách, vnějších i vnitřních, je vždy s nimi/námi Bůh, náš Spasitel. Že i v té největší hloubce jsme pro Boha viditelní a spasitelní. Že nikdy není konec, dokud není konec.
I proto všechno čtu Balabána nejen rád, ale čtu ho i svým způsobem radostně. Jako svědectví o dobré zprávě.

15 10.10.2022

Laškování s jazykem je tady naprosto okouzlující, dostalo mě, jak neskutečně kreativně lze s češtinou pracovat, jak vtipné to celé dokáže být a jaký smysl může mít něco, co se na první pohled tváří jako náhodné navršení nonsensů. Málem bych i zapomněl na to, že se vlastně pohybuji ve světě dětské literatury, tak osvěžující a rozradostňující tahle jednohubka byla.

15 26.06.2022

Měl jsem Lakomce ze své dávné středoškolské četby zafixovaného jako násilně humornou a charakterově nevěrohodnou hru, u které jsem nechápal, jak ještě může někoho oslovovat. Takže, když jsem si minulý týden její rozhlasovou adaptaci na Vltavě pustil, určitě jsem nebyl ve stavu zvláštního očekávání. Ale byl jsem příjemně překvapen, k čemuž zřejmě přispělo právě i povedené zpracování – ten Trojan je fakt dobrej, to je prostě marný. :-)
Nejvíc mě pobavil dialog, ve kterém Harpagon zasněně mluví o voze a Valér o koze, tedy přesněji: když Harapagon básní o své truhlici a Valér o své milé – to bylo vtipné! A (před)poslední roztomilé scéně mnohých setkání chyběla snad už jen kakaová skvrna velikosti mexického dolaru. :-))

15 21.01.2022

„Jeden otec měl dva syny,“ pokračoval Ježíš. „Zatelefonoval prvnímu a řekl: ‚Synku, přijeď dnes prosím za mnou, mám hosty a potřebuji tvou pomoc.‘ Ten řekl: ‚Mám moc práce,‘ ale pak toho litoval a rozjel se za ním. Otec mezitím volal druhému synovi se stejnou prosbou. Ten řekl: ‚Jasně, tati, přijedu,‘ ale nepřijel. Který z těch dvou naplnil otcovu vůli?“
„Ten první,“ odpověděli mu experti na křesťanské hodnoty.
„Přesně tak,“ přikývl Ježíš. „Proto vám říkám, že ateisté a feministky budou v nebi spíš než vy! Když vás František vyzýval k milosrdenství s běženci, řekli jste jen pár frází, ale poslechnout jste ho nechtěli. Mnozí bezvěrci a jinověrci ale šli pomáhat bližních v nouzi – a nevědomky naplnili Boží vůli. A CO VY? Ani když jste viděli milosrdenství v akci jako nikdy dřív, nepohnulo vás to k lítosti. A ještě si myslíte, že jste ti jediní správní!“.
(paraverze Matouše 21:28-32)

Číst si Parabibli pro mě bylo potěšením, bylo to svěží a chytré, místy téměř geniální; nedokázal jsem se od toho odtrhnout a nedokázal jsem se ze čtení přestat radovat. Parabible totiž zpřítomňuje a zpřístupňuje úchvatný Ježíšův příběh velmi působivým a půvabným způsobem. Vůbec se nedivím nadšeným reakcím čtenářů a posluchačů, a dokážu si také živě představit, jak by taková nebo podobná interpretace evangelií mohla podněcovat porozumění a zaujetí i v našich katolických kostelích, jak by mohla lákat k bližšímu spoluprožívání Ježíšových příběhů.

Pokud by byl podobným způsobem parafrázován Shakespeare nebo Homér, asi bych mohl zůstat u nadšení z předchozího odstavce. Jenže Bible je Písmo svaté, je to prostě kniha, se kterou se musí zacházet velmi opatrně. A tak si nemůžu odpustit i výhrady, kterých nebylo úplně málo.
Na řadě míst jsem měl pocit, že změna text neaktualizuje. Když místo slov „učedníci odešli“ čtu „učedníci vzali do zaječích“ nebo když Ježíš místo „Buďte zdrávi.“ říká „Ahoj, hoši.“, nečiní to text srozumitelnějším (původní formulace není nejasná), pouze to mění jeho náladu, a to směrem, ve kterém se podle mě forma vzdaluje obsahu.
Ale to je maličkost. Víc znepokojující mi přišla místa, ve kterých pan Flek mění význam textu. Ježíšova maxima „milujte bližního jako sebe“ prostě není to samé jako pokyn, abychom přijali sebe takové, jací jsme. V podobných případech se už myslím nedá mluvit o výkladu Bible, tady už Alexandr Flek nepíše to, co v Bibli je, ale to, co by si sám přál v Bibli mít. Nebo co si myslí, že by si čtenáři měli z Bible odnést. Měl jsem pocit, že podobné změny významů jsou často tam, kde se setkáváme s nadpřirozeným, to se pak z jednoznačného „Hospodinova anděla“ stává „cizinec s tváří anděla“, ze zprávy o zázraku, že slepí vidí a mrtví ožívají se stává čistě lidské „zaslepení teď vidí v druhých bratry“. Evangelijní vertikála se stává horizontálou, a pokud je to cena za to, abychom měli Ježíšův příběh obecně přijatelnější, pak to pokládám za cenu příliš vysokou.

Ale nechci končit tohle svoje mudrování kriticky. V žádném případě si nemyslím, že je Parabible nepovedená kniha, jen si zkrátka myslím, že je k ní třeba přistupovat ne jako k novému podání Písma, ale jako ke svého druhu apokryfům, k vyprávění, které je Biblí pouze ovlivněno. V téhle poloze se mi Parabible jeví výborná a může dobře plnit účel, který měl jistě její sympatický autor při psaní na mysli: představit Ježíšovo přebývání na zemi jako událost, která se opravdu stala, která se přihodila úplně obyčejným lidem. Lidem jako jsme my.

A na závěr si neodpustím ještě parabiblickou verzi Ježíšovy odpovědi na otázku nejdůležitějších přikázání:
„Přece láska. Miluj a dělej si co chceš, jak řekl svatý Augustin. Měj rád Stvořitele i veškeré jeho stvoření – to je ze všeho nejdůležitější. A ještě něco: Nezapomeň, že Bůh miluje právě tebe, tak se nesnaž být někým jiným a buď sám k sobě laskavý. Na těchto dvou bodech stojí celá Bible.“

15 02.10.2021

Páni, to vám bylo tak pěkný čtení!
Vnitřní soudržnost lásky k Bohu, lásky k přírodě a lásky k člověku je v osobě faráře Holoubka jednoduše neodolatelná. A taky neodolatelně podaná, takže jsem si až přál, aby v knize ani nebyla žádná zápletka, aby to prostě byl až do poslední stránky jen popis péče o zahrádku a kostel a o duše velkých a malých Holoubkových oveček.
Ale logika románové tvorby je neúprosná, takže muselo dojít i na komplikace v ději. To nakonec nevadilo, naopak, když se Holoubek dostal do konfrontace se světským světem nebo sebestředností církevní hierarchie, tak to v tom kontrastu ještě víc vykreslilo okouzlující prostotu Holoubkova povolání. Občas sice J.Š. Baar koketuje s kýčem, občas se pustí do teologických úvah, které se pro něj zdají být trochu velkým soustem, ale dobrota a bezelstnost otce Holoubka všechny tyhle místa hravě překryje a zůstává hřejivý pocit, jaký obvykle zažíváme i v reálném životě, když máme to štěstí, že ve svém bližním narazíme na neokázalé ryzí lidství.

Hodně jsem při čtení myslel na román Deník venkovského faráře. Georges Bernanos v něm sice svého ambricourtského kněze vybavil komplikovanějším osudem i povahou, a také způsob vyprávění je diametrálně jiný (protože mnohem jinotajnější a alegoričtější), přesto jsem nad ním a Holoubkem přemýšlel jako nad dvojčaty, jako nad dvěma reprezentanty stejné „malé cesty“, která je cestou lásky a směřuje bez lidských soudů přímo k lidským srdcím. Svatá Terezka by z nich měla radost, z obou. :-)

„A ještě dřív, než si to ujasnil, slovy vyslovil, už v srdci cítil, jeho místo že je právě uprostřed, tam v tom černém mraku, který dělí jeho osadu na dva tábory, v to ovzduší prosycené nenávistí že se musí postavit, rozepnout ruce, jednu poslat chudým, druhou napřáhnout k bohatým, jako most překlenout propast mezi nimi se šklebící, i kdyby sebevíce při tom trpěl, i život kdyby ho to stálo, jako obilné zrno mezi dvěma mlýnskými kameny na prach kdyby byl rozdrcen a rozetřen, není vyhnutí...“

15 26.08.2021

„Na Eichmannově osobě nejvíc znepokojovalo to, že většina lidí byla jako on, a lidé ve své většině nejsou sadističtí ani perverzní, ale byli a dosud jsou strašně, ba úděsně normální. Z pohledu našich právních institucí a podle našich morálních měřítek byla tato normálnost mnohem úděsnější než všechny ty brutality dohromady. Neboť to znamenalo, jak jsme se dozvídali znovu a znovu z výpovědí obžalovaných a jejich obhájců v Norimberku, že tento nový typ zločince páchá své zločiny za okolností, které mu prakticky znemožňují vědět nebo cítit, že to, co dělá, je špatné.“

Je možné, aby za hrůzou tak nepředstavitelnou, jakou je průmyslově prováděná genocida, stálo obyčejné banální zlo? Aby architekty zla tak monstrózního nebyla nelidská monstra, ale lidé, které bychom v běžné interakci pro jejich fádnost sotva zaregistrovali? No, lidská mysl se podobným teoriím vzpírá, náš smysl pro proporcionalitu nám velí si představovat, že naprosto brutální důsledky přece musí vycházet z neméně brutálních příčin. Tahle naše představa je navíc zvláštním způsobem uklidňující, vždyť pokud musí být hromadný vrah bestiální sadista „od přírody“, pak není nutné se ptát, jak bychom se v identické situaci zachovali my. Zřejmě i proto Hannah Arendt (podobně jako jinde profesor Zimbardo) svojí knihou tolik provokuje: když se může na stranu zla postavit někdo tak obyčejný a ničím nevybočující (takový totiž v podání této knihy Eichmann je: tak bezvýrazný, že je vlastně až neschopný vlastního úsudku - takový nacistický Karel Kopfrkingl), kde můžeme vzít jistotu, že bychom se v jiných životních podmínkách nestali nástrojem totálního zla třeba právě my?!
Toto nasvícení reality (dnes už nás to tolik nepřekvapí, ale v době napsání knihy to byl šokující a převratný pohled) je tím nejcennějším, co Eichmann v Jeruzalémě nabízí, hravě tím překryje všechny nepřesnosti a nejasnosti, které se kolem její knihy (mnohdy jistě oprávněně) vyrojily.
Bylo mi jen líto, že psychologického Eichmannova portrétu bylo v knize tak málo a že je Eichmann vyobrazen tak málo plasticky. Až se zdálo, že závěry o banalitě zla měla paní Arendt už nachystané a na Eichmanna je navěšela jako na modelový příklad.

Kromě pátrání po kořenech zla v Eichmannovi se Hannah Arendt v knize zabývá i dalšími tématy, nejvíc stran je věnováno situaci s deportacemi v různých obdobích třetí říše a na různých místech, zajímavé jsou i úvahy o limitech spravedlnosti v soudních procesech s někým jako je Eichmann, ty jsou silně nadčasové (vzpomněl jsem si na Breivika a soud s ním). A přestože čas od času bylo k přečtení i něco optimistického (Vyloženě projasňující byla pasáž o neúspěchu konečného řešení v Dánsku! Ne, nejsme beznadějní, my lidé, ne, když jsme si navzájem svědomím a podporou v dobru, nepřemůže nás ani vojenská převaha!!), převládá poměrně nepříjemný pocit, že jsme jako lidstvo od dob holokaustu příliš nezmoudřeli, v mnoha ohledech.

„Zejména mezi vzdělanci je nemálo těch, kteří dodnes veřejně litují, že Německo vyhnalo ze země Alberta Einsteina, a vůbec si přitom neuvědomují, že větším zločinem bylo zabít malého Honzíka Kohnů odnaproti, i když to nebyl žádný génius.“

15 04.06.2021

„Bojovat má smysl se spoustou všelijakých věcí, ale nikdo nemá právo nenávidět bez jakýchkoli zábran, a představovat si, že sám Bůh Všemohoucí s ním nenávidí taky.“

Matka noc je příběh, který obrací na hlavu koncept takzvaného nespolehlivého vypravěče. Howard W. Campbell Jr. je k nám sice upřímný a otevřený (přestože se informace, pravda, dozvídáme postupně a po kapkách), zato v jeho okolí není pravdivého nic. Není nic, o co by se mohl opřít, co by mu mohlo dát v jeho životním směřování pevný bod. Není se co divit, že nenachází potřebnou energii k tomu, aby vlastnímu fungování vtiskl nějakou tvář. Nevyhnutelně je tak ve svém poválečném životě jen objektem, jen listem bezmocně plujícím na hladině dravého proudu dějin.
Jako obvykle je Vonnegut hravý a sršící nápady (pokud chcete vědět, co čeká na dalších stránkách, stačí si představit tu nejméně pravděpodobnou možnost :-), ale imaginace a grotesknost zápletek by neměla odvádět pozornost od velmi vážných otázek, které román klade: je omluvitelné zlo, pokud je krycím manévrem pro konání dobra, posvěcuje chvályhodný účel nenávistné prostředky? Dokážeme rozpoznat, kdy takovým chováním způsobíme víc škody než užitku? A dokážeme se pak zastavit? Nebo obecněji: můžeme svět rozdělit na Dobro a Zlo jako na dvě zřetelně oddělené entity? Vystačíme si s takovou klasifikací jednou provždy? Neměli bychom spíš každý den vážit každou naši jednotlivost jako na lékárnických vahách?

Jako u mnoha skvělých knih, i Matka noc nabízí mnoho přesahů mimo časovou linii svého děje. Zde jsem byl až překvapen, jak přesně popisuje Vonnegut mentalitu internetových názorových bublin dávno před vznikem internetu :-) Jsme holt pořád stejní, pořád stejně nepoučitelní, pořád stejně sami sobě škodící. Místo abychom ve světě trpělivě hledali pravdu, hledáme ve světě jen potvrzení svých postojů, logice navzdory. Neprospívá to ani nám samotným (je to jen dočasná útěcha z uklizených šuplíků), ani našemu okolí.

„Děsivá vlastnost klasického totalitního myšlení spočívá v tom, že každý takový převodový systém, i když je nevím jak zmrzačený, mívá přesto na svém obvodu nepoškozená dílčí ozubení, která bezvadně fungují. Ty chybějící zuby, to jsou samozřejmě prosté evidentní pravdy, ve většině případů přístupné a srozumitelné i desetiletým dětem.“

15 22.03.2021