momo01 komentáře u knih
„Malý krůček pro krávu, ale obrovský krok pro skot…“ To takhle jednou vyrazila kráva s prasetem a krocanem do světa. Totální kravina že? Ale je natolik střelená a originální, že nebýt slabšího konce, bylo by to na plný počet.
„Máme takové rčení, které byste si vy lidé mohli vzít k srdci: „Někdo je černý, někdo je bílý, někdo černobíly a někdo strakatý, ale všichni jsme dobytek.““
„Teď se dokonce proslýchá, že lidi dojí něco jako mandle a sóju. Nikdy jsem neviděla divokou mandli nebo sóju prohánět se v jejím přirozeném prostředí, ale i tak tvrdím, že nad kravské mléko prostě není.“
Bylo to dobré, ale nebylo to skvělé. Příběh měl velmi silný začátek a taky poslední čtvrtina měla spád. Vše mezi mi plynulo tak nějak pomalu. Skvělý nápad, dobré téma, ale prostě mám na Kinga větší nároky.
Nenapadá mě nic, co by v předchozích komentářích chybělo. Skvost. I mě knížka dostala.
„Noc, které jsem se vždycky bála a jíž jsem vzdorovala slavnostním osvětlením, ztratila na horské pastvině hrůzu. Vlastně jsem ji nikdy předtím neznala doopravdy, zavřená v kamenných domech, za roletami a závěsy. Noc vůbec nebyla temná. Byla krásná a já ji začala milovat.“
„Denní snění se mi z duše protiví a cítím, jak ve mně umřela naděje. Nevím, jestli vydržím žít jen ve skutečnosti. Někdy zkouším se sebou zacházet jako s robotem … Jde to však jen nějakou dobu. Jsem špatný robot, pořád ještě člověk, který myslí a cítí, a nic z toho si neumím odvyknout.“
Více než 1 milion celosvětově prodaných výtisků, přeloženo do 29 jazyků. Pane jo. Přitom tak 10 stránková brožura jako výtah toho hlavního by stačila.
Je to znepokojující, provokativní, originální, ale i zábavné a má to šťávu. (Teda já mám teď navíc hodně chilli, protože jsem knihu dostala darem spolu s plnou krabicí různých druhů chilli papriček. Vypadá to, že mám do konce života vystaráno). Ale zpátky k příběhu. Opravdu jsem netušila, že mě feministická spekulativní fikce tolik chytne.
Autorka plynule střídá vzpomínky na dětství sester Very a Miry, současnost a temné a zlověstné dokumentární sekce o vytvoření „eustokratické“ společnosti ve Finsku a o „domestikaci“ žen.
„Zásadní význam má načasování … Pokud odměna nenásleduje okamžitě, eloj si ji možná nedokáže spojit se svým předchozím chováním. Důležitá je také jednotnost. Muž by měl vždy používat stejné, krátké povely.“
Femiženy (eloje) jsou krásné, poslušné a nijak zvlášť bystré. Jsou doslova vyšlechtěny, aby sloužily mužům, kteří jsou silní a mužní. Každý, kdo není v souladu s normou, je vytlačený na okraj společnosti. Otázkou ovšem je, kdo má více nesvobody. „Eloj si musí každé ráno nabarvit řasy a obočí, potřít si pleť barevným krémem, průběžně si během dne zakrývat lesklá místa na nose a čele pudrem a zas a znovu si barvit rty. Večer to to ze sebe musí všechno zase smýt. Jako Sysifos z antického mýtu, který musí v podsvětí tlačit obrovský kámen do kopce, aby se mu zas a znovu skutálel dolů.“
Vedlejší příběh o chilli jako opiátu a halucinogenu příběh příjemně okořenil. Navíc mě zaujalo, jak autorka originálně popisuje emoce pomocí vůní a chutí. „Všimla jsem si, že pokaždé, když jsme spolu pročítali knížky, vznášela se kolem něj jemná vůně, která pro mě byla nová; levandule, sluncem prohřátý rozmarýn a nahořklý, pryskyřičný podtón.“
Prostě nenudila jsem se ani chvilku.
Autor má potřebu se opakovat, opakovat a opakovat. Ale opakovaná strategie se snadno okouká a co zafungovalo jednou, může být později otravné. Například si myslím, že by kniha mohla získat ocenění největší počet předzvěstí - „Později bude litovat, že to neudělala … Zpětně si bude tisíckrát přát, aby dceru bývala donutila zůstat doma … Dětství končí dnes v noci …Kdyby věděla, že jen o pár hodin později vyjde z domu jako někdo úplně jiný, vzala by nohy na ramena … Nikdy si v životě nepřestane přát, aby tam bývala nešla…“
Stejně tak začátky kapitol „Lidi dovede bolet leccos … Adrenalin dokáže podivuhodné věci … Slova jsou maličkosti … V dospělosti prožíváme dny, kdy máme pocit, že meleme z posledního …“ mi zpočátku přišly zajímavé, ale pak jsem už jen protáčela oči v sloup.
A pak to hraní na city… Z vlastní zkušenosti vím, „že není nic drobnějšího, než vaše dítě v nemocniční posteli“, ale proč se snažit ze všeho vyždímat tolik emocí?
A aby bylo jasno: nemám ráda manipulaci a tenhle pocit, že si s námi autor hraje a příliš tlačí na pilu mě od poloviny knihy neopouštěl.
První kapitola je vlastně taková delší předmluva a pak už následuje 6 povídek z terapeutické praxe. Autorka otevřeně píše o svých pocitech, pochybách, úspěších i nezdarech. Při terapii je pro ni důležité vytvoření vztahu, otevřenost a autenticita a ke klientům přistupuje s pokorou, ovšem s vědomím své vlastní hodnoty. A možná i díky tomu, že není studený čumák, nehraje si na bezchybnou a umí překročit pravidla, je o to úspěšnější.
„Bez ohledu na média a naše přání, že to dokážeme, terapie nikoho nepromění. Odcházíme z terapie jinačí jen v tom, že lépe chápeme, kdo jsme a jak se můžeme vypořádat se svými zraněnými a zraňujícími součástmi.“
„Nejspíš je v tom příběhu nějaké ponaučení, ale já stále pořádně nevím jaké, snad jen to, co jsem věděla vždycky: každý pacient, pokud si to usmyslí, může porazit i nejschopnějšího terapeuta. Problém je, že „když vyhrajete, prohrajete“, což, jak je o mně známo, říkám pacientům, kteří pokoušejí mou duši."
Jsem ráda, že jsem s autorkou mohla posedět v její pracovně a nahlédnout jí pod pokličku.
Rozhodně nemůžu doporučit čtení v češtině. Překladatelka si moc práce nedala a netrápila se s tím, aby se kniha dala číst. Namátkou vybírám: "Terapeut pracuje na tom, aby utvářel komplexní pohotovost reagovat na podněty, která se bude tvarovat v mnoha směrech. Cílem je měnit více či méně implicitně všímavost, uvědomění, intenzitu, asociace, ... Psychologické zmatení je stavem nediferencovaného vybuzení. Může se zdát velmi nezvyklé využívat zmatení terapeuticky, ale je to možné." První část o klasickém navození, mi také v knize, kdy se chci dočíst více o metodě M.H.Eriksona, přišla zbytečná. Na to máme v českých luzích a hájích Kratochvíla a Svobodu. Naštěstí jsem nakonec získala alespoň praktické a názorné ukázky.
„Nejtěžší je vyprávět věci, které sami nedokážeme pochopit.“
Nečekaně niterní a blízké i bez toho, že bych někdy byla ve stejné situaci, nebo prožívala stejné pocity. Chytla mě, na rozdíl od Geniální přítelkyně, od první strany, a už nepustila. A ano: je znepokojivá, obtížně pochopitelná a možná i divná. Ale za mě to je na plný počet hvězd.
Asi nejlépe vystihuje mé pocity po dočtení Rupi Kaur „Dotkl ses mne a nepotřeboval jsi k tomu dotek“.
Tím, že jsem skočila pěkně doprostřed série, tak jsem si některé souvislosti musela domýšlet a ne všechno mi hned do sebe zapadalo. Asi nejvíc mi plynulost narušoval vedlejší příběh Blechy a jejího bratra. I tak si pro mě kniha napínavost udržela (a to navíc i přesto, že pachatele jsem rychle odhalila). Každopádně stačilo a do dalších případů detektiva Cafferyho se pouštět nebudu.
Nadchlo mě, s jakým vhledem a láskou autor o stromech píše. A něco z jeho nadšení ulpělo i na mně. Procházka lesem už odteď nebude jen procházka lesem! Navíc jsem získala hromadu zajímavých informací. Dokonce své okolí už několik týdnů „terorizuju“ zajímavostmi z knihy – začalo to myslím největší václavkou, ke které si můj manžel musel i dohledávat informace, aby se mnou mohl večer vést smysluplnou diskusi a pokračovalo celou dobu mého čtení.
Za mě jen škoda, že v knize nejsou i fotografie. (Edit: v druhém vydání prý už jsou - to by asi bylo ještě o hvězdičku víc - kdyby to šlo)
Pěkně mi sedla do současného zimního, ale nemrazivého počasí.
"Dnes byl vydán zákaz hovorů o kamnech, teplých krajinách, peřinách, spále a podobně. Náčelník správně usoudil, že nás takové představy oslabují, a pro následující dny vydal seznam témat povolených.
Téma pondělí: Význam mrazu v boji proti infekčním chorobám.
Úterý: Zimní krása okenních skel
Středa: Zážitky z bruslení
Čtvrtek: Medvědi -vyzvedněte přednosti ledního.
Pátek: Holomrazy
Sobota: Mráz - nejlepší děda"
A tahle hláška se taky neomrzí: "Nerad to říkám, ale jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat."
Tento příběh mě naprosto okouzlil. Dcera mi o knize nadšeně vyprávěla, když ji sama četla, pak přišla s tím, že si ji mám přečíst a „rozhodně mi ji doporučuje“. A já ji rozhodně doporučuji dál – i když si ji užijí i dospělí, tak cílovou skupinou jsou nejlépe děti 9-12 let, které mají vztah k přírodě.
„Na chlapce si však dobře pamatovala. Na toho kluka, který ji držel a ulevil jí od bolesti. Vrátil jí oblohu. Zanesla si ve svém nitru jeho rysy do mapy své duše hned vedle hor, řek a nebe.“
Kde není očekávání, nemůže být zklamání. Jenže já očekávala a těšila se, protože většina mých „oblíbených“ hodnotila vysoko a celkového průměrné hodnocení je 88%. Jenže tentokrát jsme se nepotkali.
A proč?
- moc postav, které nejsou pro děj podstatné
- místy snaha šokovat naturalistickým popisem
- úsečnost
- emoční plochost.
Dneska je to 30 let, co všechno začalo... Tu blbou dobu si pamatuju jen okrajově a jsem ráda, že existují takovéto knihy. Nemůžeme pak zapomenout a o to víc si snad budeme vážit svobody, kterou máme.
Autor možná místy zabrousil až do velké hloubky a detailu legendy o Janu Nepomuckém a některé rozhovory studentů byly poněkud šroubované. Jeho výpověď je ale tolik silná, že si plný počet hvězd zaslouží.
Moje devítiletá dcera ráda vaří a loni k Vánocům si přála dostat opravdovou kuchařku. S odstupem času musím konstatovat, že jsem snad nemohla vybrat lépe. Sama jsem se přiučila hromadu vychytávek a vařit podle ní nás baví a pak i moc chutná.
Vypůjčím si slova autora: “Zdánlivě kriminální román, který chce zkoumat cítění, myšlení a jednání lidí, kteří se stanou ořechem v louskáčku děsivě vyšinuté doby, a přece v sobě najdou dost síly, aby ubránili před rozdrcením alespoň duši.”
Představuju si, že s nastupující technologickou revolucí by takto mohly vypadat knihy budoucnosti, které pro nás budou psát stroje. Autorka píše lehce, jednoduchým jazykem, takže oči letí po řádcích... ale já to prostě Mornštajnové nevěřila. Přišlo mi to emočně ploché a měla jsem dojem, jako by knihu napsal robot, který psát umí, ale prožitkům lidí až tolik nerozumí a tak je nedokáže do vět správně namíchat. A narozdíl od některých komentujících, které by zajímalo, jak by se mohla dějová linka dál rozvíjet, jsem po dočtení vlastně pocítila úlevu, že je konec.
Život je příliš krátký na to číst špatné knihy. A už bych se měla zbavit zvyku dočítat knihy, které mi toho moc nedávají. Tahle má v prvních 2/3 pomalé tempo, je předvídatelná a plochá. První díl mě nadchl, druhý jsem vynechala a tento jsem raději neměla číst. Četla se snadno, ale nakonec ve mě zůstal jen pocit zmaru nad promrhaným časem.
Můj nejmilejší Gaiman. Zvláštní náhoda (akce v knihovně „Rande naslepo s knihou“) mě přiměla si přečíst Nikdykde podruhé. A znovu nad ní žasnu. Zapomněla jsem na všechno, ponořila se do života Podlondýna a plula na vlnách fantazie. ….Stará láska nerezaví.