momo01
komentáře u knih
Vánoce v Praze
Jaroslav Rudiš
Jsem na víkend v Praze a Vánoce jsou za rohem. Stihla jsem si Vánoce v Praze nejen přečíst, ale i trochu prožít. Včetně odskočení si s kamarády "na jedno" ke Dvěma kočkám. (Celé zoologické kolečko by bylo nad naše síly.) A dojem z četby? Směs melancholie a zvláštního tepla. Krátké věty, dlouhá ticha mezi nimi. A právě to mám na Rudišovi ráda. V jeho rozhovorech je cítit pravda, i když se o ni nikdo nesnaží. Jen tak plyne, nenápadně, jako vzpomínky, co se připomenou ve výloze plné blikajících světýlek nebo při pohledu na tramvajáka ve vánoční čepičce. Každý něco ztratil a každý něco hledá. Možná štěstí. Možná jen další pivo. Něco mezi koncem a novým začátkem... Za mě spokojenost a budu zase vyhlížet další.
Tajemství mentálního tréninku
Alice McVeigh
Jedná se o sbírku obecných frází a každému, kdo uvažuje o přečtení této knihy bych doporučila, ať si na internetu stáhne pár motivačních citátů. Autor často opakuje to samé jinými slovy a u toho se snaží působit hluboce filosoficky a duchovně, ale bohužel bez toho, aby se za jeho slovy skrýval skutečný obsah.
Ne před slunce západem
Johanna Sinisalo
Sinisalo má dar popsat věci tak, že mám pocit, že je vidím, cítím nebo slyším. Zároveň mě nenápadně vede k tomu, abych přemýšlela o sobě a o tom, kde končí "civilizace" a začíná "divočina". A nemusí to být jen v přírodě – tahle hranice je možná i v nás samotných. Čtení tohoto románu pro mě bylo zvláštní směsí fascinace a neklidu. Bylo to divné, trochu i krásné a hodně znepokojivé. A přesně proto to bylo skvělé. Finské podivno v nejlepší formě. Jako bych pootevřela dveře do světa, který vždycky někde existoval, jen jsem si ho nevšimla.
Stvořeni k pohybu
Kelly Starrett
Zatímco na první pohled a během prvních stránek mi přišlo, že kniha kniha nabízí slibný přístup k zlepšení mobility (a celkového zdraví), moje nadšení z ní poměrně rychle vyprchalo. Jedním z největších zklamání pro mě bylo, že jsem čekala praktické návody a cvičení, ale vlastně tu chybí větší podpora a podrobnější popisy, které by usnadnily provedení. Některé cviky jsou popsány nejasně a bez obrázků nebo videí je těžké je správně pochopit. Autoři sice nabízejí odkazy na „knihovnu bezplatného navazujícího obsahu“, skutečný užitek jsem v nich ale nenašla – mně se povedlo prokliknut jen k reklamám na další jejich produkty. (Možná někdo bude ale trpělivější a k nosnému obsahu se dostane.) Dalším problémem je, že v druhé polovině knihy, která se zaměřuje na výživu, dochází k výraznému poklesu kvality obsahu. Diskuze o jídle je zpracovaná povrchně a opírá se o obecné rady, které se dnes objevují v každém druhém článku o zdravém životním stylu. Místo toho, aby kniha nabídla nové nebo zajímavé pohledy na stravování, působí tato část jako zbytečné natažení, které nepřináší nic převratného.
Podtrženo sečteno, i když kniha obsahuje několik užitečných rad (pravidelně jděte do hlubokého dřepu, co nejméně seďte a když už, tak na zemi…), zdaleka nenaplňuje svůj potenciál.
Orgány nepatří do nebe: Rozhovory s transplantačním chirurgem Jiřím Froňkem a jeho pacienty
Renata Kalenská
Tohle čtení o transplantacích mě pohltilo, a zároveň jsem se toho hodně dozvěděla. Kde jsou hranice naší (mojí) lidskosti, empatie a lásky? To je na ukázku jedna z mnoha otázek, které mi při čtení běžely hlavou. Kdo hledá knihu, která ho nejen poučí, ale i emocionálně zasáhne, tak Orgány nepatří do nebe jsou rozhodně to pravé. Doporučuju.
Let sokola
Daphne du Maurier
Při čtení jsem se přenesla do temných a tajuplných uliček italského městečka Ruffano, kde minulost ožívá a prolíná se s přítomností. Du Maurier hezky pracuje s atmosférou a napětím, které pomalu graduje. Možná na někoho může být tempo až příliš pomalé, ale pro mě bylo úplně akorát. Dojem na mě udělalo právě i to, jak se pomalu odhalují jednotlivé vrstvy příběhu a postupně se i odhalují motivace postav. Du Maurier je prostě skvělá ve vytváření komplexních zápletek, kde se historie a osobní tragédie postav prolínají způsobem, který čtenáře nutí přemýšlet o podstatě dobra a zla. V závěru se sice příběh uzavřel, ale zároveň ve mně zůstalo hodně otázek a shoduju se s komentářem čef, že nevím, co to znamenalo, ale vlastně to ničemu nevadí.
Noční dům
Jo Nesbø
Mám to s Nesbøem jako na houpačce – někdy mě nadchne, jindy zklame. Tentokrát mám velmi smíšené pocity.
První část příběhu mě upřímně bavila. Byla to skoro tradiční, komorní hororová záležitost, která skvěle stavěla napětí a vtáhla mě do děje. Přestože se objevily nějaké drobné nedostatky, byla jsem spokojená a těšila se na další vývoj. Kdyby to tady skončilo, asi bych dala čtyři hvězdičky. Jenže potom přišla druhá a a pak pro mě ještě horší třetí část, která mě úplně otrávila. Přijde mi, že Nesbø tentokrát naskládal příliš mnoho nápadů do jednoho příběhu, ale nedokázal je všechny důstojně dokončit. Na druhou stranu si dovedu představit, že někdo to má s touto knihou přesně naopak.
Fosilie
Michal Kašpárek
Nemůžu si pomoct, ale hodně mi to připomínalo některé diskuse u nás doma. A tak jsem se (asi i díky tomu) slušně bavila.
Jsem ve věku Vladimíra a vypadá to, že jsem taky konzerva, která je jen o 30 let před ostatníma konzervama. Myslela jsem si, že jsem na tom o trochu líp, ale přiznávám, že poslední kapitolu jsem úplně nepobrala. Ono by mi vlastně vůbec nevadilo, kdyby kniha neměla žádné zakončení a prostě jen byla zrcadlem, či až karikaturou mezigeneračních nedorozumění.
Píseň zbloudilých duší
Jesmyn Ward
Jesmyn Wardová v této knize přináší syrové, neskutečně reálné postavy s dějem, který je jednoduchý (zfetovaná matka naloží děti do auta, aby vyzvedla z vězení jejich otce), ale neuvěřitelně podmanivý. Vypráví o rasistické americké minulosti a o tom, jak ovlivňuje současnost. Je to příběh o chudobě, lásce, smutku, ztrátě, zneužívání, brutalitě, rasismu, nespravedlnosti, rodině, závislosti. Líbila se mi i nadpřirozená linka s mrtvými, jejichž duše nenašly klid. Čtení je to víc o pocitech, které příběh vyvolává a myslím, že chce čas a správné naladění.
Bez duše
Martin Stručovský
Ajajaj, ani ne týden po poslechnutí poslední kapitoly a moc si nepamatuju… Vzpomínám si jen, že hlavní hrdina pořád někomu dává nebo dostává nakládačku a trpí sebezpytováním. Věty jsou krátké, takže děj ubíhal rychle, ale přesto mě nezaujal natolik, abych bažila po dalším díle.
Kouzelná skříňka pro Gwendy
Stephen King
Poněkud rozsáhlejší povídka, která se dá přečíst na posezení a to nejen díky své délce, ale i díky tomu, že pohltí a nepustí. Děj je sice poměrně jednoduchý (ovšem rozhodně ne povrchní), ale dostatečně napínavý a navíc prošpikovaný odkazy na Kingův svět. Prostě taková příjemná rychlá jednohubka, kterou jsem si dala s radostí.
Vláda teroru
Hillary Clinton
Je to rozhodně čtivá kniha, která má všechny klasické prvky politického thrilleru: hrozící globální katastrofu, stínové mocenské hry, přísně tajná vládní jednání, rychle se měnící prostředí a hrozbu za každým rohem. Opakují se v ní situace, kdy okamžik zaváhání může stát stovky životů. Popravdě jsem si už chvílemi připadala jak křeček v na kolotoči, který se nemůže zastavit a běží pořád dál, to když hlavní hrdinka přelétává časová pásma, navštěvuje jednoho představitele cizích zemí za druhým a téměř vůbec nespí. Přesto jsem stránku za stránkou otáčela dál, stržena rychlým tempem příběhu, což usnadňovaly i velmi krátké kapitoly. Dokonce jsem včera šla spát o hodinu později, než je u mě zvykem, abych příběh dočetla. (Takže tenhle román rozhodně nepodporuje zdravé návyky.)
Pennyovou mám ráda, přesto jsem se do čtení pouštěla s mírnými obavami. Nakonec mě čtení bavilo možná ještě víc, než jsem čekala. Styl je poněkud jiný než v sérii s inspektorem Gamachem, ale velmi mě potěšilo, že Three Pines má v příběhu epizodní roli, a mohla jsem tak na chvíli zavítat do známého prostředí.
Prázdniny v Evropě
Ladislav Zibura
Líbilo se mi to. Takové milé, vtipné a upřímné povídání. Mám tak trochu pocit, jako bych s Ladislavem kus Evropy procestovala taky. A taky mám teď chuť sbalit batoh a hned se někam vydat.
Já, Vincent
Jiří Žák
Barvy, emoce a šílenství. Autorovi se podařilo vykreslit Van Goghův charakter, duševní bolest i mánie natolik, že jsem všechno prožívala s ním. Dalo by se i říct, že používá pero jako štětec a maluje slovy, protože popisy byly tak živé, že jsem v hlavě viděla celé scény. Skvěle napsaná kniha.
Krysí ostrov a jiné povídky
Jo Nesbø
Pět velmi odlišných příběhů odehrávajících se v (blízké?) budoucnosti. Líbily se mi všechny a některé ještě o něco víc. Všechny mi přišly nápadité a napínavé, ale kdybych měla vybrat jednu, bude to Černý jezdec. Nesbø má odvahu a zkouší si různé žánry a prostě mu to jde.
Jak se dělá zoo
Petr Fejk
Vlastně jeden z nejlepších dobrodružných příběhů, co jsem kdy četla. Zejména se to týká první poloviny knihy. Jak přibývaly stránky přibývalo i zahořklosti a nejsem si jistá, jestli to bylo až v takové míře nutné. Na druhou stranu je to osobní zpověď autora, jeho vzpomínky, jeho verze příběhu. Co musím vyzdvihnout je opravdu krásná čeština, lehké pero, práce s napětím i humor. Fakt mě tohle čtení moc bavilo.
Smrtící bílá
Robert Galbraith (p)
Robin a Cormoran, kolem sebe tančí v kruzích, Cormorana u toho často bolí noha a pak si potřebuje dlouho upravovat pahýl… Bohužel toto bude pravděpodobně to hlavní, co si z tohoto literárního Moby Dicka budu pamatovat. Romantická linka autorce moc nejde a vaty a odboček na mě bylo přespříliš.
Nejlépe vystihuje můj dojem komentář @Marlowe: „Kdybyste tohohle literárního vorvaně zbavili přebytečného slovního tuku, zjistíte, že na poměrně nevelké kostřičce příběhu zase tolik masa nezůstalo.“
Vzplanutí
Jiří Březina
Tohle mi včera napsala kamarádka: „Oni ani nevědí, co za divy v domácnostech těmi audioknihami způsobují.“ Takže jen v mém okolí má Vzplanutí (kromě jiného) za následek: uklizení skříně (kamarádka z Prahy), úklid botníku a oloupání veškeré zbývající úrody česneku (kamarádka z Brna), úklid skříněk v koupelně (já). Aktuálně je k poslechu na ČRo 2 a já můžu tuto čtivě napsanou detektivku doporučit jako ideálního společníka při nenáročných činnostech. Utíká to pak jako voda.
Dva liangy rýžového vína
Jü Chua
Chtěla jsem původně dát jen 4*, ale na příběhu je něco, co by mě dřív nebo později stejně přimělo zvýšit hodnocení na 5*. I když se odehrává v Číně, a pro nás tedy dost vzdálené kultuře, a i přes groteskní situace, je to nesmírně reálný příběh, plný nejenom bolestných a krutých událostí, ale i drobných gest, kterými vyjadřuje sílu lásky, náklonnosti a lidství. A ke všemu končí tak, že to vykouzlí úsměv na tváři.
Dceřina kletba
Tereza Bartošová
Dceřina kletba mě, na rozdíl od většiny hodnotících, příliš nezaujala. „Poklidné“ detektivky mám na poslech ráda, ale tentokrát jsem se nijak necítila vtažená do děje a byla jsem jen nezúčastněným pozorovatelem vyšetřování (o které vlastně nakonec až tolik nešlo). Takže nakonec tři hvězdičky s odřenýma ušima.
