momo01 komentáře u knih

Valerie Perrin je vynikající vypravěčka. Detaily, odkrývání vrstev příběhu, tajemství, podezření: vše přichází ve správný čas. A na konci se s údivem a otevřenou pusou vracím na začátek a ptám se "jak to udělala?". A chci víc... a přitom vím, že víc není.

32 30.08.2023

Neumím se přenést přes autorčin styl psaní. Připadám si zaplavená vykřičníky, trojtečkami a předzvěstmi = náznaky co postavy v budoucnu čeká, nebo jak budou později na daný okamžik vzpomínat.

"Bože, jak to tu bude milovat!! Právě na tuhle zahradu bude myslet, až..."
"Život se na ni konečně usmál! - Aspoň si to myslela..."
"O tom, kde její babička pracuje, neměl v té době nikdo z nich tušení. Dokonce ani Lída sama. Až na to přijde, bude to pro ni šok!"
"A bylo to ještě horší! Dana se totiž na Žižkov neodstěhovala sama..."

Snažila jsem se, ale je toho na mě moc a já pak mnohem víc vnímám formu než obsah, a díky tomu mnou děj protéká naprosto nezúčastněně. Bohužel.

25 20.08.2023

Sdílení radostí i starostí svých dětí se stalo nedílnou součástí digitálního života. A zatímco se zaplňují sociální profily dětskými úsměvy, Delphine de Vigan za nás pokládá otázku, kam směřuje naše touha po sdílení a kdo nese důsledky. A díky jejímu přímočarému stylu vyprávění rovnou dostáváme odpověď - když zveřejňujeme intimní momenty, může to mít vliv na budoucí vnímání dítěte, jeho soukromí a sebeidentitu. Možná je čas si uvědomit, že některé vzpomínky patří pouze nám samým a že skutečná hodnota spočívá v okamžicích, které nejsou filtrovány digitálními stíny.
Tato kniha je společenská kritika, velmi dobře napsaná a zároveň poutavá a nutící k zamyšlení.

33 20.08.2023

Poslouchala jsem jako audioknihu a mám pocit, jako by se vyprávění odehrávalo dvakrát - jako poslech a pak jako ozvěna ve mně. Kdysi jsem četla, že jen poezie může vyprávět a zároveň mlčet. A tak tuto knihu vnímám jako poetickou, protože slova v ní vyslovená, nejsou o nic méně důležitá, než ta nevyslovená.

27 19.08.2023

Přiznávám, mám raději knihy, kde jsou postavy, se kterými si vytvořím vazbu a fandím jim. A dokonce to mohou být postavy, které nedělají správné věci. Občas si se mnou autor tak pohraje, že držím palce nájemnému vrahovi. Třeba Olavovi z Krve na sněhu, nebo Billy Summersovi a Blazovi od Kinga. V Království jsou ale všechny postavy prostě divné. I když Nesbo exceluje v zachycení myšlenek a činů Roye, a snaží se do děje promítnout hluboká poselství o morálce, koloběhu života a zbytečnosti neustálého točení se v kruhu našich činů, přijde mi, jako bych byla jen tichým svědkem, kdy vše kolem mě jen tak plynulo, aniž bych se aktivně zapojovala.

25 18.08.2023

Rohinton prostřednictvím svých postav zachytil život, zachytil Indii v nešťastné době, zachytil lidské zlo a nakonec prostřednictvím svých slov zachytil i krásu lidské duše. Je to smutné a na druhou stranu nesmírně krásné čtení. Někde na těch 671 stranách jsem se spřátelila s hlavními postavami a začala s nimi sdílet jejich radosti i strasti a zoufale si přála šťastný konec. Pozoruhodný román, který zanechá otisk. Určitě doporučuju.

"Víš, Manéku, na obličeji je málo místa. Moje matka říkávala, že když naplníš tvář smíchem, nezbyde ti tam místo pro pláč."

26 13.08.2023

Černou linii jsem přečetla i přes rozsah velmi rychle, ale ne proto, že by mě tolik zaujala, ale protože jsem četla překotně a přála si, aby mě to konečně začalo bavit. Příběh mi připadal nesmírně prázdný, jako by autor chtěl zaplnit co nejvíc stránek a popisy násilí jsem vnímala jako snahu zapůsobit na čtenáře a upoutat jeho pozornost. Každá maličkost byla vysvětlována přes celé odstavce a opakovaly se již vysvětlené věci, zatímco důležité části, byly shrnuty do několika slov. A o konci ani nemluvě. Když jsem se konečně dozvěděla, proč hlavní záporák vraždil tak originálně, jak vraždil, vstaly mi vlasy hrůzou- ovšem zděšením, že jsem tomuhle věnovala 600 stran čtení.

21 05.08.2023

Díky komiksovému formátu se mi podařilo nahlédnout do důležitých historických událostí, aniž bych musela číst několik set stran odborných knih. Už jsem dospěla do věku, kdy si uvědomuju, že je třeba se zajímat o minulost a snažit se z ní co nejvíc poučit. Na druhou stranu nejsem úplně fanda do čtení faktografických knih o historii a tak preferuju odlehčenou a zábavněji volenou formu. Musím uznat, že autorům se podařilo zpracovat téma s respektem a vystihnout kontext doby, ve které se příběh odehrává. Navíc mě oslovily medailonky postav na konci komiksu. Přidalo to na autentičnosti a vznikl tak dojemný a dobově věrný celek.
Na druhou stranu mi chyběl hlubší vhled do nitra osobnosti Milady Horákové a díky tomu na mě některé scény působily odosobněně. Měla jsem pocit, že se komiks soustředil spíš na naskládání suchých faktů a událostí, než aby mi víc přiblížil osobnost této vyjímečně silné ženy a to je škoda.

25 27.07.2023

Jedná se o dobrý návod na to, jak se orientovat v komplikovaném světě médií a informací. Autor má široký záběr a rozhled a umí dávat věci do souvislostí. Čím kniha rozhodně vyniká, jsou konkrétní příklady z českých a slovenských reálií, které podporuje citacemi z médií a sociálních sítí a množstvím obrázků. Takže čtení není žádná nuda. Autor nabízí i svůj pohled, co každý z nás může udělat pro to, aby Země byla lepším místem pro život. Tady by ale možná bylo vhodné víc odlišit autorovy subjektivní názory, hodnoty a postoj od faktů. Ovšem i přes tuto drobnou výhradu ji doporučuji k přečtení a dalšímu šíření. Přece jen autor vyzývá ke kritickému myšlení, takže se hodí ho aplikovat i na jeho knihu.

"Myslet kriticky neznamená dívat se na celý svět s podezřením. Kriticky myslící člověk svou nedůvěru nekrmí. Naopak. Hledá, komu a čemu může věřit. Vidí kolem sebe nejen lidi, kterým se nedá věřit, ale i lidi, kteří si jeho důvěru zaslouží."

25 21.07.2023

V Three Pines se cítím jako doma. Vítá mě roční období, počasí, jídlo a pití, krb, staré známé tváře. Baví mě sledovat, jak se život postav s časem mění. Baví mě nahlížet do jejich minulosti a objevovat o nich něco nového. Místo a postavy ve mě opět vyvolávaly pohodu, příběh o vraždě opačný pocit.
Tento díl se dotýká tématu zneužití moci, které může vést ke zvěrstvům a historické aspekty této knihy jsou založené na skutečných událostech, jakkoli se to může zdát přitažené za vlasy. L. Pennyová ale umí dobro a zlo správně vybalancovat a přinášet naději.

"Oba ale věděli, že i slova jsou zbraně, a když se z nich vytvoří příběh, jejich moc je téměr neomezená."

https://www.armyweb.cz/clanek/saddamova-tajna-superzbran-projekt-babylon

34 20.07.2023

Patřím také mezi ty, co ji přečetli za jediný den. Čtivost a schopnost pracovat s emocemi se autorce rozhodně nedají upřít. Ačkoli příběh ve mě vyvolával úzkost a žádné libé pocity, nemohla jsem se od něj odtrhnout a stále jsem doufala v kapku naděje. Zpětně nacházím v knize jednu pozitivní věc - možná někoho pomůže imunizovat proti efektu přihlížejícího. Podle mě musela většina čtenářů po dočtení knihy přemítat o selhání společnosti a otázkách, proč nikdo nezasáhl. A možná právě to pomůže uvědomit si naše slabiny a povzbudit nás k tomu, abychom se jim včas postavili, udělali první krok a podali pomocnou ruku někomu, kdo ji potřebuje.

41 14.07.2023

Čím déle jsem ji poslouchala, tím méně mě bavila. První kapitoly, kde Woody Allen vypráví o svém dětství a dospělosti, mi přišly naprosto úchvatné. Byl tam onen jemný sarkasmus, vtip a popíchnutí, které jsem čekala. Ale pak začalo nečekaně únavné vytahování jmen všech možných slavných osobností třeba jen vzdáleně spojených s filmovým průmyslem a popravdě mi u toho občas mozek i uši vypl.

18 21.06.2023

Čím déle jsem ji četla, tím víc se mi líbila. Připomněla mi i pár pěkných momentů, na které jsem už dlouho nevzpomínala: Fotky jsme dělávali v malé panelákové koupelně. Na pračce zvětšovák, sedávala jsem ve vaně (prázdné) a před sebou desku s miskami: vývojka, přerušovač, ustalovač. Bylo to hezké dobrodružství, když se obrázky postupně objevovaly. Stejně tak se postupně ustaloval i život Benyho v příběhu. Něco málo mi sice chybělo, něco málo možná přebývalo, ale hezké to bylo.

21 21.06.2023

Skvěle stupňované napětí, mimořádně dobře napsané. Nedýchala jsem od začátku do konce a naprosto nechápu, že ji hodnotilo tak málo čtenářů. Denis Lehane umí a na jedné, dvou stránkách dokáže rozvinout postavy víc, než se jiní snaží na padesáti. Doporučuji.

24 15.06.2023

Opět jsem poslouchala ve skvělé interpretaci Jana Šťastného a nedokážu posoudit, nakolik jsem objektivní, protože začínám mít pocit, že i kdyby načetl pojistné podmínky, bude mě to bavit. Opět je to drsné, detaily krvavé, záporáci zvrácení, v týmu vyšetřovatelů idioti, na pozadí telenovela a přesto se mi příběh líbí a budu pokračovat.

30 12.06.2023

Po necelých 2 týdnech od přečtení se mi příběh téměř vykouřil z hlavy. Pár střípků, které ve mně zůstaly jsou: zvrácené detaily, zdlouhavé vyprávění a hrdinové, co mi nepřirostli k srdci. Očividně tato série nebude mým šálkem čaje.

22 12.06.2023

Pane, jo. Myslím, že nejen ve výtvarném umění, ale i v literatuře je stále obtížnější přijít s novými nápady nebo přístupy, které by autorovi umožnily vystoupit z davu průměrných spisovatelů a oslovit čtenáře něčím neobvyklým. A Starej jaguár, ten mě teda překvapil.
-------------------------------
Pozveš třeba Fejsbuk.
- Fejsbuk, kterými jsem za dva roky z dobrých důvodů neukázal ani jeden obrázek?
Nic jinýho ti nezbyde. Pár lidí postupně přijde. Prohlídnou si to, zdvořile řeknou, že je to hezký, a odejdou.
- A dál?
Nic dál. To je všechno.
- Tak to mi připadá dost málo.
A co víc bys chtěl? Na víc prostě nemáš.
-------------------------------
Neskákej mi od řeči! Kdyby sis koupil kompletní Roché, bylo by to jako Harley Davidson FLD103, a to není žádná sláva, to je jen taková větší Vespa. Pro tebe by byl přiměřenej asi tak Harley Davidson Fat Boy. A když si místo Harleye Davidsona Fat Boye koupíš kompletní Roché, tak ještě přes sto tisíc ušetříš. To jen abys měl nějakou relaci. Harleye tady mají tisíce bláznů, ale komplet pastelů Roché bys měl jenom ty. Možná v celý Evropě bys byl jedinej.

19 12.06.2023

Rozhodně oceňuji originální myšlenku svěřit vyprávění myši a taky uznávám, že autorka píše čtivě a zbytečně příběh nenatahovala. Tolik ke zdůvodnění alespoň dvou hvězdiček a teď už budu jen brblat. Já totiž tento styl, kdy se ze mě snaží autor za každou cenu vyždímat emoce, nemám ráda a tak jdu očividně proti proudu ostatních hodnotících. Jako hlavní problém vidím, že se autorka snaží o co největší mix aktuálních témat, které jsou s notnou dávkou sentimentu a moralizování zabalené do opotřebovaných klišé a stereotypů.

20 11.06.2023

Dnes jsem dojedla Dolmades, na které jsem během čtení dostala neodolatelnou chuť. Skvělé je, že už v současnosti jdou koupit i u nás v česku. Rozhodně ve mě kniha vyvolala touhu po řeckých chutích a vůních. Mám ráda tento typ beletrie, kde se dozvídám o (pro mě) méně známých historických událostech, a i když vnímám nedostatky ve stylu vyprávění, určitě stojí za přečtení.

31 10.06.2023

Kdo určuje, jak se má tančit? Jsme to my sami, nebo jsou to náhodné okolnosti?

A hudba, ta bude hrát dál, a ten kdo bude zaostávat, ztratí kontrolu sám nad sebou, nad svým životem, nad svými sny a nad čímkoli. Jenže pokud zůstaneme uvězněni ve stejném tanci, který nám už nepřináší radost nebo nám nevyhovuje, můžeme se cítit ztracení a ztratit kontrolu nad svými cíli a přáními.
Takže hlavním trikem je vyměnit desku, když hudba přestane vyhovovat.

24 10.06.2023