momo01 komentáře u knih
„Na soklech stojí kostra bez masa. Národní obrození jí zničilo zdraví, talent, uvláčelo jí, umučilo, vyhladovělo, zabilo. A ona po staletí stojí na podstavci jako jeho symbol. Paradoxy malých národů a wlast jako synonymum pro kýč.“
Zážitek z četby Denemarkové u mě funguje jako „ozvěna“, protože k jejím slovům tématům a myšlenkám se i po dočtení vracím a přemýšlím nad nimi. A tak se tentokrát vracím k napsání komentáře, i když to už jsou dva týdny po dočtení. Čokoládovou krev jsem četla nedlouho po Hodinách z olova a tak se nedokážu ubránit srovnání. Čokoládová krev mi dávala méně prostoru pro domýšlení si a byla pro mě mnohem víc čtenářky frustrující. Občas jsem měla pocit, jako by mi autorka v pravidelném rytmu bouchala hlavou o pražce. Naopak Hodiny z olova byly pro mě frustrující lidsky a mnohem víc ve mě rezonovaly. Autorka opět ale dokázala urputně trvat na lidskosti a nenásilně propojit jednotlivé postavy, minulost i současnost. A zase mi přinesla něco nového, nové otázky k zamýšlení.
„…literatura je boj o jazyk. A umělecký jazyk. Skutečný spisovatelé totiž moc dobře vědí, že je úplně jedno, o jakém tématu se píše, důležité je jenom jak. Opravdové umění nás znervózňuje.“
„Dětská zkušenost ovlivní budoucí život. Doba, v níž dítě vyrůstá a zraje, ovlivní jeho myšlení. Jde o to, jakým způsobem se člověk nechá ovlivnit. Dobrým, nebo špatným. Život je čekárna na moment, kdy se sny uskuteční.“
Nejsem si jistá, jestli bych měla trpělivost na čtení, ovšem přednes p. Mrkvičky mě u příběhu udržel. Moje pocity se v průběhu měnily, ale jako celek mi vlastně všechno nakonec zapadlo kam má a nakonec se mnou příběh (a přiblblý úsměv na rtu) i po doposlechnutí zůstává . Největší výhrady mám k tempu a celkové délce. Rytmus příběhu je poněkud pomalý. Událostí je v něm ale dostatek. Irving má tendenci odbočovat a myslím, že kdyby se trochu krotil, román mohl být kratší a neubralo by to na kvalitě. Ale kdo ví. Na druhou stranu i v tom je krása knihy. Jako čtenář opravdu nemůžete vědět, co se stane dál.
Jeho postavy jsou výstřední a často potrhlé... ale sympatickým způsobem. No a jak je asi pro Irvinga typické, velká část knihy se točí kolem sexu. Většinou v poněkud odlehčeném tónu, ale někdy naturalisticky až... morbidně. Vlastně je v něm od všeho trochu: různá prostředí (New Hampshire, Vídeň, New York, Maine), cvičení medvědi (mluvící), trpaslíci, preparování zvířat, násilí (znásilnění, šikana, vražda, terorismus) a právě sex (homosexualita, incest, prostituce, pornografie). Pro každého něco. V symbolické rovině Irving do příběhu vetkal tolik prvků, že by bylo co analyzovat a zkoumat ještě dlouho. Freud (ten slavnější) by se asi poměl.
Zvyšuju po opakovaném čtení na 5 hvězdiček. Před 2 lety jsem poslechla jako velmi dobře zpracovanou audioknihu, ale nedávno mi ji kamarádka doporučila jako ideální ke společnému čtení s dětmu. (Je jim 13 a 15 - úplní malošci by z toho asi moc rozumu neměli). Bavil je příběh (velmi), ale taky se bavili na můj účet (převelmi), když jsem si vymýšlela Rockyho zpěvný jazyk.
Naši dva domácí pavouci už bohužel jména mají, ale čekáme, až se objeví nějaký nový přírůstek. Bude to jistojistě Rocky.
K přečtení mě navnadil rozhovor Lucie Výborné s autorkou. K padesátce se pomalu blížím, mám ráda informace o čemkoli předem a rozhovory mě baví, takže jasná volba.
Skvělé bylo, že se jedná o české prostředí, protože v jiných kulturách může být samozřejmě mnohé jinak. Navíc příjemným zpestřením byly rozhovory s odbornicemi a hlavně první tři jsem přečetla se zájmem.
Jako celek hodnotím vysoko, přestože pár výhrad by se našlo. Začátek mě nadchl, ale postupně jak šly kapitoly dál, moje nadšení uvadalo. Přijde mi, že autorce postupně při psaní ubývalo sil. Asi tomu uškodila i jistá stereotypnost, nebo i témata druhé poloviny, která pro mě nebyla všechna tak zajímavá. Ale taky možná jde o moje osobní nastavení. Ovšem i v druhé půlce byly myšlenky, které mě přiměly k zamyšlení se.
Jenom 224 stran, ale čtení se mi vleklo a (přiznávám se) sem tam jsem půl stránky přeskočila, protože dialogy byly zdlouhavé, šroubované a točily se v kruhu. Někde to samozřejmě smysl dávalo a vlastně u rozhovoru Miroslava s partnerkou, která je odpůrkyně všeho a apriori nevěří ničemu, jsem se místy i pobavila. V polovině jsem knihu málem zařadila do nedočtených, ale podle předchozích komentářů jsem nabyla dojmu, že by to mohlo přece jen stát za to a že v druhé polovině se mi vše pěkně propojí. Propojilo, uspokojení mi to ale nepřineslo. Naopak poslední kapitola mě úplně „zabila“. Navíc se tak nějak nemůžu zbavit pocitu, že autorka až příliš zatlačila na pilu, aby z jejího příběhu vyplynulo morální poučení.
Doposud jsem se Dominiku Dánovi zdařile vyhýbala a vlastně ani nevím proč. Ovšem když mi ho ČRo naservíroval pod nos, tak jsem bez rozpaků skočila rovnou do tohoto 29. dílu série a musím vyseknout poklonu zdařilému rozhlasovému zpracování. Styl psaní mi taky sedl a vypadá to, že si ještě s detektivem Krauzem někdy dám dostaveníčko.
Knihy, kde dojde k protnutí několika různých příběhů mám ráda a tak jsem na začátku byla natěšená, ale jak jsem četla dál, tak mě čtení už těšit přestávalo a začínala jsem se cítit frustrovaná. Psaní mi totiž přišlo až příliš jednoduché, opakující se a přehnaně „vysvětlující“ a někdy zbytečně zabíhající místo prohlubující. Jak to celé dopadne jsem tušila a místo toho, aby na sebe linky příběhu ladně navázaly, jsem měla na konci pocit, že autorka jednotlivé nitky chytla a svázala do uzlu.
Bohužel mi to přijde jako nevyužitý potenciál skvělého nápadu. Svět potřebuje příběhy s touto problematikou, jen si nejsem jistá, jestli se autorce povedlo ve čtenářích vzbudit ty správné otázky a nebo chuť cokoli dělat.
Začala jsem poslechem na Českém rozhlase, ale po prvním díle jsem měla pocit, že mi něco uniká a cítila jsem se ztracená. I přesto jsem se nechtěla vzdát a proto jsem si stáhla e-knihu, která je zde na Databázi knih ke stažení zdarma. Díky tomu jsem zjistila, že audiopodoba je zkrácená a místy je vynechaných až několik stran textu, což u Denemarkové, která klade slova a myšlenky precizně za sebou, není šťastné. Proto raději doporučuji číst, ovšem nejlépe rychlostí nahlas čteného textu. To je totiž moje finta na Denemarkovou, abych ji dokázala vstřebávat a alespoň trochu chápat.
Příběh je to plný temnoty a šílenství. Temná komedie? Nevím, komediální nádech jsem nenašla.
S chutí jsem si přečetla i komentáře v této diskusi. Vlastně mi pomáhají pochopit pocity, které ve mně kniha vyvolává. Souzním s mnoha z nich a mám to hodně podobně jako Alef.
Tři hvězdičky za čistý výplach mozku, který je ale někdy taky potřeba. Četla se mi dobře, ale prostě vím, že je to ten typ knihy, který si za chvíli nebudu pamatovat.
Začátek s kapitolou o topiči mi přišel silný, stejně jako scény v hotelu a pak už to byl sešup dolů a nedokázala jsem se naladit na vyprávění. Najednou jsem měla pocit mnohomluvnosti a neefektivnosti. Tím, že je kniha nedokončená, tak jsem ani nedošla k uzavření celého tvaru a prostě odcházím s pocitem nedotaženosti. Kafku jsem naposled četla v době dospívání (Proměnu) a tenkrát na mě zapůsobil mnohem lépe.
Potřebovala jsem něco, co se mi bude zaručeně líbit, co mě pobaví a rozptýlí. A v takové situaci opravdu není nad Pratchetta. Přestože některé díly jsem už četla opakovaně, tento jsem dosud vynechávala. Nemyslím, že se k němu budu vracet, přesto vnímám a hodnotím ho tak, že to byla radost - čisté potěšení ho číst.
Podle komentáře, co jsem tady napsala, je to už pět let, co jsem tuto knihu přečetla. A když jsem zjistila, že ji lze poslouchat v pořadu Četba na pokračování na Českém rozhlase, vzpomněla jsem si, jak mě zasáhla a tak jsem se do ní pustila znovu ušima. A musím říct, že načtená je skvěle. Zopakovala jsem si ji se všemi svíravými pocity, co ve mě vyvolávala už tenkrát, ale odejít z téhle „show“ jsem nechtěla.
Tuto knihu vřele doporučuji v duchu, že je to to, co potřebujeme číst, i když to možná není to, co bychom číst chtěli. Pokud máte sílu, přečtěte (nebo poslechněte) si ji.
Na Palánových knihách se mi pokaždé líbí obrazový doprovod. A u této knihy utajených malířů bych ocenila ještě víc fotografií jejich tvorby. Možná i popis, jak o jednotlivých dílech sami přemýšlejí. A třeba i QR kód na odkaz, kde práci některých můžeme sledovat. (minimálně Vlasta Šorfová zmiňovala, že dává své výtvory na FB). Jinak podepisuji komentář Pajaroh: "Tentokrát mi opravdu nesedlo vedení rozhovoru, kdy pro mě zajímavé otázky byly vypouštěny a dotazy vedly do nudných vod."
Můj oblíbený autor Stephen King říká, že cesta do pekla je dlážděna příslovci, takže tato kniha je hotovou pekelnickou dálnicí. („Lžeš! Vyštěkl ostře.“ Občas něco řekl uznale, někdy klidně)
Možná kdyby mě chytl příběh, neměla bych chuť dumat nad stylistickými nedokonalostmi, ale bohužel autor všechno servíruje natolik explicitně, že jsem jako čtenář neměla prostor pro fantazii a tak jsem se zaměstnávala sledováním slohu. Od začátku vše spělo k předvídatelnému konci a navíc mě ubíjela tíha a téměř žádný prostor pro naději.
Yaloma zbožňuju už dlouho. Před více než dvaceti lety jsem jako první četla jeho knihu Lži na pohovce a od té doby jsem přečetla úplně všechny jeho knihy a k některým se chci ještě vracet. Mám pocit, že jsem ho už tak trochu "poznala“ a asi jako většina jsem se do této knihy pustila s obdivem k němu a dočetla zamilovaná i do jeho ženy. Společně napsali intimní a intenzivní knihu o smrtelné nemoci, ukončení života a truchlení. Je to hluboký vhled do intenzity zármutku a do toho, jak se časem projevuje. Přesto jsem dala svému milovanému Yalomovi jen 3 hvězdy. Možná špatná konstelace, možná špatně nastavené očekávání. Jeho knihy mě formovaly v profesním přístupu a například Léčba Shopenhauerem je i přes beletristické zpracování za mě jedna z nejlepších „učebnic“ skupinové terapie. Ale tady nemám pocit, že bych si odnesla něco dalšího navíc. Možná pro někoho ve fázi truchlení může být kniha útěchou. Jsem vděčná, že v této situaci nejsem.
Mnoho vrstev, myšlenek, slov; rozostřená hranice mezi „realitou“ a fikcí, takže občas není jasné, co se děje. A asi ani zdaleka jsem nedokázala pochopit všechny náznaky a propojení. Přesto jsem si čtení vychutnala. Nemůžu říct, že zcela užila, ale spokojená jsem jako málokdy.
„Spisovatelka říká, proč jsou knihy přitažlivé. Jsou nad tímto světem, dokáží ho zatlačit do pozadí. Literatura je klíč k životu jiných lidi. Postavy tento klíč půjčí čtenáři, aby se podíval do uzamčených prostor uvnitř sebe sama. Naučí lásce. Zachrání život.“
Srdce mám rozložené na prvočinitele, krásná ale je.
„Od meze voní heřmánek (chamomilla),
je to jak v hádance - kdo nám ji dal?
Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla
a bude. Kdo ale vzal?“
Mám pocit, že knize chybí jednota. Elizabeth Finchová byla neobvyklá učitelka, která učila studenty přemýšlet samostatně a přijde mi, že tak přistupuje i autor ke čtenáři. První část jsem si to užívala a četla se zaujetím, v druhé jsem se šíleně nudila a třetí už byla jen slabým odvarem části první.
Možná mi ale něco uniklo
Znáte ten stav, kdy dočtete a snažíte se všechny pocity a myšlenky vstřebat a utřídit?
„Jednoho dne, někde - kdekoli, neochvějně, najdete sami sebe, a to, a jedině to, může být nejšťastnější nebo nejtrpčí chvíle vašeho života.“ Pablo Neruda
Příběh se mě dotkl. A to nejen proto, že mám ráda poezii Pabla Nerudy; krásné vzpomínky na cestování po Chile; a jedna z mých nejmilejších knih je Dům duchů. A znovu se to Isabel Allendeové povedlo a získala si mě svým vyprávěním o válce, uprchlících, vysídlení a hledání nového domova. Občanská válka ve Španělsku, Franco a jeho teror, kvůli kterému mnozí prchli do Francie, uprchlické tábory, Pablo Neruda a jeho loď Winnipeg a politické dějiny v Chile. Kniha splňuje všechny moje nároky na historickou fikci - poskytuje nové souvislosti a zároveň integruje fakta, aniž by příběh zahltila. Díky tomu jsem si mohla některé postavy a události hledat a najít si něco navíc. Hlavní postavy autorka vykresluje s takovým citem pro detail, že jsem se mohla do nich snadno vcítit a prožívat jejich frustrace a slepé uličky naděje.
Jediné, na co jsem si chvíli musela zvykat, je vyprávění ve třetí osobě - občas to působilo trochu neosobně, ale předpokládám, že to byl záměr, aby se postavy (i čtenář) mohly odpoutat od hrůzných událostí kolem sebe.