momo01 komentáře u knih
„Jenom si teď nějak všímám nejrůznějších maličkostí, co dávají dohromady svět.“
Jsou knihy, které máte po přečtení chuť začít číst znovu. Knihy, kde chcete zjistit, jak na vás budou působit při druhém čtení, hledat další významy, kterých jste si nevšimli.
Jistě ten pocit znáte – knihu dočtete, založíte zpět do poličky a říkáte si, že se k ní brzy vrátíte. Jenže máte ještě spoustu knih, které jste nečetli vůbec, a proto se již ke druhému čtení málokdy dostanete. Uvidíme, jestli a kdy se to v tomto případě povede....
„Člověk se pořád točí v kruhu, aby se znovu a znovu vracel na ta samá místa. Je to docela stejné jako s někým závodit na dřevěných koních kolotoče. Nikdo neujede dopředu, nikdo se neocitne vzadu, všichni nakonec skončíme jen tam, kde jsme vždycky byli.“
Mám přečteno už hodně Kingových knih a nepřestává mě fascinovat, jak dokáže vložit hromadu malých příběhů do jednoho velkého a na mnoha stranách psát o jednom okamžiku, nebo myšlenkovém pochodu. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Prostě i Kingův skvělý popisný styl může být únavným a podrobné vyprávění zdlouhavým.
PS: Raději na noc zacpávejte výlevku umyvadla. Jistota je jistota.
Pokud si chcete přečíst příběh bez zápletky o tajemství bez řešení, pak si to přečtěte. Jinak je to spíš ztráta času.
Pohádkově tajemný příběh pro malé i velké. Asi není pravda, že nemám ráda knihy s nedospělými hrdiny, protože Nikdo Owens mě okouzlil.
Přečetla jsem už hodně knih s válečnou tematikou, a přesto tato je jiná než ostatní. Ať už tím, že se odehrává ve Slovinsku nebo postavou výjimečné a výstřední Veroniky. Zasáhlo mě, a znovu jsem si připomněla, jak svými chybnými rozhodnutími, nebo tím, že jsme v nesprávnou chvíli na nesprávném místě ovlivňujeme životy druhých. Někdy stačí i málo.
"Spisovatel vytváří sen. A každá pracovní verze by měla představovat verzi snu, která je vylíčena přesněji a je konzistentnější a trvalejší než ta předchozí. Každé ráno se snažím připomenout si, abych se tomu bezvýhradně oddal, abych nad vším dumal, abych na trhlinky ve snu otestoval každou větu."
Po řemeslné stránce knize není co vytknout, krásný jazyk a práce se slovy. Ale tento sen o Římu s autorem nesdílím. Možná, tím jak byl spánkově deprivovaný a unavený z péče o dvojčata, viděl Řím příliš melancholicky a vyšel z toho text bez energie.
Skvěle popsaná nálada a historické milníky minulého století. Zpočátku pro mě pomalé tempo, ale se zvyšujícím se počtem přečtených stran jsem byla víc a víc vztažená do děje. …A na konci se mi chtělo plakat společně s Helenou....
Pořádné psycho - Stavarič s Denemarkovou se opravdu vyřádili.
Eliška (monstrum?) je nejenom mrtvorozená, ale její život (a celá kniha) je jakoby poznamenaný bojem o každý nádech.
„Dýchám, žiju, žiju, žiju, vždycky, když to opakuju dostatečně dlouho, uvěřím, na kratičký okamžik tomu i uvěřím.“…
“Dýchej, žij, dýchej, měli by mě osekat, kámen, tesat uvnitř, vytlouct mi rozum kladivem…Určitě nejsem špatný kámen, Klára, kráva, a ta Klára mlíko dává a to tele….“
A nejenom Eliška, ale i objektivní realita je mrtvá – prázdná. Autor zvolil cestu náznaků, nedořečených zmínek o zásadních i vedlejších událostech, zážitcích a jejich důsledcích. Místo logicky vystavěného příběhu Eliška ve svém vnitřním monologu vypráví své nesourodé a zdánlivě nesouvisející myšlenky, pocity a asociace. Těžko jde při čtení rozlišit mezi snem a skutečností. Je prostě jiná, jiná, jiná.
Můj syn Vincent mi přinesl k přečtení Vincenta, protože si byl jistý, že se mi bude líbit. Zhltla jsem tuto útlou knihu hned a byla jsem nadšená ze stylu, jakým je kniha udělaná. Je snad lepší způsob, jak si číst o životě umělce, než prostřednictvím umění? Jsou zde krásně zakomponované jeho nejznámější obrazy a okolnosti jejich vzniku - Slunečnice, Hvězdná noc, Noční kavárna, Pole s havrany… Autorka umí pomocí kreseb hezky vyjádřit emoce a malířovu komplikovanou osobnost. Všechno je navíc podtrženo úryvky z Vincentových deníků a dopisů.
Varování!!! Naslouchače jsem dočetla před 10 hodinami a už se u mě začínají projevovat abstinenční příznaky. Nedoporučuju číst bez toho, abyste měli po ruce další díl.
Dávám 15 hvězdiček: četli jsme totiž společně s dcerou (8 let) a synem (10 let) a každý dáváme maximální počet. Dceruška tady dokonce volá, že je moc ráda, že budeme číst i pokračování, že by nedokázala žít s vědomím toho, že Hraničářův učeň skončil. (To by mě zajímalo, kde se to v ní bere).
Fuj to bylo hnusný…. King prostě umí a daří se mu vzbudit ve čtenářích, přesně co chce. Lépe, než co sám píše v doslovu, bych to neřekla:
„Chci ve svých čtenářích vyprovokovat emocionální, téměř instinktivní reakci. Nejde mi o to donutit je myslet, když čtou. Píšu to kurzívou, protože pokud je příběh dost dobrý a postavy živé, přemýšlení nastoupí po emocích, až příběh skončí a knížka je odložena (někdy s úlevou).“
Yaloma mám ráda. A i kdybych tohoto autora kdysi náhodou neobjevila v knihovně prostřednictvím knihy Lži na pohovce, setkala bych se s ním určitě jen o něco později. Přestože se nakonec psychoterapii profesně nevěnuji, z jeho děl čerpám spoustu inspirace pro svou práci i do života a nenechala jsem si utéct žádnou jeho knihu.
V těchto vzpomínkách Yalom svým čtenářům poskytuje intimní a poutavý vhled do způsobu, jakým myslí, cítí a žije.
Hned na začátku cituje z Dickense: „Protože jak se stále víc blížím ke konci, putuji kruhem stále blíž k počátku. Zdá se, že je to jakési uhlazování a příprava cesty. Mého srdce se nyní dotýká mnoho vzpomínek, které dlouho spaly...“
Je neskutečně otevřený. Ve své knize dělá totéž, co ve své soukromé praxi, na prvním místě je u něj autenticita, navazuje vztah: dělí se se čtenáři nejen o své vzpomínky, ale i obavy, selhání, co ho těší, kde čerpal inspirace a jak přemýšlel při psaní jednotlivých knih (už teď vím, že si je určitě postupně přečtu znova). Díky jeho schopnosti sebereflexe dává nahlédnout i pod pokličku prožívání stáří a s ním souvisejících neduhů.
Podle I. Yaloma v životě prožíváme dva strachy z opuštění. Jeden z nich je strach ze smrti, který se obvykle objevuje ve zlomových okamžicích, nebo na sklonku života. „Smrt je něco jako určitý druh přednášejících. Neslyšíte, co říká, dokud si nesednete do první řady.“ Konečnost života vybízí k tomu, abychom ho prožili s co největším smyslem. A čím dřív si to uvědomíme, tím lépe, protože můžeme ještě něco změnit.
„V Pohledu do slunce popisuji koncept „zčeření hladiny“ jako způsob, jak zmírnit úzkost ze smrti. Každý z nás, často nevědomky, vytváří soustředné kruhy vlivu, které mohou zasáhnout jiné lidi v příštích letech, dokonce generacích. Vliv, který máme na jiné, se předává podobně jako čeření na hladině rybníka, které se šíří stále dál, až už není vidět, ale na nanoúrovni stále pokračuje.“
Právě v Pohledu do slunce se můžeme dočíst: „Z tohoto světa si nemůžete s sebou vzít nic z toho, co jste dostali; můžete si odnést pouze to, co jste dali.“ A tuto knihu napsal starý moudrý muž, jehož moudrostí a myšlenkami se můžeme inspirovat.
„Často se sám sebe ptám: Proč stále přijímáš pacienty? … Je to tím, že svou práci mám příliš rád na to, abych se jí vzdal dřív, než budu muset. Cítím, že je výsada být zván do intimního života tolika lidí, a po tolika desetiletích si myslím, že v tom možná začínám být dobrý.“
“…ten poslední odstavec, k němuž se blížím ve mně budí strašné výčitky. Vždycky jsem měl v hlavě štos knih, které čekaly, až je napíšu, ale už to tak není. Cítím, že jakmile dokončím tuto knihu, další už na mě nebude čekat.“
Těžko se mi s tím smiřuje, ale nezbývá než zatleskat. Díky za všechny ty knihy a za tu možnost být zas o kousek blíž.
Silný, syrový příběh napsaný minimalistickou formou, který ve mně vyvolal úzkost. Při čtení jsem vnímala zranitelnost jednotlivých postav, jejich osamělost a sebezapření. … A přesto jsem knihu nedokázala odložit a přečetla ji jedním dechem.
„Jsem barvotisk, hlubotisk, linoryt, akvarel a grafika,
k hudbě mám blízko jak pramínek vlasů k řece,
k básni mám blízko jak svatý obrázek k živému bohu,
k sobě mám blízko jak kozel k petrželi,
jak k nedělní rodičovské písničce
To jsme si tě, dcero, ale chytře vymysleli…
Jsem povídka, novela, román, trilogie a kronika,
k lásce mám blízko jak srdce z pouti k tomu svalu,
k hříchu mám blízko jak jablko ke stromu,
k sobě mám blízko jak cihla k domu,
jak k rodičovské písničce,
Nepovedla se, a je to holka ještě k tomu…“
Tato sbírka je plná krásně ženské poezie. A konečně se mi ji po letech podařilo sehnat, protože k Trojanové mám krásně nostalgický vztah. Jen škoda, že toho nestihla napsat víc a my se nikdy nedozvíme, kam by se její poezie posunula, kdyby...
„Ve stánku stáří koupím si pak zpáteční lístek
A dětskou modrou tramvají dojedu zas na počátek
Život mě naučil, že se nezměním....“
„...Nejsem básník
Básník je naše mlčení
A já jsem jen jeho upovídaná žena.“
Každý se v této knize může hodně dozvědět (i když možná až po vydatném spánku) o jedné z nejzákladnějších potřeb života. Opravdu výborná kniha, kterou by si asi měl přečíst každý. Jen se obávám, že téměř každého čtenáře vyděsí, co si dobrovolným nedostatkem spánku způsobuje.
V knize se například dočteme, jak (ne)funguje dospání se o víkendu, protože “mozek už nikdy nemůže získat zpět spánek, o nějž jednou přišel.“ a hromadu dalšího, jak píše například petaSK.
Pozoruhodná kniha. Rozhodně jsem zatím nic podobného nečetla. A vlastně i moje první stand-up show. Popravdě, první třetinu jsem byla spíš rozpačitá a byla na tom, jako většina diváků – skoro bych knihu nadobro zaklapla „nebýt pokušení, kterému je tak těžké odolat – pokušení nahlédnout do pekla někoho jiného.“
„Vybaví se mi, co vyprávěl před chvílí: o tom, jak hrál šachy s lidmi, co šli proti němu po ulici. Každý z nich měl nějakou úlohu, jen o ní nevěděl. Kdo ví, jakou složitou šachovou partii, jakou simultánku tu rozehrál dnes večer.“
A pak mi došlo, že i to trapné prvoplánové vtipkování ze začátku byl záměr. A začala sledovat, komu vlastně v publiku jsem nejblíž, zda příteli z dětství, Pidi, nebo komukoli z dalších diváků. A hlavně už jsem byla chycená do příběhu, který je plný toho nejčernějšího humoru a hlavně velkého smutku.
„Máma chtěla při balení taky pomáhat, měla přece, jak známo s táborama bohatý zkušenosti, akorát že když slyšela v rádiu zpívat „tábor, tábor ten je prima, ať je léto nebo zima“, představila si Birkenau. Zkrátka a dobře, když tihle dva nachystali batoh, měl jsem výbavu pro každou myslitelnou variantu celosvětovýho i lokálního vývoje, včetně pohmožděnin, způsobených srážkou s asteroidem.“
Udělala jsem dobře, že jsem ji četla a nakonec ještě líp, že jsem ji neodložila.
„Je jako prvotřídní víno. Má buket, má charakter, rozehřeje vám krev a zahřeje u srdce.“
Kochala jsem se fotografiemi J. Šibíka, obdivovala A. Palána za to, jak se umí ptát a těšila se z odvahy samotářů jít si svou cestou. Zajímavá kniha.
Jedna z těch knih, kterou jsem četla minimálně sedmkrát (to číslo mezi sedmičkou a devítkou si netroufnu ani pomyslet, natož napsat nebo vyslovit) a pokaždé mě pobaví a okouzlí.