moni.ka komentáře u knih
Doufám, že si autoři s dalším dílem pospíší. Člověk vždycky málem zapomene, co bylo předtím...
Za mě “Bible" pravověrného organického zahradníka a každého, kdo to s přírodou myslí opravdu vážně. Všechno souvisí se vším. Naprosto super!
99% českých detektivek se mi nelíbí. V poslední době se mi ale nějak nasbíraly ve čtečce, tedy konkrétně dvě: Krysta (utvrdila mě v nelásce k české detektivce - viz komentář tam) a Vodník. Přiznám se, že mě ke čtení nalákal spíše než obsah její název, a i název druhé autorčiny knihy, Klekánice. Připomněly mi totiž milovanou babičku, prázdniny u ní v kraji rybníků a strašidla, kterými mě odrazovala od výprav na “nebezpečná území. Na rozdíl od recenzí níže mi název Vodník ke knize přesně sedí, taková ta neurčitost a nedopovězenost až do poslední chvíle. Za mě parádní detektiva, jednu hvězdu jsem ubrala za trochu naivní jazyk, jako by ji psala studentka prvního ročníku gymnázia. Ale jinak skvělá detektivka, chystám se i na další autorčiny knihy.
Po dlouhé době jsem sáhla po české detektivce, a zase to dlouho neudělám. Děj a zápletka by byly dobré, ale kniha je psaná příšerně naivním a jednoduchým jazykem, jako kdyby to napsal absolvent základní školy. Použití zbytečného množství vulgarit na mě působilo spíš rušivě, nářečí je pro neznalého člověka místy nesrozumitelné. A nechápu zálibu českého národa v ošklivosti a prostředí sociálně slabýchMost, Sluneční státje mi to cizí.
Instantní, jednoduchá a stručná dávná moudrost Lao-c' přeložená/ interpretovaná do podoby přístupné našemu západnímu myšlení. Krásně se čte a doslova hladí po duši. Začala jsem poslechem kapitol čtených Janem Slovákem na Slaměném psu, pak jsem si oblíbené kapitoly četla na webu, až jsem zjistila, že potřebuji tištěnou knihu. Kniha teď cestuje všude se mnou a já občas obšťastňuji předčítáním svou rodinu a přátele. Nikdo zatím nebyl proti :-)
Myšlenky dobré, ale působilo to na mě jako nedokončené, neuspořádané, jako by byl zájem knihu co nejdříve vydat, dokud trvá společenská poptávka po tomto tématu, bez ohledu na kvalitu. Kvůli této roztříštěnosti se to špatně četlo.
Po knize jsem sáhla z důvodu lásky k Itálii, italskému jídlu a životnímu stylu, a také jsem byla zvědavá na autentický popis části Itálie, kterou jsem zatím nenavštívila. Asi mě navnadila i Bella Figura od Karim Mohammadi s podobným námětem, odehrávající se ve Florencii. Bohužel se mi dostalo plagiátu zmíněné knihy včetně receptů na konci kapitol, ale bez autentického popisu oblasti - rezort cestovní kanceláře má do zprostředkování genia loci opravdu daleko. Jinak spíše vhled do mysli mírně hysterické ženské po padesátce (úvahy typu jsem dost krásná?, hysterický výstup s myší v čekárně) Velké zklamání. Hvězdy za pár záblesků Kalábrie a i přes všechny výhrady za čtivost.
Connellyho mám moc ráda, ale bohužel už u druhé knihy v řadě (po Temných hodinách) mám pocit, že trochu ztrácí nápady i dech...nechytlo mě to tak jako předchozí případy Harryho Bosche.
Knihu jsem četla hned, jak vyšla - líbila se mi, ale nějak jsem na ní zapomněla. O téma DNA jsem se tenkrát ještě nezajímala. Teď jsem si dělala pořádek ve čtečce, nemohla si vzpomenout, o čem to vlastně bylo a začala čístděj jsem si vybavovala, ale po covidové blamáži a přečtení knihy Kosmický had o DNA pro mě získala kniha úplně nový významúplná paráda. Kdo jsme ,odkud pocházíme a kam směřujeme? Jsme jen částí kosmického celku? A navíc parádní thriller
Tak tohle byl omyl. Asi mě nalákal Berlín. Detektivku ani napětí nečekejte, historický román taky ne. Možná kdyby existoval žánr detektivková červená knihovna? Knihu bych doporučila pro věkovou kategorii 80+ pro vzpomínání na staré dobré časy u šálku čaje.
Joe O'Loughlin Je čím dál ujetější a jeho život čím dàl zamotanější, kamarádi čím dál oddanější - ale vznikla z toho napínavá oddechovka, a tak to má být.
Příjemná oddechovka. Po knize jsem sáhla kvůli Florencii, kterou miluju. Znám ji sice jen z pohledu turistky, ne jako usedlík, ale musím říct, že na mě působí Florencie i její obyvatelé přesně takhle. Z knihy atmosféra tohoto nádherného města i toskánského venkova přímo čiší, a je popsaná velmi reálně. Oltrarno (druhý břeh Arna) a okolí náměstí S.Nicolo je přesně takové, jak autorka popisuje. Recepty na konci kapitol jsou příjemný bonus.
Tak něco takhle divného jsem dlouho nečetla. Myslím knihu s takovým množstvím nesympatických postav, kde jsem se ani s jednou nemohla ztotožnit. Všechny vztahy patologické. Absence citů. Celé to na mě dělá dojem, že pseudonym Elena Ferrante používá muž. Prostě převlékl dva malé kluky do holčičích šatiček, auta vyměnil za panenky, a psal. Takhle si totiž holky nehrajou. Tohle je o poméřování pinďourů, to mi nikdo nevymluví. Nejhorší a nejzdlouhavější část byla s odpalováním rachejtlí…nedokážú si představit, že by se v tom takhle patlala ženská. Dále popisy “krás a nedostatků” hlavních představitelek - absolutně neženské. Moc divná kniha. Pro mě je důvod ten, který jsem popsala. Do dalších dílů nejdu, brrr. Nelíbilo.
Kdyby nebylo úvodu a části o jeskyních, kde je vidět, že se autor skutečně o šamanismus zajímal, studoval jej , dostal se mezi šamany a myslel to opravdu vážně, nedala bych ani jednu hvězdu. Od druhé třetiny až do konce už je jen vidět, jak se autor chopil příležitosti, a v 80.letech minulého století využil vlny zájmu o transcendentní psychologii a nabytých znalostí doslova zneužil pro vydělání velkých peněz. Vše je tak urputně přizpůsobené západním a hlavně severoamerickým představám o jiných úrovních vědomí, že mě to až nutilo chytat se za hlavu. Z popisů stavů “šamanského” vědomí přímo sálá snaha o vydělání velkého balíku peněz na nemocných a v životě nešťastných lidech, kteří v šamanismu vidí poslední záchranu. Pro mě velké zklamání a doporučuji snad cokoliv jiného z kategorie #šamanismus než tuto knihu.
Nejlepší kniha mého dětství. Možná to bylo to, co ovlivnilo celý můj celý život tím, že ve mně spolu s dokumenty Jacquese Cousteau probudila touhu po dobrodružství, cestování a objevování cizích exotických krajů, což je mou vášní dodnes.
Velmi silný příběh o člověku, který zkazil pověst zemi s nejkrásnější přírodou a nejmilejšími lidmi na světě na dlouhých minimálně 30 let (počítáno doteď) a o jeho rodině. Je pro mě naprosto nepochopitelné, jak ho mohla jeho žena a jeho děti tak milovat, že s ním snášeli život v permanentním strachu na útěku po dlouhé roky. Po přečtení se ani moc nedivím, že Kolumbijci tu zkaženou pověst Escobarovi asi nikdy nezapomenou. Když jsem se v Medellínu ptala na cestu k jeho hrobu, rozmlouvali mi jí s tím, že takové zlo by se nemělo uctívat, a turisti by tam vůbec neměli chodit. Každopádně se se svou drogovou minulostí z pohledu zahraničního návštěvníka Kolumbie vyrovnala víc než dobře, a já musím souhlasit s reklamním sloganem na letišti v Bogotě, že “Jediné nebezpečí, které vám v Kolumbii hrozí, je, že se vám nebude chtít zpátky domů”, což musím potvrdit. Moc Kolumbii přeju, a vlastně i celému světu, aby se už nikdy nenarodilo další monstrum, jako byl Pablo Escóbar Gavíria. V téhle knize je to celé ještě šílenější, než v seriálu Narcos.
Mně nějak připadá, že Mr. Connelly ztrácí dech. Chybělo mi obvyklé napětí i příběh. Celé to bylo nějaké roztříštěné, jakoby autor hledal, které dějové linky se chytit.
Příběh z minulosti za 5 hvězd, ta hvězda dolů za otravování s covidem, které mi v pasážích ze současnosti silně narušovalo čtenářský zážitek.
Pěkně depresivní čtení. Z toho, jak se chování lidí i institucí v době německého fašismu podobá tomu v době kovidismu a teď války na Ukrajině až mrazí. Obzvláště z textů umísťovaných v ulicích Berlína u fanatiky popravených obětí "těch, co nejdou s námi". Vyvolává to u mě obavy z budoucnosti, že lidi jsou nepoučitelní.
Myšlenka dobrá, ale celou knihu by stačilo shrnout do jedné kapitoly. Vzbudila ve mně pocit, že autor vše, co měl na srdci, řekl ve Čtyřech dohodách. Nic dalšího jej nenapadá, a tak vykrádá sám sebe. Za mě velké zklamání, jako celek naprosto bezobsažné.