Morbidus
komentáře u knih
Saridnarské výsostné vody
Miloslav Zaoral
Od Sedmého živlu se autoři polepšili nejen v oblasti korektur (byť sem tam se drobná chybka najde; například v názvu knihy zde na databázi je překlep). Je to vidno už na vzhledu, který nepůsobí tak „amatérsky“ a svou obálkou láká k přečtení. I nitro knihy je rozčleněno natolik logicky, že čtenář (předpokládá se, že Vypravěč) se snadno vyzná v tom, které části pro něj budou užitečné a které méně či vůbec. I pár zajímavých osobností či potvůrek se našlo (bez bestiáře).
Pokud hrajete na Asterionu, tuhle příručku byste neměli vynechat. Nicméně čtenář neznalý Asterionu se snadno ztratí v pojmech, o kterých se automaticky předpokládá jejich znalost (která chybí) a i když se dá kupříkladu působnost některých božstev odhadnout, není to úplně optimální stav. Zejména při čtení závěrečné kroniky, jsem měl matný dojem že vlak vjíždí do nádraží, zatímco já stojím uprostřed pooraného pole. Což je můj problém, uznávám... ale podobně na tom nejspíš bude i spousta jiných čtenářů. Na druhou stranu je zde mnoho námětů na dobrodružství i pár rozepsaných zápletek, které lze po drobných úpravách zakomponovat do vlastního dobrodružství. Ty mě zaujaly nejvíce a díky nim dávám i lepší hodnocení.
Rozhodně skvělá věc pro všechny dobrodruhy ze světa Asterion.
Nechvalně proslulé experimenty
Nick Arnold
Knihy Děsivé vědy nejspíš stále mají pro dětské čtenáře něco do sebe... ovšem z pohledu staršího čtenáře svazkům DV škodí nejen jistá repetitivnost, ale i řada dalších problémů. Největší je asi ten, že své akceptory považuje za nechytré, což je často v rozporu s prezentovanými tématy. Ale nebudu brblat - je to prostě kus kvalitně zpracované nostalgie, kterou si mladí školáci určitě užijí. Snad jen podotknu, že průvodci touto knihou Baron a Nestvůrek na mě působili nesympaticky; jako reference na Frankensteina je to čistý nevkus, a to mám horrory hodně rád.
Tentokrát jsem si žádné experimenty nezkusil; všechny věci z této příručky už jsem znal natolik dobře, že mi bylo okamžitě jasné, co a jak se chce po čtenáři demonstrovat. A zbylé experimenty vlastně ani nejsou experimenty - někdy jsou to hry (které možná i využiju), jindy mi ani není jasné, co bylo účelem pokusu. Tato kniha (jako celá edice) je vlastně jako ta umělá krev, kterou si tu můžete vyrobit - horká voda se sirupem obarvená načerveno potravinářským barvivem. Což je trochu laciný trik, do kterého vám autor chce přidávat mouku pro zahuštění. Díky, raději vodu!
Fajn pokusy pro mladé, vědeckým poznáním nepolíbené čtenáře!
Lidské tělo - experimenty
Nick Arnold
Velice rád bych tuto příručku s experimenty týkajícími se lidského těla hodnotil lépe. Je totiž pravdou, že jako dítě by mě to jednoznačně zaujalo a kdybych si ty experimenty nemohl vyzkoušet, byl bych nešťastný. V tom tradičně tkví kámen úrazu - pokud nemáte pomocníky/dobrovolníky, spoustu věcí si tady prostě neprovedete. Druhou sortou nešťastných pokusů jsou ty, ke kterým nenajdete materiál (staré punčocháče mě odrovnaly) nebo podmínky okolí. Nároky na samotný experiment pak navíc často neodpovídají maličkosti toho, co chtějí v jádru demonstrovat.
Asi půlku pokusů jsem ale zvládl vyzkoušet a většina z nich fungovala. Sem tam mohou být informace trochu nedostatečné, zavádějící a minimálně v jednom případě jsou užité termíny i chybné (polokruhové chodby? jako vážně!?). Horší je, že občas kniha nabádá děti dělat věci, které by dělat neměly; méně chápaví jedinci na tu policii ve věci biologického poplachu možná i zavolají, když je to součást zadání. Ale má to být hlavně zábava. Jelikož se po předchozích knihách Děsivé vědy se vtipy mírně opakují, jsem zde rád za doktora Beznaděje, který je prostě smypaťák. Fajn je i celkové zpracování, grafika a jednoduché testy.
Kniha potěší zejména mladé experimentátory, které zajímá lidské tělo.
Asterion - Sedmý živel
kolektiv autorů
Z tohoto herního modulu pro svět Asterion mám rozporuplné pocity. Začít bych mohl už jen celkovým vzhledem s nezajímavou obálkou v čele, prázdným hřbetem knihy a vlastně i jakousi celkovou „laciností“. Když si vzpomenu, jak vymazlené byly příručky Asterionu vydávané v minulosti, je to celkem propad. Ale nejspíš se očekává, že takovou knihu si člověk pořídí hlavně kvůli obsahu. Měla by totiž navazovat na legendární modul Nemrtví a světlonoši, populární v dobách, kdy si řada hráčů více či méně ujížděla na Dračím doupěti. A já bohužel nejsem přesvědčen, že by se to svazku Sedmý živel kdovíjak podařilo. Velkým problémem této knihy je, že místo aby v prvé řadě přinesla něco nového, stále se obrací zpět k minulosti. To sice nemusí být nutně na závadu - ti kdo staré Umrlčí království neznají, získají jeho přesný popis - ale nová podoba říše nekromantů mi tak přišla díky proudu přepracovaných nápadů, informací a změn po chvíli krapet nepřehledná. A to i přes přiloženou mapu.
Co hůř, veškeré změny a fungování říše využije Vypravěč jen u skupiny hráčů, kteří chtějí hrát postavy v prezentované temné říši intrik a nemrtvých; a to aniž by se čtenáři dostalo jediného konkrétního questu! Nad podobnou věcí jsem se durdil už kdysi u NAS, takže ve výsledku z knihy jako celku výraznou inovaci necítím. I ty ilustrace zůstaly většinově stejné, co si vybavuju. Na druhou stranu mě tradičně zaujaly jednotlivé nekromantské frakce a spolky, životopisy významných nekropostav a zejména naprosto skvělý nemrtvý bestiář, který stále obsahuje celkem unikátní monstra. Jako pozitivní vidím i to, že se výrazně ubralo na popisech světlonošů, kterých v původním modulu bylo fakt hodně, byli si podobní jak vejce vejci a po všech těch nemrtvých nápadech už vlastně ani moc nezaujali.
Takže abych to shrnul - pokud ještě stále hrajete ve světě Asterion, tento modul je pro vás jako dělaný... a pokud ne, je tu skrytá spousta inspirace. Jen si ji odtud musíte pracně vyzobat.
Pán Prstenů - dobrodružná hra: Přes horstvo jež se v mlze pne
Jesicca M. Ney-Grimm
Asi tu mezi hodnotícími budu vypadat jako primitiv, ale tato dobrodružná příručka pro mne je nehratelná. Nejen proto, že mi chyběl předchozí díl a tak jsem do určité míry tápal. Text by zasluhoval ještě trochu obrousit hrany a možná i mírně zpřehlednit pro úplně nové hráče, kteří by rádi do příběhu naskočili. Na druhou stranu, je to čistý railroad (což kniha vlastně i sama připouští a dodává, že pokud chce Mistr improvizovat, může, ale...), takže je otázkou, na kolik by měl tento produkt devadesátek dnes úspěch.
Co se mě týče, výrazný setting do světa Pána prstenů mi znemožňuje si dobrodružství převzít jinam, aniž bych jej musel výrazně přepracovat. Jde však vidět, že autoři měli Tolkienovo dílo načtené a v oblibě. Atmosféru Středozemě tomu rozhodně upřít nelze. Co mě však zaujalo nejvíce, jsou nádherné oldschoolové ilustrace, které celý svazek povyšují na novou úroveň. Za mě se jedná spíše o svého druhu raritu, ale pokud jste nadšenci do Tolkienova světa, možná budete hodnotit o cosi výš.
Ocení milovníci Pána prstenů, dračáku a oldschoolu.
Plyšákokalypsa
Carlton Mellick III
Hlavní hrdinkou tohoto millitary postapa drsná, pomstychtivá a po zuby ozbrojená panda. Nebo něco na ten způsob... hele, je to bizarro, takže celá věc je o chlup komplikovanější. Atmosférou mi děj knihy místy připomněl řadu jiných známých příběhů (některé s hračkami, jiné zase postapo, další z ranku horror), ale hozených do úplně jiné polohy a hrajících dle vlastních pravidel. Ta koneckonců determinuje už i sám fakt, že svět ovládly naštvané inteligentní hračky, pořádající lovy na lidi.
Byť úvodní i střední (nejdelší) část celé anabáze hýří nápady, stále se relativně drží při zemi. Mám dojem, že Mellick se často doopravdy utrhne z řetězu až ke konci příběhu - a tady se mi to jen potvrdilo. Finální katarze je solidní masakr... po kterém se vyprávění zvrhne v cosi poklidného a potenciálně zvráceného, co nejspíš nečekáte. Jelikož celý román údajně měl původně být jen povídka, docela chápu, že zde byla na místě snaha o ne úplně hloupý konec. Za mě autor relativně uspěl a tu poslední otázku mi odpověděl v originálně pojatém doslovu.
Plyšákokalypsa potěší čtenáře temnějších příběhů, postapa a bizarra.
Insomnie
Václav Votruba
Insomnie má v jádru zajímavý nápad, který by mohl v kratším rozsahu fungovat; v současné podobě se to ovšem nepovedlo. Příběh tápe ve svém vlastním obsahu a je plný nikam nevedoucích popisů, dialogů či situací. Mnoho věcí se čtenář navíc dozví jakoby mimochodem až „post mortem“. Nejviditelnější je to u psa, který je zničehonic v půlce knihy členem domácnosti a za druhou třetinou děje už po něm kdovíproč neštěkne ani pes (a to nemá v rámci vyprávění ani pořádný štěk). Nebo když hlavní hrdina údajně trpí arachnofobií až v okamžiku, kdy celá „hmyzí linka“ záhy zmizí (a jaký měla účel se patrně nikdy nedozvíme). Podobně je to s řadou dalších částí děje, osob či detailů, které sice dovedou vybudovat horrorové pocity, ale často plytce a bez atmosférického pojiva.
Korunu tomu nasadí samotný závěr, který v podstatě jen s neutrálním tónem sdělí, že pravda je někde venku a pointa... hele, já mám otevřené a nejasné konce rád, ale tady k jakémukoli dalšímu přemýšlení chyběla hlubší logická struktura. Logika mi tu hapruje obecně; když slyšíte zvuk, který ostatní popírají, asi bude logičtější ho nejprve zkusit nahrát na záznamové zařízení než jít rovnou kladivem rozbíjet zeď... a znovu, mně by podobné absurdity nevadily, ale to by příběh musel hrát na humornou notu a nesnažit se tvářit vážně. A ačkoli se kniha zaklíná jménem Lovecrafta a může názvem evokovat Kinga, toto srovnání je zcela mimo a ničemu neprospívá.
Našla by se i další negativa, ale nerad píšu vyloženě záporné reakce; vypíchnu tedy pár pozitiv. Především mě zaujala krásná obálka, která na první pohled evokuje, že držíte v ruce horror. Děj knihy se odehrává v období 2012 až 2015 a nevím jak, ale tu dobu z toho skutečně subjektivně cítím. Navzdory výše uvedeným výtkám se kniha čte poměrně svižně. Text samotný by po zkrácení a zkoncentrování myšlenky mohl být parádní povídkou či novelou. Nebo sbírkou horrorových povídek, kde je hlavním tématem spánek (což bych si i rád přečetl).
Václav Votruba od doby vzniku Insomnie napsal daleko lepší kusy, ale pokud rádi čtete a sbíráte horrorové autory, dal bych knize šanci. Zejména jste-li méně nároční čtenáři, než má maličkost.
Muž v domácnosti 2
Kósuke Óno
O chlup lepší než předchozí díl. Je tomu tak díky údernějšímu humoru (z té gumové kačenky jsem šel málem do kolen i já, ovšem smíchy). Samozřejmě i zde se našly věci, kde jsem se tolik nechytal - byl jsem upozorněn, že je v této sérii přítomna úroveň japonského humoru, kterou běžní evropani nejspíš nerozklíčují (pokud to tak není, tak se omlouvám), což je cajk.
I samotné zápletky jsou „hlubší“, což je další věc, která tento díl mangy činí čtivějším. Jen si pod tím hlubším nepředstavujte kdovíjaký pokrok; jde spíš o to, že dané situace evokují větší vážnost, ovšem nakonec se z toho opět vybruslí v klasickém stylu Muže v domácnosti. Takže formát nenavazujících epizod ze života zůstává. Nějaký vývoj postavy či temnější ladění nečekejte.
Pokud se vám líbil předchozí díl, tento pobaví tím tuplem.
Vencova zašívárna I
Václav Votruba
Docela mě v tomto případě překvapilo, že jsem první hodnotící. Je pravda, že u této knihy jsem si kladl otázku, zda bylo nutné ji napsat (respektive přepsat do papíru). Ale popravdě, Vencovu zašívárnu sleduji spíše sporadicky, když se objeví nějaký pro mě zajímavý host - ideálně spojený s literaturou, zejména pak horrorovou. Takže pro mě nešlo o pouhé opakování viděného a slyšeného. Navíc mám rád, že se v textu můžu vrátit očima o kus zpátky, což mi médium knihy umožňuje. To, že po konci internetu zde tyto rozhovory budou i nadále, je jen třešničkou na dortu.
Trochu horší to pro mě - čistě subjektivně - bylo s náplní rozhovorů. Václav Votruba je totiž nejen spisovatel, ale také hudebník. Takže je naprosto logické, že docela hodně hostů a témat se točí kolem hudby (zejména metalu). Díky tomu jsem se v některých rozhovorech příliš nechytal; naopak si ale myslím, že pokud se v těchto záležitostech orientujete, knihu si užijete víc než má maličkost. Mimo dvou mých oblíbených autorů Honzy Vojtíška a Martina Štefka (mimo jiné) zaujaly také rozhovory s Gorge Rain, Honzou Běhunkem či Neirou L. Obecně jsou ovšem zajímaví všichni hosté a každý z nich čtenáři něco předá.
Fajn rozhovory, které si zřejmě více užijí hudebněji protřelí čtenáři.
Temná epocha
Mark E. Pocha (p)
Mark E. Pocha mi jako povídkář sedl výrazně lépe než romanopisec. Z jeho do češtiny přeložených (a i obecně) Epochovek považuji tento kus za nejzdařilejší. Shledání s v minulosti již přečtenými kusy (Šepoty mrtvých, Nemilosrdně, Svézt, Na prahu umírajícího léta) tak pro mě mělo lehce nostalgický nádech. Hodně mě bavily obě povídky věnované Franzi Kafkovi a nepřekvapivě i mnohé texty laděné na humornější notu. Leccos je zde z toho či onoho důvodu publikováno vůbec poprvé; navíc - a to mám taky hodně rád - je tu vždy i krátké povídání o autorově vztahu k dané povídce.
Jedinou povídkou, která mě příliš neoslovila je Molo 66, které jen sdělilo svůj světonázor a hned zkratkovitě skončilo. Přesto je na této i ostatních povídkách fajn, že čtenáře přiměje uvažovat. Pokud však čekáte vyloženě extrémnosti a brutality (pár jich tu je, ale...), radši zkuste jinou autorovu knihu. O některých kouscích zde publikovaných bych totiž s klidem řekl, že spíš než čisté horrory jsou to spíš temné příběhy či hříčky. Byť je kniha poskládána údajně intuitivně, jisté záměry zde vidět jsou, a to je rozhodně dobře. Škoda jen pravopisných chyb, které snad vznikly nedůslednou korekcí po překladu.
Temná epocha je vhledem do autorova díla a důstojným rozloučením.
Krypta melifikovaného mága
Fiona Maeve Geist
Stejně jako předchozí rozšíření Zapovězených zemí, i tohle mě vyloženě nadchlo. Čtveřice dobrodružství (transformovatelných i do jiných herních světů) má přesně ten intenzivní dark vibe už jen při pouhém čtení příručky. A to je přesně to, co postrádám u mnoha dračákových námětů. Každý kus je specifický jiným způsobem, od klasického dungeonu až po zcela netradiční pojetí.
Fyzické zpracování příručky (v pevné vazbě) je tradičně nádherné a já se už teď těším, s čím se Zapovězené země vytasí příště. Až se někdy se svou skupinou hráčů dostanu k tomu, abychom si tyhle kusy zahráli (čemuž pevně věřím), už předem vím, že to bude stát za to. Pokud máte herně raději temnější a obtížnější dobrodružství, tady neuděláte chybu.
Virus omega
Mark E. Pocha (p)
Virus omega je bohužel nejméně povedená epochovka, po jaké jsem zatím sáhl. Z mého pohledu nejde ani o průměr; napsané je to sice fajn, ale bez „tahu na branku“. Ze všeho nejvíce mi zde hapruje logika (v realisticky podaném příběhu dost potřebná). Například když Omvid usmrtil velmi rychle obrovské množství lidí a přesto není (???) ve všech těch autech na cestě a kolem cesty žádné palivo. Postava prožívá zdrcující trauma a dilema, a přesto jedná úplně v pohodě jako vůdce, protože je přece „alfa samec“. Jedna postava tam snad třikrát dopila lahev whisky (věci se zde často opakují), aniž by se na ní účinek jakkoli podepsal v rámci pohybu, mluvy či myšlení.
Toto ohýbání logiky a rádoby prokreslenost postav pak způsobuje, že na konkrétní věci si autor vzpomene, když se mu to hodí a ne když by se postava tak či onak sama zachovala. Díky tomu však uvěřitelnost klesá k bodu mrazu a víc než příběh do popředí vystupuje autorova potřeba se vykecat, zdůraznit některé své myšlenky a tvářit se dramaticky. Nicméně za mě by právě tyto úvahy chtěly proškrtat. Také lze dost polemizovat u mudrlování nad „hlavami učenými“; opravdu by mě potěšilo, kdyby vědci a filozofové konečně zakopali válečnou sekeru a uvědomili si, že předměty jejich zkoumání se k sobě mají jako elektřina a magnetismus.
Abych jen nehanil, pár věcí se mi líbilo. Mark dovedl vykreslit pár opravdu nepříjemných okamžiků - ty sice fungují jen v danou chvíli a emoce hned odplynou v dál, ale jsou tam. Scéna v domě je topová, z celé knihy se povedla nejlíp (tohle bylo ono!). A potěšila mě - v rámci možností - i finální část, protože tenhle druh iracionální agrese znám a mluví se o něm bohužel málo. Ani tyto střípky však celou novelu neutáhly.
Doporučuji skalním příznivcům autora, postapa a nenáročným čtenářům.
Příšerné světlo
Nick Arnold
Klasický zábavný průměr v rámci Děsivé vědy. Ačkoli se zde podobně jako v knize Pekelné zvuky (také z DV) řeší vlnění, je se světelnými vlnami evidentně spojeno více věcí, o kterých se dá souvisle a zábavně hovořit. Vtípky zůstávají na trhlé pubescentní úrovni, člověk si odnese pár zajímavostí a pokud se mu chce, může si po domácku vyzkoušet pár vědeckých experimentů. V rámci edice klasika.
Samozřejmě - a opakuji to u knih z DV vždy - zde nelze hovořit o „zábavné náhradě“ za učebnici fyziky. Tato kniha má za cíl zabavit a rámcově poučit, ne vyloženě vzdělat. Už jen proto, že zde zaúřadoval v pár případech zub času a mladší čtenář se tak může ptát, co je to ono zmiňované CD nebo proč autoři nerozebírají LEDky a další modernější druhy osvětlení. A popravdě - spektroskop, kde se světlo rozkládá pomocí hranolu, jsem nezažil ani já a to jsem kdysi dělal s jedním o dost starším než já sám... :)
Fajn čtení pro mladší čtenáře, kteří se chtějí dozvědět něco málo o světle.
Vražedná matematika
Kjartan Poskitt
I v rámci mého současného toaletního vzdělávání s Děsivou vědou je to hezký návrat do dětství. Rozhodně jedna z těch lepších Děsivek, která ve vás něco zanechá - když ne konkrétní informace, tak alespoň určitý pocit, který ji od většiny knih z této edice odlišuje. Těžko říct čím to je. Jiný typ ilustrací? Odlišný druh humoru? Víc textu než je zvykem? Nevím, ale faktem je, že i když jsem dnes už o dost starší než tehdy a většinu uvedených informací znám, tohle mě číst bavilo.
Když už jsme u toho generačního posuvu - pro dnešní mladé čtenáře tato kniha může být poněkud retro, protože zde figurují záhadné pojmy jako teletext, telefoní seznam a pokud ke kalkulačce přilepíte anténu, máte mobil. Ona je vlastně zvláštní i ona omílaná kalkulačka, kterou už má dnes naneštěstí v mobilu (bez antény) kdekdo. Sám ovšem tento závan dob minulých vnímám pozitivně. Navíc je tato kniha v podstatě plná krátkých povídek s matematickou tématikou, nějaké ty hádanky a triky s čísly, které můžete použít (minimálně dva si pamatuji). Měl jsem matematiku vždycky rád, takže po tomhle všem musím knihu hodnotit jen dobře.
Pokud mají vaše děti matematiku a beletrii rády, tohle je dobrá volba.
Pekelné zvuky
Nick Arnold
Slabší kniha ze série Děsivé vědy. Tedy, ona nijak význačně nevybočuje z průměru a již tradičně ji nelze plnohodnotně chápat jako výukový materiál. Zřejmě bych z ní podstatu zvuku nepobral, protože ve snaze věci zjednodušit spíš věci zamotá. Navíc i tentokrát v pár detailech obsahuje chyby. A ačkoli i vtípky stále nejsou špatné (pokud vám zrovna autor nenadává do hňupů a podobně), ústřední duo Ruda a Eva jsou poměrně nezajímavé karikatury.
Hlavně však nerozumím záměru knihy. Jasně, je celá o zvuku - nicméně odbíhá od témata k tématu, čímž netvoří soudržný celek. To je to, co mě na této knize hodně mrzelo; totiž že většinu času jen plácá sem a tam, zatímco spousta knih z této edice se drží tématu a rozvíjejí jej. Na druhou stranu, ono toho o zvuku jako takovém není mnoho co říct. I přesto je kniha stále fajn, na chvilku zabaví a čtenář se svéráznou cestou dozví zajímavé věci. Nic víc, nic míň.
Dobrá volba pro ukrácení dlouhé chvíle.
Desatero
Roman Bílek
S tvorbou Romana Bílka to mám složité. Když na něj někde povídkově narazím (od Solení ran až po žánrové časopisy), často mě zaujme zvolená zápletka. Náhle však příběh pádí kamsi vpřed, přičemž z mého pohledu míjí místa, která by si zasloužila rozvinout důkladněji - načež příběh často „jen“ skončí. Občas (ale ne vždy) mi zase nesedne mluva postav vzhledem k situaci, kterou prožívají. Na tyto své výtky jsem narážel i zde, nicméně (a to mě opravdu hodně potěšilo) je tento výběr příběhů natolik pestrý a různorodý, že ony neduhy tentokrát tolik nebijí do očí.
Pokud bych zde měl udělat svůj výběr top trojky, rozhodně sem spadá Raport červené kontrolky; smál jsem se co pár odstavců, a to pěkně nahlas. Význačně mě zaujal Frankie notýsek, který zábavnou formou zpracovává pro mě zajímavé téma. A do třetice Švábi v břiše - povídka, kterou jsem kdysi už četl (tuším v některém dílu časopisu Howard) a pamatuji si, že mě už tehdy zaujala; šlo o příjemné osvěžení zasunutých vzpomínek. Takže jo, takto jsem byl nakonec spokojený, všeobecné nadšení chápu a nejde o průměr. Když k tomu připočtu i netradiční zpracování knihy co do vzhledu, zpracování a (což někteří nepochopí) specifické vůně, musím jít v hodnocení o chlup výš. Třešničkou na dortu je fakt, že jsem v samonákladové knize našel jediný překlep (který se pak souhrou náhod dostal i na zadní desku knihy).
Tuto raritu asi jen tak neseženete, ale kdyby ano, jděte do toho!
Mazané kódy
Diana Kimpton
Rozhodně jeden z těch lepších a edukativnějších kousků z Děsivé vědy. Tentokrát se nezaměřuje na látku probíranou na školách, díky čemuž odpadá (mylný) výrok, že by kniha jako takto mohla naučit učebnice na školách. Pokud jí ovšem věnujete čas a pozornost, se naučíte obstojně luštit i dešifrovat tajné vzkazy. Vlastně bych řekl, že v tomto ohledu Mazané kódy nefungují jako „letem světem“, ale jdou víc do hloubky.
To se samozřejmě projevuje i na tom, že vtipnost je často nahrazována praktičností, což ale u této knihy není na škodu. Nakonec - tento kus je pro ty, které baví luštění a záhady. Povrchnější čtenáře má potenciál zaujmout, ale není jisté, zda si z knihy něco odnesou. Co se mé osoby týče, tato kniha je pro mě ještě stále užitečná i v osobním životě.
Bude bavit zejména mladé luštitele a milovníky hádanek.
Pečeme s křížovkami aneb 100 nejlepších receptů
kolektiv autorů
Jsem trochu překvapený, že Databáze knih v sobě skutečně zahrnuje i křížovkové knihy, ale když už to tady teda je... :)
Pravda je, že ačkoli se zde podobně jako u spousty „knih“ tohoto typu skloňují pojmy jako „nejlepší švédské křížovky“, je buď křížovkářská úroveň Švédů nízká nebo jsou takové tajenky v některých případech nedopečené. Usuzuji tak z řady lapsů, které by se při luštění tajenek opravdu objevovat neměly. Luštění mi to sice nepokazilo, ale údiv byl na místě. Ale chápu, že tohle běžní „čtenáři“ podobných knih neřeší.
Nemohu ani souhlasit s tím, že by tajenky byly vyloženě klíčem k jednotlivým receptům. S čím ale souhlasím je to, že kniha zabaví, přiměje myslet a pokud někdo chce, může si jako odměnu vyzkoušet recept na nějakou sladkost. I když za mně kniha vybízí spíš k luštění (jsou zde i řešení) než k vaření. Ke konci je i dvojstránka receptů, které luštit nemusíte, ale já v srdci vím, že podle této kuchařky asi vařit nebudu.
Dobrá věc, potřebujete-li se zabavit!
Solení ran
Roman Bílek
Hodně jsem uvažoval, jestli Solení ran nakonec nedat jen dvě hvězdy. Povídky s dobrým nápadem i gradací střídají příběhy, které by v šuplíku možná měly raději zůstat. Zatímco některé části vyprávění mají potřebný spád, jinde jsou jen únavné bloky textu přes celou stránku, což mě vždy spolehlivě odrazuje. Nicméně k prvotinám bývám shovívavý a pokud mixnu ty dobré kusy s horšími, vychází mi z toho průměr.
Některé kusy mi byly povědomé odjinud (např. drabble Zoufalci), ale z těch zde skrytých považuji za zajímavý například kus Intra inferna. Nejméně mě bavila Šelma s karmínovýma očima. Co se týče textů na jednu (půl)stránku, někdy udeří hřebík na hlavičku (Papír), jindy spíš jen pokrčíte rameny (Cinefil).
Velmi osobitá šuplíková sbírka, kde hodně záleží na čtenářově vkusu.
Dungeons & Dragons - Hráčská ročenka
Susie Rae
Asi budu rýpal, ale tato tenká (avšak prostorná!) kniha není tím, co od ní možná čekáte. Možná by to vysvětlil krátký popis v zadní části svazku (který zde není), protože na první letmé prolistování to vypadá fakt super. Pokud totiž této knize nemohu něco upřít, tak je to hodně pečlivý a krásný vizuál, lahodící oku. Nicméně jako milovník písmenek se nedám opít rohlíkem... a musím říct, že texty jsou dost prázdné. Pokud se v nich hovoří o jiných herních světech, postavách, tvorech a podobně, je to vždy jen velmi povrchní a vlastně se nic nedozvíte.
To je ještě podepřeno faktem, že tato kniha evidentně cílí na nadšence z filmové a seriálové sféry bez zkušeností se hrou, které má díky barevné bezobsažnosti potenciál spíš zklamat a odpudit. Zcela totiž ignoruje herní moduly, které se u nás uchytily mnohem víc (a nemyslím tím již zastaralé původní Dračí doupě, jsme už mnohem dál). Pokud ale pominu, že „dračák“ hraje spousta dospělých, možná tato kniha vizuálně nadchne mladší děti (jestli i obsahově je otázka). Bonusem - a jednou ze světlých stránek svazku - je několik rébusů a záležitostí, které potrápí hlavu.
Celkově mám z knihy schizofrenní pocit - není jasné, komu je vlastně určena. Kladem je těch pár testů a hádanek, plus dechberoucí vizuál. Osobně bych ale spíš ocenil menší rozměr, víc písmenek a zejména hloubku textu. Vyjde-li další ročenka, nejspíš si ji nechám ujít.
