NaiTenshi komentáře u knih
Jedna z nejlepších knížek, co jsem kdy četla. A ano, uvědomuju si, že některé aspekty jsou trošku přehnané, ale i to se mi na tom líbilo. Silná hlavní hrdinka, věda a feminismus v 50. a 60. letech je přesně něco, co na mě platí a co mě zaujme. Oceňuju hlavně svižný konec, který se zbytečně netáhl a nebyl otevřený, což podtrhnuje moje kladné hodnocení. Miluju Elizabeth.
Wow! Na poměrně málo stránkách výborně vystižená lidská psychologie. Jak se příběh ubírá, tak se ve čtenáři stupňuje úzkost a přestože tušíte, že situace se nezlepší, tak doufáte. Po přečtení je mi vyloženě fyzicky špatně a cítím se vyčerpaně. Skvěle napsáno
Panejo, to bylo tak dobrý! Nejsem cílovka, tohle byla moje první a asi i poslední Young adult knížka, kterou jsem dočetla. Ale šachy miluju, takže mě i přes žánr dost zaujala a nemohla jsem se od ní odtrhnout.
Přestože je inzerovaná jako romantická, právě tato linka mě tam zaujala nejméně. Co se mi na knize líbilo byly ostatní dílčí linky, které autorka chytře rozplétala během příběhu. Postava samotné Mallory mě rozčilovala, ta je napsaná poměrně slabě, ale ostatní postavy jsem si oblíbila.
Fandím tomu, jak nenásilně a přece důležitě autorka mluví o genderové nerovnosti v šachovém světě - to je za mě velká přidaná hodnota knihy.
Závěr autorka vyřešila velmi mazaně, což jsem dost ocenila. I kvůli minilince novinářky Eleni.
Jo, a Nolana si představuju přesně jako Magnuse Carlsena - to nevim, jestli byl autorčin záměr, ale vzhledově by to odpovídalo.
Nedočteno. Naštěstí jsem ji měla jen půjčenou, jinak by mi bylo fakt líto peněz. Naprosto souhlasím s tím, co zde bylo napsáno.
Alan Rickman si ty zápisky psal hlavně pro sebe. Není tam děj, jsou to strohé poznámky, ve kterých se lehce ztratíte a nic vám neřeknou. Nechápu, proč vůbec bylo třeba vydávat, zvlášť, když ani není jisté, že by si to sám AR přál.
Předmluva od Emmy Thompson je skvělá, ale jinak jsem se vyloženě nutila do prvních 100 stránek, a pak jsem ji odložila.
Konec mě sice lehce zklamal, ale i tak jdu do plných. Moje úplně první audiokniha a měla jsem teda šťastnou ruku - Anna Kameníková příběh načetla naprosto výborně a knihu tak posunula na úplně jinou úroveň.
Jinak k samotné knize - každou kapitolu jsem si neskutečně užila i jako někdo, kdo k Japonsku nemá nějaký hlubší vztah a nikde se o něj extra nezajímal. Opravdu velice povedený debut. Postavy symlatické, uvěřitelné a dobře napsané. Odpočinková četba pro náročné čtenáře. To usínání s vyprávěním Jany mi bude chybět
Kdo Karolíny tvorbu zná, tak mu styl psaní vadit nebude, ba naopak. Oceňuju, že se autorka snažila přiblížit životy obrozenců laické veřejnosti a text je, na rozdíl od různých akademických děl, srozumitelný. Průvodce jsem přečetla za pár dnů a rozhodně jsem se nenudila. Grafická stránka je sice trochu chaotická, ale tipy na knihy přišly vhod.
Není to nějaká vysoká literatura, ale je to zajímavý náhled do života dánské královny. První polovina knihy, kde mluví o svém dětství, dospívání a životě obecně, mě baví daleko více než pozdější zamýšlení nad různými tématy.
Dana Krejčíka mám moc ráda. I přesto jsem napřed nečekala od knížky nic víc než milou oddechovku. A spletla jsem se. Dan dokázal pobavit, ale i neskutečně dojmout a některé kapitoly rozhodně nebyly jen oddechovky. Jeho talent na vyprávění je vážně neskutečný. Krásná knížka, ke které se budu ráda vracet.
4,5* Příjemná oddychovka, čtění jsem si hodně užila. Některé kapitoly mě bavily víc, některé míň, ale jako celek hodnotím knížku pozitivně. Autorka má mně blízký smysl pro humor a já mám chuť okamžitě navštívit Dánsko. (Ač by mě tam, jako člověka obládající švédštinu, asi úplně nevítali.)
Filip Titlbach chtěl napsat knížku pro všechny, kteří chtějí mít jistotu, že nejsou sami. A povedlo se mu to. Kniha má jedinou chybu. Neexistovala když mi bylo šestnáct.
Nedočteno. Vyloženě jsem se nutila dojít aspoň do 3/4, dál už jsem to fakt nedala. Jako studentka žurnalistiky můžu říct, že kdybych psala reportáže jako Katarzyna, tak dostanu za uši. Možná je to tím, že jsem měla až moc vysoká očekávání, nebo tím, že jsem těsně předtím četla Jeden z nás, která je výborná. Ale za mě ne a velké zklamání. Vadil mi autorky zaujatý styl (ok, já taky vim, že to nejsou Einsteini, ale zajímá mé proč dělají to, co dělají. Což nezjistim, když k nim Katarzyna přistupuje už dopředu jak blbečkům a nesnaží se je pochopit) a nesystematické střídání historických pasáží s reportáží. Tak, odkládám a jdu se uklidnit.
Dávám jasných pět. Bez debaty. Kdyby to šlo, dám daleko víc. Åsne Seierstad předvedlea výbornou práci a já jsem jí moc vděčná. Tuhle knihu bych k přečtení doporučila úplně každému. Ne snad kvůli 'tomu člověku'. Ale kvůli výborné práci Åsne Sierstad. Kvůli Bano, Simonovi, Gunnarovi, Andersovi a 73 dalším nevinným lidem, kteří 22. července přišli o život. Kvůli Viljarovi, který sám přežil, ale přišel o kamarády. Kvůli Sæbøvým, Rashidovým a dalším rodinám, které už nejsou a nikdy nebudou kompletní.
Skoro 600 stran jsem přečetla jedním dechem a během čtení se mnou cloumaly snad všechny emoce. Křičela jsem a brečela. Nečekala bych, že mi 'toho člověka' bude zpočátku líto, hlavně v kapitolách líčící jeho dětství a dospívání. Přestože ho kniha zkoumá z několika stránek, měla jsem při líčení jeho chování po 22.
červenci chuť knihu vzít a silně ho s ní udeřit do jeho odporného nacistického obličeje.
To všechno jsou emoce, které ve vás kniha vyvolá. Já ji teď na čas odložím a časem se k ní vrátím. Respektive do kapitol, které mluví o Bano a Simonovi, jejich snech, které nestihli uskutečnit. Aby se na ně nezapomnělo.
Děkuji Åsne. I za vysvětlení, proč se kniha jmenuje 'Jeden z nás'. Děkuji.
Výborná čtivá kniha, která dokáže čtenáři dokonale přiblížit život v USA ze všech možných perspektiv. Chvílemi jsem měla nutkání okamžitě naskočit do letadla a nejméně na rok se usídlit v Americe, chvílemi jsem naopak byla ráda za Česko (a hlavně naši zdravotní péči). Bavila mě možná ještě víc jak Řezníčkovy Rozpojené státy, které jsou hodně podobné. Doporučuji obojí
Četla jsem ji, když mi bylo asi 8 let a už tehdy se mi moc líbilo. Na knihu pro děti velice originální a zajímavý příběh. Už to bude 13 let a pořád si dobře pamatuju příběh, každou větu..takhle se pozná dobrá kniha.
Knize hodně prospěl fakt, že si obě aktérky dost sedly, což ve mně vyvolával takový domácký hřejivý pocit. Mám radost, že Světlana Witowská nechala knihu co nejvíce autentickou, ať už se jedná o nevybíravý slovník paní Moučkové nebo drobné odbočky (oteklé oči a pokuta za rychlost). Materiál je příjemný, kniha velice čtivá a čtenář se o obou aktérkách hodně dozví.
Studuji žurnalistiku, takže tahle knížka pro mě byla naprostý must read. Martin Řezníček je stejně skvělý vypravěč jako novinář, první část se mi četla jedním dechem a byla pro mě nejzajímavější. Druhou jsem četla v době, kdy Trumpovi stoupenci napadli Kapitol, tak jsem ji musela na chvilku odložit, ale i tak odhalila spoustu zajímavých příběhů. Zdůrazním určitě střelby na amerických školách, to se mi tajil dech. V třetí části mě oslovilo hlavně líčení amerického vzdělávacího systému. Krásná kniha, kterou můžu doporučit nejen studentům žurnalistiky.
Ke knížce asi toto. Poslouchala jsem ji jako audioknihu už tak tři měsíce zpátky a pořád ve mě hlodá a je mi úzko, kdykoliv si na ni vzpomenu. Tleskám nejen autorce Petře Dvořákové, ale i Veronice Khek Kubařové a Andree Černé za namluvení.
Aňu miluju celý život, ale po její knížce jsem sáhla až teď, když jsem potřebovala nějakou oddechovku. Knížka mě naprosto nadchla, svůj podíl na tom mají i nádherné ilustrace Lely Geislerová. Aňa v SJK říkala, ať si to radši lidi jenom prohlíží a já říkám - To by byla škoda Aňo. Zápisky mě pobavily, dojaly a donutily mě se zamyslet. Většinu času jsem se ale musela usmívat, jazyk mi moc sednul a byla to pro mě příjemná změna. Moc za tuto knihu děkuju, přesně tohle jsem teď potřebovala.
Nádherná pohádka! Až mě skoro mrzí, že už nepracuju s dětma, tuhle bych jim hrozně ráda předčítala. Jsem ráda, že jsem podpořila vznik knížky. Ty ilustrace jsou kouzelné.
Ač to nebylo lehké čtení, kniha se mi četla jedním dechem. Během četby jsem zažila neskutečnou vděčnost za, z mého pohledu, úplně banální věci. Že můžu sedět na posteli a vůbec si tu knihu číst, že mohu poslouchat interprety z různých zemí, za spoustu věcí, které pro jsou pro Severokorejce naprostou utopií. Nejvíc mě zasáhl příběh feministky, hlavně osud jejího kamaráda z dětství, to jsem se rozbrečela. Nedávno se na Twitteru někdo ptal, která kniha mě nejvíc ovlivnila. Tahle, rozhodně tahle.