nefernefer
komentáře u knih
Pustiny
Stephen King
Jsem nadšená. Je to díl od dílu stále lepší a lepší. Všechny hlavní hrdiny postupně poznávám víc a víc. Všechna tajemství začínají pomalu vystupovat z mlhy a dostávat konkrétnější obrysy a v dálce už se začínají rýsovat odpovědi na všechny nezodpovězené otázky. Vize postapokalyptického světa je hodně syrová a občas si připadám, jako bych četla něco od Jiřího Kulhánka. Jestli mě předchozí dva díly nutily číst dál, tak teď už jsem nadobro ztracená a tím mysteriózním světem úplně pohlcená. Prostě musím vědět, jak to skončí! :-)
Alenka v kraji divů… a za zrcadlem
Lewis Carroll (p)
Před lety jsem učinila marný pokus o přečtení téhle knihy, protože jsem měla pocit, že je to jedna z těch, které "se sluší znát". :o) Ale monology dobře vychovaného děvčátka z minulého století, byť s velmi bujnou fantazií, mě nějak neoslovily. Po letech se na základě shlédnutí filmu Tima Burtona rozhodla, že si ji nutně musí přečíst, moje patnáctiletá dcera. A byla tak nadšená, že jsem si řekla, že to zkusím ještě jednou. Přece nejsem takový suchar. A když to zvládla ona, zvládnu to taky. Je pravda, že na pozadí vizuálních dojmů z filmové Alenky se mi kniha četla snadněji a tentokrát jsem ji dočetla do konce. Ale nadšení se opět nekonalo. Asi jsem ten správný čas, kdy jsem si ji měla přečíst, propásla.
P jako pivo
Tom Robbins
„Víla, jež visela ve vzduchu jako miniaturní helikoptéra, jako letecká ambulance pro zraněné berušky, nasadila vážnou tvář a oznámila, že nastal čas dozvědět se něco o pivu.“
Popravdě jsem si nebyla jistá, co mám od Tomovy dětské knížky očekávat, tak jsem byla trochu obezřetná. Přece jen jeho ostatní knihy pro děti moc nejsou. :o) Ačkoli fantazie, která je při psaní dětské literatury zásadní, se jim rozhodně upřít nedá. Každopádně tuhle knížku si děti klidně přečíst můžou, protože je překvapivě dokonce poučná a myslím, že se jim bude líbit. Stejně jako se líbila mně. Opět jsem si užívala svěží jazyk se spoustou neotřelých přirovnání a obdivovala práci překladatelky. Za pivní vílu Pivoňku si zaslouží samostatnou hvězdu. :o)
„Slib mi, že se nikdy nebudeš bát cestování, lidí, co jsou jiní než ty, pavouků, netopýrů, hulvátů, zubařů, právníků, nátlakových skupin, špatného vkusu, společenského pohrdání, nejistoty [...] Že se nerozklepeš před starými chlápky s titulem, a hlavně že se nikdy nebudeš bát lásky, a to dokonce ani když bude hrozit, že bude neopětovaná.“
Tak ještě jedno jaro tedy
J. H. Krchovský (p)
„Vyhlížím k obzoru; přeju si nemožné
chci vůbec to, co chci? Nechci. A kdyby...
vyhaslo srdce mé, popel už jenom žhne
vlaštovky přilétly, jedna však chybí“
Brutálně něžné a morbidně poetické. Jako vždy. V oblasti poezie patří J. H. Krchovský mezi mé jasné favority. A přestože jeho verše přes všechen černý humor a vtipné pointy většinou plují na depresivní vlně, tak v případě této sbírky jsem měla pocit celkového téměř až optimistického vyznění. Výběr básní poskládaných do „čtvera ročních dob“ se povedl.
Dvě slova jako klíč
Josef Formánek
"... až začneme všichni přemýšlet o svých blízkých jako o prvních, a až potom o sobě, nic nás nepřemůže."
Příjemné, oddychové čtení. Laskavý příběh s nádechem polemiky o smyslu života. Něčím mi to připomínalo knihu "Muž, který chtěl být šťastný" a jí podobné, které jsou plné mouder, co jsme je sice všichni četli už tisíckrát, ale stejně se podle nich neřídíme. Proto je dobré si je občas připomínat. :o)
Vidořád
Samantha Shannon
Pokračování příběhu se rozvíjí celkem slibně. Podél linie hlavní hrdinky se vinou i vedlejší příběhy jejích přátel, takže to není jednotvárné. Občas jsem sice kroutila hlavou nad tím, proč něco, co před chvílí šlo, najednou nejde, a některá vysvětlení mi přišla přitažená za vlasy, ale budiž. Stále to beru jako pohádku a jsem ochotna přimhouřit oči, protože jinak je to čtivé natolik, že mě pořád ještě zajímá, co z toho bude dál.
Muž sedmi sester
Jaroslav Havlíček
Skvělá práce s jazykem, skvěle psychologicky nastíněné charaktery hlavních postav, skvělá zápletka, zdálo by se, že to bude skvělá kniha. A přece mi při jejím čtení něco vadilo. Něco tu drhlo. Snad že tak úplně nefandím kanadským žertíkům a vtipům, které ubližují. V tomto případě by se skoro dalo říct, že zničí život mnoha lidí. Možná jsem suchar, ale já jsem na tom nic zábavného neshledala. Navíc jsem od určitého okamžiku tušila, jak to celé skončí, protože to prostě nemohlo dopadnout jinak. A tím pádem se nekonal žádný překvapivý závěr, pointa vyšuměla do ztracena. Celá ta lákavě vypadající duhová bublina splaskla s tichým lupnutím a já nemůžu dát víc než dvě hvězdy (hlavně za tu krásnou češtinu).
Jak překonat negativní emoce a myšlenky: Cesta k duševní pohodě
Doris Wolf
Každý je někdy naštvaný, ukřivděný nebo má prostě jen špatnou náladu a otravuje život sám sobě i ostatním. Ale vždycky se s tím dá něco dělat, pokud tedy dotyčný sám chce. A tahle knížka mu v tom může celkem pomoct. Není třeba ji číst celou od začátku do konce. Stačí si z ní vybrat jen to svoje. Vedle jednoduchého vysvětlení příčiny toho, proč se člověk cítí, jak se cítí, poskytuje i praktické návody a cvičení, pokud se do nějakého takového stavu dostanete, jak ho zvládnout a zůstat v pohodě. Teorii a odborné rozbory plné cizích slov jako v jiných psychologických publikacích tu nenajdete. Je to vlastně spíš taková cvičebnice. :o)
„Soustřeďte se na to, abyste své problémy řešili, místo abyste si vytvářeli pocity viny.“
„Čím silnější je náš pocit vlastní hodnoty, tím tolerantnější dokážeme být také vůči druhým, a o to méně se cítíme zranění, když se druzí nechovají podle našich představ.“
Jak překonat strach, úzkost, paniku a fobie
Doris Wolf
Knihu jsem půjčila pro svou dceru, která má psát ročníkovou práci na téma fobie. A byl to moc dobrý výběr. Tohle nejsou jen odborné pindy o ničem. Tohle je srozumitelně napsané vysvětlení nepochopitelných stavů, které člověk občas zažívá, velmi pochopitelným způsobem. A co víc, ten, kdo má nějaké psychické problémy, se tu nejen dozví jejich příčinu, ale také tu najde podrobný návod, jak si sám pomoct. A pro toho, kdo by to přece jenom sám nezvládal, je na konci přehledný seznam užitečných odkazů a adres, kam se může obrátit, upravený pro české čtenáře. Za mě je to velmi užitečná publikace.
Pište správně česky - Poradna šílených korektorů
Dalibor Behún
Moje „bible“. :-) Potýkám se s jazykem denně. Je to moje práce, takže ji beru do rukou poměrně často, když si nejsem něčím jistá. A musím přiznat, že se mi ještě nestalo, že bych v ní nenašla odpověď. Páni autoři mají mnohaleté zkušenosti a na vlastní kůži už zakusili spoustu záludností, které na nás naše krásná mateřština zkouší. Navíc to vůbec není suchopárné, ale je to psáno pěkně svěže a vtipně. Před lety jsem ji dostala jako moc milý dárek ke čtení na dovolenou. A musím říct, že jsem se s ní na té pláži vůbec nenudila. :-)
1000 nejkrásnějších obrazů historie sestry Wendy Beckettové
Wendy Beckett
Tohle je poklad, ke kterému sedám, když se chci potěšit krásou. Je to jedna z knih, kterou bych nedala za nic na světě. Vlastním ji už téměř dvacet let a během té doby jsem ji měla v rukou nesčetněkrát. Je jednoduše nádherná. Velmi kvalitní fotografie a poutavé komentáře. Pokud jste milovníci výtvarného umění a krásy jako takové a naskytne se vám příležitost si ji koupit, neváhejte. Tuhle knihu si nestačí půjčit. Tu je třeba mít po ruce, aby v ní mohl člověk zalistovat, kdykoli dostane chuť.
O olši, která nikdy nic nevzdala
Miroslav Žamboch
Při čtení mé oblíbené brakové literatury, která mi báječně pomáhá vyčistit si hlavu, jsem narazila na zajímavou informaci, že jeden z autorů těch neuvěřitelně brutálních příběhů vydal 3 pohádky pro děti (tuhle a O barvách / O měsíci, který nevěděl, že je měsíc). To jsem si nemohla nechat ujít. :-) Navíc, když jsem zjistila, že se jedná o mininotýsky o patnácti stranách, za které chtěli v knihkupectví celých 6 korun. No nekupte to! :-) Byla jsem fakt zvědavá. A nakonec hodně příjemně překvapená. Že to bude dobře napsané, to jsem čekala (všechny jeho knížky jsou jazykově výborné), ale že to bude tak citlivé, poučné a velmi velmi dojemné, to jsem nečekala. Zkrátka jsou to moc hezké a tak akorát dlouhé příběhy, jako stvořené k předčítání dětem na dobrou noc.
Pohádka o olši je o tom, jak umí být ostatní necitliví a zlí k někomu, kdo je „jiný“. A o tom, že i když nejsme dokonalí a okolí nám to „dává pěkně sežrat“, nejlepší je si z toho nic nedělat a jít si dál svou cestou. Nakonec se najde někdo, kdo naše kvality ocení.
Dvanáct měsíců: 108 haiku
Petr Petříček
Nádherná knížka, kterou jsem dostala jako dárek. Musím říct, že ten nejmilejší. Něco tak křehkého jsem už dlouho nečetla. Mám obecně pro haiku slabost a nesmírně obdivuji, když někdo dokáže na pouhých třech řádcích vyjádřit vše podstatné, náladu, pocit, myšlenku. Celý život se snažím naučit se trpělivosti a moc mi to nejde. :-) Snad právě proto mi učarovaly tyhle miniatury, kdy není třeba mnoha slov a mnoha stran. V jednoduchosti je krása.
Byla to touha
dřív než jsme se potkali
už jsem tě hladil
Mají na mne přímo terapeutický účinek.
Pozoruj dlouho
cokoliv je na světě
spatříš sám sebe
A v současných vedrech jsou navíc nesmírně osvěžující. :-)
Do rukavic
navlékám prsty myšlenek
v mrazu průhledné
Jako bonus vnímám i to, že je knížka moc hezky udělaná. Příjemný „kapesní“ formát, krásný papír, kouzelné snové ilustrace. Nemohu než doporučit.
Římské jaro paní Stoneové
Tennessee Williams (p)
„Tou silou mířící proti ní byl čas, ten nevyzpytatelný čas, který se nepohyboval jako přítel vedle ní, nýbrž jako zrádce proti ní, a nakonec se s ní střetl a zarazil ji s ohromujícím třeskem uprostřed letu.“
Tahle útlounká knížka si mě našla přesně v ten správný čas, kdy jsem byla s to jí porozumět, procítit, najít v ní sebe sama. Spoustu knížek jsem četla podruhé, s odstupem několika (většinou mnoha) let. Ale žádnou tak, že bych dočetla a začala hned znovu. Až tuhle. Protože jsem nemohla jinak, potřebovala jsem si prostě znovu přečíst tu naprosto mistrovsky, poeticky i drsně napsanou krutou pravdu. Jsou věci, které se nemění. Ať je to před sto lety nebo dnes. Stárnout s grácií je umění, které není dáno každému. Většinu z nás (a teď mám na mysli především ženy) stáří zastihne naprosto nepřipravené. A ať si Květa Fialová a jí podobné říkají, co chtějí, není na něm nic pěkného. Nelze se z něj radovat, lze se pouze snažit nenechat se připravit o zbytky důstojnosti.
„... v poslední době si často opakovala, O svou důstojnost přijít nesmím, o tu přijít nesmím, ať se stane cokoliv...“
P.S.: Nezapomeňte si přečíst doslov pana Škvoreckého. Je moc pěkný.
Dějiny světla
Jan Němec
Krásná kniha o krásném člověku. Nechci opakovat slova chvály, co tu už byla mnohokrát pronesena. Snad jen, že se mi dostala hluboko pod kůži a hned tak na ni nezapomenu. Asi jsem se zamilovala :o)
„Světlo je všudypřítomné a současně tak plaché, člověk si ho uvědomí, až když se něčeho dotkne. Ale to, čeho se dotkne, je okamžitě vyznamenáno, jako by na to ukázal přímo prst boží.“
Persepolis 1
Marjane Satrapi
Moc pěkné. Odteď se budu na emigranty z islámských zemí dívat trochu jinak. Nedokážu si představit, že by moje děti vyrůstaly v něčem podobném. To si člověk uvědomí, jaký má vlastně luxusní život. A nejhorší je, že všechno, o čem se tam píše, je pravda. Moc poučné čtení, které vůbec není suchopárné a nezáživné. Naopak, ani na pozadí té hrůzy, kterou popisuje, neztrácí humor. Opravdu moc doporučuji.
Velký Gatsby
Francis Scott Fitzgerald
Stejně jako "Něžná je noc" je to příběh o povrchnosti a citové vyprahlosti americké smetánky dvacátých let minulého století. O společnosti, kde hlavní modlou, okolo které se všechno točí a všechno se jí podřizuje, jsou peníze a teprve daleko za nimi všechno ostatní. Pro skutečnou lásku v tomto světě není místo. Lidé v něm už jí vlastně ani nejsou schopni. I Gatsbyho láska k Daisy, jakkoli je silná, je vlastně pokřivená, nezdravá, je to láska k ideálu, který se snaží získat pro sebe opět jen pomocí peněz. Jakkoli vám chvílemi může být i sympatický, od začátku cítíte, že to nemůže dopadnout dobře. Hlavní hrdina Murakamiho "Norského dřeva" tuto knihu sice četl třikrát, ale i když to není špatná kniha, mně to bude stačit jednou. :o)
Milovat šohaiku
Petr Soukup
Něco málo českého haiku jsem už přečetla, tak jsem se neubránila srovnávání. Měla jsem očekávání, které nebylo naplněno. Verše jen kloužou po povrchu, aniž by čtenáře zasáhly hlouběji. Formát knihy i její provedení je příjemné a ilustrace jsou opravdu krásné. Sama poezie však jejich krásy nedosahuje. Mým favoritem tak nadále zůstává Petr Petříček.
Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku
Karel Čapek
Neurazí, ale ani nenadchne. Paradoxně nejlepší z celé knížky je doslov Olgy Scheinpflugové.