nefernefer komentáře u knih

„...svět nepotřebuje patřit člověku − ale potřebuje člověka, aby patřil do něj.“

Tahle kniha bez diskuze patří mezi to nejlepší, co jsem v letošním roce četla. Vůbec nechápu, jak je možné, že ji tady na DK četlo tak málo lidí. Já osobně ji teď budu vnucovat každému na potkání. :-) Nejedná se o nějaké bombasální dílo. Něco, z čeho si sednete na zadek a v úžasu si budete říkat, „teda to je pecka“. Žádné fantastické odhalení se nekoná. Všechno, o čem se tu píše, každý z nás dávno ví. I když se to snaží zasunout někam hluboko a dělat, že neví. Je to pohodlnější. Ale nedá se to dělat do nekonečna. Pokud vám nejde jen o sebe, ale záleží vám i na tom, jak budou žít naše děti a jak a jestli vůbec budou žít jejich děti a tak dále, přečtěte si ji. Není to žádná ekologická nalejvárna, a už vůbec ne duchovní. Logické argumenty, pohled z jiného úhlu a čtivá forma, to je to, co dělá z téhle knihy z mého pohledu fascinující záležitost, která by se měla dostat k co největšímu počtu čtenářů. Rozhodně DOPORUČUJU!

„...lidé potřebují něco víc než jen dostat vynadáno, víc než jen cítit se hloupě a provinile. Potřebují víc než jen vizi zkázy a zániku. Potřebují vizi světa a sebe sama, která je bude inspirovat.“

18 21.10.2018

Nic nového pod sluncem.

„Nemůžeme změnit jiné lidi. Jedinou osobou, kterou můžeme změnit, jsme my sami.“

„Svět se změní, pokud se změním i já.“

Jo, kdyby to bylo tak jednoduché, jak to vypadá.

18 14.09.2018

Tuhle knížku jsem koupila dceři a po zkušenosti s „Copatou mámou“ jsem si ji raději nejprve přečetla sama. Sjela jsem ji za jeden večer a musím přiznat, že se mi docela líbila. Je milá, něžná, dojemná. Jediné, co maličko drhne, je až příliš šťastný konec, který z ní udělal tak trochu červenou knihovnu. Ale vzhledem k cílové skupině to vlastně zase tolik nevadí. :-)

18 23.07.2018

Je dobře, že se Martin Moudrý nebál a dokončil to, co by jinak nejspíš zůstalo nedokončené. Ačkoli mu muselo být jasné, že se srovnání s Mistrem prostě nemůže vyhnout, přesto do toho šel. Smekám před jeho odvahou. To, co napsal, je víc než dobře srovnatelné. I když Kulhánkovu šťávu to nemá. A to dle mého názoru zejména proto, že svou knihu zcela připravil o erotickou linku příběhu, která je pro Kulhánkovy knihy celkem charakteristická. Nicméně 4 hvězdy si po právu zaslouží, protože jinak je to víc než vydařené, a navíc mu musím udělit bonusové body za "tatrgel". :o)

18 23.11.2017

Tuhle knížku jsem si koupila jako mladá holka a od té doby ji četla už několikrát a pořád na mě má stejné účinky. Namlouvám si, že je to tím, že jsem vnitřně stále stejně mladá. :o))) Ale spíš to bude její nadčasovostí. Je to moc krásná poezie, kterou je lépe číst ve dvou. Předčítat nahlas někomu druhému. S kým jste si blízcí. Až se nakonec frekvence, na kterých vysílají vaše duše, vzájemně vyrovnají a splynou.

Přesně jak jsem to vždycky říkal
k lidem v létech nepřichází láska už tak snadno
poněvadž se hnali
po vyježděných kolejích příliš dlouho
a když pak přijde ta záludná výhybka
zmeškají poslední šanci
a zajedou na nesprávnou trať zatímco
veselý vagón s brzdařem v budce letí dál
a strojvůdce parní lokomotivy nic nedá
na tyhle nové elektrické píšťaly
a lidé v létech jedou na zarezlou vedlejší kolej
která končí v suché trávě kde se válejí
rezavé plechovky drátěnky z postelí
staré žiletky a plesnivé matrace
a právě tam kolej nadobro přestává
třebaže pražce ještě chvíli běží dál
a lidé v létech si říkají
Aha to asi bude to místo
kam jsme si měli jít lehnout
A tak si také lehnou
zatímco zářivý salónní vůz odplouvá kolem nich
po vysokém náspu
s okny plnými modrého nebe a milenců s kyticemi
dlouhé vlasy jim vlají a všichni se smějí
a mávají a šeptají si mezi sebou
a koukají ven a dohadují se co je to za hřbitov tam
kde koleje končí

18 27.06.2017

Hned na úvod bych se ohradila proti označení „špionážní román“. Jisté indicie by tu sice byly, ale to není to nejdůležitější. Hlavní hrdina je velmi silná osobnost. Potomek rodičů západního světa vychovaný světem východním. Je to člověk, který se snaží dovést sám sebe k dokonalosti, k šibumi. Nic nedostal zadarmo, všeho dosáhl jen svou vytrvalostí a pílí. Sledujete jeho cestu od zaťatého uzavřeného kluka k fascinujícímu muži, který vás nemůže neokouzlit, ačkoli pro západního člověka zároveň působí dost odtažitě. Je to román o střetu dvou naprosto odlišných kultur - americké a japonské. Přičemž ta americká z toho nevychází zrovna nejlépe.

„...šibumi je spíš porozumění než vědění [...] V chování je to skromnost bez ostýchavosti. [...] A v osobnosti člověka je to... Autorita bez nadřazenosti? Něco takového.“

„...Američané nejsou rasa. Nejsou dokonce ani kultura. Jsou kulturní guláš z odpadků a zbytků po evropské hostině. [...] rasa není nic, kultura je všechno. Rasou jsi běloch, ale kulturou jím nejsi.“

„Zdvořilost je spolehlivější než sentimentální vlastnosti jako soucit, dobročinnost a upřímnost; stejně jako fair play je důležitější než abstraktní spravedlnost. ‚Velké‘ ctnosti mají tendence se pod tlakem příhodně překrouceného výkladu hroutit. Ale slušné chování je slušné chování, a to je vůči bouři okolností zcela imunní.“

18 02.02.2017

Doufala jsem, že mi tahle knížka chvilku vydrží. Ale to se vážně nedalo :o) Úplně mě to vcuclo a nepustilo, dokud jsem nedočetla. Sama jsem vyrostla hned vedle hřbitovní zdi a mám tedy pro funerální tematiku jistou slabost, ale tohle bylo vážně výborně napsané. Celou dobu jsem byla napnutá a toužila se dovědět, co za vším vězí. Až se budu příště procházet po hřbitově, bude mi o dost příjemněji než doposud (a to mi tam bylo příjemně už teď) :o)

18 23.01.2017

„Nejvíc, co pro děti můžeme udělat, je umění jim nezprotivit, nevytvořit v nich pocit, že umění je pro ně příliš vznešené.“

Totéž platí i pro dospělé. I spousta dospělých se „bojí“ jít na výstavu, že si tam bude připadat trapně, že tomu nerozumí. Ale umění není od toho, abychom mu „rozuměli“. Umění v nás má vyvolat nějakou reakci, pocit, a ten vůbec nemusí být jenom příjemný. Člověk by se neměl bát přiznat, že se mu něco nelíbí, že něčemu nerozumí, a naopak dát umění šanci a najít si to, co ho osloví. Na obalu se píše: „Kniha je průpravou ke zdravému vztahu k umění.“ Pod to se podepisuji a dodávám, že rozhodně není jen pro děti. Je pro všechny, kdo se chtějí zbavit ostychu a naučit se, jak umění dovolit, aby k nim promluvilo.

17 21.01.2024

Po literární stránce tato kniha není žádným skvostem. Ale tím, že se jedná o krátké střípky, tak to v zásadě nevadí. Není to klasický životopis. Jsou to nahodilé vzpomínky, které přibližují atmosféru tehdejší doby a Adolfa Loose představují nejen jako světoznámého architekta, ale především jako člověka. Jako architekt byl bezesporu geniální. Jako člověk dost nesnesitelný. Jako by celý život zůstal dítětem. Na jedné straně čistá naivní duše se srdcem na dlani a na straně druhé umanutý svéhlavý spratek, který neváhá udělat scénu, když není po jeho. Nicméně bylo zajímavé na chvíli nahlédnout do jeho světa. Člověk pak lépe pochopí jeho práci.

17 28.06.2023

Život je příliš krátký na to, abych ho chtěla promarnit čtením knih, které mě nebaví. Tahle kniha ve mně vzbuzovala jen ošklivost. Je plná špíny, bídy a zoufalství a její postavy buď souloží, nebo umírají, nebo se zmítají v náboženském deliriu. V půlce jsem to vzdala, protože mě naprosto přestalo zajímat, co bude dál. Ovšem nechci soudit. Je to pouze můj ryze subjektivní názor. Možná jen nejsem dostatečně intelektuálně na výši. :o)

17 30.12.2020

„Kdy anomálie přestane být anomálií a začne být jen součástí běžného života? Co když já a ty nejsme poslední svého druhu, ale jedni z prvních? První z lepších tvorů v lepším světě? Můžeme alespoň doufat. Že nepatříme minulosti, ale budoucnosti.“

Často se komentář snažím uvést nějakou větou z dané knížky, která ji z mého pohledu charakterizuje. A v tomhle případě si myslím, že autoři měli prostě záchvat uvědomělosti a chtěli známé pohádkové téma povýšit na mravoučný příběh o podvědomé tendenci společnosti vyobcovat každého, kdo se jen trochu liší. Takže vedle zvláštního vodního tvora tu máme i tělesně postiženou, homosexuála a černošku. Chvályhodný úmysl, jen kdyby nebylo té jinakosti na tak malém prostoru vměstnáno tolik, že to chvílemi působilo skoro jako parodie (což ale není to, co mi vadilo nejvíc). Podobné téma se v různých variacích objevuje v tisících jiných knih a zdálo by se, že příběh lásky, která nakonec překoná všechny překážky a kde dobro zvítězí a zlo je po zásluze potrestáno, má úspěch předem zaručen. I já mám ráda pohádky. Ovšem dobrý příběh automaticky neznamená dobrou knihu, resp. knihu dobrou pro mne, protože pro mne je mnohem důležitější než příběh sám způsob, jakým je kniha napsaná. A pokud některé věty nechápu ani po několikerém přečtení a nudím se u toho natolik, že mě to nutí přeskakovat celé pasáže, pak nemám z četby vůbec žádné potěšení a jen se snažím co nejrychleji dobrat konce, abych zjistila, jak to dopadlo. Takže za mě závěr: příběh by nebyl úplně špatný, ale zpracování je pro jinou cílovou skupinu čtenářů, než jsem já. Jestli taky patříte mezi ty, co v knihách hledají kromě příběhu i potěšení z práce s jazykem, tak sáhněte raději po jiné. Nebo se třeba podívejte na film, tohle bude totiž asi právě ten případ, kdy je lepší než kniha.

17 22.06.2020

„... uvažoval jsi někdy o tom, že hlad je jen jeden?
Jak jeden?
Po lásce, po objetí, po chlebu, po mase, po vášni...“

Pár zajímavých myšlenek, ale jinak neurazí - nenadchne. Z mého pohledu je dost předvídatelně nejlepší povídka Smrtečka Miloše Urbana, která je však obsažená i v Mrtvých holkách, takže jsem ji už znala. Ovšem bavila jsem se u ní úplně stejně, jako když jsem ji četla poprvé, protože mám poměrně bujnou představivost a všechno jsem viděla v barvách. A to se nejde nesmát. :o) Ovšem co se týče ostatních, tak za nějaký čas už si ani nevzpomenu, o čem vlastně byly.

17 13.01.2020

Těžko hodnotit jako celek, protože každá povídka je jiná. Některá mě oslovila víc, některá méně. Ale žádná z nich není vyloženě špatná. Jednoznačně nejlepší je podle mě Zahrada. Ta je skutečně výborná. Každopádně fandům scifi a fantasy určitě doporučuji. Přestože jsou autoři vybraných povídek teprve začínající a neznámí, nejsou to žádní podřadní pisálkové. Píší možná lépe než někteří „zavedení“. Takže resumé: Zahrada a Zákon smečky si zaslouží plný počet, a když to zprůměruji s ostatními, vychází mi pro antologii jako takovou poctivé tři hvězdy. A ještě poznámka na závěr: Krasavici z obálky uvnitř nehledejte. Není tam. :o)

17 31.10.2019

Knihy podobného ražení pro mě znamenají totální relax. Jsem opravdu ráda, že jsem se nenechala odradit tou skutečně otřesnou obálkou. Ta se fakt moc nepovedla (navíc vůbec nesouvisí s knihou, žádná bytost s chapadly v ní rozhodně není, to snad malíř omylem namaloval obálku k úplně jinému příběhu). Přiznám se, že kdybych nedůvěřovala Metlině úsudku a jejímu komentáři (čímžto jí upřímně děkuji), asi bych se do čtení možná ani nepustila. Ale naštěstí jsem překonala počáteční nedůvěru a zase si jednou potvrdila, že nic není takové, jak to na první pohled vypadá, a že za příšernou obálkou se může skrývat skvělá knížka (což bohužel často platí i naopak).
Celkově mi příběh hodně připomínal smrtkovskou sérii „Charley Davidson“. A přestože Joanne zdaleka není tak vtipná jako Charley, zhltla jsem knížku na jeden zátah. Je to akční, děj vás vtáhne a nepustí. Zápletka není prvoplánově průhledná a některé zvraty jsou celkem překvapivé. A romantická linka je v mém případě u podobných „pohádek pro dospělé“ naopak docela vítaná. Za mě tedy naprostá spokojenost a v žánru relaxační literatury s klidným svědomím doporučuji. :o)

17 10.05.2019

Autora předchozího komentáře by zajímalo, jak by tyhle povídky působily na někoho, kdo nikdy neviděl žádný Kusturicův film. Na to mu mohu odpovědět, protože jsem žádný neviděla a možná ani neuvidím. Filmy nejsou můj šálek. :-) Přesto se mi ty povídky líbily. Ačkoli jsem si celou dobu uvědomovala, jak moc se naše mentalita od té balkánské liší, tak mě stejně uchvátil ten jakoby melancholicky, nostalgicky zamlžený svět plný bizarních postaviček, to spojení tragiky s komikou v těch nejabsurdnějších situacích. Dětství a dospívání za socialismu. Takové Pelíšky po balkánsku. :-) Ale nejkrásnější a emocionálně nejsilnější byla povídka „V hadím objetí“, která jako by mezi ty ostatní ani nepatřila. Citlivá, krásná, tragická, o to tragičtější, když si člověk uvědomí, že to, o čem vypráví, se nestalo někdy ve středověku, nestalo se to ve druhé světové, ale že se to stalo vlastně před nedávnem. A z toho člověka mrazí.

„Hadů se člověk nemá dotýkat! [...] protože oni nás sice navedli k hříchu, ale když jsme museli opustit ráj, šli společně s námi!“

17 16.04.2018

Tak jsem si potvrdila, že i druhý díl je stejně dobrý jako ten první. Je vtipný, má spád, nenudí. Vypadá to, že jsem asi našla další oblíbenou sérii. :o) Třetí díl už louskám a čtvrtý mám objednaný v knihovně. A pak se nejspíš zařadím do fronty fanoušků fňukajících, že další z jedenácti dílů u nás zatím nevyšly. :o(

17 10.05.2017

Líbil se mi název a celkem vtipná mi přišla i forma. Ale to je asi tak všechno. Příběh vlastně ani žádným příběhem není. Smysl vsuvek sestavených z titulků vypsaných z Rudého práva jsem nepochopila. Domácí násilí je domácí násilí a dítě ho bude prožívat úplně stejně nezávisle na tom, v jakém režimu se narodilo. Občas jsem měla pocit, že ty zmínky o bývalém režimu jsou tam jen proto, že je to teď zrovna celkem v kurzu. Žádný jiný smysl totiž neměly. Za mě promrhaná příležitost. Myslím, že nápad na krátké komentáře o padesáti slovech je výborný. Bohužel ho autorka nedokázala využít.

17 19.02.2017

Je to hodně zvláštní kniha, ale mně se líbila a s komentáři, které ji odsuzují jako brak a zvrácené porno, nesouhlasím. Je fakt, že zvrácenými erotickými scénami se to v ní jen hemží, ale ty scény paradoxně dost často vlastně příliš eroticky nepůsobí a spíš to vypadá, jako by se za ně autor jen schovával. Jako by si skrze tu knihu řešil svůj zjevně komplikovaný vztah k víře a chtěl to zabalit do něčeho, co odvede pozornost od té spodní roviny příběhu.
Dlouho jsem přemýšlela, jak správně vyjádřit slovy, jak na mě tahle kniha působila. Těžko se to vysvětluje. Mám prostě dojem, jako by se autor snažil ukázat, že víra v našem západním slova smyslu dává mezi Anděla a Ďábla rovnítko. Že křesťanství interpretuje Boha jako bytost nenávidějící přirozenost těla a radost ze života. To je to, co ve mně ta kniha zanechala. Mám pocit, že všechny erotické scény záměrně nepůsobí nijak pozitivně, nevzbuzují touhu ani jiné kladné emoce. Mají vzbuzovat ošklivost a nečistotu. A veškerá tělesnost má být co nejkrutěji a nejošklivěji potrestána. Láska v tomto pojetí není čistou radostí, je to past. Svazující past zbavující člověka jakékoli svobodné vůle.
Netvrdím, že je to to nejlepší, co pan Urban napsal, ale rozhodně je to jedna z mála knih, která mi v hlavě rezonovala ještě dlouho po jejím dočtení.

17 26.01.2017

Opět, jak jinak, výtečná kniha. Pro mě naprosto neodolatelný koktejl filozofie, náboženství, moralit i nemorálnosti, mystiky, erotiky, otázek po smyslu života i obyčejné radosti ze života, ekologické propagandy i naprostých ptákovin, napsaný úžasně bohatým a vtipným jazykem. "Bohové lidstvo tolerují jedině díky našemu nadání pro blbý kecy." A mě ty jeho blbý kecy baví. Věty jako "Odpoledne se šinulo pomaleji než ledvinový kámen velikosti vlašského ořechu." mi skýtají čiré čtenářské potěšení. Z příběhu, který se z většiny odehrává v Asii, jsem se navíc dozvěděla i spoustu zajímavostí z japonské, laoské či čínské kultury. Ale co podle mého celou knihu charakterizuje nejlépe, je následující úryvek:

...ono to tam musí být oboje. Je fuk, jak jsi citlivej nebo jak jsi chytrej a vzdělanej, ale jak to tam není oboje, jak nemáš srdce propojený s mozkem, jak spolu harmonicky nespolupracujou, no tak to pak jenom skáčeš životem na jedný noze. Může ti připadat, že jdeš, může ti sakra připadat, že běžíš maraton, ale přitom jenom tak poskakuješ. Jako na pérku. To spojení je třeba udržovat."

...a o tom to je, mít srdce propojené s mozkem :o)))

17 15.01.2017

Nařčení z pornografie je v případě této knihy naprosto bezdůvodné. Tak cudně napsanou knihu o sexu jsem už dlouho nečetla. Ale nařčení z amorálnosti je dle mého zcela oprávněné. Pro mě jako pro člověka vychovaného v evropské kultuře je těžké pochopit některé aspekty japonského myšlení. Všechna ta svazující zakonzervovaná středověká pravidla určující, jak se člověk smí nebo nesmí za určitých okolností chovat. Zkostnatělé axiomy toho, co je mezi mužem a ženou přípustné. Tanizaki nevytvořil bezduché lechtivé čtení nahlížející do ložnice staršího manželského páru. On přesně vystihl pokrytectví a faleš, kterou plodí dodržování dávno přežitých a nesmyslných tradic. A nejen na postavách obou manželů, ale především na postavě jejich dcery ukázal, že léta potlačované touhy mají za následek značné pokřivení morálních zásad.

17 11.11.2016