Ninjer komentáře u knih

(čteno v originále)
Od Joe Hilla jsem už četl jeden román, který mě tolik nezaujal, ale na tuhle sbírku povídek jsem se hodně těšil, protože se mi líbila filmová adaptace jedné z nich a taky proto, že podobně jako jeho tatínkovi Stephenu Kingovi by třeba mohly i Hillovi jít více povídky?

Kniha začne skvěle s několika nabušenými povídkami. Opravdu mrazivě na mě působila povídka Best New Horror o znuděném redaktorovi hororových antologií, kterého velice zaujme jedna znepokojující povídka, a tak se vydá za jeho autorem, který je znepokojující ještě víc. Pořádně drsná jednohubka.

Ze strašidelnějších povídek je tu pak právě Black Phone, který je oproti filmu také spíše jednohubkou, ale kvalitní. Výborná záležitost je taky bizarní My Father's Mask, v němž má třináctiletý kluk trochu excentrické rodiče, kteří ho vezmou na chalupu, kde si na sebe berou ujeté rituální masky a jinak bývají nazí. V okolí se potulují podivně zvláštní děti... hlavně ho rodiče varují, aby si si dával bacha na hráče karet. Tato povídka mi připomínala takovou hororovou Alenku v říši divů natočenou Guillermem del Torem. Bohužel je to ale spíše atmosférická povídka, nemá větší děj.

Většina povídek má nějaký mysteriózní nádech nebo jsou něčím znepokojující. Bohužel mi taky většina povídek připadala průměrná a některé byly dokonce spíše podprůměrné, takže mě stačily i během své krátké délky nudit.

Joe Hill asi nemá moc rád současnou dobu. Jasně, dá se to možná odhadnout i z názvu souboru povídek v originále (20th Century Ghosts pojmenované po docela milé nostalgické povídce o kinu, ve kterém straší duch mladé filmové fanynky), ale i když to obvykle nebývá explicitně řečeno, příběhy se odehrávají obvykle kolem těch 70. let, někdy i dříve. Což si můžete povšimnout už jen tím, že děti - kteří často bývají hlavními hrdiny - nenachytáte s mobilem v ruce.

Bohužel tedy velkou část povídek nepovažuju za obzvlášť dobrou. Hill má zvláštní styl, ve kterém se docela s nadšením věnuje různým popisům, aby umocnil atmosféru, ale na mě to ne vždy fungovalo. Kupodivu mě zklamala povídka Cape, která má komiksový nádech a dokonce podle ní vznikla komiksová verze. Tu jsem i kdysi četl a moc se mi líbila, ale z nějakého důvodu mě to nyní v této literární verzi nebralo.

Na závěr ještě ale zmíním jednu povedenou povídku, která se v rámci této knihy úplně vymyká. Jmenuje se Pop Art a vidíme v ní chlapce, který je ve skutečnosti nafukovací hračkou (což je zde prezentováno jako speciální nemoc. Má kamaráda, se kterým si spíš puberťácky nadávají a dělají ze sebe srandu, a sebevražedné tendence. Hodně bizarní, hodně milý.

Nejradši bych tuhle knihu vzal a seškrtal ji. Kdyby byla víc než o polovinu kratší, byla by skvělá. Takhle je to spíš jako chodit po pěkné cestě s působivým výhledem, ale pořád o něco zakopáváte a pořád a neustále si musíte zavazovat rozvázané tkaničky. Zbytečně zkažený dojem.


Šest strašidelných nostalgií z deseti

1 13.08.2022

Od Carltona Mellicka III. jsem četl už čtyři knihy... a tato je pro mě bohužel nejslabší.

Opět tu máme bizarní příběh s různými až nahodilými nápady a obrazy, u nichž se autor inspiruje svými sny. V této knížce také vychází ze svého dětství, které asi muselo být dost osamělé. Hlavní hrdina je malý kluk, který celý život bydlí v jakémsi záhadném domě, ze kterého může ven, pouze když se teleportuje do školy. Společnost mu dělá doma pouze jeho protivná sestra (která má parohy) a přísná chůva. Nemá rodiče a zoufale se snaží s nimi shledat. Postupně zjišťuje, jaké neskutečné záhady dům ukrývá...

Postavy jsou poměrně jednoduše napsané. Hlavní klučina je hodný, ale všechny postavy se k němu chovají odtažitě a ošklivě. Díky tomu může být příběh ještě smutnější a depresivnější, ale byl bych radši za zajímavější postavy - třeba i s nějakým vývojem. Námět je velmi dobrý a je fajn, že postupně záhady rozplétáme, ale bohužel nová zjištění nejsou nic moc.

Pro autora je možná toto dílo velmi osobní, protože se v něm nachází otisk jeho vlastního depresivního dětství a dospívání, ale výsledkem je bohužel román, který má sice jednoduchý čtivý jazyk, ale působí příliš roztahaně a příběh prostě není dostatečně zajímavý.


Šest bizarních smutných nápadů z deseti.

1 13.07.2022

V jednom odlehlém americkém městečku mají tajemství. Po staletí je sužuje čarodějnice, která se tiše se zašitými oči a řetězy objevuje a zase mizí. Zdánlivě jim nic nedělá, ale kdo se do města přestěhuje, už se nikdy neodstěhuje. Žijeme však už ve třetím tisíciletí, a tak si místní komunita vypomáhá funkční sítí a aplikací HEX, aby udrželi vše pod kontrolou a v relativním míru... Což samozřejmě nevydrží dlouho.

HEX je horor a to poměrně strašidelný, místy slušně drsný i nechutný. Je i pěkně napsaný. Dobře se čte a občas působí dost filmově, když popisuje různé znepokojující výjevy, například záznamy kamer. A když mluvím o kamerách, tak je hodně fajn, jak jsou do knihy zapojené moderní technologie. Nepůsobí to vůbec křečovitě, naopak je docela logické, že v dnešní době se v městečku kromě kamer a již zmíněné aplikace budou vyskytovat i "youtubeři"... kteří jsou pro žánr horor jak stvoření.

Městečko Black Spring je relativně fajn a autor se nejspíš snaží napodobit Stephena Kinga při vyobrazení nějaké té malé komunity, kde existují silné či velice napjaté vztahy. Bohužel dle mého názoru v tomhle ohledu dost selhává. Většina postav je dost nevýrazných. Často se mi mezi sebou pletly, někdy i kvůli tomu, že mají překvapivě podobná jména. To se mi u žádné "kingovky" nestalo, ani u těch, co mě nebavily.

Bohužel HEX je poměrně rozmáchlý, snaží se právě o vyobrazení života toho města a postav v něm, což mu ale tolik nejde, takže má pak kniha i slabá místa a je příliš dlouhá a mírně zmatená. Jinak je to ale však poctivý hororový kousek, po kterém vám i může naskočit husí kůže.


Sedm nepříjemných čarodějnic z deseti.

1 02.10.2021

Autenticky působící reportáž z gulagu. Bohužel mě ale tahle kniha moc nenadchla. Obávám se, že je kniha oceňovaná především pro svůj význam - přeci jen autor opravdu v pracovním táboru byl, takže se jedná o důležité svědectví - ale jako normální literaturu bych ji nedoporučoval.

Minimálně v dnešní době jsou reportáže z drsných míst, válečných konfliktů či třeba i vězení, psané mnohem poutavěji. Jeden den Ivana Děnisoviče téměř postrádá jakýkoliv emocionální náboj, je dějově nezáživná a má zcela nevýrazné postavy. Sledujeme velice obyčejný den ve vězení, který se skládá především z různého obcházení mimořádně přísného a nespravedlivého vězeňského systému, popisu různé manuální práce a prázdných dialogů mezi vězni.

I v té obyčejnosti a realističnosti jsem občas našel něco, co mě zaujalo, ale to se dělo spíš vzácně. Zajímavé jsou třeba dialekty vězňů, se kterým se český překladatel zdánlivě pěkně popasoval.

Pět odkroucených let z deseti.

1 09.07.2021

Druhý gamebook z osmdesátek měl na starosti Steve Jackson (s kolegou Ianem Livingstonem se od tohoto dílu střídali), a ten se rozhodl, že pořádně přitvrdí. A taky přidal do své hrací knížky kouzla. Hlavní hrdina je mladý čaroděj (či čarodějnice), který je vyslán jako tajný špeh do citadely, v níž přebývá jakýsi padouch chystající se zaútočit se svou armádou na poklidné Vrbové údolí. Je na čase ho zastavit, a půjde to asi jen po zlém.

Záporák si také libuje v magii, a proto budete uvnitř hradu narážet především na všemožné magické kreatury. To je upřímně řečeno trochu otrava, protože i když si na začátku naházíte velkou sílu ("umění boje"), tak většinou spíš přijdou k řeči kouzla. Magie je tu řešená tak, že si zvolíte na začátku určitá kouzla a jejich množství (které není velké), a pak vám knížka nabídne je ve správnou chvíli použít. A taky ve špatnou chvíli. Můžete si velmi snadno kouzla nevhodně vyčerpat a v kritické chvíli je pak nemít. Kromě vhodných kouzel taky musíte během čtení (hraní) nasbírat ty správné předměty. Jsou pasáže, kde bez správného předmětu prostě nepřežijete, a vracet už se nemůžete. Ačkoliv se mnohé části tváří tak, že máte více možností, je to často pouhá iluze. Vrcholem toho jsou dveře téměř na konci, ke kterým musíte znát heslo, jež lze opravdu velice snadno přehlédnout. Neznáte ho? Game over - zkuste to znovu.

Tento gamebook počítá s tím, že ho budete číst několikrát... Což se mi moc nezamlouvalo, zase tak úžasný příběh to tedy není. Jednotlivá setkání jsou často zábavná, ale hodně to kazí ta přepálená obtížnost, kde musíte mít správnou kombinaci předmětů (vybrat si správné cestičky v dobrodružství) a kouzel (vybrat si správná kouzla na začátku).

Řekl bych, že tyhlety hrátky s předměty a kouzly jen uměle prodlužují délku vašeho zážitku, protože jinak jde o poměrně stručnou záležitost. I přes všechny ty neduhy, co se týče "hratelnosti", je to ale často milé a sympatické. V každém případě porážka hlavního padoucha sice trvá dlouho, ale nakonec je jeho slabost poměrně směšná vzhledem k tomu, že to měl být nějaký bojový čaroděj toužící po válce.


Šest špatně využitých kouzel z deseti. Zkus to znova.


P.S. Překlad je občas roztomilý - docela pochybuju, že padouchova "Drápobestie" má "dlouhé vlasy" ("hair" znamená vlasy i chlupy) a taky se mi moc nezdálo, když hlavního padoucha porazíte pomocí "drapérií" ("drapes" jsou jednoduše závěsy).

1 18.03.2021

Jelena to nemá v životě lehké. Po dlouhém věznění unikne plánované popravě jedině díky tomu, že dostává práci s vysokou úmrtností - stane se ochutnavačkou velitele. To je však jen začátek její velkolepé cesty...

Studie jedu je moderní fantasy určená především pro holky. Máme tu silnou ženskou postavu, která si nenechá jen tak něco líbit, má moderní smýšlení a sem tam dostane zálusk na nějakého klučinu. Rozhodně ale nejde o nějakou pohodovou červenou knihovnu, protože smrt číhá na každém kroku a hlavní hrdinka víc než romanci zažívá pořádně drsné věci (nebudu spoilerovat, ale stávají se jí drsnější věci než, řekněme, Harry Potterovi).

Na hradě v říši, která se zbavila monarchie a nyní důsledně dodržuje diktátorský Kodex, se pořád něco děje a kniha je napsaná velmi svižně, někdy až jednoduše, takže jde o lehčí čtení. Navíc minimálně české vydání je dost nafouklé velikostí písma a řádkováním, knížka by určitě mohla být mnohem útlejší, takže se nemusíte bát toho, že byste u knihy strávili příliš mnoho času.

V románu se řeší odhalování různých záhad, tajemství a především intrik, které můžou být vliv na celou říši. Nepřekvapí, že hlavní hrdinka Jelena v tom sehraje velkou úlohu. Na druhou stranu i když si Jelena zažije svoje, tak má občas příliš mnoho štěstí a hodně věcí se vyřeší bez jejího většího přičinění. Naštěstí má vždy při sobě věrné a dobré kamarády (podobně jako, řekněme, Harry Potter).

Kniha také obsahuje jeden nečekaný zvrat, který souvisí s problematikou řešící se v posledních letech (týká se to LGBT). Pro hodně konzervativního čtenáře tahle kniha nebude. Mně osobně přišla tahle věc pěkně zpracovaná a rozhodně ne samoúčelná.

Povedená holčičí, ale taky místy poměrně temná a drsná fantasy.


Sedm utrpení mladé Jeleny z deseti.

1 31.01.2021

V knihovně mě tahle knížka upřeně sledovala z poličky k rozebrání, až jsem nakonec neodolal a vzal si ji. K podobným tématům dnes vznikají mnohá zajímavá youtube videa, která si ale berou obsah právě z podobných knih, tak proč nejít ke zdroji?

Autorka vychází také z jiných knih, ale hlavně si dělá jakousi analýzu bohatých a úspěšných lidí. Provedla k tomu účelu poměrně slušný výzkum, ale upřímně řečeno, většina výsledků, které tam během knihy představuje, mě nijak nezaujala. Lepší je to s krátkými rozhovory s boháči, kteří se od sebe často dost liší. Autorka se přesto snaží najít různé společné body, o kterých pak hodně mluví. Celá kniha je postavená na představě, že když budeme bedlivě sledovat boháče a jejich návyky, tak se jimi taky můžeme stát. No, na můj vkus je ta představa trochu naivní, přeci jen hromada těch lidí se už narodila do prostředí, kdy se nemuseli starat o své peníze a ještě jim rodiče někde k patnáctým narozeninám pořídili vlastního investičního poradce.

Na druhou stranu se rozhodně nějaké ty tipy k tomu, jak mít o trochu víc peněz, hodí a některé kvalitní tu skutečně najdete. Mnoho tipů je už poměrně profláklých, takže neočekávejte nějaký svatý grál seberozvoje. Navíc mnohé jsou v knize zmíněné spíše jakoby bokem. Hodně se zde mluví o důchodovém pojištění a spořících účtech, které mají v USA trochu jinak. Pointou knihy je (SPOILER!), že pokud se chcete stát bohatým (nestačí vám pouze být "finančně v pohodě"), musíte investovat, investovat a investovat. Hmm. Ani když jsem to napsal třikrát, tak mě to téma nezačalo zajímat... Každopádně tomuto tématu se kniha hlavně ke konci dost věnuje, ale čekají nás tu spíše obecné rady. Pokud se chcete věnovat obchodování s akciemi a další loterií, bude to chtít jinou knížku. Další témata, která vám mají pomoct k penězům, jsou spoření, sledování svých peněz, vyhledání vhodné práce pro vás či zvyšování svého sebevědomí.

Mimochodem český překlad je často křečovitý. Působí zastarale a sem tam se vyskytnou i nějaké chyby.


Šest boháčů postavených na piedestal z deseti.

1 03.01.2021

Lauren Slaterová prozkoumává slavné experimenty, které otřásly celým světem. Jde pořádně do hloubky a vyvrací mnoho zažitých mýtů nejen u laické veřejnosti, ale i u odborníků. Dojde na testování apatičnosti lidí vůči cizí bolesti (takové to "X svědků nepomohlo" nebo "když autorita v bílém plášti řekne 'udělej to', většina lidí je schopná ubližovat ostatním"), pokusy na opicích odloučených od matky či třeba na lobotomii.

Autorka se do tématu opravdu pořádně ponořila. Když už určití vědci nežijí, vyhledává alespoň jejich potomky, přátelé či účastníky experimentů a snaží se podat jejich co možná nejkomplexnější obraz. V tom jí pomáhá to, že je sama psychoterapeutka, ale také má určité literární a dokonce až lyrické nadání - a rozhodně se ani jedno nebojí použít. Slaterová se opírá nejen o fakta a odborné termíny, ale přiznaně si i vymýšlí a domýšlí. Takže občas po vás autorka hodí zmínku o "transkraniální magnetické stimulaci", ale občas také detailně a poeticky popisuje, jaké bylo toho dne počasí, jakým pachem byly načichlé aleje, a kolik pasty v tubě zbylo hrdinovi příběhu, když si toho rána čistil zuby... Ne, to trochu přeháním, ale opravdu je to, řekněme, velmi literární. A tato literárnost i odbornost může být někdy náročnější na čtení.

Na druhou stranu je autorka opravdu obdivuhodná a díky své fantazii i odbornosti přináší místy neskutečně působivý text. Mnohá fakta budou určitě velice překvapivá i pro lidi, kteří jsou s populárně naučnou psychologií kámoši, a díky popisnosti hlavních postav a scén jsou některé pasáže opravdu dojemné. Navíc se Slaterová klidně kontaktuje i protistranu (mnohé experimenty a jejich výsledky jsou natolik kontroverzní, že mají mnoho odpůrců z řad odborníků) a nebojácně jim nejen oponuje, ale dokonce si i jeden experiment zkusí sama otestovat.

Pandořina skříňka je občas náročnější čtení (v rámci populárně naučné literatury), ale rozhodně stojí za to. Jde o velmi objevný kus literatury pro všechny fandy do psychologie, která nezapomíná i na morální rozměr.


Osm předsudků o vědeckých experimentech z deseti.

1 04.10.2020

Stephen Fry, britský populární komik uznávaný také pro svou vzdělanost a příjemný mluvený projev (namluvil například audioknihy Harryho Pottera), se rozhodl napsat knihu o svých oblíbených řeckých mýtech. A jak nám říká už obálka, nezapomněl je odlehčit humorem.

A nakonec z toho vyšla fakt vynikající publikace. Řečtí bohové (a polobohové a různé kreatury...) jsou oblíbené téma v popkultuře a napsalo se o nich stovky odborných knih; Mýty jsou něco mezi. V žádném případě se nemusíte bát nudy a zároveň se mnohé dozvíte - možná i více, než byste čekali. Jako lingvistu-amatéra mě například zaujalo, jak velké množství postav a jejich příběhů se reflektuje v dodnes používaných slovech. Autor se na rozdíl od mnohých autorů minulosti nevyhýbá zmínit i dodnes kontroverzní věci (především sadismus a incest) a zajímavé také je, že se vyhýbá interpretacím jednotlivých příběhů. Různé společné aspekty a témata jen naťukne, ale spíše se věnuje tomu, že prostě vypráví - a Fry je skvělý vypravěč!

Vynikající pohled mezi řecké mýty.


Osm nadržených bohů z deseti.

Miniknížka s několika povídkami. Tohle není klasický Šabach, jak ho znám - tj. drsnější komediální příběhy z dob komunismu - jsou to různé, dalo by se říct moderní povídky. A je to trochu zvláštní čtení. Ne že by Šabach byl nějak úplně mimo, když píše o mladých lidech v současnosti, ale nepůsobí to tak přirozeně. Vlastně některé povídky mi spíš připomínaly nějaké nepříliš povedené díly Bakalářů, i když občas tam Šabachův talent prosákne. Čte se to velmi dobře, jsou tam někdy dobré obraty, ale samotné příběhy nejsou až tak zajímavé. Jako odpočinkové počtení ale proč ne.

Šest odpočinkových povídek z deseti.

1 27.12.2019

Novela, kterou dnes zná hodně lidí především díky filmu s Audrey Hepburn (nejsem výjimkou). Budu se na něho muset znovu po letech podívat, ale pokud si dobře vzpomínám, tak předloha se dost liší. Předně nejde o pohodovou romantiku, ale spíš docela smutný příběh, i když pár zábavných momentů se taky najde.

Snídaně u Tiffanyho se točí kolem jedné dívky jménem Holly, která fascinuje hlavního vypravěče i hromady mužů, co se kolem ní neustále točí. Kromě krásy je na Holly zajímavá určitá kombinace jednoduchosti a sofistikovanosti. V lecčem je naivní, ale taky si umí jít za svém, což v jejím případě často znamená to, že tahá z chlapů peníze. Velmi jednoduše by někdo tuto postavu mohl popsat jedním slovem začínajícím na K a končícím na RVA, ale Trumanu Capotemu se daří jí zajímavě vykreslit.

Jak už jsem řekl, nejedná se o žádnou velkou romanci, protože hlavní hrdina, začínající spisovatel, si udržuje od Holly úspěšně odstup, takže spíše z povzdálí sleduje její romantické avantýry a destruktivní životní styl.

V každém případě Snídaně u Tiffanyho není až taková depka, jak by se možná podle mého popisu mohlo zdát. Je to spíše taková delší povídka o jedné nepříliš šťastné dívce z venkova, co touží po úspěšném životě ve velkoměstě. Kniha má dobře popsané postavy, ale možná na můj vkus se tam toho neodehrálo tolik, abych si k nim mohl najít bližší vztah. Možná ten odstup autora byl na mě příliš velký.

Posmutnělá novela se zajímavými postavami.

Sedm fascinujících zlatokopek z deseti.

1 15.12.2019

Původně jsem koupil tuhle knížku mamce, ale už ji měla, tak jsem se rozhodl ji přečíst. No, moc se mi nelíbila.

Předně kniha přímo na obálce slibuje variaci na slečnu Marplovou. Ne že bych s ní někdy něco četl, ale předpokládám, že jde o detektivky. Tuhle knihu bych detektivkou nenazval. Ano, je tam nějaký zločin, ale ten se odehrává úplně na pozadí. Důchodkyně si žijí své šílené životy (k tomu se ještě vrátím), a do toho je občas nějaká zmínka o tom, že tohle a tohle smrdí, že došlo k tomuhle a tomuhle, někde kdesi... Čekal jsem alespoň velkolepé finále, kde babky usvědčí kriminálníka, ale ani to tam není.

Babičky na útěku jsou především bláznivým příběhem o stařenkách ve Finsku, které se snaží nějak pozitivně dožít. Jedná se o relativně pestrou sbírku důchodkyň, některé jsou lépe naladěné, některé milují operu, jedna by furt mluvila o eutanázii... Zdejší babičky jsou "na útěku" v tom smyslu, že odešly z domova důchodců, protože tu jedna fušerská firma rekonstruuje takovým způsobem, že se tam dlouhodobě nedá existovat. Jedna ze stařenek má bohatého šamstra, který je ubytuje v supermoderním bytě, kde nechybí ani hlasitá televize s nemravnými pořady či striptérská tyč, takže o údiv stařenek je postaráno.

Postavy a ústřední příběh nejsou vůbec nezajímavé. Místy je to slušná sranda a je taky zajímavý podívat se na to, jak si žijou důchodci ve Finsku. Hodně se tam kritizují určité aspekty jejich systému, že mi z toho bylo trochu smutno... Na druhou stranu furt se tu kritizuje třeba to, že jejich asistentky, co je zadarmo koupou, oblíkají, masírujou a vaří jim, jsou příliš mladé, nezkušené a unavené. Předpokládám, že normální český důchodce s jejich bolestí tak souznět nebude.

Babičky na útěku mě ale nakonec nenadchly hlavně kvůli tomu, že detektivka to teda není vůbec, i když to i sama kniha svým způsobem naznačuje, a že ty jejich eskapády nejsou zlé, ale rozhodně ne tak zajímavé, abych si o nich musel číst 300 stran. Zas taková bžunda to není. A to je tohle druhý díl trilogie... Není to špatné čtení, ale jsou mnohem lepší oddechová čtení.


Pět nedetektivních babiček z deseti.

1 14.12.2019

Kniha, kterou jsem dostal kvůli názvu od kamarádů (hodí se hezky k Ňadru, Zlatému kondomu a Strašidelné vagíně). Jedná se o výbor díla jednoho chlápka, který asi není dnes zdaleka tak známý jako býval za svého života. Tenkrát to tedy sice nebyla až taková celebrita jako jeho kámoš Jaroslav Hašek, ale měl docela výsadní postavení v tom, že se živil psaním básní a povídek. Z jeho textů je pak docela znát, že si dobře uvědomuje, jak vládne peru a psaní si užívá.

V téhle obsáhlé sbírce je nějaká ta jeho poezie, různé příběhy z vesnického prostředí a poté vzpomínání na Haška. Ve všem se ukazuje charakter autora, který byl tulákem, co rád pil, bavil se s lidmi a taky ho zajímá určitá česká vychytralost. Jasně tam zmiňuje a nestydí se za to, že z psaní o Haškovi mohl vydělat peníze, protože to lidi tak zajímá, i to, jak se nechal vydržovat různými mecenáši umění či alespoň využil nějakého toho velkostatkáře, co měl volnou světničku pro pana umělce.

Jak jsem říkal, Kuděj psát uměl, i když já nejsem zrovna ten typ, kterého by nějak extra zajímala vesnice na počátku 20. století. Vzpomínání na Haška jsem si užíval víc, a to taky proto, že mě víc zajímá život ve městě.

Kuděj pro mě rozhodně nebude představovat nějakého literárního génia, o kterém bych chtěl všude vyprávět, ale četlo se to dobře.


Sedm píšících tuláků z desti.

1 24.11.2019

Obsáhlá sbírka povídek od F.S. Fitzgeralta ukazuje, že psal hodně dokola podobné věci. Většinou tam jsou bohatí nebo alespoň hodně vyšší třída, která řeší své milostné problémy. V lecčem se s tím může ztotožnit i "obyčejný" člověk, například to, jak nečekaně může zamilovanost ochladnout, jak okolnosti mění vztahy apod. Fitzgeralt se vlastně trochu cynicky vysmívá klasickým romantickým příběhům a ukazuje, že není žádné "a žili spolu šťastně až do smrti".

Je tu taky zajímavý aspekt toho, jak tehdejší boháči byli velkými celebritami. Asi bylo ještě málo filmových a hudebních hvězd, takže s penězmi přicházela i taková prestiž, že váš osobní život hned dopodrobna probíraly bulvární noviny. Pro mě to bylo trochu zvláštní a vlastně i otravné v tom, jak hlavní postavy neustále přemýšlí, co na to řekne veřejnost, jako by to byly nějaké hvězdy... Přitom nic extra zajímavého neumí nebo se alespoň se svými schopnostmi v podstatě narodili. Buď se v povídkách vyloženě flákají, anebo jdou pracovat, aby za rok dva shromáždili bohatství - a mohli se zase flákat...

Výjimkou v této sbírce je povídka o Benjmaninu Buttonovi, což je zde taková krátká vtipná záležitost - žádné velkolepé drama jako ve filmové adaptaci. Pak je ještě správně šílená povídka o jednom mega-boháči, kde jeho jmění přesahuje představitelnost většiny smrtelníků a momentálně má obří obydlí s rodinkou na nezmapovaném území kdesi v horách, které úzkostlivě tají a nebojí se přitom i zabíjet. To mi trochu připomínalo až Chucka Palahniuka, i když tahle povídka není zdaleka tak promyšlená a logická.

Celkově zajímavý pohled na dílo tohoto amerického spisovatele, i když to není úplně můj šálek čaje.

Pět zamilovaných milionářů z deseti.

1 24.11.2019

Zajímavý průřez Čapkovou tvorbou. První část knihy je úžasná - různé povídky původně publikované v novinách a vybrané věci z Povídek z jedné a druhé kapsy. Tady Čapek hýří fantazií a skvělými nápady. Neskutečně jsem si přibližně půlku knihy užil.

Bohužel mě vůbec nezaujaly ukázky z jeho cestopisů. Tam Čapek jen ukazuje svůj barvitý jazyk, ale obsahově jeho popis různých koutů světa šel úplně mimo mě a docela jsem to prozíval.

V knize jsou i výňatky z jeho knih o chovu psů, a to mě taky nezaujalo. Částečně je to proto, že mám radši kočky, částečně proto, že na počátku 20. století se chovali lidé k psům o dost drsněji. Topení štěňátek included. Takže mi u čtení bylo všelijak, rozhodně mi to nepřišlo milé a roztomilé, o což se zde Čapek snaží.

Potěšily mě ale také "apokryfy" (zde vtipné variace na mytologické příběhy) a vynikající Čapkovy citáty.


Celkově zajímavý Čapkův výběr. Ale ne každý Čapek třpytívá se.

Sedm Čapků z deseti.

1 03.07.2019

Petr Šabach, autor knižní předlohy Pelíšků, mi zatím jako spisovatel unikal. Rád jsem si ale přečetl tuto útlou knížku, na jejíž základě byl natočen skvělý stejnojmenný film. Stejně jako ve filmu jsou i zde různé neuvěřitelné historky z komunistického marasmu z pohledu mladých kluků, kteří by se nejradši jen opíjeli a balili holky, jenže neustále narážejí na šikanu tehdejšího totalitního režimu.

Na rozdíl od filmu působí historky trochu nahodile, a i když jsou zábavné, tak možná i kvůli jejich úspornosti může být trochu matoucí, co a hlavně kdy se právě stalo. Obzvlášť lidi, co toho moc o komunismu u nás neví, můžou být často mimo. Ale ve srovnání s filmovou adaptací kniha nabízí (jak už to tak bývá) hlubší pohled do problematiky a života daných postav.

Především je ale Občanský průkaz výborně napsaný. Některé příběhy jsou mrazivé, některé zarážející, některé zatraceně vtipné. Super.

Osm zakomplexovaných STBáků z deseti.

1 05.01.2019

Tak tohle rozhodně není kniha pro každého. Já jsem však vášnivý čtenář komiksu, od Marvelu toho mám načteno hodně a zajímá mě zákulisí komiksového průmyslu, takže tohle je pro mě naprostá trefa do černýho.

Sean Howe je borec. Ve své 450stránkové bichli se postupně zabývá vývojem Marvelu od počátku 20. století, kdy ještě ani Marvel oficiálně neexistoval, až po žhavou současnost. A soustředí se především na lidi. Howe efektivně popisuje všemožné autory i vedení a především ukazuje spoustu trápení, kteří lidé pod záštitou tohoto podceňovaného média zažívali. Autor se ale ani nevyhýbá popisům různých zásadních komiksů, které ovlivňovaly komiksovou historii.

Především je tato kniha prostě božsky napsaná. Často je to drsně kousavé - Howe nemá problém bez patosu kritizovat cokoliv - ale nikdy to není vyloženě zlé a cynické. Těžko říct, jak ta kniha může působit pro někoho, kdo toho o prostředí komiksu moc neví, ale pro mě byla četba téhle knihy jako sledování kvalitního seriálu od HBO. Úplně mě pohltilo číst si o všech těch šílenostech, které Marvel a jeho pracovníci zažívali.

V knize převažují smutné okamžiky a jen málokdo by si asi po přečtení této publikace řekl, že by chtěl pro Marvel v minulosti pracovat. Vše kolem Stana Leeho, Jacka Kirbyho a Stevea Ditka mi připadá dost depresivní. Ale čtení pro mě nebyla jen depka, protože ta šílená jízda Marvelu je taky pořádně zábavná a ani Howe neopomíjí skutečnost, že se jeho zaměstnancům podařilo vytvořit něco výjimečného, něco Zázračného.

Devět superhrdinských zázraků z deseti.

1 31.12.2018

Zibura se vrací. Teda, už se spisovatelsky vracel před nějakým tím pátkem, ale já si teprve teď přečetl jeho druhou knížku. Stejně jako u "jedničky" (40 dní pěšky do Jeruzaléma) se i zde vyplatí vidět jeho stand up (tentokrát jsem viděl naživo a skoro non stop jsem se smál) i přečíst si knihu o stejném výletu. Kniha je také vtipná, ale jde mnohem více do hloubky a Ladislav nám tak dává více nahlédnout do své křehké duše nesmělého zmatkáře. Jinými slovy vidíme, že na cestách i dost trpí.

Co Ladislav říká na dané země nebudu prozrazovat, ale rozhodně je čtenářům originálním způsobem představuje a nijak zvlášť při popisování nespěchá, a tak skoro budete mít pocit, že jste si to jeho cestování prožili s ním. Jen vás tedy nebudou tolik bolet nohy a prázdný žaludek.

První kniha v Jeruzalémě byla možná o něco zábavnější, ale i v Číně a Tibetu ukazuje Zibura, že je nejen dobrý chodec, ale také i inspirativní spisovatel.


Sedm prasknutých puchýřů z deseti.

1 23.10.2018

Pokračování bestselleru Hadrový panák, který jsem jaksi nečetl. Dostal jsem už rovnou tuhle "dvojku", ve které si drsňácká seržantka Baxterová po náročném pátrání po sériovém vrahovi dlouho neodpočine, protože je tu další týpek, co si hraje na Hannibala Lectora.

Loutkář je thriller ve stylu filmů jako Mlčení jehňátek, Vraždy podle Jidáše či Sedm... Je tu nějaký tajemný masový vrah, co vraždí velice barvitým způsobem, svými oběťmi se předvádí a daří se mu před policií dlouho utíkat, protože je k tomu všemu taky génius nebo tak něco. Autor Loutkáře už asi i koukal na seriál Hannibal, který je proslulý až abnormálními nechutnostmi (scenáristům bych nesvěřil pohlídat ani křečka), a tak už vymýšlí vraždy a jiné násilnosti na hodně vysokém stupni. Bohužel pro něho však papír snese víc než film - nebo prostě není tak dobrý spisovatel - protože jím líčené nechutnosti nejsou nic, co by mě nějak zvlášť zarazilo.

Celkově vraždy a jejich vyšetřování na mě neudělaly příliš velký dojem. Policie a tajné služby jsou docela dost neschopní a vrahův monumentální plán mi nepřišel nijak zvlášť působivý. Teoreticky se tam dějí jakoby velkolepý věci, spoustu mrtvých, chladnokrevného násilí, vražd, plán epických rozměrů... Ale v podání autora mně to nepřišlo moc zajímavý. V knize jsou navíc i nějaké zvraty, ale některé se dají očekávat, další jsou zase poněkud nereálné.

Musím ale pochválit to, že se kniha dobře čte a má hodně fajn postavy, díky kterým jsem se dobře bavil. Hlavní hrdinka je příšerná partnerka, hrozná kamarádka, ale relativně slušná vyšetřovatelka (hlavně oproti všem těm jiným mamlasům) a hlavně je to drsňačka, která zábavně nejdřív koná a potom přemýšlí. Fakt hodně slušná (anti)hrdinka.

Interakce mezi postavami, kde nechybí ani vyloženě komediální scény, patří pro mě k tomu nejlepšímu z knihy. Vlastně možná by bylo lepší, kdyby se Daniel Cole vykašlal na nějaký rádobyšokující vraždy s nesmyslnými sériovými vrahy a napsal prostě jen sitcom nebo romantickou komedii o podivínech od policie.


Šest nesmyslných nechuťáren z deseti.

1 17.08.2018

"Myslím, že je úžasné, jak to se svým zrakovým postižením zvládáte, Rosemary."
"Ale prosím vás, říkejte tomu slepota," skočila jí do řeči Rosemary. "Co vážně nesnáším, je ta vyhýbavá politická korektnost. Jsem slepá, pro Krista Pána! Jsem slepá!"
(...)
A baronesa Hollyoaksová, pamětliva skutečnosti, že Rosemary nemá ráda politickou korektnost, se otázala: "Slyšela jsem, Rosemary, že jste se podruhé vdala, tentokrát za Jihoafričana. Není to negr?"

Britský premiér Edward Clare to myslí dobře, ale dost narazí, když v jedné politické debatě bez přemýšlení odpoví, že samozřejmě jezdí vlakem, že jedním jel zrovna minulý týden, ale nedojde mu, že na něho novináři vyšťourají, že vlakem v poslední době jel jenom s mašinkou čů-čů s dětmi na pouti. Před posměchem se premiér rozhodně dočasně utéct do ústraní. V převleku za přestárlou ženou se vydává se svým překvapivě bystrým bodyguardem na tajnou cestu po Anglii, aby zjistil, jak si obyčejný anglický lid žije.

Sue Towsendová, slavná autorka tajných deníků Adriana Molea, napsala na počátku tisíciletí tuhletu satirickou věc. Stejně jako Adrian Mole je i tohle dobrá bžunda, akorát tady samozřejmě pořádně tepe do společenských a dalších problémů Británie. Zaměřuje se na "obyčejné lidi", konkrétně tedy na chudší vrstvy, a ačkoliv ukazuje i tu divočejší část s lupiči a drogovými dealery, je jasné, že je autorka politicky hodně nalevo. Celou knížku vlastně britský premiér dostává sežrat, co všechno způsobil (i když těžko říct, jestli je to jeho vina), a hlavním tématem je vlastně to, jak jsou politici odtržení od obyčejných starostí pracujícího lidu. To mi tolik nevadilo, i když v podání Towsendové teda vypadá Velká Británie jako depresivnější místo než bratislavský nádraží.

Spíš mi vadilo, že knize chybí pořádná katarze či povedenější finále. Je to spíše sled vtipných situací, z nichž některé už jsou zatraceně absurdní (například manželka premiéra si stojí za tím, že se musí s velkou parádou pohřbít amputovaná noha syna její služebné, protože si myslí, že se tím zavděčí obyčejnému lidu). Ale Towsendová píše skvěle, takže je to nakonec velmi dobrá zábava.


Sedm transvestických premiérů z deseti.

1 07.04.2018