Norri komentáře u knih
Pat Mills dál pokračuje ve vyřizování si svých účtů s mocnými našeho světa. A je to vskutku pekelně zábavná jízda. Je to sarkastické, cynické, erotické a zatraceně krvavé. Je to zvláštní čtenářský zážitek, když vám tento komiks alespoň na chvíli dá ochutnat, jaké to je být "čistým zlem" a užívat si ten pocit. Dějově mi tato kniha přišla trošku roztříštěnější než předchozí díly. Je tam spousta dějových linek, rozhovorů a vyprávění, které nejsou pro celkový příběh úplně důležité a rozmělňují ho.
Grafická stránka je opět orgasmická lahůdka. Kresba Olivera Ledroita je excelentní. Je plná detailů a barev. Než jsem se pustil do této třetí knihy, tak jsem si chtěl v rychlosti prolistovat první dvě. Nepovedlo se mi to. Hned na první stránce první knihy mě ta úžasná kresba opět pohltila a já jsem si musel znovu užít každý panel a přečíst každou bublinu.
Mám pocit, že tentokrát je kresba o něco málo hustější (přeplněná detaily), tmavší a nepřehlednější. Také jsem měl pocit, že je zde více dvoustránkových obrázku, na kterých se to důležité děje uprostřed. Možná je to jenom můj dojem způsobený tím, že mám u této knihy pevnější vazbu než u předchozích dvou a tak tu knihu nemůžu stejně dobře rozevřít.
Kniha obsahuje příběhy, které jsou více či méně relikty své doby. Asi nejzábavnější je Bofova Sheila. Pobíhající polonahá prostitutka, kolem které umírají mafiáni, je prostě skvělá. Zajímavý a správně šílený je také Duryan Hyperman.
Celkově jsou v téhle sbírce povedené sci-fi povídky. Parádní, ale bohům žel krátký, je dänikenovský příběh Jana Gibka a úžasného Miroslava Schönberga. Zajímavě minimalistická je sci-fi povídka Ondřeje Neffa. No a závěrečné sci-fi Dračí let je 34 stránková paráda od Ladislava Kubice a Vladimíra Hanuše.
Čistě pro porovnání s jinými verzemi je zajímavé zpracování Conanovské povídky Dcera pána mrazu, která se zde jmenuje Návrat.
Knihu uvádí skvělá předmluva Tomáše Prokůpka, která tuhle sbírku zasazuje do kontextu doby.
Fury je zde představitelem všeho, proti čemu dnešní progresivisti bojují - bílý, šovinistický a po všech stránkách nekorektní heterosexuál. Netolerantní kuřák, milovník masa, chlastu a kávy s kofeinem. Starý voják, kterému chybí střílení do špatných lidí. Boží! Tenhle důchodce je zatraceně nespokojený s novými pořádky a když se naskytne šance na ještě jednu vojenskou akci, tak po ní skočí jako flanďák po ministrantovi. Ať to stojí, co to stojí. Tenhle Ennisův komiks však není jenom vtipným festivalem krvavého masakru, ale také kritikou všech vojenských intervencí ve jménu "dobra".
Sérii Ekhö mám rád už od prvního čísla. Sedí mi úžasná kresba Alessandra Barbucciho a v zásadě mi sedí i humor. Tentokrát mi sice chvíli trvalo, než jsem se naladil na tu správnou vlnu, ale potom už jsem si to opět užíval. První příběh z Londýna je v prvé řadě jedna velká vlna popkulturních odkazů a výjimečně zde nejde o vyšetřování vraždy. K té dojde až ve druhém příběhu z Manhattanu a záporák je tentokrát ještě neobvyklejší, než kdy dřív.
Špionážní příběh, který si nezadá s Jamesem Bondem. Bondovská zápletka, zajímavé zvraty a výborné tempo vyprávění. Kresba není extra pěkná, ale je zajímavá, zábavná a dynamická. Dynamicky působí i panelování, ale občas se tam vyskytly dvoustrany, které se měly číst jako dvoustrany, ale nebylo to pro mě na první pohled zřejmé.
O Brubakerově originu se nemá smysl rozepisovat, to je všeobecně známá klasika.
Na Safari pláž jsem náhodou narazil na Comic-Conu. Prodávali to po padesáti korunách a mě to překvapilo hned ze dvou důvodů. Jednak na obálce byla polonahá surfařka a hlavně jsem vůbec netušil, že tady něco takového před dvanácti lety vyšlo. Jasné “must have”. A jsem nadmíru spokojený. Je to sice kraťoučká jednohubka na pár minut, ale zanechá to za sebou úžasnou melancholickou náladu. Je to jako komiks “Jedno obyčejný léto”, jen se staršími a odhalenějšími děvčaty a jedním mluvícím králíkem. Kresba je minimalistická, ale hrozně milá. Moc příjemná záležitost.
Skvěle zpracovaný biblický příběh. Je to o něco větší fantasy než Bible, ale to tomu příběhu jenom prospělo. Je to strhující, má to obrovský spád, je to krvavá řež a při čtení mi vůbec nevadilo, že jsem už viděl film, který podle tohoto komiksu natočili. Má to i skvělou kresbu, která funguje jako celek - epické scény a velkolepé bitvy. Když ale došlo na detaily, třeba na obličeje, tak už jsem pokaždé tak spokojený nebyl. Je to úžasný komiks, který má jedno velké ALE. V češtině ho vydávala Mladá fronta, která se dopustila “zločinu” jak na tomto komiksu, tak na všech jeho čtenářích - vydala jenom 3 díly ze 4...
Skvěle zpracovaný biblický příběh. Je to o něco větší fantasy než Bible, ale to tomu příběhu jenom prospělo. Je to strhující, má to obrovský spád, je to krvavá řež a při čtení mi vůbec nevadilo, že jsem už viděl film, který podle tohoto komiksu natočili. Má to i skvělou kresbu, která funguje jako celek - epické scény a velkolepé bitvy. Když ale došlo na detaily, třeba na obličeje, tak už jsem pokaždé tak spokojený nebyl. Je to úžasný komiks, který má jedno velké ALE. V češtině ho vydávala Mladá fronta, která se dopustila “zločinu” jak na tomto komiksu, tak na všech jeho čtenářích - vydala jenom 3 díly ze 4...
Krásně nakreslená a lehce erotická zábava, odehrávající se ve fašistické společnosti, která chce rozhodovat o životě každého jedince. Tedy alespoň ze začátku, protože potom se to změnilo z lehtivé na spíše akčnější záležitost. To je trošku škoda, ale jsem zvědavý, jak to bude pokračovat.
Jsem z téhle série nadšený, i když je to vlastně hrozný guláš. Ten příběh i vyprávění se průběžně mění. Začíná to jako historická fikce z velké francouzské revoluce, kdy Jodo do skutečných událostí zasazuje svůj fantasy příběh. To mě přimělo si na Wikipedii něco málo z toho období nastudovat, a to mě na takových komiksech rád. Potom se příběh změnil na Jodovu verzi 'Ligy výjimečných', aby se na konci překlopil na sci-fi s poselstvím lásky, světového míru. Celé je to proložené duchovními transformacemi, transcendencí a osvícením, kdy hlavní hrdina/hrdinka projde tolika duchovními a psychickými změnami, že si vůbec nejsem jistý, jestli se na konci nedostal tam, kde byl na začátku. Přesto se mi to líbilo, protože to prostě bylo zábavné a bylo možné si některé postavy oblíbit, což u Joda není zcela běžné. Je sice pravda, že v druhé knize se všichni začali chovat tak nějak více hystericky než v prvním díle, ale není to takový extrém jako v 'Královské krvi'.
Druhým důvodem, proč jsem s touto sérií spokojený, je kresba. Ta je naprosto úžasná a já jsem si ji užíval od prvního až do posledního panelu. Skvěle je nakreslená nejednom krajina a architektura, ale také veškeré fantastické prvky, a hlavně lidi a jejich obličeje. Kresbu Petiqueuxe Jérémyho jsem oceňoval především u oboupohlavní postavy hlavního hrdiny. To, jak dokázal zachytit ženské i mužské rysy v obličeji zároveň a jak v tom po celou sérii dokázal zůstat konzistentní, to je obdivuhodné. Zkrátka pěkný chlap, ale ne až tak pěkná ženská.
Nuda a nelíbila se mi ani kresba a vzhled Bladea. Představte si, že by ho místo Wesley Snipese hrál Bill Cosby. Anebo kdyby Bladea natočili v Bollywoodu. Ale abych jenom nekritizoval - docela mě bavil sešit s démonem v obchoďáku. A taky Bladeův origin, který byl čtenářům odhalován po kouscích po celou knihu, byl svou atmosférou docela zajímavý. Retro sešit byl taky nuda.
Hlavním příběhem této knihy je ‘Poslední příběh’ od scénáristů Eda Brubakera a Matta Fractiona, a celé řady kreslířů. Příběh se nevěnuje jen nejznámějšímu Iron Fistovi Dannymu Randovi, ale také jeho předchůdcům. Je nám zde ukázán nejen origin Dannyho, ale také je zde poodhalená komplikovaná mytologie a historie Iron Fistů a jejich světa. Právě ta komplikovanost Iron Fistovy historie je největší slabinou příběhu, protože komplikuje jinak velmi povedené vyprávění. Velmi silnou stránkou tohoto komiksu je kresba. Každá časová linka je kreslená jiným kreslířem, ale ta hlavní a nejdelší část je kreslená úžasným Davidem Ajou.
Kniha obsahuje také retro origin ‘Iron Fistův hněv’, který taky není vůbec špatně nakreslený, ale je ukecaný tak, jak retro komiksy bývají.
Tuto knihu jsem dlouho sháněl a přiznávám, že to bylo primárně kvůli komiksům Káji Saudka. Přístup, nebo spíše požadavky, Kájových dědiců totiž údajně neumožňují její dotisk. Nakonec jsem ji naštěstí sehnal a musím říct, že jsem překvapený a nelituji jediné koruny. Jsem překvapený, jak moc jsem od té knihy dostal. Nikdy jsem nebyl Jestřábův velký fanda, nebo dokonce uctívač, to mě víceméně minulo. Jeho dílo jsem vždy konzumoval jen v komiksech. Tedy spíše jen komiksovou adaptaci jeho románů Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, kterou jsem v souborném vydání četl v roce 1990 stále dokola. K přečtení seriálu Rychlých šípů jsem se dostal až nedávno a musím říct, že mě to příliš nevzalo. Možná kvůli absenci nostalgie to na mě prostě nefungovalo. Tahle kniha mi ale dokázala, že Foglarovy příběhy mají i přes svou naivitu něco do sebe. Obsah knihy Svorní Gambusíni má kvalitativně silně vzestupnou tendenci, obsahuje dohromady 15 seriálů nebo krátkých příběhů a je rozdělena do tří logických částí.
První část knihy patří seriálům, které Foglar přímo psal. Jsou to všechno více či méně zdařilé klony Rychlých Šípů. Spíše méně než více. Jsou zde Svorní Gambusíni, Medvědí družina a Kulišáci. Kulišáci jsou Foglarův druhý nejdelší seriál a z této části knihy así nejpovedenější. Jejich příběhy byly později přepracovány do Rychlých Šípů. Docela zajímavá je u Kulišáků kresba akvarelem, která na některých panelech vypadá opravdu dobře. Mezi Foglarovy seriály patří také příběhy Reda a Pima, kteří “překvapivě” mají také svůj klub, ale svá dobrodružství zažívají v divočině Severní Ameriky a na Amazonce. Kresba se sice nedochovala v obstojné kvalitě, ale alespoň to do těchto klubáckých příběhů přineslo trošku exotiky, namísto banalit, jako je třeba rozbitá nástěnka anebo odhalení maňáskového divadla. Scénář je sice zkratkovitý a pitomý až běda, ale oproti předchozím seriálů v této knize je to docela příjemná změna.
Druhá část knihy patří komiksovým adaptacím Foglarových povídek. Tuto část otevírá naprostá pecka a to komiks K pramenům neznámé řeky, nakreslený Miroslavem Schönbergem. Je zábavný, dobře napsaný a má parádní kresbu plnou nápaditých kompozicí. Škoda jen, že je tak krátký. Dalším krátkým komiksem je adaptace povídky Váhy života a smrti. Jsou krátkým poučením o tom, proč je lepší nechlastat. Není to úplně špatné, ale počítám, že od chlastu to asi nikoho neodradilo. Maximálně někteří díky tomu začali pít až v sedmnácti. Kresba neohromí, ale pro tento příběh postačuje. Následují dvě adaptace nakreslené Michalem Kociánem, který patří k velice šikovným kreslířům. Jsou to komiksy Příběh ze tmy, který má téměř hororovou atmosféru, a Lov na netvora, který považuji za nejzdařilejší adaptaci povídky v této knize. Nečekaně napínavý je i Boj na Čertovce.
Třetí část knihy patří komiksovým adaptacím Foglarových románů. Tady se dá s klidným svědomím říct, že co komiks, to legenda. Chata v Jezerní kotlině, nakreslená Marko Čermák je komiks, o kterém jsem byl přesvědčený, že jsem ho v dětství četl. Po dočtení si tím už nejsem jistý, ale stavění chaty z bedniček si pamatuji. Z dnešního cynického, dobou a věkem ovlivněného pohledu to působí téměř jako milostný román, ve kterém jaksi není pro děvčata místo. Nicméně ten komiks jsem přečetl jedním dechem. Je povedený a hodně intenzivní. Stejně jako Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. To je nesmrtelná legenda, která sice zestárla, ale dobrodružství a napětí má stále na rozdávání a stále je to parádní čtení. Otázkou je, nakolik je u mě poháněná nostalgií. Pro tuto knihu byly oba komiksy, Záhada hlavolamu i Stínadla se bouří, Marko Čermákem dodatečně kolorovány. Až na několik scén tím ty komiksy kupodivu neztratily nic ze své atmosféry a vypadají v barvě dobře.
Říká se, že závěr patří mistrům a je to tak i v této knize. Poslední komiksy Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn s příběhy kluků z klubu Saturn nakreslil Kája Saudek a jsou parádní. Je zajímavé vidět, jak rozdílnou atmosféru dokázali udělat Marko Čermák a Kája Saudek na typově podobných příbězích. Je zajímavé srovnat, jak oba pracují s komiksem a s kompozicí. Nyní bych ani náhodou nedokázal říct, že ten či onen to zvládl lépe.
Knihu uzavírá obsáhlá textová část, která čtenáře seznamuje s historií jednotlivých seriálů, se zajímavostmi i s kontextem doby. Žádné nudné kecy, ale zajímavý výlet do historie.
Tuto knihu zavírám a vracím zpátky do své knihovny s vděčností. Sice mé dobrodružství z dětství a mládí nebyly tak dobrodružné jako dobrodružství Foglarových hrdinů, a navíc mě paměť o některé z mých dobrodružství okrádá, ale jsem vděčný, že jsem je mohl prožít. Jsem rád, že mě tato kniha přiměla vzpomenout si na některé z nich. Trošku se obávám, že většina dnešních dětí je “uvězněna” v online světě a šanci na dobrodružství si nechává proklouznout mezi prsty.
Jistě vím jenom jedno. Za čas si to budu muset přečíst znovu a budu doufat, že si to sedne a všechno zapadne tam kde má… Zpočátku téhle road-trip jsem se cítil lehce nepohodlně, protože je to celé hrozně depresivní a připadal jsem si lehce ztracený v prostoru i čase. Poměrně brzy jsem se ale začal orientovat a pochopil jsem strukturu vyprávění. Začal jsem si říkat, že Oskar je vzhledem k okolnostem docela šikovný klučina a jeho rodiče jsou hrozní kreténi, kteří do svých hádek a vzájemného obviňování zatahují dítě. Líbilo se mi, jak Oskar neustále v myšlenkách utíkal do vlastních fantazií. Problém je ale v tom, že je hrozně těžké rozlišit realitu a fantazii. Z tohoto pohledu mi konec knihy doslova podrazil nohy a úplně všechno, co jsem doposud chápal, rozbil na kousky.
Kresba Branko Jelinka je hodně propracovaná. Celý ten komiks mu musel dát obrovskou práci. I když se mi některé detaily moc nelíbily, tak jiné detaily a hlavně celek jako takový musím opravdu ocenit. Je to pecka. Tím že Oskar nemá nakreslený obličej a na prázdné tváři jsou jen jeho oči a ústa, tím to celé působí ještě depresivněji. Říkáte si, jestli nemá tvář proto, že to může být kdykoliv a každý čtenář si tam může představit sebe, nebo zda nemá tvář proto, že po neustálých hádkách rodičů a tím způsobeném psychickém strádání už z jeho vlastní osobnosti příliš nezbývá. Trošku mi to připomínalo děti bez tváři ve filmu The Wall od Pink Floyd, ve kterém ty děti padají do obrovského mlýnku na maso.
Za čas si tuhle road-trip budu muset dát ještě jednou. Napřed ale musím strávit tu koňskou dávku depresí, které jsem v té knize nabral.
Komunisti byli a jsou kurvy. O tom nemá smysl diskutovat. Zcela ale chápu diskuzi a kontroverzi kolem skupiny bratří Mašínů. Komiks “Zatím dobrý” funguje dobře jako dokument a představí všechny akce a okolnosti jejich útěku. Zároveň se zdržuje jakýchkoliv hodnocení a soudů. Každý čtenář pak má možnost udělat si vlastní názor. Kresba Jaromíra 99 je hodně specifická a k tomuto tématu sedla naprosto dokonale.
Tak tohle se nepovedlo. Je to slátanina, ve které Jodorowský paroduje sám sebe. A nebo se prostě jenom vykrádá. Příběh je jednoduchý, ale je v něm naplácané úplně všechno. Jakoby se mistr Jodo inspiroval receptem pejska a kočičky na upečení dortu - když tam dám všechno co mám rád a co už fungovalo jinde, tak to nemůže být špatné. Ale může, mistře! Zlý pes by mohl vyprávět - po tom dortu hekal a naříkal v houští ještě celých čtrnáct dní. Trošku to zachraňuje humor, kterým je to lehce okořeněné.
Tentokrát se nepovedla ani výtvarná stránka. Tak jak se říká, že má Jodo štěstí na dobré kreslíře, tak tohle musí být ta výjimka potvrzující pravidlo. Nicolas Fructus kreslit umí, ale ztrácí se to v jakémsi experimentálním rozostřování. Většina panelů nemá ostrou kresbu všude, ale jen někde. Občas to vypadá, jako špatně zaostřené fotky. Například ostrý detail na koruně, který je ale z větší části překrytý bublinou s textem, ale obličej vyplňující vetšinový zbytek panelu je neostrý. Jakože proč? Snažil jsem se přijít na to, jestli k tomu rozostření došlo v postprocesu k nasimulování hloubky ostrosti a nebo zda to tak bylo už přímo namalované, ale nedošel jsem k jednoznačnému závěru. V některých případech by to Fructusovi ušetřilo práci a v jiných by naopak bylo náročnější nakreslit jemné rozmazání oproti ostré kresbě. Ať je to tak či onak, výsledný celek se mi nelíbí.
První sešit "Na okraji Spider-Verzu č.2" je super. Vyprávění má švih a kresba je moderní a svěží. I když je to asi mířené na mladší čtenáře, tak tahle Spider-Gwen by mě mohla chvíli bavit. Horší je to s Web-Warriors a hlavním příběhem "Svět podle Electra". Měl jsem obrovský problém se do toho začíst - 2x jsem u úvodního sešitu tohoto příběhu usnul. Ani později to nebyla žádná sláva. Příběh mě příliš nezaujal, je tam hromada zmatené akce a hrozně moc skákání mezi světy. Kresba taky neohromí, ale je pravda, že tam je několik povedených panelů. Na Spider-Gwen jsem byl hodně zvědavý, ale bohůmžel, tento díl NHM mé očekávání nedokázal naplnit.
Je to ostuda, ale k přečtení Čapkovy hry R.U.R. jsem se dostal až nyní na stará kolena. To je tak, když člověk projde školským systémem bez zadané povinné četby. Potom musí všechny ty skvělé díla světové literatury objevovat sám v průběhu života. Psát, že Karel Čapek byl génius, je nošením dříví do lesa. Divadelní hru R.U.R. jsem přečetl souběžně s komiksem Kateřiny Čupové a musím říct, že na mě příběh a myšlenky v něm hodně zapůsobily. Čapek byl ohromný vizionář a dokázal ve svých dílech naprosto precizně a naléhavě vyjádřit své vize a celospolečenské hrozby.
Kateřina Čupová se adaptace Čapkovy hry zhostila velmi dobře. Díky jinému médiu, než je divadlo, si mohla dovolit změnit pořadí některých dialogů a zařadit do scénáře také “flashbacky”. Je jasné, že do komiksu nemohly být přepsány všechny dialogy v plném rozsahu, ale všechno důležité zřejmě zůstalo zachováno. Tedy až na pár chybiček. Na dvou nebo třech místech jsem narazil na texty v bublinách, které nedávají smysl. Je to proto, že před nimi byly vypuštěny věty, které jim dodávaly kontext.
Povedená je také výtvarná stránka komiksu. Celkové pojetí kresby a barev celému R.U.R. neuvěřitelně sedlo. Syté akvarelové barvy tomu dodaly tu správnou fantaskní atmosféru. Občas mi velikost panelů, bublin a písma přišla kolohnátská, ale zároveň je tam spousta stran a dvou-stran, které téměř vyrážejí dech a nebo z nich mrazí. Celkově na mě ta kniha působí moc dobře a to včetně plasticky udělané obálky.
Kdybych měl zjednodušeně popsat svůj dojem z Jednorožce, tak bych musel říct, že jsem si k němu vybudoval velmi komplikovaný vztah. Hrozně se mi líbí celkové téma tohoto komiksu. Alternativní fantasy dějiny lidské evoluce a medicíny jsou zde vymyšlené moc hezky a je zábavné hledat možné paralely se skutečným světem. Jenomže tento výborný nápad zabíjí zmatený a překombinovaný scénář. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal do děje a přestože byla střední část příběhu docela přehledná, tak konec se ztrácel v naprosté bouři zvratů a nepřehledného vysvětlování (hodnotím obě knihy najednou). Občas jsem měl pocit, jakoby tam chyběly panely, nebo dokonce celé stránky, které by to celé udělaly o hodně srozumitelnější.
K celkovému hodnocení Jednorožce je však třeba vzít v potaz ještě kresbu, která je zde famózní. Místy je to jako listovat učebnicí anatomie, či biologie. Kresba je naprosto precizní a přesto pořád zůstává komiksová, nerealistická. Je to skvělá kombinace, která parádně funguje. Na druhou stranu je potřeba také přiznat, že je kresba místy nepřehledná. I přes tu občasnou nepřehlednost ale výtvarná stránka táhne Jednorožce neuvěřitelně nahoru a bylo by fajn prohlédnout si to ve velkém formátu.
Tato kniha nabourala moje skeptické já. Nemám rád ezo-kraviny. Fakt ne. Nesnáším, když mě o tom někdo přesvědčuje a už vůbec nesnáším cirkus s homeopatiky, “holograficky” naprogramovanými kapkami a podobnými nesmysly. Přesto jsem touto knihou nadšený.
Ve sprše jsem se otužoval už dříve, ale během pandemie i mě strhl trend otužování v řekách a jezerech. I díky tomu jsem narazil na Wim Hofa a poté i na tuto knihu. Wim Hof ze sebe nechává dělat pokusného králíka a jsou to právě jeho vědecky prokázané výsledky, které mě přiměly věnovat jeho knize pozornost a nezařadit ji rovnou mezi ezo-kraviny. Skeptik ve mě má velmi vysoko zdvižený varovný prst, ale zároveň jiné mé já chce věřit. V knize jsou pasáže, kdy moje skeptické já říkalo - “Už je to zase tady, tyhle kraviny. Tomu jsme se vždycky smáli a asi u toho zůstaneme, ne?”, ale zároveň tam jsou pasáže, kdy si jsem si říkal - “Jo, tohle mi dává smysl”. Wimova kniha není jen o jeho metodách, tedy o chladu, dýchání a meditaci, ale celkově o Wim Hofovi jako člověku a o jeho přístupu k životu. Ta kniha je ohromně motivující a také je napsána poměrně poutavě, takže jsem se při čtení bavil. Zároveň ale uznávám, že ke konci už se to už docela táhne a Wim se nekonečně opakuje. Celkově to byl zajímavý výlet a já se odteď budu pokoušet proniknout k účinkům Wim Hofovy metody dýchání.