p3tris komentáře u knih
Pes, který se vyrovná těm nejslavnějším kocourům? Ano! A ještě jednou ano! Brok je neskutečně vtipný a i když ke konci už trošičku ztrácí koule, stejně je to jeden z nejleP(S)ÍCH stripů vůbec. A mě jen může těšit, že je z našich luhů a hájů. Kolika roků se psi vůbec dožívají? 12-ti? 16-ti? Já doufám, že to alespoň na dvě knížky u Broka ještě bude.
Američané mají Billa Wattersona, Jima Davise nebo Charlese Schulze, tedy Hobbese, Garfielda a Snoopyho. A teď máme díky Petru Koplovi podobně sarkastické zvířátko i mi. Vořech Brok trefně glosuje své okolí a samozřejmě se mu stávají věci, co se psům zkrátka stávají. I v cirkuse. Tohohle čokla jsem si zkrátka zamiloval.
Já vlastně ani nepotřebuji vědět, jak bude pokračovat hlavní příběh. Sakaiův svět už je plný tolika postav, že si s těmi "malými" zdaleka vystačím. Na scénu se tak znovu dostává pověřenec šóguna inspektor Ishido, kterému Usagi pomáhá vyšetřovat vraždu v chrámu s prokletou pekelnou malbou. S mytologií se seznámíme v povídce o kappách a s japonskou mentalitou díky rituálu Ubasute v "Osudu stařešinů". A já jako pokaždé hltal každou stránku, už po jednatřicáté (nepočítaje speciály), a ani tentokrát se nemohl nabažit.
Přichází velké finále. Ne všechny z hlavních postav ho přežijí a mnoho z nich bude těžce raněno. I když se Kanekiho příběh (možná) uzavřel, mnoho stran zůstává nepopsaných. Jsou tu ještě Jednooká sova i Jednooký král a i Holubice mají v rukávu nejedno překvapení. Ale o tom až v Tokijský ghúl:Re.
Byla to temná bouřlivá noc...
Říká se to nejlepší na konec. A stejně tak to platí i se souhrnnými výběry Peanuts. Ten poslední se totiž věnuje pouze jediné postavě. Postavě, která nejdříve vznikla tak trochu do počtu, ale nakonec si získala kultovní status popkulturní ikony. Věnuje se bíglovi Snoopymu. Psovi, která je neskutečně vtipný a má neutuchající fantazii. Postupně se vtělíte do všech jeho druhých já. Do šéfbígla, spisovatele, hokejisty, kondora, leteckého esa, skauta, advokáta, tenisty, legionáře a nakonec i astronauta. A budete ho milovat.
Feist se svou Midkemií (a ještě více Kelewanem) patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům. Tentokrát přenesl příběh do současné Ameriky (tedy v době napsání knihy současné, do osmdesátých let) a nechal se inspirovat starými irskými mýty, pohádkami a bezesporu i Snem noci svatojánské. První dvě třetiny knihy jsou klasickým hororem. Nejvíce se podobají románům na obálce zmiňovaného S. Kinga. Což není výtka, ale přednost. Rodina v tajemném, lesem obklopeném, stavení je konfrontována s neznámým zlem, přičemž nejohroženější jsou dva malí chlapci, dvojčata. Poslední část je pak téměř čistokrevné fantasy s nadpřirozenými bytostmi i mágy. Jak jsme u autora zvyklí, píše velmi čtivě a vyvaroval se i největší z neduh některých jiných knih, tedy uspěchaného konce. Kdo má Feista, potažmo Kinga rád, s touto knihou chybu neudělá.
S ósackou skupinou není snadné vyjít a Katovi ze musí podařit nasbírat 100 bodů, aby oživil Kurona. A přesně za sto bodů je i hlavní cíl mise. Ale není sám, kdo ho chce ulovit. Motivací jednoho z upírů je třeba ztracený prst. A nebo sympatie k upírce, které si není ochoten přiznat.
V rozhárané pubertě se pro mě Květy zla staly doslova Biblí. Vybral jsem si Baudelairea a ostatní "prokleté" ignoroval. Dnes už vím, že to bylo přezíravé, protože Rimbaudovi verše jsou stejně silné. V některých případech bych je od sebe dokonce nedokázal rozeznat. V tomto krátkém výběru třináct komiksových autorů zpracovalo třináct básní. Každý uchopil téma po svém, někdo ho přesunul do přítomnosti, ale v bublinách se nikdy neobjevuje nic jiného, než Rimbaudův text. Ten také každý jednotlivý komiks spolu s výňatkem z životopisu uvádí. Možná, pokud by se mi dostala před pětadvaceti roky do rukou tato kniha, byla by Rimbaudova stopa v mém životě výraznější, než Baudelaireova.
Holubice obklíčily kavárnu Anteiku a pan Jašimura alias Jednooká sova, Opičí démon a Černá dobrmanka se hodlají obětovat, aby osazenstvo kavárny mohlo uniknout. Kaneki ale slíbil sám sobě, že bude chránit všechny. Velké finále přichází.
Tolkien byl vynikající vypravěč a spisovatel, ale v první řadě byl jazykovědec. Známá severská legenda o Sigurdovi a Gudrún a její pokračování o Atlim, Gunnarovi a Högnim čerpá z několika zdrojů a byla také vícekrát sepsána. Tolkienův výklad z nich vychází, ale je převeden do moderní angličtiny. Avšak ve formě, v jaké by byla báseň napsána v ranném středověku. Že jde o precizní práci dokládají rozsáhlé vysvětlivky, vztahující se k téměř každému verši. Aby čtenář mohl zpětně posoudit i tento fakt, je celé dílo ponecháno v angličtině a překlad je uveden ve druhém sloupci, za což patří vydavateli dík. Nedílnou součást pak tvoří dodatky, skládající se z autorových poznámek, úvodům k přednáškám a komentářům editora Christophera Tolkiena. Jedná se tak o trochu náročnější čtivo, které se odmění jiným pohledem na tuto legendu, než je ten kánonický Wagnerův.
Pro čtyřicátníka jako jsem já asi nemohla vyjít ke stému výročí československého letectva krásnější kniha. Jsem totiž odchován komiksy a povídkami pana Šorela, které jsem jako kluk dychtivě hltal ze stránek časopisu ABC. A tato kniha pro mě vlastně tak nějak navazuje na letecký speciál ABC z roku 1988. Navazuje samozřejmě obrazně, protože zpracování je naprosto perfektní. Počínaje lakovanou obálkou, přes vysvětlující články, samotný komiks až po krásné, čisté bokorysy ,často zabírající dvě rozkládací strany. Zkrátka jedna z knih, která v mé knihovně není hřbetem, ale na samostatné poličce čelem do místnosti. K dokonalosti chybí jediné. I když jsou ilustrace skvělé, stejně bych si přál za autory trojlístek Šorel - Petráček - Velc. Nostalgie je mrcha.
Na knize je znát, že jde vlastně o výtah z díla Duše Japonska, která vyšla už na konci devatenáctého století. I když byl Inazó Nitobe rozhodně velmi osvícený, ta zkostnatělost se musela nějak promítnout. Myslím, že i sám autor by byl velmi překvapen, kde je dnes japonská kultura. Mě, jako milovníku Kurosawových filmů a Usagi Yojimba, výrazně poodkryla další část japonské duše. Myslím, že se Seal Wilson s moderním pojetím popral celkem statečně. K Japonsku dnes patří neodmyslitelně manga, takže i styl ilustrací mi seděl.
Dnes je svatého Valentýna. A i když patřím do generace, co tento "svátek" neslaví, knihu jsem si patřičně užil. Ta je totiž valentýnek a lásky - i když většinou neopětované - plná. Budeme svědky platonického vztahu Charlieho Browna s nikdy nenakreslenou Zrzečkou i jeho (snad jedinému oboustrannému) románku na táboře. Uvidíme trápení Lucy s Shroederem a Sally s Linusem, či prazvláštní Woodstockovi lásky. A samozřejmě milovníka z největších - Snoopyho. Mnozí z nás se v tomto povedeném výběru určitě najdou.
S respektem k Wolfgangu Spätemu musím říct, že podobně laděná kniha od jeho spolubojovníka Mano Zieglera mě bavila víc. Späte byl totiž více než zkušební pilot velící štábní důstojník. Velká část knihy tak nepopisuje boj s nepřítelem, ale s byrokracií. Stejně tak si ze své pozice nemohl dovolit kamarádský vztah s ostatními letci (snad s výjimkou Rudolfa Opitze), který bývá kořením válečných vzpomínek. Přesto je pro každého, který se zajímá o válečné letectvo, plná zajímavých informací. Bohužel zamrzí mnoho nepřesností, ať napsaných už v originálu, nebo zapříčiněných špatným překladem a korekturou. Počínaje špatným přepisem německých typů Me-163 místo Me 163 bez pomlčky, přes prazvláštní označování sovětských typů jako J-18 nebo La-15, záměnu "kanónů" za "kulomety", až po vyložené nesmysly jako pětimetrový (místo pětimotorový) He 111Z.
Latinská Amerika je světadíl, kde během 20. století probíhaly průběžně stále nějaké konflikty. A letectva nezůstávala pozadu. Kniha je plná pro Evropana exotických typů, nebo naopak známých letadel v zajímavých zbarveních. Každá kapitola je uvedena stručným popisem konfliktu, za nímž následují fotografie s popisem, někdy doplněné barevnými bokorysy. Své si v ní najde určitě každý milovník letectví. Stejně tak může posloužit modeláři v inspiraci k ozvláštnění sbírky letounem ve vymykajícím se zbarvení.
Ďábel je skrytý v detailu. A u plastikových modelů to platí dvojnásob. V "Pokročilých technikách" se Kubrt dělí o zkušenosti, jak právě takovými detaily model oživit. Ať už se jedná o různá táhla, krytky, lanka nebo nové nýtování. V druhé polovině knihy se věnuje povrchové úpravě. Dnes již téměř nepostradatelným metodám pre a post shadingu, přirozeným kovovým povrchem nebo provozním znečištěním. To vše je bohatě dokumentováno fotografiemi. Stále platí, že nejde o dogma, ale jednu z cest, kterou autor podle svých bohatých zkušeností nabízí.
Hlavní devizou této knihy je kresba, která je v rámci žánru mangy neskutečně propracovaná a detailní. Příběh je sice lehce klišovitý, což se ale k hororu perfektně hodí. Navíc ho ozvláštňují flashbacky, umožňující nahlédnout do ztrápené duše hlavního hrdiny. V některých okamžicích jsem si dokonce říkal, jestli se celá ostrovní linka neodehrává pouze v jeho hlavě. Nakonec jde sice "jen o monster origin", ale s perfektní atmosférou a přečtený jedním dechem. Pozn.: Když Kakizaki knihu kreslil, musel mít pořádný vztek na nějakou ženu. Protože takhle nesympatickou mrchu už jsem dlouho nepotkal.
Po Židu Faginovi je to má teprve druhá kniha klasika komiksu Willa Eisnera. Hlavní devizou je úžasná, lehce karikaturní, kresba. Tentokrát se autor snaží vypořádat s pamfletem "Protokol sionských mudrců". Ten vznikl na zakázku ruské tajné služby na začátku dvacátého století. Mnohokráte byl vyvrácen jako padělek, přesto ho antisemité dodnes zneužívají. Pokud na citace z něj někde na internetu narazíte, může vám v orientaci pomoct i tento grafický román.
Kurono se mise v Ósace nezúčastní, protože je... mrtvý. Alespoň prozatím. Tak se do akce ostatní hrdinové vydávají pod vedením Kata. A nejen oni, přidávají se k nim i dva z upírů. Nepřáteli jsou tentokrát bůžkové a démoni z japonské mytologie. Problémem se stává i ósacká skupina, poněkud lehkovážná k okolí a závislá na drogách.
Musím se přiznat, že nepatřím k velkým fanouškům Johnnyho Cashe a country vůbec. K tomuto zpěvákovy jsem se dostal až díky skvělé předělávce Hurt od Trenta Reznora. A samozřejmě i díky filmu Walk The Line. Ale jsem obrovským fanouškem Nicka Cavea, jehož životopis od Reinharda Kleista mě doslova nadchnul. Takže jsem sáhl i po Cashovi. Jeho příběh tolik neodbíhá do snů a představ, takže je více srozumitelný. Ale podobně temný. K tomu napomáhá perfektní černobílá kresba. Občas mi (například ve ztvárnění kouře) připomínala mého oblíbeného Franka Millera nebo Mike Mignolu. Ale tomu srovnání se asi nikdo, kdo kreslí tuží, úplně nevyhne. Podle mě jde o dobrý způsob, jak se seznámit s tímto hudebním fenoménem i pro člověka, jehož šálkem kávy zrovna country není.