Pablo Kral komentáře u knih
Tak za tuhle prácičku by patřilo autorovi pozlatit klávesnici. Přísahám na psí uši a na kočičí znamení, že už dlouho před vznikem této knihy jsem doufal a fandil nějakému slídilovi, který si důkladně posvítí na drogovou problematiku Třetí Říše. Když jsem se dozvěděl, že dítě se narodilo a má se k světu, tleskal jsem panu Ohlerovi okouzlen těmito fascinujícími a dosud nezmapovanými aspekty života v Reichu. Dějiny promluvily a dočkali jsme se výstižných popisů efektů takových pamlsků, jako je kokain, opiáty, ale zejména amfetaminy na bojovou akceschopnost wehrmachtu. Zvláštní část díla je věnována fürerovi a jeho vztahu s lékařem Theodorem Morellem, jenž jako správný patolízal obstarával vůdci "léčebné kůry", a kurýroval jej tak intenzívně, že z něj pomohl udělat trosku. Pro mne asi nejzávažnější autorův závěr: drogy neměly rozhodující vliv na duševní pochody a názorový svět vůdce, čili neovlivnily to, co bylo (v jeho psýché) přítomno již dříve (viz. štvavý pamflet Mein Kampf). Nemohl být tudíž nikdy zbaven odpovědnosti. Tento obsáhlý studijní nástin dává slušný prostor významnému fenoménu a já jej považuji za zatím nejkomplexnejší, s jakým jsem se setkal. Záslužná a výborně napsaná kniha. 5*
Knihu jsem nedočetl. Hned vysvětlím: v závěru knihy je autor polapen do sítí nepatřičného optimismu, který nereflektuje nespočitatelné množství vstupních proměnných. Lidstvo je masívně přemnožené a páchá na divoké přírodě neodpustitelné zločiny. To by jeden hořce zaplakal. Nejsem žádný mizantrop a osudy lidí i lidstva mne zajímají. Ale taky nejsem nějaký ekologický aktivista, či environmentalista (či jak se to všechno nazývá), avšak to systematické vykořisťování a drancování divoké přírody jednoduše odsunuje v mých očích lidstvo na druhořadou úroveň. Ten podivný sofistikovaný, agresívní lidoop, který to populačně dotáhl na 8 miliard, a dále expanduje (množí se jako myši), je zkázou Země a ostudou vesmíru. A ještě radikálněji: Bez divoké přírody nebudou mít naše životy smysl. Kam se jenom podíváme - všechno na světě se točí jenom kolem nás - lidí. Opakuji - nejsem mizantrop, ale redukce populační hladiny na přirozených 500 milionů lidí na celou planetu Zemi by byla optimální (shodují se poměrně jednomyslně odborníci). Takže co s panem Attenboroughem? Celý život jsem si ho vážil a hltal jeho dokumenty. A to se nikdy nezmění. Přesto je závěr této knihy založen na nepodloženém, ale hlavně na nemístném optimismu a spekulacích. A teď se konečně chci zmínit proč dám knize pět hvězdiček: skvěle se to čte, knihou se line moudrost člověka, který celý život zasvětil přírodě, kniha je krásná svými ilustracemi i fotografiemi. Ale hlavně sir David zaslouží za celý svůj život a práci absolutorium. Klaním se mu.
Velmi dobře napsáno. Nejde o nic menšího než o konkurenci strunové teorii. Rovelli vyslovuje domněnku, že teorie strun dosud nevyrostla z dětských nemocí a nedospěla do natolik pokročilého stádia, aby to všechno (interakce) dokonale skloubila. Nedozrála zatím na to. Na nářky fyziků, kteří nespatřují ve smyčkové teorii (LQG) dostatečně zajímavou matematiku predikující pozoruhodné fenomény, Rovelli odpovídá jednoduchostí a konzistencí smyčkové geometrie jako její předností. Kdo chce jedenáct rozměrů? Proč všechno tak složitě? Já s autorem soucítím. A bez ohledu na to, že LQG nebyla dosud potvrzena kruciálním pokusem, je to jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Tetelil jsem se blahem, pohoupal svoje ego ve spinové síti, pohověl si v prostorové pěně, spadl do černé díry a oblažen krásou několika málo ukázkových vzorců, rozkoš z geniální jednoduchosti kvantově-geometrických smyček mě přece jenom nakonec přivedla k obecnějšímu náhledu na práci kvantově-gravitačních fyziků. Do budoucna hledím coby smyčkový optimista s pocitem, že ať se stane, co chce, tenhle projekt prostě nemůže dopadnout špatně. Přinejhorším se snad LQG dokáže vtělit do fundamentální fyziky budoucích generací jako speciální případ, či aproximace. Budu doufat, těšit se a čekat jak to dopadne. Možná bude za pár let hotovo, možná ani za 150 let nikoli.
Zaslouženě jsem si přidal Ninu Špitálníkovou do Oblíbených. Odvedla dobrou práci, ale i pár husarských kousků, protože kontakt s lidmi z KLDR není bez rizik. Sedm příběhů o životě v KLDR a sedm útěků. Nejvíc se mi asi "líbila" Feministka. Příběhy mě utvrdily v názoru, že KLDR je v podstatě jeden velký koncentrační tábor. Vzhledem k tomu, že se tato kniha hojně čte a má velmi vysoké skóre v žebříčku, jsem rád, že se tak u nás dovídáme tolik severokorejských reálíí o "životě" tam. No pochopitelně jsem si i já přihřál polívčičku a vrněl si blahem, že žiju střední třídu v ČR. Chtěl bych touto cestou mockrát poděkovat Nině za autentické a existenciální informace z "pera" české koreanistky. Záslužný čin. Poklona. Zvažoval jsem sílu příběhů - zda dát čtyři nebo pět hvězd (protože realistická próza Severka mne úplně uchvátila), ale budu držet basu. 5 *****
Vysoké hodnocení mne přimělo abych dílo přečetl. Musím říct, že na mne vůbec nezapůsobilo depresívně ani děsivě, spíše bych řekl, že autor se vyjadřuje výstižně, nazývá věci pravými jmény, a - řečeno terminologií střelců - trefuje do černého. Vnímám to jako syrovou studii absurdních existencí v absurdní společnosti rozvrženou do geniální práce s jazykem. Dávám 5* a jsem příjemně překvapen, že se toto dílo hojně čte.
Moje první setkání s autorem. Když mi tato kniha padla v regálu knihkupectví do ruky, netušil jsem ještě, že to byla „šťastná ruka“ , přestože jsem měl už z dřívějška o tomto spisovateli s českými předky kladné reference. Skutečnost předčila moje očekávání a zasáhla mne přímo do srdeční komory. Sedum mistrovských povídek v této knize na mne zapůsobilo jako balzám na duši a přesvědčilo mne, že Simakovy knihy má smysl číst. Poselství z vesmíru i Clifforda Simaka chovám ve zvláštní úctě. Kéž bych mohl dát šest hvězdiček.
Tak tohle byla srdeční záležitost. Severka je hojně čtená a opakovat komentátory nemá smysl. Měl jsem při čtení v hlavě směsici soucitu, poraženectví, zmatku, hlubokého porozumění, utrpení... Nina nic nelakuje na růžovo a osud Severky mi přese všechnu faleš dává hluboký lidský smysl. Na přebalu knihy je jako pěst na oko otázka, která zní: "Co může jedinec obětovat pro vlastní svobodu?" Já osobně se domnívám, že jde o to, o jakou svobodu se vlastně jedná, protože takzvaných "Svobod" je nemalé množství. A nejde mi jen o svobodu podnikat a tržní hospodářství a všechna ta práce z čeho jsme zase unaveni my všichni, ale jde o mindfulness, východní mystické tradice, buddhismus ... ale uznávám - to je od tématu. Doufám, že Nina Špitálníková v budoucnu nepověsí psací potřeby na hřebík na ušmudlané zdi a napíše zase něco srdcervoucího. Za Severku neuvažuju jinak než za pět bodů.
Bezprecedentní šok. Otřes. Tuto knihu jsem si musel protrpět. Existenciálně protrpět. Avšak nenechte se mýlit - nebylo to ani utrpení pramenící z nesrozumitelného jazyka, ani z nudného tématu. Ne. Obé bylo na výborné, resp. interesantní úrovni. Autoři ťali do živého a přivedli na svět nekompromisní analýzu současné islamizace Evropy. A byl to krušný zážitek. "Doba sametová pomalu, ale jistě končí," konstatují autoři. A já dodávám: V tom lepším případě se v současné Evropě schyluje opět k válce, v tom horším k úplnému zotročení evropanů. Ty burcující tóny mi duní v hlavě jako obří zvony. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že delší komentář nenapíšu. Přečtěte si to, máte-li odvahu.
Fascinovaně kloužu zrakem písmenko po písmenku, slovo za slovem, větu za větou, od první do poslední stránky jedním dechem, a... nevěřím svým očím. Tak tedy všechno, co nás učí akademická psychologie jsou jen účelově zkreslené iluze. Člověk netouží po vyléčení, ale po úlevě. To je mimochodem naprosto přesně řečeno. Šťastný/á můžete být teď hned. Stačí si UVĚDOMIT svoje naprogramování. Musíte to pochopit. Stačí se PROBUDIT. To zabere třeba i okamžitě. Pak můžete být nakrásně třeba těžce nemocní, ale nic už neohrozí vaši vyrovnanost a přešťastný nadhled. Úchvatné a zároveň děsivé. Tato kniha je klenot. Avšak já říkám, že pochybný. Myslím, že ve věci osvícení a osvobození si nejsme rovni. A už vůbec nelze Mellovu metodu aplikovat na "nadkritické množství jedinců", abych tak řekl, neboť opak by podle mě znamenal pozvolný rozklad společenských struktur a přechod do natolik revoluční transformace, že mi to hlava nebere. Anebo by se vlastně až zas tak moc nestalo?
Když jsem v roce 1992 nic netuše poprvé uslyšel v televizi klip Lithium, padl jsem na zadek - no to nebyla hudba - to bylo zjevení. Krátce jsem pátral, kdo to hraje. Pak jsem uviděl Smells like teen spirit. Říkal jsem si, že tak geniální, syrové a výmluvné umění musím mít ve fonotéce kdyby nevím co bylo. Nirvana? Tak si říkají? A co je to za lidi? Pak jsem slyšel celé album Nevermind. Nic takového jsem nikdy neslyšel. To byl dějinný přelom v hudbě. Pak přišlo In Utero, a já byl omámený a zamilovaný. Studoval jsem Kurtovy texty. Souhlasím s ne úplně ojedinělým názorem, že Nirvana byla jedno z nejlepších hudebních těles všech dob. Dobře si vzpomínám, jak mne smrt Kurta Cobaina 5. dubna 1994 hluboce zasáhla. Tehdy jsem ještě nechápal... A pak jsem si koupil tuto knihu, kde jsem našel mnoho odpovědí (ale i otázek). Bylo to fajnový čtení.
Tato kniha je opravdovým klenotem. Prožíval jsem ji jako všechno kolem Nirvany. Četl jsem ji v devadesátých letech a byl jsem nadšen jak je autentická, emocionální a podrobná. Pak jsem ji půjčil, a už ji nedostal zpět, čehož velmi želím. Pamatuji se, že pohled do zákulisí byl zpracován profesionálně a poctivě. Kniha mi poskytla hlubší pohled na Nirvanu jako jedinečný fenomén. I po těch strašlivých letech od rozpadu kapely neztrácí kniha na atraktivitě a čisté síle. Nikdy nezapomenu na Lithium, nikdy nezapomenu na Nevermind a In Utero, nikdy nezapomenu na Kurta Cobaina. A samozřejmě nikdy nezapomenu na knihu Nirvana: Come as you are. Srdeční záležitost a zasloužených pět hvězdiček.
Další knihu čerstvého pětaosmdesátníka Stanislava Grofa jsem s napětím očekával několik let. Naštěstí jsem se dočkal. Tenhle skvost se zrovna neprodává v levných knihách, ale jeho koupi nebudu nikdy litovat. Kvalitní papír, kvalitní texty, kvalitní umění. Tak to cítím. Oba géniové - psycholog Stan Grof a výtvarník Hansruedi Giger - zabývající se zejména temnými aspekty lidské existence, si ve své tvůrčí práci vyhovovali, doplňovali se a dotvářeli tak zobrazení emocionálního utrpení dvacátého století. Gigerovo vysvobození z temných říší deprimovaného podvědomí přišlo v roce 2014. Jeho umělecký odkaz nemá obdoby a je nesmrtelný. Jsem přesvědčen, že totéž platí o knihách, jako je tato. Jsem přešťasten, že Stanislav Grof se znovu "ozval" a znovu tlumočil poselství své transpersonální psychologie - tentokrát v jazyce výtvarného umění. Na jeho další knihu se budu těšit rád a klidně tak dlouho, jak jen to bude nutné, či možné.
Když pominu zvrácené hledisko extrémně cynických vykonavatelů táborové brutality, jeví se mi věc takto: Syrový a surový dokument, jehož pochopení je dnes pro většinu lidí limitováno naprostou nemožností prakticky porozumět osudu vězně koncentračního tábora, nebo si alespoň přibližně představit, o co šlo. Děs, při kterém vstávají vlasy a naskakuje husí kůže má vpravdě existenciální rozměr. Lidské bytosti zakoušející takové utrpení na hranici naprosté nesnesitelnosti mne, postmoderní civilizací zhýčkaného pokojového mopslíka, dovádí k otázce, v čem spočívá ta exkluzívní síla, která dohání některé jedince k závratným výškám vystupňované touze prostě žít a přežít. Za každou cenu to přežít. I takoví se kupodivu našli. Když to vztáhnu na sebe - kam až sahá moje představivost, nikde sám u sebe neshledávám pud sebezáchovy takového druhu a rozměru, abych mohl vydržet hotové inferno osvětimského lágru. To, co popisují autoři jako běžný provoz, bych já nevydržel ani jeden jediný den. Jeden filozof kdysi řekl, že jakákoli zrůdnost, která se stát může, se taky stane. Dřív nebo později. Propojení masového průmyslového odvětví s fyzickou likvidací lidí je toho těžko stravitelným důkazem. Chápu tento výrok tak, že příroda (nevyjímaje člověka) podrobuje svoje produkty těm nejneuvěřitelnějším experimentům a zkouškám, jaké jen lze myslet a vymyslet. A že Bůh mlčel? Že do těch neuvěřitelných hrůz nezasáhl? Tady můžu říct jen jediné: jsem ateista, a to mne, jak se domnívám, přece jen poněkud více přibližuje alespoň chvilkovým náhledům na podstatu zrůdnosti holocaustu. Není pro mne žádným překvapením, že vesmír při těch hrůzách dál a dál prostě jen dýchal těmi svými několika málo Kelviny tepla. Už Lao-c´ jasně řekl: „Nebesa neznají slitování. Zacházejí se všemi tvory jako se slaměnými psy“. A propos – problém existence zla ve všech jeho formách je těžko rozlousknutelný oříšek (zejména pro věřící). Na druhé straně pokud existuje jakýsi spirituální rozměr lidské existence, pak lze předpokládat zlo jako integrální součást dobra. Doufám, že tzv. „zločiny proti lidskosti“, tak jak je přímočaře a přitom ve výsledku tak plasticky popisuje tato kniha, nebude nikdy možné zamést pod kobereček a tvářit se, že na Zemi není místo pro peklo. Moje poklona těžce zkoušeným autorům této jedinečné knihy je tak hluboká, jak jen může být.
Při prvotním ohledání nejdříve vznikla mezi mnou a touto knihou magická přitažlivost. Něco jako láska na první pohled. A pak se to stalo: Před nějakým časem jsem blíže prostudoval první ze dvou dílů tohoto opusu magnum a opus jsem odložil s rozčarovaným pocitem, že exponovaná problematika je eklektická a zmatečná. Dnes se zdá, že to byla chyba. Tato balada pro mne představuje snad největší výzvu života. Přemýšlím, jestli se kniha dá pochopit hned na první pokus. Či jestli se vůbec dá beze zbytku pochopit. Pět hvězdiček, které uděluji, je výsledkem spíše současné subjektivní intuice, než objektivního zhodnocení. Blížeji se ke knize vyjádřím, až jestli ji pochopím. A souhlasím s lukax, že jazykově jde o nanejvýš kultivovanou hostinu.
Jak je jeho dobrým zvykem, Guido Knopp napsal superčtivou a brilantní studii - tentokrát o osudech Paulusovy 6. armády. Bylo-li to vůbec při popisovaní frontových hrůz možné, vychutnával jsem si srozumitelný výklad autora od první do poslední stránky. Když jsem knihu po dočtení zařadil do své knihovny na odpočinek, měl jsem pocit, že cosi heroického z její atmosféry vyrylo do mých mozkových závitů nesmazatelnou stopu. Jakoby zde byla historická esence z této přelomové bitvy stále ještě přítomna a působila nejen ve vzpomínkách těch několika málo pamětníků, kteří ji přežili. Neopomenutelný příspěvek do zlatého fondu literatury faktu.
Knihu jsem vnímal jako trilogii: Teoretické předpoklady, reporty o tripech a obrazová příloha. Jde o vcelku originální syntézu umění, zpráv a teorie psychedelik, přičemž se zde pracuje výhradně s psilocybinem. Chvíli mně sice trvalo, než jsem uvykl absenci symbolického, zastřešujícího koncepčního rámce, který při své originalitě vyvinul např. Stanislav Grof, ale rozumím tomu, že tato byla z podstaty věci cílená, no a - celé záležitosti určitě neuškodila, ba prospěla. Jinými slovy - zdá se, že "řešitelé" z výzkumné skupiny Dr. Páleníčka přistoupili k věci s čistou hlavou, nezatíženi balastem všerůzných psychologických škol. Ale ani "humánní serotonergní model psychózy indukovaný psilocybinem" mě nepřesvědčil o tom, že jde v zásadě o "indukovanou psychózu", tedy patologický fenomén vyprovokovaný v tomto případě psychotomimetikem. Rozvoj kreativity, spirituality a flexibility u zkoumaných dobrovolníků, je toho dostatečným důkazem. Mně se to líbilo. A taky si myslím, že už bylo na čase. Na čase redefinovat problém a restartovat výzkum. A ještě poslední věc - odsun psychedelik do jednoho pytle s "drogama" s návykovým a destruktivním potenciálem je při dodržení základních bezpečnostních pravidel donebevolajícím nesmyslem a výplodem nekompetentních, politicky motivovaných rozhodnutí. Přeji expertům z NÚDZ mnoho dalších úspěchů. Tato kniha jím rozhodně je.
Tak za prvé: při četbě této knihy jsem si připadal jako kosmický kříženec psychonauta a silozpytonauta. Myšlenkové experimenty sice nejsou mojí silnou stránkou, autor se však (zcela právem!) holedbá, že čtenář knihu neodloží z důvodu, že by jí neporozuměl. Nelze než souhlasit. Napsáno svižným jazykem srozumitelným i pro zvídavé laiky. Kniha evokuje velmi názorné až plastické představy těžící ze zapojení vrozené fantazie. Za druhé: Tato vydařená spektakularita jeví drakonickou snahu zanedbat kovaný matematický aparát a - dlužno dodat - že se jí to do jisté míry i daří. Nemalou zásluhu na tom má i skutečnost, že všeho všudy toho o vesmíru víc nevíme, než víme, takže kolosální výpadek matematiky zas až tak nebolí a my můžeme směle - i když laicky - teoretizovat na fantazijní bázi. A za třetí: Tato kniha je hodna chvály. Po všech stránkách. Až na jeden nešvar. Jeví tendenci ke stárnutí. Po pravdě - je mi upřímně líto a velmi mne mrzí, že taková aktuální lahůdka je v současném dynamickém světě vědy po čertech náchylná k pomalému zastarávání. Člověk by si při tom pomyšlení zrovna přál, aby se zastavil čas a texty zůstaly v platnosti napořád. Krásně by se to znovu četlo za dva za pět za deset let... a ani by mně nevadilo, že by byla škoda zastavit tak zvaný "pokrok" ve vědě (ty uvozovky proto, že nikdo neví kam vlastně věda kráčí a jaký je toho všeho finální smysl). Ale dost už bylo filozofie. Já sám si odnáším lépe utříděné a vyjasněné myšlenky o všehomíru. Jasných pět hvězd.
Tento spis chápu jako syrový dokument, jako holou výpověď bez příkras. Bouřlivé dílo o bouřlivých dobách v bouřlivé subkultuře. Líbí se mi, když je někdo s mimořádnými zkušenostmi schopen a ochoten vypovědět o sobě autentický příběh odhalující slasti i strasti důležitých aspektů lidské existence. Je to i o odvaze. Takové snímky jsou jako propasti plné utrpení, ale někdy i naděje. Když to vezmu kolem a kolem, není Christianě co závidět. Její příběh je v silném smyslu slova politováníhodný. Na druhé straně - a přiznávám si to velice nesnadno - když odhlédnu od některých nejasností, nepřesností a zavádějících zjednodušení v nástinu drogové problematiky, udělala na mne autorka knihy mohutný dojem. Mám sklon vidět za tím zmatkem zase jenom člověka a jeho/její způsob, jak se popasoval/la s tíhou existence. No v žádném případě jí její kariéru nezávidím. Film rovněž nebyl bez zajímavosti.
Kniha se tématicky i obsahově poněkud vymyká hlavnímu proudu autorova díla. Skutečně zajímavá a skutečně závažná pasáž z autora vypadla v druhé části knihy: kazuistiky. Tady chci říci jediné: zákaz užívání psychedelik i u terminálních pacientů je pro mě zcela nepochopitelný, téměř až zločinný!!! Samozřejmě hovořím tu o kontrolovaných a integrovaných sezeních.
Literární ambice i přímo detektivní talent MUDr. Jaroslava Vacka se tentokrát projevily ve 480ti stránkovém opusu o ne dost dobře pochopených a ne dost dobře pochopitelných případech z psychiatrické praxe. Na šesti slavných případech Vacek dokladuje jak spletité jsou mnohdy cesty ke „správnému“ diagnostikování a pochopení duševních nemocí. Autor je do problematiky dobře zasvěcen a svým čtivým stylem si přesvědčivě získal moji pozornost. Až na případ Wolfsmannův, kterým jsem se musel ztěžka prokousat (nejsem zrovna příznivcem Freudovy psychoanalýzy) byly ostatní kapitoly ukázkou toho, jak je mnohdy psychiatrické řemeslo výjimečné ve své záhadnosti i diagnostické spornosti.
Zcela pochopitelně jedinou slabinu knihy vidím v tom, že je to celé takové letem světem vědeckým světem, a témata nejsou ani tak vysvětlena, jako spíš stručně popsána. A teď důvody proč udělím 5 hvězdiček. Byla to parádní oddychovka, no a opakování jest matkou moudrosti. Ilustrační fotografie byly často vybrané s překvapivým nadhledem. Celek knihy působí kompaktně a je jenom na čtenáři, jak si jej užije. Mému osobnímu oku zejména pak lahodilo, když jsem postupně obracel stránky a zvědavě a natěšen očekával, co tam najdu za nový objev. Pěkné, perfektní a překvapivé.