padola komentáře u knih
Hluboce upřímná sebereflexe ženy středního věku, podnícená setkání s lidmi, kteří ji připomínají "figurky" jejího vlastního dětství. Je to především o mateřství, ale také o životních volbách a (nebo v) situacích, do kterých se člověk dostává, a trochu i o tom, jakou v životě hraje roli náhoda.
Návod, jak se žena může naučit manipulovat muže a získat tak v životě (a patriarchální společnosti) to, co chce.
Cvičení u Mama Maru mi připomínaly knihy Scotta Carneyho, který píše o aktivaci nervové soustavy a budování fyzické a psychické odolnosti. Podkládá to ovšem výzkumem, ne sexistickými pohádkami.
Upřímné vyprávění obyčejné, nevzdělané ženy, která sice vidí, jak se její dítě řítí do záhuby, ale nemůže s tím vůbec nic dělat. Ve smrti nevidí žádnou vznešenost ani spasení, jenom utrpení a bolest.
Knížka tenká, ale velmi hutná. Autor se snažil vyjádřit hluboké emoce. Věřím, že se někomu může obtížně číst. Taky si myslím, že člověk už musí mít něco "odžito", aby ho taková kniha oslovila.
- Jsem básník.
- Já vím.
- Vy to víte? Četl jste mé verše?
- Ne. Četl jsem vaši lékařskou zprávu.
Užila jsem si ji od začátku až do konce. Pokaždé, když jsem si říkala, že vím, co bude dál - autor překvapil novým nápadem, novou zápletkou.
Celá řada zajímavých historických podnětů, kvůli nimž stojí za to knihu přečíst.
Kniha sama je bohužel nesmírně plochá, nevyvážená. Gen. Píka je vykreslen jako takový 'Mirek Dušín' - ve všem je nejlepší, nikdy nedělá chyby, nikdy nepochybuje. Obdiv autora ke kapitalismu je stejně nekritický jako obdiv Karla Vaše k socialismu a Sovětskému svazu. Vytlouká ideologii ideologií.
Celkem za 2 hvězdy
Jsem překvapená dvěma tak moc negativními komentáři. Klíčovou myšlenkou knížky je podle mě to, že ekonomie prostě není matematika - což je bohužel přesně způsob, jak ekonomové (včetně např. centrálních bankéřů) s ekonomií zacházejí. Pro mnoho ekonomů je to bohužel slepá skvrna. Kritka pana Štencela na stránkách Liberálního institutu (odkaz v příspěvku níže) krásně ilustruje, proč knihy jako Ekonomie koblihy musí být napsány.
Neexistují žádné ekonomické zákony (srovantelné např s fyzikálními zákony). Ekonomie je společenský systém a jak si ho nastavíme, tak ho budeme mít.
Obviňovat autorku, že to nemá pořádně rozmyšlené, je trochu nefér. Ekonomie jako disciplína se rozvíjela celá desetiletí a přesto v praxi zjevně nefunguje. V krátkodobém horizontu sice zvyšujeme životní úroveň a jsme schopni nakrmit stále rostoucí lidskou populaci, v dlouhodobém horizontu si však ničíme samotné základy fungování ekonomického systému - přírodu a společnost. Je ovšem naivní se domnívat, že alternativu vymyslíme přes noc. (Což neznamená, že bychom se neměli snažit.)
Za mě velmi užitečná knížka.
"Přátelství" dívek mi připadalo dost patologické. V několika momentech mi z toho běhal mráz po zádech. Nedočetla jsem.
V českém prostředí super knížka! Popisuje plochý svět hochů, kteří nejsou hloupí, ale nejsou ani (zbytečně) chytří, chtějí vyhrávat a zajímá je akce, akce, akce. Mnozí z nich jsou tak trochu primitivové, což kompenzují "okázalou spotřebou" v kasínech a saunách a stylových barech, kde ukazují, jak jsou úspěšní a plní si svůj "americký sen". Jsem překvapená, že se to děje i v Praze/ČR, kde ani dnes žádné skutečné investiční banky nejsou a ti, co si chtějí sáhnout na skutečně velký byznys, musí do ciziny.
CEO, co je fanatik do fitnessu a nesnáší, když zaměstnanci jedí bílý chleba - a zároveň jim toleruje pití coca coly, mě pobavilo. A trochu mě překvapilo, že ani energetická společnost ani makléřská firma autora knihy nezažalovala, i když bylo celkem jasné, o koho se jedná.
Jednoznačně souhlasím s tím, že často v životě sami sebe sabotujeme a něco "nejde" proto, že jsme si sami vytvořili podmínky, aby to nešlo. Stejně tak souhlasím s tím, že nemoc je zpráva našeho těla, že něco není v pořadku, něco není v rovnováze. Po knížce paní Jordánové jsem sáhla v době, kdy jsem ukončila léčbu rakoviny, chtěla jsem vědět, jak jsem si k té nemoci "dopomohla" a co mám dělat, aby se to neopakovalo.
Celá řada podnětů je zajímavá, ale celkově mi kniha přišla na jednu stranu příliš fatalistická - vše, co se nám v životě odehrává, pochází z našich myšlenek, náhoda ve světe paní Jordánové nemá místo. A zároveň nabízející až pohádková, zázračná řešení - chlapec má alergii na kočky a když si uvědomí, kde je v životě nespokojený, alergická reakce se nedostaví, dceru bolí v krku a když řekne mámě, že se bojí písemky, bolest přejde, paní, co chodí o berlích, se uzdraví tehdy, když navštíví místo, kam se vždy přála podívat. .... To jsou opravdu příběhy spíš k pousmání než k inspiraci.
A zásadně nesouhlasím s tvrzením, že učitel musí dovednost nejprve sám skvěle ovládat, aby ji mohl učit ostatní. Napadá mě v této souvislosti Sir Alex Ferguson, který dovedl tým Manchester United na vrchol slávy, i když sám jako fotbalista za moc nestál.
Knížku vnímám i jako součást životní cesty autorky. Možná už sama vidí dnes některé věci jinak, než v roce 2005, kdy knihu napsala.
Celkově za tři hvězdičky.
(SPOILER) Silný, emocionální příběh. Klobouk dolů před učitelkou, že Sheilu zvládla.
Na konci mi bylo hrozně líto, že se Sheila vrací do normální školy a ztrácí to podpůrné prostředí speciální třídy. Taky by mně zajímalo, co se s ní stalo. Dnes už to musí být žena středního věku.
Teda, ta francouzská šlechta se musela strašlivě nudit! Na druhou stranu škoda, že toto umění svádění (téměř tak propracované a prožité jako umění válečné) prakticky odumřelo.
Čekala jsem jasnější propojení k Napoleonovi a napoleonské době - ale možná jenom špatně čtu mezi řádky.
Četla jsem v době, kdy jsem se sama léčila s rakovinou, a knížka mi dodala ohromnou motivaci a chuť do života. Čímž neříkám, že bych odmítla léčbu a ani bych to nikomu nedoporučovala. Naopak respekt k vlastnímu tělu a vlastní existenci, stejně tak jako důraz na kvalitu života, ne na jeho délku, jsou myšlenky, které jsem si odnesla a zůstávají se mnou i teď.
Poslouchám jako audioknihu. Dost mě to baví a dost se i dozvídám o životě v oceánu i moderní těžbě ropy.
Dvě hvězdy dolů za naprosto příšerný překlad. Cožpak už ani překladatelé neumějí česky?! "Whale watchers" jsou nejspíše turisté, co jeli pozorovat velryby, "autopsie" bude asi pitva, "mohl ochutnat pravou east coast kitchen" - u toho jsem málem spadla ze židle - pravděpodobně myšleno cuisine, či tradiční kuchyni z východního pobřeží (Kanady) (kousky sporáku doufám nikdo neochutnával), "toto je totální blowout" má být, odhaduji, podmořský výbuch, co jsou "drajftery" jsem nepochopila, nejspíš asi "drifters" čili plováky .... no prostě ... čiré zoufalství ... beggars belief bych možná měla napsat.
Četla jsem v dětství jako povinnou četbu a tehdy mě opravdu nebavila. Teď se mi dostala do ruky (resp. do ucha) v pozdějším věku, kdy mám zkušenosti s malými dětmi - a naprosto jsem se do ní zamilovala. Geniální počin. Krásný popis světa očima dítěte, který se snaží chovat a mluvit jako dospělák. Hlášky, že jsem se smála nahlas. Hodně mi to připomnělo mluvu mého dědy.
Jazyk luxusní. Jsem překvapená, kolik čtenářů nerozumnělo slovům. Dnešní mladí lidé často místo češtiny mluví takovou spatlanou čecho-angličtinou, že člověk neví, jestli se má smát nebo mu má být za ty děti trapně - ale že je to až tak zlé, to bych nečekala.
Poslouchala jsem zpracování Českého rozhlasu, kouzelně načteno Davidem Novotným.
Vtipná knížka pro všechny, co někdy řídili lidi nebo firmy nebo projekty ... nebo prostě cokoli. Určitě se v tom najdete a s mnohým budete nadšeně souhlasit. Pro nového manažera je to ale celkem nepřehledná sbírka anekdot z autorova profesního života.
PS - Osobně si myslím, že manažeři by měli chodit na manažerské kursy. Praxi nenahradí, ale to ani není jejich cílem. Jak se říká - teorie bez praxe je jalová, ale praxe bez teorie je slepá.
Silný příběh. Přepisy dokumentů mi připadaly jako velice dobrý nápad, krásně to vykreslovalo atmosféru a ducha doby.
Překvapilo mě ovšem, že autorka použila jména skutečných bohyň - Surmena, Fuchsena ... Šlo o jejich skutečný příběh?
Námět mě oslovil, taky mi ta šmírovací ekonomika, ve které dnes žijeme, dost leze na nervy. Ale .. strááášně se to táhne. Je tam spousta odboček, dějových linií jak v brazilské telenovele .. Nedočetla jsem.
Sugestivní vyprávění. Postavy jsou ale dost povrchně popsané, téměř všichni lidé jsou určováni okolnostmi, nemají vlastní povahu, názor. Příběh jako takový je velmi depresívní. Nejvíce mě bolelo, že rodiče nedopřejí lepší život svým dětem - protože 'Bůh to tak chtěl' nebo 'aby nezpychly'. „Berme to zkrátka tak, že obyčejný člověk vždycky bude tíhnout k hýčkání křivd, které se mu staly."
Napínavá detektivka, poslouchala jsem jako audioknihu, je to výborně namluveno. Jenom ten konec je takový divný.
Luxusně vykreslené uvažování sociopata! Konec typický, nepřekvapivý.
Jednu hvězdu dolů za zoufale rozvláčný začátek.