Paja.12 komentáře u knih

Chtělo to být detektivkou, ale není, chtělo to být sociálním románem, ale není, chtělo to být červenou knihovnou…ale není. Jsem z knihy stejně zmatená jako její žánrové určení. Začátek příběhu navnazuje na slibnou četbu se zajímavou detektivní zápletkou a milostným dramatem, jež se stránku po stránce vytrácí kamsi do neznáma. V závěru knihy pak čtenář dostane jen ploché, dějově neuzavřené cosi. Postavy z knihy nereálné, dějové zvraty absurdní a celá detektivní linie (stejně jako postavy policistů) ve výsledku naprosto zbytečná. Jediné pozitivum je to, že se příběh příjemně čte, takže jako nenáročná oddechovka na dlouhé večery ideální. Proč je ale kolem Radky Třeštíkové stále takový boom, to asi nikdy nepochopím.

12 10.02.2019

Doposud mě žádný román neuvedl do tak depresivní nálady jako právě tento. My děti ze stanice ZOO opravdu není příjemná četba, přesto od knihy nedokážete odtrhnout oči. Musím ale přiznat, že poslední třetinu jsem měla silné tendence knihu zabouchnout, protože neustále se opakující scénář odvykačka-píchnutí-odvykačka-píchnutí a nulová vůle hlavní hrdinky mě neuvěřitelně vytáčely. To však nelze příběhu vytýkat. Navodit pocit bezmoci a zoufalství, jež mladá Christiane v reálu zažívala, se tímto stylem autorům povedlo. Román doporučuji už jen z toho důvodu, že není na škodu vidět tuto vážnou problematiku pohledem člověka, který se (bohužel) ocitl na druhé straně.

9 16.09.2018

Na cestě je jedním z těch románů, ke kterému musíte, tak trochu příznačně, nalézt tu správnou cestu. Když se mi kniha dostala poprvé do rukou a já si přečetla prvních pár stran, točila se mi z té smršti postav, souvětí a myšlenkových pochodů hlava. Ale jakmile pochopíte, že právě tahle bláznivá smršť všeho, co se zrovna Kerouacovi honilo při sepisování (a po notné dávce alkoholu a drog) své nejslavnější knihy hlavou, je alfou a omegou celého románu, dostává vaše čtení naráz úplně jiný rozměr. Asi bych nenašla jiné dílo, které by víc vystihovalo pořekadlo „Cesta je cíl“. A to ve všech směrech. Román nemá žádnou zápletku, nemá žádné vyvrcholení a vlastně ani žádný konec, je prostě jen líčením cest hlavního hrdiny a jeho ztřeštěného, ničím nezastavitelného přítele. Myslím si, že každý, kdo v životě uskutečnil nějakou podobnou cestu, ať už za účelem zakusit dobrodružství nebo nalézt smysl svého života, se v příběhu snadno najde. Útěk z reality, užívání si přítomného okamžiku a nevyřčená víra v to, že na konci své cesty možná naleznete to něco, co celý život hledáte. Následovaná nepříjemným prozřením, že na konci vás čeká tatáž prázdnota a nicota, kvůli které jste se na svou pouť vydali. A tak balíte svůj cestovní kufr znovu a znovu…

8 20.07.2020

Uff... tak tenhle díl mi dal teda zabrat. Skrz první dvě třetiny knihy jsem se prokousávala neuvěřitelné dva měsíce! Styl vyprávění Rowlingové jsem vždycky milovala, její dokonalá psychologie postav, detailní popisy i skvěle vykreslené situace, ale... čeho je moc, toho je příliš. Děj se začal někam posouvat a nabírat na tempu až v poslední třetině, což v tomto případě znamená cca 300 stran před koncem. To je průměrná délka většiny detektivek. Nemůžu se tedy ubránit dojmu, že kdyby zkrátila příběh o tyto dvě třetiny (jejíchž hlavním obsahem jsou výslechy postav - kterých je čím dál tím víc - osobní story hlavních protagonistů a další mini detektivní případy kanceláře), bude z toho skvělá čtivá detektivka, kterou pro mě i nadále zůstávají první díly série. Co se týče odhalení vraha, bylo to pro mě překvapivé, ale nijak závratně šokující. Jestli to stálo za ty dva měsíce četby..?

7 20.08.2023

Je to román o atmosféře. Nic víc, nic míň. Žádného poselství či napínavého děje se v něm nedočkáte. A takto je třeba k němu přistupovat. Nasávat větu po větě, vciťovat se do pocitů postav a prožívat spolu s autorkou náladu červnového Londýna. Nejsem a asi nikdy nebudu cílové čtenářstvo Virginie Woolfové, protože i těch několik málo stran mi dalo poměrně zabrat (a nemohu říct, že bych knihu stoprocentně pochopila... avšak o to možná autorce šlo. Nesnažit se chápat, pouze vnímat), ale rozhodně nemůžu upřít kvality, které toto přelomové dílo má.

7 05.10.2021

Napsat komentář k této knize je pro mě tentokrát neuvěřitelně obtížné. Zlodějku knih jsem měla na svém booklistu hodně dlouhou dobu a šetřila si její četbu na výjimečnou chvíli, protože jsem byla přesvědčená, že mě dozajista uchvátí. A…nestalo se. Nevím, kde nastala chyba, jestli za to mohou přílišná očekávání a vysoká hodnocení nebo stále dokola omílaná problematika 2. světové, které už začínám být přesycena, či špatné emoční rozpoložení při četbě, nicméně ať jsem chtěla sebevíc, kniha mě zklamala. Samotný děj je napsán velmi rozvláčným stylem, který mi po celou dobu bránil se do knihy pořádně začíst. Příběh postrádá jakoukoliv zápletku, což by se však dalo omluvit tím, že autor spíše než o strhující, dechberoucí děj usiloval o vyjádření hlubší myšlenky. Nicméně bohužel i ta se v závěru kamsi nepozorovaně vytratila… Styl psaní, především různá poetická přirovnání a citáty, na mě působil často příliš nuceně a kýčovitě, kvůli čemuž nevyvolal takové emoce, jaké autor pravděpodobně zamýšlel. To samé se dá říci i o pravidelném vyzrazování budoucího děje, jehož jediným výsledkem bylo, že jindy dojemný konec se pro mě stal naprosto plochým, emocionálně prázdným zakončením již tak nepříliš poutavého příběhu. Jinými slovy, očekávala jsem od knihy minimálně jedno balení posmrkaných kapesníčků a slibovaný wow dojem, který mi vydrží alespoň týden, a nedostala ani jedno. Možná dám Zlodějce knih v budoucnu ještě jednu šanci, aby si napravila reputaci.

7 02.07.2017

Od světového bestselleru a nejprodávanější knihy roku 2015 jsem čekala trochu víc než jen obyčejný thriller s naprosto předvídatelným koncem a tím nejtuctovějším motivem ever. Pořád se jedná o fajn letní četbu, která ale bohužel ke své škodě měla nepřiměřeně velkou reklamu...

7 23.07.2016

Téma celé knihy, s originální zápletkou hned na začátku, je bezpochyby velmi zajímavé. Nicméně způsob, jakým je příběh napsán, tento potenciál bohužel dost pohřbívá... Děj obsahuje spoustu rozvláčných, místy dost nudných pasáží, kterými se prokousáváte silou vůle a sem tam se přistihnete, že máte chuť přeskočit půlku knihy, jen abyste konečně došli k rozřešení celé záhady, které pořád ne a ne přijít. Co však knihu bezpochyby povznáší o úroveň výš je pak samotný závěr, který velmi příjemně překvapil a obrátil váš pohled na knihu o 180 stupňů. Bohužel moje konečné hodnocení se mu obrátit nepodařilo...

7 19.11.2015

Rowlingová odjakživa patřila bezesporu mezi mé nejoblíbenější spisovatele, především kvůli její neuvěřitelné fantazii, promyšlenosti příběhů a originálním zápletkám. Nikdy jsem si ovšem nebyla jistá, zda jí žánr detektivek bude sedět…a abych byla upřímná, nejsem si tím jistá doteď. Po přečtení Volání Kukačky jsem byla nadšená, protože kniha pro mě představovala zcela něco nového, originálního a já tehdy byla ještě ochotná odpustit všechny mouchy, které příběh obsahoval. Druhý díl už ve mně bohužel nevyvolával takové nadšení jako první, neboť už jsem věděla, do čeho jdu a víceméně jsem očekávala, jakým směrem se bude děj vyvíjet… Kniha obsahovala poměrně dost rozvleklých „ukecaných“ míst, kvůli kterým jsem ji několikrát na čas odložila, a závěrečné rozuzlení a hlavní motiv pro mě nebyly ničím překvapivým. Navíc jsem se při čtení neubránila dojmu, že kniha je jen kopií prvního dílu, pouze se vyměnily postavy a zápletka. Nicméně třetí díl byl příslibem naděje, že se konečně dočkáme příběhu narvaného akcí, plného neočekávaných zvratů a bojů o holý život, jak slibuje obálka knihy. Avšak po přečtení ve mně přetrvává pocit, že jsem opět dostala jen obměněné schéma všech tří knih. Na začátku brilantní zápletka, následovaná 300 zbytečnými stranami, ve kterých jen sledujete linii Strikových obědů, vykouřených cigaret a zdlouhavých nikamnevedoucích výslechů, protkané občasným zvratem na konci kapitoly (aby nás autorka udržovala při životě), který je v následující kapitole opět zameten pod koberec. Pokud se prokoušete středovou částí knihy, následuje obvykle 50 posledních stran, ve kterých se dočkáte akčního závěru a rozuzlení, které, jak to obvykle u detektivek bývá, je vždy to nejlepší na celé knize. Ve službách zla bohužel postupuje opět přesně podle návodu. S tím rozdílem, že kromě popisu obědů a výslechů se tu ještě řeší osobní vztah mezi Strikem a Robin (což jsem rozhodně ocenila, protože příběh tím získal nový nádech) a že výběr podezřelých není tak velký, takže konečné rozuzlení nemusí být pro většinu čtenářů zrovna překvapivé (což jsem rozhodně neocenila). I přes toto malé zklamání však nelze knize, potažmo celé sérii, upřít kvalitu zpracování a promyšlenost příběhů, které vás nutí knihu dočíst, ať se děje, co se děje.

6 10.07.2016

Knihy od Julie Caplin mají zvláštní kouzlo. Nepatřím mezi velké příznivce červené knihovny. A když už se výjimečně do nějaké takové knihy pustím, chci, aby měla alespoň nějakou přidanou hodnotu (myšlenku), jinak je pro mě četba ztrátou času. První román, který jsem z této romantické série četla, mě utvrdil v tom, že to byla ztráta času... Příběh byl od samého začátku předvídatelný, postavy naprosto ploché a kniha kromě krásně vykreslené atmosféry místa mnoho nenabídla. Řekla jsem si tehdy, že si alespoň jméno autorky můžu ve svém seznamu konečně odškrtnout a že další knihy od ní budu ignorovat. Jenže. Pokaždé, když vyšel nový román s naprosto úžasnou obálkou (opravdu velký palec nahoru pro Kateřinu Brabcovou) a rozkošným názvem, svrběly mě prsty. A poté, co jsem se dozvěděla, že další její kniha se odehrává v Irsku, mojí nejmilovanější destinaci, už jsem neodolala. Dostala jsem sice podle očekávání velmi průměrný předvídatelný příběh, který mě vůbec nevzal za srdce, ale popisy prostředí dané země mě pokaždé tak vtáhnou, že i ten laciný námět jsem schopná odpustit. Kdyby Julie Caplin jednou vydala osobního průvodce po světových destinacích, vystojím si na něj klidně frontu! A už teď je mi jasné, že i další kniha (pokud se opravdu bude odehrávat ve Skotsku) se mi asi nevyhne.

5 01.06.2022

Jsem trochu v rozpacích, jak tento román ohodnotit. První polovina knihy, ač měla pomalejší tempo, mě nadchla. Popis sžívání se městské rodinky s aljašskou divočinou jsem hltala, tím spíš, že mě tento kout světa už od malička fascinuje. Druhá polovina knihy mi nicméně tento dojem a radost z četby bohužel zkazila. Děj nabere takový spád a na pouhých sto stranách se uděje tolik zvratů (a nejedná se zrovna o příjemné zvraty), až to na mě začalo působit silně nereálným dojmem. Korunu tomu pak autorka nasadila v samém závěru, ve kterém čtenáři naservírovala naopak až pohádkově kýčovitý happyend, jenž se mě bohužel nijak emočně nedotkl. Přes to přese všechno je román příjemně čtivý. Hodnotím 3,5*.

5 01.03.2022

Nemohu říct, že by kniha byla špatně napsána, pravděpodobně se jen netrefila do mého vkusu. Příběh nemá žádnou zápletku ani děj, jedná se pouze o sestřih humorných scén, jejichž styl si musí svého čtenáře najít. Já se upřímně pobavila jen u první třetiny, poté už jsem Poslední aristokratku četla z jediného důvodu, a to, aby mi na poličce nestála nedočtená kniha...

5 23.09.2020

Při čtení slavného Moby Dicka jsem měla pocit, že čtu několik různých knih naráz. Nakolik tomuto pocitu nahrál fakt, že jsem pouhých 500 stran četla přes tři měsíce s několikatýdenními přestávkami a musela se tak s knihou znovu a znovu seznamovat, těžko říct. Každý, kdo měl tu čest, uzná, že dílo je neuvěřitelně náročné na čtení. Když už začínáte nabývat dojmu, že držíte v ruce prachobyčejnou encyklopedii o velrybách a jejich lovu (a divíte se, proč zrovna tohle patří mezi nejlepší světovou literaturu), o stránku dál už udiveně otvíráte pusu nad dlouhým pojednáním o smyslu lidské existence či nad dramatickou scénou lovení velkého kytovce. A i když rozumím tomu, že právě toto učinilo z knihy naprosto ojedinělé dílo, já bohužel nejsem příznivcem takového stylu. Popisné pasáže mi přerušovaly plynulost četby a jakékoliv větší gradace se čtenář dočká až v posledních čtyřech kapitolách. I filozofické poznámky, které v podobných knihách vždy ráda uvítám, byly ne vždy úplně pochopitelné.
Na jednu stranu chápu důvody, proč patří Bílá velryba mezi nejslavnější díla americké literatury, na stranu druhou, na poličku svých oblíbených knih si ji s největší pravděpodobností nepostavím.

5 04.09.2019

S „brownovkami“ mám jeden problém, který se u každé knihy bohužel opakuje. A to takový, že se nedokážu nikdy rozhodnout, jestli je jeho kniha mistrovské dílo nebo literární brak. Absolutně totiž zbožňuju Brownovy myšlenky - jeho vhled do historie, umění, symboliky a dalších oblastí, o kterých pak přemýšlím a vyhledávám si je ještě několik dalších dnů po dočtení. Oceňuji, jak je autor dokáže podat natolik zajímavě a jednoduše, že zaujmou i největšího nečtenáře. Co mi ale vadí a nedokážu se přes to asi nikdy přenést, je Brownův literární styl vyprávění. Tolik klišé, absurdit, uměle vytvořeného napětí a především neustále se opakující schéma (v každém díle krásná inteligentní žena, která Langdona hned v úvodu příběhu zachrání, dále jeden nečekaný podvraťák, jehož odhalení všem vyrazí dech, následované obvykle dramatickou akční scénou v závěru knihy… nepočítaje desítky scén, v nichž je souhra náhod natolik bizarní, že by neobstály ani v nejšílenější komedii). Nicméně chápu, že v dnešní době musí být knihy napsané tak, aby mohly být snadno zfilmované. Přesto si občas říkám, jestli by mě nebavilo číst spíš zápisník Brownových úvah než příběh Roberta Langdona. Ani Šifra mistra Leonarda nebyla v tomto ohledu výjimkou. Dokonalá, přelomová myšlenka doplněná průměrným, lehce absurdním dějem. Ale čtivým. To se Brownovi upřít nedá.

5 27.01.2019

Námět pro knihu výborný. Téma paralelních vesmírů a otázky "coby kdyby" mě vždycky fascinovalo, takže jsem byla nadšená, že se jej nějaký autor v moderním pojetí ujal. Avšak způsob, který zvolil, mě až tak nenadchl. Příběh na mě působil velmi depresivně, což bylo pravděpodobně i záminkou, nicméně přistihla jsem se, že se při čtení občas cítím jako hlavní hrdinka v první části knihy (opravdu může být v dnešním světě záminkou k sebevraždě fakt, že člověk nedokázal nic světoborného a žije prostým, průměrným životem? To už samo o sobě uvrhne čtenáře do lehké deprese a pochybnostmi nad vlastním životem). Vyústění příběhu jsme asi všichni předpovídali, takže závěr knihy tuto melancholickou náladu lehce vyvážil a poselství bylo jasně a stručně předáno. Co mě ale maličko mrzí a musím kvůli tomu strhnout jednu hvězdu, je to, že autor si se závěrem a s myšlenkou celého příběhu víc nepohrál. Ocenila bych hlubší filozoficko-psychologické zamyšlení se nad pojetím života, nad tím, jak je třeba vnímat a prožívat život, který se odehrává v tomto vesmíru, apod. Řekla bych, že pointa na konci knihy, ke které jsme celou dobu směřovali, byla zbytečně odfláknutá a zjednodušená. Respektive tam pouze byla.
Přesto jsem ráda, že se mi kniha dostala do rukou a myšlenky v ní mnou budou (doufejme) ještě chvíli rezonovat.

4 01.06.2022

V dětství mě příběh psa Bucka záhadným způsobem minul, tudíž jsem musela tento čtenářský rest dohnat v dospělosti. Bála jsem se, že příběh bude psaný takovou formou, aby zaujal primárně dětské čtenářstvo, ale nakonec mě až zarazilo množství drsných "dospěláckých" scén, plných krve a smrti. Co na knize obdivuji je to, jak autor dokázal na pouhých pár desítkách stranách vykreslit plnohodnotný příběh s myšlenkou a pointou. Vyprávění z pohledu psa už bylo takovou třešničkou na dortu. Jediné, co mi maličko chybělo, byl barvitější popis drsné kanadské krajiny a dobové atmosféry života během zlaté horečky, který by mi napomohl se do příběhu o to víc ponořit.

4 15.02.2022

Podobně jako Dívku ve vlaku, i tuhle knihu bych vystihla jedním slovem: průměr. V příběhu jsem nenarazila na nic, co by mě nějakým způsobem ohromilo, překvapilo, zaujalo. Děj se vleče pomalejším tempem než říčka v Beckfordu a v závěru, kdy má dojít ke kýženému odhalení celé zápletky, jen pokrčíte rameny a knihu zaklapnete, aniž by vám v následujících hodinách či dnech vytanula na mysli. Nenapadá mě víc, co bych ke knize dodala. A to samo o sobě mluví nejspíš za vše...

4 25.07.2019

Pokračování jsem četla víceméně z "povinnosti", protože mě samozřejmě také zajímalo, jak se životní příběh Christiane F. vyvíjel dál. V knize nelze hledat nějakou vyšší uměleckou hodnotu a ani samotné vyprávění není příliš konzistentní, takže se nečte nejlépe. Co mě osobně na osudu Christiane nejvíc zklamalo byl neměnící se vývoj jejího života. Naivně jsem věřila, že celý příběh skončí happyendem a že autobiografie bude popisovat Christianino prozření a obrat k lepšímu. Ostatně, tuto naději lehce naznačoval už konec knihy My děti ze stanice ZOO. Bohužel jsem se ale přesvědčila, že kdo jednou do drogového kolotoče spadne, už z něj do konce života nevystoupí. Smutná realita.

4 18.09.2018

Moc hezký, milý příběh, který na pouhých 50 stranách dokáže člověka neuvěřitelně zahřát u srdce. Co mě bohužel trochu zklamalo bylo zjištění, že příběh je zcela smyšlený a že v době vzniku sloužil pouze jako propagace výsadby stromů. Kdybych nadále žila v naivním přesvědčení, že se v minulosti něco tak krásného, čistého doopravdy stalo, celá myšlenka neutuchajícího odhodlání, naděje i smyslu lidského života by vyzněla mnohem věrohodněji...

4 15.07.2016

Je to první kniha od této autorky, která se mi dostala do rukou. Neměla jsem vůbec žádná očekávání a byla vlastně docela mile překvapena. Příběh byl čtivý (přelouskala jsem celou knihu za pár hodin), hlavní postava byla natolik cynická, až mě to vlastně bavilo, a potěšily mě i zajímavé myšlenky o životě, které byly vepsané nenásilně jen tak mezi řádky. Jediné, co mě lehce zklamalo, byl závěr, který byl možná až přehnaně happyendovský, což se trochu tlouklo s celým konceptem, a zároveň i trochu odfláknutý, jako kdyby autorka chtěla ukončit příběh co nejdřív. Ale celkově fajn oddechovka.

3 03.08.2023