pajaroh komentáře u knih

Tahle oslava života, přírody a filozofie běhu přirozených věcí chce čas a neuspěchanou, zklidněnou mysl. Tolik zajímavých myšlenek, zvratů, popisů přírody a lidského snažení, osobitých postav (s 80% bych se chtěla setkat) jsem už dlouho v jedné knize nenašla. Občas mi přišlo, že spisovatel trochu "ujel", ale když jsem se nad situací zamyslela a dala tomu čas, došla jsem vždy k názoru, že vlastně proč ne... proč by to takto nemohlo být jen proto, že já to mám jinak nebo mi něco není příjemné.
Krásný jazyk a příběh ze starých časů.

11 25.12.2020

"Je jen jedna pravda - pravda severu."

Výjimečná kniha o jednom roce na Špicberkách zachycující denní (ne)všední činnosti a zápas s ledem o přežití. Ale především popisy pocitů a stavů duše, okolní pustiny, skal, polární tmy i oslepující bílé záře, ticha i mnohahodinnové hučení sněhové bouře a toho, co se z člověka v opuštěných podmínkách stane a jak začne vnímat život a dění.

"Na obloze neslyšně vlaje polární záře. Neznám krásnější vysvětlení pro původ tohoto tajuplně se vlnícího světla než to, které mu přisoudili Inuité. Věří, že v předivu světla lze spatřit duchy jejich zemřelých. Tato projasněná zář v sobě má cosi, co touží po návratu na zem, cosi, co by nás chtělo obklopit, v její odloučenosti od upachtěného světa je něco útěsného, vědoucího, a přece nepopsatelně němého."

"Škoda, že lidé v Evropě pomýšlejí spíše na hrůzy a útrapy, jež jsou s polární nocí spojené. O krásách arktických končin se sice můžou dočíst v encyklopedii, ale nemají ani tušení, že i lidská duše najde pod zářivou noční oblohou klid, průzračnost a jas."

21 16.12.2020

Kniha, která nešetří vulgarismy, nepříjemnými situacemi a znepokojujícími obrázky. Že by se mi něco takového líbilo? Ano, všechno to tak dobře zapadá do příběhu, který přestože postrádá velkou gradaci či zápletku, tak je ucelený a silný. A ten kontrast krásy/vznešenosti a ošklivosti je výborným prvkem, stejně jako občasné skoro šokující události jsou vyprávěny z pohledu holky - outisdera.
Snad je to tím, že je mi z dětství známo prostředí jízdárny a typů lidí kolem (včetně Tamar, jen těch alkoholiků tam bylo více než jeden vrátný) i konec "Československé socialistické republiky"...
Krátká kniha, ale nezapadne v zapomnění.

7 11.12.2020

Román inspirovaný událostmi okolo Djatlovovy výpravy - koho by tato záhada nezaujala. Začátek byl slibný, střídání současné a tehdejší dějové linie, jednoduchý styl psaní a dobře vykreslena uralská zima, detaily cesty Djatlovovy skupiny a černobílé fotky navozující autentickou atmosféru. Hůře jsou na tom neoriginálně popsané současné postavy, snaha nacpat do děje nejvíce a ta poslední třetina (počínající čokoládovou scénou) celou knihu pohřbila jako sníh a led Djatlovovu expedici. Myslím, že se autor pořádně sjel a měl přitom u sebe chlupatého plyšového medvídka.

Škoda, že ta současná tendence co nejvíce šokovat, být nej... a extrémní a "nahuštěný" se tak výrazně projevuje i v literatuře.

10 10.12.2020

"To, že je člověk v pohybu šťastný, je úplně samozřejmé. Problém současné civilizace je v tom, jak udělat šťastného člověka, který zůstává na místě." (A Palán)

Po několika holčičích PCT cestokvaškách konečně dobře napsaný cestopis ze zajímavé cesty.
Líbí se mi styl vyprávění, nástin popisu konkrétní trasy, okolních reálií, lidí i vlastních pocitů, oživení ve formě vzpomínek na dřívější pouť či setkání, střídání stylů v kapitolách.
A i když tato část země není mému srdci až tak blízká (vojáci, zákazy, neustálé doptávání...) a touláním zůstanu na studeném severu, samotné hory Kavkazu, příroda a opuštěná místa musí být neuvěřitelně nádherná.
Prostě dobrý cestopis po obsahové i literární stránce - a to je v tomto žánru vzácné.

"Vnímám teplo, vůni trávy, ticho... a dostávám se do stavu absolutního klidu. Proberu se smířená s nevyhnutelností vlastní smrti a smířená se svým dostavadním životem, neboť vím, že navzdory všem chybám jsem jej prožila nejlépe, jak jsem dovedla."

https://www.ultraviktorka.net/kavkaz

14 04.12.2020

Proč čtu takové knihy? Protože se chci dostat do severského prostředí alespoň v hlavě. A NEkrimi knih ze severu vychází v současné době velmi málo.
Vím, že se jedná o fikci a navíc detektivku a autorovi se nedá nepřiznat smysl pro gradaci a napětí, ale je tam příliš mnoho zvratů, krutostí a nechutností... Snad každá postava je vrah, magor, manipulátor, násilník nebo aspoň opilec/feťák. Stačilo by ubrat...
Nic pro mě. Nesbo potřetí, Nesbo nejspíš naposled.

10 03.12.2020

Líbí se mi hypotéza o potřebě pohybu a změny pro naše duše. Také některé popisy prostředí a situace byly velmi živé a vtahující. A formát/vzhled knihy. To je však vše. Nepochopila jsem smysl jednotlivých částí ani celku, propojení, směřování... a už vůbec ne potřebu do obrazů neustále a pro mě bez kontextu vpravovat části mužského přirození. Nejsem prudérní, jen to nutkání prostě nechápu a nepředstavuji si tak zakleté "všechny sny a obavy světa", jak slibovala anotace.

5 25.11.2020

...ak človek zájde v divokej prírode veľmi ďaleko, kde je len on sám a panenská príroda, začuje spievať raky...

Tak trochu Velká samota, ale z odlišného prostředí - ze stálezelených močálů u pobřeží oceánu Severní Karolíny. Chytlavý příběh, pěkně vykreslené charaktery a především důraz na okolí, přírodu a osamění. Vyprávění je naservírováno jednoduše (pravda, některé události jsou až nereálné), ale nějak mi to v tomto případě sedí, žádné cukrbliky, jinotaje - prostě jen jednoduchá a silná poezie přírody a příběh.

"Kya sa postupne vrátila k neomylnému koloběhu života žubrienok a baletu svetlušiek a zahrabala sa hlbšie do mlčanlivej divočiny. Zdalo sa, že příroda je jediný kameň, ktorý rieka neodnesie."

35 25.11.2020

Prve jsem chtěla knihu odložit, že na krutosti teď prostě nemám (po nedávno čtených válečných osudech), ale chytla mě popisovaná zima, místa a také jednoduchý styl vyprávění - jak sám autor řekl, chtěl, aby ke čtenáři promlouvaly samotné osudy. Ano, je to drsné a kruté vyprávění, ale na rozdíl od mnoha válečných i poválečných jsem zde cítila špetku naděje a laskavosti některých lidí z příběhu.

12 20.11.2020

"Jejich vzorné a láskyplné manželství bylo všeobecně známo..." a kolik zrůdností a chorobností skrývalo.
J. Glazarová i v této knize výborně zachytila specifika kraje a slezského nářečí, roční období a s nimi úzce spojené životy lidí a především psychologii postav. "Tetička" Klára byla vykreslena opravdu geniálně - živá, zavrženíhodná, nasírací i soucit vyvolávající a prostě velmi uvěřitelná. Ach, Opavo.

21 18.11.2020

Silná kniha, byť tak krátká. Geniálně propojený tragický příběh indiánského chlapce a pohledu zvířat/přírody/Manitou, celkově velmi úderně zpracováno (včetně grafické stránky).
A že se takové osudy a hrůzy udály neuvěřitelně nedávno? Když tak pozoruji dění a vztahy kolem...

10 17.11.2020

Čteno v listopadu v dřevěné vyhřáté chatce u lesa s výhledem na zamlžené Javorníky. Ideální prostředí pro takové "babičkovské" povídání z Kopanic o starých časech, zimách plných sněhu, kamenitých polích, chudobě, dřině a dobrých lidech. To vše doprovázeno krásnými ilustracemi žítkovských dřevěnic ukrytých mezi kopci.

"Žítková dnes je jiná. Za "lepším" životem odešlo 80% obyvatel (...) Velká schopnost přizpůsobit se době nové sice odnesla chudobu, ale odvála i onu pohodu, vzala lidem jejich svobodu. Vlastnictví viditelného, hmotného vytlačí vlastnictví neviditelného. Co je víc?"

A navíc mi tuto knihu poslala ochotná paní ze Starého Hrozenkova...

17 17.11.2020

Netradičně koncipovaná povídka (románem bych to nenazvala), pěkně je zachycena melancholická atmosféra Stockholmu a líbil se mi konec. Jen je pro mě celkově nevýrazná, rychle zapomenutelná.

6 17.11.2020

Jak já Gellnera na střední škole nesnášela... a jak se člověk mění.
Dovolím si citovat nejoblíbenější:

Miluji severní nebe
bílé a bez citu,
kterým se marně prodírá slunce
chladně a bez svitu.

Miluji severní pláně
se smutkem zavátých cest.
Miluji večerní mlhy
severních velkoměst.

Miluji severní muže
těl těžkopádných a mdlých
s bezradnou, truchlivou touhou
v srdcích tesklivých.

Miluji severní ženy
bázlivé stulené v tmách,
které prožívají své lásky
v snech a vzpomínkách.

19 12.11.2020

Když jsem byla malá, v naší ulici žila stará paní - Polka židovského původu - která k nám občas zašla na štamprlku a vzácně se rozpovídala. Jako děti jsme seděly a ani nedutaly, ale samozřejmě ani trochu nechápaly, o čem mluví...

Tyto paměti Dity Krausové mi její styl vyprávění v lecčem připomínají, smutné a drásavé. A čím jsem starší, tím hůře se mi takové knihy čtou, nehledě na to, jak jsou dobré.
Jsem ráda, že kniha je celkový životopis, nepřináší jen válečné roky, ale i povídání o pěkném dětství, mnoho zajímavých informací o životě v kibucu v Izraeli, cestách, rodině a dalších tragédiích, které jsou popsány jednoduše a stručně, ale kolik bolesti musejí ukrývat. Obdivuhodná žena - občas lehkomyslná, občas trochu malicherná, ale prostě obdivuhodná.

12 12.11.2020

Přiznám se, že pro mě kniha ztratila poloviční kouzlo, jakmile mi došlo, že se jedná o fikci. Ale i tak mi to zprvu připadalo jako svižné čtení z netradičního místa (kvůli kterému jsem po knize sáhla), občas vtipné, sarkastické, se zajímavými popisy místních... no a sklouzlo to k ublíženosti a rozhovorům jako ve slepičárně. O závěru ani nemluvě, prostě něco ani vidina ledovců a barevných domků na pobřeží nezachrání.

15 06.11.2020

Garyho Snydera bych chtěla mít za učitele. Jeho eseje o divočině, divokosti, přirozenosti, obnově a ekologii v propojení s duchovní cestou i zajímavostmi z různých zemí se mě hluboce dotýkají. Jsou dobře napsané, jen je doporučuji číst při odpočinuté jasné mysli, jelikož Snyder v jedné větě často přejde z Ameriky do chrámu v Indii.
Kniha je plná krásných myšlenek, oslovila mě především část Modré hory stále kráčejí.

"Jsou svaytyně, jež se podařilo uchránit z celé této země, které kdysi znali a obývali původní obyvatelé, malé střípky země ponechané ve svém původním stavu, poslední místečka, kde skutečná příroda naplno kvílí, kvete, hnízdí a třpytí se. Tvoří necela dvě procenta rozlohy Spojených států."

"Divočina může dočasně ustoupit, ale divokost se neztratí jen tak."

"Divočina vyžaduje, abychom se naučili znát terén, pokývnout všem rostlinám, zvířatům a ptákům na pozdrav, přebrodit potoky a přejít hřebeny hor, a vyprávět poutavý příběh, až se vrátíme zpátky domů."

10 05.11.2020

Na další knihu Anny Bolavé jsem se velmi těšila, dokonce jsem pro ni klepala na dveře vládou zavřeného knihkupectví...
Do třetice výborné a hluboké jako zátočiny řeky. Opět vychytaná psychologie postav, nově i prvky mytologických živlů, ke konci nezvyklý důraz na gradaci děje a akčnost (tu bych si klidně odpustila) a dobrý styl psaní A. Bolavé s netradiční kompozicí. Jen postava psycholožky mi nějak nazapadala do příběhu.
A ty pro většinu čtenářů "vyšinuté" hrdinky jejich knih mi přijdou krásné a o tolik barevnější než vedlejší maloměšťácké "osobnůstky". Asi taky patřím na starou půdu mezi sušené byliny nebo do chátrající vily u řeky.

34 31.10.2020

První knihu autorky jsem četla za okolností, které se do vnímání příběhu neodmyslitelně promítly - při cestě severním Švédskem, v milém anglickém paperbackovém vydání.
Když pominu tohle natáhlé české vydání druhé knihy (větší objem, vyšší cena) s nevkusným puncem "bestseller", který zničí i jinak pěkný design, atmoféru si kniha zachovává. Přiznám se, že příběh byl pro mě až druhotný, ale okolí vesnice severu, temné jezero obklopené nekonečným lesem mi alespoň trochu poskytlo náplast za letošní ztracené cesty. A pak je tu ještě specificky depresivní obyvatelstvo Pustiny, jejich pohnutky a životy ztracené na benzínce, pile, v drogách... Celkově opět dobré čtení.

19 26.10.2020

Povídka jako literární útvar Hanišové sedí. Její věcný, rychlejší styl vyniká, míří přímo k jádru lidského problému, příběhy jsou smutné až drásavé a pro mě tedy do jednoho nezapomenutelné.

15 22.10.2020