pajaroh komentáře u knih

Celý život mlčenlivého horala popsaný na 120 stranách. Spíše povídka, výňatek z vyprávění, než román, jakkoliv zajímavě napsaná, o věcech, kterých si vážím nejvíce - o samotě, vysokých horách, lidech, žijících si po svém - cítila jsem jistý odstup, odtažitost a rychlost ve psaní i při čtení. Asi to bude tou krátkou formou, protože není, co bych na stylu i obsahu jiného vytkla.

6 26.01.2020

Velmi dobře zachycený kus života autorky a její rodiny strávený na Aljašce. Vyprávění není jen o cestě za splněním snu - zúčastnit se nejtěžšího závodu psích spřežení Yukon Qestu, o přípravách, odhodlání, pochybách - ale především o změně, kterou člověk projde samotným pobytem v drsném a krásném prostředí. Jak sama autorka píše, přestože na Aljašce strávila jen několik měsíců, zůstala v ní navždy.
A i když mi některé popisy neseděly (především hašteření a opakované stěžování na ošetřovatelku), tato kniha jen tak nezapadne v zapomnění a za odvahu a stylově velmi pěkné přiblížení života se psy na severu hodnotím plným počtem.

"Na malou chviličku mi bylo dopřáno nahlédnout do tajného zákoutí v jejich srdcích, do míst, o nichž člověk sice ví, ale která úplně nechápe. Právě zde se skrývá touha tažných psů běžet zimou i bouří, horkem i peklem, právě tady probíhá oslava křehké nádhery přežití."

7 24.01.2020

Cunninghamovy postavy jsou lidé žijící ve velkoměstě, často nešťastní, většinou sjetí... a přesto se do jejich osobností člověk dokáže vcítit. V tomto ohledu je autor opravdu mistr, umí popsat myšlenky i všední život tak nějak opravdově.
Sněhová královna nemá ucelenou dějovou linii, spíše se jedná o popis různě časově vzdálených situací (tolik připomínající autorovy Hodiny), a i když mi při čtení nějaký spojovací prvek chyběl, svým stylem, melancholickým tónem i obrazem sněžení v New Yorku se mi kniha trefila do nálady.

13 19.01.2020

Zajímavé vypravění jedné ženy, která se nebála žít svůj romantický sen a přijala bez větších obav šanci, která se ji nabídla. Nic není růžové ani černobílé, ale autorce její spokojenost s životem, který si zvolila, prostě věřím. Jednoduše a výstižne napsané, taky kdo by čekal literární kudrlinky od někoho, kdo žije v dřeveném srubu kanadské samoty. Jen ten konec mi přišel hodně useklý, jako by kus knihy chyběl.

7 13.01.2020

"Od chvíle, kdy jsem se tam do hor vydal žít, mě víc než vrcholy začala zajímat údolí a víc než horolezci horalové. Zalíbila se mi myšlenka, že by ve vysokých krajinách celého světa existoval jediný velký národ ale byla to jen romantická představa: na svazích Alp už z nás byli občané obrovské evropské megalopole, nebo nějaké její lesnaté periferie. Bydleli jsme, pracovali jsme, přesouvali jsme se, pěstovali jsme vztahy jako lidi z města. Existovali ještě nějací horalé? Existovaly ještě někde ryzí hory, nepodléhající kolonizaci z města,nedotčené ve své horské podstatě"

P. Cognetti má dar vyjádřit několika málo slovy podstatu toho, co člověk milující hory a přírodu cítí. Krásu hor, zkázu hor, civilizaci, do které všichni patříme, a hledání toho původního...
Jeho styl není dobově uspěchaný, jen jde přímo k jádru důležité stránky věci. Přesně jak to výstižně zachytila P. Přívozníková v doslovu: "Paolo Cognetti nepatří k manýristickým autorům, kteří se vyžívají v budování jedinečného osobního stylu, zároveň ani není plytký ani naivní. Svá slova volí přirozeně a jednoduše, bez kudrlinek a cukrbliků."

A já se těším, až vezmu krosnu, přibalím do ní Sněžného levharta, který v mé knihovně už pár let čeká na tu správnou dobu, a zase vyrazím.

15 09.01.2020

Chytlavě napsané 3 příběhy žen, které v životě ovlivňuje nízké sebevědomí. A nejen to. Autorka důmyslně do vyprávění zahrnula psychologické (občas až fanatické) problémy dnešní doby, nefunkčnost vztahů k sobě samému i okolí (ať už se jedná o vztah k dětem, k rodičům, o církev nebo telemarketing).
Nejvíce mě zaujala poslední povídka a popis zvláštní kombinace pocitu moci - soucitu - a bezmoci. Docela silné kafe.

19 07.01.2020

Tato kniha mě opravdu chytla, postupem čtení jsem se tolik vcítila života hlavní hrdinky, která se se svým příběhem bezcílně svěřuje, a její pocity, samotu i vztah ke zvířatům prožívala natolik hluboce, že jsem naráz dokázala přečíst maximálně 20 stránek. Tolik smutku, melancholie a hloubky na 175 stranách se jen tak nenajde.

14 06.01.2020

Baraganské pláně, severák ženoucí bodláčí a lidskou touhu po cestách a toulání. Jak romanticky to zní a jak krutě může zasáhnout historie, chudoba, lidé.
Krátká autentická vzpomínka na dětství pro mě neznámého rumunského spisovatele psána stručným a přesto velmi vnímavým stylem.

8 30.12.2019

Znáte to - dočtete dobrou, těžkou, kvalitní knihu a nechce se vám puštět do ničeho dalšího. V takové chvíli jsem sáhla do knihovničky pro Ziburův cestopis, ofoukla roční prach a po delší odmlce od tohoto žánru se půstila do svérázných řádků.
Hodně čtenářů vyčítá Ziburovi komerčnost a propagaci - no a co? Je sympatické, že si na nic nehraje, neschovává se za cestování o samotě bez peněz s týmem kameramanů a fotografů za zády jako mnoho jiných. Cestuje, píše, přednáší a propaguje svoje knihy a jde mu to velmi dobře. Jasně, humoru je požehnaně, ale reálných cestopisů s přesnou mapou, detailním popisem okolí a kilometráží je na trhu dosti a Ziburův cestopis je prostě o pohledu na svět.

"Každý odhodlaný člověk by se svou náladou měl bojovat. Být nešťastný je totiž ta nejsnazší věc na světě. Svede to každý slaboduchý hňup, protože k tomu není zapotřebí vůbec nic. zato spokojenost, ta přichází jen za zásluhy. Člověk musí neúnavně hledat hezké maličkosti, pochopení, odpuštění, radost a energii."

"Být v přírodě a sám je totiž komfort, jakého se většině obyvatel naší planety nedostává. Právě díky samotě přitom člověk načerpá energii a chuť trávit čas s ostatními."

"Skutečná svoboda totiž přichází až tehdy, když je člověk docela sám. Nemá tužeb, nemusí se nikomu zodpovídat ze svých činů a nikdo se o něj nezajímá. Stává se neviditelným."

18 27.12.2019

Příběh, který má vše, co má správný román mít - dějová linie se vyvíjí, přináší zajímavý, drsný pohled na válečnou medicínu a poválečnou nouzi (jak zkreslená je představa, že s koncem války končí i utrpení), nepřeslazenou romantiku, rozvinuté postavy a dobrý závěr.
Nevyhledávám často válečnou literaturu a z první světové ještě méně, ale četla jsem od autora Ladiče pian a kvůli němu jsem sáhla i po Zimním vojákovi. A jsem za to ráda.

12 27.12.2019

Vždy jednou za čas mám chuť přečíst si starou islandskou knihu a v tom případě raději sáhnu po K. Gudmudssonovi než po známějším H. Laxnessovi. Líbí se mi jeho vnímání přírody, která je i v této uzounké knize vystižena především barvami.
Starý příběh o návratu, útěku, hledání a sobeckosti na pozadí romantického propletence.

8 18.12.2019

V tomto případě čtenářská výzva splnila svůj smysl - přečetla jsem knihu, kterou bych vlastním výběrem do ruky nevzala a která mi přinesla jiný pohled na známý kraj.
Poetické vyprávění z meziválečného období z ostravského okolí - opravdu mě překvapilo, kolik krásy se podařilo J. Glazarové zachytit pozorováním krajiny, lidí i svého vlastního života. Autorka byla citlivá pozorovatelka, zachytila příběhy smutné, kruté i idealizované. A pro mě bylo hodně zajímavé si představit, jak vypadala a co v té době znamenala pro lidi například Ostrava, blízké Beskydy, Hukvaldy, Starý Jičín...

Pro porovnání:
"Krásné dny na Radhošti. Lesy, lesy, bez konce lesy, Houštiny malin, jahod, borůvek. Květiny a louky. Senoseče. Paseky. Stráně orvané vichřicemi, se zpustošenými stromy bez větví a kůry. Kleč, vodopády. Šindelové vísky v údolích, dřevěné kostelíky a školy. Prostí lidé, dřevaři a pastýři, stáda s tichými zvonky. Daleké, odhmotnělé zvuky hlasů..."
(A co zbylo z Radhoště dnes? Asfaltka, hotely, stromová stezka...)

A něco o staré Ostravě:
"Město neuvěřitelných kontrastů. Za krásnou budovou divadla tyčí se haldy, úpatím až u samé budovy. Bokem divadla do krátké ulice vrůstá bizarní potrubí, vedoucí z koksovny do Martinských pecí. za nádherou bankovních paláců a obchodních domů prostírají se bezútěšné kolonie dělnické, uličky se špelunkami, kořalnami, prostitucí a nemocemi.
...Město se valí kolem mne sobotními zástupy, cizí jazyky zvučí, k večeru hučí řev ulicemi jako vodopád. Pocit únavy a opuštěnosti roste. Doma mi nikdy nebývalo smutno. V polích, kde na hodiny cesty nebylo živé duše, nikdy jsem se necítila opuštěna. To jen uprostřed lidí, živých, hovořících, uprostřed kypícího města."

15 14.12.2019

Netradiční (naštěstí ne budovatelská) česká klasika Jana Otčenáška, která dokáže oslovit čtenáře i v dnešní době, kdy útěk z civilizace, hledání původního a své vlastní cesty navzdory těžkostem začíná být tolik oblíbené téma.
Kniha je psána pěkným jazykem a jediné, co mi vadilo, byla nevěrohodnost vyprávění a vnímání hlavní ženské postavy (především ve vztahových popisech).
Ta častá nerozhodnost a nespokojenost člověka, který se nedovede vzdát pohodlnosti, kultury a útulnosti městských kaváren a zároveň toužícího po návratu do přírody, k tomu, aby si život (jídlo, světlo, teplo...) zasloužil, byla před 50 lety a ještě dlouho bude, tedy pokud se bude možné kam vracet.

19 10.12.2019

Přiznám se, že mi tentokrát nesedl natahovaný formát knihy - hodně fotek (sobě podobných a méně vyjadřujících jednotlivé osobnosti než v předchozí knize), málo textu, zvětšená písmena, i na jednotlivých stránkách se text ztrácí - velké bílé odsazení a mezery, těžký papír, silné stránky. Tohle už je prostě marketingový tah - velká kniha = velká cena. A to přece nemají "Samotáři" zapotřebí...
Samotný text se dá v klidu a bez hltání přečíst za několik málo hodin a ano, obsahově je opět zajímavý, filozofický, přemýšlivý a moc ráda jsem se dočetla pohled Aleše Palána na šumavské osobnosti i celkově na život. V tomto ohledu hodnota a poselství knihy neslábne.

9 02.12.2019

Tak tohle je síla... žánrově neomezené vyprávění plné mytologie, přírodní energie, lidské síly, bolesti, prolínání minulosti i přítomnosti, nezadržitelné změny, ale i trvání a naděje (ta mě dostala nejvíc), které je opravdu nesprávně zařazeno do škatulky "pro děti a mládež". I já (btw. k dětem a mládeži už "pár" let nepatřím) jsem se musela vracet, číst si text znovu, zamýšlet se, co to všechno znamená, snažit se pochopit. Tato kniha prostě má atmosféru a hloubku nemnoha slov - jako staré indiánské vyprávění.

11 28.11.2019

Život J. White je inspirativní, originálni a zajímavý, ale jakkoliv je schopná pastýřka, spisovatelka to není. Svůj životní příběh líčí velmi jednoduše, s velkým časovým i "místním" odstupem. Ale to už je riziko autobiografie. Občas mi její životní rozhodnutí přišla šílená (15 let obhospodařovat 2 farmy vzdálené přes půlku Anglie...).
A přestože se má literární duše moc neuspokojila, jsem ráda, že se mi kniha dostala do ruky, protože mi dala zajímavý pohled na jeden životní příběh.

10 22.11.2019

Hlavní roli v této knize hraje Aljaška, kdyby byl příběh zasazen do jiného prostředí, tak mě zaujme jen z poloviny. Dobře je vykreslena krása, jedinečnost, drsnost a náročnost této země, která není pro každého...
Konec bych preferovala seversky realistický, nikoliv pohádkový - to mě vskutku zklamalo - ale i tak je to poutavé čtení plné příběhů, zvratů, osudů a popisů krajiny i života.
A Aljašku mi teď symbolizuje sametově modrá.

24 15.11.2019

Výborně napsaný povídkový soubor s propojovacím prvekm místa i osudů některých lidí, díky němuž jsem měla pocit, že čtu ucelený příběh jednoho místa a vlastností člověka (i když se děj odehrával jinde). Popsané lidské zlo přítomné v různé formě v jakékoliv době, postavy, do nichž se čtenář během pár vět vžije a soucítí s nimi, styl psaní i vazba knihy - to vše dobře zapadá a tvoří jednu z mála povídkových knih, kterou hodnotím plným počtem.
Děkuji Magnolii za výborný komentář.

22 11.11.2019

Chvilku mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, a od začátku do konce mi rvala uši (oči) obecná čeština (ano, vím, že zastupuje hovorovou řeč/nářečí).
Samotný příběh je výborným odrazem společnosti, hamižnosti lidí, zbabělosti jedince (nemyslím tím hlavní postavu). A i když mi některé scény nadzvedly obočí - jakože opravdu? - kniha se mi líbila a tuším, že na ni jen tak nezapomenu.

11 10.11.2019

Drsná kniha, mohlo by se zdát, že zbytečně krutá, ale život na severu Švédska roku 1852 nejspíš nebyl nijak malebný a romantický. Navíc stejnou pozornost věnuje autor popisu vaření medvědí hlavy, rozkladu těla v močále, bohoslužbě či malování portrétu.
Poslední kapitolu bych vymazala, do děje a nálady knihy se absolutně nehodí a zbytečně snižuje hodnotu předchozích cca 380 stran.

Za mě dobré seversky temné čtení povětšinou o životě a bez zbytečných krimi zápletek (kdo si vybral knihu na základě anotace, bude nejspíš zklamán).

"Většina lidí se chová jako sobi. Ti chtějí být dohromady s ostatními, pohybovat se vpřed ve stádu. Když jedna sobí kráva zachrochtá, začnou chrochtat i ostatní. Když sobí býk vydá varovný zvuk, všichni se rozeběhnou, i když sami neviděli žádné nebezpečí. Soba řídí jeho strach."

11 05.11.2019