pajaroh komentáře u knih

Velmi originální forma přebalu i neobvyklá kompozice příběhu samotného. Text si udržuje básnický nádech i mimo vypsaná haiku, závěr mi přijde dokonale uzavřený i přes svou nekonečnost kruhu. Moc si nedokážu představit pokračování a asi se po něm nebudu pídit.
Ideální čtení pro poetické duše, což já až tak nejsem, ale oceňuji originalitu.

7 05.03.2019

Ivo Stehlík mě zaujal příspěvkem v knize Šumava domovem. Jeho pohled na život a přírodu a schopnost jej poeticky vyjádřit je osobitý a pěkný. Ne s každým pohledem souhlasím, stejně tak nemám stejnou víru, ale to vůbec nevadí, protože možná právě proto mi malá kniha zamyšlení rozšíří pohled na svět očima jiných.
A tak trochu jsem všudezdejší náplava.

4 04.03.2019

Čtivý psychologický thriller, děj má strhující spád, dobře vykreslenou atmosféru Falkland, ekologické problémy ostrova i psychické překážky postav, ale závěr je na můj vkus překombinovaný a to "červenání" v předposlední kapitole se nehodí do rázu a nálady knihy jako celku.

7 01.03.2019

Herbjørg Wassmo je výborná vypravěčka, její popisy norské přírody, moře, atmosféry, doby, upozadněných historických událostí mi přijdou tak autentické, jako by v té době žila. Dějová linie knihy má spád, posun i vyústění, nestalo se mi, že bych při čtení narazila na nějaké "slepé" místo. Postavy jsou živé, včetně těch vedlejších nebo jen těch, které se v knize mihnou na několika stránkách. A samotná hlavní postava - nebudu soudit, posuzovat ani odsuzovat, každopádně je výrazná, velmi netradiční a skvěle vykreslena.
Jen ten přebal... asi bych nikdy knihu nevzala do ruky, kdyby ji nenapsala má oblíbená autorka a kdybych nedala na doporučení.

10 24.02.2019

Pěkná kniha příběhů ze samoty Kopanic, které - jak sama autorka píše - mají prostě a jednoduše čtenáře potěšit, pobavit, rozesmát. U mě splněno na 100%. Zvláště dobře se kniha čte ke konci zimy, kdy duše prostě potřebuje trochu přírody a člověk touží po nějaké smysluplné práci (dřině) v přírodě uprostřed hor.

13 21.02.2019

Tak tohle mi bohužel nesedlo. Ne že by to byla nekvalitní literatura, jazyk i vykreslení psychické poruchy je zajímavé, niterní, ale všechny ty hlasy, stavy, pochody životní i v mysli mi nesedly, na čtení jsem se těžko soustředila a asi tato kniha ke mně "nepřišla" ve správnou dobu.

1 18.02.2019

Nevyhledávám postapokalyptickou a podobnou literatury a ani nevím, jestli se k ní tato kniha řadí. Každopádně se mi velmi líbilo vykreslení Islandu, různé povahy a vývoj postav i nastíněné problémy společnosti. Knihu jsem si prostě přečetla s chutí, a o to někdy jde.

8 18.02.2019

Krátké povídky vyznačující se jednoduchou formou ale vážnějším poselstvím. Velmi se mi líbila úvodní Korespondence, stejně jako povídky odehrávající se ve Finsku. Jen mi to přijde - jako pokaždé u povídek - jako část násilně vystřižená z delšího děje/života.

4 13.02.2019

Mistr Murakami se opět předvádí v dobrém literárním světle a sází na své jistoty - slušný, rozumný hrdina, kterému se stávají zvláštní věci a on je s mírným podivem a bez námitek přijímá, výrazné nečernobílé osobnosti kolem něj, zvláštně plynoucí každodennost s důrazem kladeným na detaily, sexuální scény a obscénosti (které mi vcelku při čtení vadí a za ně snižuji hodocení - ať už se dějí ve snu nebo ne).
Navíc je v této knize slušná dávka tajemna, dobře vykreslená povaha malířství a za mě vcelku uzavřený konec.
Po dlouhém odpočinku od Murakamiho knih jsem si tuto přečetla s chutí.

13 11.02.2019

Co jiného si vzít na čtení do zimního Istanbulu než melancholického Pamuka... bohužel tentokráte mi příběh příliš nesedl - především ta jednoduchá romantická část, a i když oceňuji vhled do sociálních vztahů istanbulské smetánky i dobře vykreslené prostředí, s Pamukovými jinými knihami (Černá kniha, Jmenuji se červená) se Muzeum nevinnosti prostě srovnat nedá.

2 08.02.2019

Velmi pěkně napsaný příběh o rodinné povinnosti, zdánlivé samotě a citové osamělosti, který vůbec nezní tak depresivně, jak to na první pohled vypadá. Uvěřitelně plynoucí děj bez akčních zvratů - asi jako voda v grachtu - z prostředí nizozemské farmy.

9 08.02.2019

Příběh lidí se prolíná s osudy vlků, mystikou, mytologií i vírou bez jasných hranic, vyprávění je reálné i snové zároveň. Vskutku romaneto, jehož čtení - neumím vysvětlit proč - mi připomíná spíše poslech hudby, kdy se střídá rychlá věta s klidnou, procítěnou, než literaturu samotnou.

Část knihy jsem četla v letadle, zrovna jsme prolétávali nad rumunskými Karpaty a já se dívala na rozlehlé vrcholky tohoto jedinečného pohoří a říkala si, jestli tam někde nehledá své "Lesisko" smečka vlků...

10 05.02.2019

Opět krásné povídání o Šumavě, trochu o ekologických problémech, změnách a kalamitách, ale hlavně o lidech, kteří mají "divočinu" v sobě a vědí, jak je důležitá. A samozřejmě o přírodě, lese a rozlehlých horách. Škoda, že kniha nemá takovou propagaci jako Palánovi samotáři (Raději zešílet v divočině), podle mě by si zasloužila minimálně stejnou pozornost.

13 02.02.2019

Je škoda, že kniha je vyprávěna tak halabala na přeskáčku a chybí ji pevnější konstrukce, oddělené kapitoly nebo časová souslednost a osobní poznatky jsou uvedené na konci knihy v poznámkách. Povídání o psech a jejich známých páníčcích - politicích, vojevůdcích, hercích a zpěvácích či pro mě nejchytlavější část o spisovatelích - je totiž zajímavé a často i vtipné nejen pro někoho s diagnózou "pejskař". Jen si představte Castra jako zachránce čivav (ač milovníka rotwajlerů), J. Mengeleho provozujícího v poklidném brazilském stáří psí útulek (za jakým účetlem, to se už asi nedovíme), Baracka Obamu, kterému prezidentská kancelář zakazuje pořídit si havanského psíka (jelikož se to přeci jen politicky nehodí) apod.

"Pes k člověku vzhlíží, kočka ho přehlíží a prase jej považuje za rovnocenného partnera." Winston Churchill

4 31.01.2019

Tedy mě pan Backman nedostal. Medvědín mi přijde jako mistrovská ukázka spisovatelské manipulace, jako by pan Backman navštívil kurz tvůrčího psaní a z něj aplikoval veškeré metody působení na čtenáře, do toho přímíchal všechna sociální tabu-témata a okořenil to expresivními výrazy a "život-měnícími" povzdechy ... pro mě tedy velmi nepřirozeným a nepříjemným způsobem. Mám ráda Švédsko, mám ráda hokej, nemám ráda Medvědín. To se stává. PRÁSK!

26 28.01.2019

Spíše než Na okraji světla bych knihu nazvala Uprostřed temnoty. Hodně drsné a někdy až nepříjemně osobní vyprávění, ve kterém hlavní postava otevřeně popisuje své myšlenky i svět kolem plný ponurých postav i skličující atmosféry. Styl autorky je velmi specifický, přestože jde bez servítek k věci, zachovává si poetičnost, především u popisu řeky a okolí.

4 25.01.2019

Vzhledem k tomu, že knihu autorka napsala ještě za studií, tak jsem neočekávala žádný literární skvost, jen jsem měla chuť na něco nenáročného, na příběh z příjemného prostředí (nejlépe ze Švédska), a takový jsem dostala. Ano, vyprávění je občas dosti sentimentální, romantické a opravdu je to čtení pro ženy, ale atmosféra starého domu i jeho okolí je velmi pěkně popsaná, stejně jako zajímavý námět přátelství dvou odlišných žen.

4 23.01.2019

Asi jako mnoho čtenářů přede mnou jsem dlouho hledala s Brittt-Marií společnou cestu i řeč. A jsem ráda, že jsem ji nakonec našla a "odhodila předsudky". Většinou mi vadí, když se do komických a odlehčených situací zaplétají hlubší myšlenky (respektive mi vadí ty komické a odlehčené situace), ale je fakt, že to F. Backman umí pojmout velmi líbivě.
Osobně bych knihu nehodnotila, pokud bych ji nedočetla do konce. Britt-Marie je jasná ukázka, jak může být někdy první dojem mylný - v životě i v literatuře.

12 21.01.2019

Někde jsem četla, že je to podobné jako trilogie T. Gulbranssena Věčně zpívají lesy... Tak není. Společný mají možná statek v norských lesích.
Jistě, je to staré dílo, ale i tak jazyk ulítává v přehnaně poetických rovinách, které se moc neslučují s psycho-jednáním postav.

1 18.01.2019

Nemám ráda krimi, prostě mě ty mordy nebaví. A anotace této knihy je slušně řečeno hrozná. Takže proč? Miluji Švédsko a Kerstin Ekmanová je má oblíbená autorka, která dokáže výborně zachytit upadající atmosféru zdánlivě izolované vesnicie na hranici s Norskem, neidealizuje postavy ani zytečně nehrotí děj. Není to kniha pro milovníky akce a tradičních detektivek. Mnohem více v ní jde o vykreslení života, sociáních problémů a psychologie postav v rámci vytvořené komunity i rodiny. Uznávám, že chvílemi bylo čtení rozvleklé, ale to už je prostě styl Ekmanové. Za mě dobré čtení, kde vůbec nejde o to, kdo koho zamordoval.

9 16.01.2019