pajaroh
komentáře u knih
Z hlubin
Margaret Atwood
Tato kniha ležela v mé knihovně asi 15 let a čekala, než dozraje ten správný čas (a já). Dokud vypravěčka příběhu popisuje, co se děje ve srubu a jakou rybu ulovili, je to takový obyčejný příběh, ale jakmile se zatoulá do svých myšlenek, vztahů, do vzpomínek na dětství, přístup k víře, sledování instinktů, tak to jde opravdu z hlubin a do hloubky. Výborně jsou zachyceny chorobné mezilidské vztahy i rezignace a neschopnost je změnit. Příběh graduje, upozorňuje na problémy "moderní" povahy a tak nějak mě silně zasáhl.
Sběratel sněhu
Jan Štifter
Chytlavý příběh silně připomínající několik knih, které poslední dobou vyšly - ať už stylem (J. Hájíček) nebo tématem války, odsunu (Hana, Slepá mapa, starší Cejch). I když je pravda, že toto téma v knize Sběratel sněhu není hlavní, dějová linie se vyvíjí jinak a drží si svou originalitu. Příběh ze současnosti mi moc neseděl, ale chápu jeho smysl a dobře zachycenou rozdílnost všech tří období v jednání a myšlení lidí i v popsaném prostředí a architektuře Českých Budějovic. Velmi sympatický je formát vydání (Vyšehrad).
Kde kvete tráva
Han Kang
Krásným jazykem, stylem i podařenou kompozicí jsou popsány hrůzné věci, které se děly s malými obměnami na tolika místech světa.
Osobně jsem o jihokorejských událostech mnoho informací neměla a četba mi dala z "lidského" (- diskutabilní pojem vzhledem k této knize) hlediska zabrat. Krásné, smutné a povětšinou i hrůzné. A dle mého i skvělý překladatelský počin.
A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
Zajímavě uchopený námět stárnutí a nemoci, na můj vkus však příliš zasněný, poetický a krátký. Opravdu je to spíš příběh do blogu a i když chápu autorův úctyhodný záměr k vydání knihy, na vyšší literární hodnocení to za mě není.
Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
Svým syrovým jednoduchým stylem kniha autenticky vtáhne do temnoty mongolských plání a špíny velkoměsta. Neuvěřitelné, že ji nenapsala autorka z Ulanbátaru, ale tehdy 22letá česká studentka. Teda až na tu "-ej" češtinu a nemongolská přirovnání typu "jako čamrda", to mi rvalo uši (oči). Drsné dílo, které se co se stylu týče lehce čte, ale těžce na čtenáře dopadá.
Oči nemlčí
Roy Jacobsen
Třetí díl trilogie z Barrøy je mnohem méně o přírodě a více o lidech, což při úsporném vypravěčském stlyu R. Jacobsena trochu drhne, obzvláště v rozhovorech postav. Příběh je hodně o válce a o setkání s mnoha dalšími osudy lidí... a tak nějak se mi jednáním Ingrid vzdálila stejně jako se ona vzdalovala od ostrova.
Závěr je dobrý a koneckonců všechny tyto proměny jsou přirozené a kniha Oči nemlčí je dostatečnou tečkou za osudy lidí z Barrøy.
Pálenka: Prózy z Banátu
Matěj Hořava (p)
Krásná, melancholická kniha nejen o Banátu. Takto osobitou zpověď originální námětem i stylem jsem již dlouho nečetla, jestli vůbec někdy.
Netřeba více popisovat a komentovat, doporučuji přečíst.
Ostružinové víno
Joanne Harris
Po které knize sáhnout, když jedete na francouzský venkov a nejste fandové přeslazených románků alá kávička a Eifelovka či jednostranných cestopisů popisujících bezchybnou slunečnou Provence? Po Ostružinovém vínu. Příjemná oddechovka, která povětšinou neidealizuje a mezi obrazy vinařského městečka nastiňuje problémy modernizace i nejednoznačnost lidských osobností. Jistě, příběh je jednoduchý a odhadnutelný, ale ne přehnaně harmonický. Snad jen ten konec.
Malíř pomíjivého světa
Kazuo Ishiguro
Malíř pomíjivého světa není prvoplánová kniha, je mnohovrstevná a jde do hloubky vztahů, viny a života vůbec i konfliktu moderního a tradičního z japonsky zakrytého pohledu. Stejně jako rozhovory vedené s přehnanou zdvořilostí a "úctou" hraničící z pohledu Středoevropana až s pokrytectvím, pravý názor se i v příběhu ukrývá za uctivé přikyvování. Je to velmi odlišná kultura, která mě až tak neoslovuje.
Autismus & Chardonnay
Martin Selner
Samozřejmě lze fejetony chápat jako milé, humorné čtení, ale jaká hloubka se za tím skrývá... Martin Selner nám skvělou schopností vystihnout pár slovy to podstatné podává sondu do vlastního života a často odhaluje nesmyslnost jednání v každodenních úkonech - protože je to "normální"?
Sto let
Herbjørg Wassmo
Velmi pěkné, norsky "chladné" vyprávění o osudech jednoho rodu z Lofotských ostrovů. I přes množství postav, různé časové linie i formy vyprávění se mi kniha četla dobře, jen mi na závěr chybělo vysvětlení osudů některých osob. Pokud máte rádi atmosféru Skandinávie, rodinné ságy a severský vypravěčský styl (K. Ekman, T. Gulbranssen), doporučuji.
Ženy, které běhaly s vlky
Clarissa Pinkola Estés
Tuto knihu jsem četla hodně, hodně dlouho a hledala potenciál, který v ní jistě je, ale je utlačen do pozadí především překladem, nesourodostí témat a čas od času užitým přirovnáním a vysvětlením určitého chování/povahy žen mýtem/historií, které opravdu skřípe a přijde mi jako autorčin výmysl. Možná prostě nedozrál čas.
Paní Dallowayová
Virginia Woolf
Kniha plná obrazů, pocitů, vztahů, vnitřních dialogů popisuje svět Londýna a kritiku jeho společnosti. Čtení je náročné, závěr - vlastně není - ale přesto se mi originální styl Virginie Woolfové líbí.
Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů
Mary Ann Shaffer
Zajímavé, většinou když se z románu vyklube románek, skřípu zuby. V tomto případě jsem se tlemila jako měsíček na hnoji. Možná je to originální formou příběhu, možná charakteristikou postav, popisem místa nebo všudypřítommým důrazem kladeným na důležitost literatury, ale příběh mě chytl a Normanské ostrovy jsem navzdory závěru opouštěla těžce.
Jen ten nový přebal se opravdu nepovedl.
Světlo světa
Halldór Kiljan Laxness
Halldór Laxness je pro mě průměrný spisovatel starých islandských příběhů, ale tato kniha mě zklamala. Příběh ufňukaného nedoceněného "básníka" (ehm, básně ve stylu jedna-dvě, Honza jde...) se mi nelíbil ani přes popis ostrovní krajiny a dobovou atmosféru.
Šumavská trilogie
František Hobizal
Trilogie je psána nostalgickým, starým stylem a chvíli mi trvalo, než jsem se začetla - plno postav jen krajně představených, přeskakování obrazů. Ale to se zlepšilo a F. Hobizal mi příblížil krásnou přírodu a hory Šumavy takové, jaké byly před několika desítkami let. A výstižně zdůraznil, že lidi i nelidi jsou tady v každé době. Ideální pro čtenáře Klostermanna, Němcové apod.
První stopa
Markéta Peggy Marvanová
Samozřejmě se nejedná o žádný stylistický skvost, ale je jasné, že kniha takové ambice nemá, že jednoduše a sympatickou formou předává zážitky ze zimní cesty Laponskem a z příprav na ni. Nadšení autorky a bojovnost pocítí snad každý čtenář. Nevím, jestli je kniha atraktivní pro ty, kdo neznají severní Finsko nebo jim nejsou blízké extremnější přechody (letní či zimní), ale já si tuto reportáž vážně užila. A teď vzhůru do Laponska!
Ztrácení
Marilynne Robinson
Krásně melancholický, ale ne nešťastný příběh o opuštění, osamění a tuláctví psaný originálním obrazovým stylem, který mě doslova vtáhl do hloubky jezera a samoty "bezejmenných duší" Ruth a Sylvie. Gilead mě nijak neoslovil, ale tento román je síla.
Nebezpečí na vrcholcích
Gary Snyder
Gary Snyder je pro mě tak trochu neuchopitelný spisovatel prózy v poezii. Ne vždy jsme na stejné vlně, některé básně mě úplně míjejí, jiné texty jsou mi blízké a jejich čtení mě uklidňuje a zpomaluje v uspěchané době. Přitom nevím, co přesně se mi na nich líbí a táhne mě ke čtení dalších jeho knih, možná nezkreslený, neidealizovaný popis krajiny nebo krátké náznaky příběhů, nad jejichž nevysvětlenými obrazy se musím zamyslet. Takové vzdálené vrcholky v mlze, ke kterým bych se jednou chtěla dostat blíž a zjistit, "jak bohaté a složité některé z těchto zdánlivě prostých básní jsou."
Cesta slepých brouků
Roman Mlejnek
Kniha obsahuje moudré myšlenky o tichu, tmě, přírodě, zajímavý, duchovně laděný příběh člověka uzavřeného v samotě do jeskynního světa, ale také dějovou linii Roberta, jejíž podstatu jsem sice pochopila, ale asi na ni nejsem dostatečně zralá - příběh mě neoslovil a snížil dojem z knihy. Ta díky tomu na mě jako celek působí nesourodě. A Skadarské jezero? To býval krásný kout země...