pajaroh komentáře u knih
Kniha staví na velmi silném, emotivním příběhu, odehrávajícím se na pozadí historických událostí, které čtenáře prostě musí chytnout. Konstrukce knihy je povedená, stejně jako retrospektivní části. Styl autorky je průměrný, nezaujme, neurazí, nicméně příběh je opravdu působivý.
Tohle je výborná odpočinková kniha, a to myslím v tom nejlepším slova smyslu. A přes veškeré a často zbytečné připomínky, které mi běhaly v hlavě, musím připustit, že jsem si čtení neskutečně užila. A tak také hodnotím.
Pobavila jsem se (u setkání Božidary s německým vlastníkem půdy velmi hlasitě), pokochala se, zapřemýšlela. A i když mi není vlastní autorčina/Božidařina averze ke psům a k zimě, souzním s její nesympatií k šíleným páníčkům a ženským kurzům typu probuďte v sobě Bohyni (ty autorka vystihla skvěle). Pěkný příklad toho, že s někým nemusíte ve všem souhlasit, ale přesto ho respektovat a mít rád - v životě i literatuře.
A samotná Božidara v pyžamu i bez je krásný originální svéráz.
"Kuken Sie na oblohu. Patří snad mraky někomu? Nein! (...) My dvě, mein Kamarade, wir sind poutnice, abys věděl!"
"Největší svobodou je možnost odejít."
Jak já Gellnera na střední škole nesnášela... a jak se člověk mění.
Dovolím si citovat nejoblíbenější:
Miluji severní nebe
bílé a bez citu,
kterým se marně prodírá slunce
chladně a bez svitu.
Miluji severní pláně
se smutkem zavátých cest.
Miluji večerní mlhy
severních velkoměst.
Miluji severní muže
těl těžkopádných a mdlých
s bezradnou, truchlivou touhou
v srdcích tesklivých.
Miluji severní ženy
bázlivé stulené v tmách,
které prožívají své lásky
v snech a vzpomínkách.
První knihu autorky jsem četla za okolností, které se do vnímání příběhu neodmyslitelně promítly - při cestě severním Švédskem, v milém anglickém paperbackovém vydání.
Když pominu tohle natáhlé české vydání druhé knihy (větší objem, vyšší cena) s nevkusným puncem "bestseller", který zničí i jinak pěkný design, atmoféru si kniha zachovává. Přiznám se, že příběh byl pro mě až druhotný, ale okolí vesnice severu, temné jezero obklopené nekonečným lesem mi alespoň trochu poskytlo náplast za letošní ztracené cesty. A pak je tu ještě specificky depresivní obyvatelstvo Pustiny, jejich pohnutky a životy ztracené na benzínce, pile, v drogách... Celkově opět dobré čtení.
A žili šťastně až do povodně... pohádkové vyprávění zaměřené na poetiku a doslova kouzlení se slovy i myšlenkami. Obraz řeky jako života je do příběhu mistrně vsazen, atmosféra starého anglického venkova dobře zachycena a v tomto mýtickém nádechu mi vůbec nevadily černobílé postavy.
"Seděli na břehu. Takové příběhy se lépe vyprávějí u řeky než v salonu. Slova se hromadí vevnitř, polapená stěnami a stropem. Váha řečeného dokáže těžce dolehnout na to, co by snad mělo být řečeno, a zadusit to. U řeky vánek odnáší příběh na cesty, věta odplouvá a uvolňuje své místo další."
Chytlavě napsané 3 příběhy žen, které v životě ovlivňuje nízké sebevědomí. A nejen to. Autorka důmyslně do vyprávění zahrnula psychologické (občas až fanatické) problémy dnešní doby, nefunkčnost vztahů k sobě samému i okolí (ať už se jedná o vztah k dětem, k rodičům, o církev nebo telemarketing).
Nejvíce mě zaujala poslední povídka a popis zvláštní kombinace pocitu moci - soucitu - a bezmoci. Docela silné kafe.
Netradiční (naštěstí ne budovatelská) česká klasika Jana Otčenáška, která dokáže oslovit čtenáře i v dnešní době, kdy útěk z civilizace, hledání původního a své vlastní cesty navzdory těžkostem začíná být tolik oblíbené téma.
Kniha je psána pěkným jazykem a jediné, co mi vadilo, byla nevěrohodnost vyprávění a vnímání hlavní ženské postavy (především ve vztahových popisech).
Ta častá nerozhodnost a nespokojenost člověka, který se nedovede vzdát pohodlnosti, kultury a útulnosti městských kaváren a zároveň toužícího po návratu do přírody, k tomu, aby si život (jídlo, světlo, teplo...) zasloužil, byla před 50 lety a ještě dlouho bude, tedy pokud se bude možné kam vracet.
Myslím, že autor bude mít po vydání tohoto debutu plné zuby srovnávání s autorkou Sara Baume, ale může si za to sám. Atmosféra samoty na pobřeží Irska, psí společník, tak trochu "vytržená" hlavní postava a pomalu plynoucí děj... a přesto je to originál, styl psaní není až tak poetický jako u zmíněné autorky, dvě časové linie příjemně udržují pozornost, téma rodinných vztahů a pocitů zodpovědnosti až spasitelství je zajímavé a otevřené nedořešené otázky a odbočky mi kupodivu k příběhu sedly. A navíc jihozápadní pobřeží Irska a Kerry je nádherně divoké místo a Noel O' Regan ho umí dobře zachytit (v těch bouřkách jsem si doslova libovala).
Kdyby knihu nenapsala Delphine de Vigan, nečetla bych ji. Anotace a to téma obecně... no ale opět potvrzuje, jak výborná spisovatelka to je. Velmi dobře napsané, hodně jsem při čtení porovnávala příběh s mým okolím, dobou. Mohu jen doporučit.
Už je z toho sázka na jistotu. Jsem si říkala, že si dám od toho chytráka Gamache chvilku oddych, ale zase jsem z hromádky knih k přečtení vytáhla další díl od L. Penny. A to, že se děj přesunul mimo borovicovou vesnici, je jen příjemná změna.
Autorka kromě popisů přírody, kanadských jezer, hor a lesů (komu by se to nelíbilo) a velmi detailní fascinace jídlem (nejspíše psala hladová) originálně odhaluje postavy a dokáže je neotřele popsat:
"Finneyho šilhavé oko bezcílně těkalo po místosti a vlasy mu trčely do stran v podivných úhlech, takže vypadal jako poškozená družice, která dopadla na zem přespříliš rychle a přespříliš tvrdě."
Opět příjemná návštěva Kanady.
Pro mě netradiční čtenářské téma, ale chtěla jsem se dozvědět více o této osobní volbě osudu a způsobu života. A také - mojí babičku jako sirotka vychovávaly jeptišky v klášteře a bohužel se ji už na dětství nezeptám, možná proto výběr knihy.
Příběhy jednotlivých sester jsou zajímavě popsané (vyprávěny v ich-formě) a trochu vedou k pocitu obecnosti a opakovaného. Chybělo mi pár přímých otázek, detailnější rozhovory, věřím, že každá část jejich života by mohla být rozepsána minimálně na delší kapitolu, ale chápu, že je těžké se takto veřejně vyzpovídat. S ohledem na to je to dobrá práce.
Tato kniha není o náboženství, je o životních příbězích, historii, o způsobu života pro mě jen těžko představitelného a svým způsobem obdivuhodného. Fotky jsou výborné dokreslení jednotlivých osudů a konkrétních tváří.
Doslov K. Hladké je velmi pěkný a klidně mohl být použitý jako předmluva k uvedení knihy.
Upřimně, jestli jsem na něco při čtení této knihy neměla chuť, tak je to na horkou čokoládu, kterou mám spojenou s příjemným, pohodovým vyprávěním. V tomto případě je vůně čokolády promíchána s vůní čerstvé krve a Osmý život je navzdory anotace i lahodnému přebalu kniha o drsné ruské a gruzínské historii, smutných osudech, krutosti a podivných vztazích... občas až příliš. Emoce jsou nahuštěné v každé kapitole, na každé stránce, přerušené jen výčtem historických reálií a chvílemi jsem si při čtení říkala, že to je až přes čáru, chyběl snad jen incest (nebo jsem ho přehlédla). Ale obsáhnout tolik generací a celé 20. století, to prostě je kus historie - národní i osobní. Obdivuji autorčin přehled i schopnost vše zachytit a propojit, jen je škoda, že občas sklouzla do lacinějších rovin. Jejími slovy měl ten tkaný koberec příliš mnoho vláken a jakkoliv miluji obsáhlé knihy, u této mi rozsah nesedl...
Ale určitě stojí za přečtení a zapřemýšlení, především ta první polovina bez přemoudřelých dítek.
Životopisný román - tedy zčásti fikce, zčásti historie - v tomto případě velmi dobře napsaný. Musel to být tvrdý oříšek zapasovat do tolika historických událostí život hrdinky na základě dopisů, deníkových záznamů a příběhů tradujících v rodině.
Idylické dětství šlechtičny Kinské, ve kterém je dobře zachycena její tvrdá a svobodomyslná povaha, je vystřídáno pozlátkem společenských plesů ve Vídni a do kontrastu s tím postavena cesta do Ruska, touha po smysluplné pomoci na úkor vlastního života, šílenství války, revoluce, podmínky zajateckých táborů na Sibiři. Chytlavě napsané, poučné a hlavně vtahující do děje. Snad ani nelze nemít rád silnou osobnost hraběnky Nory Kinské jako hrdinky této knihy. Velmi dobře jsou popsány její pocity a touha, která nutí opustit komfort zámku a cestovat za krutých podmínek zimní Sibiří, nechat se ničit, utvářet, růst.
"Monotonní rytmus rachotících kol, tu a tam zapískání parní lokomotivy nebo ozvěna v tunelu. To byla hudba cestujících, lovců svobody, nomádů z povolání a dobrodruhů všech myslitelných odrůd. Ale také zvuk války. Transsibiřská magistrála byla dostavěna právě včas, aby se zařadila do akordu, který se rozlehl od francouzského atlantského pobřeží až po Vladivostok a přerostl v neblahé dunění."
Nerada srovnávám spisovatele a raději jim ponechávám jejich jedinečnost, ale autorčin styl mi v tom všem dobrém připomíná mého oblíbeného islandského autora Stefánssona - osudy obyčejně neobyčejných lidí, pohledy do duše, filozofické myšlenky a "mudrování"... - jen namísto severského rozbouřeného ostrova je příběh (příběhy) zasazen do mlhavé pohraniční vesnice. A samozřejmě si zachovává svou příjemnou originalitu. Šeptuchy zde vystupují jako jedny z postav, ale nedivím se, že jejich označení autorka vybrala pro název své knihy - působí tak tiše a tajemně.
Krásné čtení s pomalejším rozjezdem a koncem, který nepustí ani po dočtení.
"Neviem, prečo si všetci myslia, že nájdu po smrti pokoj. Keď ho nenašli pred ňou."
"Predstav si, že by sme všetci dostali, čo by sme chceli. Vieš si predstavit to peklo?"
"Vždy stála tak trochu medzi dvoma svetmi, tak sa jej to dialo, nemala na výber. Za ňou sa kýval les, odkial sa obas ludia nevracali, a pred ňou začínala cesta vedúca medzi ludi, s ktorými sa jej nechcelo žiť. Ktorým nerozumela a oni nerozumeli jej."
Znáte to - dočtete dobrou, těžkou, kvalitní knihu a nechce se vám puštět do ničeho dalšího. V takové chvíli jsem sáhla do knihovničky pro Ziburův cestopis, ofoukla roční prach a po delší odmlce od tohoto žánru se půstila do svérázných řádků.
Hodně čtenářů vyčítá Ziburovi komerčnost a propagaci - no a co? Je sympatické, že si na nic nehraje, neschovává se za cestování o samotě bez peněz s týmem kameramanů a fotografů za zády jako mnoho jiných. Cestuje, píše, přednáší a propaguje svoje knihy a jde mu to velmi dobře. Jasně, humoru je požehnaně, ale reálných cestopisů s přesnou mapou, detailním popisem okolí a kilometráží je na trhu dosti a Ziburův cestopis je prostě o pohledu na svět.
"Každý odhodlaný člověk by se svou náladou měl bojovat. Být nešťastný je totiž ta nejsnazší věc na světě. Svede to každý slaboduchý hňup, protože k tomu není zapotřebí vůbec nic. zato spokojenost, ta přichází jen za zásluhy. Člověk musí neúnavně hledat hezké maličkosti, pochopení, odpuštění, radost a energii."
"Být v přírodě a sám je totiž komfort, jakého se většině obyvatel naší planety nedostává. Právě díky samotě přitom člověk načerpá energii a chuť trávit čas s ostatními."
"Skutečná svoboda totiž přichází až tehdy, když je člověk docela sám. Nemá tužeb, nemusí se nikomu zodpovídat ze svých činů a nikdo se o něj nezajímá. Stává se neviditelným."
Knihu jsem si příhodně pořídila v anglickém vydání na cestě domů ze severu Švédska, takže jsem se soustředila hlavně na obsahovou stránku a tu literární trochu opomíjela.
Každopádně se mi četla velmi dobře, příběh má spád a i když není samotná zápletka až tak originální, prostředí vesnice na severu je velmi pěkně vykresleno, stejně jako mystická, zádumčivá nálada a psychologie postav.
M. Cunningham je velmi dobrý vypravěč, který dokáže svým postavám dát duši, osobnost a nelehký, nejednoznačný život, ať už se jedná o ztroskotaného travestitu nebo bohatou americkou paničku. Děj plyne chronologicky, události jsou vyprávěné z pohledu různých osob, zvraty jsou často jen naznačené a dozvíme se až výsledek po několika letech. A některé dialogy a rodinné konflikty jsou tak reálné, až to bolí. Vyprávění čtenáře udržuje v napětí a já si vyprávění o osudech všech postav vychutnala.
No teda, tohle je náročné čtení na psychiku. Autorka opět dokázala do vcelku krátkého příběhu zahrnout tolik síly a bolestných vztahů a stylem psaní od první věty vtáhnout čtenáře do děje a situací tak, že by nejraději s některými postavami zatřepal a zařval na ně.
Dobrá kniha, zajímavá autorka.
Velmi pěkný rozhovor s moudrým člověkem, který ke mně přišel v době vrcholící asociální nálady (lidstvo mě štve a kupa hypochondrů kolem také) - a asi to byl ten správný čas.
Žádná deziluze či prozření co se týče okolí a společnosti nenastalo (maximálně se můj názor potvrdíl), spíše jsem se dozvěděla něco o sobě.
Na rozhovor je kniha pěkně zpracována do jednotlivých kapitol, citace vyloženě sedí a závěr v podobě nastínění poměrů v psychiatrii, kdy pan Honzák začínal, knihu krásně uzavírá.
A současná společnost? ...
"...člověk má potřeby bio-psycho-sociáně-spirituální. Jenže pod spirituálními si leckdo představí svíčkovou bábu a odulého preláta, vybírajícího desátky. Velký omyl. Spirituální potřeby mají všichni živí tvorové, lidi stejně jako sloni, vlci, havrani... ...Zkrátka, ať už pánbu je, nebo není, máte pro něj v mozku plac. Je to prostor pro spirituální zkušenost, která člověka pozdvihuje, protože mu drobátko scvrkává to jeho nabubřelé, sobecké ego a rozšiřuje práci těch částí mozku, které jsou naštelovány prosociálně. No a tahle spirituální dimenze potřebuje být krmená stejně výživně jako ta biologická. Čím ji ale krmí český národ? Jsme první ve spotřebě alkoholu a marihuany, vynikáme i v konzumaci piva, zato v kultivované spiritualitě jsme poslední."
Příběh (vyprávěný v ich-formě) o mladé osamělé ženě žijící v chalupě v jižních Čechách a vyhýbající se společnosti, která je posedlá sběrem různých druhů hub, které od rána do večera hledá a pak je dodává do restaurace - to si přímo koleduje o srovnání s knihou Do tmy Anny Bolavé. Inspirace je slabé slovo, ale pokusím se od srovnání upustit.
Kniha je psána jednoduchým stylem, zápletka rodinného tajemství graduje (i když je od začátku vcelku jasná) a díky popisům prostředí Šumavy, starého domu, ranního vonícího lesa je chování postav ještě více hrůzné a odsouzeníhodné. Zdánlivě malebný život může být stejně jako krajina hodně drsný. A do vší "pohody" i po letech zasahují nejen vzpomínky a traumata, které utvářely osobnost, ale i turisti, rodinky na výletě či ziskuchtivý majitel restaurace. Člověk je jako houba - to, co je vidět na povrchu, je jen malá část. Podstatné je mycelium, ať už shnilé nebo dobré - jako tato kniha.