pajaroh komentáře u knih
Krásný příběh, který jsem jako dítě sledovala s otevřenou pusou na velkém plátně v kině (Medvědi) a nedávno jsem našla útlou knížečku v knihobudce.
Shakespeare to není, ale asi mi teď literatura o přírodě sedí nejvíce.
Plnohodnotné pokračování příběhu Olive Kitteridge, "starší", smutnější, snad i laskavější, ale stále svá. Tentokrát je větší důraz kladen na vztahy, které jsou opět skvěle (často kontrastně) vykresleny, méně na prostředí - mainské pobřeží mi trochu chybělo. Myšlenka, že často námi odsuzované (věci i lidé) je nám nakonec nejbližší, je smysluplné vyústění příběhu.
Tento díl se může líbit i někomu, kdo nemá děti, nemá zkušenosti s manželstvím a nepatří do starší věkové skupiny. Protože je dobře napsaný.
Příběh z jakési vesničky se specifickými obyvateli vyznačující se úsměvnými podivnými zvyky a slabostmi, stará moudrá žena téměř vědma, uspěchaní rodiče hledající kdovíco, obrovský bílý nesmrtelný pes, laskavý soused optik + smrt a jemný magický realismus. Zní to dobře a dobré to je. Hodně zajímavých filozofických a myšlenek je jen naznačeno (až jsem měla pocit jakéso ezo-budho-moderní směsi), vyprávění je chvílemi detailní, jindy z pohádkového odstupu ve stylu bylo-nebylo, celkově mi kniha připomíná několik jiných (oblíbených) a čte se dobře.
Atmosféra podzimní vesnice, postavy, do jejichž myšlenek, světů i slabostí čtenář nahlédne, zajímavé kulturní střípky a laskavý styl vyprávění. Opravdu velmi příjemné čtení.
Dobře a autenticky je vykreslena krajina "mého" kraje kolem Řeky, atmosféra lesa a zajímavosti přehrady nové i staré, ze kterých jde cítít láska k přírodě. Bohužel i jiných míst působících jako pěst na oko. A pak ten lesní těžební průmysl, lov na zakázku...
Přesně je na situacích popsána povaha lidí, ať už se jedná o zabírajícího chovatele dobytka v údolí či papaláše z Nové Pláně. Co proti tak agresivní hamižnosti zmůže jeden člověk? A kolik takových nenažranců je v mém malém okolí. Kdo nemá ambice, jakoby nežil.
Příběh plyne, lesy mizí a mně se jen potvrzuje, že lidská povaha je pro přírodu mnohem větší katastrofou než kůrovec.
Krásné téma, které je zajímavě kompozičně zpracováno. Nejsem odborník na umění, jen mě jednoduše focení baví a čtení této knihy bylo jako procházení výstavou černobílých fotografií lidských životů, kde se čas zpomalil.
"Jestli fotit znamená naskočit na hřbet živoucího města, v temné komoře se vezu na neviditelném vzdušném proudu, ale ten pocit, že mě něco unáší, je stejný. Na obou místech se měním v pouhé smítko čistého vědomí."
Pod širým nebem (pod celtou) v lese švédského severu strávil tento člověk 4 roky a poblíž žije s rodinou nadále. Není to žádný nespokojený útěkář, hledač či nevím-co-chci osoba, pro něj to byla tak trochu jediná možnost přežití.
Líbí se mi to, jak přijímá ta léta strávená o samotě v lese - jako nutnost k přežití a léčbu (i když tak nadále už nežije), jeho praktické rady, přestože většina není žádná novinka, ztotožňuji se s nimi.
Obdivuji jeho nalezení rovnováhy mezi přírodou a komfortem (ten je na můj vkus až příliš, ale to každý vnímáme jinak), spojení života v domě a v lese. Nebo... zajímalo by mě, jestli cítí rozpolcenost mezi oběma světy...
Obdivuji jeho přístup k rodině (na začátku to muselo být s ním těžké, jak sám přiznává)
A úplně nejvíce mě oslovily fotky od jeho ženy, které text doprovází. Ty vyjadřují duši severského lesa, života i samotnou osobnost.
Uvítala bych více textu i fotografií. A i když autor není žádná spisovatelská elita (naopak praktičnost jemu vlastní je obsažena v každé větě), některé události, které ho do lesa dovedly, jsou zmíněny velmi okrajově, a jako příručka pro přežití na severu taky kniha neobstojí, je to prostě pohlazení pro civilizací unavenou duši, která tu rovnováhu hledá (a že nám to tady v malé zalidněné zemičce jde mnohem hůře než v severských lesích).
"není toho zapotřebí moc a život může být dobrý."
"Trvalo mi několik let, než jsem se znovu sžil s moderním světem a pochopil, že v životě nejde jen o přežití. Že život znamená mít se dobře.
Tato antologie se povedla. Ze současné do češtiny přeložené finské literatury jsem na rozpacích (něco se mi líbí, většina bohužel ne), ale povídky v této sbírce mě zaujaly téměř všechny, protože ona fantazie a tajemná mystika je použita jemně a tak akorát. Jaká škoda, že se překlad skandinávské literatury tolik zaměřuje na krimi.
Komu se líbil Starý kraj, nebude zklamán ani touto knihou. Samotný příběh Ingwera plyne pomalu a je spíše spojovací linií knihy, hlavní roli hraje atmosféra vesnice, která není ani přehnaně idealizována ani popsána s přílišným naturalismem. Svérázné postavičky a osoby, které člověk poznává i v povahách z okolí, otázka vykořenění i návratu, nezastavitelné změny a modernizace vesnice a naopak neměnnost povah starých obyvatel - to vše autorka pozoruje, popisuje, nesoudí.
Patří člověk do kraje, kde se narodil, i když už to není ten samý kraj?
Hluboké, lidské - v tom dobrém slova smyslu - a velmi dobře napsané. D. d. Vigan má dar pozorovat, vidět, domyslet a psát. Mám její styl i témata knih opravdu ráda a u málokterého spisovatele se po dočtení vracím ihned na začátek...
Jak poznám dobrou spisovatelku? - děj knihy je zasazen do pro mě neoblíbeného prostředí (v tomto případě americké maloměsto) a celý příběh je jen a jen o lidech (většinou o mateřství). A přesto mě čtení chytlo od první stránky. Ani jedna postava či vztah není černobílý jako fotografie, každý má svůj pohled, názor, minulost a zkušenosti, o kterých ostatní neví - nebo o nich ví jen zkresleně. Motiv ohně a cesty je dokonale propletem do děje. A závěr? Krásný, jiný si představit nedokážu.
Krásným jazykem, stylem i podařenou kompozicí jsou popsány hrůzné věci, které se děly s malými obměnami na tolika místech světa.
Osobně jsem o jihokorejských událostech mnoho informací neměla a četba mi dala z "lidského" (- diskutabilní pojem vzhledem k této knize) hlediska zabrat. Krásné, smutné a povětšinou i hrůzné. A dle mého i skvělý překladatelský počin.
Pro mě asi nejlepší román severské literatury, který jsem četla (a četla jsem jich hodně). Skrývá nejen mnoho příběhů nebo úrývků a nastínění osudů jednotlivých osob spojených s usedlostí Nevabacka a krajem Pohjanmaa, ale také - a především - propojení s krajinou, lesem, blízkými blaty a jejich bytostmi. Každá postava tento domov vnímá jinak, jeden nedokáže žít jinde, jiný se zde uprostřed temných lesů trápí... někdo bytosti vnímá, jiný odmítá... A přestože s žádným z obyvatel Nevabacky většinou nezůstaneme déle než kapitolu, většina osudů (těžkých, jak jinak) se mi hodně zapsala do duše (především Ptačí dívka Alina a "mapař" Ant). V závěrečných kapitolách mi chyběly bytosti z blat, ale je to přirozené, málokdo dokáže ve 21. století vnímat...
Také musím vyzdvihnout krásné grafické zpracování knihy.
Krajina domova JE důležitá.
Způsob vybrávění Valerie Perrin se mi velmi líbí, ono postupné odkrývání zamotaných osudů a tajemství bez postranní manipulace čtenáře, živé postavy, se kterými chvílemi soucítím, chvílemi je nechápu (ale neodsuzuji), a prostředí, ve kterém se rychle "čtenářsky" zabydlím. Těším se na autorčiny další knihy.
"Nechej proletět černé myšlenky hlavou, ale nikdy jim nedovol, aby si ve tvých vlasech udělaly hnízdo."
Přes autorovo ego dosahující výše Snow Peak je to velmi dobrá kniha plná zajímavých informací o funkci požární hlídky i obecně fungování ochrany lesů v USA, osobních pohledů na hory, samotu, civilizaci. Na rozdíl od mnohokrát zmiňovaného a citovaného Kerouaca na mě autor působí mnohem vyrovnaněji - v hlavě i v životě. Nevyhýbá se ani kontroverním tématům jako je úloha vlků v krajině, chov dobytka, umělé vysazování ryb, indiánská historie a zaujímá jasný postoj.
O tom, že mě kniha zaujala, svědčí i množství map, informací i videí, které jsem si o zmiňovaných místech vyhledala. Také musím pochválit závěrečný seznam literatury, který je inspirující.
A ano, sedíc pracovně celé dny za počítačem jsem autorovi až nepěkně záviděla.
Rodinné drama je doménou Viktorie Hanišové. Psychologie postav - ať už z pohledu dítěte či starého člověka, muže, ženy - sekne do živého. Stejně tak po literární stránce není co vytknout, především změna stylu psaní i slovní zásoby v kapitolách u jednotlivých postav je výborná, propracovaná. Autorka je skvělá spisovatelka.
A obsahově? Bezútěšné vztahy v bezútěšném prostředí (oproti takové Houbařce, kde prostředí lesa bylo jistým způsobem příjemné a nadějné a trochu vyvažovalo tragédii lidí).
Přemýšlím, co mi kniha dala - kromě potvrzení jistoty, že mezilidské vztahy jsou složité, porouchané a nemocné. Od rodinných psychodramat si dám chvilku oddych.
Mám styl Sary Baume velmi ráda. Její pojetí času, rozkladu, přírody (žádné idealizování), vtahů i samoty. Popisné vyprávění pozorovatele "z dálky", kterým se nijak nesnaží vtáhnout do děje (nač přímá řeč) a přitom je naprosto blízké. Její práce se slovy, skládání obrazů, aliterace, jazyk... no překlad musel být oříšek. A nad tím vším hora. A dva originální psi, které, myslím, znám také.
Dobré čtení, chápu, že nebude pro každého. Pro mě ano.
Jednorožce a duhu jsem od autorky nečekala, ale kdepak jsou sušené vonící bylinky, starý nostalgický sad či rozbouřené vodní živly z minulých knih... kvičící prasata nebo jejich mlčenlivé části těl, hnijící kompost, rozřezaný hlemýžď a podobné obrazy čtenáře provázejí od začátku (který mi tím dal velmi zabrat). Naštěstí se četnost těchto divností sníží, zvýší se však drama ve vztazích, výčitkách, nepochopení. Napsáno je to výborně, co jiného od A. Bolavé čekat, celkově to propojení se společností a myšlenkami i vypravěčem, ale obraz světa je to Bolavý až bolestný.
Nevím, zda jsem si na čtení vybrala ten správný čas a jestli jsem knihu pochopila.
Tohle San Francisko má duši, stejně jako všechny jedinečné postavy z knihy. Autorka se opravdu nedrží žánru, nerespektuje hranice a výsledkem je poetický příběh plný tajemných odboček, podivností, originálních obrazů i toho známého lidského zla. Naivní? Možná ano, ale v tomto případě ta naivita k příběhu patří.
Superdělo s děvkou babylónskou mi připadalo už opravdu přitažené za vlasy, no to jsem netušila, že se příběh trochu opírá o skutečnou událost a osobu. To mi z výsměšného úšklebku spadla čelist. Takže ano, opět dobře zakomponované reálné události do příběhu vesnice Three Pines, i když tentokráte trochu moc překombinované.
Zajímavé, že ani po všech těch mordech a skrytých násilnících neztrácí místo na své atmosféře. A přestože vím, že Gamache není tlustý ale robustní, voní po santalovém dřevě a některé verše Ruth znám zpaměti, těším se, že na známé věty narazím v příštím díle (něco jako znělka Večerníčku), který snad bude po tomto slabším článku série zase výborný.