pankaplan komentáře u knih

Sestry od Kamily Hladké přinášejí přesně to, co slibuje záložka a anotace knihy. Příběhy řeholních sester a jejich vzpomínky. Nejvíc mne oslovily první dva příběhy – tedy příběhy nejstarších sester. Čím mladší sestra vyprávěla, tím méně mi to přišlo zajímavé. Protože například u té nejmladší řeholnice je její příběh vlastně dost banální. Když to člověk porovná s předchozí knihou Hornické vdovy, je vidět rozdíl. Tam jste v každém příběhu našli pohnutí, tady ne.

Sestry jsou i navzdory této poznámce stále extrémně zajímavá kniha, která pomáhá nahlédnout do světa, který je nám většinou ukrytý.

Hodnocení: 80%

5 01.06.2021

K té knize bude hodně komentářů a ohlasů a věřím, že tu zazní hodně argumentů pro i argumentů proti knize. Nebudu opisovat svou recenzi, kterou si tu můžete najít, ale vypíchnu, proč knihu doporučuju k přečtení zrovna já: Jednoduchým, rychlým a atraktivním stylem Alena Mornštajnová otevírá téma, které bychom neměli zapomínat. Pokud si myslíte, že máme svobodu zadarmo a napořád, tak jste vedle a ona to touto knihou připomíná. Chválím jí za to, že se pustila do literárního aktivismu a chválím za to, že v rámci svého myšlenkového ustrojení nejde vstříc mase čtenářů, ale předkládá vztyčený varovný prst. Kniha je skvělá, skvěle napsaná a odpustíte jí i mírnou povrchnost a nepropracovanost. Byl bych raději za to, kdyby byla jednou tak tlustá, ale dlouho jsem u knihy nebyl tak zažraný, jako u této.

23 26.04.2021

Do lesa chodím rád prakticky od mala. Lásce k přírodě mě vedl člověk, který dovedl hodiny vyprávět o tom, jak je les důležitý, kdo všechno v něm žije a na co může člověk narazit. Je to už dlouho, co ten člověk nežije a je to vlastně už přes dvacet let, co jsme spolu naposledy vyšli do lesa. Ale teprve teď chápu, co všechno tím myslel. A to díky knize Tajný život stromů německého lesníka Petera Wohllebena.

Odpusťte mi patetický úvod. Chtěl jsem tuto recenzi uvést původně docela jinak. Chtěl jsem psát o tom, jak v době, která přeje spíš chrámům konzumu než chrámům přírody je každá podobná kniha důležitá. Wohlleben ale nehoruje (minimálně ne v této knize) za větší návštěvnost lesů. On chce jenom ukázat, jaký to je svět, jak komplikovaný, komplexní a vlastně překvapivý.

A daří se mu to teda skvěle. Když jsem četl tuto knihu, po každé kapitole jsem běžel za svou ženou. „Věděla jsi, že...?“ zahrnoval jsem jí každým novým poznatkem, stejně jako na procházkách lesem: „Víš, proč mají stromy korunu nahoře???“ Wohlleben před čtenářem odkrývá nový vesmír. Vypráví o tom, jak stromy dovedou vzájemně kooperovat a jak využívají podhoubí pro přenos živin. Vypráví o tom, jaká tvoří společenství – rodiny, skupiny... Jak spolu komunikují, jak dávají najevo bolest a radost.

Ta kniha je místy dojemná, místy úsměvná – ale ve všem tom je plná lásky a obdivu. Napsat, že už nikdy neuvidím les stejnýma očima je hrozně laciné a povrchní. Ale až zase půjdu do lesa (a ruku na srdce, kam jinam se teď dá chodit), pochopím co jsem dosud nechápal. Uvidím to, co mám celý život před očima, ale nikdy jsem tomu nerozuměl.

Kromě nesporné odborné erudice je kniha Tajný život stromů psaná příjemným, čtivým jazykem. Neříkám, že je to vrchol stylistiky, její styl je vlastně strohý a věcný. Ale tím, jak vám neustále předkládá nové a nové fascinující informace se kniha skutečně nedá odložit.

Do češtiny ji přeložila Magdalena Havlová.

27 30.03.2021

Mému čtení dominuje beletrie, ale mimořádně zajímavé knihy vycházejí i v nebeletristické oblasti. Pokud jste častými návštěvníky lesa, bude se vám hodit Velký průvodce lesem, který vydalo nakladatelství Kazda.


Obsahuje více než 550 druhů – stromů, keřů, květin, hub, brouků, motýlů, včel, savců, ptáků a tak dál. Tato kniha vám snadno pomůže poznat, co jste na svých procházkách lesem potkali. Pomáhá tomu přehledná struktura knihy i jednotlivých stránek. U každého druhu je krátká zajímavost (u neživých) nebo způsob života. Kniha tak je vlastně dost komplexní encyklopedií toho, co žije v evropských lesích.

Tato kniha se dá použít jako společník na cestu (vzhledem ke svému dost skladnému formátu), nebo si v něm můžete po návratu listovat, když chcete zjistit, co jste to dnes v lese viděli.

Upřímně jsem si takovou knihu dost dlouho přál mít, naposledy jsem měl podobnou lesní encyklopedii někdy v dětských letech.

6 30.03.2021

Nebýt toho, že tuto knihu zmínila překladatelka Lucie Miolajková na svém Facebooku, vůbec bych se o ní nedozvěděl. Nevšiml jsem si recenzí, nevšiml jsem si žádných zmínek na sociálních sítích. Ta kniha kolem mne proplula a já ji vůbec nezaregistroval. Až když jsem se díky výše zmíněné náhodě o knize dozvěděl, našel jsem si na webu nakladatele krátkou ukázku. Začetl jsem se a nemohl jsem přestat. Zapůsobilo na mě okamžité kouzlo – kouzlo silného příběhu dvou lidí, které v jednu chvíli potkalo snad všechno špatné, co je potkat mohlo (skoro). A oni, místo toho, aby se schoulili do klubíčka a nadávali na osud se vydali na cestu.

Na jihozápadní pobřežní cestu, která vede po britském pobřeží. Šli pěšky, spali ve stanu, měli málo peněz, málo jídla a před sebou žádnou budoucnost. Když píšu měli, nemluvím o románové fikci. Kniha je vlastně mix hned tří žánrů: Literární cestopis, literární autobiografie a román. Raynor Winnová popisuje svůj skutečný příběh, který potkal jí a jejího manžela a který vlastně stále pokračuje.

Přiznám se, že naposledy jsem byl tak začtený do Šikmého kostela. A před tím dlouho, dlouho nic. Šikmý kostel nezmiňuji náhodou – první díl této knihy totiž říkal (mimo jiné) to, že i když se nad vámi přeženou nejčernější mraky, odvaha se tomu postavit a jít dál je strašně, strašně důležitá.

Cestopisná stránka knihy popisuje tuto pouť; její zajímavá místa, příběhy a také vlastně některé lidi, které manželé na své cestě potkali. Knize ale dost chybí fotografický doprovod, který by vás přenesl do popisovaného kraje. Já si při čtení pravidelně hledal objekty vyprávění a díky tomu se u mě vzbudila touha se tam někdy podívat.

U knih, které mě zaujmou jednou věcí (například, v tomto případě, příběhem) už moc neřeším další. Ale u Pobřežní cesty mě navíc zaujalo, jak skvěle je to napsané. Autorka v sobě objevila obrovský literární talent – když si uvědomíte, že předtím nepsala a toto je její literární debut, skoro se tomu nechce věřit.

Pobřežní cesta je pro mě velké překvapení tohoto roku. Vloni jsem četl řadu mimořádných knih, mezi které určitě patří již zmíněný Šikmý kostel nebo Kde zpívají raci. Pobřežní cesta, kterou vydalo Nakladatelství Kazda je silná ještě v jednom ohledu. Ukazuje, že i když na první pohled všechno spěje k černému scénáři, je důležité nerezignovat, najít sílu a zkusit s tím něco udělat.

Přesně tohle v dnešní době potřebujeme.

16 30.03.2021

Jiří Hájíček se od popisu vesnické tematiky vydal k rozebírání mezilidských vztahů. Partnerských, rodinných i sousedských. Ve výsledku mu z toho vznikla taková bramboračka, kterou si možná dáte jako chutný oběd, ale že byste na ni za měsíc vzpomínali, to spíš ne.

Ústřední příběh se točí kolem Marie, čerstvě rozvedené docentky na Filozofické fakultě. Přednáší literaturu a tak se v knize najde celá řada literárních odkazů, což je fajn. Co už je méně fajn je, že ústřední romanticko-vztahový příběh ve finále působí hrozně lacině, banálně a vlastně nudně. Letní dobrodružství nemá žádnou pointu a působí vlastně příliš účelově.

Stejně tak nemá pointu Mariino střetávání se se svou rodinou a sestrou. Čekal jsem nějakou tečku na závěr, nepřišla.

Jiří Hájíček umí psát a i tady to jasně prokazuje. Knihu budete číst rádi, protože se prostě velmi příjemně čte. Ale mám pocit, že si tentokrát ukrojil příliš tlustý krajíc. Že se pustil do vod, kde si moc jistý není. A na knize to je bohužel dost poznat.

16 08.06.2020

Číst tuto knihu byla čistá radost. Nejsilnější na knize jsou osudy žen horníků, na jejichž zádech ležela nejen tíha starosti o domácnost, ale v některých případech taky starost o budoucnost. V té knize jsou snad všechny ingredience, které vám zajistí skvělý zážitek: láska, přátelství, odhodlání vydržet a navíc konflikt, který začíná jako malá lokální „strkanice“, ale na který se budou postupně nabalovat další události. A v centru příběhu kostel, jehož postupný úpadek (stále viditelný, kostel stojí stále na svém místě) ilustruje úpadek doby a celé společnosti.

Karin Lednická má skvělý dar vyprávět a chytnout čtenáře. Kniha vznikla po mnoha rozhovorech s místními pamětníky a do široké pozornosti přináší osudy místa, na které často zapomínáme. Slezsko bývá v české literatuře spíše míjeno a Karin Lednická Šikmým kostelem tento dluh napravuje.

31 04.03.2020

Byla jednou jedna řeka je pocta starému umění vyprávět. Vyprávět příběhy, jejichž události se časem mění – tak, jak si je ten či onen vyprávěč přizpůsobí. Ta kniha je od začátku velmi temná a temnota ji prakticky neopustí až do poslední stránky.

Co jí škodí je určitá fragmentace. V knize je hned několik postav, z jejichž perspektivy příběh a jeho vývoj sledujeme. Chvilku tedy čteme o tom, co se děje panu Armstrongovi, jindy zase sympatické ošetřovatelce Ritě. Je tam několik velmi silných příběhů, které by obstály jako samostatný příběh a autorka měla co dělat, aby na prostoru necelých pěti set stran příběhy odvyprávěla. Jak ale mezi nimi přepíná, trochu tím trpí přehlednost a do velké míry i čtivost knihy.

Jsou tu ale věci, které tu knihu vystřelily do nebeských výšin. V první řadě zajímavé postavy. Empatií zasažený čtenář si k nim snadno vytvoří pevné pouto a bude se těšit na jejich osudy. Dějové zvraty jsou celou dobu přirozené, až na konci je jakési rozuzlení, které působí jak z levné šestákové detektivky. Přidejte k tomu tajemno a máte knihu, kterou si budete užívat, i když se do jejího čtení budete muset trošku přinutit.

Byla jednou jedna řeka má několik kladných hrdinů a také některé nekladné. Jsou tu ale postavy, o kterých budete muset celou dobu přemýšlet a říkat si, co mají za lubem a jaká je jejich motivace. Je to každopádně mistrně odvyprávěný příběh plný zajímavých motivů a témat. Každému mohu doporučit.

7 21.02.2020

Velké očekávání, mírné zklamání. Skvělý námět na příběh, který ale autorka podle mě moc překombinovala a v tom uzli postav a motivů se vše začalo někde v polovině ztrácet. Druhou polovinu jsem četl více méně nuceně a na konci jsem už četl rychločtením, abych to měl za sebou. Přesto ale kvůli zajímavému námětu doporučuju.

1 05.02.2020

Osamu Tezuka byl českému čtenáři zatím vzdálen v mlze japonštiny. Pokud tímto jazykem nevládnete, neměli jste šanci si od něj cokoliv přečíst. Možná se ptáte: „A měli bychom?“ Rozhodně měli, protože Osamu Tezuka patří mezi největší klasiky ve svém žánru.

Tím žánrem je manga a velký dluh českému čtenáři začalo splácet nakladatelství Crew. Bylo z čeho vybírat, protože Tezuka toho měl za sebou opravdu hodně. Zpráva pro Adolfa (rozdělená na první a druhou část) byla asi to nejlepší, čím mohli začít. Tezukův styl bývá někdy přirovnáván k západnímu stylu komiksů – a tím pádem je pro západního čtenáře přijatelnější (podobně je u nás oblíbený Haruki Murakami, jehož japonské romány hodně odkazují na evropskou kulturu). Navíc část příběhu (ke kterému se ještě dostanu) se odehrává v Evropě a i to je nám blízké. A třetí důvod, proč je toto ideální vstup do Tezukovy tvorby (ale vlastně i do mangy jako takové): Tezuka se zde krotil, co se týče svých vyjadřovacích způsobů.

Příběh Zprávy pro Adolfa začíná v roce 1936, kde zrovna probíhají olympijské hry. Zatímco v Německu se už Adolf Hitler pevně drží kormidla, svět s ním zatím příliš velkou zkušenost nemá – jeho nejhorší dny mají teprve přijít. A tak zatímco němečtí atleti stoupají na stupínky vítězů, japonský novinář Seiko Tóge sledující olympiádu přímo z tribuny má hovor od svého bratra žijícího v Berlíně. Chce se sejít, protože má dokumenty, které otřesou pozicí německého vůdce. Než ale k setkání dojde, bratr je po smrti. Druhá linie příběhu sleduje dva Adolfy v Japonsku – kamarády, z nichž jeden je syn židovského pekaře a druhý syn významného japonského armádního hodnostáře. Jejich životy, na začátku spojené silným přátelstvím, se pochopitelně vinou dějin rozejdou, ale jak už to u správného příběhu bývá, nakonec se zase shledají. Příběh se ale vůbec nevyvíjí tak, jak čtenář může očekávat. Tezuka se nebojí odbočit z vyprávěné linie a rozehrát jinou, zdánlivě a na první pohled nesouvisející partii.

Kniha má jedno hlavní téma – co s člověkem udělá zlo a jak se mu můžete postavit. V příběhu vystupuje hned několik záporáků – a ten s černým knírkem překvapivě nepatří k těm nejhorším. Protože on funguje víceméně jako lampa – lampa, v jejímž stínu se odehrávají mnohem zajímavější osudy. Příběh má filmové tempo, takže dojde k několika dramatickým obratům a k několika scénám, kdy se čtenářovo srdce zastaví. Silné téma pochopitelně přináší silné momenty, a Osamu Tezuka se jich rozhodně nebojí. Umí jít až na dřeň emocí a na hranici snesitelného. Ale velmi dobře ví, kde ta hranice je a kdy už nedojít do světa emočního kýče.

Dovedu si představit, jak bolestné to musí být například pro Japonce – svůj národ nijak nešetří. Kniha vyšla už na začátku osmdesátých let a k nám jí to tedy trvalo skoro čtyři desetiletí. Pro mangu jsou typické kresby, které zdůrazňují emoční vypětí a často toto zobrazení sahá až někam k parodii nebo k americkým animákům. Osamu Tezuka se ve Zprávě pro Adolfa v tomto směru dost krotil. Stále to sice je manga se vším, co k ní patří (takže se připravte na to, že budete číst „pozpátku, tedy od konce knihy na začátek“), ale protože vypráví vážné téma, s těmito prvky nakládá obezřetně, jako se vzácným kořením. Co se mi hodně líbilo je, že způsob vykreslení postav odpovídá jejich charakteru. Poznáte tak záporáka nebo klaďase – a to dokonce tehdy, když se z klaďase stane záporák. Oceňuji také důkladnou práci s panely, kdy klasické a očekávatelné rozložení čas od času nahradí jiné, které umocní nebo zdůrazní právě probíhající děj.


Vyzdvihnout je třeba také práci překladatelky – Anny Křivánkové. Oba díly – cca 650 a 600 stran – jsou plné japonské faktografie a terminologie. Přeložit to a uvést do správného kontextu muselo být náročné, ale celkový výsledek působí impozantně a pečlivě.

Ať už se na knihu (respektive na knihy, dva díly se prodávají samostatně, byť vyšly jen pár týdnů za sebou) podívám z jakéhokoliv hlediska, nemám ji vůbec co vytknout. Je to má první manga, kterou jsem četl takto důkladně a zažil jsem něco skvělého. Po dočtení jsem začal studovat, jak má manga vypadat, co se zde dělá a jak a otevřel se přede mnou úplně nový svět. Poslední měsíce jsem měl komiksové – jen namátkou: Essex County, Padoucnice, Kosmo knedlíci… Zpráva pro Adolfa toto období završila jako pověstná třešnička na dortu. To dílo je ohromné, bezchybné a dechberoucí. Jestli chcete začít komiksem, nebo přímo mangou, nemáte asi lepší volbu. Vedle zmíněné Essex County je toto nejlepší komiksový počin roku 2019 (do této soutěže ještě patří Providence, která mi leží na nočním stolku). A já jen doufám, že to nebyla poslední manga od Osamy Tezuky, která vyšla v českém překladu.

8 22.01.2020

Osamu Tezuka byl českému čtenáři zatím vzdálen v mlze japonštiny. Pokud tímto jazykem nevládnete, neměli jste šanci si od něj cokoliv přečíst. Možná se ptáte: „A měli bychom?“ Rozhodně měli, protože Osamu Tezuka patří mezi největší klasiky ve svém žánru.

Tím žánrem je manga a velký dluh českému čtenáři začalo splácet nakladatelství Crew. Bylo z čeho vybírat, protože Tezuka toho měl za sebou opravdu hodně. Zpráva pro Adolfa (rozdělená na první a druhou část) byla asi to nejlepší, čím mohli začít. Tezukův styl bývá někdy přirovnáván k západnímu stylu komiksů – a tím pádem je pro západního čtenáře přijatelnější (podobně je u nás oblíbený Haruki Murakami, jehož japonské romány hodně odkazují na evropskou kulturu). Navíc část příběhu (ke kterému se ještě dostanu) se odehrává v Evropě a i to je nám blízké. A třetí důvod, proč je toto ideální vstup do Tezukovy tvorby (ale vlastně i do mangy jako takové): Tezuka se zde krotil, co se týče svých vyjadřovacích způsobů.

Příběh Zprávy pro Adolfa začíná v roce 1936, kde zrovna probíhají olympijské hry. Zatímco v Německu se už Adolf Hitler pevně drží kormidla, svět s ním zatím příliš velkou zkušenost nemá – jeho nejhorší dny mají teprve přijít. A tak zatímco němečtí atleti stoupají na stupínky vítězů, japonský novinář Seiko Tóge sledující olympiádu přímo z tribuny má hovor od svého bratra žijícího v Berlíně. Chce se sejít, protože má dokumenty, které otřesou pozicí německého vůdce. Než ale k setkání dojde, bratr je po smrti. Druhá linie příběhu sleduje dva Adolfy v Japonsku – kamarády, z nichž jeden je syn židovského pekaře a druhý syn významného japonského armádního hodnostáře. Jejich životy, na začátku spojené silným přátelstvím, se pochopitelně vinou dějin rozejdou, ale jak už to u správného příběhu bývá, nakonec se zase shledají. Příběh se ale vůbec nevyvíjí tak, jak čtenář může očekávat. Tezuka se nebojí odbočit z vyprávěné linie a rozehrát jinou, zdánlivě a na první pohled nesouvisející partii.

Kniha má jedno hlavní téma – co s člověkem udělá zlo a jak se mu můžete postavit. V příběhu vystupuje hned několik záporáků – a ten s černým knírkem překvapivě nepatří k těm nejhorším. Protože on funguje víceméně jako lampa – lampa, v jejímž stínu se odehrávají mnohem zajímavější osudy. Příběh má filmové tempo, takže dojde k několika dramatickým obratům a k několika scénám, kdy se čtenářovo srdce zastaví. Silné téma pochopitelně přináší silné momenty, a Osamu Tezuka se jich rozhodně nebojí. Umí jít až na dřeň emocí a na hranici snesitelného. Ale velmi dobře ví, kde ta hranice je a kdy už nedojít do světa emočního kýče.

Dovedu si představit, jak bolestné to musí být například pro Japonce – svůj národ nijak nešetří. Kniha vyšla už na začátku osmdesátých let a k nám jí to tedy trvalo skoro čtyři desetiletí. Pro mangu jsou typické kresby, které zdůrazňují emoční vypětí a často toto zobrazení sahá až někam k parodii nebo k americkým animákům. Osamu Tezuka se ve Zprávě pro Adolfa v tomto směru dost krotil. Stále to sice je manga se vším, co k ní patří (takže se připravte na to, že budete číst „pozpátku, tedy od konce knihy na začátek“), ale protože vypráví vážné téma, s těmito prvky nakládá obezřetně, jako se vzácným kořením. Co se mi hodně líbilo je, že způsob vykreslení postav odpovídá jejich charakteru. Poznáte tak záporáka nebo klaďase – a to dokonce tehdy, když se z klaďase stane záporák. Oceňuji také důkladnou práci s panely, kdy klasické a očekávatelné rozložení čas od času nahradí jiné, které umocní nebo zdůrazní právě probíhající děj.


Vyzdvihnout je třeba také práci překladatelky – Anny Křivánkové. Oba díly – cca 650 a 600 stran – jsou plné japonské faktografie a terminologie. Přeložit to a uvést do správného kontextu muselo být náročné, ale celkový výsledek působí impozantně a pečlivě.

Ať už se na knihu (respektive na knihy, dva díly se prodávají samostatně, byť vyšly jen pár týdnů za sebou) podívám z jakéhokoliv hlediska, nemám ji vůbec co vytknout. Je to má první manga, kterou jsem četl takto důkladně a zažil jsem něco skvělého. Po dočtení jsem začal studovat, jak má manga vypadat, co se zde dělá a jak a otevřel se přede mnou úplně nový svět. Poslední měsíce jsem měl komiksové – jen namátkou: Essex County, Padoucnice, Kosmo knedlíci… Zpráva pro Adolfa toto období završila jako pověstná třešnička na dortu. To dílo je ohromné, bezchybné a dechberoucí. Jestli chcete začít komiksem, nebo přímo mangou, nemáte asi lepší volbu. Vedle zmíněné Essex County je toto nejlepší komiksový počin roku 2019 (do této soutěže ještě patří Providence, která mi leží na nočním stolku). A já jen doufám, že to nebyla poslední manga od Osamy Tezuky, která vyšla v českém překladu.

4 22.01.2020

Pamatuju si na dobu, kdy jsem komiks považoval za nezajímavý. Myslel jsem si, že komiks rovná se Superman nebo Batman. Prostě, hrdinské příběhy nadpozemských rozměrů. Až když jsem objevil Persepolis, Pod dekou nebo Maus (ten v první řadě), začal jsem názor na komiks přehodnocovat.

Ale pak jsem už dlouho nic zajímavého „nepotkal“. Buď jsem nedával pozor, a nebo mne velké komiksové počiny míjely. Ale letos jsem si všiml, že v nakladatelství Paseka vzniká Essex County a začal se po letech těšit na komiks.

Možná by bylo lepší používat termín „komiksový román“, protože ta kniha má všechno, co má správný román mít. Silný příběh postavený na zajímavých postavách. Příběh o lásce, starých ranách a světě fantazie. Kniha ale také přináší mimořádně silné emoce, které ve mně dnes dovede vzbudit už máloco. Je to jako hudba Leonarda Cohena – sedíte a ani nedutáte. A poslední věc: příběh samozřejmě nese i téma k zamyšlení, a to mám na románech moc rád.

Kniha obsahuje tři původně samostatná alba (Tales from the Farm, Ghost Stories, The Country Nurse), které pojí jedno silné téma – a to téma je osamělost a sklíčenost. Osamělost ve světě, kdy je nejbližší farma hodinu autem a kde jediné, co vám může dělat společnost je hukot větru. Ale také osamělost v hokejovém týmu, což je prostředí, ve kterém byste osamělost asi nehledali.

Autor pomalu splétá klubíčko příběhů a osudů, aby nakonec předvedl velkolepé finále hodné velkých děl ruské klasiky. Essex County si Kanaďané zvolili za román desetiletí, kniha tedy porazila i nekomiksové knihy, a to rozdílem parníku.

Essex County napsal a nakreslil kanadský umělec Jeff Lemire. Kresba není kdovíjak propracovaná, jako by jen načrtnul tahy a zbytek nechal na čtenářích. To je ale jen první dojem. Při pozorném studování detailů si všimnete, jak nad každým tahem štětce (nebo čím to kreslil) přemýšlel a každý bod má své místo. Jeho úsporný styl časem vnímáte velmi intenzivně. Emoce nakonec ucítíte tak silně, že se nebudete moct od jednotlivých okének odtrhnout. Kniha vás chytne za srdce, pohltí celou vaši duši.

Já už vím, že po krátké době od dočtení potřebuji celou knihu projít znovu. Příběh už znám, ale znovu chci na sebe nechat působit ducha krajiny a emoce, které jsou častěji vyjádřené obrazem než slovem. Essex County neodložíte po dočtení na poličku přečtených knih. Budet mít nutkání se k ní zas a znovu vracet.

Pokud jste ještě nenašli cestu ke komiksovým románům, Essex County je ta správná cesta. Sluší se dodat, že knihu v perfektní podobě vydalo nakladatelství Paseka a přeložila ji Martina Knápková.

8 13.12.2019

Už několikrát jsem četl přirovnání Chirurga k slavné seriálové sáze Nemocnice na kraji města a po dočtení tuším, že přesnější přirovnání už nikdo nevymyslí. Ale do nedostižného Jaroslava Dietla má Petra Dvořáková daleko.

Pokud jste to náhodou nevěděli (jako já před čtením této knihy), tak autorka vystudovala střední zdravotnickou školu a po nějakou dobu působila jako sestra. Na tuto skutečnost si při čtení knihy opakovaně vzpomenete. Používá odborné termíny, má zjevně v malíčku postupy při operaci, prostě je vidět, že to psal někdo, kdo oboru rozumí. Bohužel až moc – používá termíny, které jsem bez googlení nechápal a upřímně, u čtení knihy tohoto druhu se mi nechce googlit slova jako „empír“. Autorka se tak bohužel stala, minimálně v této knize, obětí své způsobilosti.

Kniha sleduje příběh chirurga Hynka, který po jistém excesu skončil na malém městě, kde se běnuje běžné operativě. Primář ale přijde s tím, že je třeba chirurgii v této nemocnici povznést a vypadá to, že našeho Hynka čekají lepší časy. Jenže, má to samozřejmě háček. Vlastně několik háčků. Ty se jmenují: alkohol, milenka, rodinné vztahy, minulost a zákeřný primář.

Začnu klady knihy. Tím největším – ale v podstatě jediným – je vysoká čtivost a lehký jazyk. Kniha vám nedá nijak zabrat, pokud vás zaujme příběh a nenecháte se odradit tím, co budu popisovat za chvilku. Petra Dvořáková neklade na čtenáře žádné vysoké nároky a tak je její Chirurg v podstatě odpočinková beletrie.

Tím ale přednosti knihy skončily a povíme si o tom, co se mi na knize nelíbilo. Za prvé to byla naprosto očekávatelná šablona. A hned několik šablon. Představte si, jaké znáte klišé o doktorech. Máte to? Tak v této knize jsou všechny. To největší – že doktor Hynek píchá se svou sestřičkou, jsem málem nerozdejchal. Navíc ten milostný vztah přesně opisoval takovou tu klasickou šablonu: Najdu si milenku, nebudu jí ale dávat žádnou naději (protože mám děti), jí to jakoby nevadí, ale pak mi stejně bude moji ženu předhazovat. Inu, šlo to i lépe.

Doktoři pochopitelně berou úplatky (a říkají tomu nadstandard) a ulévají si „malé domu“. Nechybí tu klasická krize středního věku a tak můžeme pokračovat dále.

Předvídatelnost nechybí ani příběhu. Ve chvíli, kdy se objeví postava otce jsem přesně tušil, jak se to stane a jaké to bude mít následky. Stalo se to do posledního písmene. A na konci pochopitelně nechybí katarze a částečný happy end.

Pokud Chirurga přijmete jako knihu pro zahnání dlouhé chvíle třeba do vlaku, nebudete pravděpodobně zklamáni. Ale měl jsem pocit, že Petra Dvořáková, soudě podle jejich starších knih, má větší ambice.

6 25.10.2019

Wow. Páni. Tyjo! Už ani nevím, kdy jsem četl historický román, to bude pěkná řádka let. Tady mě nalákalo prostředí a doba – moc toho o Švédsku 18. století nevím a říkal jsem si, že by nebylo marné nějakou takovou knihu zkusit. Ale takový uragán jsem nečekal. 1793 - Vlk a dráb je kniha, která mě absolutně pohltila a která mě teleportovala do oné nehostinné doby. Všechno bylo přesně takové, jaké mělo být. Prostředí, postavy, příběh... Vše do sebe zapadalo a vše bylo skvělé. Kniha otevírá určité morální otázky, ale především: na konci je hrozně dojemná.

Takže, pokud máte rádi detektivky, ale chcete zkusit něco nového, tohle je kniha přesně pro vás. Budete si zakrývat nos, až ucítíte smrad ze Stodelce. A pokud budete chtít knihu číst u oběda, rozmyslete si to.

Dávám plný hodnocení, protože se mi to skvěle četlo, příběh nebyl vůbec banální (naopak), postavy zajímavé a celé to prostě sedlo jak prdel na hrnec.

16 25.09.2019

Dočetl jsem KAR a nakonec tedy musím hodnotit třemi hvězdami z pěti.

Až někdy zhruba do konce čtvrté pětiny to bylo na pět hvězdiček. Jakkoliv uznávám, že toto mé nadšené hodnocení mohlo být ovlivněno mým sentimentálním vztahem ke Karlovým Varům, kde se děj odehrává.

Ale bylo to napínavé, zápletka se zdála být krásně urbanovsky temná a čtivé to bylo tak, jak Miloš Urban umí nejlépe. Jenže pak přišel závěr.

A ten je na můj vkus moc překombinovaný a moc složitý. Přiznám se, že u jedné z finálních scén v Císařských lázních jsem měl nutkání přeskakovat řádky a odstavce.

Motivace pachatele byla sice moc zajímavá a do velké míry filozoficky symbolická, ve vztahu ke Karlovým Varům. Ale exekuce motivace už byla prostě moc složitá a moc neuvěřitelná. Když se chcete podrbat na levém uchu, nebudete se tam drbat pravou rukou, ne?

Tedy: potenciál příběhu zůstal daleko vepředu před výsledkem, ale i tak mohu KAR doporučit všem, kteří mají Miloše Urbana rádi. Nebeských kvalit Lorda Morda, ale především Sedmikostelí se teď nicméně Urban nedotkl.

7 19.07.2019

27 let po prvním vydání vyšel český překlad detektivky, která v roce 1993 získala „Edgara“, což je ve světě detektivní literatury cena slavná stejně jako Oscar.

Českého překladu se ujala Alžběta Lexová a knihu vydal Mystery Press.

Nevelký rozsah knihy svádí k tomu vzít si ji někam na pláž nebo na koupaliště na deku. Odehrává se na Aljašce, odkud je i samotná autorka a toto je podle mě první benefit knihy. Kolik aljašských detektivek znáte?

Další benefit knihy je bezesporu ohromná čtivost. Příběh je sice na poměry současné detektivky dost strohý a vlastně příliš přímočarý, ale konzumní detektivce „na jedno použití“ se to dá odpustit. Autorka píše svižně, neunavuje nás dlouhými popisy, ke kterými samozřejmě magické prostředí Aljašky dost svádí (přesto se některým popisům nevyhne, ale to je spíš další plus).

Je to první díl dlouhé série příběhů s Kate Shugakovou, druhý v češtině vychází už na podzim. Michael Connelly na obálce křičí, že to je Originální hlas v šedi současné krimi. No, nutno si uvědomit, že kniha vyšla v roce 1992 a dnešní krimi je opravdu někde jinde. To, co Connelly možná tehdy myslel upřímně dnes opravdu neplatí.

Takže když to shrnu: aljašská detektivka se povedla, prostředí VELMI zajímavé a působivé, postavy a jejich motivace také, ale doufám, že v dalších dílech Dana Stabenow ukázala větší cit pro zápletku a budování napětí. Já se na další díly rozhodně těším.

Hodnocení: 70%

6 22.06.2019

Výborné čtení o temné stránce Švédska. Možná i vy, podobně jako já, máte Švédsko za svobodnou zemi, ve které se extrémním názorům nedaří, protože Švédové jsou prostě pohodoví lidi, kteří se mají všichni rádi. A přitom to bylo Švédsko, které se stalo dějištěm řádění sériového vraha, který měl jednu jedinou motivaci: Vystřílet přistěhovalce. A přitom je to Švédsko, kde se na pár let povedlo neofašistické politické straně získat velký politický vliv.

Kniha Laserový muž tak není jen o jednom magorovi, který s laserovou puškou a revolverem kosí tmavší spoluobčany. Je také o společnosti, jejíž výrazná část toto jednání schvaluje, ne-li přímo podporuje. V centru knihy je střelec, kterého vlastní nenávist dovedla k hanebnému činu. Stejně tak je ale dalším hlavním hrdinou švédská společnost.

Kniha se velmi podrobně zabývá vším, co jsem tu naznačil. Historii Johna Ausonia (jak znělo jedno z jeho jmen) od dětských let až do dopadení. Zabývá se švédskou reakcí na rasistické tendence. Zabývá se politikou a do velké míry i medializací.

Kniha je místy čtivá a napínavá, místy analytická a podrobná. Těch pět stovek stránek vám uteče, než si stihnete uvědomit, kolik hrůzy se na začátku devadesátých let ve Švédsku dělo. Vynikající kniha.

6 11.06.2019

Nevím, co by se té knize dalo vytknout. Autorka vymyslela celé prostředí neexistujícího souostroví kousek od Dánska, do kterého situovala svůj příběh. Líčení je věrné, kniha je čtivá a očividně dobře přeložená.

4 26.04.2019

Jedna z nejzajímavějších českých knih posledních let.

5 10.04.2019

Úžasná kniha. Jsem rád, že Angela Marsons otevřela téma vražd z nenávisti a že ukázala, že s tím jsou problémy i ve Velké Británii. Líbilo se mi ukázaní rasistů jako těch, kteří možná žijí vedle nás a vůbec to na nich není poznat. Osvěžující byla „změna“ vyšetřovacího týmu a odkrytí části minulosti. Když to shrnu kolem a kolem. Ano, našel bych lepší knihu od Angely Marsons, ale ani v této mě nijak nezklamala a pořád pokračuje v budování pověsti nejlepší autorky tohoto žánru, minimálně za posledních několik let. Výborná kniha, výborný příběh. Trochu to, bohužel, kazí dost tragický překlad.